Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Vlastimila Chládka

Advent

Závěr listopadu jsem promarodil. Můj mozek v nemoci nezvládal žádnou práci a tak jsem strávil řadu hodin u televizní obrazovky a pozoroval vznik parlamentu. Naštěstí jsem si zavčasu uvědomil, že mi sledování tohoto typu pořadů vůbec nedělá dobře, že mám takřka permanentní pocit tísně a úzkosti z budoucnosti. Na televizi Prima navíc zase v těch dnech běžela masivní reklama na pořad, kde nám nájemný vrah a lupič bude kázat svoje názory a morálku. Toto mi tedy opravdu připadalo už naprosto neuvěřitelné až zrůdné. Kam jsme to dospěli?! Naštěstí teď už jsem zdravý a když při večerním šlapání na rotopedu náhodou zavadím o nějaký nepříjemný obličej naší politiky, resp. výše zmíněného člověka, tak nic neřeším, neposlouchám, ihned přepínám.

Naštěstí prožívám i příjemné zážitky. Možná drobné a nenápadné, ale zůstávají mi v paměti. Nedávno jsem zahrál „zajímavou“ partii ve druhé lize(viz níže). Po skončení celého zápasu jsem se zastavil na Sýpce Blansko na pozdní oběd. Mladá příjemná číšnice mě při objednávání potěšila, že už mě dlouho neviděla, že jim tam chybím. Já jsem jí opáčil, že jsem byl nemocný a že se ve svém věku musím ještě více hlídat a taky, že ona je mladinká a její tělo si tedy takovéto starosti, co mám já, ještě vůbec nemusí připouštět. Na chvíli se zamyslela, pokývala hlavou a naprosto vážně, ale spíš jen tak pro sebe prohodila „No, já už taky nejsem žádná Ranní rosa“. Ta věta mě velmi pobavila a doteď, když si na ni vzpomenu, vyvolává příjemné cukání v mých koutcích.

Nejkrásnější zážitek dosavadních letošních Vánoc jsem ale zažil jen před pár dny. Byl jsem na obědě se svými přáteli – s manželským párem. On je hudební profesor, ona klavírní virtuoska. Bavili jsme se o všem možném a mimo jiné i o jejich malém synkovi. Já jsem svoje dvojnásobné dědečkovství samozřejmě považoval za dostatečný puvoár k velmi „zasvěcené“ konverzaci. V jednu chvíli ale ona v několika větách řekla krásný příběh. Pro mě byl nádherný a utkvěl mi v paměti. Třeba v těchto předsvátečních dnech dodá trochu potěšení a pohody i Vám.

Sára v těhotenství hodně hrála a to nejen doma, ale i samotné koncerty. Po narození miminka samozřejmě trošku hudebně odpočívala, starostí s první ratolestí je, alespoň ze začátku, zcela jistě velmi hodně. Někdy, tak třeba ve čtyřech měsících býval chlapeček neklidný a jednou si, v tom neklidu a pláči, Sára pustila svůj oblíbený klavírní koncert. Ondrášek se rázem uklidnil, doširoka otevřel oči a celých padesát minut se ani nehnul. Celou tu dobu s velkým uspokojením poslouchal hudbu, zjevně mu připomínající chvíle strávené v maminčině bříšku.

Na tenhle nenápadný a jakoby mimoděk vyslovený příběh si často vzpomenu. Ujasnil mi hodnoty, dodává optimismus a vnitřní vyrovnanost.

Hezké Vánoce přátelé a kamarádi Vlastík

P.S.
1) Video ze stavby Bowling Brno
2) 17.12.2017 výstava šachových mincí na Zámecké Sýpce v Blansku. ( případné info 602 501 962)
3) 29.12.2017 Osmnáctá vycházka Moravským krasem (případné info dtto) – na obě akce jste zváni
4) Šachová partie

Sládek Vladislav (1922) Chládek Vlastimil (2017)
Kuřim – Lipovec 5.11.2017

1.e4 Jc6 2.Sc4 e6 3.De2 Jd4 4.Dd3 c5 5.c3 Jc6 6.f4

V tuhle chvíli jsem si říkal, že vlastně všechny figury bílého jsou postaveny nějak podivně. Taky jsem si byl vědom, že pokud nezareaguju přiměřeně rázně, tak bílému se časem zcela jistě podaří vyklouznout z nepovedeného zahájení. Vnímal jsem i oslabená černá pole bílého a tak přišel následující krvežíznivý tah. 6. … g5 7.Jf3 g4 8.Je5 Jxe5 9.fxe5 Dg5 10.Ja3 Dxe5 11.Sb5 f5 12.0-0 a6 13.exf5

Bílý se nenechává zahanbit a taky přikládá pod kotel. V této části partie je to ale on, kdo tahá za kratší konec.) 13. … axb5 14.fxe6 c4 15.Dc2

Od konce minulého ročníku družstev jsem nesehrál žádnou soutěžní partii, neřešil žádné diagramy a výsledek toho je znát. Zabýval jsem se scestnými variantami a nakonec ve strachu před utíkajícími ručičkami hodin zahrál velmi zbabělý tah. Škoda, že jsem si nevzpomněl na partii s Borisem Spasským. Pozice je svým způsobem takřka identická. Tehdy se po tahu 20. … Dc5

Mistr světa musel vzdát, a mému dnešnímu sympatickému soupeři by po podobném 15. … Sc5+ 16.Kh1 Sd6 atd. nezbývalo asi taky nic jiného.) 15. … Sxa3?? 16.bxa3 dxe6 17.d4 cxd3 18.Dxd3 Je7 19.Sf4 Dd5 20.De2 Jg6 21.Sh6 Sd7 22.Vad1 Dc4 23.Df2 0-0-0 24.Da7 Kc7

Další výrazná chyba, nevnímám prostor celé šachovnice, hledím slabomyslně jen doprostřed a tak ani nemůžu vidět jednoduché 24. … Da4 25.Vd4 Dc6 26.Vf7 26. … e5 27.Vd1

A zase nevidím vše řešící 26. … Jh4, v těchto chvílích se pohybuji na hranici prohry. Naštěstí můj soupeř má sebevědomí ještě méně, než já a pravděpodobně se již v duchu smířil s prohrou.) De6 28.Da5 + Kb8 29.Vxh7 Vxh7 30.Dxd8 Sc8 31.Se3 Vd7 23.Vxd7 Dxd7 33.Dg5 Dd1 + 34.Kf2 Dc2 35.Kg3 De4 36.Sb6 De1+ 37.Sf2 Dxc3 a nakonec tedy přeci jen 0:1 .

Pro 12, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
12 prosince, 2017

Hladové bankovky

Úplně na začátek bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli uspořádat jedinečnou sbírku mincí a bankovek s šachovou tématikou. Zvláště Vlastíkovi, Pavlovi, Milanovi a všem dalším…

Nyní se pokusím tento projekt představit: Vlastní kompletní sbírku je možno převážet v bezpečnostním kufříku. Při konkrétní prezentaci budou mince vystaveny na čtyřech polstrovaných platech rozměru (1,0 x 0,6 x 0,05) m. Součástí sbírky je i publikace – katalog. Zde bude o každé minci, bankovce napsáno kdy, kde a proč vznikla, případně zajímavosti o ni apod.

Budou zde i fotografie líce a rubu všech platidel.

Tato unikátní sbírka bude poprvé prezentována na Bankovním šachovém festivalu Pražské šachové společnosti. Její vernisáž proběhne při slavnostním zahájení 28. 11. 2017 a veřejnost si ji bude moci prohlédnout 29. a 30. 11. od 15 do 18 hodin v budově České národní banky, v Malém sále Plodinové burzy (vstup Senovážné nám. 30, Praha 1).

Další možností, hlavně pro přátele z Moravy (ale samozřejmě pro kohokoli) bude šachový zápas II.ligy Lipovec – Moravská Slavie, konaný dne 17.12.2017 na Šachové Sýpce Blansko. I zde tedy bude sbírka mincí vystavena a přístupná a to v čase od 10:00 do 15:00. (V Nebeském sále jenom prosím o klid – souběžný šachový zápas bude při průměrných elech obou mužstev ( 2275 : 2309 ) sice velmi zajímavý pro diváky, ale zároveň nesmírně náročný pro samotné aktéry.) Kdo máte zájem přijďte – jste zváni!
Ale ještě k samotné sbírce ; Víte například kolik bylo na světě vydáno mincí a bankovek s šachovou tématikou? Zkuste si zde tipnout a kdo se nejvíce přiblíží realitě, tak získá zde popsanou Publikaci o mincích.
Ještě bych neměl zapomenout na, v záhlaví uvedené, Hladové bankovky. Jejich název mě velmi zaujal. Tyto byly vydávány v době krizí, krachů států apod. a i na některých z nich jsou šachové výjevy. I ty se nám podařilo sehnat.
A co myslíte, existovalo v české historii platidlo s šachovou tématikou? Ale to bych už asi prozrazoval opravdu přespříliš, raději sami přijďte a nechte se překvapit a potěšit nepoznaným z historie naší nádherné hry.
Tak a teď už jen už na úplný závěr, jako malou ochutnávku, uvádím fragment informace a fotografie např.: k minci: „Kuba – Capablanca – 100 let od narození“

…. amerického přeborníka a rychle se zařadil mezi nejlepší šachisty světa. Svoji pozici definitivně potvrdil vítězstvím na uzavřeném turnaji v San Sebastianu. Přelomovým se pro Capablanku stal ale až rok 1914, kdy na turnaji v Petrohradě vybojoval právo vyzvat Emanuela Laskera k zápasu o titul mistra světa. Navíc mu tam ruský car Mikuláš II. udělil titul …

Hezký den Vlastík

P.S. Mám na Vás další prosbu; součástí Bowlingu Brno budou i venkovní šachy. Nemáte tip na někoho, kdo by nějaké krásné dokázal vyrobit? (orientační informace – velikost pole (0,6 ÷ 0,8) m, velikost krále tak do jednoho metru.)

Když už jsme u Bowlingu Brno – dne 11.11. zde proběhl Den otevřených dveří. Možná Vás zaujme videozáznam z exteriérů stavby. I pro mě byl pohled z výšky překvapivý a hlavně potěšující. Místní starousedlíci mi mimo jiné sdělili, že na „Bílendě“ (Bílá hora) žijí například srnky, divočáci a dokonce i jezevci.

Lis 11, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
11 listopadu, 2017

Milenci v lese

Nedávno jsem četl esej mého kamaráda „O radosti z malých věcí“. Já jsem už delší dobu chtěl napsat nenáročné povídání o víkendových vycházkách. Neviděl jsem v tom ale nic moc hlubokého, nějakou pointu, ale třeba to některým z Vás v této zjitřené době ani vadit nebude.

Takřka každou sobotu a neděli chodím brzy ráno na sedmikilometrovou lesní procházku s naším ridgebackem Sheilou. Výjimku tvoří jen brzký nedělní odjezd na šachový zápas apod. Že by se mi pokaždé zvlášť chtělo nemůžu říct, ale když se vracíme tak nikdy nelituji. Jak jdou roky, tak se i přístup Sheily k vycházkám mění. Jako vzrostlá slečna se bez bázně a hany vrhala do hlubokých houštin a jejím největším zájmem bylo poznat všechna zákoutí a tajemství lesa. Nejvíc mě v mé paměti pobavila vzpomínka na nedělní ráno, kdy z hustého remízu znechuceně odkráčel vzrostlý lišák, zjevně načučený, že kdosi ruší jeho sváteční klid. Vždy když mi Sheila zmizí z dohledu, tak si počítám do stopadesáti, to jsem v klidu. Po stopadesáti už jsem nervní a nedočkavě vyhlížím, kde že se mi objeví. Nezřídka úplně odjinud než myslím, většinou v mírně nahrbeném postoji, unavená, s jazykem na vestě, ale z celého jejího těla září volnost a svoboda. Teď, když už se jí objevují šediny okolo čumáku, tvoříme spolu naprosto dokonale vyladěnou dvojici. A v létě, kdy si vykračuji jen v šortkách, ladíme i barvou. Ona už s dospělým nadhledem, spíše jen kontroluje svůj revír, a já už taky přesně vím, kdy a kde zahlédnu její tělo mezi stromy, a kde u jakého rozcestí na mě počká. A u prvních domů naší obce už taky dobře ví, že končí její hodina svobody, kdy může vše. Sama přijde a dobrovolně, bez protestů si nechá nasadit obojek. Hanička s námi nechodí, nemá nervy na Sheilino lítání po lese. Vždycky nás ale přivítá otázkou „Co Sheila, zlobila“? A já, ať už byl průběh vycházky jakkoliv složitý, řeknu jen „Ne, ne dnes byla opravdu moc hodná… :)“

Ale i samotný les mě dlouhé roky něčím překvapuje. V jednom místě se například co půlrok objevují osamělé pentle, a někdy i ozdobná „papírově umělohmotná kolečka. Hlavou mi v těch chvílích probleskává: „Kdo je sem asi dává? Co zde prožil? Nebo jsou to jen znamení při dětských hrách?“ Nejvíc se mi samozřejmě líbí myšlenka, že zde někdo cosi mimořádného zažil…

V jednom místě vede přes cestu koryto po většinu roku vyschlého potůčku. V obdobích dešťů se rozvodní, ale naštěstí se uprostřed nachází příhodný kámen a tak stačí hup hup dva poloskoky a potůček je pohodlně za mnou. Letos na jaře se velmi rozvodnil, musel jsem najít jiný přechod a taky jsem vnímal, že přechodový kámen zmizel. Podvědomě jsem si říkal, že tam budu muset nainstalovat jiný, a kde ho najdu a tak. Posléze voda opadla a po pár dnech jsem se musel pousmát nad svými zbytečnými „starostmi“. Uprostřed koryta trůnil jiný kámen, kde se vzal, tu se vzal. Nevím, ale lákal a zval k tradičnímu hup hup a taky se mi v tu chvíli zdálo, že mi s úsměvem říkal: „Neřeš a netrap se zbytečnými starostmi! Všeho dočasu, však všechno nakonec nějak dopadne!“

Kapitolou samou pro sebe jsou stromy, objevil jsem třeba milence, kteří ale vyniknou jen v určitém ročním období. Ani nejsou v nějak krkolomné pozici, ale vyznívá z nich jak moc se mají rádi.

Na jiném místě vyloudí úsměv na mých rtech parta kamarádů podpírajících cestou z hospody „kořalkami zlomeného“ kolegu. Jakoby nám lidem z oka vypadly. Tak bych mohl pokračovat dál a dál, ale zmíním už jen jedno tajemství krasovského lesa. Houby!!! Mám v lese svoje místa, poznám kdy rostou. Třeba červené muchomůrky jsou velká nápověda. Okamžik, kdy objevím velkého hřiba, vždy rozbuší moje srdce a vryje se mi do paměti. To jsou nádherné a mimořádné chvíle, nedají se koupit za žádné peníze. Jenom jednou v roce, jen v jednom týdnu, zaplaví určitou část lesa moře suchohřibů. To jsou moje houbařské žně. To jsem nikdy dříve nezažil. Určitě je to ale i tím, že jsem žádný jiný les tak dobře nepoznal a ani neporozuměl co všechno mi svou nenápadnou řečí říká a sděluje.

Vlastík










Říj 10, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
10 října, 2017

Velmistři na Sýpce

Minulou sobotu se na Sýpce v Blansku setkali příznivci šachové hry. Oficiální program začal ve 13:00 hod. krátkou besedou, kdy na dotazy návštěvníků odpovídali velmistři Sergej Movsesjan, Ján Markoš a Radek Kalod. Hovořilo se o všem možném, mimo jiné padala slova o návratu Garri Kasparova, o reprezentaci Armenie, o nových nadějích slovenského šachu, nebo třeba o propojení špičkového šachu s civilním povoláním či, a to velmi půvabně, o velmistrovských rodičovských povinnostech.

O půl druhé byly zahájeny zápasy velmistrů Movsesjana a Markoše proti dvěma šestičlenným družstvům mých šachových kamarádů. Zápasy byly s časovou kontrolou; padesát minut na padesát minut. Nutno poznamenat, že velmistři ve všech svých partiích hráli černými figurami.

Ján Markoš tři partie vyhrál, tři remizoval (pánové Handl, Sekanina, Majer). Sergej Movsesjan pět partií vyhrál, jednu prohrál.

V této části šachového programu byla vypsána i cena o nejlepší partii, adeptů bylo několik, ale vcelku logicky se tou nejlepší stala vítězná partie Vlada Hrtka proti Sergejovi. Následně byl, po krátkém občerstvení, zahájen bleskový turnaj. Účastníky prvního dějství doplnil velmistr Radek Kalod a IM Neklan Vyskočil. Devítikolový blicák dopadl přesně podle očekávání, trojice velmistrů se velmi výrazně oddělila od zbytku startovního pole. Vítězem se stal domácí velmistr Radek Kalod. Ten získal i cenu za nejkrásnější partii bleskového turnaje. (partie Kalod – Hrtko) Vyhlášením výsledků a předáváním cen byla oficiální část setkání v 18:00 hod. ukončena.

Hodilo by se říci, že v to sobotní odpoledne to byly příjemné chvíle, strávené ve společnosti šachových velmistrů. Ale toto není úplně přesné; pro mě to byly příjemné chvíle strávené ve společnosti příjemných lidí. A za to bych chtěl všem třem velmistrům, všem aktivním účastníkům a samozřejmě i všem hostům setkání velmi poděkovat.

Vlastík

A) Výsledky simultánky
GM Sergej Movsesjan:   Vlado Hrtko 1
                                      Václav Chládek 0
                                      Vlastimil Chládek 0
                                      Zdeněk Hloušek 0
                                      Aleš Nečas 0
                                      Alois Kunc 0

GM Ján Markoš:              Jiří Majer st. 1/2
                                      Milan Boháček 0
                                      Pavel Krupica 0
                                      Martin Handl 1/2
                                      Tomáš Fojtík 0
                                      Jiří Sekanina 1/2

B) Bleskový turnaj

C) Nejlepší partie simultánky, komentář Vlado Hrtko

Večer pred simultánkou sme s Vlastíkom Chládkom a jeho bratom Václavom mali 10 minútovú bojovú poradu. Hoci všetci traja vnímame simultánku ako spoločenskú akciu, aj tak sme sa rýchlo zhodli na dvoch bodoch, ktorými sme sa chceli pokúsiť uhrať nejaký slušný výsledok – za ktorý som ja považoval aspoň jednu korektnú remízu.

Body boli jednoduché:
1. hrať čo najdlhšie, aby veľmajster musel rozkladať pozornosť na čo najviac partií a
2. hrať pozície, ktoré si vyžadujú prepočet, aby veľmajster nemohol zaradiť v partiách autopilota a prevalcovať nás v strednej hre alebo koncovke 20-30 jednoduchými ťahmi.

A tým naša „príprava“ skončila. Aby som nemal pocit, že som neprispel ničím k úspešnému výsledku, poprosil som oboch veľmajstrov, či by sa nevzdali výhody bielych figúr, s čím obaja bez váhania veľkoryso súhlasili. Svoju misiu som tým považoval za úspešne splnenú ešte pred začiatkom simultánky.

Vladimír Hrtko – Sergej Movsesjan, simultánka
Sýpka Blansko, 2. 9. 2017

Moje znalosti teórie spred 20 rokov skončili po prvých piatich ťahoch: 1. d4 Jf6 2. c4 g6 3. Jc3 Sg7 4. e4 0-0 5. Se3 c6. Vlastnou hlavou som sa pokúsil teda dosiahnuť aspoň netradičnú pozíciu: 6. h3 d5 7. e5 Je4 8. Jxe4 dxe4 9. Dc2 c5 10. 0-0-0. Keďže Sergej Movsesian sa už prepol na autopilota a súkal mi ťahy jeden za druhým, pochopil som, že musí prísť nejaká pomoc zhora, aby som hanebne neskončil do nejakého tridsiateho ťahu. 10. … cxd4 11. Sxd4 Jc6 12. Sc3 Dc7 13. g4 A pomoc prišla z vedľajšej šachovnice od Václava Chládka: ten obetoval jazdca na f7, čím určite upútal veľmajstrovu pozornosť. 13. … Jxe5 14. Dxe4 Sd7. Tento ťah ma potešil, pretože mi umožnil: 15. Sxe5 Sxe5 16. Vxd7 Sxb2 17. Kxb2 Dxd7

Materiálna nerovnováha obvykle sľubuje komplikovanú hru. Samozrejme za predpokladu, že sa bielemu podarí rozobrať tragikomicky stojace figúrky v základnom postavení. V každom prípade by som mohol splniť obidve pravidlá spomínané v úvode… 18. Sg2 Dd2 19. Dc2 Dd4 20. Kb3 Vac8 21. a4 Vfd8 22. Jf3 Db6 23. Ka2 Da6 A začal som pomaly pociťovať nedostatok času: biely 13 minút, čierny 40 minút. Posledný krát som so zamyslel ako preskupiť figúrky: 24. Vc1 b5 25. c5 b4 26. Sf1 Df6 27. Se2 a nechal som na čierneho, nech vymyslí ako prerazí.

27. … Vd5 28. Kb3 Vxc5 29. Dxc5 De6 30. Dc4 mení zásadne pomer síl. Vzhľadom na nedostatok času som ponúkol remízu, ktorú Sergej s úsmevom odmietol. 30. … Vxc4 31. Sxc4 De4

Kto stojí lepšie? Je lepšia bieleho batéria veža + strelec + jazdec alebo čierna dáma? Alebo je pozícia vyrovnaná? Skúste si to zanalyzovať bez počítača…Ponúkajúce sa branie na f7 som zavrhol, keďže ťah 32. Jg5 nič nekazí a naopak, núti čierneho nájsť správny plán. Našťastie čierny sa nedostatočne sústredil a po 32. … Df4?? nasledovalo 33. Sxf7 Kh8 34. Vc8 Kg7 35. Je6 so ziskom dámy. Čierny sa vzdal.

Po analýze partie s veľmajstrami a rýchlej kontrole na počítači môžem úprimne konštatovať, že k výhre v simultánke potrebuje okrem v úvode spomínaných dvoch bodov človek ešte aj:
3. pomoc kolegu v simultánke, ktorý upúta veľmajstrovu pozornosť – čo v mojom prípade bol Václav Chládek, ktorý zaujímavo obetoval koňa.
4. veľké šťastie, aby veľmajster zahral aspoň jeden slabý ťah.
A keď sa všetky štyri body raz-dvakrát za život spoja, tak má človek na chvíľku naozaj dobrú náladu. Tak cca dve hodiny, pokiaľ mu niekto nezahrá napr. Vf1xf5 – ako to mne urobil v bleskovom turnaji po simultánke Radek Kalod :).

Vlado

D) Partie komentovaná Václavem Chládkem

Václav Chládek – Sergej Movsesjan, simultánka
Sýpka Blansko, 2.9.2017

1.e4 c5 2.c3 Da5 3.Ja3 e6 (ne tak časté pokračování) 4.Jc4 Dc7 5.d4 (zvažoval jsem 5.e5) 5… d5 6.ed ed 7.Je5 Sd6 8.Jf3 Je7 9.Sd3 (Prvně se nabízelo počítačové 9. Sb5 + , ale střelec se mi líbil na d3. První úvaha, 9. … f6; jezdec e5 nemá ústup, takže přijde 10.Sb5+ a např.: 10.Jc6 11.Je5x c6 a pak zpátky 12.Sd3. Druhá složitější úvaha byla 9…c5 – c4 a 10…f6 s chycením jezdce na e5. Pak ale na mysl přišlo svůdné napovídání. „Už jsi dlouho neobětoval na f7“. Je to pravda, šachová hra se hodně mění a romantické oběti při stále vyšší úrovni obrany již mizí) 9. … c5 – c4 10.Jxf7!?

(Hráno z výše uvedených pohnutek) 10… Kxf7 11.Jg5 + Ke8 12.Sxh7 g6 ( nyní tahy 13.h4 nebo 13.g4 nevedly k cíli, proto přišlo) 13.De2 Sf5 14.g4 Sd3 15.De6 Vf8 16.h4 Jc6 17.h5 Jd8 (účinná obrana jezdců svému monarchovi)

18.De3 Sf4 19.Dh3 Sxc1 20.Vxc1 Df4 21.De3 De3 22.fe3 Kd7 23.hxg6 Jxg6 24.Vh6 Vf6 25.Sxg6 (25. e3-e4 nepomohlo) 26.Vxg6 a partie po dalších tazích skončila 0:1.

Přesto tato partie žila ještě asi 3 večery analýzami docela zajímavými. Pořád se zdálo, že tam v hloubce něco je. Poslední večer našeho setkání to objevil velmistr Ján Markoš : „Václavova oběť je bezpochyby zajímavá a dle mého názoru dává plnou kompenzaci“ Jak ale konkrétně?

„Já bych hrál nejprve 13.Df3 a po vynuceném 13…Vf8 teprve teď 14.De2! Tento paradoxní manévr umožňuje na standardní 14…Sf5 hrát 15.Je6. Proto černý místo 14…Sf5 zkouší hrát 14….Vf6, ale může přijít 15.Sh7 – g8 s hrozbou Sxd5 ; Jg5 – h7. Bylo by zajímavé vidět, jak by Sergej reagoval“.

Závěrem bych chtěl dodat, že mám krásný pocit nejenom z pěkné oběti figury; bohužel pro mě zrovna v partii s velmi silným světovým hráčem, ale i z nádherného lidského setkání v krásném prostředí, v království Šachové Sýpky.

Václav

E) Ještě jedna moje poznámka:

Mně partie se Sergejem nevyšla. Samozřejmě mě to mrzelo, navíc jsem měl hodně organizačních a společenských povinností. Z těchto důvodů jsem ostatní partie moc nesledoval a tak až ve středu ráno, při rozlučkové snídani s Václavem a Jánem, jsem si uvědomil v tu chvíli až neuvěřitelnou věc;

Václav proti Sergejovi Movsesjanovi hrál zahájení 1.e4 c5 2.c3 Da5 a v průběhu partie obětoval lehkou figuru na f7. Porovnejte s následující partií.

Alternativní simultánka, Bratislava 9.11.2009
Vlastimil Chládek – Sergej Movsesjan a Vlastimil Babula

1.e4 Velkorysé gesto velmistrů – svým soupeřům přepustili bílé figury.1…c5 2.d4 S panem Vlastimilem Babulou jsem se poprvé setkal až tady v Bratislavě. Kdysi mě zaujala jeho partie uveřejněná v některém z našich šachových periodik, už nevím v kterém, v té partii obětoval střelce na f7, pro mě tehdy naprosto nečekaně. Jeho motiv mi zůstal v paměti s tím, že úspěšná oběť nemusí mít vždy zcela hmatatelný materiální výsledek.2…cxd4 3.c3 Da5

4.Jf3 Jc6 5.Sc4 d6 6. 0 -0 Jf6 7.Db3 e6 8.cxd4 Se7 9.d5 exd5 10.exd5 Je5 11.Jxe5 dxe5 12.Sd2 Dc7 13.Jc3 0-0

14.Jb5 Db8 15.d6 Sd8 Stojím dobře a nadchla mě myšlenka oběti střelce na f7, ani se mi nechtělo věřit, že by to alespoň na první pohled mohlo nějak vycházet.
Viděl jsem variantu až do posledního tahu v partii, tedy do asi remízy, ale v duchu jsem doufal, že třeba nevnímám něco co velmistři a že se třeba vše ještě snad i ve výhru obrátí.
Soupeři byli opravdu nesmírně velkorysí, třeba i tím, že na rozdíl od Kasparova, nechali své soupeře přemýšlet déle než jenom jednu obchůzku. Myslím, že právě Kasparov dokázal pravidla simultánky obrátit až agresivně ve svůj prospěch. On přemýšlí, když je potřeba, velmi dlouho, ale když se ocitne soupeř v mezní situaci, tak rychle oběhne kolo a nekompromisně vyžaduje tah.
16.Vac1 16… a6 17.Jc7 Sxc7 18.Sxf7

Sice o deset tahů později a osm let dříve než Václav, ale oba stejně, věrni svému stylu… 18…Vxf7 19.dxc7 Da7 20.Se3 b6 21.Vfd1 Jd7 22.De6 Černý je takřka v zug-zvangu, ale všechno mu to nějak vychází. 22…Db7 23.De8+ Vf8 24.De6+ remíza.

Tehdy jsem až doma objevil krásné varianty jednoduše a jasně vedoucí k matu či výhře. Např. varianta 22.Vd6

Například únik z vazby se černému nevydaří: 22…g6 23.Vcc6 Kg7 24.Vxg6 atd. Inu bratři se nezapřou, mějte se hezky!!

Vlastík

P.S. Na té středeční snídani jsme se s Janem ve třech větách a jakoby nic rychle domluvili, že se sem vrátí. V příští sezoně nastoupí na první desce týmu Garde Lipovec.

Zář 9, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
9 září, 2017

„Bébéčko, to není jen Bowling“

(rozhovor z časopisu My Face)

video ze stavby

 

Stavba dvacetidráhového bowlingového centra v Brně. To je projekt, který už více než dva roky zaměstnává Vlastimila Chládka. Bowlingová herna naváže na sportovní areál v Krasové, herny na squash a bowling v Blansku nebo rekonstrukci Zámecké sýpky, do kterých se Vlastimil Chládek pustil v minulosti.

 

Nemůžu se na úvod zeptat jinak. Jak vypadá aktuálně situace na stavbě?

Zatím se zhruba vše odehrává podle prvotního odvážného harmonogramu. Už jen tato věta mě vnitřně velmi uspokojuje. Samozřejmě ji ale říkám s velkou pokorou, protože kdykoliv, za týden, nebo třeba i za hodinu, může být vše úplně jinak. Ale k věci, nyní je hotový železobetonový skelet, chystá se podkladní deska. V Americe v Richmondu se začínají vyrábět bowlingové dráhy. Zatím je tedy opravdu docela reálné, že prvního dubna příštího roku bychom mohli otevírat.

 

Představte čtenářům MyFace, kteří o vašem projektu ještě neslyšeli, jak myšlenka na bowlingové centrum vznikla?

Začnu trochu ze široka. Podnikám v oblasti bowlingu už dvanáct let. Svého času jsme postavili v Blansku jednu z nejkrásnějších bowlingových heren v České republice. Poté jsem si dlouhé roky pohrával s myšlenkou vybudovat skutečný svatostánek bowlingu. Něco, na co by byl hrdý každý milovník této hry. Na čas jsem své vize  uložil k vodě a řekl jsem si, že až jestli mě nějaký pěkný pozemek  „potká“ , tak  teprve potom se ke svým plánkům znovu vrátím.

 

A ten se našel.

Ano, můj syn ho objevil  v Židenicích, v lokalitě Bílá hora. Jde o pozemek o velikosti 15 tisíc metrů čtverečných. Část tvoří zelená plocha, na části byla v minulosti skládková plocha Zetoru. Zajímavostí je, že když jsem v roce 1983 nastoupil do Dopravních staveb Brno, tak moje první stavba byla tramvajová trať do Líšně. Naše zázemí bylo tehdy ve sběrných surovinách. Dnes, po  35 letech, sto metrů od tohoto místa stavíme bowlingové centrum.  Je to neuvěřitelný návrat zpět k mým pracovním kořenům. Na šňůrku mých staveb se tímto projektem navléká jeden z úplně posledních  a snad i z nejkrásnějších korálků.

 

 

Pojďme k samotné stavbě. Co tam lidé najdou?

Tak především dvacetidráhovou bowlingovou hernu, největší v České republice a zároveň snad, možná, i nejkrásnější bowlingové centrum v  Evropě. Nebudou  chybět restaurace, bowlingový obchod, bar, posezení a na terase krásná venkovní zahrádka. K tomu čtyři beachvolejbalové kurty, moderní dětské hřiště  a samozřejmě velké parkoviště.

 

Na které interiérové záležitosti byste naše čtenáře upozornil?

Pominu-li nejmodernější bowlingové technologie, tak mě velmi uspokojují například tyto interiérové prvky.

                –          Dvacetičtyřmetrová ledková stěna (obrazovka) v prostoru za kuželkami

              –          Pětimetrové mořské akvárium – představa večeře v jeho blízkosti mi již teď ježí chlupy na předloktích

                –          Kreativní bar a samozřejmě všechny možné druhy posezení

Takto bych ještě chvíli pokračoval, ale raději se nechte překvapit.

 

Pro koho bude herna určená?

Pro mě je alfa a omega péče o komerční zákazníky, o laické a amatérské hráče bowlingu. Sportovní bowling bude mít svůj, v mých očí jemu přiměřený prostor. Počítám s tím, že k nám budou jezdit a chodit lidé z Brna a okolí, budou se zde konat firemní akce, školení, ale také třeba svatby a další rodinné oslavy. Chci, aby u nás všichni cítili příjemně, bylo jim u nás dobře a rádi se k nám vraceli. 

 

Určitě budete hledat i zaměstnance?

Ano, pracovat jich tam bude až čtyřicet. Přijímat budeme kuchaře, číšníky, recepční, bowlery, ekonoma… Zájemci se mohou už teď ozvat. A vlastně rád využiju této možnosti: „Jestliže někdo z Vás nebo z Vašich přátel rozumí problematice velkoplošných ledkových stěn, ozvěte se mi prosím. Třeba navážeme spolupráci, opravdu velmi hledám nějakého nadšence na LEDky.“

 

Jakým směrem zaměříte reklamní kampaň?

Velkou reklamní kampaň zatím ani nemáme v plánu. Máme totiž jedinečnou možnost, která se z logiky věcí už nikdy nebude opakovat. Tou možností je vlastní otevření centra a několik následujících týdnů, snad měsíců. Jestliže náš „Provoz“, se vším co k tomu obsáhlému pojmu patří, bude výborný, tak lidé, kteří se k nám přijdou podívat se budou vracet a budou o nás pozitivně mluvit. To je podle mě ta nejlepší reklama. Jestliže nebudeme výborní, tak nám sebelepší reklamní kampaň nepomůže.

 

Co pro vás osobně znamená nová bowlingová herna?

Kdysi dávno jsem četl větu, že když někdo udělá podnikání ze svého koníčku, tak je to ta největší výhra, největší radost a zároveň nejlepší business. Možná to je ta odpověď. A taky mě, musím podle pravdy říci, fascinuje  představa, že možná již brzy nastane chvíle, kdy se s Vlastíkem a Lucií a se skupinkou nejbližších spolupracovníků projdu novou bowlingovou hernou. Její neopakovatelná vůně vzruší mé smysly a mojí hlavou proběhne věta „opravdu jsme hotovi, otvíráme“. A potom půjdu otevřít dveře, přivítat první hosty. Na tuto chvíli se těším.

 

Vlastík

 

P.S. Pokud někoho z Vás výše popisovaný projekt opravdu zaujal, tak na 11.11.2017 v deset hodin plánuji exkursi na stavbě – přijeďte se podívat. (přihlaste se, prosím, esemes na můj mobil 602 501 962).

 

Srp 8, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
8 srpna, 2017

Cyklistický víkend s šachovou tečkou

                                               Cyklistický víkend s šachovou tečkou

                V partě jsme letos za hlavní výlet roku zvolili Julské Alpy, konkrétně občinu Kobarid na Slovinsko – italském pomezí. Já osobně mám nesmírně rád pohledy na vzdálené a zároveň nekonečně vysoké svahy, pokryté neproniknutelným příkrovem vzrostlé, vodou nacucané zeleně. Tady jsem si těchto svahů a úbočí užil dosyta, navíc vždy s úžasným bonusem v podobě modrozelených řek a říček protékajících jejich skalnatými úpatími. Nebudu tady popisovat něco, co již bylo ikskrát a mnohem lépe a barvitěji popsáno někde jinde. Alpy jsou prostě Alpy a jsou přenádherné…. Spíše se pokusím o pár postřehů a zkušeností. Třeba někdo z Vás něco z níže napsaného využije.

1)      Trasy vyjížděk

Dnešní doba nám dává možnost využívat jednoduché navigační pomůcky, a ty přitom zcela postačují našim i nadstandardním potřebám. Jaký to rozdíl oproti dřívějším dobám. Dobře si pamatuji, jak jsme před lety jezdili podle tehdejších map po rakouských cestách a přitom leckdy jen pár desítek metrů od nás vedly naším očím skryté stezky a pěšiny. Dnes bez zbytečného bloudění můžeme projet těmi nejlepšími, nejkrásnějšími a nejzajímavějšími místy.

                Jirka – Garant letošní výpravy – nachystal na pět dnů pět tras, sice tím strávil cca dvacet hodin, ale výsledek opravdu stál za to. Však viz fota ve fotogalerii. Jako příklad uvádíme trasu na vrchol KRN délka 51 km, převýšení 3000 m. Kdyby se případně někdo ze čtenářů tohoto blogu chystal do oblasti Kobarid, Bovec na bike výlety, tak trasy v elektronické podobě a přizpůsobené do mobilů rádi poskytneme. Potom už stačí jen udržovat „kuličku na čárce“ Na našem výletě se právě tato věta stala okřídleným úslovím. Náročnost našich tras víceméně obecně koresponduje se slovem Alpy. Desetikilometrová stoupání nebyla výjimkou. Ale třeba já právě toto na horách Miluji. Někdy v blahodárném stínu stromů, někdy v úmorném vedru, ale stále jen výš a výš, nahoru k oblakům a ke Sluníčku.

 

2)    „Řeka Soča“

Asi si mohu dovolit říci, že řeku Soča můžeme nazvat Mekkou vodáků. I většina z nás neváhala a využila možnosti na zapůjčených (stabilních!) kajacích vyzkoušet její vodu. Bohužel bylo jí málo, a tak jsme museli vzít zavděk tím nejlehčím úsekem. Stupeň jedna. I tak ale bylo u večeře o čem vykládat a leccos si v dobrém  dovysvětlit. Jediným kajakářem jehož se nepodařilo „utopit“ byl Lojzík. Úspěšně se ubránil všem říčním nástrahám i atakům „kamarádů“.

                Koupání v řece Soča, ale i krátká osvěžení v horských tůňkách byla vždy příjemná a osvěžující. Nevím jestli vysokým obsahem rozpuštěných minerálů, nízkou teplotou nebo něčím jiným, ale z vody jsem vždy vystupoval rozesmátý, zregenerovaný a alespoň na první další kilometry zase plný sil. Po zkušenostech z trošku úzkoprsého (bigotního?)  Rakouska jsem měl obavy, aby někomu z místních, nebo jiných turistů, nevadila občasná nahota některých z nás. Ale naštěstí to bývávalo spíše naopak, přidávali se k nám….

               

3)    Strava

                V hotelu Hvala v Kobaridu mě překvapila skvělá úroveň večeří. Takového Pana kuchaře bych si přál sehnat pro Bowling Brno. Já osobně už v Česku večer nejím, měl bych zaručeně neklidný spánek. Tady jsme z logiky věci večeřeli čtyřchodové menu až okolo sedmé. Měl jsem proto z večeře a následné noci velké obavy, ale prostě nešlo to jinak. Po náročných  bike výletech se jíst musí a nějakými osobními požadavky jsem ani místním ani našim nechtěl komplikovat život. Večeře sice byly veliké, ale jako pírko lehounké a přitom všem úžasně, úžasně chutné. Jedním slovem Prima!! A pokaždé jsem v noci spal jako mimino. Slovinsko – italská kuchyně byla dokonalá a i kvůli ní jsem ochoten se do tamních končin kdykoliv vrátit.

                Ceny stravy bych obecně odhadl jako max poloviční oproti chorvatskému pobřeží.

                Myslím si, že jsem ve stručnosti popsal to, co mi hlavního utkvělo v paměti. Případně se samozřejmě neváhejte na cokoliv zeptat. Myslím si, že i níže uvedená fotogalerie je docela výstižná a taky doufám, že osobní postřehy v diskuzi přidají i někteří další účastníci naší výpravy.

 

 

                Z cyklistického výletu jsme se s Ladíkem vrátili již v sobotu, o den dříve než ostatní. Já jsem si nechtěl nechat ujít simultánku s mistrem světa v Rapid šachu a Ladíkovi se to taky hodilo. (pro některé čtenáře na vysvětlenou – Rapid šach – šachové partie se zkráceným časovým limitem a současným mistrem světa v Rapidech je ukrajinský šachista Vassilij Ivančuk.) Z Kobaridu jsme s Ladíkem vyrazili po celodenním bike až po páté hodině odpolední a tak jsem byl moc rád, že se mám za volantem s kým střídat.

                Nedělní výprava na již desátý ročník Chess – ČEZ Trophy se odehrála podle již osvědčeného scénáře. Nejprve s kamarádem Martinem do Žamberka za maminkou a po návštěvě u ní již kultovní šachová porada s bratrem Václavem. Tu jsme spojili s příjemným obědem v restauraci na místním náměstí. Po úvodních větách jsem Václavovi položil již tradiční, zpola žertovnou zpola vážnou otázku. „Václave, co teda mám s tím Ivančukem hrát?“ Na to přišla poměrně nečekaná odpověď, neodpověď. „Vlastiku, to budeš mít těžký, Ivančuk to je stará ruská škola, čekají Tě přísné šachy. Nevím, nevím.“ A ohledně Ivančuka jsme s Martinem z Václava už nic moc jiného nevypáčili. Pohovořili jsme tedy ještě o jiných tématech a po příjemné hodince jsme práskli opratěmi a uháněli dál na pražskou Kampu.

                Já velmi rád pozoruji oblaka a při cestě okolo Hradce Králové byla mračna plná napětí a různých tvarů. Nejvíce jsem v nich viděl podmořské potvory. Chobotnice, rejnoky atd. Když někde za Kostelcem vyjel zpoza keřů podél silnice originál Žralok z „Čelistí“, věděl jsem, že dnes to s Ivančukem opravdu nebude jednoduché. (viz první fotografie z šachové fotogalerie)

                Atmosféra na Kampě byla příjemně šachová. Vlado Hrtko, Jirka Navrátil, Libor Kičmer a další a další souputníci a známí z akcí Pražské šachové společnosti. Šachisté jsou velmi často něčím zajímaví, výjimeční. Někdy úžasní, občas překvapující, jindy zase mile neobratní. A tak bych asi mohl pokračovat velmi dlouho. Zde na Kampě jsem si v jednu chvíli musel vzpomenout i na svoji první simultánku v sérii Pavla Matochy. Na dávné střetnutí s Viktorem Korčným, tehdy i za účasti prezidenta republiky pana Klause. Tenkrát jsem až asi v půlce simultánky zaregistroval na manžetě mé košile lehce viditelný lísteček z čistírny. Bože, bylo mi tak trapně, dodnes jsem na tu chvíli nezapomněl. A proč se mi právě teď tato chvilka vybavila? V průběhu současné simultánky jsem v jednu chvíli prohodil pár slov s příjemným šachistou. (v civilu úspěšný manažer). Něco mi na něm ale neladilo. Až později, již vsedě u své partie, jsem si uvědomil, že měl knoflíčky u své košile zapnuty tak, že mu jeden u krku přebýval, Ale tak to prostě mezi námi šachisty někdy je …..

                Vlastní partie nebyla moc zajímavá. Soupeř se vyhnul Volžskému gambitu, odmítl zápletky a typ pozice, která na šachovnici vznikla mi prostě neseděl. Za větší zaznamenání stojí snad jen jedna chvíle; Největší a rozhodující chyby jsem se dopustil ve 23.tahu. V ten okamžik jsem byl připraven zahrát pěšcem z h7 na  h6. Ivančuk zahrál u mého souseda po pravici a já jsem již již zvedal ruku k provedení výše zmíněného tahu. Ivančuk mě však k velkému překvapení vynechal a zamířil k dalšímu soupeři. To mě rozhodilo, začal jsem si namlouvat, že je to znamení osudu, a že v pozici asi bude lepší tah. Napadlo mě agresivní f5. Chvíli jsem to zvažoval, a přitom zároveň přemýšlel nad tou zvláštní a nečekanou situací. A najednou proti mně už zase stál Ivančuk. Teď už mě nevynechal, ač bych to právě teď velmi přivítal. Vteřinu jsem šermoval svojí pravačkou mezi pěšci h7 a f6 a potom samozřejmě uchopil toho nepravého…. Ale nakonec jsem ze svého výkonu ani moc zklamaný nebyl, a to pro mě bylo, při mé povaze, velmi příjemným poznáním! A už teď se těším na další setkání s šachovými velikány.

                Kdo máte chuť, tak se na partii s mistrem světa v Rapidech můžete v krátkosti podívat.

 

P.S. V sobotu druhého září proběhne na Šachové Sýpce Blansko společensko – šachové setkání s velmistry Markošem a Kalodem. (Beseda, a buď simultánka nebo zápasy velmistrů proti dvěma družstvům s časovou kontrolou). Kapacita sálu je omezena, kdo byste se tedy chtěl případně účastnit, raději mi napište  sms na mobil (602 501 962). Z přihlášených zcela jistě vylosuji účastníky simultánky, případně dva tři účastníky soutěže družstev.

 

 

                                                                                                                             Hezké léto! Vlastík

 

 

Ivanchuk, Vassily 2738 – Chládek, Vlastimil 2017     

1.d4 Nf6 2.c4 c5 3.Nf3 e6 4.g3 Be7 5.dxc5 Bxc5 6.Bg2 0-0 7.0-0 Nc6 8.Nc3 d5 9.cxd5 Nxd5 10.Qc2 Nxc3! 11.Qxc3 Qb6!=

12.e3 Bd7 13.b3 Be7  14.Bb2 Bf6 15.Qd2 Bxb2 16.Qxb2 Rfd8! 17.Rfc1 Nb4 18.Ne5 Bc6?! 19.Nxc6 Nxc6 20.Bxc6 bxc6 21.Rc4 Rac8 22.Rac1 Rc7 23.h4 f6?!

24.Qc2 Rd6 25.h5 f5? 26.h6 gxh6 27.Qc3 Rcd7 28.Qf6 Rd1+ 29.Kh2 R1d6 30.Qxh6 Rg7 31.Qf4 Rgd7 V této pozici jsem si vzpomněl na dávnou partii s Vladimirem Kramnikem. Tenkrát, ale po velmi divokém průběhu, jsem také vzdal v koncovce se stejným materiálem. Ani dnes jsem to nechtěl zbytečně natahovat. 1 – 0

 

P.P.S.  V cyklistické fotogalerii jsem si neodpustil zařadit historický snímek. Je ze stratu mého prvního bike závodu, A my tři na ní jsme dávnými základními kamínky dnes rozvětvené cyklistické party. Roky nezastavíš…

 

Čvc 7, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
7 července, 2017

KRASOVÁ

Od roku 1995 žijeme s Hankou v obci Krasová. Za několik dní tato obec (původním názvem Rogendorf) oslaví tři sta let od svého založení. Vedení obce k tomuto výročí vydává menší publikaci. Jednoho z tvůrců napadlo uspořádat několik blogů, týkajících se Krasové, do jediné povídky a tuto umístit do textu publikace. Při odsouhlasení jsem se znovu se zájmem začetl do těď již jednolitého dávného příběhu….

 

Závěrem našeho povídání o historii a současnosti obce přinášíme pozoruhodný příběh, který začal už před řadou let. Jeho autorem je pan Vlastimil Chládek, na předchozích stranách opakovaně zmiňovaný. Příběh je úzce spjat s domem čp. 31, v němž našel svůj druhý domov.

 

Úvodem

 

Někdy v roce 1986 jsem byl s manželkou na podnikové dovolené na chatě Dopravních staveb Olomouc na Pastvinské přehradě.

Byla tuším středa, kdy mě ráno probudil Hančin tichý pláč. Na moji otázku „Co se stalo?“ mi odpověděla, že se jí zdálo, jak jsme na chalupě s krásným zeleným trávníkem, kde se na zahradě opalujeme s naším malým miminem. Teď se probudila a je jí líto, že to byl jenom sen. Hned po návratu z dovolené jsem tedy navštívil podnikové osobní oddělení a podal si žádost o roční pracovní pobyt v Lybii, abychom na splnění toho snu měli.

Rok uplynul a následně jsme za vydělané peníze koupili v Moravském krasu – v obci Krasová – chalupu s tou zahradou a zeleným trávníkem, postupně ji opravili a od roku 1995 tam regulérně žijeme (jen to mimino zatím nějak vyrostlo). S kamarády jsme v Krasové poměrně velkoryse zrekonstruovali obecní sportoviště, přistavěli hospodu a každý rok pořádáme v prvním srpnovém týdnu společně s místním bardem Rudou velkolepý hodový volejbalový turnaj.

A právě zde, na chalupě v Krasové, jsem potkal svého anděla…

 

Poděkování andělům

(14. prosince 2010)

Pro Laďu Lakotu, Martu Hartlovou… a další kamarády.

Těsně po návratu z Lybie, v říjnu 1989, mě na vlečce elektrárny Hodonín srazila drezína.

V dešti jsem tam zaměřoval geometrickou polohu stávajícího kolejiště. Soustředěn jen na svoji práci jsem nezareagoval na to, že se – přes osazené zákazy vjezdu – k mým nekrytým zádům nezadržitelně řítí osudová souprava vozidel. Náraz byl strašlivý.

(Až později jsem se dozvěděl, že strojvedoucí byl v té chvíli opilý. Nikdy jsem se s ním už nesetkal, jen jednou, po pár měsících, jsem v neutěšené zaplivané hospodě na Starém Brně v lehkém alkoholovém oparu a nedobrém psychickém stavu zaregistroval, že se ke mně blíží jakýsi chlap. Přistoupil, přisunul ke mně tácek se třemi velkými rumy a se slovy „Seš tvrdej chlap!“ již doufám navždy zmizel z mého života.)

Ve chvíli, kdy mé bezvládné a bezvědomé pozemské tělo leželo v blátě na kolejích, moje duše zpoza stoletých stromů pozorovala nádherné venkovské sídlo – možná spíše palác, nacházející se na rozlehlé zelené louce přede mnou. Velkolepou bílou stavbu lemovaly žlutavé plameny – nebo spíše ozdobné girlandy? Nevím. Spokojeně, ale s trochou nejistoty a také jakoby slavnostní úcty, jsem odpočíval ve stínu stromů v očekávání věcí příštích. Jediná lehce znepokojivá myšlenka, jež mě okrajově napadala, byla, zda ta krása přede mnou nemůže být, na místo nebe, peklo. Ale bylo mi příjemně, nechtěl jsem, aby to mizelo…

Naprosto nečekaně a nepříjemně mě probudil pocit vlezlé zimy, vlhka a bolesti.

V nemocnici v Hodoníně jsem po několika hodinách podepsal revers, Hanička mě naložila do staré oprýskané stopětky a převezla do Brna. Každý kamínek jsem cítil až do morku kostí, v očích se mi mísily slzy bolesti a beznaděje.

Z pobytu v úrazové nemocnici v Brně si po operaci pamatuji jen to, jak jsem si neustále na sestřičkách vyprošoval silný lék proti bolesti, jmenoval se tuším dolsin. Za dlouhých nocí jsem jej polykal a unikal do fantasmagorických snů daleko od bolesti a reality. Když jsem se probudil, vzal jsem si další, závislost vznikala nekontrolovaně rychle.

Z jednoho takového snu jsem se probudil a zubožený bdící spolunocležník mi tichým hlasem říká: „Ty musíš být hodně pobožný, celou noc jsi volal Ježíše Krista.“ To mě překvapilo. Postěžoval jsem si mu, že jsem celou noc plaval přes širokou řeku, v níž místo vody byly jen krvavé kusy masa. Jeho reakce mě totálně překvapila. „Jaké bylo to maso? Vepřové nebo hovězí?“ Chvíli jsem přemýšlel a naprosto vážně podle pravdy odpověděl „Spíše vepřové.“ „Tak to je dobré, hovězí by bylo mnohem horší,“ řekl a usnul. Ta nesmyslná odpověď mě nepochopitelně zmobilizovala. Začal jsem omezovat léky, teď již spíše drogy, a asi za deset dní jsem byl propuštěn domů.

Po půl roce jsme v Krasové koupili chalupu a začali ji, i když těžkopádně, rekonstruovat. Moje levá ruka byla stále ještě zdevastovaná, zeslabená, několik prstů nepohyblivých… Přesto jsem neztrácel víru v rehabilitaci a i v rámci ní jsem se snažil podílet na pracích na chalupě. Jednoho slunečného dopoledne jsem vezl stavební kolečko plné sutě. Najednou jsem rukojetě pustil, napřímil se a jako zářivý blesk mnou projelo vědomí, že ruka nebolí, že ji mohu zvednout až nad hlavu. V následné vteřině mnou projel ještě zářivější druhý blesk a mně se vybavil osudový živý sen té uplynulé noci. Dodnes si ho pamatuji naprosto přesně.

Do místnosti, kde jsme spali, vešla postarší žena celá v bílém. „Kdo jste?“ zeptal jsem se jí. „Jsem paní Marie,“ odpověděla. „A co mi chcete?“ „Pomůžu ti,“ řekla a odešla. Věci pak vzaly rychlý spád a do měsíce jsem ukončil rehabilitace. Moje levá ruka byla v úplném pořádku. Někdy s její pomocí zbavuji kamarády bolestí.

Paní Marii jsem od té doby vnímal vedle sebe, alespoň jsem měl ten pocit, ještě několikrát. Když se náznakem usmívala, věděl jsem, že má ze mne radost. Tehdy mi ještě ale všechny souvislosti nedocházely a ani jsem tomu všemu úplně na sto procent nevěřil.

V roce 1992 se privatizovaly Dopravní stavby Brno, státní podnik. Dostal jsem skvělou finanční nabídku, jestliže u firmy zůstanu. Pragmaticky jsem cítil, že ji musím přijmout. Jednu slunečnou podzimní sobotu, v době rozhodování, jsem kopal na chalupě přípojku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou, jakoby nějakým impulzem, se ve mně všechno zlomilo. Převlékl jsem se a ihned, přestože byla sobota, jsem si domluvil okamžitou schůzku s novými majiteli Dopravních staveb a oznámil jim, že od firmy odcházím. Následně jsme s několika kolegy založili Dopravní stavby Brno a začali od píky. Dodnes cítím, že i toto zásadní impulzivní rozhodnutí mi vnukla paní Marie.

(I dvacetiletá historie takto vzniklých Dopravních staveb by byla strhujícím příběhem, výpovědí o neustálém životě na ostří nože.)

Časem jsem o paní Marii a souvislostech začal přemýšlet více a jednou nad ránem jsem celou historii řekl karbaníkům v hospodě v Krasové. Opodál seděl a naslouchal o mnoho let starší kamarád, místní kronikář. Tohoto muže potkal děsivý osud, ale on ho zvládnul a stal se oporou své těžce zkoušené rodiny. Velmi si ho vážím. Za několik dnů, bylo to někdy v roce 2005, přišel za mnou domů a řekl mi asi toto: „Vlastíku, v chalupě, kterou jsi tady u nás koupil, kdysi bydlel starosta a celé to obydlí má zvláštní osud. V devatenáctém století v něm bydlela na tu dobu pokroková a vzdělaná žena. Vyučila se krejčovství v Brně a ve Vídni. V té vaší chalupě provozovala módní salon, říkalo se jí „mistrovka“. Krásně se oblékala, měla ve velké oblibě bílé šaty. Mladí ji milovali, byla to výrazná zdejší osobnost, měla podnikavého ducha. Potkal ji ale smutný osud. Měla dvě vnoučata, pro která dýchala. Ta vnoučata tragicky zahynula a ona následně dobrovolně taky. Včera jsem se byl podívat na její hrob v Jedovnicích, chtěl jsem, než ti tohle všechno řeknu, o tom popřemýšlet. Ta žena se jmenovala MARIE.“

Od toho dne věřím tomu, že všechno je trošku jinak, než jak jsem byl vychováván, než jak nás učili ve škole. Ve svých mezních stavech jsem věděl, že paní Marie je nablízku, a pokud ji nezklamu, tak ona mi v mých těžkých chvílích pomůže a neopustí mě.

Letos na jaře, v roce 2010, jsem měl silnou angínu, ležel jsem v posteli v jakémsi podivném polospánku, který mám rád. Říkám mu sám pro sebe „stav gama“ a přináší mi nejvíce sil. Zdají se mi sny, sním si, ale vnímám i realitu okolo sebe v místnosti. V tomto polospánku jsem vnímal, že paní Marie je v místnosti se mnou a ten pocit mě uklidňoval.

Najednou se ale zvedla, šla do zadní části chalupy a začala stoupat po schodech do podkroví. Byl jsem klidný, ale pak najednou jsem si ve veliké hrůze uvědomil, že ona stoupá dál a dál. Schody jako zlatavé nekončící čárečky mizely ve výši a Marie se mi začala ztrácet na cestě k oblakům. Chtělo se mi volat „Prosím, neodcházej!“ ale moje rty nevydaly ani hlásku. Ona se ale přesto otočila, přiložila prst ke rtům a podívala se na mě krásným dlouhým pohledem. Ve vteřině jsem všechno pochopil, přišel její čas a ona, už od všeho pozemského vysvobozená, může jít DÁL. Dlouho mi bylo smutno, chyběla mi.

Za parného léta jsem sám samotinký uháněl na kole krajinou Moravského krasu, byl jsem sám se sebou, bylo mi hezky. Vzpomněl jsem si i na paní Marii, ne se smutkem, ale už s radostí. Najednou mě prostoupil pocit bezdůvodného nezměřitelného štěstí. Cítil jsem se už na dosah, už jen kousíček od jednoduchého poznání tajemství našeho života.

V té třešňové aleji za lipoveckým kostelem jako by zmizely vertikální kilometry, zdálo se mi, že stačí zvednout ruku a dotknu se nádherné brány nebes. Pochopil jsem, že Marie mě vidí, má ze mě radost, a jestliže to nepokazím, tak se jednou doopravdy potkáme, že ona na to trpělivě čeká. Najednou jsem věděl, že udělám cokoliv, aby v okamžiku, kdy se naše pohledy tam nahoře konečně střetnou, byl na jejích rtech a tváři spokojený úsměv.

Že i kdyby jen pro ten její úsměv, tak i jen pro něj, pro úsměvy andělů našich, stojí za to ŽÍT.

 

…název příběhu, který jste právě dočetli, je i názvem celé knihy, již z toho je zřejmé, jak silně na mě zapůsobil. A působí dál. Střípečky vzkazů, zážitků, vzpomínek a souvislostí dál a dál jitří moji mysl a fantazii…

KRASOVÁ

 

Marie a Marta

(19. ledna 2011)

Kdysi jsem hodně kamarádil s jednou paní starostkou v Brně. Chodil jsem za ní do kanceláře, plkali jsme o všem možném a ono to docela dávalo smysl, kolečka do sebe zapadala, navzájem jsme si hodně pomáhali. Choval jsem se k ní ale někdy hrozně. Ona mi třeba darovala šachový obraz a já ho bohorovně vrazil někam za skříň. Neměla děti a já jsem jí asi tento handicap trošku nahrazoval. Mohl jsem udělat cokoliv, v jejím vztahu ke mně to bylo úplně jedno. Ten obraz jsem si v kanceláři pověsil až po její smrti. Některé věci mi docházejí tak nějak pozdě.

Ale proč o tom mluvím – ona mi jednou řekla, že když má největší krizi, tak vyrazí do butiků a ač těch peněz nemá mnoho, tak je schopná utratit za dopoledne polovinu výplaty za hadry. Tehdy jsem jí taky vůbec nerozuměl a považoval to za takové ty zbytečně řeči dospělých. Nedávno jsem si ale s překvapením uvědomil, že jsem na tom v podstatě stejně. Baví mě jednou za čas hodit všechno za hlavu, praštit s mobilem a jít Olympií nebo Vaňkovkou a vybírat a pít kafíčka a nakupovat a nakupovat. Oblečení pro sebe, pro Hanku a komukoliv z rodiny. Docela to už umím, čísla, velikosti i vkus mám už v oku. Má to jednu vadu, docela velké procento oblečení, které se v obchodě zdá senza, nakonec na sebe nikdy nevezmu…

Tak tohle povídání jsem napsal o půlnoci, někdy před týdnem, ale pak jej odložil s tím, že je v průběhu dalšího dne dokončím. Ale k tomu už nedošlo. Mimo jiné jsem si říkal – Komu to co řekne? Kdo vlastně taky třeba ještě zná Martu a vzpomene si na ni?

Pak se ale cosi odehrálo…

Předevčírem jsem v rámci výše uvedené úchylky bloumal Vaňkovkou. Měl jsem tam i sraz s kamarádem. Dali jsme si kávu, ale vzhledem k opravdu vysoké únavě jsem jeho hlas vnímal jen jako zajímavé nenáročné povídání. Zaregistroval jsem, že jeho pohled směřuje do mé kávy.

Obrazec na hladině mě potěšil. Sám pro sebe jsem si chvíli snil. Představoval jsem si třeba, že tam ve Vaňkovce se skamarádily a už společně mě doprovázejí a usmívají se MARTA a MARIE. Po chvíli jsme se rozešli a já na otočku odjel domů do Krasové.

(V noci se až chorobně bojím být sám doma. Samozřejmě naivně předpokládám, že můj syn je „úplně stejný jako já“, a tak, když v Brně je on doma sám, využívám trošku účelově této možnosti a někdy jezdím za ním, aby se „jako“ nebál. Spíše je to ale samozřejmě pro možnost být s ním.)

Po rotopedu jsem tehdy vyběhl k autu a rychle do Brna. U branky však stál muž a takřka beze slova mi dal do ruky CD. Prý by mě jeho obsah mohl zajímat. Už v tu chvíli jsem měl divné tušení a brnění v těle. Vnímal jsem, že přestávám mít tuto situaci pod kontrolou. Najednou jsem si připadal jako pěšec v nějaké vyšší časoprostorové hře.

Za chvíli, v deset večer, už v Brně, se po zasunutí cédéčka do Vlastíkova počítače na obrazovce nečekaně objevilo starodávné černobílé jiskření a už následovaly titulky – Krátký film Praha – filmové laboratoře Barrandov, rok 1955 (to jsem ještě docela dlouho ani nebyl na světě). Název filmu „Náš pan doktor“. V jedovnické ordinaci hovořil o své práci a popisoval svoji praxi místní obvodní lékař. Po chvíli neosobní hlas komentátora sdělil: „A nyní se pojedeme s panem doktorem podívat za jedním z jeho nejstarších pacientů.“

Již jsem to tušil, ale bránil jsem se tomu, co přijde, uvěřit. Věděl jsem, že bych měl počítač vypnout a vzepřít se osudu, ale nenašel jsem v sobě dost sil. Lidská zvědavost zvítězila. Objevila se příjezdová cesta do Krasové a následně dům, ve kterém dnes žiji. Dveře se otevřely a kamera nás dovedla k lůžku nemocného. „Tak co vám chybí?“ zeptal se pan doktor. Postava na otomanu se otočila a mně v tu chvíli podklesla kolena a hlava se mi zatočila. Skrze kameru se na mě usmála a pak promluvila paní Marie. Moje přání z konce loňského roku se naplnilo, ale úplně takhle, z očí do očí, jsem si setkání s ní nepředstavoval…

Dál a dál si se mnou pohrávají vlny osudu… A jako bych někde v dáli mezi těmi vlnami zahlédl dva rozesmáté obličejíčky z Vaňkovky.

Vlastimil Chládek

 

Poznámka:

Paní Marie z výše uvedeného příběhu opravdu žila. Mistrovka se jí říkalo proto, že mohla brát učnice, tedy být mistrovou. Podle matričního záznamu o narození její dcery Anny 6. března 1892 byla Marie manželskou dcerou rogendorfského domkaře Martina Vašíčka a Františky rozené Jílkové. Marie s manželem žili v čp. 31.

Její dcera Anna se provdala 25. února 1911 za Františka Štrajta, po matce získala i ona přezdívku „mistrovka“. Její muž byl v letech 1923–1927 starostou obce, pak znovu 1938-1940, v těžkém období okupace. Anna s Františkem žili rovněž v čp. 31.

Anna zemřela v roce 1980. Ve filmu „Náš pan doktor“ z roku 1955 je sice ukázána jako velmi stará paní, ale podle pamětníků byla v té době čiperná, jen pro film sehrála přesvědčivě roli babičky postižené zánětem pohrudnice.

Je fascinující, že i když Vlastík Chládek ve filmu neviděl (a ani nemohl vidět) svou paní Marii, ale její dceru, přesto v ní Marii poznal. Jako by se opravdu projevil genius loci…

Josef Plch

P.S. Ilustrace Poděkování andělům –  prof. Milan Knížák, Dr. A.

       Ilustrace Marie a Marta – pan Vladimír Véla

 

Čvn 6, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
6 června, 2017

Srí – lanka

Povětšinou každý výlet zanechá v mé duši nějakou dominantní vzpomínku a i ona může mít zásadní vliv na celkové hodnocení akce, výletu. Například v Kanadě – úžasný a nádherný den při výstupu na Planinu šesti ledovců, ostatní kanadské  vzpomínky trošku upozadil. Tam ale stejně všechno bylo jen a jen pozitivní. Mimochodem, tento pocit ve mně s odstupem času stále více sílí.

                Se Srí – lankou, před měsícem,  to je bohužel poněkud jiné. Díky jednomu zážitku, jenž se mi navíc stále vrací, vnímám celý pobyt, nemohu si pomoci, spíše negativně.

                Na Cejlonu jsem strávil jen šest dnů a zcela je věnoval odpočinku a moři. Z tohoto důvodu nemohu hodnotit nic jakkoliv odborně či zasvěceně. Popíšu zde jen jeden dominantní zážitek, jenž vše ostatní absolutně přehlušil;

Jen pár desítek minut po příjezdu do hotelu jsem se vrhl do Indického oceánu. Chvíli jsem se zdržel ve stometrovém pásu hřmotících vln. Všechny měly krásné bílé drdoly a pár okamžiků jsem skryt mezi nimi pozoroval surfaře donekonečna pilující své umění.  V těch místech byla hloubka okolo metru padesáti. Dál v moři už mě očekávala hlubina a  absolutní osamělý klid. Z vrchu milované sluníčko, odspodu výrony horkého moře, připadal jsem si jako v nebeských lázních. V hlavě mi vytanula věta „Nejkrásnější koupání v mém životě!“ Asi po půl hodině jsem přeplaval zpátky k vlnám, minul neúnavné surfaře a den následně zakončil skvělou večeří, lépe řečeno kulinářským zážitkem stvořeným z plodů moře. Úžasné první hodiny pobytu…

                Druhý den jsem samozřejmě vyrazil znovu, extrémně jsem se těšil na jen svoji hodinku v moři. Asi po půl hodině jsem zaregistroval , že jsem o něco dál od břehu než včera. Jen tak pro sebe jsem si řekl „dám si třicet ostrých temp a vynořím se někde v polovině, však přítomnost vln mě případně upozorní na blízkost břehu.“ Jak jsem řekl, tak jsem udělal; po třiceti poctivých tempech jsem se ve vodě nadzvedl, zaostřil oči, a v tu setinu vteřiny mi ta hrůza došla. Břeh se vůbec nepřiblížil, spíše naopak. Zcela jsem se probral z šalebného opojení a téměř okamžitě také ucítil dosud nevnímanou sílu moře. Na rozdíl od včerejšího přílivu, dnes odliv mě nezadržitelně a nepřekonatelně po decimetrech táhl dál a dál do volného moře. Znovu jsem začal intenzivně plavat, ale už to byla křeč. Srdce mi začalo bušit, tempa byla nepřirozená, začala mnou prostupovat panika.

                Kdysi jsem viděl film, kde amatérské potápěče, muže a ženu, odnesl podmořský proud daleko od jejich výletní, výcvikové lodi. Ta následně odjela a oni zůstali sami v liduprázdném moři. Ve chvíli kdy se o muže začal otírat útočící žralok on zakřičel: „Kurva, já neznám nikoho, koho by kousl žralok, co se to kurva děje!!!“ Přesně na tenhle okamžik jsem si v těch vteřinách vzpomněl. „Jak se mi to proboha mohlo stát, jak to, že jsem teď a tady v tak strašný situaci!!“ Dál to nebudu dopodrobna popisovat, znovu se mi ty okamžiky vrací a nedělá mi to dobře. Snad se těch zlých okamžiků, tímto vyznáním se, definitivně zbavím.

                Po pár minutách beznaděje se naštěstí pár desítek metrů ode mě objevil osamělý surfař. Zprvu vůbec nepochopil o co jde a zase zmizel z mého zorného pole. Možná ani nezaregistroval mé volání a zoufalé posunky. Po chvíli připlul znovu a teď to už mu bylo vše jasmé. Pomohl mi až tam, kde jsem už vystačil. Na můj zdvižený palec na znamení díků, zareagoval sympatickým úsměvem a zase zmizel ve vlnách. Ani jsem ten strašný zážitek tam u moře nikomu nevykládal, připadalo mi to s odstupem minut a hodin stále naprosto absurdní. Celý následný večer mi bylo nevolno a další dny jsem se cachtal už jen ve stometrovém pásu vln – tam, kde jsem vystačil. I při přílivu ve mně pocit prázdnoty pod nohama vyvolával stres a tak jsem to už ani nijak významně nezkoušel.

                Takže všechno marno. Při vzpomínce na Srí – lanku se mi nevybaví krajina, sluníčko, úžasná vnoučata, skvělá kuchyně atd., nic a nic. Vždy jen ten pekelný zážitek.

                Nebyl jsem k mořskému živlu pokorný, podcenil jsem ho. Sám k sobě a k svým schopnostem jsem byl nekritický.

Případně si na sílu Oceánu dejte pozor. Já už určitě!!!

                                                                                                                                                             Vlastík

 

Kvě 5, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
5 května, 2017

Francie

V posledních dvou kolech II.ligy zahráli moji soupeři poobakrát francouzskou obranu. Jeden z následujících večerů poté, jsem se zasnil nad slovem Francie a byl jsem velmi zvědavý co všechno se mi vybaví a který z těch vjemů bude ten nejsilnější. Snažil jsem se myslet na mnoho věcí, ale naprosto přesvědčivě a jednoznačně vyhrálo moje mládí a kniha „Čtyři mušketýři“. A vzhledem k posledním nádherně prosluněným jarním dnům to byli nejen Athos, Porthos, Aramis a jejich dobrodružství, ale taky třeba Mylady a paní Bonacieuxová. U těch dvou to byly především vzpomínky na ilustrace knihy – na jejich nádherné postavy s výraznými poloobnaženými dekolty. Ještě dnes si je dokáži vybavit a tenkrát myslím byly i původcem mých z prvních erotických snění.  Myslel jsem i na jiné věci ohledně Francie, ale ty už tak výrazné v ten večer nebyly a tak o nich ani nebudu psát. A napadá mě … Co kdybyste třeba Vy zavřeli oči, zasnili se a napsali větu, dvě. Co se Vám vybaví při slově FRANCIE? To by mohlo být velmi zajímavé spektrum názorů a pocitů. Nezkusíte to? Moc prosím!

A teď k těm francouzským obranám. Mně se i přes konečné remízy partie líbily a cítím, že mi daly i potřebný impuls k dalšímu hraní. Tu první partii bych nazval Velká Pardubická a ta druhá mi doopravdy připomněla dávnou mušketýrskou Francii. Třeba se zalíbí, alespoň trochu, i některým z Vás.

 

 

 

 

Chládek Vlastimil (2014)  – Krejča Jakub (2111) 

(Lipovec-Hošťálková, II. liga E)

1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jd2 Jf6 4.e5 Jfd7 5.f4 c5 6.c3 Jc6 7.Jdf3 Se7 8.g3 Dc7 9.Se3 cxd4 10.cxd4 Jb4

11.Kf2 Dc2+ 12.Dxc2 Jxc2 13.Vc1 Jb4 14.a3 Jc6 15.Sd3

15…Jb6 16.Je2 Sd7 17.g4 g6 18.h4 h5

19.gxh5 Vxh5 20.Jg3 Vh8 21.h5 gxh5 22.Jxh5 0-0-0

Tento zápas byl bojem o první místo v tabulce II.ligy, skupina E. Někdy v tuhle chvíli se mi zdálo, že na všech šachovnicích (samozřejmě kromě té mojí ) stojíme lépe. Nijak jsem to nepřeceňoval, ale pocit, že na mé partii až tak moc nezáleží, mě uspokojoval. Myslím, že průběh partie je vcelku logický a koresponduje s výkonností mojí i mého soupeře. Dalšími poznámkami Vás nebudu rozptylovat, chyby a omyly najdete jistě sami. Spíše se nechte jen tak unášet na vlnách našeho souboje. Možná v některých chvílích zaslechnete i dusot dostihových kopyt. Na skoky a odskoky koní v této partii jsem si totiž musel dávat neustále pozor, chvílemi mi z toho šla až hlava kolem. Ale myslím, že v závěru partie nejen mně, ale i mému soupeři.

23.b4 Kb8 24.f5 exf5 25.Jg7 a5 26.Sxf5 axb4

27.Sxd7 Jxd7 28.e6 Jf6 29.Sf4+ Ka7 30.axb4 Jxb4

31.Va1+ Kb6 32.Vxh8 Vxh8 33.Vb1 fxe6 34.Jxe6 Kc6

35.Je5+ Kb5 36.Jg6 Je4+ 37.Kf3 Vh7

38.Jc7+ Ka4 39.Jxe7 Vxe7

40.Vxb4+ Kxb4 41.Jxd5+ Kc4 42.Jxe7 Kxd4 1/2-1/2

Tak remíza, škoda, že mi nezbyl nějaký pěšec. Zápas jsme po bojovném průběhu prohráli 3,5 : 4,5. V tabulce jsme nakonec skončili druzí a na tomto místě bych chtěl, velmi upřímně, poblahopřát sympatickému a navíc velmi mladému mužstvu Hošťálková k postupu do První ligy! BRAVO!

 

 

Chládek Vlastimil (2014) – Juříček Stanislav (2068)

(Vsetín – Lipovec, II. liga E)

1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jd2 Jc6 4.Jgf3 Jf6 5.e5 Jd7 6.Se2 f6 7.exf6 Dxf6

8.Jf1 e5 9.Je3 exd4 10.Jxd5 Dd6 11.Sc4 Jde5

12.Sf4 Nad tímto tahem jsem strávil takřka hodinu. Cítil jsem, že se nacházím v rozhodné části partie, ale řešení jsem stále nemohl najít. A přitom bylo, zdá se, jednoduché: 12.Jxe5 Dxe5 13.Kf1! v této pozici totiž nejde o to, která z věží se dostane co nejrychleji na e1. Jde o to, že až teď je hrozba Sf4 neubránitelná. Tah 12. Sf4 jsem v prvních chvílích zavrhl, říkal jsem si, že jestliže jím připustím vazbu bílé Dámy, černým Střelcem z g4, takže jsem obyčejný přizdisráč! (Omlouvám se za to slovo, ale tak mi to v tu chvíli skutečně šrotovalo hlavou). Když už jsem nenašel správný tah 12.Jxe5, tak jsem alespoň rozpoznal správný postup po chybném 12.Sf4
12…Sg4

13.Jxe5!! Sxd1 14.Jxc6 Dxc6

15.Sb5 0-0-0 16.Sxc6 bxc6 17.Vxd1 Vxd5

18.0-0? Se7 19.Vfe1 Sf6 20.Vd3 Vhd8 21.Ve6 Kd7

22.Ve2 Vb8 23.Sc1 Va5 24.a3 1/2-1/2

 

Vlastík

P.S. Přeji Vám hezké šachové prázdniny a protože začíná cyklistická sezóna, možná cyklisty mezi Vámi zaujme tradiční tabulka za rok 2017 rotoped.

Dub 5, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
5 dubna, 2017

Velký princ

Venku za oknem svítí Sluníčko, ale já mám dnes pro Vás smutnou zprávu. Včera v noci zemřel Ancien, již delší dobu ho trápila zlá a ošklivá nemoc. Ancien byl dlouhé roky starostou městské části Brno – Komín. Byl starostou, který naplňoval vše dobré a pozitivní, co k tomuto významnému slovu patří. Ve své funkci byl jasný, přesný a nekompromisní, neuhýbal.

            Na stránkách tohoto blogu to ale bylo zase trošku jinak. Často mě svými poznámkami škádlil a tak trochu si ze mě utahoval. Mně to ale nijak zvlášť nevadilo, zvykl jsem si a nakonec to měl i rád. Možná bych střety mezi námi připodobnil k šermířskému souboji, jen místo rapíru jsme používali slova a věty. Tak mi to zůstane v paměti.

            Snad jenom jednu vzpomínku: Někdy před dvaceti lety, to jsme si ještě vykali, se Karel ve skupině více lidí poprvé ocitl v mé kanceláři. Hovor jen tak plynul a on  věren své povaze do něho ani moc nezasahoval. V jednu chvíli si ale všiml knihy Malý princ na mém pracovním stole. Zjevně ho to zaskočilo, nečekal to. Posléze se pousmál se, zablýsklo se mu v očích a teprve v tu chvíli jsem ho začal zajímat. „Co je to ten Chládek vlastně zač?“ Na tuto chvilečku mezi námi nikdy nezapomenu.

Kájo, měj se hezky, vím, že jsi v dobrých rukou!

                                                                                              Tvůj Vlastík

 

P.S.  Možná Vás v tuto chvíli osloví Ancienovy věty z příběhů„Ancien“ a „Bílý pěšák v New Yorku“.

 

P.P.S. V posledních dnech pan Karel Hledík napsal sbírku několika básní. Pokud by ji někdo z Vás na památku chtěl, pošlete mi prosím na můj mobil 602 501 962 Vaši adresu.

 

 

Bře 10, 2017Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
10 března, 2017
3. stránka z celkem 16«12345...10...»Poslední »
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025: Šachy na Pražském hradě i v perle secese
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025 STREAM
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes