Někdy okolo roku 1990 jsem se účastnil oslav padesátin našeho pražského kolegy. Říkal jsem si tehdy – Proboha co tam mezi těmi starými lidmi budu dělat? Někdy v polovině jsem po anglicku zmizel a tak trochu s vytřeštěnýma očima poznával noční Prahu. Od té doby uběhla řada let a dalo by se říci, kdeže loňské sněhy jsou…. Už i já mám padesátku za sebou. A vlastně kdyby jen ji! Neberu to ale nijak tragicky, na všem negativním se povětšinou dá nalézt něco pozitivního. Alespoň zatím to tak u mě platí. Nejvíce mě na mém věku uspokojuje to, že se už nemusím někam hnát, něco někde dokazovat, něčeho se bát, někoho si předcházet. Vždycky si už teď můžu říct: „No a co, tak půjdu do „důchodu“ “. Navíc jsem 
poznenáhlu dosáhl určitého horizontu a v dáli před sebou už nevidím nutnost nějakého vlnobití ani žádné kopce a hory. Vnímám jen příjemnou rovinu. Moc bych si přál, abych na ni, pokud to zdraví a okolnosti dovolí, mohl zůstat co nejdéle.
Výše popsané vnímám v poslední době velmi příjemně, uspokojuje mě to. Jen výjimečně mě z tohoto stavu něco rozhodí, ale stane se….
Před pár dny jsem navštívil hotel Vista na Dolní Moravě. Po odpoledním lyžování jsem si dal masáž a dvakrát ostrou saunu. Při mém příchodu do šatny zde byl už jen mladý muž s tak čtyřletým synkem. Prošel jsem okolo nich a chlapeček na mě cosi zažvatlal, až po chvíli mi došlo, co vlastně řekl. Nečekaná slova mě rozhodila, až jsem se k němu otočil a nevěřícně se zeptal: „Co říkáš?“ Mezitím už ho otec, ale jen velmi symbolicky, pokáral a tak chlapeček; něco mezi konstatováním a otázkou, zopakoval : „To je starý dědeček.“ V šatně náhle
vznikla podivná atmosféra. Tatínek dělal, že nic. Já jsem měl k nějakému humoru taky daleko. Chlapeček to přesně vycítil a do jejich odchodu výše uvedené slovní spojení, s nevinným hlasem, ale se zjevným potěšením, ještě asi sedmkrát zopakoval. I já jsem po chvíli odešel a ani jsem náhle neměl moc chuti žertovat s děvčaty na recepci. V hlavě už mi rezonovala jiná, ale v tu chvíli o nic příjemnější věta: „Děti přeci nelžou!“ 
Vlastík
PS: Rozhovor v časopisu My Face
je to za námi! Nejdůležitější a nejkrásnější je pro mě totiž následující věta: „Svého životního rozhodnutí nelituji, naopak těším se; a taky pevně věřím, že vše zvládneme.“ Pokud bychom plnili všechny odvážné předpoklady, tak bychom mohli otevřít v únoru 2018. (Termín 11.11.2017 je již nereálný, ale to nevadí).
m se do Blanska. Tam, jsem hrál fotbal a začal jsem jako začátečník chodit i do šachového klubu. Fotbalisté jsou takoví tvrdší, možná jednodušší, nic na mně nepoznali. Šachisté vnímali, jak moc se tiše a uzavřeně ve svém životě trápím, že nejsem dobrý. Vyslali za mnou členku klubu. Ta mě jednou oslovila a povykládala si se mnou. Všechno jsem jí řekl a ona mi nakonec poradila, ať se pokusím najít sobě milou jinou dívku, ať mám děti, ať se na to co strašného jsem prožil, pokusím zapomenout. Uvěřil jsem jejím slovům a našel v nich sílu. Od té doby uteklo mnoho vody, nyní mám tři vnoučata a již dlouho žiji šťastný a spokojený život. Na ten rozhovor jsem ale nikdy nezapomněl. A i proto co jsem tehdy prožil, považuji šachisty za vnímavé a inteligentní lidi. Toto jsem Vám chtěl na této besedě o Šachu a životě říci.“
(1).jpg)
P.S. Nakonec si neodpustím ještě jednu, ale za to velmi upřímnou poznámku. Při jízdě autem domů – z Jihlavy do Moravského krasu jsem si vybavoval hlavně průběh mojí závěrečné 
průvodcování kanadskou divočinou, ať už obytnými karavany, na kánoích (!), nebo třeba i rybářských výprav. Díky výše uvedenému je jasné, že trasu Vancouver – Calgary, a samozřejmě mnohé jiné, zná jako své boty. Tato znalost byla největší a neocenitelnou výhodou našeho putování. Jestliže jeden den soustavně pršelo, tak flexibilně upravil program a den jsme strávili jízdou v automobilech. Nebyl tedy problém změnit kempy, upravit program, vždy vybrat jen to nejzajímavější a nejatraktivnější. Navíc na každou námi položenou otázku ať už o ledovcích, o medvědech, o historii Kanady a jakoukoliv další dokázal poutavě a se znalostí věcí odpovědět. Na jednom večírku v divočině na mě velmi emocionálně zapůsobil na první pohled nenápadný okamžik. Jeden z nás se v hovoru poněkud neomaleně verbálně dotkl kanadských policistů. V Liborových očích jsem okamžitě zahlédl nesouhlasný třpyt, raději jsem velmi rychle do hovoru vstoupil a převedl řeč někam jinam. Vnímal jsem, a nejenom v té chvíli, že Libor je na Kanadu doopravdy hrdý. V ten okamžik mi přišlo líto a chvíli o tom přemýšlel, proč já tak stejně hrdý nejsem na naše Česko…
Tento den byl pro mě z celého zájezdu nejkrásnější. Na úvod procházka podél jezera Lake Louise a potom stoupání k ledovci. Hned na úvod nás přivítala vymetená jasná obloha a rozzářené Sluníčko, které tak miluji, jakoby říkalo „Jen pojďte dál kamarádi, rádo Vám ukážu své ledové království“. 
Legenda
V roce 1983 jsem nastoupil v pozici něco mezi dělníkem a pomocníkem mistra do Dopravních staveb Olomouc na stavbu Tramvajové trati z centra Brna do sídliště Líšeň. Trať vedla z velké části v zeleni podél továrny Zetor, zařízení staveniště – stavební dvůr a buňky – jsme měli v areálu místních skomírajících Sběrných surovin. Ve volných chvílích se tam dělníci probírali nekonečnými haldami starých papírů, v 
.
V brněnském večerníku jsem zaregistroval neuvěřitelný šot. Skupina hasičů, záchranářů, policistů a nevím koho všeho ještě honila ve zelenožlutých „naftových“ polích okolo Brna osamělou Losici. Dostala se k nám z dalekých krajů, přivedla k nám své mládě a ti výše zmínění si usmysleli, že nejlépe jí pomohou, když ji odchytí a někam zavřou. Záběry z vrtulníku stíhajícího zjevně vystresované a zoufalé zvíře byly pro mě velmi tísnivé a deprimující, nerozuměl jsem jejich loveckému rauši a proč to všechno vlastně vůbec dělají. Ve chvíli kdy uspanou Losici smýkali po asfaltu k připravenému nákladnímu autu, a úspěšný střelec se v rozhovoru s redaktorkou zalykal vzrušením a nadšením nad sebou samým, jsem televizi přepnul jinam. Druhý den jsem nevěřil svým uším, když jsem zaregistroval zprávu, že „lovci“ objevili mládě Losice a podobným způsobem odchytili i je. Za dva dny proběhla médii poslední zpráva; Losice i Mládě zemřeli. Nevím proč, často si na ty dvě bytosti vzpomenu. Je mi líto, že jejich dlouhé putování Evropou skončilo zrovna v Čechách a právě takhle. 
Na simultánní produkci uskutečněnou v rámci ČEZ CHESS TROPHY – tedy čtyřdenního zápasu velmistrů Rapporta a Navary jsem si vyhradil celý volný den. S kamarádem Martinem jsme vyrazili v pátek 
.jpg)
V té chvíli tam venku a jen sám se sebou jsem pevně vnímal, že tato výhra je pokyn; že cosi mi říká „Však Vlastíku hrej šachy, vždyť se neboj dělat a hrát to, co máš rád a co tě tak věrně provází celý tvůj život.“ 
odvětil, že samozřejmě ať udělá, co považuje za vhodné, co je pro něho komfortní. Někdy půl hodiny od zahájení hry jsem opravdu zavnímal Pavlovu nabídku remízy.
hodinou procházel po rozlehlém sportovním areálu, respektive po části oddělené od hracích prostor skleněnou stěnou. Pečlivý a svojí pořádkumilovnosti proslulý správce ho tam při svém nedělním odjezdu někam do neznáma omylem zamkl. Mobil měl následně nedostupný. Šel jsem se tam podívat a byla to pravda. Pavlův soupeř tam za skleněnou uzamčenou stěnou skutečně seděl. Ale už z něho nešel strach. Energie a bojovnost byla evidentně tatam. Pavel David je hráč známý svoji korektností a tak nebylo divu, že nijak nechtěl využít nastalé situace a se svým soupeřem se skrze skleněnou stěnu dohodli na remíze. Od té chvíle to s mužstvem Prostějova šlo rychle z kopce. Nakonec jsme vyhráli 4:2 (čtyři výhry, čtyři remízy), I já jsem vyhrál. Můj mladý soupeř si nedokázal poradit s nástrahami mnou zvoleného zahájení a v závěru zcela odpadl.
Nejnovější komentáře