Blog Davida Navary

 Rok 2014 se chýlí ke konci. Při této příležitosti si dovolím shrnout to, co mi po šachové stránce přinesl.

Šachy hraji již velmi dlouho, ale rok 2014 byl pravděpodobně mým nejúspěšnějším. (Pravda, období od srpna 2005 do července 2006 bylo podobně zdařilé, ale kalendářní rok začíná v lednu.) Rating beru s rezervou, ale když se mi během roku podařilo získat přibližně 40 bodů, nepřejdu to mlčením.

Sám přesně nevím, čemu vděčím za své letošní úspěchy. Nemám pocit, že bych se šachům věnoval výrazně více než dříve. Rád bych věřil, že jsem zmoudřel, ale mnoho tomu nenasvědčuje. Ze svých osobních problémů jsem nevyřešil ani jeden a můj psychický stav je nadále nestabilní, přesto jsem ale letos dosáhl mnoha úspěchů. Proč? Jedná se o náhodný výkyv? Projevily se právě teď výsledky mé dlouhodobé práce či mé setrvalé nadšení pro šachy? Nebo je to jakýsi nezasloužený dar shůry? Spekulovat bych mohl dlouho, ale raději se smířím s tím, že člověk nemůže rozumět všemu.

Letos jsem výrazně prohloubil své znalosti zahájení. Zatímco dříve jsem vynikal ve střední hře a v koncovkách, nyní jsem začal přehrávat silné soupeře i v úvodu hry. Na druhé straně jsem ale věnoval menší pozornost dalším fázím partie, kvůli čemuž jsem několikrát nedokázal uplatnit převahu v technické pozici. (Například v pardubickém turnaji v rapid šachu se mi to stalo hned dvakrát.) Možná to bude i tím, že dříve jsem se nedostával do technicky vyhraných pozic tak často.

Nápadné je také to, jak se mi letos vyplácela spolupráce s dalšími lidmi. Rozbory zahájení, které jsem posílal svým přátelům nebo které oni posílali mně, mi přinesly překvapivě mnoho bodů.

Můj vzestup na žebříčku byl výrazný, ale přitom poněkud zvláštní. Vyhnul jsem se všem velkým turnajům a po jednoznačně prohraném červnovém zápase s Hikaru Nakamurou jsem až do konce roku neodehrál jedinou „vážnou“ partii v soutěži jednotlivců! Jedná se spíše o karikaturu kariéry, tedy dvojité kari.

Ve druhé polovině roku jsem hrál převážně soutěže, které subjektivně považuji za velmi významné. Není tedy divu, že jsem jim věnoval zvýšenou pozornost, což se na výsledcích odrazilo.

Samozřejmě chápu, že moje hra má k dokonalosti nadále dost daleko. Také letos jsem měl potíže v partiích proti silnějším hráčům. Sice jsem letos porazil dva „sedmistovkaře“, zatímco v minulých třech letech vždy jen jednoho, ale prohraných partií bylo přeci jen více, například tři s Hikaru Nakamurou, jedna s Levonem Aronianem či s GM Topalovem.

Letos jsem se více než dříve věnoval přednáškové činnosti. K trénování mi chybí vzdělání, na druhé straně ale o šachu vím celkem dost a snad se mi někdy daří i šířit nadšení pro šachy. Sám ale dobře chápu, že v trenérské činnosti nevynikám a mou hlavní činností samozřejmě zůstává turnajová hra.

Pro obveselení uvedu jednu příhodu z nedávného soustředění ve slovenské Senici, kde jsem přednášel o psychologii v šachu.

Jednou jsem se při výkladu dostal k následující koncovce:

Kg4, Vg3, ph4 : Kf2, Dh1 Bílý na tahu

Komentoval jsem ji zhruba následujícími slovy: „A teď tady černý získá věž. Zkuste za bílého navrhnout nějaký tah a já vám vyšachuji věž!“ Kdosi navrhl tah 1.Va3. „Na to odpovím 1…De4+. Na 2.Kg5 (doporučení z publika) přijde 2…De7+ se ziskem věže. A když bílý místo toho zahraje 2.Kh3, tak odpovím 2…De6+ 3.Kh2 Dd6+ a opět vyšachuji věž.“ V tu chvíli se přihlásil jeden chlapec v první řadě: „A nie je po 2.Kh3 trochu lepšie 2…Dg2 mat?!“ Publikum se rozesmálo a já také.

Na sklonku roku přišly třešnička a feferonka na dortu. Mám na mysli mistrovství Evropy v bleskovém šachu a v rapid šachu. Obě tyto soutěže se konaly v polské Vratislavi (Wrocławi), zatímco dříve je po řadu let organizovala polská metropole. Do Varšavy jsem ale nejezdil kvůli pravidelným kolizím s mistrovstvím České republiky v bleskovém šachu.

V polovině prosince jsem na letošním mistrovství republiky v bleskovém šachu jsem konstatoval, že při každém druhém přeboru jsem nemocný. S dovětkem, že posledně to bylo loni, takže letos je vše v pořádku. Časté přechody ze sálu na vzduch mi ale asi přitížily, takže pár dní po turnaji jsem opět onemocněl a má cesta do Polska byla v ohrožení. Naštěstí jsem se během pár dní stihl uzdravit. V turnaji mi vycházelo téměř všechno, formou počínajíc a štěstím v jednotlivých partiích končíc. Výsledkem bylo první místo. Čekal jsem na vyhlášení, než jsem se dozvěděl, že ceremonie proběhne až po skončení rapid turnaje. Naštěstí mi Vojta Plát ochotně ukázal stanoviště zpátečního autobusu. Bez jeho včasné pomoci bych nejspíše musel sám hledat vhodné tramvajové spojení.

V rapid turnaji mi po raketovém startu poněkud chybělo palivo. Se štěstím jsem se ještě dostal na 8,5 bodu z 10 partií, ale v posledním kole jsem se v utkání s polským talentem Janem Krzysztofem Dudou tak dlouho vyhýbal remíze, až jsem střelil gól do vlastní branky. V následující pozici jsem nechtěně „našel“ jeden z nemnoha prohrávajících tahů:

Kf1, Sc6, pb5 x Kg4, Jd4, pg3 Černý na tahu

Stalo se 1…Kh3??? 2.Sg2+! Kh2 3.b6 s brzkou výhrou bílého. Soupeři tato výhra pomohla ke zlaté medaili, zatímco mne porážka odsunula na 17. místo. Úspěch šestnáctiletého Jana Krzysztofa Dudy ale nebyl náhodný, o čemž svědčí i jeho stříbrná medaile z bleskového turnaje. Z vlastní praxe vím, že vyhrát velký turnaj bez štěstí je téměř nemožné. Štěstěna se usmívá na mnohé, ale zdaleka ne všichni toho dokáží využít. Abychom si rozuměli, nijak nepopírám, že za svou hrubou chybu si mohu sám. Pokažená partie pro mne znamenala tečku za turnajovou hrou v roce 2014, což se odráží v titulku. Celkově ale letošní výsledky výrazně předčily má očekávání.

Myslím si, že také po nešachové stránce jsem prošel rokem 2014 celkem úspěšně, přestože šťastným bych ho nenazval. Ale když se podívám na téměř libovolnou reportáž z večerních zpráv, chápu, že mohlo být hůř. Jsem vděčný za to, že mě netrápí žádné vážné problémy a chápu, že s drobnými potížemi se musím nějak vypořádat.

Rok 2014 mi přinesl mnoho dobrého. Zastavit čas ale nemůžeme a ani by to nebylo rozumné. Děkuji za pozornost a přeji Vám štastný rok 2015!

Jsou šachy sport, nebo umění? Je profesionální šachista spíše sportovec, nebo intelektuál? Nakolik jsou tyto dvě role slučitelné? A má smysl klást si otázky, na něž nedovedeme odpovědět?

Na poslední uvedenou otázku bych odpověděl kladně. Některé problémy nedovedeme vyřešit, ale uvažováním o nich si tříbíme smysl a rozšiřujeme poznání. (Myslím například na svou milovanou hru.)

Na druhou z úvodních otázek odpovídám vyhýbavě. Někteří šachisté mají velmi blízko ke sportu, zatímco jiní jsou typičtí intelektuálové. A koneckonců se nemusí obojí vylučovat, přestože špičkového profesionálního sportovce a typického intelektuála v jedné osobě si představit neumím. Tím se dostávám ke třetí otázce. Pokud se něčemu chcete věnovat naplno, většinou musíte v jiných oblastech něco obětovat. Požadavky kladené na sportovce a na intelektuála jsou dost odlišné a občas mohou být i protichůdné nebo neslučitelné.

Mám pocit, že sportovec si zpravidla nezjišťuje informace o sponzorech různých soutěží a obvykle nemá čas zjišťovat, čí jméno zviditelňuje výměnou za svůj honorář. Naproti tomu intelektuál by měl být relativně nezávislý a profesionálně nezaujatý. Představuji si ho jako příslušníka střední třídy, který nevyniká svým platem, ale svým vzděláním a všeobecným rozhledem, díky nimž se může kvalifikovaně vyjadřovat k aktuálním otázkám současného světa. Možná namítnete, že si obraz intelektuála příliš idealizuji, zatímco realita je podstatně jiná. Nebudu to popírat, spíše chci poukázat na to, že obě role se podstatně liší. Kariéra sportovce nebývá dlouhá. Podstatný je výkon, který umožňuje uspět v soutěži s druhými. Naproti tomu intelektuál se na svou životní roli připravuje dlouho. Musí se vzdělávat celý život, ale na druhé straně obvykle může i v pokročilém věku kvalifikovaně vykonávat svou profesi. Bývá to běžec na dlouhou trať. Ale to už jsme zase u sportu…

Všimli jste si na předchozích řádcích něčeho mimořádného? Pokud navštěvujete můj blog pravidelně, nejspíše vás zarazilo, že nezvykle dlouho nepíši o sobě a spokojuji se s obecnými tvrzeními. Když si kupujete výrobek určité značky, pravděpodobně dobře víte, co od ní můžete očekávat. A nejspíše vám tento stav vyhovuje. Proto se prosím nedivte, že ani já nechci kvůli experimentům ztratit své stálé publikum. Zase budu psát o sobě. Jako vždy.

Pokud jste mne někdy viděli cvičit, těžko mne můžete považovat za profesionálního sportovce. V hodinách tělesné výchovy jsem vynikal pouze svými slabými výkony. Nejsem líný na krok, umím vyběhnout do schodů a pohybuji se celkem rychle, ale tím výčet mých fyzických schopností pomalu končí. Na druhé straně jsem ale jako profesionální šachista v mnoha ohledech přijal život sportovce. Chodím na tréninky, občas jezdím na soustředění, pravidelně reprezentuji naši zemi, hraji o poměrně velké peníze a pomíjivou slávu, nechodím do práce a mnoho času trávím s lidmi, kteří se šachům rovněž věnují profesionálně. Necítím se jako závodní sportovec, ale do značné míry jím jsem.

Abyste mne lépe pochopili, povím vám něco málo o sobě. Pocházím z nešachové rodiny. Můj otec je učitel matematiky a vědecký pracovník na vysoké škole, matka působí jako dětská zubní lékařka a jako vyučující ve fakultní nemocnici. K šachům mne přivedla náhoda nebo Prozřetelnost, vyberte si sami. Rodiče mne v mém koníčku finančně i jinak velmi podporovali, ale současně chtěli, abych získal vysokoškolské vzdělání, které by mi případně umožnilo najít si jinou práci. Jsem jim vděčný. Za obojí.

Pokud jsem byl příkladem rodičů mlčky veden k nějakému povolání, byla to nejspíše vědecká práce. Profesionální sportovce v příbuzenstvu nemáme. Otec ve středním věku začal závodně běhat a celkem harmonicky kombinuje duševní práci se sportem. Můj článek ale pojednává o něčem jiném. Mám na mysli vrcholový sport a intelektuála si nepředstavuji jako odborníka na svou profesi či další oblasti lidského vědění, ale i jako člověka aktivně se zabývajícího aktuálními společenskými otázkami.

Rodiče dosáhli svého. Vystudoval jsem vysokou školu. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, kolik mi univerzita dala. Výše jsem použil slovního spojení „získat vzdělání“. Zní to, jako by se vzdělání dalo koupit za čas nebo za peníze. Tak jednoduché to není, ale věřím, že mi studium dalo něco více než úzce zaměřené speciální znalosti. A přiznejme si otevřeně, z učiva svého oboru (logiky) jsem toho od ukončení studia velmi mnoho zapomněl. Zůstal mi diplom. A doufám, že i něco více, například schopnost uvažovat určitým způsobem.

Přiznejme si to otevřeně, nejsem ani vzorový sportovec, ani příkladný intelektuál. Neláká mne životní styl prvně jmenovaných a jejich cílevědomost mi je rovněž cizí. Na druhé straně se o dění ve světě kvůli časovému vytížení zajímám jen v omezené míře a nijak výrazně se v něm neangažuji. Nevím, proč bych měl číst „knihy pro intelektuály“, které mne neoslovují. Kvůli prestiži a příslušnosti mezi lidi s vytříbeným vkusem? Děkuji, nechci. Proč bych měl pojídat kaviár, když mi nechutná? Prospívá vlastně zdraví, nebo mu spíše škodí?

Vystudoval jsem logiku, ale mám pocit, že můj titul zní „magistr filozofie“. Nezastírám, že ve jmenované disciplíně mám pouze útržkovité vzdělání, ale snad mám na filozofování určitý nárok.

Sportovci se obvykle nezatěžují pochybnostmi o své profesi a plně se soustředí na svůj výkon. Naproti filozofie je bez pochybování o „samozřejmých pravdách“ a bez sebereflexe téměř nemyslitelná. Také já občas pochybuji o správnosti zvolené cesty, o čemž svědčí i následující báseň. Ta věrně zachycuje, o čem občas přemýšlím, ale naštěstí nepopisuje, co si myslím.

Kariéra

Jdu za svou kariérou, sám ale nevím kam,

obklopen peněz sférou, vedle všech, přesto sám.

Koruny zvolna kupím, konto se kulatí,

své ideály tupím, když se to vyplatí.

Já chtěl bych dobrem žíti, od zla je odlišit,

hloubat nad smyslem bytí, konečně nalézt klid.

Žít skromně jako kdysi, jen mít víc druhé rád,

však nyní dospělý jsi a musíš pracovat.

Když víra s láskou schází, zůstává naděje,

ona tou pevnou hrází, jak proti vodě je.

Navzdory síle zvyků dokážu dále snad

Bohu pět slova díků a bližní milovat.

Co dodat závěrem? Je možné, že mi podobné sebezpytování a věčné pochybnosti o sobě i o samozřejmých věcech po šachové stránce škodí, ale bral bych jako osobní prohru, kdybych podobné úvahy zcela odvrhl a v pracovním životě se staral pouze o své výsledky. Je ale možné, že k tomu někdy dojde a budu to vnímat jako osobnostní dozrání a odvržení dětinského snění a jalového mudrování. Na nastíněné téma se můžeme dívat z mnoha úhlů, přičemž každý si může utvořit svůj vlastní názor.

V minulých dvou článcích jsem pojednal o různých peripetiích své cesty do Číny. Teď konečně přejdu k šachu. Čínské ligy se účastní 12 družstev, přičemž každé s každým hraje dvakrát. Celkových 22 kol je rozděleno na šesti etap po třech či čtyřech kolech. Hraje se na pěti šachovnicích, z nichž tři jsou (nepovinně) mužské a dvě (povinně) ženské. V každém zápase smí za družstvo nastoupit nejvýše dva cizinci. Přesněji řečeno, cizinec a cizinka. V minulých letech zahraniční soutěžící museli hrát černými kameny. Já jsem přijel v příznivější době. Zahraniční hráči a hráčky nadále nesmějí nastoupit proti sobě, ale barvy jsou rozdělené jinak. V každém zápase mají muži z daného družstva opačné barvy než ženy. (Když tři muži hrají bílými, obě ženy hrají černými. Když žena z nervozity zbledne, její oddílový kolega musí zčernat.) Zajímalo by mne, jak se zajišťuje, aby cizinci nehráli proti sobě, protože kvůli tomuto omezení musí sestava jednoho družstva záviset na sestavě druhého, případně na sobě mohou být závislé navzájem! Jinak by obě družstva mohla nasadit své zahraniční posily na stejnou šachovnici. Mnozí Číňané mají podhodnocené ratingy. V Číně jsou totiž šachy výrazně na vzestupu a možnosti cestování jsou omezené, takže místní hráči ještě nestihli získat odpovídající rating. Partie proti cizincům jim v tomto ohledu mohou pomoci. Zajímavé je i tempo hry: 90 minut na partii + 30 sekund na tah bez přidané půlhodiny po 40. tahu! Mé partie zpravidla trvaly kratší dobu než příprava na ně. V soutěži platila nulová tolerance. Jelikož jsme hráli v hotelu, v němž jsme byli ubytováni, nebyl to takový problém. Ale přesto může dojít k potížím. V průběhu pobytu jsem musel měnit v přízemí kartu od pokoje ve 13. patře, jindy jsem zase na tři minuty uvázl ve výtahu. Naštěstí to nebylo cestou na partii. Já jsem přijel až na poslední čtyři kola soutěže, Viktor Láznička hrál předchozí tři za jiné družstvo. Jeden pán se mne v Číně na něco ptal a upotřebil výrazu „Mister Nika“. Až se zpožděním jsem pochopil, že myslí Viktora. Můj tým Jiāngsū před závěrečnými čtyřmi koly vedl před trojicí konkurentů o tři zápasové body, což je při dvoubodovém systému celkem značný náskok. Čekaly nás dva rovnocenné a dva výrazně slabší celky, takže vyhlídky na titul byly dobré navzdory našemu nízkému skóre. V prvním zápase jsme hráli proti jednomu z konkurenčních družstev. Hájil jsem černé kameny, mým soupeřem byl Mă Qún. Příjmení (Mă) znamená „kůň“. U křestního jména jsem si ve slovníku našel slovo „stádo“, ale mohl jsem se splést. Ať už tak či onak, soupeři měli na soupisce výraznou materiální převahu, protože za ně hrál i Král, čínsky „Wáng“. Paradoxně ale svou výhodu uplatnili na jiných šachovnicích. Můj soupeř měl zhruba o stovku nižší rating než já, ale je to silný hráč. To potvrdili Hóu Yifán i Pentala Harikrishna. K mému překvapení úvodní soupeř uhrál z posledních čtyř kol jediný bod, z toho půlku se mnou. Titulek „Záhadná Čína“ jsem možná částečně opsal z jedné šachové reportáže, ale zjevně je výstižný. Před partií jsem se zeptal, odkdy je povoleno nabízet remízu. Dozvěděl jsem se, že po 30. tahu. Šachistka, která mi odpověděla, zároveň vyjádřila naději, že nemám v úmyslu rychle zremizovat. Soupeř zjevně měl ke koním zvláštní vztah. Oba své jezdce před partií otočil hlavami k sobě a ve vhodný moment přešel do pozice s koněm proti mému střelci. Po zahájení jsem vyrovnal. Asi po hodině hry jsem mohl zremizovat opakováním tahů, ale usoudil jsem, že za vysoký honorář bych měl předvést něco více. Tím spíše, že další partie se pro nás nevyvíjely dobře. Iniciativní hrou jsem se dostal do potíží a v jeden okamžik jsem mohl vynuceně prohrát, soupeř si ale z několika cest nevybral tu správnou. Potom mne ještě mohl zkoušet v mírně lepší koncovce, ale s ohledem na zápasovou situaci vynutil remízu. Stačilo to, protože naše družstvo prohrálo 1,5:3,5. Dvě družstva se dotáhla na rozdíl zápasového bodu, přičemž skóre svědčilo v jejich prospěch. V dalším zápase jsme se utkali se slabším družstem. Nevím, jak se připravoval můj soupeř, ale já jsem proti královské indické obraně zvolil variantu, kterou hraji pravidelně, v podstatě jsem zopakoval úspěšný plán ze třetí partie zápasu s Hikaru Nakamurou a velmi rychle jsem se dostal do vyhrané pozice. Soupeř přemýšlel nad teoretickou pozicí tak dlouho, že jsem si začal v duchu procvičovat čínské číslovky od jedničky do pětky. Šachy mi jdou mnohem lépe. Po 25. tahu černého mé hodiny ukazovaly 1:14, zatímco soupeřovy 1.19. Zatímco mně zbývala hodina a čtvrt, soupeři pouze 79 sekund! Na rozdíl od uvedené partie jsem tentokrát snadno uplatnil převahu. Po druhé partii jsem večer sledoval online přenosy ligových zápasů a dalších soutěží. Jedna partie byla natolik napínavá, že jsem potom dlouho nemohl usnout! Pravda, byly zde i další důvody, například jsem čekal, zda se na internetu objeví výsledek Nového Boru B z 1. české ligy. Mám neurčitý pocit, že profesionální šachista na vrcholu kariéry by měl ke svým povinnostem přistupovat trochu jinak. V dalším kole nás čekal klíčový zápas proti silnému družstvu z Pekingu. Proti mně nastoupil Yú Yāngyī, hlavní hrdina poslední šachové olympiády a vítěz nedávného elitního otevřeného turnaje v Kataru. Po těžkém turnaji. náročném přejezdu a mrzuté prohře v dlouhé partii měl více důvodů k únavě než já. Bílými figurami jsem chtěl „přitlačit“, ale soupeř mne v zahájení překvapil, když v sicilské obraně zvolil variantu „Schevnikova“. Začalo to jako Scheveningen, ale přešli jsme do Svěšnikovovy varianty. (Velmistra Svěšnikova si jako originálního teoretika vážím, ale pro slovní hříčky mám velkou slabost.) Ve vzniklé pozici jsem se cítil nejistě, takže mi celkem nevadilo, když partie rychle skončila remízou. Svou délkou příliš nepřekročila hodinu a půl. Podobný přístup k důležitému utkání není ideální, ale trochu jsem se bál, abych nedopadl hůře než v úvodní partii. Pak jsem zápas sledoval s pohodlí pokoje, na závěrečnou fázi jsem se přišel podívat. Naše družstvo prohrávalo 1:2, ale Shěn Yáng a Wéi Yì vyhráli své partie a zajistili nám vítězství. Právě zmiňovaná dvojice se nejvíce zasloužila o úspěch družstva. Patnáctiletý Wéi Yì uhrál 15,5/19, přičemž mezi jeho soupeři byli i mimořádně silní hráči jako Wáng Yuè nebo Viktor Láznička. Shěn Yáng získala 17 bodů z 22 partií, v rozhodujícím předposledním kole vyhrála černými nad Zhào Xuě, hráčkou světové špičky. Byla radost hrát s nimi družstvu – ještě jsem neudělal ani tah a družstvo už vedlo o tři zápasové body! Závěrečný zápas byl dost dramatický. K celkovému vítězství jsme potřebovali vyhrát. Tentokrát jsem měl štěstí na los. Můj soupeř už získal svých 100 bodů ratingu na turnajích v Austrálii, zatímco na vedlejší šachovnici proti nám nastoupil supersolidní hráč s ratingem okolo 2450, který v celé dlouhé lize prohrál jedinou partii a čtyři dokonce vyhrál! Odhaduji, že jeho rating je podhodnocený o 100 Elo-bodů. Zápas byl dramatický. Na čtvrté šachovnici naše hráčka spadla soupeřce do přípravy a rychle prohrála. A pak přišla moje chvíle. Rozdíl tří set bodů ratingu je značný, ale vyhrát černými „na zakázku“ není snadné. Díky usilovnému tréninku z první české ligy i z jiných soutěží jsem ale danou úlohu tentokrát zvládl na výbornou a srovnal skóre na 1:1. Další partie pro nás tou dobou vypadaly spíše příznivě, ale jejich výsledek byl nejistý. Když mladý Peruánec Jorge Cori přehrál našeho hráče, začal jsem se o výsledek obávat. Zbylé dvě partie vypadaly mírně lépe pro naše družstvo, ale jejich výsledek byl zcela otevřený. Naštěstí se opět prosadila Shěn Yáng a upravila skóre na 2:1. Ještě důležitější bylo, že náš protihráč Jorge Cori v silné časové tísni ztratil nejprve převahu a potom i celou partii. Za stavu 3:1 v náš prospěch Wéi Yì nabídl v lepší koncovce remízu. Kdyby bylo skóre vyrovnané, pravděpodobně by ji hrál ještě nejméně 50 tahů, ale ani to by nemuselo stačit. Sečteno a podtrženo, naše družstvo vyhrálo soutěž. Moje malá zásluha byla v tom, že jsem výsledek nepokazil a v důležitém momentu jsem přispěl k úspěchu. Nic více, nic méně. Sice neberu rating příliš vážně, ale když člověk něco získá, už se mu to obvykle nechce vracet, i když by se bez toho předtím snadno obešel. Podobně jsem přistupoval ke svému ratingu. „Naplánoval“ jsem si uhrát 3 body ze 4 partií a to jsem splnil. Podařilo se mi tedy ještě mírně zvýšit své Elo. Před odjezdem jsem si napsal na svůj profil na Skype přibližně takovýto výrok: „I am converting rating into money in the Chinese League. (No foul play included.)“ Po lize na to zareagoval jeden z mých přátel následujícím textem: „It is unfair to take both, money and rating too!“ Stejně si myslím, že Elo je jen číslo. Neosobní, přibližné, zjednodušující číslo. Život je mnohem složitější a zajímavější. A šachy naštěstí jsou také něco více než 2700, 1:0, 7/9, 3. místo nebo +0.50. V binárním kódu je možno vytvořit vynikající šachový program, ale radost ze hry ještě žádný člověk nenaprogramoval. A já patřím mezi ty šťastné lidi, kteří ji prožívají, aniž by museli vynakládat mimořádné úsilí! (O čísle 2730 totéž říci nemohu.) Slavnostní vyhlášení proběhlo v příjemné atmosféře. Zajímalo by mne, komu a čemu jsem tleskal, odpověď „Témuž jako ostatní.“ vysvětluje jen něco. Na zakončení celé naše družstvo dostalo kytice a někteří ještě další ocenění za individuální výsledky. Trochu lituji, že jsem nedostal diplom, byla by to pěkná kuriozita. Vítězství jsme s družstvem oslavili v restauraci. S průběhem i výsledkem čínské cesty jsem spokojen, družstvo také. Je možné, že si v příští sezóně opět pár partií zahraji, ale záleží to na termínech. Snad jen jako turista jsem selhal, mé cestovatelské Elo by nepřekročilo 1500 :-). Jako obvykle jsem si s sebou nevzal fotoaparát a počítačová kamera se mi po prvním použití zasekla. Hustě osídlené velkoměsto mne příliš neoslovilo, ale park naproti hotelu byl mimořádně pěkný a zasloužil by si nejméně dvacítku snímků. Kdoví, možná někdy budu mít příležitost je pořídit. Po lize jsem se potřeboval dopravit do Hongkongu, odkud jsem druhého dne před polednem odlétal přes Moskvu do Prahy. Velmi mi pomohl obětavý rozhodčí, jehož pomoc mi zajistilo družstvo. Cestoval se mnou vlakem do bližšího města a druhého dne ráno mne doprovodil na hranici s Hongkongem. Při té příležitosti jsem zjistil, že je zakázáno do čínských vlaků nosit zbraně včetně kapesních nožíků. Ten můj nejspíše pocházel z Číny, takže se po dlouhých cestách vrátil domů. (Já zanedlouho také.) Stál mě pouhých 35 Kč. Drahý značkový nožík Victorinox jsem po 10 letech užívání naštěstí ztratil už na Gibraltaru, takže jsem ho teď nemusel oplakávat. Cesta na letiště proběhla bez větších problémů. Přelet do Ruska také, ale cestovali jsme přes den, takže jsem z dlouhé cesty prospal pouze hodinu. V Moskvě jsem měl šestihodinovou pauzu před dalším letem. Do Prahy jsem doletěl až po půlnoci. Během cesty jsem spal jen velmi málo. Domů jsem dojel ve čtvrtek ve 2.20 ráno českého času a spal jsem přibližně do půl šesté. Toho dne jsem vůbec neměl čas. Chci, abyste mi správně rozuměli. Neměl jsem téměř žádné povinnosti. Ale zatímco v Číně jsem byl v pásmu +8 (oproti greenwichskému času), v Moskvě +4 nebo +3 a v Praze +1. A aby toho nebylo málo, šel jsem spát, jako bych byl v pásmu -3 nebo -4. V Číně měli lidé tamní čas, v Rusku a v Praze také ten svůj. Jenom já jsem neměl žádný čas! Nevěděl jsem, zda půjdu spát o pár hodin dříve než normálně, nebo naopak později. Nakonec jsem ale spánkový režim změnil stejně rychle jako ten politický. Například v noci z pátku na sobotu jsem prospal dokonce devět a půl hodiny v celkem normální dobu, takže před mistrovstvím republiky v bleskovém šachu jsem poznamenal, že „dnes se nemám na co vymlouvat“. Ani jsem nemusel.

 1. Multikulturalismus v teorii

Kdyby mi někdo týden před koncem září řekl, že se letos stanu čínským mistrem, asi bych se na něj díval hodně zvláštně. Život ale přináší nejrůznější překvapení.

Nejprve vše uvedu na pravou míru. Samozřejmě jsem nehrál mistrovství Číny jednotlivců, zúčastnil jsem se ale závěrečných čtyř utkání tamní ligy v sestavě vítězného družstva. Celá soutěž sestává z dvaceti dvou kol, takže můj přínos k celkovému úspěchu byl nevelký, o vítězství se mnohem podstatněji zasloužili jiní. Já jsem ale družstvu výsledek nekazil a v posledním utkání jsem mu dopomohl k úspěchu. Ale nebudu předbíhat, všechno má svůj čas.

Poznámky k blogu jsem si začal psát ještě dávno před odletem, takže jsem už před cestou měl připravený materiál pro dvoustránkový text. Žertoval jsem, že text je připraven k publikaci, takže zbývá jen odjet do Číny a odehrát ligu. Návštěva Číny ale výrazně změnila můj náhled, což se podstatně odrazilo i na výsledné podobě textu.

Již před cestou jsem chápal, že čínské pojetí socialismu a komunismu se podstatně liší od toho našeho. Mám pocit, že Marxův ideál (ekonomické) rovnosti byl nahrazen podobně lákavým ideálem produktivity a v některých případech také prosperity. Samozřejmě se mohu mýlit, Čína pro mě kvůli jazykové bariéře zůstává záhadnou zemí. Zaujalo mě ale to, že při své návštěvě jsem na politiku prakticky vůbec nenarazil! Lidé ke mně byli milí a ti, kteří mluvili anglicky, mi pomáhali řešit různé problémy praktického rázu. Nikdo po mně (raději?) nežádal, abych se vyjadřoval k aktuálním politickým otázkám. Proto v tomto textu budu psát raději o tom, co jsem během svého pobytu zažil. Do Číny jsem přijel v prvé řadě hrát šachy a v tomto ohledu byla má cesta úspěšná.

Své vyprávění jsem začal na konci září. Tehdy jsem nečekaně dostal od Hou Yifan pozvánku na závěrečná 4 kola čínské ligy. O týden nebo dva dříve jsem zalitoval, že jsem nikdy nebyl v Číně, a řekl jsem si, že by bylo zajímavé se tam podívat. Nabídka mne zaujala. V neposlední řadě i proto, že mi mistři a mistryně světa nepíší každý den. (Do té doby nikdy.) O tomto tématu jsem ostatně uvažoval ve svém minulém blogu. Mimořádný byl i nabídnutý honorář za partii, s tak vysokou částkou jsem se v ligách dosud nesetkal. Hou Yifan se ještě ptala, zda mi takové podmínky vyhovují. „Kdybys jen věděla, za jakých podmínek hraji v Evropě,“ pomyslel jsem si. Celkem si nemohu stěžovat, ale výrazně vyšší honorář z čínské ligy mne pochopitelně potěšil.

Mistryně světa slíbila, že předá můj kontakt spoluhráčům a ti mi napíší. O týden později se ozval velmistr Li Chao. Jak se brzy vyjasnilo, jednalo se o nabídku z jiného družstva, týkající se listopadového trojkola! Logicky jsem odmítl, hrát tutéž ligu za dvě různá družstva není možné v Číně ani u nás. Velmistr Li Chao se nakonec domluvil s Viktorem Lázničkou, svým oddílovým kolegou z Německa.

Když se ohlížím, vidím, že jsem se letos o Číně zmiňoval celkem často. Počátkem roku jsem poskytl rozhovor, v němž jsem byl tázán na „šachovou mapu“, tedy na geografická centra světového šachu. Psal jsem, že Evropa si stále drží dominantní postavení, ale Čína a Indie jdou rychle dopředu a šachová mapa se může během několika let změnit. Na týž článek jsem narazil po šachové olympiádě, kde Čína získala zlatou medaili a Indie bronzovou, přičemž obě velmoci přijely bez dvou špičkových hráčů.

K olympiádě v Tromsö se vztahuje i další můj výrok. Když mi v posledním kole Levon Aronian zasadil rozhodující jezdcovou vidličku, napsal jsem si na Skype následující komentář: „Dnes jsem dostal velmi ošklivou vidličku! Neměl bych se naučit jíst hůlkami?“

V jezení hůlkami jsem udělal nevelký pokrok, ale je třeba se radovat i z maličkostí. Přihlásil jsem se také na kurz čínštiny. Za dva měsíce jsem se toho nestihl naučit mnoho, ale rozhodně je lepší umět málo než nic. Kromě toho lidé většinou ocení, když znáte pár slov v jejich jazyce.

Od poloviny října navštěvuji kurz čínštiny. Náš vyučující výuku občas pojímá poněkud svérázně, o čemž svědčí i druhé video na následující stránce: http://hravecinsky.cz/lekce/lekce-1/blok-1-1/2/

S nástupem nové generace vyučujících se ale mění i styl výuky. Kurzy jsou přínosné, ale samostudiu jsem nevěnoval tolik času, kolik bych před podobnou cestou měl. Všichni přeci víme, že s věkem se v našich životech objevují neviditelní zlí skřítci, kteří nám kradou čas, který potom běží rychleji než dříve. Zkušenosti také jasně ukazují, že na internetu jsou tyto bytosti obzvláště aktivní, v důsledku čehož tam čas ubíhá mimořádně rychle.

Liga se hrála ve městě Jiangmén. To nemá vlastní letiště, takže jsem letěl přes Moskvu do Hongkongu a odtamtud cestoval autobusy.

Přiznejme si, že pro cestu do Hongkongu jsem si nevybral nejpříhodnější čas. Stále to ale je lepší, než cestovat touto dobou na východ Ukrajiny nebo do Jeruzaléma. Mimochodem, na druhé z uvedených míst se skutečně chystám, na přelomu února a března se v Izraeli bude konat mistrovství Evropy. Těším se, že si prohlédnu památky, ale mám pocit, že v současnosti tam situace není právě nejklidnější.

S sebou jsem si chtěl vzít nějakou beletrii nebo odbornou knihu, nad níž bych mohl dobře usínat. V Knihovně Sociologického ústavu Akademie věd jsem si vyzvedl Cannettiho Masu a moc a chtěl jsem si ji vzít s sebou. Ke svému zděšení jsem si ale den před odletem všiml, že kniha má na obálce mimo jiné hákový kříž. V cizině bych měl potíže vysvětlit, že se nejedná o nacistickou literaturu. Kdybych měl velkou smůlu, mohly by úřady v Moskvě zkoumat, zda jsem hodný proruský fašista nebo zlý proukrajinský. Nevím, k čemu by dospěly, ale prověrka by nemusela být příjemná.

Omlouvám se, už zase jsem se dostal k politice. Když se ale podíváme na šachovou špičku, až tolik nás to neudiví. Patří do ní mimo jiné Rusko, Ukrajina, Arménie, Ázerbájdžán, Spojené státy, Čína, Gruzie nebo Izrael. Nejsem historik a nechci hodnotit něco, čemu nerozumím, ale mám takový pocit, že mnoho lidí má vážné výhrady vůči politice několika ze jmenovaných zemí. Původně jsem napsal „většina“, ale spíše se mi zdá, že většina lidí se o politiku moc nezajímá. (Alespoň pokud uvažuji v celosvětovém měřítku.) Pojďme se raději bavit o něčem jiném. Politika lidi zpravidla rozděluje, zatímco nadávání na politiku přinejmenším českou společnost spojuje. Během své cesty jsem ale nezkoušel, nakolik totéž platí i v dalších zemích.

2. Multikulturalismus v praxi

Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře mých „cestopisů“, asi Vás nepřekvapí, že má cesta do Číny byla dobrodružná. Jak známo, nejsem právě nejpraktičtější člověk. Pragmatismus projevuji pouze v šachu a při studiu jazyků, přičemž v obou případech pouze v omezené míře.

Na místo určení jsem cestoval s dvoudenním předstihem, abych se vyrovnal se sedmihodinovým časovým posunem. Lety do Moskvy i do Hongkongu proběhly bez problémů. V letadle do Moskvy jsem seděl sám. Na cestě z Ruska do Hongkongu jsem seděl vedle zajímavého člověka, penzionovaného vynálezce, který letěl do Číny za příbuznými. Dozvěděl jsem se od něj mnoho informací o rypadlech. Asi 85 % rozhovoru mne zaujalo, během 35 % se mi chtělo spát. (Spolucestující mi ale ve spánku nebránil, nebavili jsme se zdaleka celou dobu.) Takže jsem měl celkem štěstí na souseda, ale smůlu na čas letu.

Problémy nastaly až v Hongkongu. Ještě před cestou jsem si rezervoval lístek na jednu konkrétní zastávku v Jiangmén a dostal jsem potvrzující e-mail. Když jsem v něm něčemu nerozuměl a přeptal jsem se, dostal jsem od téhož pracovníka další dvě odpovědi. V jedné stálo, že možná chci jet úplně jinam a že zvolený autobus tam nejede, ve druhé mi napsal, že mám za lístek zaplatit v hongkongských dolarech. Tak si vyberte…

S tímto jsem skutečně nepočítal. Podle směrovek jsem došel ke stanovišti autobusů. (Pravda, možná patřilo k jinému terminálu.) Tam mi prodejci řekli, že o zvoleném autobusu nic nevědí, ale pohotově mi prodali lístek na jiný autobus do téhož města a sdělili mi název stanice, který jsem ve stresu okamžitě zapomněl.

Abyste pochopili příčinu mého stresu, uvedu, že jsem těch chyb udělal více. Před cestou jsem si nerozměnil peníze a chtěl jsem si je na letišti vyzvednout z bankomatu, to jsem ale kvůli kvapnému odchodu na autobus nestihl uskutečnit. A aby toho nebylo málo, v Moskvě se mi nepodařilo dobít počítač, takže v Hongkongu jsem už měl prakticky vybitou baterii. S sebou jsem měl jen elektronický slovník, o jehož hodnotě jsem si nedělal žádné iluze. Když můžete každou samohlásku vyslovit pěti různými způsoby, které mění význam, není slovník, který mezi nimi nerozlišuje, příliš užitečný. Místo znalosti vět jako „Ona tě nemiluje.“, „Ona nemiluje ani jeho.“, „Ona miluje učitele čínštiny.“ bych uvítal spíše znalost číslovek nebo důležitých slov či spojení jako „kolik“, „banka“, „kdy“, „toaleta“, „mluvit anglicky“, „hodina“ nebo „peníze“. Číslovky jsem si před odletem stihl opsat ze stránek kurzu, ale mezi zapsáním a osvojením je podstatný rozdíl, který ještě budu muset překlenout. Ostatně musím uznat, že do kurzu nechodím sám a věty, které připadají důležité mně, mohou být pro jiné bezvýznamné. Případně naopak.

Z letiště jsem odjel mikrobusem, z jehož osazenstva pouze část mluvila anglicky. Nejvíce mi pomohla má sousedka. Když jsem řekl, že jsem z České republiky, sdělila mi, že odtamtud byla bývalá přítelkyně jejího milého a o dotyčné se vyjádřila nelichotivě. Nicméně pak mi našla nějakou informaci na internetu a napsala na papír obrázkovým písmem informace o místě určení, aby mne další lidé mohli poslat správným směrem. Na hranicích s Čínou nás řidič vysadil a mne odvedl k dalšímu autobusu. Řidič dal můj kufr do zavazadlového prostoru, prohlédl si lístek a poslal mne dovnitř. To bylo v pořádku, ale autobus byl prázdný a nebylo zřejmé, kdy odjede. Přemýšlel jsem, zda mám hledat toaletu či směnárnu, nebo raději zůstat vevnitř. Nakonec mi jazyková bariéra znemožnila jakýkoliv pohyb po nádraží, nechtěl jsem skončit ještě bez kufru. Po čtyřiceti minutách se autobus rozjel správným směrem.

Během cesty jsem ani nebyl příliš nervózní, protože jsem podřimoval a vyrovnával se s časovým posunem. S družstvem jsem za dané situace mohl komunikovat pouze mobilním telefonem, přičemž můj exemplář nemá internetové spojení. (A mně to téměř nikdy nevadí!) Při příležitostných návštěvách muzeí si telefon raději vypínám, aby neskončil mezi exponáty.

Abych dokreslil situaci, uvedu, že město Jiangmén má přibližně čtyři a půl milionu obyvatel. „Vskutku malé městečko,“ napsala jedna dobrá kamarádka. Pokud nevíte, kam přesně Vás autobus veze, a okolo Vás téměř nikdo nemluví anglicky, může to být trochu problém. Po dvou hodinách jízdy mne řidič vysadil. Zašel jsem do nejbližšího hotelu, abych se zeptal na banku a na to, kde vlastně jsem. Překvapivě se mi tam podařilo vyměnit peníze v celkem normálním kurzu. Napsal jsem další SMS předsedovi klubu, ale nevydal jsem se přímo k vozům taxislužby. V neposlední řadě i proto, že jsem neznal čínský název svého hotelu. Po dlouhé cestě jsem cítil potřebu obměnit tekutiny. Ještě nikdy mne tolik nepotěšilo setkání s restaurací KFC. Servírka mluvila anglicky „a little“, ale objednanou vodu mi přinesla a dokonce za ni nechtěla peníze. Přesto jsem zaplatil drobnou částku. Nepil jsem přes pět hodin. Pak jsem se vydal hledat vůz taxi. V tu chvíli přijel na místo představitel klubu. Mluvil prakticky jen čínsky, ale jménu „Navala“ i čínskému výrazu pro Česko jsem porozuměl, takže vše skončilo dobře a za pár minut jsem už odpočíval v hotelu. Šel jsem spát večer a vstal jsem ráno, takže k adaptaci jsem nepotřeboval mnoho času. Když jsem ráno před odletem vstával nedlouho po třetí hodině, předpokládal jsem, že přelet zvládnu bez větších problémů. Jakožto „ultraskřivánek“ mám v tomto ohledu výhodu.

Ubytován jsem byl v luxusním pokoji ve čtrnáctém patře moderního hotelu.

Volný den jsem chtěl věnovat cestě do města, ale bez znalosti jazyka a prostředí jsem se neodvážil na daleké cesty, tak jsem se jen vydal na procházku do přilehlého parku s velkým jezerem. Ten byl zároveň i rozlehlý a velmi pěkný. Po ránu i během dne tam mnozí lidé cvičili při poslechu hudby, jiní se prostě procházeli, další tamtudy prostě někam šli. Při cestě do parku jsem musel přeběhnout osmiproudou silnici, ale mám pocit, že ve velkých zemích bývají podobné kontrasty poměrně běžné. Okolí jezera jsem postupně zkoumal i v dalších dnech, přičemž jsem pokaždé došel o kousek dále. Kdyby pobyt byl ještě o den nebo dva delší, prošel bych park celý.

Počasí bylo příjemné, teploty dokonce občas překročily dvacet stupňů nad nulou. Nepatřím právě k milovníkům zimy a mezi chladem a špatnými výsledky je u mne poměrně výrazná korelace (spojitost). Kvalita vzduchu v oblastech s hustou dopravou nebyla dobrá, zatímco v zelené části města se mi dýchalo výborně. Člověk musí vědět, kam má chodit. Naštěstí si mohu vybírat.

Pokud jde o stravu, tady jsem ocenil možnost volby ještě více. Společné obědy mne příliš neoslovily, protože mořské plody mi příliš nechutnají a na maso nasekané s kostmi nejsem zvyklý. Naopak u švédských stolů jsem byl spokojený, přestože výběr byl dost podobný! Obecně vzato mi maso více chutná doma, zatímco v Číně mne naopak velmi oslovily vegetariánské pokrmy a ryby. (Samozřejmě v přeneseném slova smyslu, na kouzelnou zlatou rybku jsem nenarazil. Možná příště)

Když jsem obědval s kolegy z družstva, zkoušel jsem podle místních zvyklostí u jídla srkat a mlaskat, což mne rodině v dětství pracně odnaučili. V dalších dnech jsem se ale při stolování raději snažil zachovávat evropské zvyklosti, ale mám pocit, že mé zápolení s nudlemi či se špagetami nesplňovalo žádné normy etikety. Doufám, že s vidličkou a s evropskou lžící bych si poradil lépe než s příborem.

Určitým problémem byla i jazyková bariéra. Jednou jsem si v restauraci objednal propečený steak z lososa a dostal jsem málo uvařený hovězí steak. Když jsem si stěžoval, dostal jsem propečenější kousek, ale hovězí losos mne přesto nenadchl. Pomyslel jsem si, že je dobře, že na mém místě nesedí Pentala Harikrishna, protože ten hovězí maso nejí vůbec. Při zmiňovaném obědě mi servírka jako přílohu nabízela „lice“ (anglicky „vši“) místo „rice“ (anglicky „rýže“). Nebyl jsem příliš překvapen, protože jsem věděl, že rozlišování mezi -r- a -l- představuje pro Číňany a Japonce problém.

Tady ale musím být objektivní. Rozdíl mezi čínštinou a angličtinou je mnohem větší než rozdíl mezi češtinou a angličtinou. Číňané například nemají problém! Tady bych asi měl lépe vysvětlit, co mám na mysli. Slovo „problém“ se řekne velmi podobně ve většině evropských jazyků, ale čínský výraz je úplně jiný. S lítostí musím konstatovat, že navzdory tomu pro mne setkání s čínštinou ani její studium nejsou zdaleka bezproblémová. Nepochybuji o tom, že jsem i já při svých pokusech o komunikaci v čínštině nejednou řekl něco hodně směšného, pouze o tom nevím. A moje výslovnost v čínštině je určitě daleko horší než anglická výslovnost zmíněné servírky.

A když jsme u fonetiky, měl bych se konečně naučit správně vyslovovat vlastní příjmení. Onehdy mi někdo volal v rámci reklamní kampaně. Když jsem se představil, zeptal se, zda se jmenuji Navala. Když jsem mu řekl, že tam je -r-, změnil to na Narala. Pokud to nevíte, tak od dětství láčkuji, ale není to tak zlé, jak tady naznačuji. Došla mi tlpělivost a aseltivně jsem se lozloučil. Když někdo neví, s kým komunikuje, neočekávám od něj žádné přínosné sdělení. Při té příležitosti si uvědomuji, že vlastně ani pořádně neznám skladbu čtenářské obce tohoto blogu…

Děkuji za pozornost. Příště konečně přejdu k samotnému průběhu závěrečných čtyř kol soutěže a něco pochopitelně napíši i o lize samotné. Zatím na shledanou!

Stojím v tramvaji a čtu si. Vtom zaslechnu mužský hlas, jak říká kolegovi: „Hele, Navara!“ Ohlédnu se. Dva muži stojí o kousek dále a dívají se směrem ode mne, z okna. „Nissan,“ doplní druhý.

Jako dlouholetý český reprezentant jsem poměrně známým člověkem, ať už se mi to líbí, či nikoliv. Samozřejmě se nemohu srovnávat s televizními hvězdami, ale ani o to nestojím. Vlastně mi vyhovuje situace, kdy o mých úspěších ví šachový svět a mé blízké okolí, zatímco pro ostatní zůstávám neznámým kolemjdoucím nebo spolucestujícím.
Popularita nebo sláva totiž s sebou vedle příjemných věcí (peníze, obliba, moc) přináší i nepříjemné. Ztrátu soukromí, kritiku, napětí.
Postoje lidí k celebritám (a nejen k nim) bych rozdělil do tří skupin, přičemž u většiny z nás se uvedené typy motivů často mísí.
1. Hodnotíme druhé podle toho, co kdy udělali dobře i špatně. (Každý zná jiný výsek skutečnosti a posuzuje ho z vlastního zorného úhlu. Také proto se naše mínění liší.) To je v pořádku.
2. Nejsme ale vševědoucí. Často se mýlíme a obdivujeme nebo odsuzujeme druhé kvůli něčemu, co neudělali nebo mysleli jinak, než jak to vnímáme.
3. Někdy celebrity či jiné lidi zbožňujeme, obdivujeme, milujeme nebo nesnášíme, protože z nejrůznějších důvodů toužíme nebo potřebujeme někoho obdivovat, milovat nebo nenávidět. Slavné osobnosti obvykle jako terč přitahují bezvýhradné obdivovatele i nesmlouvavé kritiky. Ani nelituji, že nejsem skutečná mediální hvězda. A také mne těší, že jsem nevyrůstal v dnešní přemedializované době, kdy se internet doslova hemží nejrůznějšími hodnoceními druhých, z nichž mnohá jsou unáhlená nebo necitlivá. Je mnohem snazší něco podobného „ustát“ v devětadvaceti letech než v patnácti.
Šachy u nás nejsou nejpopulárnějším sportem a já jsem nadto nikdy nezasáhl do bojů o titul mistra světa. I jako „mediální hvězda třetí kategorie“ jsem ale už prožil pár zábavných historek. Dovolím si tady některé z nich vylíčit.
Jednou jsem s kamarádkou šel na demonstraci proti sociálnímu vyloučení, kterou spoluorganizovala nadace, v níž kamarádka pracovala. Na akci zavítalo i několik bezdomovců a k mému údivu mne jeden z nich znal z nějakého dávného šachového tábora. Přiznám se, že jsem byl poněkud zaskočen. Jedná se ale o další důkaz toho, že šachy pronikají do všech sociálních prostředí! Jindy jsem se od své kadeřnice dozvěděl, že jsem se v rámci jedné kvízové otázky dostal do jisté české společenské hry.
Známí mne již dříve upozorňovali, že v křížovkách narazili na „českého šachistu na šest“. Jednou nebo dvakrát se to poštěstilo i mně, přestože křížovky luštím jen zřídka. Potom jsem se dokonce občas díval na šestipísmenná slova, abych se tam případně našel. Že to je hloupé? Ano, každý máme své slabosti.
Když už píši o křížovkách, neodolám a uvedu ještě jednu příhodu ze Sovětského svazu. Mistr Kan kdysi chtěl navštívit divadelní představení, ale dozvěděl se, že lístky jsou vyprodány. Představil se jako šachový mistr Kan. Uvaděčce zazářily oči, poznala slavné jméno a našla pro mistra vstupenku. Kan o tom pověděl svému kolegovi Konstantinopoľskému. Ten se představil jako velmistr Konstantinopoľskij, ale na uvaděčku to neudělalo žádný dojem. Když se divil, proč tedy zná jeho kolegu Kana, dozvěděl se, že dotyčná nehraje šachy, ale luští křížovky. S „velmistrem na sedmnáct“ se tam kupodivu nesetkala.

Když jsem se vracel letadlem z olympiády v Tromsö, na palubě letadla bylo „více šachistů než normálních lidí“. Přede mnou seděly kolumbijské reprezentantky a po přistání projevily zájem o společnou fotografii, proti čemuž jsem samozřejmě nenamítal. Když se se mnou dotyčné postupně vyfotografovaly, poznamenal jsem nejen k vedle sedícímu Viktoru Lázničkovi: „Tady vidíte, jaký je rozdíl mezi Elem 2700 a 2680.“ Vskutku, výkonnostní rozdíl mezi mnou a Viktorem je zanedbatelný a vzájemné skóre 0:4 při 7 remízách nemluví v můj prospěch, ale kombinace PR s vyšším ratingem na lidi působí.

V předchozím odstavci jsem žertem naznačil, že šachisté a šachistky nejsou normální lidé. Ve skutečnosti se nejedná o uskupení podivínů ani elitní klub géniů. Mezi šachisty takové lidi najdeme, ale myslím si, že u matematiků, informatiků nebo i mnoha jiných intelektuálních profesí to nebude příliš odlišné. Podivíni jsou v menšině, ale pro média jsou mnohem zajímavějším objektem než průměrně vzdělaný pán s manželkou a dvěma dětmi, který je zároveň profesionálním šachistou.

Setkal jsem se i s domněnkou, že špičkoví šachisté (hudebníci, vědci, spisovatelé) jsou téměř dokonalé bytosti, protože obyčejný člověk by nedokázal vytvořit taková krásná díla. Když se dotyční podrobněji seznamují s daným prostředím, zpravidla zjišťují, že celebrity jsou lidé jako všichni ostatní. Možná v něčem lepší a v něčem horší. Například alkohol výkonu za šachovnicí obvykle škodí, přesto jsem ale příhod o opilých velmistrech už slyšel celkem dost.

Na základě výše uvedeného nepřekvapí, že se cítím dobře mezi sobě rovnými (například v Novém Boru), mezi příbuznými a starými známými (ze školy, z šachových oddílů). Tito lidé mne většinou znají ještě z doby, kdy jsem byl nebyl tak známý. Občas mi připomenou zábavné historky z mého dětství a společně se nad nimi zasmějeme. (A rozhodně je na co vzpomínat!) Dobře se cítím také v kostele, kde jsme si víceméně všichni rovni, alespoň „tam u nás“ to tak snad obvykle je. Vůbec tím netvrdím, že by mne ostatní lidé včetně Vás měli (nebo neměli) rádi jen kvůli mým úspěchům, pouze se domnívám, že dlouhodobé mezilidské vztahy jsou vůči kariérním i jiným výkyvům odolnější než jiné.

Šachy jsou demokratická hra a mohou sbližovat lidi různého věku, národnosti, pohlaví i sociálního původu. Soutěžní šach ale příliš rovnostářský není a rating už vůbec ne. Už mnohokrát jsem před dveřmi slyšel polovážně míněnou poznámku: „Jdi první, máš vyšší rating!“ Snad vždy v ní byla vedle laskavé pobídky i skrytá nadsázka, ale nic naplat – žebříčky k rovnostářství příliš nepřispívají a pokud mohu mluvit za sebe, dělení hráčů na silnější a slabší je v našich myslích hluboce zakořeněno. Pokud zůstane omezeno jen na šachovou kvalifikaci a nebude se přenášet do mezilidských vztahů, nemusí snad vadit.

Na předchozích řádcích jsem napsal mnoho o vztahu lidí ke mně. Každá mince ale má dvě strany. Nebudu zastírat, že také mne potěší setkání s těmi slavnějšími. Taktéž se mohu ve vztahu ke slavným a mocným chovat povrchně. Rovněž někdy mívám radost:
„Večeřel jsem s mistrem světa!“
„Napsala mi hráčka světové špičky!“ „Pátý hráč světa mě pozdravil sám na ulici, ještě než jsem si ho všiml!“
„K úspěchu mi poblahopřálo několik silných šachistek!“
„Velmistr XY mne pochválil ve svém článku!“
Pravda, nebývá to často, protože uvedené události jsou snad s výjimkou té poslední dost vzácné. (Mimochodem, když právě nehraji, často sám kolegy a kolegyně chválím ve svých článcích a blahopřeji jim k úspěchům nebo k narozeninám. A na turnajích je na ulici samozřejmě zdravím.) Také pro mne sláva druhých něco znamená. I já prožívám radost z toho, že moje kamarádky a mí kamarádi vyhrávají turnaje. Především kvůli nim, ale také kvůli sobě. Když jsem prožíval jeden šachově slabší rok, dokázal jsem se radovat z cizích úspěchů. Možná jsem povrchní a egoistický, ale alespoň jsem omezil svou někdejší škodolibost.

Koneckonců i o mém psaní si můžete myslet leccos. Mám své příznivce i odpůrce, ale vím, kdybych nebyl známý šachový velmistr, oba tyto tábory by byly méně početné, protože by mé úvahy, eseje a reportáže četlo méně lidí. Na to správně upozorňovali i mnozí mí kritici. Ale já si stejně myslím, že někteří z nich četli mé články a vyjadřovali se k nim především kvůli mým šachovým úspěchům.

 Jak už jsem mnohokrát předeslal, závěrečný díl mého vyprávění bude věnován v prvé řadě hodnocení české reprezentace. Ještě předtím ale napíši něco o celkových výsledcích.

V hlavním turnaji přesvědčivě, ale zaslouženě zvítězili Číňané. Jejich hlavním úderníkem byl Yu Yangyi, který na třetí šachovnici proti silným soupeřům uhrál 9,5 bodu z 11 partií! Zdatně mu ale sekundovali i další hráči. Družstvo nemělo žádnou velkou slabinu, za celou soutěž prohrálo jen jedinou partii a žádný zápas! Čína vyhrála „mužskou“ olympiádu poprvé a hráči vítězství prožívali velmi emotivně.

Druhé místo obsadilo Maďarsko. Dlouholetá šachová velmoc nastoupila v nejsilnější sestavě a ve výborné formě. Nejlepšího výsledku z družstva překvapivě dosáhl Csaba Balogh, který byl papírově nejslabším hráčem týmu. Judit Polgár ve svých 38 letech po necelých 25 letech na pozici ženské světové jedničky oznámila konec své kariéry. Na jedné straně je to škoda, na druhé straně už pro šachy udělala mimořádně mnoho, nepochybně se i nadále bude zabývat jejich popularizací a především má plné právo a dobrý důvod věnovat více času své rodině.

Bronzovou příčku velmi překvapivě obsadila Indie. Ta se sice řadí mezi šachové velmoci, ale při neúčasti dvou nejsilnějších hráčů od ní podobný úspěch očekával málokdo. Když v posledním kole páté Rusko porazilo průběžně třetí Francii a přeskočilo čtvrtou Ukrajinu, zdálo se, že ho medaile nemine. Indie ale vyhrála nad Uzbekistánem 3,5:0,5 a díky lepšímu pomocnému hodnocení obsadila třetí místo. Na jedné straně hrála pouze s jedním družstvem z prvních deseti nasazených, na druhé straně z uchazečů o bronz nabrala nejvyšší skóre. I ti, kteří považují zvolená pomocná hodnocení za nespravedlivá, musejí uznat, že indické družstvo tato pravidla nevymyslelo. A hráči si za svůj výsledek rozhodně zaslouží uznání.

Na Rusko zbyla nepopulární čtvrtá příčka, vysoké nároky domácího publika se pravděpodobně po prvních neúspěších staly pro hvězdné družstvo přítěží.

V soutěži žen přesvědčivě vyhrály Rusky, když se jim podařilo zvítězit v deseti zápasech z jedenácti! V prvních šesti kolech s nimi držely krok Číňanky, ve vzájemném zápase ale špičkové asijské hráčky podlehly v poměru 3:1. Soutěž se mírně zdramatizovala v předposledním kole, kdy Rusky těsně prohrály s Ukrajinkami, kterým vítězství zajistila svou výhrou GM Natalia Žukova. Číňanky ale nedokázaly zaváhání konkurentek využít, když se Španělkami pouze zremizovaly 2:2. Do závěrečného utkání Rusky vstupovaly s náskokem zápasového bodu před Číňankami a Ukrajinkami, které se utkaly mezi sebou. Vedoucí hráčky si vítězství nenechaly ujít. Zápas o stříbro skončil po boji čtyřmi remízami.

Rusky sehrály turnaj výborně. O úspěch se zasloužily především Valentina Gunina a Alexandra Kostenjuk, které zároveň dosáhly nejlepších výsledků na svých šachovnicích. Zdarně jim ale sekundovaly i další hráčky. Stříbrnou medaily získaly Číňanky. Hou Yifan nezklamala a také další hráčky podávaly dobré výkony, v rozhodujícím zápase ale mistryně světa i jedna její kolegyně prohrály.

O bronzovou medaili Ukrajinek se významně zasloužila GM Žukova, která dosáhla nejlepšího výsledku na čtvrté šachovnici. Třetí místo odpovídá papírovým předpokladům.

Nepopulární čtvrté místo obsadily Gruzínky. Nana Dzagnidze nabrala na první šachovnici neuvěřitelných 8 bodů z 9 partií a zdatně jí sekundovala i Bela Chotenašvili (8/10), jejich kolegyním se ale tentokrát tolik nedařilo.

Nyní se pokusím zhodnotit vystoupení českých družstev. Mužský tým vedl zkušený kapitán, velmistr Vlastimil Jansa. Družstvu po celou dobu soutěže dodával optimismus a velmi se snažil o dosažení úspěchu, nakonec ale byl zklamán podobně jako ostatní.

Já jsem na první šachovnici skvěle odehrál prvních sedm kol, ve zbytku soutěže mne ale trápila směsice únavy, nesoustředěnosti a nervozity. Určitě jsem v poslední třetině mohl udělat leccos lépe a doufám, že se příště poučím. Ale hrát jedenáct partií je těžké.

Podobně bych mohl napsat o Viktorovi. Ten rovněž odstartoval skvěle, nevyšel mu ale závěr soutěže. V posledním kole kvůli nepříznivému stavu zápasu musel riskovat, na což doplatil.

Také Zbyněk sehrál velmi dobrý turnaj. Po dobrém startu na nečekanou prohru odpověděl dvěma výhrami v řadě, dále udržel těžkou pozici v zápase s Ruskem. Potom se ale možná projevila únava, protože zbytek soutěže doremizoval. (Pravda, proti podobně silným soupeřům to rozhodně není ostuda.)

Jak si mnozí všimli, naše první trojice odehrála nejlépe prvních sedm kol. Za dva týdny nás čeká Evropský klubový pohár v barvách Nového Boru. A ten turnaj je sedmikolový!

Na čtvrté šachovnici hrál Vlastimil Babula. Podal dobrý výkon, přestože v některých partiích měl rezervy. Jistě ho dost mrzela nevyužitá příležitost v zápase s Běloruskem z předposledního kola.

Náhradník Martin Petr uhrál proti mírně silnějším soupeřům půl bodu ze dvou partií, což lze podle statistik kvalifikovat jako mírný neúspěch. Svým seriózním přístupem k turnaji a přátelskou povahou ale přispíval k udržení dobré atmosféry v družstvu.

Kdybych byl trenérem, určitě bych Martina nasazoval častěji. To ale nemusí znamenat, že bychom skončili lépe. Poslední tři šachovnice z hlediska ratingu skončily zhruba „na svých“. Neznám recept na úspěch a neznají ho ani jiní. Nemůžeme si zpětně ověřit, zda by ta či ona sestava přinesla lepší, nebo horší výsledek. Do určitého momentu šlo vše skvěle a problémy nastaly až v závěru.

V družstvu žen dosáhla na první šachovnici výborného výsledku Kristýna Havlíková. Ta kvůli studiu ztratila mnoho bodů ratingu, na olympiádě ale uplatnila své nadání. Proti silným soupeřkám se nevyhnula porážkám, ale připsala si ještě více výher, když uhrála 6 bodů z 10 partií.

Karolíně Olšarové se tentokrát příliš nedařilo. Olga Sikorová dosáhla slušného výsledku, jen je škoda prohry v posledním kole.

Skvěle hrála Tereza Olšarová, která získala 8 bodů z 10 partií. Její výsledky vykazovaly určitou pravidelnost: čtyři výhry, prohra, volno, čtyři výhry, prohra. Je škoda, že turnaj neměl 16 kol, zisk 12/14 by byl ještě hezčí. 🙂

Kristýna Novosadová jako náhradnice odehrála jen tři partie. Dvě vyhrála proti výrazně slabším družstvům, jednu zremizovala proti přibližně rovnocenné soupeřce. Také v jejím případě jsem se divil, že nedostala více příležitostí si zahrát. Petr Hába mi ale vysvětlil, že v některých případech musel při výběru sestavy zohlednit i barvy figur. Kromě toho byl velmi blízko k úspěchu, před závěrečným utkáním družstvo stálo na prahu první desítky. Petr Hába si jako kapitán ženského družstva zaslouží velké ocenění, protože našim hráčkám pravidelně pomáhal s přípravou na soupeřky.

V obou družstvech vládla po celou dobu soutěže přátelská a bezkonfliktní atmosféra.

Je mi líto, že jsem se nestihl podrobněji zmínit o spřátelených slovenských družstvech. Byli jsme s nimi v kontaktu, ale hodnocení s dovolením přenechám jiným, i tak jsem už napsal příliš mnoho. Svou bilanci jsem ukončil, teď je čas završit článek. Zpáteční cesta nenabídla žádné mimořádné zážitky, proto uvedu už jen jeden postřeh na téma „méně je někdy více“:

Na olympiádě byla dost patrná česká stopa. Vedle dvou reprezentačních družstev a jejich kapitánů byli přítomni ještě Vít Valenta s matkou, rozhodčí Ladislav Palovský, delegát Petr Pisk, Lenka Ptáčníková, Kateřina Němcová v dresu Spojených států, Sergej Movsesjan s Julií Kočetkovou a paní Jana Bellin (za svobodna Malypetrová) v dopingové komisi. Pokud mne paměť neklame, celá tato sestava se z turnaje vracela do Prahy. Povězte sami, není to úžasné? Čím více soutěžících přestupuje do jiných federací, tím je nás česky mluvících na Olympiádě více!  

Slíbil jsem, že napíši další blog o svých nedávných zážitcích. Momentálně hraji turnaj na Kubě, teď ale chci napsat ještě o dvou týdnech, které mému pobytu na Kubě předcházely. V prvním z těchto týdnů jsem měl tréninkové soustředění s Markem Izrailevičem Dvoreckým, světoznámým ruským trenérem, druhou polovinu druhého týdne jsem strávil na polské lize, respektive na cestě. Ale pojďme se na to podívat popořádku.

S myšlenkou tréninku přišel Pavel Matocha, který také podnikl různé kroky v oblasti jeho organizace. Značnou část jsem dojednal sám. Náklady na trénink jsem hradil já, ale Pavel Matocha se na jejich krytí nepřímou měrou výrazně podílel. Původně měl na pár dní přijet i Zbyněk Hráček. Jako jedno z témat navrhl využívání času v šachové partii. Nakonec ale musel účast odvolat, jeho žena totiž tou dobou měla nějaké zdravotní problémy.

Tréninky se konaly v hotelu Dalimil poblíž zastávek metra Flóra a Náměstí republiky, ubytování za výhodných podmínek díky svým kontaktům zajistil Pavel Matocha. Personál nám tam zajistil pro trénink pěknou místnost a choval se k nám hezky. Hotel je nedaleko od centra města, ale daleko od mého bydliště, cestoval jsem tam přibližně hodinu. V termínu poblíž Velikonoc bylo ale téměř nemožné najít vhodnější místo.

První sezení se konalo v pondělí 25. dubna, poslední v neděli 1. května. Tréninky trvaly zhruba pět hodin denně, spíše o něco déle. Byly přerušeny zhruba hodinovou pauzou na oběd, během níž jsme chodili s GM Dvoreckým do přilehlých restaurací.

Slavný trenér začal spotřebou času, tedy Zbyňkovým tématem. To bylo i pro mě dost užitečné, přestože s časovými tísněmi většinou problémy nemívám. To ale pan Dvoreckij nevěděl, takže mi prvního dne vypravoval, jak některým svým svěřencům a svěřenkyním dával za úkol cvičně odehrát turnaj tak, aby jim za celou partii nikdy nezbývalo na tah nižší než průměrné množství času. (Dříve to byly tři minuty, dnes spíše dvě a půl.) Tímto způsobem se některým z nich podařilo zbavit se časových tísní. Vzpomněl jsem si na nedávné mistrovství Evropy, v jehož závěru jsem kvůli několika zbrklým tahům ztratil mnoho bodů, a pomyslel jsem si, že já bych spíše potřeboval opačnou radu – měl bych spotřebovávat čas spíše tak, aby mi na hodinách nezůstávalo času „zbytečně“ mnoho. To jsem ale řekl a pan Dvoreckij to pochopil. Jeho další rady byly pro mě prospěšné. Říkal například, kdy má člověk spotřebovat více času a kdy méně. Nesnažil se ale přitom o vybudování teorie pro všechny případy, spíše o soubor pouček a pravidel, které rozumnému člověku pomohou, ale na něž se nelze spolehnout v každé situaci. Šachy jsou příliš složitá hra na to, aby bylo možné vytvořit jednoduchý návod na to, jak dosáhnout bezchybné hry.

Trénink většinou začínal okolo desáté hodiny ranní. Nejprve jsem řešil různé diagramy, přičemž zdaleka ne vždy se jednalo jen o taktiku. Mnohé byly věnovány spíše problémům strategického rázu. Vzpomínám si, jak jsem jednou pokryl jednu hrozbu a přehlédl jinou, mnohem nebezpečnější. Mark Izrailevič (toto oslovování je ruskou obdobou vykání) mi na to řekl, že mu to připomíná jeden vtip. A začal vyprávět:

Hraje se zápas ve vodním pólu. Trenér volá na hráče: „Dej míč Petrovovi!“ Hráč ale má na věc svůj názor a plave i s míčem dopředu. Potom na něj už všichni křičí, aby hodil míč Petrovovi, ale on na nic nedbá, plave dopředu a střelí gól. Pak se vítězoslavně obrátí na trenéra a řekne: „Tak teď mi snad nic nebudete vyčítat, když jsem dal gól.“ Ten mu odpoví: „No jo, ty jsi dal gól, ale Petrov se utopil.“

Musím uznat, že k dané situaci na šachovnici se tento vtip velmi hodil. Po řešení diagramů obvykle následovaly složitější úkoly. Často jsem například dostal lepší pozici a hodinu na přemýšlení s tím, že ji mám hrát proti panu Dvoreckému, případně i proti jeho počítači. Slavný trenér vysvětloval, že dříve všechno rozebíral sám, ale s přibývajícím věkem to pro něj už je o něco obtížnější. Na druhé straně se ale s přibývajícím věkem rozrůstá jeho kartotéka zajímavých pozic, nad kterými stojí za to se zamyslet. Zhruba po třech hodinách tréninku následovala pauza na oběd. V restauraci jsme si obvykle povídali o různých tématech, například o české i ruské politice, FIDE, trénování, cestování, podvádění v šachu, revolučních návrzích pana Danailova a dalších věcech. Velmistr Dvoreckij se díval celkem kriticky na ruskou politiku i na vedení ruské i světové šachové federace. Na adresu pana Iljumžinova poznamenal, že problém není v tom, že se prezident FIDE údajně přátelí s mimozemšťany, protože to nám nijak neškodí. Mnohem horší je, že se přátelí s některými lidmi, kteří šachu skutečně škodí! (Jedno jméno padlo, ale nebudu ho uvádět.) Bavili jsme se také o literatuře. Mark Izrailevič se pochvalně vyjádřil o Bulgakovově knize Mistr a Markétka. Já jsem opáčil, že mně se ta kniha příliš nelíbila, protože mi připadala temná. To je trochu zvláštní poznámka od člověka, který na sobě má asi pět kusů tmavého oblečení, ale já jsem tak tu knihu prostě vnímal. Pokud nejsem na nějaké důležité akci, tak se o svůj zevnějšek příliš nestarám a oblečením nevyjadřuji žádný světonázor ani své rozpoložení. Spíše tím vyjadřuji to, že na černých kalhotách nejsou vidět ani skvrny od omáčky. Pokud jde o Bulgakovovu knihu, tak jsem tam zjevně nepochopil nějaké narážky na tehdejší režim. Není čemu se divit, nikdy jsem v Sovětském svazu nebyl a doufám, že v něm nikdy ani nebudu.

Po obědě následovaly další dvě hodiny tréninku. Mark Izrailevič většinou ukazoval nějakou zajímavou partii, přičemž občas zadal nějakou tréninkovou otázku. Některé partie jsem znal, ale musím uznat, že poznámky pana Dvoreckého byly výrazně kvalitnější než původní komentáře. Na závěr následovala taková hra. Dostal jsem 15 minut a 5 lehkých či středně obtížných pozic. Za každé chybné řešení jsem ztrácel 5 minut. Při vyřešení prvních tří pozic pod 5 minut nebo prvních čtyř pozic do 10 minut hra končila mým předčasným vítězstvím. Úkolem bylo projít všechny pozice a nepřekročit čas. Pozice byly různé – někde jsem měl najít taktický úder, jinde poziční oběť, správnou výměnu nebo manévr. Nebyl jsem předem upozorněn, co mám od které pozice čekat. Leckdy jsem nějakou pozici zkazil, někdy jsem našel vedlejší řešení. Ani jednou jsem v této hře neprohrál, přestože někdy to bylo celkem dramatické. Každopádně se ale jednalo o zajímavý způsob, jak i v závěru udržet mou pozornost. Nebo ji někdy i najít. Moje forma je totiž dost kolísavá a nejinak tomu bylo i během týdenního tréninku. Prvního dne jsem řešil dost slabě, v dalších třech dnech dobře, pak opět slabě, pak celkem normálně.

Celkově jsem z tréninku měl dobrý dojem, Mark Izrailevič Dvoreckij je inteligentní a pracovitý člověk, který je profesionálem v dobrém slova smyslu. Snad jen ta cena tréninku byla na můj vkus dost vysoká. Odvedená práce mi určitě pomohla porozumět šachům o něco lépe, ale aby nepřišla nazmar, měl bych na sobě dále pracovat. Ne nutně s trenérem, ale rozhodně bych měl být disciplinovanější, než obvykle bývám. (Řešení nejrůznějších cvičení mě bavilo jen málokdy, ať už se jednalo o šachy, matematiku, logiku nebo jazyky. Řešení hodně složitých úkolů mě nebavilo téměř nikdy. Nicméně při písemných pracích, výuce, šachovém tréninku nebo turnajových partiích se ve mně zpravidla cosi zázračně zlomilo a náročná duševní práce mi najednou nebyla proti mysli.)

Po tréninku jsem měl pár dní volna, ale už ve čtvrtek jsem odjel do Polska, abych ve Wroclawi (Vratislavi) odehrál první tři kola polské ligy. Formát této soutěže se totiž změnil, nyní se skládá ze tří částí o třech utkáních. Na žádost družstva jsem nevyjel přímo, ale cestoval jsem vlakem do Katowic, odkud jsem se dopravil autem s ostatními.

Ve vlaku se občas člověk potká se zajímavými lidmi. Při své nedávné cestě do Frýdku-Místku jsem se například bavil se slečnou, která žije ve Francii, studovala jakýsi obor spojený s rozvojovou pomocí, pracovala dlouho v Mali a chtěla se tam zase vrátit. V Africe dostala malárii a musela se léčit v tamní špatně vybavené nemocnici. Profese šachisty není zase až tak náročná.

Tentokrát jsem jel v kupé s jedním mladíkem, který většinu cesty prospal, a s třemi cizinci zhruba mého věku: Alžířankou, Makedoncem a Bulharkou. Byli vzdělaní a přátelští, ale přesto jsem z cestování s nimi byl poněkud nesvůj, protože jsem nevěděl, co si o nich mám myslet. Říkali, že pracují v Praze pro nějaký obchod se suvenýry. Všichni evidentně byli dost zcestovalí. Mezi sebou se bavili anglicky, Makedonec s Bulharkou také svými jazyky, Alžířanka s Makedoncem francouzsky. Bavil jsem se s nimi o všem možném. Říkali mimo jiné, že Češi nemají příliš rádi cizince. Mám mírné paranoidní sklony a právě jsem měl úzkostnou náladu, proto mě některé jejich věty začaly znepokojovat a znepokojeně jsem přemýšlel, s čím vlastně obchodují. Když někdo říká, že při své profesi potřebuje pevné nervy nebo mluví o šéfovi a velkém šéfovi (boss, big boss), nemusí to nic znamenat. Ale některé úryvky jejich rozhovorů mi připadaly o něco podezřelejší. Nemám pocit, že bych nějak vážně trpěl xenofobií, ale když se mi zdálo, že si něco signalizují, raději jsem odešel do jiného kupé. Tam jsem po zbytek cesty seděl vedle nějakého japonského pána, takže mi snad uvěříte, že mi cizinci nevadí. Ale bázlivý a úzkostný jsem býval už od dětství.

V Katowicích mě na nádraží vyzvedl pan Szafraniec, předseda klubu. Kapitán, mezinárodní mistr Grzegorz Masternak, nás dovezl po dálnici do Wroclawi. Cestou jsme se zastavili v motorestu. Chtěl jsem si dát jen salát, ale kapitán mě přesvědčil, že si (na jeho náklady) mám objednat i polévku. Asi to nebyla nejlepší volba – v polévce bylo podstatně více uzeniny, než jsem chtěl sníst. Mísa byla velká, polévka horká. V kombinaci s mým spěchem to vedlo k tomu, že jsem si celkem dost spálil patro. Dásně mě bolely ještě pár dní.

Vpodvečer jsme dojeli na místo. Hotel byl v centru města, hrací sál se nacházel přímo u jednoho z tamních hlavních náměstí. Lidé, kteří šli po chodníku, se mohli prosklenou stěnou dívat na naši hru. Wroclaw má velmi pěkné historické centrum. Není to Praha, ale navzdory své ignoranci a nedostatku času jsem se i já po městě alespoň trochu prošel.

V pátek a v sobotu se hrálo od patnácti hodin, v neděli od deseti. Pro nejnáruživější šachisty byl na sobotní dopoledne zorganizován bleskový turnaj.

V pátek nás čekal těžký zápas s hlavními konkurenty. Já jsem se utkal s Radoslawem Wojtaszkem. V zahájení se mi podařilo soupeře překvapit a získat mírně lepší hru, ale potom jsem jedním neopatrným tahem převahu zase ztratil. Naštěstí jsem si to uvědomil, včas jsem se přeorientoval a dokázal jsem vynutit remízu. Zápas nakonec skončil naším vítězstvím v poměru 4,5:1,5, když se prosadily naše zadní šachovnice.

V sobotu dopoledne jsem se šel s předsedou klubu a jeho ženou podívat na „radslawickou panoramu“, což byl 15 metrů vysoký panoramatický obraz, zachycující vítězství polské armády nad ruskou. Polákům velel slavný generál Tadeusz Kosciuszko. Poláci vyhráli bitvu, ale ve válce tehdy měli poslední slovo Ruskové a Kosciuszko musel opustit zemi. Odcestoval do Ameriky a zúčastnil se tamní bitvy proti Anglii, v níž Spojené státy získaly nezávislost. Jmenuje se podle něj jedna hora v Austrálii. (Tuším, že je to ta nejvyšší.) Obraz byl opravdu zajímavý. Jestli jsem dobře porozuměli, čtyři malíři na něm pracovali po celý rok, aby na gigantické ploše zachytili čtyři výjevy z bitvy. Celé dílo nějakou dobu bylo uschováno ve Lvově, nakonec se ale dostalo do Wroclawi, kde pro ně byl vybudován pavilon. Poučné!

Odpoledne jsem hrál s velmistrem Markowským (to příjmení se píše s měkkým i, ale české skloňování cizích jmen vypadá divně téměř vždy). Po tazích 1.Jf3 d5 2.c4 d4 soupeř namísto očekávaného 3.g3 zahrál 3.b4. Někdo to na internetu vtipně okomentoval, že se děje něco mimořádného – velmistr Markowski odehrál už tři tahy a žádný z nich nebyl g2-g3. (Soupeř tak obvykle hraje už v prvním tahu.) Za chvíli ale na internetu bylo komentářů podstatně více. Odpověděl jsem „Cimrmanovým gambitem“, tedy 3…g5. Pokud je mi známo, zahrál jsem tedy novinku už ve třetím tahu! Nad touto variantou jsem strávil desítky hodin, ale přesto jsem už po pěti tazích byl mimo přípravu. Po osmi tazích vznikla mimořádně chaotická pozice. V zahájení jsem mohl mít problémy, ale soupeři ta pozice nevyhovovala a já jsem získal dobrou hru. Potom ale následovalo hrubé přehlédnutí z mé strany, soupeřova nepřesná reakce, můj boj o remízu, potom jsem naopak stál příjemněji a nakonec partie skončila dělbou bodu. Nerozhodně skončil i celý zápas. Byli jsme jasnými favority, ale nevyhráli jsme ani partii a snadno jsme mohli nějakou prohrát. Moje partie vzbudila zaslouženou pozornost. Jsem rád, že jsem měl možnost sehrát něco tak tvůrčího a neobvyklého, ale s úrovní své hry spokojen nejsem.

V neděli jsme hráli se silným družstvem. Já jsem se utkal se Zbyňkem Hráčkem! Po sedmi tazích vznikla pozice, která v mé databázi není, ale Zbyněk ji ještě znal. Přestože hrál černými figurami, mohl v zahájení převzít iniciativu. Ale tady se projevila mimo jiné jeho neúčast na tréninku s M. I. Dvoreckým. Zbyněk spotřeboval v zahájení mnoho času, přesto ale nedokázal vyřešit situaci nejlépe. To bylo dáno i tím, že na šachovnici stála dost ostrá pozice, která stylově více vyhovovala mně. Zbyněk ale nehrál špatně a stále měl celkem dobré vyhlídky na remízu. Potom ale do průběhu promluvila jeho časová tíseň. Když mi po časové kontrole mi zůstali dva pěšci navíc, Zbyněk se vzdal. Zápas nakonec skončil 4-2 v náš prospěch. Potom jsem šel na oběd a po něm mě náš kapitán odvezl autem do České Skalice, odkud jsem dojel do Prahy vlakem. Dalšího dne, tedy v pondělí, jsem si vyzvedl kubánské vízum a nabalil věci na Kubu. A v úterý brzy ráno mě čekala další cesta. Ale o ní napíši až někdy příště…

Když jsem v pondělí ráno kvapně dopsal svůj blog, měl jsem v úmyslu zanedlouho psát další, v němž bych vylíčil své zážitky z uplynulých dvou týdnů. Dopoledne jsem se ale dozvěděl velmi smutnou zprávu o předčasném úmrtí Soni Pertlové, české reprezentantky a velmi sympatické dívky. Domnívám se, že si Soňa zaslouží naši vzpomínku, a proto jsem se rozhodl napsat tyto řádky. Její nejbližší již napsali dojemný dopis několika desítkám Soniných známých a určitě mají mnoho dalších starostí, proto teď píši pro širší šachové publikum.

Nejsem si tím jistý, ale mám pocit, že jsem se se Soňou poprvé setkal v roce 2000 na mistrovství světa mládeže, ve španělské vesnici Oropesa del Mar. Vzpomínám si, že se mnou tehdy Soňa závodila v běhu. Těsně jsem vyhrál, ale asi jen proto, že jsem byl o tři roky starší. Soňa se odmala věnovala sportu. Snad právě odtamtud si odnesla vytrvalost, kterou později prokazovala v šachu i v životě.

V roce 2000 jsem ještě netušil, jak často se o pár let později budeme setkávat na reprezentačních akcích. Soňa se šachům usilovně věnovala a díky tomu se jí podařilo se dostat mezi českou ženskou elitu. Pár let po začátku nového tisíciletí navázala vztah s Jiřím Jirkou, mým kamarádem ještě z Bohemky. Začala studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze a někdy v roce 2008 mě pozvala na návštěvu. Příjemně jsme si popovídali u dobrého jídla. Soňa se v létě zúčastnila mistrovství světa juniorek a porazila tam několik silných soupeřek.

Blížila se šachová olympiáda v Drážďanech. Jenže právě v té době došlo k neštěstí. Na jednom z turnajů Soňa trpěla velmi silnými bolestmi, takže musela ze soutěže odstoupit. Lékaři jí potom v nemocnici nečekaně diagnostikovali vzácnou, ale nebezpečnou formu rakoviny. Za této situace by leckdo upadl do depresí, ale Soňa se nevzdala. Navzdory svým potížím se rozhodla zúčastnit se šachové olympiády, přestože už v té době musela užívat léky, které snižovaly její výkon. Po turnaji nastoupila na chemoterapii. I za této situace si ale zachovala optimismus. Nadále hrála v ligových soutěžích a v pauze mezi dvěma etapami léčby se jela podívat na turnaj ve Wijk aan Zee, o kterém napsala několik zpráv pro Novoborský šachový server. Nadále hrála za Třinec v extralize. Nestěžovala si a nechtěla mluvit o své nemoci. Nevymlouvala se, ačkoliv by na to měla mnohem větší nárok než jiní. Místo toho bojovala s nemocí. Rodina a přátelé jí pomáhali, měla štěstí i na lékaře. Ti vyoperovali nádor, nedošlo k recidivě a Soňa se po nelehkém roce léčby mohla pomalu vracet do běžného života. Pomalu? Vracet? Vždyť žila i předtím, udržovala s lidmi kontakty. Když měl její trenér vážnou autonehodu, navštívila ho v nemocnici, přestože sama nebyla zdravá. A kromě toho její návrat nebyl ani pomalý. Na podzim roku 2009 se Soňa zúčastnila mistrovství Evropy žen, dosáhla z Češek nejlepšího procentuálního výsledku, splnila normu velmistryně a výrazně se podílela na vynikajícím úspěchu české ženské reprezentace, která obsadila šesté místo. Soňa mimo jiné vyhrála nad Ruskou Marinou Romaňko a v posledním kole zremizovala s Ukrajinkou Natalií Zděbskou. Obě tyto hráčky měly rating okolo 2400. Pokračovala ve studiu, které předtím musela kvůli nemoci přerušit. Zúčastnila se mistrovství republiky v Ostravě. Byla přátelská, společenská a myslela na druhé. Přestože se internetových diskusí obvykle neúčastnila, zastala se Martina Petra, když se stal terčem nepříliš zasloužené kritiky. Vzpomínám si, jak mi v létě roku 2010 radila, že si mám koupit nějaké pěkné oblečení. Navrhla mi svou pomoc při výběru oděvu. Nabídku jsem odmítl, ale uznávám, že Soňa měla svým způsobem pravdu. V září roku 2010 Soňa vyjela s Jiřím Jirkou, Martinem Petrem a ještě s někým na turnaj do Chorvatska. Nejprve hrála dobře, ale potom přišly zdravotní problémy. Soňa najednou měla potíže s pohybem a nečekaně ochrnula. Turnaj se schyloval ke konci a Jiří Jirka měl vynikající šance na velmistrovskou normu. Za dané situace ale šachy nebyly tím nejdůležitějším a velmi si vážím toho, že to mí přátelé pochopili. Nezúčastnili se posledního kola, protože Soňa potřebovala pomoc. Tu nakonec zajistili, přestože to bylo dost obtížné. Nakonec se ale podařilo Soňu dopravit do Prahy. Musela se vrátit do nemocnice a navíc zůstala upoutána na vozík, ale přesto si zachovala svou vlídnost a optimismus. Mohla se také opřít o podporu své rodiny i přátel. Někdy jsem za ní přišel i já, ale většina z jejích blízkých měla mnohem „lepší docházku“. Personál nemocnice ji měl velmi rád díky její statečnosti, vlídné povaze a smyslu pro humor. Soňa znala prognózu své nemoci, ale přesto se nevzdávala a nadále se zajímala o dění okolo sebe i o zvláštní svět šedesáti čtyř políček. Na sklonku roku 2010 napsala krásné přání na svůj blog.

Tentokrát ale nebylo možné nádor operovat. V lednu roku 2011 Soňa byla převezena domů, do Třince. Také odtamtud sledovala alespoň na dálku dění. Ještě na konci března mi přála všechno nejlepší k narozeninám, přestože její stav byl velmi vážný. Své nemoci podlehla 8. května 2011. Její pobyt mezi námi byl krátký, ale stihla během něj mnohé. Měla skutečnou chut do života a je smutné, že nás opustila tak brzy. Věřím, že se teď na nás odněkud shora dívá z jiného světa, v němž není bolest ani smutek.

Vzpomínám si, jak Soňa psala v roce 2009 z Wijk aan Zee reportáž pro Novoborský šachový server. Někdo ze čtenářů se nad fotografiemi podivil: „Soňo, vážně jsi teď brunetka?“ Soňa odpověděla s dost drsným smyslem pro humor: „Jsem a doufám, že i zůstanu.“ Soňa Pertlová zůstane v našich vzpomínkách taková, jaká byla vždy. Milá, přátelská, statečná, optimistická. V tom se od ní můžeme učit. Čest její památce!

Úvodem se omlouvám za delší odmlku, ale byl jsem dost zaneprázdněný a budu i nadále. Hrál jsem ligy, jel jsem na besedu a na simultánku do Frýdku-Místku a potom jsem měl týdenní soustředění s Markem I. Dvoreckým, slavným ruským trenérem. Pak jsem odehrál tři partie v polské lize a zanedlouho (snad) odletím hrát turnaj na Kubu. V dřívějších letech bych se přiměl o těchto událostech neprodleně napsat, ale teď jsem trochu zlenivěl a čtení dávám přednost před psaním, takže se ozývám až teď. Pokusím se jen shrnout pár postřehů z různých akcí. Začnu od svých dvou cest do Frýdku-Místku.

O Extralize se píše těžko. Na poslední dvojkolo jsme odjížděli v pátek, protože jsme cestovali na Moravu. Je to neuvěřitelné, ale do té doby jsem všech sedm partií odehrál v Praze, a to dokonce včetně zápasu s Lysou nad Labem, v němž jsme byli hosty! Jeli jsme autem ve třech, Standa Cífka řídil, velmistr Stefansson se věnoval šachům a podřimoval. Já v podstatě také, protože při delším čtení se mi v autě někdy dělá nevolno. Cesta byla celkem dlouhá, ale uběhla nám v autě poměrně rychle (alespoň mně). Dojeli jsme do hotelu Empire a ubytovali jsme se. Zanedlouho se rozezvučel požární alarm. Nejprve jsme si mysleli, že se jedná jen o cvičení, ale ukázalo se, že někde skutečně něco hoří. Záhada se brzy vysvětlila. Nejmenovaný hráč (Promiň, Stando!) si v koupelně položil na infrazářič položil na půl minuty kalhoty a převlekl se do tepláků, ale pak mu zazvonil telefon, takže je zapomněl sundat. Po pěti minutách ho vyrušil správce hotelu, který šel hasit vznikající požár. V koupelně to naštěstí nebylo obtížné, správce vtipně použil vodu ze sprchy. (Předpokládám, že předtím duchapřítomně vypnul elektřinu.) U večeře nám GM Tomáš Likavský vyprávěl ještě mnohem veselejší historku o střetu se psem a prokousaných kalhotách, tu zde ale nebudu reprodukovat, protože nejsem tak dobrý vypravěč.

V sobotu jsme hráli s Frýdkem-Místkem v pěkné hale. Já jsem dostal černé kameny s nebezpečným útočníkem Sergejem Azarovem. Nejprve jsem s obtížemi odrážel jeho útok, později jsem za cenu pěšce (vzletně se tomu říká „oběť“, ale spíše to tak nějak vyplynulo z pozice a bylo to z poloviny přehlédnutí) převzal iniciativu. Nedlouho poté převzal iniciativu soupeřův „digitální praporek“ a bílý jezdec se ocitl v pasti. Obklíčil jsem ho, takže se bílý po časové kontrole před jeho ztrátou vzdal. Zápas se vyvíjel všelijak, ale nakonec vykrystalizovalo skóre 4-4, které celkem dobře zachycuje sílu družstev. Více šancí na šachovnicích měli soupeři, ale na nestřelené branky a nevyužité možnosti se nehraje. Naši hlavní konkurenti z Polabin vyhráli důležitý zápas s Turnovem. My jsme se hádali, zda je remíza dobrým nebo špatným výsledkem. Výhra v předposledním kole by nám téměř zaručila udržení, zatímco prohra by nás sesunula do sestupových vod. Takto rozhodovalo poslední kolo. Výhra nad Třincem by znamenala skvělé vyhlídky na záchranu, jiný výsledek sestup. Třinec v sobotu prohrál 7-1, takže jsme k utkání nastupovali s optimismem, který nezmírnilo ani úvodní prohlášení pana Jana Sikory, že se utkají dvě nejslabší družstva Extraligy. Zápas ale byl velmi napínavý. Já jsem s Aleksandrem Miśtou získal značnou poziční převahu, ale naivně jsem se domníval, že partie se vyhraje sama. Pamatujte si, že partie se téměř nikdy nevyhraje sama, zato se s takovým přístupem dá lehko prohrát! I mně se to téměř podařilo, ztratil jsem převahu a dostal jsem se do potíží. Po třech remízách se soupeři dostali do těsného vedení, takže jsme potřebovali ze zbývajících partií uhrát 3 body. Na šachovnicích většinou bylo něco od dvou do tří bodů, takže vyhlídky byly. Já jsem opět vyrovnal a zkoušel hrát na výhru, ale při tom se mi podařilo ztratit figuru. Nevadilo to tolik, koncovku s králem a věží proti králi, věži a střelci zremizovat umím. Celých padesát tahů jsem vydržel s jednou obrannou metodou, ale byl jsem ochoten v případě potřeby přejít i ke druhé. Třetí metodou byla reklamace, ale od té doby, kdy se mi v dětství nepodařilo reklamovat 64 tahů bez tahu pěšcem a braní figury, se snažím reklamovat pokud možno co nejméně. Soupeř ještě třikrát zopakoval pozici a když pochopil, že ode mě se reklamace hned tak nedočká, sám mi nabídl remízu. Partie měla 132 tahů, ale neskončila jako poslední! Poslední dohrál Standa Cífka, také zremizoval. V tomto zápase se vyskytlo mnoho nevyužitých šancí, tentokrát jsme jich více promarnili my. Sestup nepotěšil asi nikoho z nás. Já jsem po partii v telefonátu konstatoval, že jsem stál strategicky na výhru, ale později jsem své hodnocení dementoval. Partii jsem o nějaký ten týden později dlouho rozebíral. Strategicky vyhranou pozici se mi ani v analýze nepodařilo proměnit ve strategický bod, ale alespoň vznikly pěkné poznámky, které možná zveřejním. A já jsem se při jejich psaní sám poučil.

Komentář o strategicky vyhrané pozici pramenil spíše z mého pocitu trapnosti. Vadilo mi, že naše silné družstvo sestoupilo i kvůli mně, přičemž já jsem byl jediný, kdo na tom v souvislosti s plánovaným přestupem nebo hostováním vydělá. Ve skutečnosti mi náš neúspěch připadá jako příklad kolektivní viny – všichni jsme se snažili, ale nikdo nevynikal, nikomu se příliš nedařilo a v důležitém momentu obvykle někdo něco zkazil. Oddíl bude pokračovat dál a věřím, že se do Extraligy zase vrátí. Jistý si tím být nemohu, ale čím si člověk může být úplně jistý?

O týden později jsem na víkend odjel do Frýdku-Místku, abych tam odehrál proti dětem simultánku a zúčastnil se besedy. Přijel jsem do dvojměstí vlakem. Na nádraží mě vyzvedl Pavel Benčo, který tam zároveň doprovodil pana Gonsiora. Ten před mým příchodem měl pěknou přednášku pro nadané děti, jejich rodiče a trenéry, v níž přiblížil své trenérské zkušenosti. Na NŠS byl záznam přednášky, vřele doporučuji! S panem Gonsiorem jsem si zase trochu popovídal, ale potom mu přijel vlak, takže jsme se rozloučili. Pavel Benčo se ujal role mého průvodce po Frýdku-Místku. Jinak ale měl i roli daleko důležitější, byl jedním z hlavních organizátorů a kromě toho je trenérem v Beskydské šachové škole. Při procházkách městem jsem pochopil, že atmosféra v (přibližně) pětadvacetitisícovém městě se dost liší od té pražské. Pavel Benčo všude měl známé, zatímco ke mně se v Praze nikdo nehlásí. (Bude to v prvé řadě tím, že dopravními prostředky většinou cestuji skloněný nad knížkou, časopisem nebo sešitem. A v druhé řadě tím, že mě až tolik lidí nezná. Ani mi to nevadí.)

Pokud mohu posoudit, turnaj byl zorganizovaný velmi dobře. Pro děti byl zorganizovaný bohatý doprovodný program včetně bojovky, účasti „věžotvarého“ maskota Frymíka, pojmenovaného podle názvu města, přednášek a simultánky. V pátek odpoledne jsem doplnil Katku Němcovou svou účastí na besedě. Byl jsem požádán, abych ukázal jednu svou partii. To byl riskantní počin, který zabral zhruba polovinu vyhrazeného času. Každý z nás má nějaký druh talentu, zatímco jiné věci mu příliš nejdou. Jelikož jste dočetli až sem, asi pochopíte, že stručnost není mou silnou stránkou. Neodolal jsem a ukázal jsem čerstvou partii Azarov – Navara, za kterou jsem tím pádem dostal zaplaceno od obou družstev! O týden dříve jsem při Extralize žertoval, že se jedná o možný zdroj korupce. Naštěstí jsem ale v sobotu vyhrál. Partie byla zajímavá, ale na besedu jsem ji nevybral vhodně. Co si mohou děti odnést z ukázky, ve které hráč naruší hned několik strategických zásad a přesto vyhraje? Občas mívám pocit, že strategické poučky pro mě (a nemnoho dalších lidí) neplatí, ale šířením tohoto názoru bych dětem neprokázal dobrou službu. Naopak mně prokazují dobrou službu ti hráči, kteří mě svou hrou čas od času upozorní, že přemíra originality může škodit.

Beseda navzdory mému vystoupení byla celkem úspěšná. Souhlasil jsem ještě s tím, že se zúčastním přátelského bleskového turnaje pro zvané. Před jeho začátkem k nám promluvil pan Igor Botvinnik, synovec šestého mistra světa, rozhodčí a hlavní správce jeho pozůstalosti v jedné osobě. Ta funkce zní vzletněji než správce pozůstalosti, pan Igor Botvinnik pracuje v centru, které vydává šachové knížky a dbá o odkaz exmistra světa. Vraťme se ale k jeho proslovu. Iniciativně jsem nabídl pomoc s překladem z ruštiny do češtiny. Nevím, kolik lidí ten překlad potřebovalo, ale byl jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet trochu jinou roli. Chvílemi to ale bylo obtížné – člověk si musí leccos zapamatovat, navíc chvílemi přeslechne nějaké slovo nebo něčemu nerozumí. Podle ohlasů jsem se ale se svým úkolem vypořádal celkem dobře. Ještě jsem neuvedl, že na turnaji byly početné výpravy z Polska, Slovenska a Běloruska, ale dorazili hosté i z více než desítky dalších zemí.

Pan Botvinnik s sebou přivezl řadu pěkných ruských šachových knížek, které sloužily jako odměna pro soutěžící. Vypadalo to sice trochu zvláštně, protože Michail M. Botvinnik bleskovou hru neuznával, ale delší turnaj bychom sehrát nestihli. V turnaji jsem vyhrál před Katkou Němcovou, která prohrála jen se mnou. Mé vítězství po obsahové stránce nebylo příliš přesvědčivé, přestože se mi podařilo sehrát pár celkem dobrých partií a jednu, se kterou bych i při normálním tempu hry byl spokojen. (Alespoň mi to tak připadá, příliš jsem ji neanalyzoval.) Jako cenu jsem si odvezl dvě pěkné knížky, které jsou zároveň klasické i nové. (Byly vydány teprve nedávno, ale vznikly ze starších textů.) Jednu jsem si už přečetl a velmi se mi líbila. Druhého dne jsem ráno šel na procházku podél řeky, potom jsme s Katkou Němcovou a Pavlem Benčem byli na obědě a ještě jsme se trochu podívali po okolí. Pak jsme hráli naslepo proti zájemcům.

Obdivuji velmistra Horta, jak dokáže krásně hrát simultánky naslepo. Mně v tomto ohledu chybí nadání nebo trénink. (Nejspíše obojí.) Při analýzách turnajových partií například občas při návratu z vedlejších variant stavím figurky na nesprávná pole. Pokud si toho soupeř nevšimne, divíme se, proč to jeden z nás nezahrál lépe.

I s jednou partií mám potíže a tak tomu bylo i tentokrát. Na úvod jsem předvedl, jak se nemá hrát slovanská obrana. Naštěstí jsem si s postupujícími výměnami zjednodušil úlohu a v koncovce jsem soupeře přehrál. Ve druhé partii jsem po 1.d4 d5 2.c4 e6 3.Jf3 Jf6 4.Jc3 c6 5.Sg5 h6 6.Sh4 dxc4 (pořadí tahů bylo jiné) slyšel 7.Je4 a považoval jsem za zbytečné se ujistit dotazem. Zakombinoval jsem tahem 7…Jxe4 s ideou 8.Sxd8 Sb4+, načež jsem po odpovědi 8.Jxe4 pochopil, že soupeř táhl na e4 pěšcem. Kdyby mi vzal dámu, mohl bych se vzdát. Takto jsem disciplinovaně pokračoval ve hře, přestože mé znechucení bylo značné. Mohl jsem si za to ale sám a vím, že pravidla platí i pro velmistry. Partii jsem vyhrál. Ve třetí nebo čtvrté partii jsem si o jedno pole spletl postavení věže, ale soupeř mě za to kvůli přílišnému respektu nepotrestal.

Po krátké pauze přišla řada na klasickou simultánku. Hrál jsem na šestnácti šachovnicích, měl jsem 40 minut proti 20 minutám soupeřů. Navrhoval jsem hrát s třiceti minutami proti třiceti, případně s třiceti pěti, ale s tím bych asi měl problémy. Takto jsem měl všude přinejmenším desetiminutovou rezervu. Hrál jsem rychle a většinou i celkem dobře, ale jedna hrubá chyba vedla k mé porážce a ještě jedna partie skončila remízou, takže soupeři získali bod a půl. V poslední partii došlo k zábavné příhodě. Můj malý soupeř stál úplně na prohru. Jemně ke mně natahoval ruku, ale já jsem právě odešel k další partii, která už končila. Když natahoval ruku i v příštím tahu, podal jsem mu svou. On v tu chvíli řekl: „Ničja?“ (Možná na konci měl být spíše vykřičník.) Slušně, ale jasně jsem mu vysvětlil, že to remíza není a že pokud chtěl nabídnout remízu, měl nejprve promluvit a až potom mi podat ruku. Okolí se bavilo. Hráč to nakonec uznal a po pár tazích se vzdal. Byl jen naivní, nebo to udělal schválně? Nevím, ale každopádně mě to neurazilo. Kdyby mi bylo osm nebo deset let, byl bych asi dost zmatený, ale takhle mě ta historka spíše pobavila. Ve srovnání s aférou Feller a dalšími případy je tento tak mile naivní a neškodný – nešlo tu o peníze a bylo snadné rozpoznat, kdo má pravdu.

Po simultánce následovala autogramiáda. Na té jsem rozdal na připravené kartičky svůj zatím rekordní počet podpisů. Ze začátku jsem psal i datum a někdy vedle českého podpisu i ruský, postupem času se můj podpis zkracoval. Kdybych podepisoval ještě dalších dvacet minut, možná bych už neuváděl ani své křestní jméno. Katka Němcová s nadhledem vysvětlovala, že jí podepisování trvá déle, protože má delší jméno.

Po autogramiádě jsme odjeli na večeři. Tam bylo i pár dalších hostů, například manželé Kořenovi, otec mladého talenta Nguyen Thai Dai Vana (za špatné řazení a skloňování jména se omlouvám) nebo sympatická poslankyně, která na turnaj doprovázela svou ratolest. Seděl jsem vedle ní, tak jsem jí položil pár otázek týkajících se její práce. Odolal jsem pokušení zeptat se, za kterou stranu byla zvolena. Kdybych to věděl, nejspíše bych pak řekl, že reformy jsou nutné, pokud by kandidovala za pravicovou stranu, nebo že reformy nejsou příliš dobře provedené a mohou někoho poškodit, pokud by kandidovala za stranu levicovou. V obou případech bych to řekl naprosto upřímně. Uvědomil jsem si ale, že na podobném přístupu něco není v pořádku, tak jsem se raději na stranickou příslušnost neptal a zajímal jsem se o její odbornost, tedy o školství. Diskuse byla zajímavá. Také já jsem odpověděl na pár otázek, ale potom přišel čas se rozloučit, abych stihl vlak. Pavel Benčo mě ochotně zavezl na ostravské Hlavní nádraží a já jsem odjel domů. Celou akci hodnotím jako zdařilou a věřím, že si z ní podobný dojem odnesli i ostatní zúčastnění.

Chtěl bych toho ještě napsat mnoho o svých dalších akcích, například o tréninku s Markem I. Dvoreckým nebo o polské lize. Teď ale nemám čas – zítra ráno se vydám na cestu na Kubu a předtím musím ještě leccos vyřídit. Snad se zase brzy ozvu. Nemohu ale zaručit, že napíši z Kuby, nevím, jak často tam budu u internetu. K emigraci na socialistický ostrov se ale nechystám, takže bych se měl za dva týdny v pořádku vrátit. Zatím nashledanou!

 Mistrovství Evropy se dostává do závěrečné třetiny a já si říkám, že bych mohl napsat alespoň velmi stručnou osobně laděnou reportáž. Začal jsem ji psát o volném dni, takže se tím příliš nezdržuji od turnajových radostí a strastí.

Soutěž se hraje ve francouzském lázeňském městě Aix-les-Bains. Účast není omezena ratingem, takže se sem sjelo téměř čtyři sta hráčů a hráček. Zároveň se ale nejedná o turnaj pro každého – ubytování něco stojí a kromě toho se platí poplatky organizátorům a Evropské šachové federaci. Šachový svaz naštěstí přeborníkovi republiky a dvěma dalším hráčům s nejvyššími ratingy, tedy mně, Viktoru Lázničkovi a Zbyňku Hráčkovi, víceméně hradí pobytové náklady. Českou republiku zde reprezentuje ještě velmistr Jansa. Slovensko zastupují velmistři Ftáčnik, Markoš a Petrík a mladí mezinárodní mistři Michalík a Mazur a mistr FIDE Csiba. Pod vlajkou Islandu se účastní i velmistryně Lenka Ptáčníková. Soutěže se účastní celá řada hráčů a hráček zvučných jmen, například velmistři Pjotr Svidler, Judit Polgárová nebo Jan Něpomňaščij.

Spolu se Slováky jsme cestovali letadlem z Prahy do Ženevy, přes státní hranice nás potom organizátoři „propašovali“ v autobusu. Bylo to naprosto legální, protože státní hranice mezi Švýcarskem a zeměmi Evropské unie umožňuje volný pohyb osob, zvířat a věcí. (Samozřejmě by se daly vyjmenovat výjimky, ale snaha o maximální přesnost by mohla být dost únavná.)

Turnaj má dvě dějiště. Prvních sto partií se hraje v kongresovém centru, zatímco ostatní se hrají v místním kasinu. Kasino jsem navštívil pouze při úvodní informační schůzce, takže se o dojmy podělit nemohu. V kongresovém centru jsou turnaji vyhrazeny tři sály, nacházející se v různých poschodích. Do dvou z nich diváci nemají přístup, v tom hlavním mohou dění na prvních dvaceti šachovnicích sledovat z hlediště. Účastníci tam hrají na scéně, přičemž čtyři partie jsou promítány na nástěnné obrazovky. Hra na scéně ale je spojena i s méně nápadnými nevýhodami. Například toalety se nacházejí až o dvě patra výše! Jelikož informační cedule výslovně sděluje, že jsou umístěny v prvním patře, logicky z toho odvozuji, že nejspíše hrajeme v podzemí. Sám tomu nevěřím, ale původně zamýšlený nadpis tohoto článku “Zápisky z podzemí“ se mi docela zamlouval.

 Zbyněk Hráček se vyjádřil, že na prvních dvaceti šachovnicích jsou nejhorší podmínky pro hru. Nebyl jsem o tom přesvědčen, ale zkusil jsem to zdůvodnit tím, že hráči pobývající na prvních šachovnicích si pravděpodobně odvezou domů nejvíce peněz, takže jejich nepohodlí bude vynahrazeno vysokou finanční odměnou. Pokud tedy neprohrají v posledních kolech. Mě příliš neoslovil ani druhý sál. Hrál jsem tam tuším dvakrát. Poprvé bylo vše v pořádku, ale podruhé jsem se dostal do tak stísněného prostoru, že opěradlo mé židle oddělovalo od opěradla v další řadě jen pár centimetrů. Ani jsem se dobře nemohl zvednout od partie. Můj „soused“ z další řady to několikrát zkusil, ale nejednou přitom drkl do mé židle. Nebylo čemu se divit, nebyl tam prostor. Můj soupeř se stísněnou pozicí inspiroval i na šachovnici a deset z prvních dvanácti tahů odehrál na pouhých třech řadách, kde na malém prostoru převaloval své figury. Takový přístup nemohu doporučit, ale nepodařilo se mi ho ani vyvrátit.

Zbyněk, Viktor a já jsme ubytováni v tříhvězdičkovém hotelu Agora, který se nachází přibližně 150 metrů od hlavního hracího sálu a jen o málo dále od vedlejšího. Máme hrazenou polopenzi. Snídaně je podávána formou švédských stolů, přičemž výběr potravin není příliš široký. Nic pěkného nemohu říci o automatu na kávu a vodu. Pokud chcete zalít sáček čaje horkou vodou, musíte po celou dobu nalévání, kterou jsem odměřil na 27 sekund, držet příslušný knoflík. Možná jsem trochu extravagantní, ale mám pocit, že při tomto způsobu zalévání čaje by vypadal hloupě i kdokoliv jiný. Hlavní jídlo (oběd nebo večeře) je servírováno a skládá se ze tří chodů, ovšem (téměř) bez možnosti výběru. Francouzi (a Francouzky) jsou v kuchařském umění mistry, ale servírování někdy trvá dost dlouho. Když jsme jednou na večeři strávili hodinu a dvacet minut, Viktor prohlásil, že chápe, že si Francouzi chtějí vychutnat jídlo, ale musí tam být to jídlo. Většinu této doby jsme totiž na něco čekali. Já jsem odpověděl, že si třeba vychutnávají to, jak tady čekáme na jídlo. Dalšího dne jsem udělal nedobrovolný rekord, když jsem na večeři strávil hodinu a 45 minut. Předkrm a vodu jsem dostal ještě relativně rychle, ale když mi číšník 80 minut po mém příchodu chtěl přinést zmrzlinu, ukázáním na příbor jsem ho upozornil, že ještě čekám na hlavní jídlo. Samým překvapením jsem totiž téměř ztratil řeč. Viktor si s sebou na jídlo pravidelně bral notebook. Já někdy také, zatímco jindy jsem uvažoval o tom, že bych při čekání na další chod demonstrativně usnul. Jinak ale musím dodat, že připravené pokrmy zpravidla byly velmi chutné, takže má kritika je zjevně přehnaná. Kromě toho jídlo někdy trvalo i výrazně kratší dobu, okolo půl hodiny. Když jsem tehdy byl se Zbyňkem na obědě a on si s sebou přinesl počítač, poznamenal jsem, že se tentokrát na partii kvůli rychlé obsluze ani nestihne připravit. (Pokud by to někomu připadalo, že za svazové peníze pouze jíme, není to pravda. Zbyněk se na partie připravoval už před obědem, ale času na přípravu není nikdy dost. Všichni přistupujeme k turnaji zodpovědně.)

Už po příjezdu do Aix-les-Bains jsme při registraci dostali aktovku s různými informačními brožurkami včetně plánků a map. Večer se konala povinná technická schůzka, účast ale byla nevelká. Bylo tam jasně řečeno, že zde platí pravidlo nulové tolerance. V šachovém světě to znamená, že pozdní příchod k partii je trestán kontumací. To pravidlo se mi příliš nelíbí. Když zaměstnanec přijde do práce o několik minut později, zaměstnavatel ho také nepošle hned domů. Nebo přinejmenším ne při prvním pozdním příchodu. Pokud se tedy nejedná o chirurga, policistu nebo hasiče. Vlastně by se našlo více povolání, u nichž by pozdní příchod znamenal problém. Ale myslím si, že šachy mezi ně nepatří – nemělo by se chodit pozdě, ale nechtěl bych žít ve společnosti, která všechny nežádoucí jevy trestá zákazy a sankcemi. Myslím si, že by člověk neměl mluvit sprostě, měl by se chovat hezky k druhým lidem a neměl by je pomlouvat, ale nemyslím si, že by pro nastolení lepší společnosti pomohly nové zákony trestající nežádoucí chování. Tentokrát jsem kupodivu z tohoto pravidla profitoval. Můj soupeř z druhého kola se opozdil o tři minuty a rozhodčí ho zkontumoval. Chtěl jsem hrát a rozhodčí se mnou dokonce souhlasil, že to pravidlo je hloupé, nicméně byl povinen zasadit se o jeho dodržování.

Tím se pomalu dostávám k samotnému dění na šachovnicích. Po sedmém kole, kdy toto píši, vede ruský velmistr Potkin s šesti body, následovaný devatenáctihlavou skupinou pronásledovatelů. Já mám pět bodů, Zbyněk Hráček a Viktor Láznička čtyři a půl, velmistr Jansa čtyři. Ze Slováků má nejvíce bodů Ján Markoš (4,5), následovaný P. Michalíkem a GM Ftáčnikem (4).

Zbyněk Hráček tu hraje velmi pěkné šachy a vyhrál několik ucelených strategických partií, potom ale spadl do přípravy Radoslawu Wojtaszkovi, excelentnímu polskému teoretiku. Viktor Láznička zatím není v nejlepší formě, nepodařilo se mu vyhrát několik nadějných pozic. Do konce turnaje ale ještě zbývají čtyři kola a v těch se může mnohé změnit. Velmistr Jansa uhrál bílými 100 procent bodů, ale s černými figurami se mu proti silným velmistrům zatím nedaří. Můj výsledek číselně nevypadá tak špatně, ale se svou hrou nemohu být spokojen, další čeští zástupci hráli spíše lépe než já. V prvním a pátém kole jsem s (nedobrovolnou) pomocí soupeřů zachránil téměř beznadějné pozice, ve druhém kole soupeř prohrál kontumačně. Kromě kontumační výhry zatím všechny mé partie končí v zajímavých koncovkách a jsou tak pro mě alespoň zdrojem poučení. Ještě si neodpustím jednu poznámku. V pátém kole jsem chtěl černými figurami dosáhnout ostré pozice s oboustrannými vyhlídkami. Dosáhl jsem ostré pozice, ale šance v ní měl pouze soupeř. Jedno z obou přání se mi splnilo beze zbytku, druhé z poloviny. A přesto jsem nebyl spokojený!

Slovenští účastníci zaznamenali několik cenných výsledků, ale jejich hru jsem nesledoval natolik, abych o ní mohl podat zasvěcenou zprávu.

A co tady jinak děláme? Bydlíme každý zvlášť a nejčastěji se setkáváme u jídla a na procházkách. Procházky často směřují do obchodů, kde si potřebujeme nakoupit oběd nebo večeři. (Zbyněk si obvykle v hotelu dává oběd, zatímco Viktor většinou preferuje večeři. Já se snažím volit kompromisní přístup – v první polovině soutěže jsem v hotelu večeřel, teď tam obědvám.) Před několika dny nás Viktor upozornil na pěkný park, který se nachází nedaleko od našeho hotelu a od hracího sálu, takže dnes jsme zašli i tam. Na začátku soutěže jsme se v brožurkách dočetli, že pořadatelé pro šachisty v řadě restaurací vyjednali menu za 14 eur. Když jsme potom šli centrem, nejdražší nabídky menu se pohybovaly okolo čtrnácti eur, zatímco většina nabízela denní menu za výrazně nižší ceny. Pokud mě paměť neklame, Viktor z toho usoudil, že se restaurace snaží odlákat šachisty. Nevím, zda se jim to podařilo. Několik set hráčů se v sedmadvacetitisícovém městě tak snadno neztratí. Vedle hráčů tu jsou i další významné osobnosti. Například včera v našem hotelu obědvala řada významných hostů v čele s exmistrem světa Garri Kasparovem a prezidentem Evropské šachové federace Silvio Danailovem. Dnes se koná důležité zasedání Evropské šachové federace, na němž předseda Danailov chce prosadit revoluční změny jako změna bodování (3 body za výhru, bod za remízu), omezení nabídek remíz pomocí takzvaných sofijských pravidel, autorská práva hráčů na sehrané partie nebo třeba povinné nošení obleku na oficiálních soutěžích Evropské šachové federace.. Podrobný seznam navrhovaných změn najdete na jiných stránkách včetně www.chessbase.com. Já osobně na ně nemám jednoznačný názor.

 Chtěl jsem napsat, že reformy mi obvykle bývají bližší než revoluce. Do určité míry to tak skutečně je. V revolučním zmatku někdy bývá zničeno i to, co by z minulosti mělo zůstat zachováno. Pak jsem si ale vzpomněl na měnovou reformu prezidenta Zápotockého a z moderní doby například na reformu školství. A naopak s některými revolucemi celkem sympatizuji, v některých případech bývá vůle k reformám na straně zákonodárců mizivá a lid si změny přeje. Po této úvaze si myslím, že reformy i revoluce mohou znamenat zlepšení i zhoršení. Konečné hodnocení někdy ukáže čas, jindy se nepodaří dosáhnout názorové shody ani po desetiletích nebo stoletích. Nezbývá než si přát, aby reformy i revoluce prospěly v prvé řadě obyčejným lidem, kterých se týkají, nejen svým hlavním aktérům. Nejen ve FIDE, ale i v České republice a jinde ve světě.