Blog Jana Hofírka

Když před lety tragicky zahynul Ivan Hlinka, poslouchal jsem na Radiožurnálu jakousi diskusi, věnovanou této hokejové legendě. Moderátor a hosté ve studiu se předháněli v pění oslavných ód, do omrzení omílali nebožtíkovy nehynoucí zásluhy o český hokej, zdůrazňovali, jakým zářným vzorem je především pro naši mládež… Poté se dostali ke slovu i posluchači a unisono dojemných řečí pokračovalo dál. Pak ale do studia zavolal jeden posluchač, který prohlásil, že pan Hlinka byl bezesporu výborný hokejista i trenér, ale některé jeho morálně-lidské vlastnosti nebyly takového druhu, aby mohl být dáván za vzor mladým lidem. To jste neviděli (tedy neslyšeli) ten povyk! Moderátor volajícího okřikl, co si to dovoluje a hosté ve studiu vyjadřovali své zhnusení nad tím, že někdo může takto hovořit o člověku, který to v hokeji tak daleko dotáhl a který tak skvěle a po tolik dlouhých roků reprezentoval naši vlast. V paměti mi utkvěla jedna věta, pronesená rozlobeným moderátorem: „My se tady přece nebavíme o Ivanu Hlinkovi jako člověkovi, ale o Ivanu Hlinkovi hokejistovi!“

Uplynulo pár roků a na věčnost se odebral Miroslav Filip, výborný šachista, reprezentant a v neposlední řadě i šachový rozhodčí. V šachovém tisku se pěly podobné ódy jako v případě Ivana Hlinky, opět jsem mohl slyšet (tedy číst) stejné chvalozpěvy. Byla mimo jiné zmiňována i literární činnost zesnulého a mezi jinými i jeho kniha „Sto dní v Baguiu“. Tu knihu jsem kdysi četl a byl jsem nemile překvapen autorovým demagogicko-vulgarizujícím způsobem, jakým ji napsal. Na stránkách tohoto spíše politického pamfletu než odborné publikace se to hemží urážkami a skandalizováním Viktora Korčného, jednostranným a inteligenci čtenářů urážejícím referováním o údajných zákulisních praktikách vyzývatele, glorifikací Karpova a jeho týmu, pečlivým vyhýbáním se všemu, co by mohlo jen náznakem poodhalit, jak to v Baguiu skutečně bylo… Sám Korčnoj si posléze na Filipovo chování stěžoval ve své knize „Antišachy“, kde se např. zmiňuje o politicky servilních a Korčného dehonestujících článcích, které Filip, působící zároveň jako novinář, posílal do komunistického plátku Rudé právo… Možná, že je to podobné jako v případě Ivana Hlinky a musíme rozlišovat – něco jiného je Filip-šachista a něco úplně jiného Filip-člověk… Není to ale trapné? Není to spíše tak, že člověk (ať už šachista, hokejista nebo třeba elektrikář) by měl být integrální a mravně vyspělou bytostí, a nikoli skvělým odborníkem s pokleslým charakterem?!

Když přejdu do současnosti, zjišťuji, že „cosi shnilého v českém šachu“ je stále. Otevřu třeba časopis Šachinfo (3/2011) a co nevidím – v jednom (nepodepsaném!) článku o vystoupení našich šachistů na Mistrovství Evropy se mimo jiné píše: „Vlastimil Jansa sice srdnatě bojoval, ale neměl na hru patřičný klid. Velmi negativně ho poznamenaly a stále ještě poznamenávají nepravdivé a doslova trapné mediální útoky na jeho osobu… Plivat na osobnosti, kterých bychom si měli vážit, to se ve slušné společnosti nedělá…“ Tak nevím – pokud jde o „nepravdivé mediální útoky“, proč si z nich pan Jansa vůbec něco dělá?! A o jaké útoky se vlastně jedná? Proč pisatel nehovoří konkrétně – bojí se snad, že na těchto nepravdách přece jen něco je a pan Jansa-člověk není zase tak úctyhodnou bytostí jakou bezesporu je Jansa-šachista?!

Domnívám se, že šachové prostředí by mělo být kultivovaným prostorem pro vzájemnou kultivovanou diskuzi, kde se nikomu nestraní a kde lidé nejsou rozdělováni na ty, co mají zásluhy a jsou tudíž nekritizovatelní a na plebs, který má držet hubu a krok. Bohužel vím, že skutečnost je tomuto ideálu na hony vzdálena. Spíše se nabízí analogie s politikou, kde vždycky vyhrává ten, kdo je vychytralejší, mazanější, kdo dokáže na druhého ušít boudu nebo mu nasadit psí hlavu…

Ale abych se vrátil k tématu – jak to tedy vlastně je s tím panem Jansou?

Kdybych měl v jedné větě shrnout, jak syna trénuji, řekl bych to asi takto: Dívám se, jak to dělají tzv. šachoví trenéři a pak to dělám přesně naopak…

Domnívám se, že základní chybou, které se takřka všichni šachoví trenéři dopuštějí, je naprosté nepochopení samotné podstaty šachu, které sebou zákonitě nese i nepochopení metodiky jeho „výuky“ (toto slovo dávám úmyslně do uvozovek z důvodu, o němž pojednám později). Jedním z atributů (a troufám si říci fundamentálním) šachů je to, že jsou uměním. Tedy nikoli hrou, matematikou, vědou, sportem…, ale právě uměním, což pochopitelně zcela mění náhled na jejich „výuku“ či „trénink“. Copak je možné umění natrénovat?

Šachy mají podle mého názoru mnoho společného s literaturou, konkrétně pak poezií. A zde vidíme zcela jasně, že např. Arthur Rimbaud se poezii „neučil“, ale prostě psal úchvatné básně. Kdyby Emily Dickinsonová uposlechla jistě dobře míněné rady jednoho ze svých přátel – „Takto se básně nepíší, musíte se vyjadřovat víc konkrétně a dbát na stylistiku verše“ – nemohli bychom dnes obdivovat geniální poezii jedné z největších lyriček všech dob…

Neplatí to jenom u „výuky“ šachů, v dnešní době vidíme naprosté nepochopení podstaty umění i v jiných oblastech, přičemž mnohdy to hraničí až s absurditou – např. v Praze je jakási škola, která „učí“, jak se stát spisovatelem! Prostě 5 let studujete a pak dostanete papír, že jste „umělec na poli literární tvorby“…

Vraťme se ale k šachům a podívejme se, o co především trenérům jde. Je to jasné – jde jim o to, aby jejich svěřenec co možná nejrychleji dosáhl co možná nejvyšší úrovně. Tomu je také přizpůsoben „trénink“ – do začínajícího hráče jsou „nacpány“ nejrůznější poučky, zásady, taktické obraty, koncovky…, aniž se přihlíží k tomu, zda mladý šachista těmto věcem „rozumí“. Dítěti se prostě všechno strčí až pod nos a ono je ošizeno o to, co je u šachu nejkrásnější i nejpotřebnější, totiž rozvíjení vlastního úsudku a objevování svých specifických, jedinečných náhledů na řešení toho kterého problému. Kdosi mi v této souvislosti řekl, že takto Benedikt „objevuje objevené“ a „ztrácí čas“. Větší pitomost si nelze představit. Jak může být objevování ztrátou času?! Copak to není naopak u šachu  to nejdůležitější? Já se řídím zásadou, že se má „spěchat pomalu“, že „nejrychleji není vždy nejdříve“ – zkrátka, že „kdo si počká, ten se dočká“…

Uvedu konkrétní odstrašující příklad: Na jednom turnaji jsem zaslechl rozhovor dvou asi dvanáctiletých chlapců, kdy jeden se ptal druhého: „Co budeš dneska hrát?“ A dotazovaný odpověděl: „No, já ještě nevím, no… asi tu Grundfeldku.“ Grunfeldova obrana! Jedno z nejsložitějších zahájení, které se navíc nehodí pro všechny hráče – a dvanáctileté dítě ležérně řekne, že „asi bude hrát tu Grundfeldku“… Kdo takovéhoto začínajícího šachistu asi trénuje?!

Zkuste si představit maminku, která by si pořídila gramatiku českého jazyka, slovník a nejrůznější pedagogické příručky, aby s jejich pomocí naučila své dítě mluvit… Absurdní představa, co říkáte. U šachových trenérů je tomu ale přesně tak a nikdo to za absurdní nepovažuje! To, že správná výuka šachů může být jedině „syntetická“ a nikoli „analytická“ jde zcela mimo jejich chápání…

Budu zase chvíli konkrétní. Vezměme si např. šachové koncovky. To je přece ideální prostor pro samostatnou práci začínajícího hráče. Já jsem syna koncovky vůbec neučil, učil se je (a naučil) prostě sám… Když se setkal s nějakými problémy, které nebyl schopen sám zvládnout, vzal si prostě z knihovny např. Averbachovy věžové koncovky, našel si tam příslušnou stránku a „problém“ si vyřešil pomocí „chytré“ knihy.

Nejdůležitější částí šachové partie je bezesporu zahájení. Přitom je pikantní a bohužel i charakteristické, že právě zahájení nevěnují trenéři žádnou zvláštní pozornost. No, tak začneme třeba královským gambitem nebo sicilkou, to tak dělají všichni… Důležitější jsou přece jiné věci – třeba útok na krále při opačných rošádách, mat jezdcem a střelcem, využití otevřeného sloupce pro vtrhnutí těžkých figur na sedmou řadu… Vždyť o těchto věcech se dá tak krásně žvanit a trénink pěkně odsýpá… A hlavně – tak je to správné, vždyť to tak dělají všichni! A když něco dělají všichni, tak to musí být správné, protože kdyby to správné nebylo, tak by to všichni nedělali – ukázkovější tautologii bychom jen stěží našli…

Prý při tréninku svého syna postupuji „netradičními metodami“. To je míněno jako synonymum pro „špatnými metodami“. No – když vidím, k čemu u jiných mladých šachistů ony „tradiční metody“ vedou, pak opravdu nemohu jinak než postupovat „netradičně“…

Trenéři a „trenéři“

Kvalitních šachových trenérů v naší zemi není mnoho. Těch špičkových pak ještě méně – vlastně pouze tři. Ti dva druzí jsou Evžen Gonsior a Alois Lanč…

Když se jednou ptali Anatolije Karpova, zda neuvažuje stát se po skončení aktivní kariéry šachovým trenérem, odpověděl záporně. A zdůvodnil to tím, že k tomu, aby byl dobrým trenérem, mu chybí pedagogické vlohy.

Nezasvěceným a šachu neznalým lidem by se mohlo zdát, že čím je kdo lepším praktickým hráčem, tím lepším bude i trenérem. Ve skutečnosti zde přímá úměra neplatí – viz Karpov. Ostatně – když bychom se podívali do jiných sportovních odvětví, zjišťujeme to stejné – např. mnozí fotbaloví trenéři byli sice v minulosti výbornými hráči, ale je zároveň i nemálo těch, kteří to jako fotbalisté „nikam nedotáhli“, jako trenéři však byli mimořádně úspěšní (Karel Bruckner).

Vraťme se ale k šachu a k „mé maličkosti“. Hned zkraje řeknu, že jsem jako praktický hráč žádnou „díru do šachového světa neudělal“ a ani nemám žádné oficiální trenérské osvědčení. Můj syn, kterého trénuji, je ale dvojnásobným republikovým přeborníkem, stříbrným medailistou z ME hráčů bez omezení věku do ELA 1800 a šachově převyšuje své vrstevníky, které mnohdy za 300Kč na hodinu trénují všeobecně uznávané „kapacity“. Jak je možné tento rozpor vysvětlit? Možnosti jsou dvě: Buď jsem lepším trenérem než ti ostatní, nebo je můj syn „zázračným dítětem“, které těží ze svého talentu. Ovšem – syn žádným „supertalentem“ (jak se o něm často k mé nelibosti píše) a tím méně zázračným dítětem není. Zbývá tedy ta druhá možnost… Jak je ale možné, že jsem dobrým trenérem, když na to nemám žádný úředně vydaný a orazítkovaný „papír“?

Ach jo, ty „nepostradatelné“ papíry, ty všudypřítomné „bumážky“,ta „nezbytná“ lejstra, hlásající, že majitel tohoto průkazu je způsobilý k… Když jsem se v jistém období svého života potřeboval naučit cizí jazyk, tak jsem se ho prostě naučil. Ale – když se člověk uchází o zaměstnání, neptají se ho, zda umí NJ, AJ…, ale zda má státní zkoušky, tj. zda má potvrzení, že ten cizí jazyk „umí“. No – já jsem si ty státnice obratem udělal, ale nechápu, proč bych měl skládat trenérské zkoušky z toho, jestli rozumím šachu…

Spolu se synem jsme v našem šachovém prostředí svým způsobem pro někoho bílé vrány, pro jiného černé ovce, na tuto situaci jsme si však již zvykli. Šachoví „trenéři“ se cítí asi dost trapně, když jejich svěřenci zaostávají za Benediktem „o několik délek“ a jejich rodiče uvažují o tom, zda je vůbec k něčemu dobré tyto „trenéry“ platit. Vím, že většina těch, kdo mi radí, abych synovi obstaral také takového „kvalifikovaného“ trenéra, to myslí dobře. Někdy to jsou i dost komické rozhovory. Např. jeden z nich s tatínkem jistého mladého hráče probíhal před časem takto:

X: „Pane Hofírku, vy prý trénujete syna sám?“

Já: „Ano.“

X: „Ale vy prý nemáte žádnou trenérskou třídu?“

Já: „To nemám a ani nevím, co to je.“

X: „Víte, nechci vám radit, ale nebylo by pro Benedikta lepší, kdyby ho trénoval kvalifikovaný trenér? Já šachům nerozumím, ale podívejte se na mého syna, trénuje ho pan Y a už má ELO 2000.“

Já: „To je právě to, že šachům nerozumíte. Hru vašeho syna sleduji a vím, že je to velmi nadějný šachista. Škoda jen, že ho trénuje pan Y, který ho brzdí v jeho vývoji. Kdybych ho trénoval já, měl by dnes ELO 2200.“

Takže – svého syna budu nadále trénovat já, což ovšem nebude trvat dlouho. Postupně se totiž vypracovává k tomu, že se trénuje sám, a to je asi pro trenéra ta nejlepší vizitka – totiž dostat svého svěřence na takovou úroveň, kdy už vlastně žádného trenéra nepotřebuje…

Na stránkách šachových knih a časopisů se občas vedou víceméně akademické diskuse o tom, kdo byl největším šachistou všech dob. Uvádějí se jména jako Morphy, Capablanca, Fischer…, aniž se bere v potaz, že jednoho každého z těchto šachových velikánů nelze poměřovat ryze individuálně a izolovaně, ale pouze v kontextu jeho doby, síly jeho soupeřů atd., a že tedy odpověď na výše uvedenou otázku je fakticky nemožná. Jestliže se nyní chci pokusit o jakési historické expozé vývoje šachové hry pod zorným úhlem tvorby velkých mistrů minulosti, pak důvod je jen a pouze praktický či pragmatický, protože jeho účelem je „vzít si“ od těchto významných postav šachové historie to, co lze použít jako učební, tréninkový materiál.

Za „otce“ moderního šachu bývá obvykle označován rakouský mistr a pražský rodák Wilhelm Steinitz (1836-1900). Domnívám se však, že prvním, kdo si tento „čestný titul“ zaslouží, byl geniální Francouz André Francois-Danican-Philidor (1726-1795). Ve své době neměl vážnější konkurenci, po pařížských mistrech prokázal svou převahu i nad nejlepšími šachisty Londýna a Berlína. Jako vynikající teoretik se však především proslavil svou knihou Analýza šachové hry, která zásadním způsobem ovlivnila další generace šachistů. Na Philidorově knize se „vyučili“ např. Howard Staunton, Adolf Anderssen a mnoho jiných. Philidorův epochální objev, že totiž nikoli postavení figur, ale konfigurace pěšců určují v konečné instanci charakter dané pozice, zformulovaný do slavného výroku „pěšci jsou duší hry“, vedl k výrazné revizi dosavadních náhledů na správné vedení šachové partie.

Následující „pophilidorovská“ doba až do Steinitze nic zásadního nepřinesla – šachová hra prožívala své romantické období, jehož vyvrcholením byl slavný zápas Morphy – Anderssen. Přesvědčivé vítězství „šachového meteoru“ z Ameriky nad německým „králem kombinace“ v Paříži 1858 však nebylo ničím víc než triumfem jednoho šachového romantika nad druhým. Domnívám se, že Morphyho přínos pro vývoj šachu se všeobecně dost přeceňuje. Jeho ostré taktické vidění a zaměřenost na rychlý vývin a přehrání soupeře v zahájení sice vedly k impozantním kombinačním konstrukcím, ovšem (např. ve srovnání právě s Anderssenem) nejednalo se ani tak o převahu kvalitativní, jako spíše kvantitativní. Morphy byl prostě „jen“ lepší kombinační hráč než Anderssen a další.

Onu „novou kvalitu“ přinesl do šachu až první oficiální mistr světa Wilhelm Steinitz. Právě studium partií zápasu Morphy – Anderssen přivedlo Steinitze k objevení a následnému vypracování zásad poziční hry, takže jej můžeme nazvat prvním „vědeckým“ šachistou. Ze Steinitzových partií se můžeme mnohému přiučit i dnes a myslím si, že jsou ideálním studijním materiálem právě pro začínající šachisty, neboť se v nich harmonicky snoubí poziční cit s konkrétním plánem hry, strategické myšlení s přesným odhadnutím kulminačního bodu taktického úderu.

Jak je ovšem možné, že tento šachový „myslitel“ byl poražen a sesazen z trůnu „hráčem“ Emmanuelem Laskerem? Mám za to, že příčinou Steinitzovy prohry v obou jeho zápasech s Laskerem nebyla – jak se všeobecně míní – tzv. „hra proti pozici“ bez přihlédnutí k psychologickému profilu soupeře. Naopak – tento Steinitzův styl považuji za správný, psychologie v šachu rozhodně nemá tu roli, jaká se jí obvykle připisuje a „čisté“ šachy, o které první mistr světa vždy usiloval, jsou bezesporu tím nejlepším, „nejobjektivnějším“ způsobem hry. Tím skutečným důvodem Steinitzovy „neschopnosti“ přehrát Laskera byl určitý dogmatismus, k němuž dospěl při svém zkoumání principů poziční hry a této jeho jediné slabosti Lasker mistrně využil. Steinitz neznal, či lépe řečeno nechtěl znát žádné výjimky z pravidel svých pozičních kánonů a z tohoto důvodu se nedokázal přizpůsobit Laskerovu „hráčskému“, „nekorektnímu“ stylu hry, v němž naopak ony „výjimky z pravidel“ měly nezastupitelnou roli. Šachové kyvadlo, které Lasker „vychýlil“ svou hrou do polohy „antiracionalismu“ a „psychologismu“, se vrátilo do svého „správného“ postavení v r. 1921, kdy byl „hráč“ Lasker poražen „chladným šachovým strojem“ Capablankou. Tedy Steinitzovým žákem, který ovšem neopakoval chyby svého učitele.

Dříve ale, než přejdeme ke Capablankovi, je nutné zmínit se ještě o jednom šachistovi, který se sice v „laskerovské éře“ nestal mistrem světa z důvodu nepříznivých mimošachových okolností, ovšem ve svých nejlepších letech Laskera zcela jistě předčil. Byl to „šachový Spinoza“ Akiba Rubinstein, nazývaný tak pro svůj na železné logice a přísných zákonitostech vybudovaný styl hry. Rubinstein jako málokterý jiný se šachu zcela oddal, bádat a hloubat nad jeho zákonitostmi se stalo doslova jeho vášní. Tato neobyčejná pracovitost a láska k šachu z něj učinily šachového myslitele par excellence. Rubinsteinovy nejlepší partie, především „rubinsteinovsky“ rozehrávané věžové koncovky, jsou trvalým dědictvím jeho génia, z něhož se učí všichni, kdo usilují o opravdové porozumění „královské hře“, o proniknutí k samým kořenům jejího tajemství…

Kubánec José Raúl Capablanca, který svým vítězstvím nad Laskerem ukončil jeho 27leté držení titulu mistra světa, je poprávu považován za největšího génia v historii šachu. Jeho strojově přesné, jakoby intuitivní rozehrávání partií (a především pak koncovek), v němž nebylo místa pro žádné experimenty, nejasnosti nebo zbytečné tahy, ale pouze pro krystalickou čistotu ideí, vyvolávalo u jeho současníků takřka mystický dojem „neporazitelného šachového stroje“. Tomuto dojmu nakonec ke své škodě podlehl i sám Capablanca. Unaven neustálými výhrami a naprostou dominancí v šachovém světě přestal na sobě pracovat, začal hrát ležérně a když se objevil jiný génius, totiž Alexander Aljechin, který se kromě šachového umění vyznačoval i fanatickou vůlí po vítězství, nedokázal mu vzdorovat. To však nic nemění na tom, že Capablankovi patří zcela výsadní místo v šachové historii a sbírka jeho vybraných partií by neměla chybět v knihovně žádného šachisty.

Aljechin, tento „Morphy 20. století“, přistupoval k šachu jednak jako k umění, ale též jako k intelektuálnímu boji. Aljechinův kombinační, neoromantický herní styl vycházel z perfektního ovládání poziční stránky šachu, přičemž síla jeho hry byla ještě stupňována příslovečnou „aljechinovskou“ bojovností a vůlí po vítězství. Na zápas s Capablankou se připravoval dlouhá léta detailním studiem jeho partií a do Buenos Aires, kde se zápas na podzim r. 1927 konal, přijel narozdíl od svého soupeře výborně připraven. Přestože byl Capablanca bezesporu „lepším“ šachistou než Aljechin, v jejich vzájemném souboji to „nedokázal dokázat“ – strhující střetnutí těchto dvou šachových gigantů rozhodl ve svůj prospěch bojovnější a urputnější Aljechin a stal se tak pátým mistrem světa.

Studiem Aljechinových partií získalo již několik generací šachistů neocenitelný vhled do hloubky a krásy kombinačních variací. Tento fenomenální ruský mistr se vždy snažil najít v šachu „božskou jiskru“ nadčasového, transcendentního Umění. Mnohé Aljechinovy partie (např. s Bogoljubovem v Hastingsu 1922, s Rétim v Baden-Badenu 1925, 11. partie zápasu s Capablankou) se právem řadí mezi nesmrtelné perly šachové tvorby…

Když v r. 1946 Aljechin jako mistr světa zemřel, zůstal šachový trůn po dobu dvou let neobsazen. V r. 1948 se v Haagu a Moskvě uskutečnil zápasový turnaj pěti nejlepších světových šachistů, z něhož jako nový mistr světa přesvědčivě vzešel sovětský velmistr Michail Botvinnik, jenž měl být v následujících několika desetiletích hlavní postavou světového šachu.

Botvinnik nejenže nebyl géniem jako většina jeho předchůdců na šachovém trůnu, ale dá se říci, že mu chyběl i talent. Šachy se naučil hrát poměrně pozdě, až ve 12 letech, ovšem výkonnostně začal rychle stoupat. Byl to svým způsobem zvláštní člověk – na jedné straně přesvědčený komunista, na straně druhé asketicky žijící „šachový fanatik“, proslulý svou mimořádnou pracovitostí, tvrdostí k sobě samému a bezvýhradným oddáním se šachu hraničícím až se sebeobětováním. Své životní poslání, kterému všechno podřídil, spatřoval v tom, že získá pro Sovětský svaz titul mistra světa v šachu. Tyto jeho vlastnosti mu umožnily nejen se vypořádat s „nepřízní osudu“ v podobě pozdního seznámení se šachovou hrou, ale i šachově růst. V r. 1927 již hrál v přeboru SSSR, v letech 1931 a 1933 pak v přeborech své země zvítězil a stal se všeobecně uznávanou „jedničkou“ mezi sovětskými velmistry. Následovaly úspěchy na silných mezinárodních turnajích, především 1. místa v Moskvě 1935, v Nottinghamu 1936 a Groningenu 1946. Když se v r. 1948 stal mistrem světa, nikdo nepochyboval o tom, že na šachový trůn usedl důstojný nástupce velkého Aljechina.

Botvinnikův šachový styl se vyznačoval vzácnou univerzálností, mimořádně přesnou hrou vycházející z encyklopedických znalostí nejrůznějších systémů zahájení a výrazným kombinačním cítěním. Byl – po Steinitzovi – dalším „ideologem“ a „novátorem“, průkopníkem nových myšlenek, směrů a cest v chápání šachové hry, kterou považoval za vědu a takto k ní i vždy přistupoval. I ti, kdo nesouhlasili s jeho světonázorovým přesvědčením, uznávali jeho šachovou velikost a myslitelskou výjimečnost.

Botvinnik byl mistrem světa (se dvěma přestávkami, kdy prohrál, ale v odvetném zápase znovu vyhrál se Smyslovem a Talem) celých 15 let. Někdy bývá nazýván „učitelem těch, kteří vědí“ a opravdu – z jeho šachového odkazu můžeme načerpat nesmírně mnoho. Zmínil bych alespoň čtyři svazky jeho Analytických a kritických prací a turnajovou knihu Zápasový turnaj o titul absolutního přeborníka SSSR. Tu pokládám za natolik významnou a nepostradatelnou, že ji synovi překládám do češtiny. Po skončení aktivní činnosti vedl Botvinnik dlouhá léta šachovou školu, z níž vzešlo mnoho vynikajících velmistrů.

Považuji za nutné zastavit se rovněž u výše zmíněného Vasilije Smyslova, který na jeden rok vystřídal Botvinnika na šachovém trůnu a sehrál s ním 3 zápasy. Tento šachový virtuóz, jehož filigránská technika se stala pověstnou a byla srovnávána s Capablankovou, patřil po několik desetiletí k předním světovým šachistům. Smyslovovy partie s jejich dokonalým „prstokladem“ jsou výborným učebním materiálem pro chápání technicko-poziční hry a jeho kniha Hledání harmonie se právem řadí mezi klasická díla šachové literatury.

Nyní bych několik roků „přeskočil“ a zastavil se až u zápasu Spasskij-Fischer, Reykjavík 1972. Prohra Spasského v tomto principiálním souboji s fenomenálním Američanem byla vyvrcholením krize, v níž se sovětský šach nacházel zhruba od zápasu Petrosjan-Botvinnik, 1963. Sovětský šach se jakoby vyčerpal, dřívější bohatý rezervoár mladých talentů byl najednou prázdný a stávalo se čím dál zřejmější, že v SSSR není šachista, který by se mohl Fischerovi postavit. Po Američanově triumfu se naopak zdálo, že se splní jeho sebevědomá předpověď, podle níž na šachovém trůnu zůstane 30 let! Ovšem – a to je bezesporu paradoxem šachových dějin – právě v této době se zcela nečekaně objevil šachista, který měl dějiny šachu zásadně změnit…

Když v r. 1971 zvítězil v silně obsazeném Aljechinově memoriálu v Moskvě 19 letý Anatolij Karpov, Michail Botvinnik tehdy prohlásil: „Dobře si dnešní den zapamatujte. Objevila se u nás šachová hvězda první velikosti!“ Botvinnikova slova se ukázala být prorockými, ovšem v době, kdy je pronesl, ještě nikdo (a možná ani sám Botvinnik) nemohl tušit, že v osobě tohoto drobného, skoro neduživého chlapce ze Zlatoustu přichází nový mistr světa a tvůrce „postfischerovské“ éry…

Karpovova šachová dráha začínala pomalu a nenápadně, ovšem počínaje rokem 1973 nabrala neuvěřitelnou akceleraci. Jako juniorský mistr světa získal Karpov právo účasti na mezipásmovém turnaji v Leningradu – a po úžasném výkonu jej vyhrál. Tím se zařadil mezi 8 hráčů, z nichž měl formou vylučovacích zápasů vzejít vyzývatel mistra světa Fischera. Ve čtvrtfinále se Karpov utkal s vynikajícím velmistrem Lvem Polugajevským a přesvědčivě ho porazil. V semifinále na něj čekal exmistr světa Boris Spasskij…

Ten v té době již překonal pozápasové trauma z prohry s Fischerem a nacházel se ve famózní formě. Ve velkém stylu zvítězil v mimořádně silně obsazeném 41. mistrovství SSSR a ve čtvrtfinále turnaje kandidátů rozdrtil Roberta Byrna. Byl pevně rozhodnut probojovat se k odvetnému zápasu s Fischerem a před střetnutím s Karpovem platil za favorita. Stalo se však něco nečekaného…

V první partii Spasskij zvítězil a zdálo se, že jeho vítězná série pokračuje. Tato porážka však Karpova nezlomila, spíše naopak. V následujících deseti partiích čtyřikrát vyhrál a ani jednou neprohrál, přičemž ještě víc než výhra 4:1 udivoval způsob, jakým byla dosažena. Karpov zcela dominoval, Spasskij se proti jeho přesné a efektivní hře nedokázal nijak prosadit a na konci zápasu se nacházel ve stavu psychického šoku. Drtivé Karpovovo vítězství nad Spasským zastínilo Fischerovu výhru před dvěma roky a bylo jasné, že mistru světa vyrostl nebezpečný protivník. Když Karpov výhrou nad Korčným ve finále turnaje kandidátů překonal i poslední překážku a stanul před samotným Fischerem, Američan se zalekl a couvl. Hrát s Karpovem odmítl, přičemž záminkou se mu stalo údajné nesplnění jeho (mimochodem nerealistických a nesportovních) požadavků ze strany Mezinárodní šachové federace. Anatolij Karpov byl tedy 12.4.1975 prohlášen 12. mistrem světa.

Následující desetiletí lze bez nadsázky nazvat „Karpovovou érou“. Nový šampión cestoval po světě a vyhrával jeden turnaj za druhým. Pravidelně dostával tzv. šachového Oskara jako nejlepší šachista roku. Dvakrát (v r. 1978 a 1981) porazil v zápase o titul mistra světa vyzývatele Korčného.

Co však nejvíce fascinovalo, to byl způsob hry nového mistra světa. Objevil se totiž šachista, který hrál úplně jinak než ostatní, jehož tahům, plánům a koncepcím nikdo nerozuměl a jehož mistrná strategie a neomylný poziční cit se nacházaly mimo oblast chápání jeho soupeřů. Asi nejlépe to vyjádřil Spasskij, který jednou Karpovovi řekl: „Nemohu s Vámi hrát, protože nerozumím způsobu Vašeho myšlení.“ Karpov takřka neprohrával a své soupeře porážel elegantní, přirozenou a zdánlivě jednoduchou, ve skutečnosti však mimořádně rafinovanou a takřka k dokonalosti přivedenou poziční hrou. Racionalita, efektivnost a bezchybná technika – to byly hlavní atributy jeho šachového stylu. Karpov jednou napsal: „Ideálem v šachu může být jen syntetický obraz, k němuž se podle mého názoru nejvíce přiblížil Capablanka.“ S první polovinou tohoto výroku naprosto souhlasím, s druhou nikoli. Byl to podle mne naopak právě Karpov, kdo se nejvíce přiblížil k „ideálním“ šachům a jehož styl hry překonával vše, k čemu dosud šachová hra ve svých dějinách dospěla. Karpov též napsal napsal řadu šachových knih, které (zvláště pak sbírka jeho nejlepších partií) jsou neocenitelným zdrojem poučení pro všechny milovníky šachu.

Karpov měl jedinou slabinu – totiž sebe samého. Ale vážně – jeho subtilní tělesná konstituce (vážil pouhých 55 kg!) mu neumožňovala hrát v plné síle dlouhé, bezlimitové zápasy, které v té době se opět dostaly do módy. V r. 1978 v zápase o titul mistra světa s Korčným prohrál v závěru tříměsíčního maratónu tři partie za sebou a teprve poté s vypětím všech sil dosáhl vytouženého vítězství. S Kasparovem v r. 1984-85 pak v půlročním, bezkonkurenčně nejdelším zápase o světové prvenství skvěle začal, vedl 5:0, ale poslední, šesté výhry tentokrát nebyl schopen dosáhnout. Zápas byl nakonec za stavu 5:3 pro Karpova anulován a půl roku nato v novém zápase Kasparov zvítězil. Tito dva šachisté pak spolu sehráli ještě 3 zápasy o nejvyšší titul (dohromady tedy 5!). Jeden z nich skončil remízou a ve dvou těsně vyhrál Kasparov.

Garry Kasparov byl do jisté míry antipodem Karpova – hrál útočně, pověstnými se staly jeho oběti pěšců za získání iniciativy, dokonale ovládal nejrůznější zahájení. Jeho patnáctiletá „vláda“ nad světovým šachem skončila v r. 2000 prohrou s Vladimírem Kramnikem. Poté sice Kasparov zanechal aktivního šachu, napsal však monumentální pětisvazkové dílo s názvem Moji velcí předchůdci a třísvazkový Nesmiřitelný souboj, věnovaný jeho zápasům s Karpovem.

Kasparovem do jisté míry skončily dějiny šachu. Samozřejmě to nemyslím doslova, vždyť nadále se hrají zápasy o titul mistra světa, i dnes je mnoho vynikajících velmistrů (Ánand, Kramnik, Carlsen…), kteří se snaží posunout šachovou hru dál a jejichž umění se obdivujeme. Po Kasparovovi se však (zatím!) neobjevil nikdo „Veliký“…

 V první polovině roku 2009 jsme se synem pokračovali v nastoupeném trendu, tj. hrát co možná nejvíce turnajů, neboť mi bylo jasné, že „praktická“ hra spojená se sbíráním zkušeností je v tomto začátečnickém stádiu jeho šachového rozvoje nejdůležitější. A skutečně – díky této „turnajové metodě“ šla Benediktova výkonnost sice pomalu, ale jistě nahoru.

17.1. 2009 vyhrál syn turnaj ve Vranovicích, který byl jedním ze šesti kvalifikačních turnajů Jihomoravského kraje pro Mistrovství ČR v rapid šachu. 31.1. pak zvítězil ve Svitavách (šlo o známý turnaj „O svitavského koníka“), kde se o něj poprvé „zajímala“ televize. Následoval turnaj v Novém Bydžově (2. místo), kde prohrál s velkou nadějí královéhradeckého šachu Matyášem Szuszem, s nímž měl v budoucnu ještě mnohokrát „zkřížit kordy“. V Humpolci (21.2.) skončil syn druhý, stejně tak jako 4.4. v Hradci Králové. Poté přišlo několik prvních míst v řadě (9.4. – Náměšť nad Oslavou, 18.4. – Žďár nad Sázavou, 30.4. – Znojmo a 9.5. – Havlíčkův Brod). V posledně jmenovaném turnaji Benedikt poprvé porazil Aleše Krčila a odsunul ho na druhé místo.

Co se týká turnajů v zahraničí, byli jsme několikrát ve Vídni. V otevřeném mistrovství Vídně 22.3. skončil syn třetí, když prohrál s pozdějším vítězem a velkou šachovou nadějí Rakouska Emmanuelem Weingartnerem. Vyhrál však dva jiné turnaje, a to Austria Wien Jugendschachturnier a Pfingstschachturnier der Wiener Schachschule, přičemž v obou z nich Emmanuela porazil.

V synově šachové „kariéře“ bylo několik turnajů, které bych označil jako „přelomové“. Řečeno jinak – šlo o jakési mezníky, kdy něco „starého“ končilo a cosi nového, jiného a dosud neznámého začínalo. Jedním z těchto zlomových či přelomových turnajů byl bezesporu ten v Liptovském Mikuláši v červnu 2009. Již jeho oficiální název – Detský šachový festival V4 – dával tušit, že jde o střetnutí mladých šachistů ze zemí tzv. Visegrádské čtyřky, tj. České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska. Konal se ve dnech 20. – 22.6. a byl to jeden z prvních synových „nerapidových“ turnajů – hrálo se tempem 1 hodina na partii. Navíc zde Benedikt poprvé reprezentoval svou vlast – na stole vedle šachovnice stála u něj česká vlajka…

Je pochopitelné, že čím více času na rozmyšlenou hráč má, tím lépe hraje – nebo by měl hrát. Ukázalo se, že právě takovéto turnaje Benediktovi velmi vyhovují, takže jsme po Liptovském Mikuláši začali postupně omezovat rapidy a soustřeďovali se spíše na „vážné“ turnaje. Tím hlavním přínosem liptovského turnaje však bylo to, že jsem při něm dospěl k poznání či spíše pochopení jedné mimořádně důležité skutečnosti – že totiž jediným způsobem, jak v této chvíli zvýšit synovu šachovou sílu, je důkladná a systematická práce na poli teorie zahájení…

Benediktův „sportovní“ výsledek byl totiž velmi dobrý a spokojen jsem byl i s jeho hrou, ovšem právě nedostatečná znalost zahájení, nutící k improvizaci a více náhodné než koncepční hře se ukazovala v celé své nahotě. Tak např. v první partii proti Ondřeji Stuchlému ze Starého Města zahrál Benedikt v 8. tahu ruské hry dost pochybnou „novinku“, soupeř získal prostorovou převahu s dobrými útočnými vyhlídkami a jen díky houževnaté a velmi vynalézavé hře se synovi podařilo partii zremizovat. Podobný scénář se opakoval i ve 4. kole – i tady se bílému (Polák Marcin Deka) podařilo získat hned v zahájení velkou výhodu a ve 27 tazích partii vyhrát. A ani ve hře s bílými figurami to nebylo o mnoho lepší – jasně jsem mohl vidět, že krotkou variantu dámského gambitu – i když s ní Benedikt dosahoval výborných výsledků – je potřeba pomalu odložit do „starého železa“. Bylo opravdu nad čím přemýšlet…

Z tohoto pro synův další šachový vývoj velmi důležitého turnaje uvádím následující 3 ukázky. V té první bych ocenil Benediktovu zajímavou oběť kvality i dobře sehranou koncovku:

Benedikt Hofírek – Marián Šimo   Dámský gambit

1. d4 d5 2. c4 e6 3. e3 Jf6 4. Jf3 Sb4 5. Sd2 S:d2 6. Jb:d2 O-O 7. Sd3 d:c4 8. J:c4 Jc6 9. O-O Sd7 10. Dc2 Jb4 11. Db3 J:d3 12. D:d3 Sb5 13. Db3 Dd5 14. Vac1 Je4 15. Vfd1 Dd7 16. Jce5 De8 17. V:c7 Sa4 18. D:b7 Jd6 19. Db4 S:d1 20. D:d6 S:f3 21.J:f3 Vc8 22. g3 V:c7 23. D:c7 Db8 24. Da5 Vd8 25. Je5 Vd5 26. Da4 f6 27. Jc6 Db7 28. Je5 Db5 29. D:b5 J:b5 30. Jd3 Kf7 31. Kf1 Ke7 32. Ke2 Kd6 33. Kd2 e5 34. d:e5 f:e5 35. Kc3 a5 36. e4 Vb8 37. b3 Vc8 38. Kd2 Ke6 39. h4 h6 40. g4 g5 41. h5 Kd6 42. a4 Vc6 43. Je1 Kc5 44. Kc3 Kd6 45. Kd2 Vb6 46. Kc3 Vb4 47. f3 Vb8 48. Jd3 Vb7 49. Je1 Vf7 50. Kd2 – remíza

Následující partie je názornou – a odstrašující! – ukázkou toho, k čemu vede pasivita v zahájení. Nevyvinuté dámské křídlo a navzájem si překážející figury měly za následek rychlé zhroucení černé pozice. Právě po této partii jsme se s Benediktem rozhodli věnovat mnohem větší pozornost problematice správné hry v zahájení…

Marcin Deka – Benedikt Hofírek   Ruská hra

1. e4 e5 2. Jf3 Jf6 3. Jc3 d6 4. Sc4 Sg4 5. d3 Se7 6. h3 Sd7 7. Jg5 O-O 8. Jd5J:d5 9. S:d5 c6 10. S:f7 V:f7 11. J:f7 K:f7 12. Df3 Sf6 13. g4 Ke8 14. g5 S:g5 15. Dh5 Kf8 16. S:g5 Db6 17. b3 Dd4 18. Vd1 Dc3 19. Sd2 D:c2 20. Df3 Ke8 21. Vg1 g6 22. Ke2 D:a2 23. Df6 Da3 24. Dh8 Kf7 25. D:h7 Kf8 26. D:g6 D:b3 27. Sh6 – černý se vzdal

A tato partie s jedním z největších talentů českého šachu je vhodnou ukázkou tehdejšího synova stylu hry.

Benedikt Hofírek – František Mrkus   Dámský gambit

1. d4 d5 2. c4 e6 3. e3 Jf6 4. Jf3 Sd6 5. c5 Se7 6. b4 c6 7. a3 O-O 8. Se2 Jbd7 9. Jc3 a6 10. O-O Ve8 11. Ve1 Jf8 12. Je5 J8d7 13. J:d7 S:d7 14. Dc2 Sf8 15. Ja4 Dc7 16. Jb6 Va7 17. Sd2 Sc8 18. a4 Jd7 19. a5 Jf6 20. Vad1 Dd8 21. Vf1 Jd7 22. f3 J:b6 23. a:b6 Va8 24. Se1 Se7 25. Sg3 Dd7 26. Sc7 Sd8 27. Sg3 Se7 28. f4 Sf6 29. Va1 h6 30. Db3 Sd8 31. b5 f5 32. Da4 Vf8 33. b:c6 b:c6 34. Dc2 Sb7 35. Va2 Dc8 36. Vfa1 g6 37. Sd3 h5 38. h3 g5 39. f:g5 S:g5 40. De2 h4 41. Sh2 Vf7 42. S:a6 S:a6 43. V:a6 V:a6 44. V:a6 S:e3 45. D:e3 D:a6 46. Dg5 Kf8 47. Sd6 Ve7 48. D:e7 Kg8 49. De8 Kh7 50. Df7 Kh6 51.Sf4 mat

Hodně se v poslední době hovoří a píše o tom, že dnešní děti málo čtou. Je to všeobecně vnímáno jako „negativní trend“, odborníci bijí na poplach a vyzývají učitelskou a rodičovskou veřejnost, že by se „s tím mělo něco dělat“. Kupodivu – v případě mého syna tomu bylo přesně naopak. Nejenom že nečetl „málo“, on dokonce nečetl ani „tak akorát“, ale přímo „hodně“. Jak k tomu došlo?

Když se někdy zhruba ve svých pěti letech naučil číst a postupně ho omrzely pohádky, začal se syn pídit po jiném literárním žánru a mně nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nějakých dětských knihách přiměřených jeho věku. Byla mi doporučena jistá švédská autorka, prý mimořádně oblíbená mezi dětskými čtenáři, takže jsem jednu z jejích knih koupil. Poté, co přečetl 2-3 stránky, však syn rezolutně prohlásil, že „takové bláboly číst nebude“, načež se rozhodl provést inventůru rodinné knihovny. Po nějaké době jsem si všiml, že s velkým zaujetím čte jakousi knihu, o níž se posléze vyjádřil, že se mu moc líbí a že je rád, že si ji našel. Byly to Povídky Miloslava Šimka a Jiřího Grossmana.

Po jejich přečtení se mě zeptal, co jsem já jako dítě četl. Začal jsem mu vyprávět o Karlu Mayovi a jeho dobrodružných románech a na jeho naléhání jsem mu jednu „mayovku“ – s názvem Duch Llana Estacada – koupil. Asi za dva dny ji měl přečtenou a prosil mne o další. Následoval Olejový princ a poté nabrala četba neuvěřitelné obrátky. Raději jsem vždy kupoval knih několik, aby jejich zásoba synovi alespoň na týden vystačila, protože jeho „normou“ se postupem doby stala „jedna kniha za tři dny“. Samozřejmě – byly s tím spojeny i určité problémy. A nemyslím ani tak problémy finančního rázu – knihy jsem totiž kupoval v antikvariátech za celkem přijatelnou cenu – jako spíše nedostatku „skladovacích prostor“. Známé nerudovské „kam s ním“ – tedy „kam s nimi“ – se pro mne vzhledem k rozměrům dětského pokoje stalo velice tvrdým oříškem, jehož rozlousknutí jsem řešil výrobou a instalací stále nových a nových nástěnných poliček. Po „mayovkách“ (byla jich, myslím, skoro stovka) totiž následoval přibližně stejný počet „foglarovek“, „verneovek“, „holmesiád“… a dětský pokoj začal „praskat ve švech“. Přišel jsem sice na skvělý nápad, a to ten, že budu přečtené knihy odnášet zpět do antikvariátů a za stržené peníze kupovat další, takže jejich aktuální počet bude víceméně konstantní, ovšem realizace selhala z prozaického důvodu. Když jsme totiž začali knihy třídit na ty, které si syn chce nechat a které prodáme, ukázalo se, že ponechat si chce až na několik vlastně všechny…

Dalším problémem bylo to, že syn „hodně“ četl. Snažil jsem se s ním sice dohodnout na nějakém přijatelném kompromisu (navrhoval jsem 2 hodiny čtení denně), ovšem nepochodil jsem. Benedikt totiž celkem logicky argumentoval tím, že když už knihu začne číst a ona ho baví, nedokáže se od ní odtrhnout a „musí“ ji přečíst do konce. Proti tomu se nedalo celkem nic namítnout, protože jedinou alternativou bylo násilné odebrání knihy, což se příčilo mé mírumilovné povaze…

Synovo „čtenářské období“ tedy pokračovalo s neztenčenou intenzitou dále. Denně strávil nad knihou 6 – 8 hodin a já začal mít pomalu problémy s tím, jaké „čtivo“ mu ještě obstarávat. Úporně jsem vzpomínal na svá mladá léta a na svoji tehdejší oblíbenou četbu a naštěstí se mně vždy podařilo nakonec v paměti vylovit tu nějakého autora, tam zas jistou knihu – a tak mohlo literární perpetuum mobile pokračovat ve svém – nekonečném?! – pohybu. Benedikt přečetl literární odkaz Františka Běhounka, Jana Trosky, Zane Greye, Marka Twaina, Roberta Louise Stevensona, Mirko Paška… ale třeba i nábožensko-historické romány německé spisovatelky Marie Calasanz Ziescheové nebo tzv. alternativní holmesovskou literaturu. Ve škole naštěstí žádné trampoty se svým „handicapem“ (tj. „čtecí gramotností“) neměl – v 1. – 3. třídě měl totiž štěstí na paní učitelku, která byla naprosto skvělá, měla pro něj pochopení a mimo jiné ho nechávala číst dle libosti – tímto bych chtěl mimochodem Mgr. Daně Nováčkové ze ZŠ Brno-Křídlovická ještě jednou poděkovat…

Toto asi tříleté „čtenářské období“ naštěstí jednoho krásného dne skončilo nebo – lépe řečeno – vrátilo se do normálních kolejí. Příčinou byla četba knih Jaroslava Foglara, resp. Benediktova touha přejít od teorie k praxi. Zaujaly ho totiž různé zálesácké „fígle“ a vůbec praktické dovednosti, takže nastala doba lovení bobříků, stopování zvěře, rozdělávání ohně z březové kůry a dlouhých výprav do lesů v okolí Brna. Mimo jiné jsme také jednou šli na ryby – a tím vlastně začala další „éra“, tentokrát rybářská…

Šachy jsou pro mne především uměním. A nemyslím tím jen kompoziční šach, kde je to zjevné, ale i šach praktický. Souboj dvou hráčů nad šachovnicí má sice za svůj prvotní cíl výhru – té je ale možné dosáhnout toliko určitým uměleckým projevem. Samozřejmě, tu větším, tu menším podle síly hráče, ale – a to k podstatě šachů bytostně patří – právě a jen „použitím“ umělecké stránky hry. Každý šachista – už tím, že si sedne k partii – se tedy „stává umělcem“, a to nezávisle na tom, zda o tom ví či nikoli, zda o „umění“ ve své partii vědomě usiluje nebo hraje pouze o „sportovní“ bod v tabulce.

Asi nejmarkantněji se toto synonymum „šachy – umění“ projevovalo v tvorbě čtvrtého mistra světa Alexandra Aljechina, který se za šachového umělce nejen pokládal, ale dokonce mnohokrát litoval toho, že mu soupeř svou slabou hrou sice umožnil vyhrát, ovšem zároveň znemožnil – a to považoval za skutečnou tragédii – uskutečnit na šachovnici zamýšlené umělecké dílo. Naopak v řadě partií, kde jeho soupeři byli na výši a stávali se tak jeho „spolutvůrci“, dokázal na šachovnici vykouzlit nesmrtelné skvosty svého jedinečného mistrovství… A i u jiných velikánů šachové historie šla jejich „praktická“ hra ruku v ruce s „nepraktickým“ – nebo, lépe řečeno - “nadpraktickým“  uměním.

Jestliže jsem se tedy postupem doby stal pro svého syna trenérem a určitou šachovou „autoritou“, vždy jsem se snažil zaměřovat jeho pozornost na uměleckou stránku šachu, na to, aby v šachové partii hledal především krásu. V čem však tato „krása“ šachu spočívá? Studiem šachové hry jako takové a tvorby velkých postav historie jsem dospěl k poznání, že krása či dokonalost je u šachové hry totožná s harmonií a jednoduchostí. „V jednoduchosti je krása!“ – tato zásada největšího génia šachové historie, José Raúla Capablanky, se pro mne stala prvním axiómem šachu a základní učitelskou a trenérskou metodou.

Je asi přirozené, že nejvíce obdivovaní a uznávaní bývají šachisté útočného, kombinačního stylu hry. Jiskření na šachovnici, kaskády obětí, rozbití soupeřovy pozice a matový útok – přesně takováto hra se „líbí“ a ti, kdo právě takto hrají, jsou miláčky přihlížejících diváků i těch, kdo si tyto partie přehrávají. Co na tom, že oběť byla sice „krásná“, ale nekorektní, že „odvážný“ a „smělý“ útok se v následné analýze ukázal spíše hazardem a že „efektní“ výhra byla dosažena více soupeřovou slabou obranou než neodrazitelným útokem – hlavní je, že se na šachovnici „něco děje“. Takovýto kavárenský, voluntaristický přístup k šachu mně byl vždycky cizí a i svého syna jsem před ním varoval. Za jedině správné a ve svých důsledcích i nejúčelnější – a tedy i nejkrásnější- jsem vždy považoval strategicko-poziční vedení partie, samozřejmě s neustálým a důsledným vnímáním změn ve struktuře pozice a adekvátní reakcí na ně. Pro takovýto způsob hry jsou ideální polozavřená a zavřená zahájení s prostorem pro manévrovací hru a možností postupného hromadění malých výhod za účelem omezování soupeřovy protihry a jeho pomalého „zadušení“. „Ideální“ šachová partie je podle mne ta, v níž se postupně a metodicky uskutečňuje zamýšlený plán hry a v níž jde „útok“ (tedy zvyšování pozičního tlaku) ruku v ruce s „obranou“ (eliminací soupeřových aktivit). Tento způsob hry samozřejmě nevylučuje možnost kombinačního řešení – ovšem pouze za předpokladu, že taktika je založena na pevném základu, tj. že kombinační úder je logickým vyústěním předchozí pozičně-manévrovací strategie. Takovéto partie nejsou „krásné“ a „estetické“ (tedy v „normálním, „obvyklém“ pojetí krásy a estetična), neboť jejich krása má jinou, vyšší dimenzi, dimenzi „jednoduchosti čistých ideí“. Je to podobné jako v poezii – krásná báseň je nikoli ta, v níž se používají nabubřelé fráze a verbalismus, ale naopak ta, v níž je co možná nejméně slovy řečeno co možná nejvíce, tedy báseň hutná, vznešeně strohá a krásně jednoduchá. Obloukem se vracíme tam, odkud jsme vyšli – krása v konečném důsledku spočívá v prostotě, jasnosti, jednoduchosti…

Jako názornou ukázku toho, jak si představuji, že by se měly šachy hrát, uvedu jednu synovu partii, která se mně velmi líbí právě pro výše zmíněné atributy jednoduchosti a kompaktnosti:

Vít Kostka – Benedikt Hofírek   Aljechinova obrana

(extraliga dorostu – Brno, 10.11. 2010)

1. e4 Jf6 2. Jc3 d5 3. e:d5 J:d5 4. Jf3 Sg4 5. Se2 (Bílý rozehrál poklidnou variantu, která pro něj zdánlivě nepředstavuje žádné riziko, zřejmě s úmyslem zajistit si malou, ale trvalou výhodu.) 5. Se2 J:c3 (Účelem této výměny není ani tak znehodnocení pěšcové struktury bílého, které nehraje významnější roli, jako spíše určité oživení této „mrtvé“ pozice…) 6. b:c3 e6 7. O-O c5 (Dříve než vyvine dámského jezdce, postupuje černý pěšcem.) 8. d4 Jc6 9. Se3 (Lepší bylo určitě 9. Sf4 s obsazením diagonály h2-c8.) 9. … c:d4 10. c:d4 Sd6 11. c3 O-O (Černý dokončil vývin a jeho pozice je, vzhledem ke kompaktnosti pěšcové struktury a slabinám bílého – pěšec c3, střelec e3 – již lepší.) 12. Dc2 Dc7 13. h3 Sf5 14. Sd3 (Bílý počítá s okamžitou výměnou střelců a dobrou pozicí, ovšem přehlíží mezitah černého.) 14. … Jb4! (Skvělá replika – odpověď bílého je vynucená. I když tímto manévrem černý nezíská žádnou materiální výhodu a pozice se navíc zjednoduší, přesto je evidentní, že následná koncovka pro něj bude výhodnější.) 15. c:b4 D:c2 16. S:c2 S:c2 17. a3 f6 18. Vfc1 Vfc8 19. Je1 Sg6 (Silní střelci a slabina na d4 hovoří jasně ve prospěch černého.) 20. V:c8 V:c8 21. Vc1 (Snaha o zjednodušení je u bílého pochopitelná, černý si však výhodu podrží.) 21. … Kf7 23. Kf1 b5 (Preventivní fixace pěšců dámského křídla je velmi důležitá.) 24. f3 Sb1 25. Ke2 Ke7 26. Jd3 S:d3 (Zajímavý moment. Černý zdánlivě nelogicky mění svého silného střelce a zároveň daruje tempo bílému králi, ovšem záhy se ukáže, že slabost pěšce d4 bude dostatečnou kompenzací…) 27. K:d3 Sg3 28. Sd2 Kd6 29. Ke4 f5 30. Kd3 Kd5 31. Sc1 Sf2 32. Sb2 h5 (Bílý je odsouzen k pasivní obraně a černý zesiluje pozici. Všechno směřuje k zisku pěšce d4.) 33. Sc3 g5 34. Sb2 h4 35. Sc3 f4 36. Sb2 Se3 37. Kc2 (Bílý je fakticky vytempován, po 37. Sc3 rozhodne 37. … Sc1!) 37. … S:d4 38. Sc1 (Pěšcová koncovka by byla pochopitelně též prohraná.) 38. … Kc4 39. Sd2 Sa1! (Hezký studiový obrat – bílému za chvíli opět dojdou tahy.) 40. Se1 a6 41. Sd2 Kd4 42. Se1 Ke3 – bílý se vzdal. Ne, v této partii nebyly žádné oslnivé kombinace ani matový útok, „pouze“ chladná logika a přesná technika. Přesto – či lépe řečeno právě proto – jsem přesvědčen, že šachy se mají hrát „nějak“ takto…

Brněnská Lokomotiva je se svými zhruba 300 členy největším šachovým klubem nejen u nás, ale údajně i ve střední Evropě. Již léta pořádá pravidelné turnaje pro začínající mladé šachisty, které se hrávají vždy druhé úterý v měsíci. Zde si mohou děti zahrát jednak pro zábavu, ale i pro zvýšení svých šachových dovedností. Hrají se dva turnaje – pro začátečníky a pokročilé.

Benedikt se těchto turnajů několikrát zúčastnil a poměrně záhy zvítězil mezi začátečníky. Získal tím své první ELO, jenž mělo hodnotu 1100 bodů a 4. výkonnostní třídu. Protože tímto svým úspěchem přestal platit za „začátečníka“, mohl se nadále účastnit jen turnaje pro pokročilé, kde však byla vzhledem k jeho tehdejší síle (či spíše slabosti) příliš těžká konkurence. Začal jsem s ním tedy jezdit na takové turnaje, jejichž hráčské obsazení bylo adekvátní jeho šachové vyspělosti.

První z těchto našich „šachových výletů“ vedl do Bučovic, kde se 5. 3. 2008 hrál tzv. „Ananasový pohár“. Benedikt v něm zvítězil, jako první cenu dostal velikánský ananas a spoustu dalšího ovoce, což se mu stalo určitou motivací k tomu, aby se dál šachu věnoval. V té době bral šachy samozřejmě spíše jako zábavu, díky níž (resp. díky vítězstvím v turnajích) může získávat nejrůznější odměny a ceny.

20.3. 2008 se syn zúčastnil šachového turnaje mládeže „O velikonočního beránka“ v Náměšti nad Oslavou. Zde se poprvé setkal se svým budoucím „věčným soupeřem“, šachově mimořádně vyspělým Alešem Krčilem z Humpolce. Jejich vzájemná partie skončila remízou, celkově pak se Benedikt umístnil druhý právě za Alešem.

Následoval turnaj ve Znojmě (9. 5. 2008). Tady se Benediktovi moc líbilo, protože se hrálo ve sklepení bývalého kláštera , kde byla konstantní teplota 16C, a to mu velmi vyhovovalo. Možná snad i proto zvítězil v kategorii desetiletých hráčů, což bylo na webových stránkách JmŠS hodnoceno jako „velké překvapení“.

17. 5. 2008 jsme jeli do Bratislavy – tady byl na turnaji „O pohár KŠN“ syn vyhodnocen jako nejlepší zahraniční účastník a 23. 5. 2008 následovalo Sezimovo Ústí a známá „Bambiriáda“ – turnaj šachových nadějí. Benediktovi zde opět zkřížil cestu Aleš Krčil, který zvítězil v jejich vzájemné partii a nakonec si s plným počtem bodů odnesl i první cenu. Syn skončil třetí a dostal svůj první doopravdický pohár. Poté hrál ještě v Hořicích, a to tzv. „Turnaj špuntů“. Ten vyhrál, dostal další pohár a krabici pravých hořičských trubiček…

V červenci téhož roku jsme se poprvé vydali do zahraničí, konkrétně do Německa, kde Benedikt hrál ve dvou turnajích. Nejdříve 26.7. zvítězil na turnaji „Raiffeisen-Jugend-Open“ ve Vogtareuthu a o den později byl druhý v tzv. „Turmchen-Turnier“ v Ortenburgu. V paměti mi utkvěla jedna scéna právě z turnaje ve Vogtareuthu, kdy během vyhlašování vítězů – při oznámení, že první místo obsadil šachista z České republiky – se z řad diváků ozval bouřlivý potlesk a skandování „Do toho! Do toho“!

Podobný „dvouturnajový“ výlet, tentokrát do Rakouska, jsme podnikli ještě v září (2. místo na turnaji v Grieskirchenu a vítězství v St. Georgen an den Gusen v kategorii do ELA 1400). V obou těchto turnajích se Benedikt střetl s fenomenální šachovou nadějí Rakouska, devítiletou Verenou Trenkwalder, s níž první partii prohrál a druhou remizoval. „Účty“ si ale s Verenou „vyřídil“ 28. 10. v Traunu – tam ji porazil a získal titul mistra Horního Rakouska v mladších žácích.

Koncem roku 2008 se syn zúčastnil ještě těchto turnajů:

20. 9. – Mezinárodní turnaj mládeže „O pohár Odry“ v Bohumíně – 2. místo

11. 10. – Turnaj ve Slaném „O slánský helm“ – 1. místo

8. 11. – Velká cena mládeže regionu Uherské Hradiště ve Hluku – 1. místo

22. 11. – Otevřený krajský přebor mládeže Olomouckého kraje v Olomouci – 1. místo.

Celkově se dá říci, že rok 2008 byl pro Benedikta velmi úspěšný – tedy, co se týče turnajových výsledků. Navíc se ve své věkové kategorii vypracoval mezi republikovou špičku. Na druhou stranu – jeho hra byla značně rozháraná a nevyrovnaná a celkové chápání šachu na slabé úrovni. Bylo tomu tak především proto, že se tehdy ještě šachu nevěnoval „naplno“. Hlavním předmětem jeho zájmu totiž byla – k mému značnému údivu – četba knih! Prožíval jakési svérázné „čtenářské období“…