Blog Michala Špačka

Dopoledne

Po obvyklém čtení a vyplňování zkouškového formuláře začala písemná část přesně v devět. Počet ranních psaných případových studií (tzv. vignette) je flexibilní, v přípravných testech jich bylo od osmi do třinácti. V opravdové zkoušce jich letos bylo přesně deset. Jednotlivé studie se dělí na podotázky, za které můžete dostat maximálně tolik bodů, kolik na nich dle tvůrců strávíte minut (od dvou minut při jednoduché odpovědi až po dvanáct minut poměrně komplikovaného výpočtu anebo vyplněné tabulky). Jakým způsobem se odpovědi hodnotí, vědí pouze tvůrci otázek a ti, co to po vás budou číst. Dokonce i ti, kteří se živí výrobou a prodejem pomocných testů se pouze domnívají, kolik bodů za jaké úkony můžete získat. Blbé je, že není žádná cesta, jak toto hodnocení zjistit – v přípravných testech si opravujete testy sami. Když své odpovědi srovnáváte s oficiální odpovědí a odpověď se stoprocentně neshoduje (což je téměř vždy), záleží subjektivně na vás, kolik bodů si přidělíte. Vždy víte, co jste chtěli napsat, ač vaše odpověď vypadá sebevíc chaoticky. Ti, co to po vás budou číst, budou mít vlastní kritéria, nebudou vědět, jak jste to mysleli, a přidělovat body budou dle svého. Jak, to poznáte až na výsledcích v srpnu.

Všeobecně se doporučuje odpovídat k věci, řídit se klíčovými slovy, přiděleným časovým limitem a zbytečně se nevykecávat, protože čas strávený odpovědí může ve finále scházet.  Nevíte-li, zkuste napsat něco stručného anebo jděte dál. Když vám zbude čas, možná se k odpovědi budete moct vrátit. Pozitivní je, že odpovědi nemusí být gramaticky správné (tak dobrá moje angličtina zase není) a můžete psát bodově (tj. šetřit slova a slovesa). Negativní je, že by odpovědi asi měly být čitelné, což byl u mého rukopisu celkem problém.  Vylepšoval jsem tiskací písmo tři měsíce, ale jestli to bylo čitelné a srozumitelné, poznám až v srpnu.

Vytrénován několika desítkami prací, jel jsem jako dráha, psal perem (vypadá to čitelnější), snažil se gumovat a neškrtat (vypadá to čitelnější). Třetí úroveň je věnovaná správě aktiv a řízení portfolia (co po vás budou chtít, najdete třeba zde), proti druhé úrovni je méně výpočtů, zato musíte více porozumět textu a hledat správné analogie („tohle jsem už někde viděl a tam se to řešilo takto…“). Měl jsem trénink, dvacetiletou praxi, myslím, že jsem psal celkem rychle a přesto jsem skončil někdy v 11:40, tudíž mi na pročtení otázek a opravu chyb zbylo jen dvacet minut. Při kontrole otázek jsem se dostal k bodu 8 – zbytek jsem pročíst nestačil.

Ale jak jsem později zjistil v debatě s ostatními, patnáctiminutová časová rezerva byla poměrně luxusní, spousta účastníků se všemi otázkami prokousat nestačila.

Polední pauza

Po obědě, který jsem proti všem doporučením strávil s účastníkem zkoušky (a protistresové radě navzdory jsme se bavili i o zkoušce), jsem vyrazil na další kešku v okolí. Protože se jednalo o tzv. multicache (při jejím odlovu musíte splnit několik úkonů), prošel jsem Nuselský most tam a zpátky. Další souřadnice směřovaly do údolí, jenže tolik času mi nezbývalo, a tak jsem se vrátil do zkouškové místnosti.

Tentokrát jsem si na věci nevzal igelitový obal (ráno mi ho zabavili) a při příchodu do místnosti jsem zažertoval se zkouškovými komisaři, jestli pro mě náhodou nemají volné místečko.

„Náhodou máme,“ pravila slečna a podívala se do rozpisu, „číslo 51.“

Byl to ten stejný stůl, kde jsem dělal zkoušku ráno.

„A víte, že mě to ani nepřekvapuje?“ zeptal jsem se.

Když jsme po půl druhé čekali na zahájení odpolední zkoušky, soused se překvapivě pochlubil, že mě zná z blogu.

„Ten je ale o šachách,“ namítl jsem, „vy hrajete šachy?“

„Šachu moc neholduji, ale o CFA jsem u vás četl.“

Pak vyprávěl hrůzostrašné historky, jak dělal první úroveň ve Frankfurtu nad Mohanem (německé finanční centrum). Byl prosinec, byla zima a jich bylo několik tisíc zavřených v bývalé tovární hale.  V půl deváté ráno přesně dle předpisu místnost zavřela, a kdokoliv čekal venku, měl smůlu, protože ho dovnitř pustili až po začátku zkoušky. Pár desítek lidí tak mělo na zkoušku o několik desítek minut méně než ostatní.

Jiný kolega vypráví, že první úroveň dělal před deseti lety. Udělal, přihlásil se na druhou. Tu neudělal, protože dali otázky z nové učebnice, kterou si nepřečetl, protože se učil ze starších. Naštval se a nechal CFA plavat. Loni ho spolupracovník přemluvil, aby se přihlásil na druhou úroveň. Přihlásil se, zkoušku udělal, teď je na třetí. Ráno se zasekl a několik otázek neudělal. Kritizuje účastníky, kteří se na zkoušku dostavili ve sportovních teplákách (patrně přespali v některém z blízkých hotelů a na zkoušku jen přeběhli). Kdyby to věděl, přišel by v sandálech, protože v lakýrkách je mu nepříjemně.

Mrknul jsem se na své velmi sportovní oblečení, s kterým jsem v pátek lovil kešku v hodně postindustriální části Kladna, připomněl si, že z vysoké trávy totálně mokré boty ještě nestačily vyschnout, a raději jsem módní téma příliš nerozvíjel.

Naštěstí nás stejně volají na místa, protože čtení na odpolední část začíná.

Odpoledne

Začalo se ve dvě. Případových studií je odpoledne deset, dvě z toho jsou navíc etické (to je standard. Na etiku je vymezeno 10 % zkoušky, ráno většinou nebývá, přichází tedy odpoledne). Odpolední část se považuje za lehčí než dopolední, mnoho studentů prý spěchá, aby ji měli za sebou, ale poradci radí nespěchat a využít všechen přidělený čas.

Já jsem spěchal. V přípravě jsem kroužkování odpolední části stíhal za hodinu. Zkoušku nanečisto v květnu jsem stihl za 75 minut při poměrně ucházející kvalitě.  Nechtěl jsem dělat zbytečně moc chyb, a tak jsem test udělal za 90 minut (polovinu vymezeného času). Přečetl jsem si test ještě jednou a opravil pár chyb. Uplynulo dalších 45 minut. Loni bych odešel (že mám hotovo), letos však bylo zakázáno místnost opustit před koncem (abyste nepředávali rady do časového pásma za oceán). Potřetí se mi případové studie už číst nechtělo, tak jsem začal mrhat čas.

Zvedl jsem ruku, odevzdal práci, sebral pas, napil se z kontejneru nepříliš chladné vody a šel si sednout. Díval jsem se, jak pijí ostatní (jeden z účastníků se z drobného kohoutku zkoušel umýt obličej). Díval jsem se z okna na Prahu. Sledoval jsem zkouškové komisaře. Zkoušel jsem hypnotizovat ručičky na hodinách.

Přede mnou kdosi položil hlavu na stůl a zkoušel usnout. Mně však mozek příliš mnoho pracoval a byl jsem si jistý, že bych neusnul. Tak jsem znovu hypnotizoval hodinky.

A pak konečně udeřila pátá a mělo se přestat psát a zkušební komisaři začali testy vybírat.

Na krátkou chvíli jsem pocítil radost, že vše mám za sebou a tak se mohu přestat učit a chtělo se mi radostí křičet. Ale samozřejmě jsem to neudělal, jen jsem se usmál.

„It is over!“ řekl jsem anglicky českému sousedovi, „hopefully, it´s over!“

V šatně jsem sebral batoh. O hodinu později začínal v restauraci Na Zvonařce večírek CFA institutu u příležitosti zkoušky.

Já jsem se však už dopředu rozhodl, že na něj zase nepůjdu.

Bylo třeba stihnout tři věci:

a.)     Odlovit dvě kešky v nuselském údolí.

b.)     V kině Ponrepo s celou rodinou shlédnout film o šachovém vlaku.

c.)      Zachovat si jasnou hlavu, protože zítra budu tlumočit simultánku naslepo.

A tak jsem v davu analytiků opustil Kongresový palác a vyrazil do údolí plnit životně důležité cíle.

A potřetí je první sobota v červnu, krátce před devátou a já sedím na mezinárodní zkoušce CFA (Chartered Financial Analyst). Z Anděla zkouška přesídlila zpět do Kongresového centra, naše třetí úroveň je dislokovaná zvlášť a tak nás sedí ani ne šedesát v Chamber Hall s úžasným výhledem na Vyšehrad, Pražský hrad a skoro vše, co by člověk v Praze chtěl vidět.

Oproti loňsku došlo k podstatným změnám – manželka v pátek slavila s kamarádkami narozeniny, já hlídal děti, a tak jsem místo u matky spal doma. Do Prahy mě ráno odvezla manželka, čas byl vypočtený tiptop, tudíž jsem stihl jen jednu stránku Polgárových šachových úloh a jen jednu keš.

A také se změnilo učení. Z naší studijní skupiny jsem přežil jen já. Počátkem března se objevila možnost založení nové studijní skupiny, ale na výzvu k setkání nikdo nereagoval, a tak jsem zůstal sám (třetí úroveň je úroveň samotářů). S přípravou jsem začal počátkem října (stejně jako na obě předchozí úrovně), proti všem předpokladům jsem však už v lednu měl pročtené všechny učebnice (originální curriculum i výcuc z Kaplan Schweser). Dal jsem si tedy kontrolní test (asi bych prošel), přečetl pět knih Kaplan Schweser podruhé, udělal další test (kapánek jsem se zlepšil, asi bych prošel) a byl tedy formálně hotov – většina účastníků svoji přípravu končí někde zde. Jenže byl teprve březen (kdy se většina lidí začíná teprve učit) a do zkoušky zbývaly více než dva měsíce.  Číst texty potřetí se mi nechtělo, lelkovat by se nemuselo vyplatit, a tak jsem začal dělat zkušební testy.

Zkouška pro třetí úroveň má dvě rozdílné části – ranní písemnou (kdy písemně odpovídáte na otázky pokládané v textu) a odpolední kroužkovací. Tu kroužkovací jsem měl radši (za poslední dva roky jsem v zatrhávání správných možností docela získal cvik), tu písemnou se bylo třeba naučit (a obával jsem se jí daleko víc už nejméně tři roky). Psal jsem tedy jeden test za druhým – ve vlaku do práce, ve vlaku z práce, doma po večerech a po víkendech, a když vyšel čas, tak i v práci. A když jsem je dopsal, tak jsem druhý den ověřoval, jestli jsem test udělal správně – a pak ho dal pro zkoušku ještě jednou.

Jednu květnovou sobotu, čtrnáct dní před zkouškou, jsem absolvoval i zkoušku nanečisto – obě části v reálném čase, v mírně humánnějších podmínkách (při psaní bylo možné i pít a bylo dovoleno odejít dříve). V posledních dvou týdnech před zkouškou jsem psal testy každý den a na čas, abych se vešel do povolených tří hodin. Ve čtvrtek a v pátek před testem jsem si vzal dovolenou a udělal dva testy denně.

Celkem jsem testů napsal čtyřicet či padesát. Skutečný počet jsem občas zkoušel přepočítat, ale někde mezi třiceti a čtyřiceti jsem se zadrhnul.  Vytištěné a vyplněné texty zabraly tlustý fascikl vážící několik kilogramů, který jsem schovával manželce pod psacím stolem a v neděli po zkoušce jsem ho s velkou slávou vyhodil do starého papíru.  Prošel jsem databází ranních testů z minulých ročníků až do roku 2003 (kdy se instituce pořádající zkoušky ještě nejmenovala CFA). Dvě tužky typu HB, kterými jsem testy psal, jsem vypsal a ořezal do poloviny, přičemž jsem úplně vygumoval gumy na jejich koncích (na zkoušku jsem si přinesl dvě jiné gumy zvlášť), u smazatelného pera (povoleno na ranní část) jsem v pátek před zkouškou dopsal náplň (a rychle běžel do papírnictví koupit novou).

Někdy počátkem června jsem toho začal mít už pomalu dost. Tak jako každý rok jsem se měnil v zombii trpící nedostatkem spánku (běžně jsem vstával v pět – od počátku studia CFA spím denně o hodinu méně) a tentokrát i brněním v pravé (tj. psací) ruce.

Nicméně jednu výhodu celé toto trápení mělo – cítil jsem se připraven.  Sebevědomí mi zvedalo přiznání, že lépe připraven být asi nemohu, a bojovnost mi zvedalo vědomí, že bych podruhé toto určitě absolvovat nechtěl.

13. října 2015

Vzbudím se v pět. Chvíli zkouším usnout, pak se uspávám řešením dvojtažek. Neusnu a tak vstanu a píši deník. Pak se pokouším připravovat na soupeře, ale v databázi na něj skoro nic nenajdu. Tak se vysprchuji a v 7:45 jdu na snídani.

Ta je centrálně organizovaná (všichni šachisté mají snídat v jeden moment) a kupodivu funguje. Někteří z obavy, aby nezmeškali vlak v deset, již s sebou mají kufry. Dohodneme se s Vojtou, že se sejdeme v 8:45.

 Po snídani hbitě vyrazím na nedalekou keš, kterou však hledám překvapivě dlouho. Nakonec jí najdu ležící na zemi. Zapíši se, vrátím jí, kde před pádem asi byla, a jdu do Sparu koupit dárky domů. Než se mi to podaří, je skoro 8:45. Omlouvám se Vojtovi, rychle balím a stejně přijdu na sraz pozdě.

Ujede nám tramvaj v 8:56, další však jede už v devět. Vojta vypráví zážitky z návštěvy u Černého velblouda. V půl desáté byli najedeni, hodinu a půl však zabral proces placení. Nakonec zbyli už jen dva s Pepou Bárou, zbytek dali za půl, na účtu zůstala spousta věci, o kterých ostatní netušili, že je vůbec mají, a tak za řízek platil asi šedesát euro.

Na nádraží přijedeme v půl desáté a tak jdeme odlovit místní keš. Okolo finálních souřadnic se však rojí uprchlíci, policisté a armáda a tak nic nenajdeme.

Přejeme si hodně štěstí a rozlézáme se do vlaku.

Posunul jsem se do druhého vagónu na stůl číslo dvacet a hraji bílými s Philipem J. Crockerem, který žje v Manchesteru a fandí fotbalovému týmu United (i když ho překvapuje, jak se City zvedl). Pan Crocker proti mně zvolí stejné zahájení jako Kare Gilstring a tak jsem připraven. Získávám dva pěšce, pak kvalitu, pak kapánek polevím, náhle se na mě přivalí útok, ale odrazím ho a po nervy drásajícím závěru vítězím.

Na oslavu vítězství si dám v jídelním voze kávu. Mám tolik bodů, kolik jsem chtěl získat a vše ostatní je pro mě už jen plus.

Desátou partii hraji černými proti Volkerovi Gülkemu z Lübecku, s kterým jsem hrál už minulý rok a který si pamatuje, že se jmenuji Spatz (dle mého překladače Vrabec). Pan Gülke je první, který na mě letos ve vlaku zahraje 1. e4. Rychle se dostaneme do koncovky. kde v osmnáctém tahu nabídnu remízu. Bílý přijme a mám půl bodu nad plán.

Na oslavu jdu do jídelního vozu dát si oběd. V Brně nastoupí na reportáž Česká televize, není však ve vagónu k nalezení. Sleduji zakončení partie na první šachovnici, které velmi akčním způsobem fotí Anežka Kružíková. Nohou rozrazí dveře, zarazí je, poklekne a při focení udělá holubičku.

S plným žaludkem (a nealkoholickým pivem k tomu) usednu k jedenáctému kolu proti paní Kořenové. K mému překvapení nemám bílé a hraju tedy dvakrát za sebou černý. Paní Kořenová si nasadí klobouk do čela, takže jí nejsou vidět oči, jen ústa a zahájí 1. e4. Po paměti rozehraji zahájení, pak bílá udělá chybu, seberu pěšce, nabídnu remízu, bílá přijme a já mám po turnaji. Prohlásím, že v klobouku vypadá jak pokerový hráč, ale ona prozradí, že je to kvůli sousednímu hráči, s kterým se pohádala a na kterého se nechce koukat.

Sednu do kupé a věnuji se behaviorálním financím, než zavolá Vojta, že kupuje víno a jestli ho s ním nechci vypít. Říkám, že jen dopíšu testy a jdu k němu. Sejdeme se v kupé 31, kde víno dopijeme. Když jdu koupit druhé, dostanu úkol zjistit, jak veliké tričko nosí pan Gilstring, který vyhrál tři ceny. Zjistím že L, ale M je také dobré), dozvím se, že pan Gilstring spěchá z vlaku na letiště, ale švédská výprava mu dary přiveze. Za odměnu se dozvím výsledky. Honza Klaus se chlubí, že poprvé v turnaji přijal remízu a skončil šestadvacátý. Já jsem po dost průměrném výkonu 33., ale mám nejvíce bodů, co jsem kdy měl (také asi nejvíce remíz, nejméně výher a nejméně proher).

Jdu do kupé 31, kde odevzdám láhev vína a odskočím si na toaletu. Když se vrátím, dozvím se, že se rozbila sklenička. Chvíli pijeme z jedné, když okolo prochází opavská výprava s čtveřicí skleniček a prázdným vínem. Pozveme je na víno, ale zbavím je jedné skleničky. Dozvím se, jak se ve Slezanu Opava učí děti šachy. Když dopijeme, jdou Opavané koupit další láhev. Příjemně naladěni přijedeme do Prahy, odkud se v mírně podroušeném stavu dostavíme na vyhlášení.

Ve vládním salónku potkávám velmistra Horta a nejmladšímu účastníkovi vlaku zařizuji velmistrův autogram. Profesionální překlad je znovu spíše matoucí, mikrofony opět nefungují. Když se k vyhlášení výsledků dostaví Sven (skončil pátý) a pan Plachetka (osmý) vytváříme s Vojtou a Honzou Klausem bouřlivý potlesk. Vyhlášení skončí u patnáctého místa, pak se vyhlašují kategorie. Pánové Hälsig, Popelka a Pepa Bára dostanou ceny za pátou účast ve vlaku (opět vytváříme bouřlivý potlesk). Pak rozdávání cen končí (nikdo další nic nevyhraje), nějaký pán sbalí všechny ceny a my poznáme, že je konec. Loučím se s ostatními, jdu na Masarykovo nádraží a odjíždím vlakem na Kladno.

Dočítám knihu Marťan a pak se snažím dospat deficitní spánek.

Zítra mě čeká práce.

12. října 2015

Po ránu píši deník, pak jdu na snídani a nakonec vzhůru na hrad vyzvednout místní keš. Jde mi to pomaleji, než jsem si myslel, tak druhou plánovanou skrýš pod hradem vynechávám. Na cestě zpět potkávám Vojtu, který fotí panorámata a zácpu na mostě až do Petržalky.  Chvíli hledáme cestu zpět, ale nakonec ji najdeme a v obchodě kupujeme minerálku. Bratislavská specialita – Mattoni, normálně v ČR jedna z nejdražších minerálek, je v Bratislavě jedna z nejlevnějších.

Rychle běžím dobalit a na tramvaj a na nádraží. Vojta přistupuje na náměstí SNP s knihou od Dominika Dána. Sven uhodne, kolik stála Opencard a vypráví, jak v Lipsku stavěli železniční tunel.

Zbývá ještě trochu času a tak jdeme s Vojtou vyzvednout keš „Konečná, vystupovať!“. Porušíme snad všechny možné předpisy, vyhýbáme se nákladnímu vlaku i posunovací lokomotivě, ale nacházíme jubilejní Špačkovskou keš s pořadovým číslem 2000. Pak na vlak a jdu hrát proti Martinu Schererovi.

Ten je z Hamburku, jeho žena je psycholožka, všechny psychické problémy mu vysvětlí a zná ho lépe než on sám sebe. Žije takový Basic Instinct live. Můj šachový výkon nevybočí z průměru (spíše podprůměru) a v horší pozici končím remízou. Naštěstí má pan Scherer respekt z českých šachistů.  

Jdu do předního jídelního vozu, kde si objednávám kávu a učím se behaviorální finance. Odmítám Vojtovo pozvání na víno do opavského kupé, jen kávu vyměním za sklenku vína a studuji dál. Zatímco se jídelní vůz zaplňuje rozjařenými šachisty, podaří se mi dočíst kapitolu a udělat cvičení.

Pak zastavíme ve Westbahnhof s optimálním půlhodinovým zpožděním (to abych stihl ta cvičení).

Podaří se mi přesvědčit Vojtu i Svena, abychom nejeli taxíkem a ve více či méně početné skupince šachistů se metrem a tramvají přemístíme do hotelu. S menšími problémy se mi podaří ubytovat a vyrážíme do místní restaurace na oběd.

Zde dojde k překvapení, když v celkem plném jídelním sále zjistím, že jsem zde po Svenovi druhý nejmladší (možná třetí, když započítáme restauratérova malého syna). Jídlo se mi podaří objednat až napotřetí (dvě předchozí neměli, tak zabodnu prst do lístku), pak ho přinesou, je vegetariánské – a překvapivě dobré.

Po obědě se vracíme na pokoj, nahráváme do Vojtova a mého GPS keše a vyrážíme na dlouhý pěší pochod do centra do restaurace „Zu Schwarzen Kameel“, kde bude večeřet P. Matocha a další.

Jdeme čtvrtěmi, kam bych se normálně nikdy nedostal. Cestou nalézáme (a občas i nenalézáme různé skrýše), projdeme okolo teplárny rekonstruovaná Hundertwasserem, projdeme se po cyklostezce z bývalé železniční tratě, pijeme „Sturm“ u stánku a dáme si svačinu v restauraci u Landsknechta. Po pěti hodinách s mírným zpožděním dorazíme k Velbloudovi. Tam se zděsím cen (polévka stojí jako předkrm, předkrm jako hlavní jídlo, hlavní jídlo jako menu a menu jako noc v hotelu), i hogo fogo prostředí, uvědomím si, že jsem najedený a z restaurace víceméně uprchnu.

Když chci jít spát, zastihne mě Jan Klaus a přemluví na návštěvu restaurace, kam by jel s děvčaty, s kterými prohlížel Hofburg. Jdeme do Bermuda Bräu. Na kalení nejsem zrovna ve formě, dám dva radlery, ale i tak mám druhou největší spotřebu alkoholu ve skupině. Honza Klaus vypráví, jak mu v kavárně u Sachera ukradl zloděj z peněženky peníze (na rozdíl od peněženky se ukradené peníze hůře dokazují). Má i jeho fotku. Marie Kružíková vypráví, jak byli v Hofburgu prohlédnout si komnaty císařovny Sissi. Přítomný Američan ukazuje pas, kde jsou na jednotlivých stránkách různé obrázky, citáty a další umělecká díla. Skupinka se střídavě smršťuje a rozrůstá, jak přichází a odchází šachisté.

V deset to vzdávám a jedu na hotel. Ani moc nebloudím. A ani mě nepřekvapí, že v tramvaji potkám další šachisty. Jdu spát okolo půlnoci.

 11. října 2015

Probouzím se psaním deníku. Pak se nasnídám (i naloženými houbami a paprikami) a vyrážím hledat kešky. V neděli ráno jsou vratislavské ulice prázdné, oblečen v mikině sem tam míjím Poláky v zimních bundách. Keš u Univerzity najdu v denním světle velmi rychle, pokračuji na náměstí Jana Pavla, kde dvakrát nacházím prd, pak u kešky u malované zdi jsem úspěšný.

Spěchám do hotelu dobalit a před půl desátou vlezu do autobusu. Během tříhodinové cesty přečtu podstatnou část behaviorálních financí. Přitom po očku sleduji svého tušeného budoucího soupeře, z kterého se později vyklube pan Popelka.

Ve dvanáct Vojta hlásí, že do stanice přijely první autobusy a on sedí v restauraci na bramboráku. Nám trvá cesta ještě dvacet minut. Pak se Svenem vybojujeme místo v jídelním voze, poté jdeme blicat. V 13:45 se vlak konečně rozjíždí a ve dvě se začíná hrát.

Hraji s Vojtěchem Strakou, což k mému překvapení není pan Popelka. Zahájení mi moc nevyjde, nakonec jsem vděčný za další remízu. Spěchám do jídelního vozu na kávu, že se v příštím kole polepším, ale není tomu tak. Hraji s Pavlem Strakou, což je otec Vojtěcha Straky a černými končím remízou.

Už na slovenském území hraji sedmé kolo bílými proti Johanu Bertelkampovi z Amsterdamu. Zahájení mi opět nevyjde, tentokrát však stojím na prohru. Když se smířím s porážkou, soupeř přepne niť a vyhraji já. Třesoucí se a stále ještě v šoku odcházím do jídelního vozu na pivo.

Vlak stojí ve stanici Bratislava – Hlavné mesto, tak rychle dopíjím, ale jedeme ještě o kus dál. Nástupiště Bratislava – Nové Mesto je však příliš krátké, aby se tam vešel náš vlak celý a tak se čeká na posun. Pak na kufry.

Při čekání si před půvabnou paní Šerákovou děláme legraci z drah a plácáme nesmysly, abychom velmi rychle zjistili, že se paní Šeráková v železniční tématice orientuje daleko lépe než my, protože v ČD pracuje.

Osvědčím znalost Bratislavy z předchozích ročníků, nacházím linku čtyři a jedeme až do hotelu. Pak vyrazíme přes most do restaurace Leberfinger, prý nejstarší restaurace v Bratislavě (z roku 1785). Cestou přes most zkouším hledat keš, ale jsem na blbé úrovni. U Leberfingeru je podivuhodně prázdno, asi proto, že snědli všechno kachní a husí maso. Objednáváme si fazolovou polévku, halušky a nakonec škubánky (šulánky). Piji nealkoholický radler, Pepa Bára čaj, pan Navrátil, Vojta a Sven víno (Sven i čaj). Spory jsou o velikost porcí a jejich teplotu, kterou jde Vojta reklamovat až do kuchyně. Během večera vyprávěl pan Navrátil anekdoty a zážitky z cestování po Číně. Před odjezdem ho varovali, že se v Číně nedomluví. Kupodivu většina jeho příhod je o tom, jak se v Číně nedomluvil.

V jedenáct platíme, a zatímco zbytek výpravy si jde prohlédnout věž (pojmenovanou Ufo), zářící do noci laserovými paprsky, já mířím pod most pro keš. Nacházím. Navštěvuji i nedalekou earthcache o Dunaji, kde louskám drobný text, zatímco mě sledují dva Ukrajinci v teplákách. Pak se přesouvám do centra k místu Svíčkové demonstrace a soše kanálníka, který má keš v kanálu za hřbetem. Cestou potkávám různé šachisty, případně britské turisty. Spát jdu až o půlnoci. Žádné opilce tentokrát neslyším.

10. října 2015

Ráno píšu deník, nasnídám se a odlovím keš u hřbitova. S překvapením zjistím, že můj švédský soupeř má partie v Chessbase a tak se na něj připravuji.

Po deváté hodině se pomocí Schnellbahn přemístíme na nádraží, kde ještě odlovím Drážďanský nejostřejší roh.

Ove Hartzell hraje přesně to, co očekávám, nicméně když příprava skončí, nedokáži z partie dostat víc než remízu. Končíme před Ústím nad Labem.

Jdu si dát rychle kávu, abych stihl navazující kolo. To má však zpoždění, takže si ještě čtu Úvod do behaviorálních financí, ale moc mi to nejde. Pan Jirásek proti mně usedne s přítelkyní, která sleduje partie ze sedačky. Ani bílými nevykřešu nic než remízu.

Když stavíme v Praze-Holešovicích, volám domů. Pak mi zavolá ing. Krátký, který je překvapen, jak blízko jsem na cestě z Drážďan do Vratislavi k Proseku.

Partie černými proti Peteru Holmgrenovi skončí také remízou (tentokrát ji nabídne soupeř) a roztrpčeně se v Týnci nad Labem vydávám do jídelního vozu, kde se slaví 75 let staršího pana Deváta. Protože mám v říjnu také narozeniny, dostávám kus dortu.

Vlak jede východočeskou krajinou a jede dlouho. Uvolňuji místo paní Kořenové s dcerou a přemísťuji se do kupé, abych se učil behaviorální finance. Najde mě však Vojta Trochta s vínem, pak se přidá Pepa Bára a Sven Roemling a nejprve hrajeme blicky, pak čtyřhru. Nejsem ve formě (Vojta Trochta i Honza Klaus mají více bodů) a partie dle toho vypadají. Hru zastaví příchod švédského účastníka s poznámkou: „Welcome in the beautiful Lichkov“.

Vojta Trochta si dohodl nocleh v nedalekých Králíkách (pan hoteliér ho s dalšími šachisty převeze autem), my ostatní se v konvoji autobusů vydáváme do Wroclavi. Autobusy vyjedou o hodinu dříve a na místo přijedou o hodinu později. Několikrát za jízdy usnu, a když se probudím, připadá mi, že jsme na stejném místě. Při projíždění Vratislaví volá Vojta Trochta, že si prohlédl město a je po večeři a kde jsme my.

Ale nakonec se i my ubytujeme a se Svenem se vydáváme do města. On fotografuje, já hledám kešky. Pak najdeme restauraci Chatka u jatek, kde se k nám přidá Pepa Bára. Objednám si tradiční polské knedlíky, což jsou pierogy s cibulkou. Sven se zděsí malé velikosti porce a k polévce žurku a pierogám si objedná ještě smažený camembert s žirawinou (brusinkami). Ale s množstvím jídla bojuje statečně, takže mu vyprávíme televizní komedii Bohouš.

Po večeři jde Sven spát (dnešek se mu v šachách také nevydařil, když se pokazilo vše, co se dalo, včetně popruhu u jeho batohu), my s Pepou Bárou míříme okolo univerzity (kde neúspěšně hledám keš) na ostrov Piasek prohlédnout si katedrály. Pak jde Pepa Bára do hotelu a já ještě jednou (neúspěšně) hledám kešku u univerzity. Pak toho nechám, jdu do centra a nacházím velkou keš v ulici Szewska. Hledám ještě pár dalších, ale všude je dost lidí, tak jdu do hotelu spát.

V půl třetí mě probudí opilci a já mám problém usnout. Ale snad se mi to podaří, protože v 6.20 mě probudí budík na nový den.

9. října 2015

Vstávám o něco později než obvykle, ale stejně jsem nervózní a nemohu dospat. Před odjezdem se mi dostává té výsady, že mohu vzbudit své syny (normálně je budí manželka, já bývám už dávno pryč). Kluci mi přejí mnoho štěstí. Když kupuji sodovku k pití ve vietnamském krámku cestou na vlak, přeje mi majitelův syn mnoho štěstí. V couravém vlaku do Prahy řeším etické případy CFA třetí úrovně. Končím zrovna, když vlak přijíždí na Masarykovo nádraží.

Po pěším přesunu na první nástupiště Wilsonova nádraží spatřím dvojici velkých front. Stojím za panem Plachetkou a přemlouvám ho ke vstupu do našeho týmu. Když si za mne stoupne lipský polyglot a překladatel Sven Roemling, přemlouvám i jeho – a oba se mi upsat podaří.

Po registraci potkávám fůry známých i neznámých. Pan Pitula z Polska tentokrát nejede, tak přišel vlak jen vyfotit. Během úvodního proslovu střídavě fungují a nefungují mikrofony. Zdá se, že Pavel Matocha se zprofesionalizoval a najal tlumočnici pro překlad do angličtiny, ta však tone v šachových termínech.

Vlak s přidanými vagóny je nyní strašně dlouhý a zabírá skoro celé nástupiště. Změnil pořadí vozů, takže zavazadla jsou vpředu a jídelní vozy před hracími vozy. První šachový vůz (kde hrají nejsilnější, zpravidla nejdéle) se má měnit v jídelnu a zpět (kdo v něm bude čekat na jídlo, ten se načeká).

První kolo hraji se švédským panem Gilstringem, který nemá ELO, protože hraje jenom blitz a posledně mě vyklepl bílými (v roce 2013, jak říká, když najde partiář). Před partií na nástupišti zběsile projíždím variantu, do které se dostaneme. Při konverzaci před partií mu prozrazuji, co si pamatuji z toho, co mi říkal v roce 2013 – bydlí nedaleko Malmö, pracuje ve společnosti zabývající se asset managementem (opravuje mě, že pracuje, ale má na starosti počítače) a nemá rád spisovatele Henninga Mankella, který tento týden zemřel. Prozrazuje, že mají příliv uprchlíků, já říkám, že není divu, protože ve Švédsku by chtěl žít každý, včetně Usamy Bin Ládina (který tam skutečně chvíli žil).

V partii získávám pěšce, ale pak to nějak zdrchám, dostanu se pod útok a do časové tísně a po celkem ostré partii končíme za Kralupami remízou. Pan Gilstring jde nahlásit výsledek, já nevěřícně přehrávám partii v počítači, pak mířím skrz celý vlak a jídelní vozy do normálního vozu za Trochtovými.

Až do Ústí popíjíme víno, pak jdeme blicat. Před Děčínem prochází Pepa Bára s nejmladším potomkem, který vtrhává do všech kupé. V Děčíně si přisedá Sven Römling a chvíli hraje s Vojtou Trochtou, zatímco já studuji v Lonely Planet Drážďany. Pak hraji se Svenem já. Bleskovky mi jdou jako obyčejně, z osmi partií uhraji 1,5 bodu.

Končíme právě, když vlak zastavuje na hlavním nádraží.

Vedeni Svenem pokračujeme příměstským vlakem na Dresden Neustadt a ve stále sílícím proudu šachistů nalézáme hotel. Rychle se ubytováváme a pěšky vyrážíme ke Zlatému jezdci, kde máme sraz s Honzou Klausem.

U zlaté sochy Augusta Silného (saského, polského a litevského krále, co se dostal do války se Švédskem) zkoušíme s Vojtou Trochtou najít keš, ale neúspěšně. Pak pokračujeme prohlídkou městem, kde střídavě nacházím a nenacházím kešky. Je zima, takže na chvilku sedneme do kavárny, kde večeříme, takže nám unikne zavírací doba většiny památek.

Sven vypráví, že v Sasku jsou tři velká města. Obyvatelé Drážďan vládnou, Lipska obchodují a Chemnitz (Saské Kamenice, bývalý Karl Marx Stadt) pracují.

Znovu táhneme městem (a já hledám kešky), až se s námi Honza Klaus rozloučí, když jde něco koupit do nákupní galerie, zatímco zbytek vezme Sven do kavárny Prag. Očekáváme něco v českém stylu, ale ocitneme se uprostřed orientálních restaurací, kde popíjíme libanonské víno u arabského stánku s řeckou vlajkou, přičemž Sven se s obsluhou baví v originále. Sedíme na klasickém socialistickém nábytku osmdesátých let.

Vedeme řeč o panelácích, kdy popisuji kladenské socialistické mrakodrapy, které měly na patře společnou telefonní budku, popelnici a dole obří společenskou místnost, zatímco manželé Trochtovi přidají společnou prádelnu a sušárnu (kde se doba sušení pevně stanovovala předem) a Sven díru, do které se vyhazovaly odpadky. Sven popisuje, jak tlumočí v uprchlických táborech a nadřízeným vysvětluje, že přesouvání figur, které na šachovnici provádí děti, nejsou zrovna šachy. Trochu remcá, že se od této práce očekává, že bude dobrovolná, tudíž není zrovna moc dobře placená.

Pak procházíme nákupní galerií a jdeme pěšky dobré tři kilometry domů. Z hovorů na cestě vyplývá, že Sven zrovna není příznivce německého sjednocení a vzpomíná na NDR jako na stát, kde bylo všechno, co byla potřeba (banány nebyly potřeba).

K hotelu přicházíme okolo desáté. Manželé Trochtovi jdou ještě do baru, já a Sven jdeme spát. V pokoji zkouším neúspěšně vypnout topení, tak při zapisování objevených i neobjevených kešek  otevřeným oknem poslouchám existenciální hovory za oknem.

Pak jdu spát.

Díky malému množství lidí v místnosti došlo k zajímavému jevu, když standardní procedury trvaly mnohem kratší dobu než obvykle. Místnost místo v osm otevřeli až v 8:10, až skoro do půl deváté byla prázdná (lidé se učili venku), pak se utvořila krátká fronta, ale v půl deváté jsme byli všichni uvnitř, tak jak to má být. Zkušební materiály (stejné pro celý svět) se distribuovaly se zpožděním, pokyny a varování se četly pozdě, nicméně i tak čtení skončilo v 8:50 a museli jsme čekat deset minut, než udeří devátá, abychom se do zkoušky pustili (v časovém pásmu začíná stejně).

Zkouška tak jako loni trvala tři hodiny dopoledne a tři odpoledne. Na rozdíl od loňska každá část zahrnovala 60 otázek (polovinu toho, co první úroveň), na které se odpovídalo vyplněním kroužku a, b či c normální tužkou na samostatném papíře (jedna odpověď byla vždy správná, za špatnou se body nestrhávají). Na rozdíl od první úrovně byly otázky rozčleněné do deseti obchodních případů (ve slangu CFA „vignette“), takže obsahovaly mnohem více textu (pochopitelně v angličtině). Jak vignette vypadá, můžete zjistit třeba zde.

Pečlivý přístup by byl přečíst nejprve případ, pak otázky, vrátit se k případu, vypočítat a odpovědět. Problém však je, že na to byste neměli dost času – na každou otázku máte tři minuty, často musíte počítat, řada dat je v textu (stejně jako v praxi) nadbytečných a vy byste se zbytečně topili v detailech.

Správný trik je tedy přečíst otázku a vyhledat k ní detail v textu (někdy to není ani potřeba), vypočítat a zodpovědět a teprve, když si nejste jisti, se do textu vrátit a pročíst ho úplně. A protože otázky i text jsou seřazeny podobně (druhá začíná, až když první skončí), jde vám čtení rychleji od ruky, přičemž úspora času je značná. A protože vignette nemají pointu, z literárního hlediska o nic nepřijdete.

Otázky ve zkoušce jsou vždy nové (a nikdy se opakovat nebudou), k dispozici je však spousta učebních materiálů, kde najdete otázky podobné (anebo z testů minulých let). Časem zjistíte, že některá témata jsou společná a otázky podobné („tohle už jsem někde v podobné formě řešil!“).  Čím víc přípravných testů uděláte, tím spíše si podobnost uvědomíte, tím větší získáte praxi a řešení vám půjde rychleji od ruky.

Já udělal v přípravě testů třicet (tedy 1800 otázek), další stovky otázek prošel v učebnicích, na internetu i v počítačové databázi a poslední dny jsem si připadal jako robot, na kterého vypadne otázka, on ji bleskově přežvýká, vyplivne a jde dál. Upřímně řečeno, byl jsem tak připraven, že jsem při skutečném testu měl mentální problém pochopit, že nejde o domácí cvičení – automat jel prostě naplno, žvýkal otázky a plival odpovědi.

Dopolední část jsem skončil v půl jedenácté, polovině časového limitu. Dalších 45 minut jsem strávil čtením otázek a kontrolou odpovědí. Pak nastalo velké dilema – přidaná hodnota třetího čtení rychle klesala k nule, z loňska jsem věděl, že v půl dvanácté zarazí odchody z místnosti (a já uváznu uvnitř), načež všechny restaurace u Anděla obsadí hladoví účastníci testu.  A tak jsem odevzdal otázky i materiál a jako první člověk v místnosti vyrazil na oběd.

Bylo čtvrt na dvanáct a restaurace u Anděla podivuhodně prázdné. S vědomím, že chci žít zdravě, jsem si v pizzerii Corleone objednal studenou polévku, salát a nealkoholické pivo a v 11:45 byl najedený. Zavolal jsem manželce, že mám první půlku za sebou, ale netuším, jestli mám odpovědi správně či ne. Nicméně nic mě nepřekvapilo. A protože času mi zbývala ještě fůra a počasí bylo pěkné, vsedl jsem na tramvaj a vyrazil eskapádou na Barrandov odlovit keš u místního akvaparku.

Když jsem se o hodinu později vrátil, účastníci testu posedávali v parku a v kavárnách, někteří projížděli materiály, jiní bloumali a sbírali síly na druhé kolo. Kolega ze studijní skupiny říkal, že to stihnul jen taktak. Dozvěděl jsem se, že zkouška druhého stupně probíhá ve dvou místnostech a v té druhé byl i do té doby nezvěstný třetí člen naší studijní skupiny. Ostravský student Čang tvrdil, že zkouška byla katastrofa. Analytička Blanka procedila skrz zuby, že zkouška možná nebyla těžká, to jen ona byla špatně připravená.

Po jedné hodině nás pustili dovnitř a znovu otáleli s distribucí materiálu i čtením. Číst se začalo až za deset minut dvě, přesto se znovu muselo čekat na druhou.

Na pokyn se robot ve mně probudil a začal žvýkat otázky. Jeden z dopoledních případů na podnikové finance se týkal čínské cestovní kanceláře. Chtěl jsem Čuo Čangovi před zkouškou blahopřát, že se jeho země dostala do celosvětových otázek, protože Česká republika se tam určitě nikdy neobjeví – ale neudělal jsem to. Což byla klika, protože v případu na deriváty se k mému překvapení nejprve objevil polský zlotý, maďarský forint a pak i česká koruna. Bylo to sice v derivátu, který jsem za dvacet let praxe v Čechách neviděl, reálie vypadaly trochu zvláštně (tehdy jsem si uvědomil, jak hodně asi musela souseda zmást cestovní kancelář, která v Číně funguje kapánek jinak), ale všichni kandidáti 2. stupně na celém světě ten den odpoledne počítali hodnoty v CZK.

Znova jsem skončil v polovině časového limitu a 45 minut pročítal své odpovědi, znova jsem zjistil, že kvalita klesá, a tak jsem odevzdal i podruhé předčasně a tramvají se vydal na Barrandov odlovit keš na stráni k Hlubočepům.

Čekal jsem v Hlubočepech na nádraží na příměstský vlak, volal manželce i matce, že to mám za sebou, když u Anděla test skončil. Vrátil jsem se právě včas, abych zastihl kolegu, jak jde do restaurace, kde se konala oslava zkoušky. Připojil jsem se, vyslechl stížnosti kandidátů, že jsou vyflusaní, a chvíli s nimi bloudil restaurací. Pak jsem zjistil, že pronajatý prostor je příliš malý, abychom se tam všichni vešli. Zvážil jsem pro a proti, vzpomněl si na rodinu, manželku i zítřejší velkou oslavu narozenin mých dvou starších synů a s kolegou se rozloučil, že se sejdeme na podzim nad třetí úrovní.

Pak jsem vyšel ze sklepa do jasného, horkého dne a po osmi měsících začal znovu normálně žít.

Zase je první sobota v červnu a já jsem znovu na mezinárodní zkoušce CFA, jen o úroveň výš. Oproti minulému roku jsme přesídlili z Kongresového centra do hotelu Andel´s, což je dobré, protože to mám od matky blíž. Před rokem jsme byly všechny tři úrovně v jednom velkém sálu, teď jsme rozkouskovaní po úrovních (a možná ještě napůl), takže je nás v sále Moldavite III (mnou překvapivě promptně přeloženo jako Vltavín 3) o něco více než padesát, což je skoro domácké prostředí.

Jsou tu převážně Češi, k mému překvapení i muž s vestou, který loni četl pouze názvy kapitol – očividně je více způsobů, jak zkouškou projít a není potřeba být zcela připraven.

Pak jsou tu i Slováci a i pár cizinců, vedle mě si například sedne Číňan.

„Where are you from?“ ptám se ho zvědavě.

„I am from Ostrava,“ odpovídá Čuo Čang (v pinyinu Zhuo Zhang), který studuje Vysokou školu báňskou v Ostravě a na zkoušku přijel se spolužačkou, rovněž čínskou Ostravankou.  Když jsem mu prozradil, co dělám, ptal se, jak moc se CFA u nás uznává. Řekl jsem, že moc ne, což bylo vidět i na našem miniaturním sále.

Rovněž se dozvídám, že první úroveň udělal v prosinci ve Varšavě (v Praze se v zimě nedělá), výsledky se dozvěděl v únoru, učí se od března a není si jistý, jestli všechno zvládl.

V porovnání s ním jsem v pohodě. Já se učím od října, kdy jsme ve čtyřech založili studijní skupinu a začali se scházet nejprve každý týden v pondělí, od ledna (začátku Pražského šachového přeboru) v úterý.  Z původních čtyř lidí jsme se nakonec scházeli jen dva, ze setkání se však stal pravidelný rituál.

Sešli jsme se v podvečer před Florentinem (kolega zčerstva z práce v ČEZu, já hodinu a půl po práci, přičemž mezičas jsem strávil odlovem pražských kešek), vyjeli do osmého patra administrativní budovy. V pondělí jsme pozdravili slečnu Bělinovou (kterou jsem identifikoval jako asistentku P. Matochy na šachových akcích), v úterý její kolegyně a pak jsme se v zasedacích místnostech EY mučili hodinu až hodinu a půl otázkami.

Po schůzce jsem odjížděl domů opakovat si ve vlaku, zatímco kolega pokračoval na schůzku Toastmaster International pilovat řečnické a vůdčí schopnosti. Od října do března jsme projížděli otázky z učebnic (šest tlustých svazků v originální verzi, pět ve verzi zkrácené), od dubna pak otázky z testů (já si za měsíc přečetl učebnice podruhé), v květnu už jen testy.  Posledních čtrnáct dní ve velmi zostřené verzi (na čas a po celý den).

Bylo to stejně náročné jako loni s podobnými poruchami spánku, hodinami strávenými s kalkulačkou, blokem, tužkou a tabletem s učebnicemi a učením brzy ráno, pozdě večer a na cestě vlakem do práce a domů. Minulý rok jsem se divil, co vzhledem k rozsahu učiva pro první stupeň zbyde na druhou úroveň. Pak jsem zjistil, že finance jsou tak rozsáhlý obor, že se na studium vždycky něco najde. Naučil jsem se odhadovat hodnotu společností, nemovitostí i finančních derivátů několika různými způsoby. Počítal jsem cenu opcí i dluhopisů na kalkulačce pomocí binomiálního stromu (praxí ověřeno, že při tomto výpočtu zaručeně neusnete). Tloukl jsem si do hlavy, jak poznat, která měna je podceněná či přeceněná, a jak z toho arbitráží vydolovat zisk.

Občas se mi stalo, že čerstvě nabyté zkušenosti přišly nečekaně vhod – třeba, když se v práci objevili zástupci private equity kapitálu s nabídkou investice a já vykázal orientaci v tajuplných termínech typu TVPI, ratchet či carried interest (Study session 13, Reading 40 „Private equity valuation“). Anebo když si šéf lámal hlavu nad oceněním úrokového swapu, což jsem promptně provedl dle Study session 17, Reading 50 „Swap markets and contracts“. Když jsem koukal do Bloombergu, tak mi najednou začaly dávat smysl do té doby záhadné pojmy jako „Adjusted Beta“ či „Z-Spread“ a také jsem zjistil (a spočítal), jak se z ceny akcie, výše dividend a jejich předpokládaného růstu dá odvodit trhem očekávaný výnos či naopak.

Docházelo i k dalším pozitivním výsledkům. Při vyučování volitelného semináře Velké příběhy peněz na PORGu jsem se přestal obávat, že mě studenti chytnou na chybách ve výpočtu, a jen tak mimochodem šířil čerstvě nabytá moudra, zda má růst zahraničního obchodu větší efekt na růst ceny bytů anebo skladových ploch (Study Session 13, Reading 39 „Publicly Traded Real Estate Investments“) anebo co nelegálního vlastně provádí Gordon Gekko ve filmu Wall Street (Study Session 1, Ethical and Professional Standards, především Standards II – Integrity of Capital Markets).

Ráno před zkouškou jsem místo opakování vyřešil pár šachových taktických cvičení. Při cestě na Smíchov jsem vystoupil o stanici dřív a odlovil dvě kešky, takže jsem se začal cítit jak geniální superman.

A tak zatímco kolega i student Čang říkali, že by potřebovali ještě tak čtrnáct dní a čtvrtý člen studijní skupiny na zkoušku ani nepřišel (což se stane zhruba pětině všech přihlášených), já v duchu žasnu nad tím, jak mi to dnes krásně myslí, že snad ani nemohu být připraven líp.

Byl jsem mnohem méně nervózní, než před šachy, a kdybych mohl, tak bych křičel na zkouškový dohled, ať už neotálejí a rozdají otázky, protože se nemohu dočkat, až to budu mít za sebou a po osmi měsících nastane klid.

„Každý začínající šachista zná (měl by znát) velmi známou více než sto let starou šachovou partii, ve které bílý někdy kolem dvacátého tahu šikanoval černého krále věží postupně z polí e7, f7, g7 a následovalo by (pokud se to nestalo) i h7. To se opravdu stane na takové úrovni jednou za sto let a možná i méně. Černý mohl brát věž několika způsoby, ale nepomohl by si a raději se vzdal. Zajímá nás patnáctý tah černého v této partii. Na který sloupec černý táhl? Jedná-li se o bílé políčko, k číslu sloupce přičtěte jedničku. Jedná-li se o černé políčko, od čísla sloupce odečtěte jedničku. Odpověď je číslo A…“ je první z dvanácti hádanek mystery cache Pozdeň Šachová, kterou vytvořili „Barka, Terka a Luboš ze skupiny Pozdeň“ a na stránkách geocachingu jí najdete pod číslem GC22XDZ.

Tušíte, že jde o partii Steinitz – von Bardeleben, sehranou na turnaji v Hastings v roce 1895. Když si partii najdete v šachové databázi, zjistíte, že v patnáctém tahu černý táhl dámou na d7. Sloupec d má na základě pravidel autorů keše (ve slangu geocachingu „ownerů“) přiřazeno číslo 4, pole d7 je bílé, číslo A tedy bude 4 + 1, tedy 5. Pokud vyřešíte jedenáct dalších šachových hádanek, jejichž obtížnost postupně roste a kromě šachové historie se dotýká i šachových úloh a matematiky, získáte dvanáct čísel. Ty je třeba dosadit do stanovených vzorců, kterými spočtete šest cifer nutných pro určení konečných souřadnic.  Anebo můžete zvolit jednodušší cestu, vypočítat jen dvě čísla (my jsme objevili čtyři), napsat ownerům a oni Vám souřadnice pošlou.

V každém případě si souřadnice nahrajete do svého GPS. O víkendu pak můžete vyrazit do okolí Pozdně, městečka vzdáleného jedenáct kilometrů od Slaného, keš po kratším či (většinou) delším hledání najít a zapsat se v ní do zápisníku, jako to za pět let a tři měsíce její existence udělalo 48 šťastných nálezců (ve slangu geocachingu „kačerů“) před vámi.

Tak malý počet nálezců za tak dlouhou dobu existence signalizuje, že zjistit výsledné souřadnice není jednoduché. „Barka, Terka a Luboš“ úlohy konzultovali se šachovým skladatelem Michalem Dragounem a keši přidělili obtížnost pět – čili tu nejtěžší.

Kupodivu ne všichni nálezci byli šachisté. Kačer pod přezdívkou „skolnik“ (objevil přes 5 500 skrýší) svěřil vyřešení hádanek školnímu šachovému kroužku, což ho stálo dva velké nanukové dorty. „Bady13“ (přes 4 200 objevených keší) více jak rok rozdával popis úloh „velký jak časopis“ známým a ti zase známým, než se mu na jaře 2013 podařilo souřadnice zkompletovat. Také „YanekR“ (přes 1100 nalezených skrýší) svěřil vyluštění skrýše známému, který se šachu věnuje, přesto mu „luštění nějakou dobu trvalo“. „Ludvajs64“ (přes 10 000 keší) souřadnice vyluštil „velice výkonným prográmkem PnT“.  

Mikisi (přes 11 000 keší) odvážně kontaktoval šachové problémisty v Čechách i na Slovensku – a nesetkal se s moc velkým úspěchem („Žiaľ moc Vás nepoteším. Tento typ počítačových úloh, ktoré v posledných rokoch zaplavili časopisy, ja neriešim. Riešiteľská námaha ďaleko prevyšuje dosiahnutý umelecký zážitok. Osobne neviem, čo je to za súťaž, ale pokiaľ sú tam na riešenie takéto skladby, tak určite priaznivcov kompozičného šachu viac odradí ako priláka.“, případně: „Chtěl bych Vás ještě upozornit, že řešení šachových úloh je spolehlivý způsob, jak prošvihnout spoustu důležitějších věcí. Jak se říká – každý svého štěstí strojvůdce.“). Přesto vytrval, nakonec všech dvanáct odpovědí zjistil, vypočítal a našel.

„PaflikCZ“ (cca 3 400 keší) na setkání kačerů zaslechl, jak se šťastní nálezci baví, kterým směrem od Pozdně skrýš leží. Z nápovědy, předchozích zápisů a leteckých snímků odhadl, kde poklad může být, společně s kamarádem „masyqem“ (2 600 nalezených skrýší) se na místo vypravil a po dvaceti minutách hrůzy ho skutečně nalezl – což je způsob luštění, kterému se v hantýrce geocachingu říká BF (Brute Force – čili hrubou silou).

Podle nápovědy v popisu (v hantýrce geocachingu „listingu“) leží keš ve zbytku mnohostromu na jižní straně. Místo je občas zarostlé (jsou tam kopřivy) a poblíž potoka. Také tam jsou včely – autoři doporučují lovit raději pozdě odpoledne. My jsme jí hledali v pětičlenném rodinném týmu skoro půl hodiny, než jí objevila manželka.

Už jsem vám napověděl celkem dost – nechcete si to také zkusit?