Blog Otakara Válka

 „Mami, já už opravdu nemůžu dál“, vzlyká asi osmiletá holčička. „Jen pojď, už je to jen kousek“, opáčí do elegantní soupravy oděná sportovně vyhlížející matka.  „Fakt už nemůžu“. „Tak tě tady mám nechat?“ „Nééé“. Holčička udělá dva krůčky. S podsmekávajícími se lyžemi se pokouší překonat terénní nerovnost. „Tak vidíš, jak ti to jde“, povzbudí ji matka. Za neustávajícího pláče se obě zvolna vzdalují.

Mám za sebou krátký okruh na běžkách na planině na Polevském vrchu. Obandážované koleno nesmím zatěžovat a proto odpočívám, bavím se fotografováním krajiny a užívám si slunné nedělní dopoledne.

Po široké cestě stoupá pěší pár. Zavalitý hromotluk táhne sáňky s malým kloučkem. „Tak neumím běžkovat. No a co“, ječí hystericky podsaditá tmavovláska. Replika jejího druha, kterou nezachytím, ji rozpálí do běla. „Hele, vo co ti de? Vo co ti de?“ Jedině klučina si všimne dědy s foťákem.

O Vánocích jsem se na sjezdovce v Rohrmoosu srazil se stokilovým Němcem. V tomto nerovném duelu neměla Česká republika šanci. Z bojiště jsem odbelhal s poraněným kolenem.

„Šestnáct minut. To je hrůza,“ lamentuje šlachovitý sportovec na zánovních běžkách při krátké zastávce před mým stanovištěm. Jeho parťák je celý zadýchaný. Něco nezřetelně zamručí a oba se kvapem vydají dál po stopě.

Všechny dialogy jsou mi nějak povědomé. I já jsem nutil děti lyžovat, nevyhnul se zbytečným manželským hádkám a vztekal se, když jsem nedosáhl dobrý čas. Uvědomuji si, jak je všechno relativní. Na mysli mi vytane nesmrtelný rozhovor lékaře R. Hrušínského a hostinského J. Líra ve filmu Vesničko má, středisková:   

„Co tam máš dál?“ – „Nesu pivo, někdo zavolá: Platím! Já otočím hlavu a už ji nedám nazpátek.“ – „A celý se můžeš otočit?“ – „To ano, ale……….“ – „Tak neotáčej hlavu a otáčej se celej. Co dál Františku?“ – „Klouby. Kolikrát nemůžu ani vstát.“ – „Ale nakonec vstaneš.“ -„Nakonec ano, páč musím.“ – „Tak si nestěžuj, jsou lidi co nevstanou.“

Z lesa se vynoří manželka s kamarádkou. Po vzorně upravené trati společně sjíždíme mírným klesáním k obnovené kapličce, kde parkuje naše auto. Nikdo ho nevykradl. Bylo to šťastné dopoledne.

V pátek 11. ledna jsme s manželkou zasedli do hlediště pražského Rudolfina s napjatým očekáváním. Potvrdí se zvěsti o tom, že Česká Filharmonie pod vedením nového šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka chytla druhý dech a podává skvělé výkony? Úvodní libozvučná skladba japonského autora Shigeaki Saegusa „Requiem za oběti zemětřesení“ nás přesvědčila, že tamtamy nelhaly. Po přestávce nás čekala symfonie symfonií Beethovenova devátá. Už první tóny první věty mne doslova uchvátily. Krásná Bethovenova hudba mne zcela pohltila. V mé mysli začaly defilovat povědomé obrazy.

  Jako každý kluk jsem i já odmalička toužil stát se reprezentantem své vlasti. V žádném oboru jsem však, bohužel, nevyniknul natolik, aby se mi to podařilo. Netušil jsem, že příležitost se naskytne až v seniorském věku.

  Předloni jsme s manželkou trávili dovolenou na velké lodi brázdící Středozemní moře. Poslední večer jsme si šli zatancovat do baru. Když jsme na parketu vystřihli polku, začali nám pořadatelé navlékat startovní čísla. Netroufali jsme si vstoupit do záře reflektorů a proto jsme odmítli účast v soutěži, jež sestávala z nejznámějších tanců. Na parket nastoupilo několik kurážných párů z různých koutů světa, kteří byli hodnoceni mezinárodní porotou z publika. Když jsme viděli, že Italové, Němci a Francouzi neumí zatancovat náš národní tanec, zalitovali jsme, že jsme propásli možnost v polce zvítězit a tím na lodi Armonia proslavit Českou republiku před zraky kosmopolitní společnosti. Po několika týdnech jsem zážitek vyprávěl na rodové oslavě. Poté zahráli polku. Když jsme se s manželkou vraceli uřícení z parketu, zaznělo z hloučku teenagerů: „S tím jste to chtěli vyhrát?“

  Netušil jsem, že se mi naskytne ještě jedna příležitost vystoupit na mezinárodní scéně v dresu s lvíčkem na prsou. S nadšením jsem přijal zprávu o zařazení do širšího výběru šachového týmu manažerů České republiky pro zápas proti Slovensku. Od té chvíle jsem přepečlivě kontroloval mailovou schránku, abych neprošvihnul zprávu o nominaci. Po několika dnech napětí jsem se dočkal. Manažer manažerů Pavel Matocha potvrdil to, v co jsem doufal jen v nejtajnějších snech. Pojedu do Bratislavy!

 „Že mě ještě budíš, ty starý blázne. Proč mne nenecháš spát? Tak hezky se mi dřímalo“, spustila na mne, když jsem zazvonil u dveří.

   „Takové uvítání jsem nečekal“, odtušil jsem rozpačitě.

   „Nediv se, vždyť ke mně skoro nikdo nechodí. Zvykla jsem si na klid. Moje profese není v módě, lidé mě snad už nepotřebují. Jen mlč, tebe jsem tu také ještě neviděla“.

   „Víš, to je tak. Mockrát jsem se k tobě chystal, několikrát jsem se i na cestu vydal, ale tvé obydlí jsem našel teprve dnes. A tak je to asi se všemi lidmi. Žádná směrovka sem nevede, na mapě tvé sídlo také není a možná proto většina lidí bloudí a nikdy tě nenajde. Anebo skončí u některé tvé sestry z jiného oboru. K nim to přece jen není tak daleko“.

   „Snad máš pravdu, ale vždy to tak nebývalo. Dříve jsem patřila mezi nejvyhledávanější. Někdy tu bývalo celé procesí. A jaké jsem měla prominentní klienty. Tyhle dokumenty mi tu krásnou dobu připomínají“, ukázala kolem sebe. Všiml jsem si, že má v bytě nepořádek. Všude se povalovala psaníčka, fotografie, alba a různé deníky. Vzala do ruky nejbližší. „Podívej, ty krásné verše mi věnoval abbé Des Grieux. Takový hodný chlapec. Škoda, že se neoženil. A tenhle vznešený rukopis,“ ukázala na další list, „patří panu Cyrano de Bergerac. Moc jsem ho litovala, neměl to chudák v životě lehké. A co jsem se jen natrápila s mladým Wertherem“, pokračovala při pohledu na dopis, psaný švabachem, „kolik slz jsem prolila nad Petrem, co se dvořil slečně Lucii. Účet za kočár mi připomíná mladičkého šlechtice, který pro mne nechal poslat až z italské Verony.“ Na chvilku se odmlčela. „A tady jsou osudy těch, kteří měli víc štěstí“, potěžkala nevelkou hromádku spisů. „Třeba jistý Adam. Ne že by byl bez potíží, ale…“

   „Už dost“, přerušil jsem ji. „Žiješ jen ve vzpomínkách a zahálíš. Říkáš, že dřív bylo všechno lepší a přitom se nepřizpůsobuješ nové době. Stárneš, začínáš pohodlnět, chybí ti pohyb a čerstvý vzduch. Měla by ses vzchopit, třeba se dá ještě něco změnit“.

   „Souhlasím s tebou“, přiznala pokorně. „Sama jsem na to už myslela. S tebou to tedy ještě zkusím“. Otevřela bohatě zdobený blok. „Zapíšu si tě a po Vánocích pro tebe zkusím něco udělat“. Nahlásil jsem potřebné údaje a na její dotaz zašeptal jméno té pravé. „Proboha“, zděsila se, „manželky po čtyřiceti letech, to je má nejtěžší disciplína“.

   Rozloučil jsem se. Při odchodu jsem si všimnul, že jmenovka na dveřích je celá zaprášená. „Takhle k ní opravdu sotva někdo trefí“, pomyslel jsem si a opatrně kapesníkem setřel vrstvu prachu. Na malém štítku bylo napsáno: LÁSKA.   

 Život člověka je spousta různých možných životů, ze kterých se uskuteční jenom jeden, nebo jenom několik, zatímco ty druhé se projeví jen kuse, na chvíli nebo vůbec nikdy.                                      Karel Čapek: Obyčejný život 

 „Takhle to dál nejde, Miloši. Musíš zhubnout!“ Osopil jsem se na kamaráda, seznav, že výtky a prosby svých nejbližších bere na lehkou váhu. „Já bych rád. Jenže tobě se to lehce řekne, když nevíš, co je hlad“, opáčil novoborský šachista s postavou zápasníka sumo. „Moje dietoložka mi ostatně řekla, že mohu jíst, co chci, zakázala jen zeleninu“?!?

 Můj kolega z novoborského déčka, dobrosrdečný Miloš Koudelka, je rozený funkcionář. Zatímco většina z nás inklinuje k tomu, aby si mohli zahrát a o nic jiného se nestarat, on po desetiletí obětavě a nezištně vyřizuje agendu, shání hráče na nedělní utkání, vyplácí cesťáky, převáží šachové soupravy a hodiny, s neskutečnou trpělivostí zasvěcuje do tajů šachové hry nejmenší caparty a dělá spoustu další drobné neviditelné, ale potřebné práce.

 Za půlstoletí trvající šachovou éru zažil Miloš příběhy humorné, tragikomické a, bohužel, též jednu tragickou událost, od níž nás dělí dvě desetiletí. Při utkání družstev v krajské soutěži, v němž novoborští hostili tým z nedalekého města, brzy po začátku hry náhle zemřel jeden z hostujících hráčů. Zápas byl ukončen, domácí hráči se vytratili, domů odjeli i zdrcení hosté. Miloš Koudelka se stařičkým MUDr. Beránkem se uvolili počkat na pohřební službu. Nebyli by to šachisté, kdyby si nezačali krátit dlouhou chvíli partiemi šachu. Do hry se tak zabrali, že přestali vnímat vše kolem sebe. Asi po dvou hodinách se rozrazily dveře a do zšeřelé místnosti vstoupil funebrák se slovy: „Tak si jdu pro toho nebožtíka“. V obou by se krve nedořezal. Vyhrkli současně: „Jakého nebožtíka?“. V zápalu hry dočista zapomněli, že nejsou v místnosti sami.

 Na výročních schůzích 1. NŠK se po ukončení oficiálního programu hrává bleskový turnaj dvojic, obdoba ping-pongové čtyřhry. Do prvního z těchto turnajů jsem po patnáctileté herní pauze vstupoval s nulovým elem a proto se mi poštěstilo za partnera vyfasovat ratingově nejsilnějšího Viktora Lázničku, velmistra ověnčeného řadou mezinárodních úspěchů. Přestože můj slavný spoluhráč přistupoval k turnaji uvolněně a s nadhledem, byla hra s ním zážitkem, neboť některé jeho tahy měly i tak punc geniality. Protože smyslem turnaje bylo pobavit se, volil vždy, když to šlo a já jsem to moc nekazil, agresivní útočný styl a tak jsme několikrát zvítězili efektním matovým útokem, což se mi v mé individuální praxi nepoštěstilo ani nepamatuji.  Ve čtvrtém kole jsme narazili na dvojici Cvek-Koudelka.  Robert Cvek se při přechodu do střední hry zamyslel a poté tahem a4 vytýčil strategický plán.  Kreativní Miloš svým následujícím tahem Va1-d1 dokázal oba velmistry rozesmát víc, než kdyby jim vyprávěl povedený vtip. Přestože jsme byli soupeřovým nevyzpytatelným počínáním poněkud zaskočeni, podařilo se nám i tuto partii dovést do vítězného konce.

 Miloš má spavou nemoc a stejně jako kníže Schwarzenberg usíná ve všech možných i nemožných situacích. Snad proto tíhne k straně TOP 09. Když jsem připravoval tento medailonek, oslovil jsem jej: „Miloši, vylič mi, prosím, jak to bylo, když jsi při partii usnul a překročil čas?“. Miloš opáčil: „Myslíš v Liberci, v Klatovech, nebo ve Stráži?“

 V předminulé sezóně zavítal Nový Bor E do Krásné Lípy. Starostlivý kapitán hostů Koudelka před zápasem otcovsky připomněl spoluhráčům, aby si vypnuli mobily. O Milošovi se traduje, že buď jí, spí nebo mluví.  Proto i při partii v srdci Českého Švýcarska občas přerušil ticho a prohodil pár slov se soupeřem. Duel záhy dospěl do stádia tupé remízy a soupeři začali vést smírné řeči. Miloš se slovy „Ještě si dám kafe a pak to podepíšem“ vstal od partie. Když procházel kolem stolku rozhodčího, pípla mu v mobilu, který ve stylu přísloví jiným radil, sobě nedovedl zapomněl vypnout, SMS s jakýmsi reklamním sdělením. Nebohý kapitán se stal snadnou kořistí nekompromisního rozhodčího. Partie byla zkontumována.

 V magický den 12. 12. 12 oslavil pozorný manžel, svědomitý rodič, milující děda, oblíbený parťák a nadšený šachista pan Ing. Miloš Koudelka magické 64. narozeniny.  Všichni, kdo jej znají, mu přejí hodně zdraví a pohody. Držme palce, aby se splnil jeho šachový sen, jímž je dosažení ELO 2000.

 Když jsem poprvé vešla do místnosti, seděl v kožené sedací soupravě a před sebou měl rozložené noviny New York Times. Hned mi vysvětlil, že kontroluje, jestli tam mají šachy.  „Oni jsou totiž úplně blbí a ruší v novinách spoustu rubrik. A vždycky na to doplatí ti, jichž je menšina. Já vím, že si všecko můžu najít na internetu, jenže to já se už nikdy zvládat nenaučím.“  

Slavný oscarový režisér Miloš Forman se v rozhovoru, jenž stojí za přečtení, vyznal z lásky k šachu a zmínil se o svém setkání s šachovým Amadeem.

„A přišel sotva devatenáctiletý kluk, který je ve světě šachovou jedničkou, Magnus Carlsen. Španělská televize chtěla, abychom si spolu zahráli, a tak jsme si pak v hotelu sedli a dali nám šachy. Já udělal první tah, druhý, třetí a pak už najednou bylo tolik možností, že jsem mu řekl, že nevím, co dál. A on proti mně seděl a ani nemrkl. Držel dokonalý poker face a čekal. Tak jsem udělal ještě jeden tah, na což mi řekl, že je to dobrý. Polilo mě snad ještě větší blaho, než když jsem dostal Oscara. Asi za další čtyři tahy jsem to vzdal, protože to bylo, jako kdybych chtěl hrát tenis s Navrátilovou.“

 http://www.novinky.cz/zena/styl/220979-milos-forman-anglictinou-se-doma-jen-tak-zlomit-nenechame.html

Šachové rubriky mají v tiskovinách předlouhou tradici. V dobách mého mládí byly téměř ve všech novinách. Vždy jsem se na ně těšil, neboť to bylo jedno z mála, co se dalo číst v zglajchšaltovaném socialistickém tisku. Šachová hlídka byla rekvizitou ve scénce geniálního komika Felixe Holzmanna Šachová koncovka http://www.youtube.com/watch?v=mH3XiYeCk9g . Protřelý svůdník Holzmann si přisedne na lavičku k pánovi řešícímu z novin studii. Větou „Poslyšte, to je poprvé, co vidím luštit křížovku bez tužky“, začne dialog, přehlušovaný salvami diváckého smíchu, v jehož závěru dostane nebohý proutník nakládačku poté, co bezděčně prozradí šachistovi, že mu chodí za ženou.

Jako vzácnou relikvii přechovávám po více než čtyři desetiletí výstřižek z regionální Pochodně, v níž mistr Josef Nun oglosoval moji efektní, leč nikoli bezchybnou výhru nad známým pardubickým šachistou Karlem Černým, jenž nyní žije v Jablonném n.O. Partie se hrála ve Východočeském  oblastním přeboru v Harrachově v roce 1970.

Po sametové revoluci začaly šachové hlídky z deníků, které se ve snaze zvýšit prodejnost stále více orientovaly na většinový vkus čtenářů, postupně mizet. Jak je vidno z rozhovoru M. Formana, není v tom Česko nijak výjimečné. Zdálo se, že šachu v tištěných novinách zvoní hrana.

S o to větším nadšením jsem jako odběratel Hospodářských novin přivítal zrození šachové rubriky v magazínu IN. Po předehře „Šachy jsou zpět“ nás první dějství zavedlo do světa šachového kubismu doplněného hezkou dvojtažkou, jež se na rozdíl od předchozí obtížnější úlohy dala vyřešit zpaměti bez dlouhého dumání. Většina lidí se těší na víkend. Věřím, že příznivci šachu mezi předplatiteli HN se nyní už od čtvrtka těší na příští středu, kdy vyjde další IN.   

Přenesme se do doby za třicet let. Na pražském gymnáziu PORG právě stařičký ředitel Klaus vyhlašuje výsledky maturitního testu z dějepisu. „Klíčová otázka zněla: Čím je památný 7. listopad 2012? Začnu nesprávnými odpověďmi. Student Klement Rudý napsal: 95. výročí VŘSR. Slečna Anežka Pobožná uvedla: Schválení církevních restitucí českým parlamentem. Všichni ostatní maturanti odpověděli správně, což potvrzuje, že naše škola patří k nejlepším v republice. Správná odpověď zní: V magazínu IN Hospodářských novin vyšla první šachová hlídka.“ 

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak,

dneska ctěj tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

(K. H. Borovský) 

Nemá schopnost strhávat masy jako Václav Klaus, nemá ani charisma a rétorické nadání Mirka Topolánka. Ministry ve vládě mění bez zjevného důvodu jako fusekle, z čehož personalistům hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Umělecký dojem z jeho vládnutí je prachbídný.  Pro levičáky je belzebubem, pro mnohé pravičáky socialistou.

Vláda pod jeho vedením však dokázala prosadit mnohé, o čem její předchůdci včetně obou výše zmíněných velikánů pouze mluvili. Ač se to před několika málo dny jevilo jako nemožné, schválil parlament pod Nečasovou taktovkou veledůležitou důchodovou reformu stejně jako velmi potřebné církevní restituce. Ještě předtím se vláda personálními změnami na státním zastupitelství – ať chtěně či nechtěně – rozhodující měrou zasloužila o to, že justice začala konečně stíhat korupčníky i v nejvyšších patrech politiky, padni komu padni. Hlavní milníky vládního programu jsou tak splněny již v poločase volebního období.  Přijetím reforem byly vytvořeny předpoklady pro to, aby Česká republika byla nadále ostrůvkem stability v současném neklidném světě.

7. listopadu 2012 se bledá tvář Petr Nečas nesmazatelně zapsal do dějin České republiky jako úspěšný reformátor. Nechtějme raději vědět, jakými prostředky toho docílil. Historie se vítězů neptá…  

 Slovenský spisovatel Vladimír Mňačko mohl vydat své Opožděné reportáže až poté, co nakrátko polevila komunistická cenzura. Já jsem s napsáním svého článku musel čekat na návrat literární múzy, jež mne ze dne na den opustila po listopadové revoluci. Zatímco Mňačko byl nucen dlouhá léta trpně přihlížet vydávání bezduchých děl prorežimních autorů, já jsem posmutněle sledoval, jak nevěrná múza obcuje se spisovateli M. Vieweghem, J. Topolem a J. Rudišem, nerozpakujíce se obšťastnit i dámy K. Legátovou či P. Hůlovou.

 „Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj, který dal starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné historky o dracích a skřetech a zachráněných princeznách a nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!“ Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. „Jemináčku!“ pokračoval. „Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům – až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život tenkrát býval daleko zajíma – chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení že ještě provozujete svoje řemeslo.“  (J.R.R.Tolkien: Hobit, aneb Cesta tam a zase zpátky).

 Byl velkorysý, vtipný a chytrý. Nadaný kouzelník se slovy, vášnivý hráč, diskutér a tanečník. Svědomitý otec i šachový funkcionář, věrný manžel i ódeesák, dobrácký děda, zároveň však i nesmiřitelný protivník ve scrabblu. Už osm let nám moc chybí. Jmenoval se Julo Lukáč. Jako je Gandalf nesmrtelný v říši pohádek, bude Julo navždy žít v našich vzpomínkách.

 Laskavý čtenář nechť posoudí, zda se múza skutečně vrátila, či zda to byl jen přelud. Mám podezření, že se ta mrška zabydlila v mých neohebných turistických botách, neboť literární dílka mne zpravidla napadají na túrách s naší Husky Sašou, když se je marně snažím rozchodit. Zatímco Formanův Amadeus obětoval napsání Requiem život, je ke mně osud milosrdnější. Za svoji literární tvorbu platím pouze rozdrásanými chodidly. Při pohledu na ně však mohu s trochou nadsázky konstatovat, že jsem Opožděný nekrolog napsal vlastní krví.

 O nadcházejícím dušičkovém víkendu si připomeneme památku zesnulých. Českokamenický šachista Ing. Július Lukáč, jeden ze zástupu bezejmenných ctitelů královské hry, zemřel 9. 1. 2004 ve věku nedožitých 66 let.