Blog Otakara Válka

V předvečer Štědrého dne jsem jedním dechem přečetl novelu Thomase Glavinice „Láska Carla Haffnera k remízám“, v níž spisovatel strhujícím způsobem líčí průběh zápasu Lasker – Schlechter o titul mistra světa v šachu v roce 1910. Autor popustil uzdu své fantazii a odchýlil se od skutečnosti. Nevím, zda jej k tomu vedla neznalost podrobností z života vídeňského mistra či snaha o co nejzajímavější příběh. Aby neuváděl čtenáře v omyl a nemusel čelit výtkám historiků, změnil Schlechterovi příjmení. Po přečtení knihy jsem si přehrál komentované partie zápasu, klíčovou desátou dokonce vícekrát s různými komentáři. Napadlo mne, že s příjmením Horší (v českém překladu) se vyzývatel sotva mohl stát mistrem světa. Škoda, že se nejmenoval Besser:) Pokoušel jsem se vygooglovat pravdu o životě C. Schlechtera, nebyl jsem však úspěšný. Ani v německé Wikipedii není víc než na českých stránkách. Nuzný život hrdiny novely mne inspiroval k blogu na iDnes.cz http://otakarvalek.blog.idnes.cz/c/388945/Jo-to-jsem-jeste-zil.html

Přeji všem šachovým přátelům, soupeřům, týmovým spoluhráčům, příznivcům šachu, jakož i čtenářům webu PŠS pohodové Vánoce a splnění novoročních přání a předsevzetí.

 Po celé dětství na mne shlížel z obrazu na stěně pokoje švarný dragoun. Byl to můj děda, jehož podle fotografie zvěčnila novopacká malířská dílna navazující na slavnou tradici sochařského rodu Suchardů. Děda bojoval v 1. světové válce v uniformě Rakouska – Uherska na Italské frontě. Nám vnoučatům vyprávěl, jak mu v bažině utonul kůň a jaké útrapy museli podstoupit při ústupu při překonávání Alp, kdy mrazu, hladu a nemocím podlehl nejeden z kamarádů.

O dvě desetiletí později byl se statisíci vrstevníků mobilizován na obranu ohrožené Československé republiky i dědův budoucí zeť. Vyučený soustružník dřeva vyfasoval minomet a se svou četou se v řídkém lesíku poblíž Náchoda připravoval na útok Němců. Kdo ví, zda bych se narodil, kdyby nedošlo k Mnichovské dohodě a k následné kapitulaci bez boje.  

Za dalších třicet let povolala Československá lidová armáda do zbraně i mne. Chrabrostí jsem zřejmě nevynikal, protože jsem pouhé tři týdny po té, co jsem narukoval, neubránil naši vlast proti sovětským okupantům. Byl jsem v té době v přijímači v Bzenci. Zažil jsem strachy zsinalé lampasáky, kteří v prvních hodinách po okupaci, kdy se ještě nevědělo, že nebudeme bojovat, lamentovali: „Co s námi bude, vždyť máme rodiny“. Zatímco jsme byli zavření v kasárnách, venku tanky s rudou hvězdou brutálně ukončily sen o socialismu s lidskou tváří.

Můj syn už na vojnu nemusel, neboť základní vojenská služba byla před deseti lety zrušena. Česká armáda je nyní plně profesionální. Mladíci se mohou nerušeně věnovat své profesní kariéře, jakož i budování rodinného hnízda. Mnozí z nich cestují po celém světě.

Čtyři generace mladých mužů zažily zcela rozdílné situace, musely řešit jiné problémy a čelit diametrálně odlišným výzvám. Svět a náš život v něm se za sto let pronikavě změnil.

 Dávno, dávno již tomu, kdy jsem za novoborské šachisty nastupoval na místě, jež v současné éře postupně zaujali velmistři Hráček, Láznička, Vitiugov, Navara, Wojtaszek či Širov. Dlužno podotknout, že za mého působení na první desce jsme hrávali nanejvýš krajský přebor, zatímco nyní áčko sbírá jeden extraligový titul za druhým a úspěšně vystupuje v Evropském poháru.

Do tehdejší hrací místnosti v novoborské Sokolovně se muselo projít lokálem, v němž všudypřítomný kouř z cigaret připomínal legendární londýnskou mlhu. V té době se ještě partie po pěti hodinách hry pečetily a dohrávaly po přestávce. Utrpení bylo, když jsme museli v lokále analyzovat přerušenou partii, protože jsme hrací místnost galantně přenechali hostům.

V mysli mi vytanula vzpomínka na příhodu, jež se odehrála bezmála před třiceti lety. Už si nevzpomenu, proti komu jsme hráli. Poté, co jsem partii zakončil efektním matovým útokem s obětí dámy na h7, mne pochválil přihlížející klučina: „Soudruhu, to bylo boží!“ Mladším čtenářům je třeba vysvětlit, že děti ve škole musely za totality oslovovat pedagogy: „Soudruhu učiteli“ resp. „soudružko učitelko“. Titulování pane, paní či slečno, jež bylo považováno za buržoazní přežitek, se užívalo pouze v soukromí. Stranou a vládou vnucované oslovení se v praxi zkracovalo a tak děti říkaly „soudruhu“ mnohdy nejen učitelům, ale i vedoucím kroužků i dalším dospělým lidem.  Slůvko boží bylo v té době mezi mládeží oblíbené pro označení výjimečných zážitků. Spojení boha se soudruhem by se dalo označit za kuriozitu do jisté míry potvrzující rozpornost totalitního režimu, neboť komunisté brojili proti církvím a náboženství označovali za tmářství. Bůh byl na indexu.

Po sametové revoluci šachy téměř na dvě desetiletí zmizely z mého života. Do klubu jsem se vrátil v roce, kdy 1. Novoborský ŠK zápolil v 1. lize. Při oslavě postupu do extraligy jsem měl poprvé v životě možnost pohovořit si s velmistry.  Mezi funkcionáři seděl blahobytně vyhlížející mladý muž s prořídlými vlasy, v němž jsem poznal onoho klučinu z osmdesátých let. V následném bleskáči mi nezbylo než kapitulovat před jeho nekompromisní vynalézavou hrou. Nebudu vás dlouho napínat. Všichni ho znáte. Jmenuje se Petr Boleslav.

 Únorový blog, v němž jsem vyzdvihoval zásluhy tehdejšího premiéra, jsem zakončil odstavcem, jenž s několikaměsíčním odstupem nesvědčí o prognostických schopnostech autora textu:

Bravo, pane premiére! Doufám, že historie docení nejen projev před bavorským parlamentem, ale zejména církevní restituce a důchodovou reformu, díky nímž jste se v mých očích stal nejúspěšnějším premiérem novodobé historie. 

Opět se potvrdilo, jak snadno se můžeme spálit, vyjádříme-li politikovi podporu.  P. Nečasovi zazlívám, že porušil jedno z přikázání úspěšného manažera: „Co je v domě, není pro mě.“ Když už k tomu došlo, měl svoji milenku včas uklidit na jiný úřad. Jeho tvrzení, že to chtěl udělat na podzim, je vzhledem k předchozí délce milostného vztahu krajně nevěrohodné.

Důsledky jsou zničující nejen pro záletníka a jeho milou, ale i pro firmu, v jejímž čele stál. Pro nás všechny je to o to smutnější, že tou firmou je český stát. Petr Nečas sejde z očí, sejde z mysli. Z rozvratu politické scény, jenž následoval po jeho vynucené abdikaci, se však bude česká pravice vzpamatovávat dlouho. Za jisté se dá považovat, že jej historici neoznačí za nejúspěšnějšího premiéra. Spíše naopak.

Pan Nečas měl možná smůlu, za jiných okolností by mu to nejspíš prošlo. Jiří Suchý by mu mohl zazpívat sloku písně Kočičí bál ze skvělého filmu Zločin v šantánu:  

Jo, život jde dál
a sem tam padne los
na koho to padne
tomu se štěstí rozpadne!

P.S. Rusnokova levicová vláda ve mně rozhodně nebudí nadšení. I na ní lze však najít pozitiva. Pro šachovou obec může být jedním z nich jmenování zdatného šachisty na post ministra vnitra. 

 Stačí malá chvilka nepozornosti. Vetřelec se usadí ve vašem těle a začne vás trápit. Každý rychlejší pohyb vám způsobí bolest, musíte zapomenout na sportování i práce na zahradě, po níž se šouráte jako stařeček.

Přes den to je ještě jakž takž k vydržení. Sice se smutkem v duši přihlížíte, jak ostatní hrají volejbal či badmington, ale alespoň můžete číst, sedět u PC nebo hrát šachy, luštit křížovky a sudoku.

Nejhorší je noc. Už přemístění vetřelcem napadeného pohybového aparátu z vertikální do horizontální polohy dá pořádně zabrat. Protože každé pohnutí je doprovázeno krutou bolestí, jste odsouzen proležet celou noc na zádech. Běda vám, neubráníte-li se kýchnutí nebo zakašlání. Nutkání na záchod ve vás vyvolá nesnadnou volbu: zkusit to vydržet do rána nebo podstoupit utrpení při vstávání a opětovném ulehání do postele? Ráno máte pocit, že jste oka nezamhouřil.

Konečně se rozbřesklo a mohl jsem vstát. Osoba blízká se zeptala: „Tak jak se ti spalo se zlomeným žebrem?“ „Dovedu si představit lepší společnost“, odvětil jsem pokoušeje se vyloudit v strhaném obličeji s kruhy pod očima strnulý úsměv. “Každopádně jsem rád, že další noc nastane až za šestnáct hodin.“

Uběhly dva týdny. Vetřelec notně zeslábl, už se připomíná jen občasnou snesitelnou bolestí v zádech. Vše nasvědčuje tomu, že mele z posledního. Doufám, že bude brzy zdolán. Ještě neskáču přes kaluže, svět je však mnohem veselejší, i když zrovna venku prší.

Opět se potvrdilo, že všechno špatné je pro něco dobré, neboť jsem díky této příhodě učinil významný objev. Zásluhou pana prezidenta je notoricky známé – a to nejen notorikům -, že nezřízené pití vodky způsobuje virózu. Mně se s nasazením života podařilo experimentálně prokázat, že požití Metaxy v množství větším než malém má za následek pošramocení žeber. 

Zpráva o premiérově rezignaci mne zastihla na ostrově Korfu, kam jsme vyrazili na týdenní dovolenou s německou cestovkou, spoléhaje na příslověčnou preciznost našich západních sousedů. Už ani Němci však nejsou, co bývali. Při zájezdu po ostrově nás nejdříve citelně zdržely zmatky při svážení pasažérů a potom mladá dvojice, jež nepovažovala za nutné dostavit se včas na smluvené místo. 

Když řecká průvodkyně zjistila, že jsme Češi, překvapila mne dotazem: „Co ten váš premiér, proč odstoupil?“ Bůh ví, odkud to věděla, neboť v Řecku z úsporných důvodů vypnuli státní televizi a rozhlas. 

„Liebesaffäre“, odpověděl jsem lakonicky a na její tázavý pohled doplnil: „Spustil se s sekretářkou, kterou teď zavřeli za to, že nechala špehovat jeho manželku státní zpravodajskou službou“.

„Jako Odysseus a Kalypsó“, navázala plynule na předchozí obšírný výklad Homérových bájí. „Doufejme, že ztroskotanec Nečas bude mít podobné štěstí jako ithacký král, jehož zachránila princezna Nausikaa možná v místech, kde právě projíždíme“.

„Proutník Odysseus měl na rozdíl od našeho nebohého premiéra štěstí, že v jeho době neexistovala bulvární média, takže jeho Seitensprung zůstal před věrnou manželkou Penelopé utajen“, dodal jsem já.

Bezprostředně po demisi Nečasovy vlády zavládla v Česku řecká vedra. Napadlo mne,  zda to není předzvěst toho, že náš stát čeká řecký scénář. Vedra však netrvala dlouho. Slunce vystřídal úporný déšť, jenž dal zapomenout na Řecko. Jmenování nového premiéra navzdory rozložení sil ve sněmovně spíše vzbuzuje obavy, že špatné počasí příchází z Kremlu. 

 Jako kluci jsme si rádi hráli na státy. Jedna ze soutěží, jež mi utkvěla v paměti, spočívala v odvaze přiblížit se co nejvíce k obávanému sousedovic ratlíkovi Puňťovi. Zbabělý Horáček byl s téměř sto metry Maďarsko. Já jsem se též příliš nezaskvěl. Uctivá šedesátimetrová vzdálenost stačila jen na NDR. Chrabrý Urban, jenž se přiblížil až na těžko uvěřitelných třicet metrů, urval ČSR. V tom okamžiku se na rohu ulice objevila paní Horáková, která se právě vracela z práce z naší, v té době již několik let znárodněné továrny na hračky, v níž ručně malovala obličeje dřevěným postavičkám. Stařičká dáma, netušíc jaké podstupuje nebezpečí, prošla nevšímavě v Punťově bezprostřední blízkosti. „Ta paní je Sovětský svaz“, vyhrkl obdivně Skořepa.

V roce 1978 uspořádal komunistický režim megalomanskou kampaň k 30. výročí Vítězného února, jejíž součástí byla i série nálepek na zápalkách s vyobrazením českých hradů a zámků. Hrad Trosky s hrdým nápisem „30 let budování socialismu“ se stal okamžitě ceněnou sběratelskou kuriozitou. Jak se dalo čekat, byly zápalky s tímto geniálním jinotajem za pár dnů staženy z oběhu.

Potměšilý autor zápalkové nálepky měl pravdu a proto mohl prezident Havel dvanáct let poté ve svém prvním novoročním prezidentském projevu pronést legendární větu: „Naše země nevzkvétá“. Od té doby uplynulo v českých, moravských a slezských tocích mnoho vody, a to nejen při povodních. Naše města a obce zkrásněla, zvýšila se životní úroveň a prodloužil věk dožití. Zatímco za socialismu jsme byli neustále krmeni zprávami o rekordním plnění plánu výroby oceli a úspěšném průběhu žní, nyní nás média informují převážně jen o sladkém životě hvězd showbyznysu, zábavních akcích, katastrofách, neštěstích a zločinech. Mediální sféru  vyplňuje jedna velká show střižená černou kronikou. O tom, že se někde něco podařilo, se většinou nedozvíme. Když jsem regionálním novinám nabízel k zveřejnění zprávu o exportním úspěchu firmy, v níž působím, doporučili mi, ať si zaplatím inzerci, neboť takové zprávy prý čtenáře nezajímají. Kdybych dostal za úkol vybrat k výročí sametové revoluce vhodný motiv na zápalkovou nálepku, jistě by to nebyly Trosky. Mám za to, že nejvýstižnější by byla Kratochvíle.

Jakmile jsme povyrostli, vystřídala hru na státy touha připodobnit se slavným cyklistům. Každý z nás chtěl být aspoň na chvíli vítězem Závodu míru Smolíkem. Po bezmála padesáti letech jsem se rozhodl navázat na tuto tradici. Když jsem se chystal v neděli s manželkou na výlet na kole, sdělil jsem jí: “Já budu Kreuziger a ty Štybar“. Dana pohlédla pobaveně na má zabandážovaná kolena a sarkasticky utrousila: „Ty můžeš být tak leda Kulhavý“.

 Finálový zápas Mistrovství Evropy ve fotbale v Bělehradě v roce 1976 mezi ČSSR a NSR vrcholí napínavým penaltovým rozstřelem. Po sedmi úspěšných pokusech se k míči staví čtyřiadvacetiletý záložník Uli Hoeness. Rozbíhá se, vysoko přestřeluje a chytá se za hlavu. Poté Antonín Panenka lišácky obelstí brankáře Meiera a celé Československo propukne v jásot.

Má maminka, na níž mohu, bohužel, už jen s láskou a vděčností vzpomínat, se o fotbal nezajímala, nevynechala však jediný rozhlasový fejeton skvělého vypravěče Františka Nepila z cyklu „Dobré a ještě lepší ráno“. V rozhlase po drátě jsme společně vyslechli páně Nepilovo vyprávění o tom, jak se po neproměněné penaltě němečtí fotbalisti seběhli k nešťastnému Ulimu, objímali jej, plácali po zádech a utěšovali, ať si z toho nic nedělá. I po desetiletích si pamatuji závěr, v němž se autor zamýšlí nad tím, co vedlo německé hráče k tomu, aby se takto hezky chovali k svému spoluhráči, jenž právě spálil rozhodující penaltu. Podle pana Nepila si uvědomili, že se to může stát každému, jinak řečeno, že každý z nás je někdy Hoeness. Bohem nadaný spisovatel František Nepil to ovšem napsal daleko elegantněji. Fejeton se mi však nepodařilo vygooglovat, takže se případný čtenář musí, bohužel, spokojit s tímto kostrbatým popisem.

Uběhlo 37 let. Německou veřejností vysoce ceněný Uli Hoeness je spolumajitelem prosperující uzenářské firmy a uctívaným prezidentem zřejmě nejlepšího evropského fotbalového týmu  současnosti Bayern München. Zlom nastal v okamžiku, kdy Uli Hoeness patrně ze strachu, že se jeho jméno objeví na cédéčku, které německé úřady koupily od jakéhosi bankovního úředníka, přiznal nezdaněné švýcarské konto. Zjištění, že se tento miláček publika dopustil daňového úniku, vyvolalo v Německu obrovskou aféru. Televize opakují archivní záběry, na nichž Uli jako morální autorita přesvědčivě horlí proti nepravostem. Z obdivovaného a hýčkaného manažera se v očích mnohých stal  ostře kritizovaný vyvrhel. Nikdo ho neplácá po ramenou, ani nelituje. Významné osobnosti včetně kancléřky Merkelové se od něho rozhodně distancovaly.

Znechucená německá veřejnost nechápe, proč tak bohatý člověk cítí potřebu podvádět. Mě by však víc zajímalo, co by tomu řekl pan Nepil.

 Václav Klaus byl ze všech hráčů nejlépe teoreticky připraven na kapitalismus, a proto brilantně zvládl zahájení, v němž jasně předčil své soupeře. Mezi bezradnými občany, kteří si nevěděli rady s čerstvě nabytou svobodou, působil jako zjevení hlásáním zásad, že je třeba vzít zodpovědnost za svůj osud do vlastních rukou a pilně pracovat na rozvinutí individuálních schopností.  Sršel optimismem a imponující sebedůvěrou, díky níž získal na svoji stranu široké vrstvy obyvatelstva. I díky němu si šachista troufnul pustit se do podnikání, za což mu je dodnes vděčen.

V bouřlivé a na překvapivé zvraty bohaté střední hře dokonale zaskočil své politické soupeře nevšední kombinací, jež vešla do dějin pod názvem Opoziční smlouva. K hvězdným okamžikům této fáze partie patřilo podání pro naši budoucnost klíčové přihlášky do Evropské unie a podpis průlomové Česko – německé deklarace. V době tzv. technologické bubliny na přelomu tisíciletí byl jedním z mála, kdo si zachovali zdravý rozum, tvrdíce, že neexistuje žádná nová ekonomika s trvalým růstem akcií. Šachista mu uvěřil a díky tomu se vyvaroval chybné investice.

Při přechodu do koncovky se zvolením do nejvyšší státní funkce dočkal vyvrcholení celoživotní kariéry. Nevelké prezidentské pravomoci však neposkytují tak činorodé osobnosti dostatek prostoru k aktivnímu ovlivňování společenských dějů. Šachista s rozpaky sledoval, jak se z vysoce tvůrčího génia postupně stával obstrukčník, vyžívající se v házení klacků pod nohy vládám a v dělání naschválů Evropské unii. Šachista se neztotožnil s jeho zavilým euroskepticismem, nechápal ani jeho neustálé vymezování se proti jeho předchůdci, jímž rozděloval společnost, místo, aby ji spojoval. Bylo by však nespravedlivé zveličovat tyto nikoliv klíčové jednotlivosti. Václav Klaus zvládal bravurně prezidentskou agendu a v obtížných situacích obstál se ctí. Vše nasvědčovalo tomu, že do historie vejde jako mimořádně úspěšný politik. V samém závěru partie se však nesprávně koncipovanou amnestií dopustil nepochopitelné hrubé chyby. Šachisté vědí nejlépe, že chyby v koncovce většinou, bohužel, už nelze napravit. 

Pro objektivní zhodnocení prezidentského období Václava Klause je nezbytný časový odstup, mj. i proto, aby bylo možné srovnání s tím, jak si bude počínat jeho nástupce. Je možné, že historie nebude amnestii posuzovat tak nesmiřitelně, jako většina současníků. Též je možné a u nezdolného Václava Klause dokonce pravděpodobné, že partie ještě neskončila. Vynoří se gigant polistopadové éry po čase na nějakém významném politickém postu? Kdo ví… 

O bratrské lásce vám není potřeba nic psát. Sami jste se totiž od Boha naučili milovat jedni druhé.     (Z biblického listu Tesalonickým 4,9)