Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Vítězslava Houšky

Šachy naslepo plus mariáš aneb inspirace Opočenským

Asi tak před 52 lety jsem prožil celý týden s mistrem Opočenským na jeho chalupě v Medonosech. Ve dne jsem z něho tahal rozumy za účelem knihy o jeho šachových osudech, večer jsme pak vedli rozvláčné hovory o životě a podobných nicotnostech. Opo neměl v baráku rádio, televizor, šachovnici ani elektřinu, nýbrž měl pouze petrolejku, krabičky viržinek a zásadní nechuť ke klábosení o šachu. Zejména se mnou, kterého celoživotně pokládal za pacra, narozeného v podbrdské obci Neumětele. Ale nicméně se mi jednou před půlnocí podařilo Opa k virtuální šachovnici zlákat.

    „A teď mi řekněte, Houško, co z toho budu mít?“ povídá znechuceně Opo. – Odpovídám drze: „Stokorunu. Ovšem jen když mě porazíte.“
    Opova duše byla prostoupena bezbřehou hráčskou náruživostí, takže výzvu kupodivu přijal, ba rozšířil ji o podmínku, že se budou hrát naslepo současně dvě partie: každý jednou s bílými a s černými. A tak jsme hráli. Neumětel s Umětelem. Plamínek v začouzeném cylindru skomíral, viržinko uhasínalo, do tmy jen občas kmitlo světýlko z Opových zápalek. Dopadlo to neuvěřitelně: bílí v obou partiích vyhráli. Další podrobnosti v Infoseriálu Hříšní šachisté města pražského.
    K té hře naslepo. Většina obyvatel zeměkoule ji pokládá za sedmý div světa, a sice hned za lochnesskou nestvůrou. Když před pradávnými lety sehrál v Paříži velký Philidor současně tři partie naslepo, nemohl nikdo pochopit, že lidský mozek je schopen vyvinout takovou analytickou a introspekční činnost. Za sto let po něm přišel Morphy a bez obzvláštní námahy porazil naslepo osm soupeřů současně. Pak to hnali šachoví inženýři Aljechin, Najdorf, Koltanowski až k číslům zhola neuvěřitelným. Povídal mi přítel Luboš, řečený Cavaletto, že mu pořadatelé v té zemi Spokojených států jednou vyjednali simultánku, ale ježto přišlo jen deset odvážlivců, navrhl velmistr změnu programu: „Já si to s vámi, vážení, rozdám naslepo. Aspoň to bude rychlejší a zábavnější. Pro nás všechny.“ A bylo: Kaválek jim to nandal deset nula.
    A mně zase jednou mistr Opočenský vyprávěl, jak si kdysi zamlada střihl tři partie naslepo a přitom hrál cinkanou bulku. Vyhrál prý na stolku karetním, jakož i na všech neviditelných šachovnicích. Na tomto místě vstupuju do příběhu, ale rovnou (a jako vždy, když tu placíruju své šachové „trumfy a triumfy“) podotýkám, že jsem vždy byl jenom jakýsi Zmatlíkův šachista začátečník. Takže vše, co bude následovat, berte s porozuměním; a staříkovi jeho dětinskou radost popřejte.
    V říjnu 1958 mě, starého mazáka, povolali vojenští páni na měsíční cvičení.
Byla to otrava. A tak jsem tehdy v staroboleslavských kasárnách zorganizoval šachový turnaj pro 12 nejzdatnějších. Zvítězil jsem. Bez konkurence. Ale když mě velitel úsměvným slovem dekoroval, vystoupil z řady četař MUDr. Strnad, který právě narukoval, a pravil, že přeborníka setniny uzná teprve tehdy, až dotyčný přeborník zdolá i jeho. Ejhle, konkurence! Byl ten člověk sice doktor, ale mně se jeho sebevědomý lexikon nelíbil. „Tak jo,“ povídám, „dáme si čtyři partie, a pak se uvidí.“ Jenže se pouze uvidělo, že mi to nandal 3:1, přičemž mě dvakrát neomaleně zdeptal královským gambitem. Neseriózní člověk, že ano.
    Za takových okolností, kdy moje společenská prestiž poněkud povadla, jsem zinscenoval reprízu někdejšího Opova představení. Byl jsem desátník, takže jsem disponoval jistou velitelskou pravomocí. Je nedělní odpoledne, na kavalcích jsou tři šachovnice a patřičný počet figurek, na stolku mariášové karty a kolkolem publikum. Sedím čelem proti dvěma mariášníkům a zády k odvážlivcům, kterým jsem poručil, aby se dobrovolně přihlásili.
    K první šachovnici usedl svobodník Láska a prohlásil, že bude hrát pouze s bílými kameny, neboť jsou mu sympatičtější než ty tmavé. Velkoryse jsem souhlasil, ale nebyl jsem rád. Další dvě partie se hrají podle pravidel simultánky, až na to, že za třetím prknem můj soupeř sestává ze tří konzultantů. Ale to už mě mariášníci vybízejí k sejmutí karetního paklíku, malá dává. Také zde se hraje podle tradičních pravidel desetníkového mariáše: betl 50 halířů, durch jedna koruna, červené dražší.
    O mém karetním vystoupení není třeba plýtvat slovy: nepřetržitě jsem kupil minely, prohrával, co se dalo, a prošustroval skoro celý týdenní žold. Střídající se spoluhráči mi právem práva spílali. Ale vy mi jistě rozumíte a chápete, že jsem přece musel upínat všechnu svou pozornost k neviditelným poskokům úskočných figurek. Na šachovnicích a před mým duševním zrakem se zjevovaly tyto jurodivé obrazce:            
 
    Svob. Láska – des. Houška. 1.d4 Jf6 2.Jf3 d5 3.Jc3 c6 4.Je5 Sf5 5.f3 e6  6.e4 dxe4 7.f4 Sb4 8.h3 h5 9.a3 Sd6 10.b4 Jbd7 11.b5 Jd5 12.bxc6 Jxc3 13.Dd2 Jd5 14.cxd7+ Kf8 15.c4 Jf6 16.c5 Sxe5 17.dxe5 Jxd7 18.Dd4 Vc8 19.Vb1 Jxc5 20.Dd6+ Dxd6 21.exd6 h4 22.g4 hxg3 e.p. 23.Se3 b6 24.Sxc5 Vxc5 25.d7 Ke7 26.Vd1 Vd5 a bílý vzdal.
 
    Des. Houška – svob. Erben. 1.e4 e5 2.d4 d5 3.dxe5 dxe4 4.Dxd8+ Kxd8 5.Jc3 Sd7 6.Jxe4 Jc6 7.Sf4 Jd4 8.0-0-0 c5 9.Sc4 Se7 10.Sxf7 Jh6 11.Sxh6 gxh6 12.c3 Jc6 13.e6 Je5 14.exd7? Jxf7 15.Jf3 h5 16.Vhe1 Jh6 17.Jeg5 Vg8 18.Je6 mat.
 
    Des. Houška – kolektiv vojínů. 1.e4 e5 2.d4 exd4 3.Jf3 Jc6 4.Sc4 Sb4+ 5.c3 dxc3 6.0-0 cxb2 7.Sxb2 Jf6 8.Jg5 0-0 9.Df3? d6 10.Jc3 Je5 11.De2 Sxc3 12.Sxc3 Jxe4 13.Jxe4 Jxc4 14.Dxc4 d5 15.Dd4 f6 16.Vad1 Sf5 17.Jg5 Dd7 18.Jf3 Se4 19.Jd2 Vad8 20.Jxe4 dxe4 21.Dxd7 a černý vzdal.
 
    Já vím: plundrů je tam jako přemnožených komárů letošního léta. Mějme však přízeň pro všechny aktéry, kteří se tenkrát snažili vytvořit solidní šachové dílo. Málo platné, ztracený respekt se k mé velectěné osobě zase navrátil. Závěrečný úžas obecenstva vyvrcholil, když jsem postiženým znovu přehrál všechny tři partie.
    Končím tichou výzvou (která je ovšem určena snaživcům nižší kategorie, do níž celý život náležím): pokuste se spáchat podobný špílec (a třeba i bez té rušivé karetní vložky). Co se stane? Přesně to nevím, ale myslím si, že dost brzy seznáte, že šachy nejsou domino a že mezi slepými bývá i jednooký králem.
Čvn 19, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
19 června, 2010

Stalin a šachy

Ty dva pojmy, jsem si jist, nepatří k sobě. Šachy jsou přece hrou ušlechtilou, kdežto novodobý car ruské říše, řečený Stalin, byl osobou velmi neušlechtilou. Totiž: ješitnou, panovačnou, jedním slovem nesnesitelnou. Osvědčil se sice jako rozdivočelý revolucionář, který v zájmu svého hnutí občas získával potřebné peněžní obnosy přepadením té či oné banky, ale chybělo mu takové to pořádné školní vzdělání. Jenže pak se propracoval k moci a prohlásil se za Leninova nástupce, který velkou lžící spolkl veškerou moudrost světa.

    Ačkoli vydavatelé Leninových sebraných spisů nezapomněli zařadit do rozsáhlého souboru každou jeho řádku, nesměli do kolosální papírové pyramidy zařadit testament, který Velký Nesmrtelný napsal těsně před svou smrtí a v němž doporučil bolševické straně, kdo že by měl převzít diktátorskou štafetu. Nenavrhl jednoho, nýbrž šest nejschopnějších, kteří by měli utvořit jakési direktorium. Proti každému měl nějaké drobné výhrady, každému přiznával určité přednosti. Za nejschopnějšího uznával Trockého, za nejlaskavějšího Pjatakova, za nejvzdělanějšího Bucharina, za organizačně nejschopnější Zinověva a Kameněva. A co řekl o Stalinovi:
    „Je příliš příkrý, a tato chyba, která je snad snesitelná mezi straníky, stává se nesnesitelnou u tajemníka strany. Proto navrhuji, aby soudruzi našli cestu, jak odstranit Stalina z tohoto postavení a jak dát na jeho místo někoho jiného, kdo bude trpělivější, otevřenější, a k soudruhům zdvořilejší.“
    Prvních pět „nejschopnějších“ bylo ve známých moskevských procesech označeno za vrahy a špióny, kteří své zločiny začali prý páchat ihned po výstřelu z Aurory, tedy v době, kdy sami byli u moci a jejichž moc byla pohádková a neomezená. Nikdo z obžalovaných nezemřel přirozenou smrtí, pouze Stalin přežil. A potom i další a další „zrádci a sabotéři“ přišli o iluze a o život ve sklepeních GPU. Například šéf policie Ježov se osobně účastnil odstřelu svého předchůdce Jagody, ale sám se pak stal v témž sklepení GPU terčem střelby z policejních naganů.
    Francouzský spisovatel André Gide přijel do Sovětského svazu jako zanícený propagátor komunistických idejí, ale po návratu vydal ostrou polemiku se svým dosavadním názorem. Pečlivě sepsal vše, co v zemi sovětů shledal nesnesitelným. Připomněl například maličkost, že jméno sovětského diktátora je v ruských novinách psáno, třeba stokrát na jedné stránce, nikoli pouze Stalin, ale vždy a do omrzení STALIN, a to v jakékoli větné souvislosti. Brzy vyšlo najevo, že kremelský báťuška rozumí úplně všemu: inženýrům vysvětlil, jak se má kopat průplav mezi Volhou a Donem; profesory poučil o otázkách jazykovědy; maršálům a generálům ukázal, jak se válčí, pročež si přisvojil titul generalissima; umělcům poručil, aby tvořili jedním jediným stylem, jejž pojmenoval socialistickým realismem.
    O Leninovi se vědělo, že rád usedá k šachovnici. A co Stalin? Že by vládce šestiny zeměkoule nedokázal vládnout šachovým figurkám? K smíchu otázka. Protože Stalin přece uměl všechno, co se má na světě umět. Šachistu Stalina žádný dvorní fotograf nevyblejskl, ale zato začal kolovat notový záznam jedné docela pěkné šachové partie, kterou velký kombinátor prý sehrál v roce 1926 s hrůzným vládcem GPU. Polská šachová encyklopedie W. Litmanowicze a J. Gyzického (Szachy od A do Z, Varšava, 1987) tvrdí, že Josef Stalin hrál v době odpočinku šachy velmi rád a velmi dobře. Ale už k věci:
    Stalin – Ježov. 1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 cxd4 4.Jxd4 Jf6 5.Jc3 Jbd7 6.Se2 a6 7.0-0 e6 8.f4 b5 9.a3 Sb7 10.Sf3 Db6 11.Se3 Dc7 12.De2 Se7 13.g4! Jc5 14.Dg2 0-0 15.Vad1 Vfe8 16.g5 Jfd7 17.Vd2 e5?! 18.Jf5 Je6? (Nutné prý bylo 18… exf4) 19.Jxe7+ Vxe7 20.f5 Jd4 21.f6! Vee8 22.Sh5! g6 23.Sxg6!! hxg6 24.Dh3 (Hrozí 25.Dh6 s dalším Vh3) Je6 25.Dh6 Dd8 26.Vf3 Jxf6 (Vrací figuru, ale to už kataštrupli neodvrátí) 27.gxf6 Vc8 28.Vdf2 Dxf6 (Zoufalství) 29.Vxf6 Vc7 30.Jd5 Sxd5 31.exd5 Jf8 32.Sg5 Jh7 33.Vxd6 e4 34.Se3 Vce7 35.Sd4 f6 36.Sxf6 Jxf6 37.Vdxf6, načež se náčelník policie geniálnímu generalissimovi vzdal.
    Co to je? Pravda či báseň? Plagiát, falzifikát nebo apokryf?
    Ale vždyť to znáte. Lidi lidem nevěří a leckterá fakta ani neuznávají. Jako v tomto případě. Ruský šachový historik I. M. Linder například soudí, že partie je skvěle vymyšlené falzum, kdosi jiný zase míní, že Ježovem použitá sicilská výstavba (5… Jbd7 a 9… Sb7) nebyla v dvacátých letech ještě v módě, a ostatně že ani Ježov tehdy ještě nestál v čele GPU, nýbrž teprve začínal svou vnitráckou kariéru v kterési zapadlé provincii…

    Co vy na to?

Čvn 5, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
5 června, 2010

Lendl, Lendl, třikrát Lendl

Dědeček Eduard, otec Jiří, synáček Ivan, řečený Hrozný. Taková jsou jména jedné slavné dynastie.
    Bylo léto 1970. Opékal jsem se na černomořské pláži někde v Bulharsku a četl český sportovní časopis. Zaujal mě titulek ZAPAMATUJTE SI JMÉNO LENDL i článek, v němž se předpovídala desetiletému Ivanovi velká kariéra. Ta se, jak známo, dostavila. Ale nebyla to kariéra jen tak ledajaká. Urostlý tenista s pokerovou tváří a s drtivým forehandem opanoval posléze všechny kurty zeměkoule (s výjimkou Wimbledonu). A taky jsem slyšel, že Ivan Hrozný hrozně rád hraje šachy. Což je takříkajíc jeho rodinná povinnost.
    Protože i jeho otec JUDr. Jiří Lendl býval nejen vynikajícím tenistou (pročež je čestným předsedou Českého tenisového svazu), ale i výtečným šachistou – juniorským přeborníkem Čech a Moravy, jakož v roce 1964 i finalistou šachového přeboru mužů. 
    A teď se vraťme od prvního a druhého pokolení nejkratší cestou k Ivanovu dědečkovi profesoru Eduardu Lendlovi (1893-1976), který rovněž opanoval všechny strany zeměkoule. Ale byly to tisíceré strany šachových knih. My taky – chce se nám říct – máme přece rádi šachovou literaturu, jenže pan profesor Lendl dal své knihomilské zálibě něco navíc: metodu, řád, pečlivost, systém. A zejména neúmornou pracovitost. Působil v brněnské Pedagogické knihovně a přesvědčil i nedoslýchavého, že šachová literatura všeho druhu patří právě sem, do regálů a sálů této obrovské bibliotéky. Množství svazků zachránil z knihoven zaniklých brněnských šachových klubů, z pozůstalosti Rudolfa Procházky, Jana Bárty a Františka Dedrleho, „prometal“ antikvariáty po celé republice, pečoval o to, aby jeho knihovna odebírala všechny dostupné šachové novinky, staral se, aby přírůstky rostly a přibývaly, v roce 1960 vydal 56stránkovou Bibliografii šachové literatury zařazené v brněnské Státní pedagogické knihovně (a bylo těch titulů už 2.395, což patrně nevlastní ani proslulý sběratel tohoto sortimentu Břetislav Modr). 
    Vnuk Ivan disponoval tvrdým prudkým podáním, děd Eduard zase tvrdou pracovitostí. Oba proměnili své životní mečboly. Kromě šachové publicistiky (Pravidla šachu FIDE, výběr partií z OH 1952 v Helsinskách, metodické příručky pro trenéry, turnajové bulletiny) se středoškolský profesor Eduard Lendl věnoval i organizační práci (byl dlouholetým předsedou Brněnské šachové župy a členem šachového spolku Duras v Brně-Králově Poli) a ovšem a zajisté i šachu závodnímu, turnajovému.
   Zeptal jsem se přítele, nemá-li ve svém archivu nějakou pěknou partičku Lendla nejstaršího. Jak by, prosím vás, neměl? Jan Kalendovský má totiž úplně všechno. A není lakomý. Takže závěrem vás můžeme potěšit partií, která se hrála v klubovém turnaji spolku Duras a kterou označil šachový knihomol a knihomil z klanu Lendlů za svou nejpovedenější.

Lonč – E. Lendl, Brno, 31. ledna 1939.

1.Jf3 d5 2.c4 c6 3.b3 Sf5 4.d3 (Lépe ovšem d4) … e6  5.g3 Jf6 6.Sg2 Sd6 7.Sb2 Jbd7 8.Jh4 Sg6 (Ještě lepší je 8…Sg4) 9.Jxg6 hxg6  10.e4 dxe4  11.dxe4 Sb4+  12.Jc3 Jc5  13.Dc2 Jd3+  14.Ke2 Jxb2  15.Dxb2 Da5!  16.Jb1 0-0-0  17.a3 Sd6  18.f4 e5  19.b4 Db6! (Úvodní tah ke krásné kombinaci)  20.Dc2 (Hrozí 21.c5, což nyní nešlo pro Sxc5; na 20.fxe5 ihned vyhrálo 20…Jg4!) …exf4  21.c5 Db5+  22.Kf3 Se5  23.Sf1 (Černá dáma je zdánlivě ztracena, ale bílé postavení už nelze zachránit) …Vxh2!! (Brilantní tah, který ihned rozhoduje)  24.Dxh2 (24.Vxh2 Dxf1+ s rychlým matem) …Vd3+!! (Čím dál, tím lépe)  25.Ke2 (Zřejmě nejde 25.Sxd3 ani 25.Kf2; a na 25.Kg2 f3+  26.Kh3 vyjde další pointa 26…Vd8!!) 25…Vxa3+ (Zcela postačující, ale rychleji k matu vedlo 25…Dc4) 26.Kd1 Da4+ 27.Dc2 Dxc2+ 28.Kxc2 Vxa1 (Velmi krásný a ucelený výkon černého, Šach v ČSR 1939, str.85) 0 – 1.

Kvě 21, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
21 května, 2010

Muž několika tváří

 

Jmenoval se František Josef Prokop a celičký svůj dobrodružný život zasvětil šachovým figurkám. Pro šach udělal mnoho dobrého, v životě nešachovém naopak natropil mnoho zla. Těžký osud dobrodruha!
    Byl stejně starý jako dvacáté století. Začal studovat strojní inženýrství a přírodní vědy, ale po otcově smrti musel studia ukončit a řešit v praktickém životě mrzutou finanční tíseň. Stará známá smutná píseň.
    Už Karel Poláček propověděl, že mnozí zběhlí studenti končívají v redakci nějakého časopisu. Běda: F. J. Prokop skončil (vlastně začínal) v redakci plátku, který měl sice hrdý název 28. říjen, ale jinak všemožně usiloval o zkázu tohoto republikánského programu, neboť byl hlásnou troubou troubů z fašistického Národního hnutí. Teprve za deset let opanuje nacista Hitler Německo, ale zbloudilec F. J. Prokop věří té pomatené ideologii už v roce 1923. A potom bohužel i v dalších letech. Ale to už jsou pány Protektorátu Čechy a Morava Hitlerovi, Himmlerovi, Henleinovi a Heydrichovi poskoci. Bohužel i F. J. P., zběhlý student a zanícený milovník šachu.
    Když už Třetí říše mele z posledního, když už není ani papír na vydávání českých časopisů, vycházejí kupodivu tři české publikace. Nikoli o politice a půvabech nacismu, nýbrž o šachu. Autorem je ovšem námi sledovaný muž několika tváří a teď už dokonce šéfredaktor Lidových listů. Tři vykřičníky!!!
    Ta první kniha se jmenuje 212 šachových studií a člověk i po 66 letech žasne, co tento zavátý a zapomenutý redaktor dokázal na šachovnici zkomponovat. Byl kouzelníkem skladebné šachové poezie, vynálezcem disciplíny, které říkáme  samomat, pečoval o to, aby jeho trojtažky zvučely ryzím kovem české skladby úlohové. Druhá Prokopova kniha nějak reflektuje Hitlerovo snění o tisícileté říši, aspoň v názvu: 1000 vybraných šachových úloh. Málo platné, je to dílo fundamentálního významu: přináší výběr ze současné tvorby předních evropských skladatelů se zvláštním zřením k českému úlohářství. A ještě téhož válečného roku 1944 vyšla Prokopova kniha Duras vítězí, která obsahuje 142 mistrových partií a 73 studií a úloh. Kdo ji má, má poklad. Já jsem tento poklad neuváženě postoupil příteli Wintrovi, novákovskému parťákovi.
    Rozporuplný muž, o němž je řeč, byl nejen šachový literát a úlohář, ale i silný praktický hráč. A silný kolaborant. Když se hrál v Praze (1942) Mistrovský turnaj na počest šedesátiletého Oldřicha Durase, protlačil se do nabité 12členné listiny účastníků. Takhle to dopadlo: 1. Aljechin 8 ½, 2. Junge 8 ½, 3. Foltys 7, 4. Opočenský 6 ½. A za nimi: Zíta, Kottnauer, Rejfíř, Hromádka, Podgorný, Thelen, Sämisch. Poslední Prokop s 2 ½ body.
    Po válce si odseděl téměř dva roky ve vyšetřovací vazbě a pak ho Národní soud odsoudil na 4 roky, zostřené každý čtvrt roku tvrdým ložem, za to, že jako novinář sloužil vládě vetřelců a podporoval nacistické hnutí tiskem. Pak se vrátil, splihlý a pokorný, do společnosti šachových figurek. Jeho samomaty a studie měly – jak tvrdí znalci této šachové disciplíny - mistrovskou úroveň. Až příliš pozdě si uvědomil, že jeho předválečná a protektorátní náklonnost k nacismu se rovnala životnímu omylu, že byla jeho osudovým samomatem. Snažil se aspoň poněkud si vyčistit svůj zašpiněný štít. Dobrovolně a bez nároku na honorář vedl po mnoho let šachový kroužek Pionýrského domu Julia Fučíka v Praze, kde působil jako vedoucí a trenér. V proslulém Domě mladých ve vinohradské Gröbovce se pod jeho taktovkou vylíhlo mnoho šachových talentů a virtuosů. Se smutkem v oku bych o tom mohl vyprávět.
    Když v roce 1968 došlo u nás ke krátkému globálnímu oteplení, mohl F. J. Prokop vydat už dávno připravenou knihu Kouzlo šachového diagramu a některé další. Bylo to dobré, pročež se to líbilo. Například velmistr Marek Vokáč napsal v prosinci 2009 na webu 1. Novoborského šachového klubu: Šachy jsou opravdu i uměním v pravém slova smyslu, dokáží potěšit i rozveselit silou i hloubkou myšlenky. Vyslovme zde své díky panu F. J. Prokopovi, jehož knížka „Poklady bohyně Caissy“ mě hluboce oslovila a patří k nejkrásnějším šachovým beletriím, které můžeme v češtině nalézt.
    Jednou jsem se s ním sešel na první šachovnici v utkání družstev. Slavně to pro mne neskončilo, ale bil jsem se statečně; a blýskl jsem se dokonce i nějakou tou obětí figury. Jenže pak mě ten blesk spálil, když jsem mistru úlohářského řemesla dovolil přenést hru na dámské křídlo. Vizte a trpte tiše se mnou:
 
V. Houška (AZKG) - F. J. Prokop (Stalingrad), 24. února 1964. 

1. d4 Jf6 2.c4 g6 3.Jc3 Sg7 4.e4 d6 5.Jf3 0-0 6.Se2 Jbd7 7.0-0 e5 8.Ve1 h6 9.Vb1 a5 10.h3 Kh7 11.Se3 Ve8 12.d5 Jh5 13.g3 Jf8 14.Kh2 b6 15.Jh4 Jf4 16.Sf1 Sf6 17.Jf3 Jh5 18.Dd2 Sg7 19.Se2 Jf6 20.Vh1 Jg8 21.g4 f5 22.exf5 gxf5 23.gxf5 Sxf5 24.Vbg1 Jg6 25.Kg2 Vf8 26.Kf1 Vf7 27.h4 Jf4 28.Jg5+ hxg5 29.hxg5 Jh6 30.gxh6 Sh8 31.Ke1 Jxe2 32.Dxe2 Dd7 33.Dd2 Vg8 34.Vxg8 Kxg8 35.Je2 Kh7 36.Jg3 Sg6 37.Kd1 b5 38.b3 bxc3 39.bxc3 Da4 40.Ke1 Vf8 – bílý vzdal.

Kvě 12, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
12 května, 2010

Šachová olympiáda v Praze 1931

Někdy se někde s někým potkám, ten postarší člověk mě zdvořile pozdraví a já se jen rozpačitě pousměju, že pána jaksi neráčím znát. „Ale já vás znám,“ obšťastní mě pocestný vlahým pohledem, „no, přece z kavárny U Nováků.“ – A kdy to asi tak bylo? zvídám. „Ale to už je dávno, zrovna jsem tehdy začal chodit do tanečních. Jak ten čas letí!“ povzdechne si můj známý neznámý. „Teď už jsem dvojnásobným dědečkem. Ale šachy hraju pořád. Vlastně od té doby, co jsem se stal pravidelným studentem šachového gymnázia U Nováků.“

    I to je ovšem pocta, že šachové obyvatelstvo Velké Prahy mě považuje za pozoruhodnou šachovou figurku. Ptal se například Pavel Matocha velmistra Horta, co by měl beletrista Houška připsat do chystané knihy o Opočenském. Vlastík bez váhání rozhodl: „Ať napíše o šachových kavárnách. Těm Víťa rozumí líp než šachu.“ Ptala se výstavní galerie DOX Pavla Matochy, o čem by měl ostřílený pamětník Houška v rámci výstavy Umění šachu přednášet. Maestro Kampanus dlouho nepřemýšlel: „O šachových kavárnách.“ A také VM Břetislav Modr mi stanovil pro letošní ročník svého ŠACHinfo originální téma: Hříšní šachisté města pražského.
    Ale teď už se, milé šachové děti, utište a pozorně poslouchejte. Budu vám totiž vyprávět pohádku. O čem? Že se, prosím vás, tak hloupě ptáte? Přece o kavárně U Nováků a o tom, co se před pikolou i za pikolou tohoto paláce odehrávalo Léta Páně 1931. Pamatuju to pouze z doslechu a ze starých foliantů, ale už jsem byl na světě, už jsem se zrovna chystal ke své školní premiéře.
    Je parný červenec, Pražané jsou na prázdninách nebo kdesi v lese či na plovárně, Vodičkova ulice je stejně nudná a osiřelá jako ostatní bulváry. Ale přece jen – kavárna U Nováků je vyšňořena devatenácti malými praporky a dole u vchodu vidíme obyčejnou tabuli s šipkou, jež ukazuje dovnitř, a nápis křídou Šachová olympiáda.
    Ano, prosím: šachová olympiáda se provozuje na tom nejsprávnějším místě. Ale nikoli v prvním patře, kdež později působil věhlasný vrchní číšník pan Martin a slavní gladiátoři v čele s Bedřichem Pouchou. Tam se nyní koná dvoukolový turnaj o dámské mistrovství světa, v němž zcela bezkonkurenčně a bez ztráty jediného půlbodu zvítězila naše Věra Menčíková nad všemi čtyřmi soupeřkami. Zatímco olympionici bojují v suterénu. Tam, co bylo odjakživa Pražské varieté, kde se produkovali ekvilibristé, kouzelníci a gymnasté na visuté hrazdě.
    Panuje tu šepotavé ticho; snad vzhledem ke dvěma výhružným cedulím, které přikazují SILENTIUM nebo v jazyce českém ŽÁDÁ SE ZACHOVATI KLID. Marně bys hledal demonstrační tabule; kdo chce vidět průběh hry, musí stát v diskrétní vzdálenosti a nesmí kouřit; kdežto mnozí mistři hulí jako parní lokomotiva. Jsou tu mistři a velmistři ze všech světadílů. Tmavý Ind Sultan Khan, klidný Anglán Sir Thomas, obrýlený Tartakower, otylý Bogoljubov cumlající tlustý doutník, Aljechin s rukama zaklesnutýma se opírá o stolek a fixuje šachovnici, snad jen Čechoslovák Salo Flohr je dokladem toho, že mlčenlivci u figurek jsou opravdu živí – po každém tahu čiperně vyskočí a jde obhlédnout, co se odehrává na okolních plátnech.
    Abych nezapomněl: dnes a denně je vyprodáno; zvědavost projevují šachoví znalci, začátečníci, kibicové i členové čeledi čumilů. Šachy vládnou městu, noviny jsou plné šachu. Též například Eduard Bass zařadil do svého Týdenního rozhlásku (Lidové noviny, 18. 7. 1931) šachovou hru a povýšil ji nad prudký pád německé marky:
    V samém středu Prahy naší / Celý týden už se šaší. / Mistři světa, mistři Čech / Nad prkýnky tají dech. / Sem nevniká zmatek zvenčí. / Na hru jen se zájem ztenčí. / Svět nechť blázen z marky je, / Tu platí jen partie. /Trámoví ať praská států, / Kdo sem přijde, ticho má tu, / Halas, tartas Evropy / Vzrušení tu netropí. / V kombinaci plném kvasu / Strach je jen ze ztráty času. / Politik v tom příklad měj – / Ten má času habaděj. / Moudrostí od mistrů našich, / Politiku, uč se v šaších: / I ten pión cenu má, / Koncovku pak vyhrává. / Režim, který nezamíří / Dál než z e2 na e4, / Nepomýšlí na krytí, / Sám se musí zmatiti.
    Umístění našich reprezentantů bylo naprosto nečekané a tedy skvělé. Zlaté medaile vyválčili Američané (Marshall, Kashdan, Steiner ad.) 48, stříbrné je Polsko (Tartakower, Rubinstein) 47, naši (Flohr, Gilg, Rejfíř, Opočenský, Skalička) vybojovali bronz a 46 1/2 bodu. A mohli jsme být dokonce druzí. To kdyby Opočenský vydržel až do konce a vyhrál vyhranou partii proti Rakousku. Opova vzpomínka: „Získal jsem na Kmochovi celou figuru. Můj soupeř se dostal do hrozné časové tísně a já jsem proto tahal rychle a rychle, špatně a špatně. Lehkomyslně jsem ztratil dva krásné pěšce, ale stále ještě jsem měl lepší hru. Partie se dohrávala až odpoledne. Dokonce jako poslední celé olympiády. Komín diváků, navzájem do sebe vklíněných, balancujících na židlích a na stolech, tyčil se do neuvěřitelné výše. A dali mi ti diváci co proto: šťouchali do mě, dýchali mi za krk, šeptali mi, co mám hrát – div, že mě nesmetli a nedohráli tu koncovku za mne. Nakonec mně zbyl střelec a jezdec proti Kmochově jezdci – tedy figura navíc, která však bohužel nestačí k výhře.“
Kvě 4, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
4 května, 2010

David Navara plaší nudu

Hrací sál je plný, ba přeplněný stojícími diváky, na které židle už nezbyla. Přišel jsem radši dřív a zabral sedadlo hned zkraje druhé řady, aby mi nic důležitého neuniklo. Na pódiu stolek, tajemná šachovnice a 32 potměšilých figurek. Očekáváme, že úderem páté projdou střední uličkou velmistryně Judita a velmistr David v průvodu dvou Pavlů (ředitele Matochy a rozhodčího Votruby) a jednoho premiéra Jana (jehož jméno Fischer je osudově šachové). Leč přichází pouze jeden z předpokládané slavnostní suity – Navara. Tiše si sedá k šiku bílých bojovníků, k přichystanému partiáři položí propisku a potom jen tak, asi z dlouhé chvíle, poopraví postavení svých koníčků, aby jejich moudré oči hleděly do centra bitevního pole.

    Pátá (jako v tom stařičkém šlágru) už odbila a zatím nikde nikdo a nikde nic. Zřejmě má předseda vlády Fischer (asi jako Racek v tom stařičkém českém filmu) nějaké zpoždění či co. Obecenstvo nereptá, nýbrž jeví trpělivost a chová se ukázněně, jak se to sluší a patří. Kdo však si dovoluje rušit kruhy obecně tolerované nudy, je kupodivu jedna ze dvou hlavních postav dnešního představení – Navara.
    Zažil jsem už slavnostní zahájení mnoha přeborů, turnajů i jedné šachové olympiády, ale nikdy se nestalo to, co se událo letošního 22. dubna na Kampě. David Navara vstal od stolku a oslovil obecenstvo. Hlasem vlídným, usměvavým, přátelským: „Zahájení se nám nějak opozdilo, a možná, že se teď trošku nudíte, asi jako já. A tak si myslím, že bychom si mohli popovídat. Ptejte se mě na to, co vás zajímá, a já se pokusím odpovídat. Třeba se všichni pobavíme…“
    V sále zavládlo oživení, ale zároveň jakýsi zdrženlivý ostych. Nikomu se totiž nechtělo vyslovit první otázku. Tedy s výjimkou mne, jemuž se chtělo. A tak jsem tu diskusní simultánku s velmistrem zahájil, a sice otázkou o zahájení: „Můžete nám, mistře Navaro, prozradit, jaké zahájení zvolíte?“
    Ale jaképak Můžete?, prosím vás. Náš David přece vždycky prozradí všechno, co tazatele zajímá. Ani teď nezaváhal a hbitě rozvinul svůj mobilizační plán k prvnímu dnešnímu střetu: potáhne píškem na c4. Je v dobrém rozmaru a v nejlepší konverzační formě. Zodpovídá veškeré dotěrné dotazy, hýří vtipem a vděčné publikum neskrblí potleskem. Jedno je nesporné: velmistr ELO 2708 vyhrál boj o divákovu přízeň ještě před prvním tahem.
    Je ovšem předem dohodnuto, že první slavnostní tah učiní čestný host Jan Fischer, předseda vlády České republiky. Pavel Votruba, rozhodčí tohoto utkání, pana premiéra něžně instruuje, aby třetího bílého pěšce zleva laskavě posunul o dvě políčka dopředu.
    „Ale mně přece nemusíte radit, pane kolego,“ usmívá se jmenovec věhlasného Bobbyho Fischera, „já šachu trošku rozumím, takže se sám rozhodnu pro nejlepší zahájení.“
    Řekl a rozhodl se. Kamery zachycují posun bílého královského pika o dvě políčka. Ostřílený sudí Votruba s takovou střelou ovšem nepočítal, ale od toho je přece rozhodčím, aby dokázal rozplést i nečekanou zápletku. Rozplétá ji tím způsobem, že šeptá Navarovi, aby – pokud se mu premiérův slavnostní výkop zrovna nezamlouvá – tah klidně poopravil a partii zahájil podle svého. Též Judita Polgárová kývnutím naznačuje porozumění pro Navarovo právo volby prvního tahu. Ale to neznáte Hadimršku, děvčata! „Platí to, co je na šachovnici,“ souhlasí český velmistr s Fischerovým tahem a zmáčkne klapku Fischerových šachových hodin. Ale abych nezapomněl, ještě chvilku předtím český Fischer pokřtil kapkou šampaňského knižní novinku Bobby Fischer proti českým velmistrům.
    Ta první partie (byla to španělská) se tedy hrála pod patronací dvou Fischerů. Skončila remízou, jenže v dalších kapitolách této šachové novely byla Judita úspěšnější. Ale co bych o tom povídal, když o tom ve svém nejnovějším blogu hovoří sám David Navara.
    Post festum se ptám přítele Břetislava, jehož jméno se tu neodvažuju publikovat, co že soudí o střetu dvou starozákonních postav Judity a Davida. „Ani se neptej,“ povídá kompetentní INFOšéfredaktor, „Polgárová se před každým utkáním náležitě soustřeďovala, zatímco náš Davídek si těsně před zahájením dovolil uspořádat nějaké takové talk show nebo kabaret nebo co to bylo. Však jsi byl, Víťo, u toho.“
    Ano, byl jsem. Pročež vydávám svědectví, že to bylo roztomilé a přepěkné talk show. A že pokud bude šach (v nouzových situacích) doplňován i takovouto improvizací, kterou nám hříšný David předvedl na Kampě, pak není čeho litovat, protože pak budou všichni tuze spokojeni: moudrá paní Caissa, duch nesmrtelné šachové hry, jakož i velmi smrtelní čumilové mého ražení.
Dub 27, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
27 dubna, 2010

Pouhý pan Poucha pokračuje

Přezrálý šachový skautík se domnívá, že moudrost světa je na jeho straně, a mívá náklonnost poučovat národ. Je na čase, abych se šachové veřejnosti omluvil, a to ve věci pouhého pana Pouchy. Naskicoval jsem jeho šachový profil i en face a byl si jist, že kreslím podle pravdy. Však jsem s ním prožil v ráji U Nováků minimálně tři čtyři pětiletky a skromně se domníval, že o něm všechno vím. I poslal jsem do světa informaci, že Bedřich Poucha byl báječný šachový diletant s občasnými geniálními nápady. Že sice pořádně neznal žádné zahájení, že neměl tušáka, co je sicilská, Pirc-Ufimcev nebo Caro-Kann, ale že obdržel od sudiček dar, jak louskat oříšky pěšcových koncovek.

    Minule jsem tu publikoval (s přispěním šachového historika Kalendovského) senzační partii, v níž náš Bedříšek Poucha zdolal v pradávném protektorátním roce 1943 nějakého dr. Bačinského. A to nikoli u kavárenského stolku, ale v prostředí šachového ticha a s tužkou v ruce, kterou musí každý borec zapisovat své i soupeřovy tahy. Psát pan Poucha uměl, to je vidět, a počítat (zejména šachově) asi také. Ale – kdo je to ten záhadný dr. Bačinský? Je to erudovaný šachista, nebo neumětel?
    Platí to první. Ročník 1913, syn politického emigranta, který po porážce revoluce v roce 1905 opustil svou vlast. Rodina zprvu žila ve Švýcarsku, později se přestěhovala do Československa. A jeho správné jméno: Vasilij Jevgenovič Bačinskij. Akademický titul získal v Masarykově Československu, šachové vzdělání tamtéž. Hrál s kýmkoli, i v simultánkách. Například dokázal v nich v roce 1938 porazit mistra světa Aljechina (Caro-Kann, bílý vzdal až v 45. tahu) nebo kandidáta na tento titul Salo Flohra. V roce 1943, krátce po slavném Velikonočním turnaji, porazil náš Vasil Bačinský (jako černý v přijatém královském gambitu) jednoho z účastníků tohoto turnaje – Friedricha Sämische. Ale o několik měsíců později čackého Rusa Vasila zdolal neméně čacký Čech Bedřich, řečený Poucha.
    O šachové zdatnosti doktora Bačinského (neplésti, prosím, s Bobčinským a Dobčinským z Gogolova Revizora) průkazně svědčí i to, že dokázal uhrát remízu se slavným ukrajinským mistrem Fjodorem Bogatyrčukem. Po válce se Bačinský vrátil do Švýcarska, kde se stal jedním z nejlepších šachistů své nové vlasti. Například v Ženevě (1958) remizoval na třetí desce v utkání Švýcarsko – NSR s velmistrem Lotharem Schmidem. Šachovým přeborníkem Švýcarska byl v roce 1957 a 1962. Ve svých šedesáti letech se stal nejlepším šachistou Ženevy, o 16 let později králem švýcarských šachových seniorů. Zemřel ve věku 92 let. Nu, a nad takovým borcem dokázal pouhý pan Poucha zvítězit.
    Znáte ten komparativní žertík: Bačinskij porazil Aljechina a Poucha Bačinského, z čehož vyplývá, že bard od Nováků nebyl od titulu šachového mistra světa zas tak příliš vzdálen.
    Několik partií českoruského Švýcara mám po ruce. Kterou mám vám nabídnout? Jednu z těch proti velmistrům Sämischovi nebo Schmidovi? Nikoli, prosím: Aljechin je Aljechin a také vítězství nad ním (byť v simultánce) má trvalý lesk a zvuk.
    Aljechin – Bačinský, simultánka, Praha 1938. 1.e4 c6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4,Jxe4 Sf5 5.Sd3 (Účelem oběti je zisk dvou temp) …Dxd4 6.Jf3 Dd8! 7.De2 e6 8.0-0 Sxe4 9.Sxe4 Dc7 10.Sg5 Jd7 11.Vad1 Jgf6 12.Jd4 Se7 13.Sf3 Je5 14.Sf4 Jxf3+ 15.Dxf3 Db6 16.Se5 0-0 17.Vd3 Da5! (Napadá střelce e5, pěšce a2 a znemožňuje Ve1) 18.De2 Da6! (Zamezuje Vg3 a tím zadrží na delší dobu bílý šturm) 19.Dd2 c5 20.Je2 (Zde měl bílý možnost vynutit si remízu: 20.Vg3! cxd4 21.Vxg7+! Kxg7 22.Dg5+ Kh8 23.Sxf6+ a remíza  věčným šachem) …Vfd8 21.Jc3 Vxd3 22.cxd3 Vd8 23.Vd1 b5 24.b3 Db7 25.De2 a6 26.h3 Jd5 27.Je4 f6 28.Sb2 e5 29.Df3 Dd7 (Samozřejmě ne 29…Jb4? pro 30.Jxf6+ a černá dáma je fuč) 30.Vc1 Jf4 31.d4 cxd4 32.g3 Jxh3+ 33.Kg2 f5 34.Jc5 Sxc5 35.Vxc5 Jg5 36.Dh5 Jf7 37.b4 Vc8 38.Df3 g6 39.Db3 Vxc5 40.bxc5 Dc6+ 41.Kg1 Dxc5 42.De6 d3 43.Kg2 Dd6 44.De8+ Df8 45.De6 d2 – bílý vzdal.
Dub 19, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
19 dubna, 2010

Partie pana Pouchy

Byl takový filmový seriál s názvem Hříšní lidé města pražského. Račte se pamatovat? Marvan v roli pana rady Vacátka, Bláha jako detektiv Brůžek, a také mistři Filipovský a Vinklář tam byli. Vzpomínáte si na vzrušující příběh Partie krásného dragouna? Šéfredaktor Břetislav Modr režíruje podobný seriál, který vychází v časopise ŠACHinfo pod nadpisem Hříšní šachisté města pražského. V březnovém čísle jsme si mohli přečíst dojemnou stať o šachistovi, jejž kromě štamgastů kavárny U Nováků snad nikdo neznal. Autor staropražského vzpomínání nám proslulého šachového hříšníka představuje jako pouhého Pouchu. Kavárenského borce, jejž příroda obdařila geniálními šachovými záblesky. Též náš maestro Matocha se ve svém premiérovém blogu zamýšlí nad výskytem podobně talentovaných jedinců.

    Hrdě tu prohlašuju, že pouhý pan Poucha byl mi dobrotivým přítelem. Sehráli jsme spolu mnohé partie krásného dragouna i jiných taškařic. Před mýma očima porážel (v bleskových pětiminutovkách) nejen běžný kavárenský potěr, ale i kapry a štiky z rybníka šachových mistrů. Ale nikdo se nikdy nepokusil šachovou poezii pouhého pana Pouchy zaznamenat známým zkratkopisem. Takže vzniklo i oprávněné podezření, že muž tohoto jména je mystifikačním výmyslem nějakého Járy Cimrmana. Že je pouhým přeludem, fantomem (ale ovšemže nikoli Fantomasem). Že zkazky o něm patří pouze kamsi do oné části knihovny, v níž jsou shromážděny bajky a podpovídky, mýty a legendy.
    Přivítejme do našeho čtenářského a tvůrčího kroužku osobu nad jiné významnou, přesnou jako mikrometrický šroub a prosycenou úchvatnými znalostmi šachového dějepisu, takže pardon – nejde o osobu, nýbrž o osobnost, jejíž civilní jméno je Jan Kalendovský. Nu, a tento historiograf českého šachu v Čechách i na Moravě objevil a ze zavátých časů protektorátní temnoty vykutal skutečnou partii novákovského dragouna pana Pouchy. Zde je:
    Hráno 3. prosince 1943 v přeboru Caissy v Praze. Bílý Bedřich Poucha – černý dr. Bačinský.
    1.Jf3 Jf6 2.d4 e6 3.c4 b6 4.Jc3 Sb7 5.e3 Je4 6.Jxe4 Sxe4 7.Sd3 Sb4+ 8.Ke2 f5 9.Dc2 Sxd3 10.Sxd3 10.Dxd3 0-0 11.h4 Se7 12.Sd2 d6 13.Vag1 Jd7 14.g4 Kh8 15.gxf5 Vxf5 16.e4 Vh5 17.Sg5 Sxg5 18.hxg5 De8 19.e5 Jf8 20.De4 d5! 21.cxd5 Db5+ 22.Ke1 exd5 23.Dc2 Vxh1 24.Vxh1 c5 25.g6 h6    26.Jg5 Db4+ 27.Ke2 Dxd4 28.Df5! Dxb2+ 29.Kf3 Jxg6 30.Vxh6 černý vzdal.
Dub 8, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
8 dubna, 2010

Masaryk a šachy

Slavné téma, že ano? A vidíte: místo abych se uctivě sklonil před oběma velkými pojmy, začnu sobecky hovořit o sobě. Ale mám k tomu, se mi zdá, přece jen jakýsi důvod. V posledních pěti letech jsem totiž napsal (a nakladatelství Paris mi vydalo) pět knih o zakladateli našeho státu, jehož erbovní znělku TGM zná skoro celý svět. Čímž se rozumí, že jsem v období 2005-2010 žil v radostné myšlenkové společnosti s profesorem, filozofem a prezidentem T. G. Masarykem, kochal se četbou jeho spisů a v nich hledával věci všelijaké – základní, zásadní a třebas i jen nějakou drobnost, jíž si zatím nikdo nepovšiml. Například o jeho vztahu k šachu.

    Té hře se říká královská, ale nikoli proto, že jí holdovali králové, carové, císařové, Kateřina Veliká i Napoleon, nýbrž ovšem z toho prostého důvodu, že je to hra her, hra vznešená a nejúchvatnější ze všech, co jich kdy člověk vymyslel, vydumal a vykoumal.
    Hlavní fakta sice znáte, ale připomeňme si je. Dne 28. října 1918 vznikla Československá republika, 14. listopadu byla jmenována první vláda a TGM, který dlel tehdy ještě v USA, byl zvolen všemi hlasy revolučního Národního shromáždění prezidentem. Dojemná Masarykova vzpomínka: „Když jsem dostal telegram, že mě doma zvolili za prezidenta, byla to pro mne jen starost. S odjezdem a tak. Odjel jsem 20. listopadu, náhodou je to den ženiných narozenin. Ta cesta na lodi, to byl můj první odpočinek za ta čtyři léta; mohl jsem s dcerou Olgou hrát v šachy – od té doby jsem jich neměl v rukou; chodil jsem po palubě, díval se na moře, uvažoval, jak se to všechno stalo – a měl jsem radost. Bože, tož se nám to přece jen povedlo!“
    U Masaryků se muzicírovalo nejen u klavíru, ale i u šachovnice. A to především zásluhou paní Charlotty, která měla v oblibě hudbu, ale také kupodivu dva „mužské“ koníčky – matematiku a šachy. Ještě dříve, než se seznámila s Masarykem, ukončila studia na lipské hudební konzervatoři. A pak se stala dokonce profesionální a koncertní klavíristkou, jenže utrpěla vážné poranění ruky, které jí nedovolilo v hudební dráze pokračovat.
    Z tábora vousatých zaznívá občas mínění, že příroda ženám nepřidělila schopnost komponovat opery a vyznat se v tajnostech matematiky nebo šachu. Výjimky potvrzují pravidlo. Tomáš Garrigue o své ženě Charlottě: „Měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala matematiku. Toužila celý život po přesném poznání; ale tím v ní neutrpěl cit. Byla velice hudební; Smetanu měla ráda a napsala do Naší doby rozbor jeho druhého smyčcového kvarteta Z mého života.“ Zejména paní Charlotta se postarala o rozvoj šachu v rodině: obě dcery (Alice i Olga) sedávaly nad šachovnicí mnohem častěji, než bylo na přelomu 19. a 20. století u žen obvyklé; a také ovšem tata Masaryk se pod jejím vedením v šachu kvapem zlepšoval. Synové měli interes o jinačí druhy kumštu: oba byli závodními rychlobruslaři, starší Herbert akademickým malířem, mladší Honza nezkrotným bohémem s dovedností kavárenského klavíristy a študáckého kytaristy.
    Ve svém prvním blogu jsem napsal, že TGM si při některé ze svých návštěv u Tolstého v Jasné Poljaně (byly tři: 1887, 1888, 1910) zahrál s gigantem ruské literatury (a obstojným šachistou) čtyři šachové partie a že zvítězil 3:1. To jsem si, prosím, nevycucal ze svého talentovaného palce, nýbrž jsem informaci převzal od Františka Krčmy, tajemníka Společnosti bratří Čapků, při schůzce nových pátečníků, když filmový režisér Elmar Klos a MUDr. Jaroslav Dostál, manžel dcery Josefa Čapka, vnesli do všeobecné rozpravy téma TGM a šach. Na toto moje tvrzení (převzaté z druhé ruky a bohužel neověřené rukou první) zareagoval Jan Kalendovský a právem objektivního šachového historika mi položil dvě otázky: Víte to určitě? A nemáte náhodou (ať už z ruky první či druhé) záznam některé z Masarykových partií? Dodatečně se omlouvám jemu i čtenářům mého loňského blogu za publikování věci neověřené.
    A teď naopak mohu (zásluhou šachového encyklopedisty Kalendovského) přeposlat vám, laskaví čtenáři spolehlivou informaci, že TGM dobře věděl, co se na našich i zahraničních šachovnicích odehrává. Tak například převzal záštitu nad mezinárodním turnajem v Piešťanech 1922 (1. Bogoljubov) a přispěl 2.000 korunami na odměnu za tři nejzdařilejší partie (jimž podle dávné tradice říkáváme ceny za krásu). Také turnaj v Brně 1928 se hrál pod prezidentovým patronátem (1. Réti – Sämisch), jakož i slavná pražská olympiáda 1931.
    Masaryk řekl, že demokracie je diskuse, a my, vyznavači hry královské, soudíme, že i šach je diskusí gentlemanů. Ostatně Masarykův objev, že demokracie je diskuse, se už poněkud stydíme vyslovovat, neboť nejenže tento výrok vešel do lidových rčení, ale stal se téměř ohmataným oběživem. Dusí se jím totiž kdekterý vyznavač nehumánních ideologií a obmyslně jím obhajuje své zločinné choutky. Ale i tak si dovoluju označit Masarykův výrok (názor, objev, stanovisko, vyznání, přesvědčení, jistotu) za – geniální. Protože v úsporné zkratce promlouvá o největším (vždy sice nedokonalém, ale lidstvu jedině prospěšném) zázraku, který se nazývá demokracie. A další nesmírná krása Masarykovy ražby: diskusí rozumějme nejen rozmluvu, ale také toleranci – vyslechni odlišný názor, nech soka domluvit, neskákej mu do řeči, vyzvi ho k názorovému nebo aspoň k šachovému střetnutí, ale nepoužívej zlostných a zlomyslných argumentů, nepodsunuj mu výroky, které nevyslovil, nepokládej ho za padoucha, vyvaruj se demagogie a populismu v jakémkoli balení, dodržuj pravidlo Dotknuto, hráno!,dbej, aby vítězil rozum a čestná šachová hra. Amen!
Bře 28, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
28 března, 2010

Šachy s Vrchlickým

O domácnosti Ignáta Herrmanna víme, že při obědě spočívala vedle příborů šachovnice, a jakmile manželka naplnila spisovatelův talíř polévkou, musela učinit svůj odvetný tah ve hře zvané dáma. Kdežto Jaroslav Vrchlický si zase rád černou kávu oslazoval šachem. Když pobýval na letním bytě, káva mu příliš nechutnala, protože se v širokém okolí nevyskytoval venkovan, který by královskou hru ovládal. Do téže vísky přijel na vakace patnáctiletý Edmond Konrád, a když se provalilo, že studentík ví, jak se figurkami táhne, musel být den co den mistrovým partnerem.

    Zprvu měl chlapec dvojí trému. Bál se, že ho klasik bude zkoušet ze svých básní, a že brzy praskne i jeho šachový diletantismus. Už první mistrovy tahy studenta ohromily: f2-f4, h2-h4, a2-a4. Po letech mluví spisovatel Konrád o sobě ve třetí osobě: „Zaražen tím podivným otevřením, student nazdařbůh rozvinul svoje figury – a nač to dlouho líčit: jedenáctým tahem byl Vrchlický mat. Vyšly najevo dvě věci: první, že Vrchlický vůbec neumí hrát šachy, že ani přesně neví, jak táhnout figurkami; druhá pak, že nad matem (nebo ztrátou figury) smutně žasne jako dítě, kterému vzali hračku, a lítostivě vzdychne: Jé, to je škoda!“
    Student měl však úctu k soupeřově vousaté tváři a činil vše možné, aby geniální básník vítězil. A když to už jinak zinscenovat nešlo a Vrchlický se svým vlastním přičiněním ocitl v matové pavučině, horlivě ho budoucí dramatik ujišťoval, že ten mat byl vlastně jeho jediná záchrana ze zoufalé situace, do níž ho Vrchlický geniálně přivedl: „S tak silným hráčem on, student, že už asi nikdy nevyhraje. Básník naslouchal s příjemným údivem a přisvědčoval odpůrcovu výkladu situace. S radostnou rychlostí uvěřil ve své vlastní mistrovství – a student mu stál ve slově: už nikdy nevyhrál. Dalo to někdy hodně práce, přehlížel jednoduché hrozby, ale hlavně se nechával obírat o figury, což byl jediný způsob, jak pomoci Vrchlickému k výhře, jemuž i nejprostší matová kombinace byla záhadou.“
    Odpolední káva chutnala Vrchlickému čím dál víc. Autor mnoha divadelních her, překladatel Rostandova Cyrana, konstruktér tolika dramatických léček neprohlédl kvartánovu lest. Nýbrž se nedočkavě těšíval na jeho každodenní příchod, a „prohlašoval o něm, že je to nejlepší šachista, s jakým on, Vrchlický, kdy hrál, a že mu dá hodně práce ho porazit“. A naopak: budoucí autor mnohých dramat o básníkovi všude rozhlašoval, že je prvotřídním a téměř neporazitelným šachistou.
    Memoárová kniha Edmonda Konráda (1889-1957) se jmenuje Nač vzpomenu. Opišme z ní dva odstavce:
    Vrchlický postonával a měl se šetřit. Kdykoli mu jeho žena připomínala nějaký závazek, odpovídal s vlídnou nevrlostí: „Dej mi pokoj. To počká, musím se šetřit.“ Sedali k šachu se studentem, a tu ona: „Vrchlický, tys na dnešek slíbil do Máje tu báseň.“ Vrchlický s provinilým úsměvem: „Ale, dej mi pokoj. – Táhněte!“ (To platilo studentovi nad šachovnicí.) Paní Vrchlická: „Ale oni si dnes odpoledne mají pro ni přijet!“- On: „Když nic nevím! Nic mě nenapadá. – a toho piónka vám seberu.“ A sebral ho a řekl garde dámě.
    Od nádraží zalehl hvizd lokomotivy. Letním dnem jako vzdálený hrom zaduněl zastavující se vlak. Paní Vrchlická dveřmi jenom nahlédla: „Vrchlický, vlak už je tu, a ty nic nemáš.“ – „Ne, nemám. Řekni jim, ať přijdou jindy, až budu zdráv. A vy hrajte!“ Postupně sebral studentovi koně i věž a povídá vesele: „Za chvilku už půjdete do salámu!“ Paní Vrchlická rázně vešla: „Já nevím, Vrchlický, co jim mám říct, až tu budou?“ – Ale vtom zazněl zvonek. Básník odhlédne od šachovnice: „Řekni jim, aby počkali, že to zrovna dokončuju.“ S výrazem téměř čtveráckým zpola stál, zpola seděl sehnut vedle šachovnice, pobroukával a funěl, cigareta mu visela ve vousech, kouř mu šel do oka, vytřel je píšící rukou, vyběhl s papírem do předsíně, povídal tam někomu: „Odpusťte, ale já to musel ještě jednou – víte, vypilovat…“
    Tak teď nám to potvrdil i „velebný kmet“, že kouzlo šachu okouzluje i kouzelníka poezie. Když bylo Vrchlickému 40 let, vydal už 93 knih. Kterýžto počet svazků, té proslulé papírové pyramidy, se rozrostl v dalších letech jeho nedlouhého života (zemřel v 59 letech) na neuvěřitelné číslo 194. Psal denně až do úmoru. Překládal z tuctů jazyků, psal básně i prózu, operní libreta i literární studie, divadelní hry i eseje. Psal a psal. Byl obdařen urputnou vůlí tvořit. Snažil se dokázat, že jeho pero a jeho čeština zvládnou všechny básnické formy a rytmy, které zvučí světem. Otvíral okna do Evropy. Pracoval stále a zarputile jako pekař, který plete a peče housky. Nikoli špatně, většinou precizně a obratně. Ale přece jen si jednou povzdechl: „Ten věčný chvat mě zničil…“
    Ano, ano: chvátal, pracoval pilně a zarputile, pletl a pekl verše, objevoval skvělá přirovnání a vymýšlel úchvatné metafory, ale když se zahleděl do tajů šachovnice a možností šachové hry, oněměl úžasem a shledal, že není kam chvátat, nýbrž že je potřebí jedno jediné: vstavit soupeři mat.
Bře 20, 2010Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
20 března, 2010
3. stránka z celkem 6«12345...»Poslední »
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025: Šachy na Pražském hradě i v perle secese
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025 STREAM
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes