Truemag

  • Novinky
  • Připravujeme
  • Pořádané akce
  • Vydané knihy
  • E-shop
  • Čeština
  • Výuka šachu
  • Šachový turismus
  • O nás

Blog Luďka Sedláka

Týdenní románek s bohyní Caissou

Těžko říct, podle jakého klíče si šachová bohyně Caissa vybírá své vyvolené, jimž vdechne takovou porci talentu a píle, že se z nich jednou stanou šachoví mistři, velmistři, nebo dokonce mistři světa. Tito šachoví kouzelníci se dlouhodobě těší Caissině přízni a těží z toho všichni milovníci královské hry, kteří mohou obdivovat jejich skvostné partie a nesmrtelné šachové kombinace.
Šachy jsou krásné tím, že nádherné okamžiky, plné šachového vzrušení, prožijí u partie nejen zmínění šťastlivci, ale i my ostatní, prostí šachoví vojíni, jimž Caissa nedala do vínku stejný talent jako těm prvně jmenovaným. Někdy i nás Caissa poctí svým polibkem, pošeptá nápad a my pak objevíme tah, skrytou kombinaci, nebo sehrajeme partii, nad níž obdivně pokyvují hlavou i šachisté podstatně vyšší kvalifikace. Kdo jste to zažil, jistě mi dáte zapravdu, že jde o nepopsatelné okamžiky šachové euforie.
Nemůžu si nechat pro sebe, že i mne Caissa odměnila za mou celoživotní lásku. A co víc, naše setkání se neodbylo jediným prchavým polibkem, ale protáhlo se dokonce v krátký románek, jak se za chvíli sami přesvědčíte. Trval pět dní a při rozloučení mi Caissa zanechala důkaz své existence.
    Snad vás neodradí, že se ještě jednou vrátím k loňské jízdě šachového vlaku po evropských městech. O vlaku bylo už napsáno mnohé, týká se ho i můj první blog na těchto stránkách. Kdykoli si tu nezapomenutelnou cestu připomenu, stále jasněji docházím k přesvědčení, že Caissa cestovala s námi a že právě mne si vyvolila, aby mě na pět dní poctila svou přízní, ochránila před nebezpečím a na závěr umožnila splnit dávný klukovský sen. Proč s tím „odhalením“ přicházím až teď, když klepe na dveře druhá jízda šachového vlaku a ta první je už třičtvrtě roku starou historií? Teprve s odstupem, v klidu domova a až poté, co se mi podařilo objevit onen zmíněný důkaz Caissiny existence, jsem si dal do souvislostí vše, co se mi zprvu jevilo jen jako náhodný a víceméně šťastný sled událostí. Kdo tomu nevěříte, nemusíte číst dál; kdo chcete věřit, vydržte do konce, třeba budete překvapeni stejně, jako jsem byl, a vlastně dosud jsem, překvapen já sám.
Caissa zasahuje poprvé
     V mém prvním blogu jste si mohli přečíst o mé hektické pěší cestě k Schönbrunnu, abych navštívil místo, kde v roce 1809 veliký Napoleon utrpěl zdrcující porážku od šachového Turka, slavného automatu barona von Kempelena. Sám, bez znalosti Vídně, bez pořádné mapy, s chatrnou znalostí němčiny, s vědomím, že při pozdním návratu mi ujede vlak. Kdo mě zná, ví, že můj orientační smysl je chabý, jsem schopný zabloudit i na známé trase z hracího sálu do hotelu, jako se mi to stalo například letos v Pardubicích. Už to, že jsem se na tu bláznivou ranní cestu vydal, svědčí o tom, že mě k ní musel někdo ponoukat a lákat, ale na druhé straně i ochránit. Poprvé podezírám Caissu – zatím si mne jen trochu oťukala a jakmile zjistila, že jsem podlehl jejímu vábení, rozhodla se, že to se mnou zkusí.
Caissa zasahuje podruhé
     Po návratu z Schönbrunnu se mi v turnaji začalo neobyčejně dařit. Soupeři padali do „mých“ variant (znám jich tak málo, že muselo jít o náhodu takřka neuvěřitelnou), dařilo se mi téměř vše, na co jsem sáhl, zcela nečekaně jsem porážel elově mnohem silnější protivníky. Nahlédl jsem do první desítky celkového pořadí a ve své domýšlivosti jsem nabyl přesvědčení, jak jsem „na stará kolena“ šachově vyrostl. Zřejmě se zúročily mé dlouholeté zkušenosti a mozek odhalil skryté rezervy, přesvědčoval jsem sám sebe. Byla to bláhová představa; s odstupem času je mi čím dál jasnější, že mi podruhé pomohla Caissa – na pár chvil mě vynesla do šachových výšin a čekala, jak se s tou situací vypořádám.
Caissa zasahuje potřetí
Potřetí Caissa zasáhla při mé partii v 11. kole. Znovu jsem proti silnějšímu protivníkovi dosáhl vyhraného postavení, k tomu soupeř byl ve vrcholné časové tísni. Místo přemýšlení nad partií jsem ale začal spekulovat, kolik budu mít bodů, odhadoval, koho dostanu příště za soupeře, a kalkuloval, na jaké asi budu hrát šachovnici. Ztrátu pokory Caissa bez milosti potrestala. Vnukla mi nesmyslný nápad přizpůsobit se soupeřově blicce, mávnutím proutku učinila z vyhrané pozice prohranou a když už to vypadalo, že přesto partii vyhraju na čas, vedla mou ruku tak, abych dvě vteřiny před pádem soupeřova praporku zahrál nemožný tah. Tak jako v pohádkách, kde kouzelná babička nebo krásná víla potrestá prince, který propadne pýše, vrátila mne Caissa z oblaků zpátky na zem.
Napjatě sledovala, jak se s touto skutečností srovnám, a když zjistila, že neházím vztekle figurkami, nenadávám soupeři, ale jen sám sobě, a že jsem ani po této „zradě“ svou ochránkyni nezatratil, rozhodla se, že to se mnou ještě chvíli zkusí. To jsem ještě netušil, jak bohatě mi bolestnou porážku vynahradí.
Caissa zasahuje počtvrté
Odmalička jsem měl šachový klukovský sen (znáte ho z mého prvního blogu) – zahrát si partii s velmistrem Vlastimilem Hortem. K tomu má šachista mé výkonnosti v podstatě jen dvě možnosti. Buď v simultánce, což ale není ono – přece jen nejde o partii s rovnými podmínkami, anebo v prvním kole otevřeného turnaje, přístupného i amatérům. V tuto druhou možnost jsem ve vlaku tajně doufal; šachisté nasazení těsně za polovinou startovní listiny (můj případ) bývají v prvním kole předhazováni jako kořist lvům-největším favoritům. Skoro to vyšlo, v prvním kole hraji na šachovnici číslo 4, velmistr Hort sedí proti mně, bohužel ob jednu šachovnici vedle na dvojce. Smutním, neboť je jasné, že druhá taková šance se už nenaskytne – až do konce turnaje se budeme pohybovat v odlišných patrech tabulky. Ale Caissa už poněkolikáté ukázala, kdože je jejím oblíbencem na tomto turnaji. Zapomněla na svou zlomyslnost s nemožným tahem a rozhodla se už počtvrté zasáhnout, z toho potřetí v můj prospěch. Tentokrát to měla hodně těžké, musela totiž bdít nejen nad mými dalšími partiemi, ale především očarovat hru GM Horta. Vlastimil Hort to patrně dodnes neví, ale to, že v předposledním kole ve vyhrané pozici překročil čas (jako už dvakrát před tím), bylo nepochybně Caissino dílo. Díky, Caisso (promiňte, pane Horte), nikdy Ti to nezapomenu. Zahrát si v posledním kole s GM Hortem, navíc v turnaji hraném švýcarským systémem, toho bych bez Tvé pomoci nikdy nedosáhl.
Caissa zasahuje popáté
     Svou partii s Hortem, která skončila už v 25. tahu chycením mého střelce na potupném poli a1, jsem v blogu o šachovém vlaku samozřejmě popsal, notací ji však neuvedl. Klíčová pozice po Hortově tahu 25. … Vd8-a8 je zachycena na diagramu č.1 (B – Kg1, Vd1, Ve1, Sa1, Je3, pd4, e5, f2, g2, h2; Č – Kg8, Va2, Va8, Sb5, Jb3, pb4, c6, e7, f7, g6, h7; 10+11; tragické postavení bílého střelce na poli a1 si prosím zapamatujte!). Přiblížil jsem přitom své myšlenkové pochody během partie, za což jsem to od kamarádů pěkně schytal. „Vymyšlený je to pěkně, ale promiň, machrovat, že máš doma výstřižky z Hortova turnaje v Sousse 1967 – tos trochu přehnal,“ zněly výhrady přátel. Že jsem nedržel hubu, říkám si trpce; dokázat se to nedá a nikdo ti neuvěří ani to ostatní. Jen pro klid duše doma otvírám skříň, chvíli se probírám zaprášenými krabicemi a po pár minutách hledání nevěřím svým očím. V ruce držím školní sešit nadepsaný „Mezipásmový turnaj Sousse 1967“ a kochám se zažloutlými výstřižky. Několik ukázek si můžete prohlédnout v obrazové dokumentaci, kde najdete titulní stranu sešitu, jeden novinový článek Hortův, jeden Pachmanův a stránku s partiemi vystřiženými ze šachových rubrik, z nichž jedna je známá sicilská remíza Kaválek – Fischer ve variantě s obětí pěšce b2. Uznejte: je to normální, aby člověk, založením spíše bordelář, během deseti minut vyhrabal 45 let starý sešit, který neviděl několik desetiletí? Vysvětlení mám jediné – opět, už popáté, zasáhla bohyně Caissa.
Důkaz Caissiny existence
     V předchozích odstavcích jsem popsal pět zcela nepravděpodobných událostí, ale jako bych už slyšel škarohlídy, kteří to vše budou považovat jen za mimořádnou shodu okolností. „Ten sešit že má být důkazem Caissiny existence, který jsi sliboval v úvodu článku?“
Nikoli, ten důkaz teprve přijde a je ukryt mezi partiemi mezipásmového turnaje z roku 1967. V sešitě jsem našel řadu partií, ale mezi nimi kupodivu ani jednu Hortovu. Tím spíš jsem pocítil nutkání podívat se, jak to ten Hort tenkrát v Sousse vlastně hrál. Naštěstí existují databáze a v nich se dá zjistit, že po úvodních třech remízách s maďarskými velmistry Bilekem, Barczayem a Portischem sehrál Hort první rezultativní partii ve 4. kole, kde byl jeho soupeřem mongolský šachista Mjagmarsuren. Partii jsem si přehrál a na její závěr pak dlouho nevěřícně zíral v němém úžasu. Hort vyhrál, a teď pozor, chycením bílého střelce na poli a1 v 50. tahu! Na diagramu č. 2 (B – Kf4, Vd3, Sa1, pa2, h4; Č – Kd5, Vc1, Sc5, pa3, d4, h5; 5+6) je postavení po Hortově tahu 50. … Vc4-c1, po němž ještě následovalo 51.Sxd4 Vc4 a bílý se vzdal. Připomínám, jak skončila moje partie s Hortem v šachovém vlaku: chycením bílého střelce na poli a1 v 25. tahu! Nevím, zda počet tahů má něco symbolizovat (snad že jsem proti Mongolovi poloviční břídil). Tady bych ještě připustil, že jde o náhodu (kolikátou už?). Ale pokud jde o masakr na poli a1? Kolik partií za celý svůj život vyhrál Hort chycením střelce na tomto políčku? Může i toto být jenom náhoda? Nikdo mi nevymluví, že i v partii s velmistrem Hortem vedla mou ruku bohyně Caissa. Jejím nevšedním závěrem mi zanechala tajný vzkaz a čekala, kdy, a jestli vůbec, jej rozluštím.
Mezi šachovým nebem a zemí
Jak už jsem napsal na začátku: věřit tomu všemu můžete, i nemusíte. Fakta jsou snadno dohledatelná v turnajové tabulce z šachového vlaku, stejně snadno si můžete ověřit průběh partie Mjagmarsuren – Hort z roku 1967. Jediné, co jsem si v článku přikrášlil oproti skutečnosti, je jeho nadpis. Dlouho jsem nad ním váhal, protože slovní spojení „Týdenní románek“ navozuje prvoplánově představu milostné avantýry. Je to sice krásná představa, že by se Caissa před svým návratem na šachová nebesa aspoň na chvíli proměnila v krásnou dívku a naživo se mnou rozebrala některé ze svých fantastických a neuvěřitelných pozic či kombinací, to se však bohužel nestalo. Na druhou stranu, nebýt mnohoslibného nadpisu, kdoví, zda byste článek dočetli až sem.
Jak vidíte, i v šachu existují věci mezi nebem a zemí, které se těžko dají racionálně zdůvodnit. Nevěříte-li mému románku s Caissou, nepřesvědčil-li vás podrobně popsaný sled událostí, ani poslední třešnička na dortu v podobě chycených střelců na poli a1, neberu vám to. Snad v tom případě přijmete článek alespoň jako zajímavou pohádku. Vám ostatním přeji, aby i vás Caissa někdy osobně navštívila. Věřte mi, je to nezapomenutelný zážitek.
Jen jedna otázka mi dodnes vrtá hlavou. Co je na mně tak výjimečného, že zrovna mne Caissa učinila svým vyvoleným? Po pravdě řečeno, nevím. Zřejmě i v šachu platí, že musíte mít štěstí a musíte být v pravý čas na pravém místě. A třeba být i členem toho správného oddílu.
Luděk Sedlák, Caissa Úholičky
 
Příloha: Luděk Sedlák – GM Vlastimil Hort, šachový vlak 18.10.2011
1.e4 d6 2.d4 g6 3.Jc3 Sg7 4.Sc4 c6 5.Jf3 b5 6.Sb3 b4 7.Jb1 Jf6 8.Jbd2 a5 9.Sc4 d5 10.e5 dxc4 11.exf6 Sxf6 12.Jxc4 Sa6 13.b3 Dd5 14.Dd3 0-0 15.0-0 Vd8 16.Sb2 Jd7 17.Vad1 a4 18.Vfe1 Sb5 19.Jfe5 Sxe5 20.dxe5 Dxd3 21.cxd3 axb3 22.axb3 Jc5 23.d4 Jxb3 24.Je3 Va2 25.Sa1 Vda8 0:1.
Srp 1, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
1 srpna, 2012

Šachové mystifikace v přímém přenosu

Začnu provokativní otázkou. Znáte následující partii? 1.e4 e5 2.f4 exf4 3.Sc4 Dh4+ 4.Kf1 b5 5.Sxb5 Jf6 6.Jf3 Dh6 7.d3 Jh5 8.Jh4 Dg5 9.Jf5 c6 10.g4 Jf6 11.Vg1 cxb5 12.h4 Dg6 13.h5 Dg5 14.Df3 Jg8 15.Sxf4 Df6 16.Jc3 Sc5 17.Jd5 Dxb2 18.Sd6 Dxa1+ 19.Ke2 Sxg1 20.e5 Ja6 21.Jxg7+ Kd8 22.Dxf6+ Jxf6 23.Se7 mat? Nejspíš se mezi čtenáři tohoto serveru nenajde nikdo, kdo by nepoznal „nesmrtelnou“ Anderssenovu partii z roku 1851. Je známo, že nešlo o partii turnajovou, ale o volnou partii, kterou v průběhu prvního mezinárodního šachového turnaje sehráli jeho pozdější vítěz Adolf Anderssen a francouzský mistr Lionel Kieseritzki. Zatímco se budete kochat matem, jakému problémisté říkají modelový (viz první diagram: Ke2, Se7, Jd5, Jg7, pa2, c2, d3, e5, g4, h5 – Kd8, Da1, Va8, Vh8, Sc8, Sg1, Ja6, Jf6, pa7, b5, d7, f7, h7; 10+13), mám pro vás druhou otázku, ještě provokativnější. Věříte, že se tato partie v Londýně roku 1851 skutečně odehrála? Co když si oba aktéři partii trochu upravili a světlo světa spatřila nikoli nesmrtelná partie, ale nesmrtelná analýza? Předem se omlouvám všem šachistům, které jsem pobouřil touto kacířskou myšlenkou, přesto vás prosím: s odpovědí a odsouzením autora, který si dovolil zapochybovat o skvostu, jenž by mohl být vytesán na titulní straně šachové Bible, počkejte alespoň do té doby, než se prokoušete textem tohoto článku. Třeba vám pak ta otázka nepřijde tolik pobuřující.
O překrucování historie
Je známou věcí, že historie se často překrucuje. Obvykle si ji k obrazu svému upraví vítězové; jejich kronikáři něco přidají, něco uberou, něco poopraví – tak, aby činům svých panovníků dodali lesku a dalším generacím je ukázali v tom nejlepším světle. To se dělo už ve starověku a (nebuďme naivní) děje se dodnes.
Také šachová historie se často překrucuje. A nemusí jít hned o mystifikace takového kalibru, jako jsou vymyšlené šachové partie připisované Napoleonovi, Leninovi, Stalinovi či jiným chvalně i nechvalně známým osobnostem. Jsou omyly úmyslné, ale i takové, které vzniknou nechtěně, náhodou, obyčejným přepsáním, a žijí si pak svým vlastním životem. Některé se tradují z generace na generaci a jsou už natolik vžité, že je šachisté berou jako nezvratná fakta, o nichž se nepochybuje. Několik takových bych zde chtěl  připomenout a pokusit se uvést je na pravou míru. Nevěřím, že se to podaří beze zbytku – tradované historické omyly mají tuhý kořínek a v šachu to nejspíš nebude jiné.
Damianova obrana
Nejprve jeden příběh z šachového dávnověku. Jeho smutným hrdinou je význačný portugalský mistr 16. století Damiano da Odemira, který již v roce 1512 (!) vydal šachovou knihu, v níž mimo jiné prokázal méněcennost zahájení 1.e4 e5 2.Jf3 f6? 3.Jxe5! Šachová zahájení bývají pojmenována podle těch, kdo je vymysleli, případně zavedli do praxe. Právě Damianova obrana je výjimkou z tohoto pravidla; nutno však přiznat, že nejde o žádný „objev“, tato skutečnost je všeobecně známá. Chudák Damiano se nejspíš dodnes v hrobě obrací, když vidí, že se jeho jménem nazývá nekorektní zahájení, které nevynalezl, nýbrž vyvrátil.
Jsou ale jiné tradované omyly v historii šachové hry, o nichž i odborníci řeknou ano, tak to bylo. A přece nebylo. Některé takové si zde připomeneme.
Slavná „Kolischova“ kombinace
Na Zmatlíkově učebnici Šachista začátečník, knize, kterou podle původní učebnice prof. Karla Zmatlíka přepracoval mistr Josef Louma, vyrostlo v 50. a 60. letech minulého století několik šachových generací. Je to šachová ikona mého dětství, k níž mám citový vztah a vracím se dodnes, jak jistě z mnoha citací poznáte.
V jedné z kapitol, nazvané „Kytice miniaturních partií“, se objevily tyto dvě miniaturky. První je partie Distl – Rossipal (Praha 1900): 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Jxd4 Jxd4 5.Dxd4 Je7 6.Sc4 e6 7.Jc3 d6 8.Sg5 Db6 9.Dxd6 Dxb2? 10.Vd1! Dxc3+ 11.Sd2 Dxc4 12.Dd8+!! Kxd8 13.Sa5++ Ke8 14.Vd8 mat.
Stejná oběť dámy se opakovala ve známé partii Réti – Tartakower (Vídeň 1910): 1.e4 c6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.Jxe4 Jf6 5.Dd3 e5 6.dxe5 Da5+ 7.Sd2 Dxe5 8.0-0-0! Jxe4? 9.Dd8+!! Kxd8 10.Sg5++ Kc7 11.Sd8 mat.
    V několika vydáních Šachisty začátečníka bylo možno číst „Resumé“ s rozborem rozhodujících chyb, zakončené konstatováním: „Prvním autorem kombinace z obou partií byl známý mistr Kolisch“.
Ignaz Kolisch (1837 – 1889), šachový mistr narozený v Bratislavě, žijící ve Vídni, byl jedním z nejvýznamnějších mistrů své doby. Mimo jiné sehrál vyrovnané zápasy s Andersenem a Paulsenem, dokonce vyhrál mezinárodní turnaj v Paříži 1867 před Winawerem a Steinitzem. To zřejmě zmátlo autory učebnice natolik, že mu přisoudili autorství zmíněné kombinace. Ano, Kolisch byl skutečně jejím spolutvůrcem, ale v roli, kterou se nejspíš nikde moc nechlubil. Jak by také ano, když v partii Macuzski – Kolisch z Paříže 1864 vystupoval jako poražený. Partie 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4 4.Jxd4 Dh4 5.Jc3 Sb4 6.Dd3 Jf6 7.Jxc6 dxc6 8.Sd2 Sxc3 9.Sxc3 Jxe4 10.Dd4! De7 11.0-0-0 Dg5+? 12.f4! Dxf4+ 13.Sd2 Dg4 (viz diagram č. 2: Kc1, Dd4, Vd1, Vh1, Sd2, Sf1, pa2, b2, c2, f2, g2, h2 – Ke8, Dg4, Va8, Vh8, Sc8, Je4, pa7, b7, c7, c6, f7, g7, h7; 12+13) 14.Dd8+!! Kxd8 15.Sg5++ Kc8 16.Vd8 mat je dodnes ozdobou sbírek miniaturních partií. Jejímu vítězi, jenž se svým věhlasem mistru Kolischovi zdaleka nemohl rovnat, by komentář v uznávané učebnici asi moc radosti neudělal.
Nebyl to ale jen Zmatlíkův Šachista začátečník, kde se Kolischovi mylně připisuje autorství kombinace. Například v turnajové knize Trenčanské Teplice 1949 (Memoriál Richarda Rétiho) vydané v Praze 1951 jsou připomenuty některé ze slavných Rétiho kombinaci. „Některé z nich přímo náleží do základních učebnic šachových a proto upozorňujeme v stručném sledu aspoň na slavnou kombinaci Kolischovu, kterou Réti provedl v nejranějším možném stadiu s novou podvariantou,“ praví se v knize, načež je reprodukována zmíněná partie Réti – Tartakower.
Teprve v 7. vydání Šachisty začátečníka (1955) byla záležitost s autorstvím kombinace alespoň částečně opravena. Jak je možné, že jenom částečně? Inu, přečtěte si formulaci této „opravy“. „Kombinace z obou partií se poprvé udála v Paříži v letech šedesátých v partii Macuzski – Kolisch“, praví se šalamounsky v komentáři, aniž by bylo uvedeno, kdo v partii zvítězil.
    Je vidět, že mýty mají i v šachu tuhý kořínek… A je jedno, zdali byl na počátku úmysl, špatná paměť, nebo jen pouhé přepsání. Prostě chybička se vloudí, a další autoři ji s důvěrou opisují. Podívejme se na ještě několik příkladů.
Partie „Rubinstein – Salwe“
Už jen titulek s oběma aktéry v uvozovkách dává tušit, že ani s touto partií nebude něco v pořádku. Záměna bílého za černého, a tedy podstatná záměna role tvůrce ohnivé kombinace s rolí naivy, který skočil geniálnímu mistrovi na špek, není v šachové literatuře nijak výjimečná. Napíše se jednou, a další autoři s důvěrou opisují chybu, ať už s citací, či bez citace zdroje. Znovu nahlédněme do knížky Šachista začátečník, kde je popsán efektní závěr kombinace na téma přilákání: „Zvláště instruktivní příklad na toto téma udávají učebnice z partie Rubinstein – Salwe,“ praví se v knížce u našeho diagramu č. 3 (Kh1, De7, Vd1, Vd2, Jh2, pa5, b2, d4, d5, e3, g4 – Kh8, Dg3, Vc8, Vf6, Se4, pa7, b7, f3, g7, h7; 11+10). „Aby postup pf3 s odtažným šachem měl žádaný účinek, nutno přilákat věž na pole e1. Obstará to oběť dámy: 1… De1+!! 2. Vxe1 f2+ 3. Dxe4 fxe1D+ a bílý se vzdal.“ Tolik citace. Inu, slavný mistr jednou neměl svůj den, řekne si čtenář. V Rubinsteinově monografii (nebo i v jiných publikacích) si ale můžete přečíst, že v partii, která se hrála v Lodži 1907, měl Akiba Rubinstein černé! Ne tedy slabší den, ale jedna z mnoha skvělých kombinací polského velmistra.
Vymyšlené či upravené partie: Napoleon, Stalin, ale i Alechin
     Zvláštní, a velmi rozsáhlou kapitolu, která se týká šachových bájí a pohádek, tvoří vymyšlené, či různě upravené a přikrášlené partie. Většinou vznikly proto, že teprve při dodatečné analýze šachisté zjistili, jak mohli partii brilantně vyhrát nebo remízovat skrytou efektní kombinací. Někdy bylo jen nutno „upravit“ protihru poraženého soupeře, který, nic netuše o tom, jaké efekty pozice skrývá, se nechal porazit docela jednoduše, aniž by umožnil vítězi spustit ohňostroj obětí. A jak to bylo doopravdy, dnes nikdo spolehlivě nezjistí.
Už bylo řečeno, že řadu takových partií „sehrál“ Napoleon (ten alespoň šachy často a rád hrával, to je o něm známo), nebo dokonce generalissimus Stalin, který naopak nejspíš ani nevěděl, jak se tahá figurkami. Přesto je „známa“ Stalinova partie s Ježovem, údajně z roku 1926, kterou podle odborníků sehrál bílými šachista mistrovské třídy. Tyto partie zde vynecháme a zaměříme se na ty, které byly skutečně sehrány. Jenom se, s velkou pravděpodobností, odehrály poněkud jinak. A nemyslete si, že jde jen o partie bezvýznamných hráčů. Jednu takovou, o níž se historikové přou, zda se skutečně hrála, má ve své sbírce i bývalý mistr světa Alexandr Alechin. Je to partie, v jejímž závěrečném postavení je na šachovnici pět dam a Alechin ji rozhodl tichým tahem věží. Soupeřem byl neznámý N.N. a celou partii naleznete např. v Kotovově monografii „Alechinův šachový odkaz“. Po 23 tazích (prý) vzniklo postavení diagramu č. 4 (Kf3, De3, Df4, Dg8, Vh1, Sf1, Jg1, pf2 – Kb6, Db1, Dc2, Va8, Sc5, Sc8, Jc6, pa7, b7, d5; 8+10), které bílý rozhodl neuvěřitelným tahem 24.Vh6!! Věřte – nevěřte…
Někdy je přepisování šachové historie i po letech dokazatelné – to když je známa původní partie i její upravená verze a když se teprve časem staly hlavními variantami tahy, které zprvu zůstaly skryty v analýzách. Máte-li štěstí a jste-li milovníky starých knížek a časopisů, občas při jejich pročítání na takové partie narazíte. Právě ty, které v následujících řádcích ukážeme, daly článku název „mystifikace v přímém přenosu“.
Torre – Eduard Lasker
     V Chicagu 1926 se hrála partie Torre – Eduard Lasker. Bílý, mexický mistr Carlos Torre, který rok před tím na turnaji v Moskvě ve slavné partii rozdrtil Emanuela Laskera, neměl v partii s jeho jmenovcem štěstí a už v 8. tahu udělal prohrávající chybu. Vyvrácení nebylo nijak zvlášť skryté, ale černý, který nic takového nepředpokládal, chyby nevyužil. Co praví o partii časopis Československý šach z roku 1968: „V partii dvou známých mistrů se málokdy stane, aby se jeden ze soupeřů dopustil hned v zahájení prohrávající chyby. Ještě řidčeji pak v takovém případě druhý hráč přehlédne možnost partii bleskově zakončit. Proto lze partii Torre – Lasker z turnaje v Chicagu 1926 považovat za kuriózní případ. Po 1.Jf3 d5 2.c4 dxc4 3.Ja3 e5?! 4.Jxe5 Sxa3 5.Da4+ b5 6.Dxa3 Sb7 7.b3 Dd6 8.Sb2? (viz diagram č. 5: Ke1, Da3, Va1, Vh1, Sb2, Sf1, Je5, pa2, b3, d2, e2, f2, g2, h2 – Ke8, Dd6, Va8, Vh8, Sb7, Jb8, Jg8, pa7, b5, c4, c7, f7, g7, h7; 14+14) černý táhl 8… f6? a partie skončila po mnoha dalších tazích remízou. Místo 8… f6 však mohl zahrát nečekané 8…c3!! a bílý by se byl zajisté vzdal. Po 9.Sxc3 visí dáma, po 9.dxc3 visí jezdec, po 9.Dxd6 cxd6! (ne cxb2? 10.Dd4!) visí dvě figury; po jiném 9. tahu bílého zůstane buď jezdec nebo střelec napaden.“
     Partie si všimli autoři sbírek miniaturních partií a těm se jaksi nehodilo, aby „vítěz“ soupeřovu chybu přehlédl. A tak se Eduard Lasker stal dodatečně vítězem partie. Ještě poměrně šalamounsky to vyřešil A. J. Rojzman ve sbírce miniaturek nazvané „444 sraženych korolja“ (vyd. 1987). Partii popisuje podle skutečnosti až do 8. tahu 8.Sb2?, a dále říká: „Samozřejmý tah. Bílý však přehlíží krásný a velmi originální kombinační úder“. O následující chybě 8…f6? Rojzman mlčí, zatímco k tahu 8…c3!! uvádí: „Efektní a efektivní. Není těžké se přesvědčit, že při libovolné odpovědi bílý zůstává minimálně bez figury a další boj už nemá smysl.“ Tečka. Autor se rafinovaně vyhnul sdělení, jak vlastně partie skončila. Což je mimochodem obvyklá finta, vzpomeňte na nejasnou formulaci opravy týkající se „slavné Kolischovy kombinace“.
     Partie ovšem dál putovala světem a v Psychologickém průvodci šachovou partií Jiřího Veselého (jinak ovšem skvělé knížce, velice oblíbené širokou šachovou obcí), se o partii píše: „Jinak to bylo v partii Torre – Lasker, Chicago 1926, v níž se černý správně rozhodl energickými tahy v zahájení překazit soupeři temperamentní záměry. Po 1.Jf3 d5 2.c4 dxc4 3.Ja3 spustil nejostřejší systém 3… e5!? 4.Jxe5 Sxa3 5.Da4+ b5 6.Dxa3 Jf6 a po 7.b3 připravil tahem 7… Dd6 soupeři léčku, kterou si vymyslel už doma. Bílý zahrál automaticky 8.Sb2? a po 8… c3!! se vzdal, protože ztrácí figuru.“ Vida, tentokrát černý nejenže využil Torreho chyby, ale léčku si dokonce nachystal už doma. Jaký posun oproti skutečnosti!
Čigorin – Tarrasch
     Podobný osud jako partie Torre – Lasker měla poučná pěšcová koncovka Čigorin – Tarrasch, hraná na turnaji v Ostende 1905. Po 48 tazích partie dospěla do postavení diagramu č. 6 (Kf4, pf5, g4, h4 – Kd4, pf6, g7, h7; 4+4). Bílý na tahu pokračoval nejprve ještě správně 49.g5, po 49… Kd5 se však dopustil rozhodující chyby 50.gxf6?, načež Tarrasch partii rychle vyhrál. Následovalo 50… gxf6 51.Kg4 Ke4 52.Kh3 Kf4 a bílý se vzdal. Takto najdete partii v databázích, ale i ve starších učebnicích, například v 2. vydání Zmatlíkovy knihy Šachy – Rukověť praktické hry (jakýsi předchůdce Šachisty začátečníka, vyd. 1915). Dodejme, že po 50.gxf6? gxf6 51.Kg4 Ke4 by bílý prohrál i po lepším 52.Kh5 Kxf5 53.Kh6 Ke6! 54.Kxh7 f5! 55.Kg7 f4 56.h5 f3 57.h6 f2 58.h7 f1D 59.h8D a černý vyhraje díky tzv. Poleriovu manévru s přiblížením dámy: Dg2+ 60.Kh6 Dh3+ 61.Kg7 Dg4+ 62.Kh6 Dh4+ 63.Kg7 Dg5+ 64.Kh7 Kf7! s výhrou.
Nicméně pozice v sobě přesto skrývá studiovou možnost záchrany. V pozici diagramu může po 49.g5 Kd5 bílý zahrát 50.Kg4! a po dalším 50… Ke4 51.g6! h6 nečekané 52. Kh5!! s remízou, protože po Kxf5 je pat. Záchrana je to pěkná, a tak není divu, že do učebnic vešla především tato, Čigorinem opomenutá varianta. Ve zmíněné Zmatlíkově knížce je ještě partie uvedena správně; s poznámkou, že správným postupem mohl bílý zachránit remízu. Další autoři si ale už partii přikrášlili. Například Emil Richter v učebnici Šachové končící hry (1958) má pozici po 49. tahu černého a uvádí: „Ačkoli černý král ohrožuje vysunutého pěšce f5, přece bílý zachrání partii. Bílý remisoval tahy 1.Kg4 Ke4 2.g6 h6 3.Kh5! Kxf5 pat.“
Obdobně Inna Veselá v knížce Černobílé otazníky (1967) má postavení již po úvodních tazích 1.g5 Kd5 (s nesprávným postavením bílého krále na h3, což na řešení nic nemění) a píše: „Ruský velmistr stojí velmi nepěkně. Německý kandidát mistrovství světa hrozí využít toho, že bílý bude muset tahat, k zisku pěšce f5. Ještě se zdá, že největší vyhlídky dává bílému 1.gxf6 gxf6 2.Kg4 Ke4 3.Kh5 Kxf5 4.Kh6 Ke6!“ a dále popisuje výše zmíněnou variantu, končící výhrou černého. A nakonec si můžete přečíst: „A přece se Michailu Čigorinovi podařilo partii zachránit: 1.Kg4 Ke4 2.g6! h6 (po hxg6 3.fxg6 by se rozběhl pěšec h až na h6 a uvolnil by tak postup pěšce g) 3.Kh5!! a partie byla dána za remízu. Vezme-li totiž černý pěšce f5, je pat. A nevezme-li pěšce f5, pak nemůže partii nikdy jinak vyhrát.“ Neboli stejný scénář jako v partii Torre – Ed. Lasker o stokrát opakované lži, která se stává pravdou. Jinými slovy: zprvu nevyužitá možnost se cituje tak dlouho, až se časem přemění v hlavní variantu.
Duras – Dr. Olland
Asi vás překvapí, že mezi ty, kteří si dodatečně přikrášlili svou partii, se zařadil i jeden z nejvýznamnějších českých mistrů všech dob, samotný Oldřich Duras. Na titulní straně učebnice Karla Zmatlíka „Šachy – Rukověť šachové hry“ (1. vydání, 1909) si můžete prohlédnout diagram z partie O. Důras – Dr. Olland (mistr Duras se v té době psal ještě s kroužkem nad „u“). Je to náš diagram č. 7: Kg1, Dh4, Vd6, Sh6, Je2, pa2, c2, e5, f2, g2, h2 – Kh7, Dc7, Va8, Vg8, Sg4, pa7, b6, c3, d5, f7, g6 (11+11).
Jde o partii z turnaje v Karlových Varech 1907, která je ve zmíněné knížce uvedena na straně 126 a končí nádherným trojtahovým matem s obětí dámy: 25.Sf8+ Sh5 26.Dxh5+!! gxh5 27.Vh6 mat.
    Na pohled krásné zakončení, ale šachové databáze, nebo i Prokopova monografie „Duras vítězí“, nás i tentokrát usvědčí z mystifikace. Duras ve skutečnosti kombinaci přehlédl (dodejme, že ve své turnajové praxi zcela ojediněle) a vyhrál prozaicky: 25.Jf4 Vh8 26.Jxd5 Dxd6 27.exd6 Sh5 28.Se3 Vad8 29.Dg5 a černý se vzdal.
    Durasovi příznivci namítnou: Tu partii si nepřikrášlil Oldřich Duras, ale Karel Zmatlík, autor učebnice. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo, ale musím vás zklamat. Uprostřed titulní strany, mezi nadpisem „Šachy – Rukověť šachové hry“ a diagramem z Durasovy partie, je vedle jména autora zcela jednoznačně uvedeno: Přehlížel Oldřich Důras, mistr šachu. Sami se můžete přesvědčit na reprodukci titulní strany knížky.
Jak to tedy bylo s nesmrtelnou partií?
     Jak je vidět, občas si malinko zašvindlují i renomovaní mistři, ať už vědomky, či nevědomky. Někdy je úmysl zřejmý, jindy lze těžko po letech rozhodnout, z jakých kdo čerpal pramenů, jak se manipulace účastnili sami aktéři partie, co měli na svědomí komentátoři a kde zaúřadovala prachobyčejná chyba či náhoda. Neodvažuji se soudit, nevím ani, jaká kritéria se dříve v těchto případech uplatňovala – pravděpodobně méně přísná než dnes.
     V každém případě je čas zopakovat provokativní otázku z úvodu článku: Co myslíte? Odehrála se v roce 1851 nesmrtelná partie Anderssen – Kieseritzki přesně tak, jak ji známe? Prohlásíte mě za kacíře a vyobcujete z řad slušných šachistů, nebo se přece jen najde někdo další, v kom začne vrtat červíček pochybností?
Kvě 9, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
9 května, 2012

Rozluštěné tajemství mistra Josefa Krejcika

       Jedním ze skvělých šachistů, kteří dovedli spojit šachový um v praktické hře s humorem a vtipem, byl vídeňský mistr Josef Emil Krejcik (1885 – 1957). Patřil k nejlepším rakouským šachovým amatérům, byl i autorem humorných šachových knížek. Přitom nebyl šachistou ledajakým, v roce 1921 získal titul rakouského mistra, mimo jiné byl též zakladatelem Rakouského šachového svazu (1920). Hrával především pro radost ze hry a při partii se dovedl náramně bavit.  
Svědčí o tom dvě následující ukázky. První je závěr partie Krejcik – Schwarz (Vídeň 1905). Partie se hrála v posledním kole a Krejcikův soupeř měl vyhlídky na získání první ceny. Krejcik byl ale proti a v partii objevil studiové obraty vedoucí k zisku dámy.
V pozici diagramu č.1 (B: Ke2, De4, Sg4, Je7, pb2, c4, h3; Č: Kb8, Db7, Sg5, Je3, pc6, d4, f4, f6; 7+8) zahrál 1. Jxc6+ Kc7 2. De7+ Kb6 (Kxc6? 3.Sf3+) 3. c5+ Ka6 4. Sc8! Dxc8 5. Da7+ Kb5 6. Db6+ Kc4 7. Db4+ a v postavení druhého diagramu (B: Ke2, Db4, Jc6, pb2, c5, h3; Č: Kc4, Dc8, Sg5, Je3, pd4, f4, f6; 6+7) se černý vzdal, protože po Kd5 8. Je7+ ztrácí dámu. Partie nejenže připravila Schwarze o první cenu, ale Krejcik za ní dostal dokonce cenu za brilanci.
Teprve po 45 letech objevil sám Krejcik, že cenu za krásu dostal vlastně neprávem, protože jeho kombinace měla díru. Zdá se to neuvěřitelné, ale v okamžiku vzdání stál na výhru – černý! Kdyby neztratil hlavu a po 7…Kd5 8. Je7+ zahrál Ke4! 9. Jxc8 f3+ 10. Kf2 Sh4+ 11. Kg1 f2+ 12. Kh2 f1D, je bílý ztracen. Závěr partie zařadil Luděk Pachman do své učebnice Taktika moderního šachu (2.díl, 1964), odkud jsou také převzaty předchozí poznámky. V jiné své knížce (Jak přelstít svého soupeře, 1990) Pachman označuje za rozhodující chybu bílého tah 3.c5+?, místo nějž byla už dříve nalezena snadná cesta k výhře po 3.Dd8+! Dc7 4.c5+. Je dobře, že Krejcik při partii toto pokračování nenalezl. Sebe by připravil o cenu za krásu a šachový svět o pozoruhodnou kuriozitu – zázračné vyvrácení „vítězné“ kombinace, které je neméně efektní než kombinace sama. Tím, že je objevil sám její autor, Josef Krejcik jen potvrdil, že bez ohledu na korektnost skončila cena za krásu ve správných rukou.
    První z našich dvou partií tedy Krejcik vyhrál, ale při správné hře měl prohrát. V Krejcikově praxi ovšem existuje i opačný příklad.
     Je to partie Krejcik – Joachim Weiss, hraná ve Vídni roku 1907, která po 25. tahu bílého dospěla do pozice třetího diagramu (B: Kf3, Dh4, Va1, Sc4, Jf5, pb2, c2, d3, e4, g2, g3; Č: Kg8, Db8, Vf8, Sg6, pc5, d4, f7, g7, h7; 11+9).
Její další průběh popisuje Jiří Veselý v knížce Negližé za šachovnicí. Uvádíme ji s jeho komentářem. „Krejcika partie zjevně nudila, a tak si začal vymýšlet. Po 25… Dxb2 má k výhře spoustu cest, vždyť má o figuru více, ale přesto se zamyslel. Málokdo tušil, proč. Po chvíli zahrál 26. Sxf7+!?? Brát králem ani věží tohoto střelce nelze, to by černý dostal mat, přišlo tedy logické 26… Sxf7. Teď byli diváci i soupeř napjati, co že to Krejcik zamýšlí. K obrovskému úžasu všech přítomných však mistr Krejcik zřetelně pravil: „Hlásím samomat třetím tahem.“ Následovalo 27. Je7+ Kh8 28. Dxh7+ Kxh7 29. Vh1+, načež po vynuceném 29… Sh5 byl bílý král mat (poslední diagram). Přesně podle Krejcikova ohlášení.“
Nádhera, co říkáte? Obě partie jsou ale dobře známy, proč tedy v titulku hovoříme o nějakém, dokonce rozluštěném, tajemství? O Krejcikovi se ví, a zejména druhá ukázka to jasně dosvědčuje, že radost ze hry a humor stavěl při šachu nade vše. Rád si z čtenářů i soupeřů vystřelil; z jedněch ve svých vtipných úlohách či článcích, z druhých přímo za šachovnicí. Pokud je známo, nikdo si dosud nedal dvě zmíněné partie do souvislosti, tak se zde o to pokusíme.
Obě skončily opačně, než měly skončit, přitom obě jsou skvělými ukázkami krásy a bohatství šachové hry. A podívejme se ještě na jednu zdánlivou maličkost, pro nás však velice podstatnou – a tou jsou jména Krejcikových soupeřů. V prvním případě Schwarz, v druhém Weiss. Jednou Černý, podruhé Bílý. Jako figurky a políčka na šachovnici královské hry, kterou Josef Emil Krejcik tak miloval.
Můžeme se jen dohadovat, jak dlouho znal Josef Krejcik tajemství ceny za krásu v partii Krejcik – Schwarz, třebaže se svým objevem seznámil šachovou veřejnost až po 45 letech. Kdo ví, zda o vyvrácení své kombinace nevěděl už v roce 1907 při partii s Weissem a zda tuto partii (právě s Weissem, a s nikým jiným!) nepojal jako její svéráznou pointu. Nebo si snad druhou partii vymyslel a jméno Joachima Weisse využil k jednomu z mnoha svých šibalských kousků, jimiž tak rád mystifikoval čtenáře? To už patrně navěky zůstane Krejcikovým tajemstvím a nerozluštěnou šachovou hádankou, již si vzal s sebou do hrobu a zanechal k řešení budoucím generacím. Přál si snad Josef Krejcik, aby mnoho let po jeho smrti někdo odhalil spojitost mezi oběma partiemi, ať už skutečnými, upravenými, či zcela smyšlenými? Věřím, že to tak bylo, mistře Krejciku, a po 105 letech od památného samomatu se hlásím jako úspěšný řešitel.
(Věnováno památce pana Vítězslava Houšky)
Bře 2, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
2 března, 2012

Moderní nesmrtelná

Není jednoduché se prosadit na tomto šachovém blogu, když nejste ani velmistrem, ani špičkovým trenérem, ba ani celebritou, abyste mohl dát k lepšímu nějakou historku ze světa šachových osobností. 

Naštěstí ještě zbývá možnost komentovat partie druhých. Uznejte, že to není špatný nápad. V době fritzů, rybek a houdiniů to přece nemůže být problém. Brilantních partií se odehraje spousta, a když některou vhodně opatříte poznámkami, to by v tom byl čert, aby část slávy neulpěla na vás, šikovném komentátorovi. Stačí si vybrat správného hrdinu, správnou partii a úspěch je zaručen.

     Mým hrdinou je německý velmistr Robert Hübner, světové eso 70. a 80. let a dodnes velký šachový Machr, jak jsme se mohli přesvědčit v nedávném mariánskolázeňském utkání proti Sněženkám. Skvělých partií sehrál na tisíce, ale má to jeden háček: k mé smůle skoro všechny už někdo okomentoval. I v šachu ale platí, kdo hledá, najde, a tak jsem nakonec přece jednu objevil. Jistě mi dáte za pravdu, že stála za to.

Hübner – Rogoff, Sturm Graz 1972

Na studentském mistrovství světa družstev v roce 1972 se v utkání SRN – USA hrála partie Hübner – Rogoff. Tenkrát se ještě partie přerušovaly a Hübner, který měl za sebou dvě dlouhé dohrávky, zahájil 1.c4 a nabídl remis. Rogoff remízu přijal, ale rozhodčím se taková partie nelíbila a nařídili soupeřům, aby ji sehráli znovu. Těžko říct, jak se mohlo stát, že opakovaná partie, kterou budoucí přední světoví hráči sehráli proti své vůli, neobletěla šachový svět, nevešla do dějin královské hry a nestala se ozdobou šachových učebnic. Její průběh byl následující: 1.c4 Jf6 2.Jf3 g6 3.Jg1 Sg7 4.Da4 0-0 5.Dxd7 Dxd7 6.g4 Dxd2+ 7.Kxd2 Jxg4 8.b4 a5 9.a4 Sxa1 10.Sb2 Jc6 11.Sh8 Sg7 12.b4 axb4 remis. Pořadatelé neměli pochopení pro takový druh humoru, partii označili za skandální, znovu ji anulovali a nařídili ji sehrát potřetí. To ale Hübner odmítl a partie mu byla prohlášena za prohranou. Tolik historická fakta.

Pokud je nám známo (jak jste si jistě všimli, přecházím v první osobě do plurálu; činím tak ze skromnosti, neboť si nechci přivlastnit vše, na co jsme společně přišli s týmem spolupracovníků), nikdo se dosud nepokusil tuto partii zanalyzovat a seriózně okomentovat. S rozsáhlým pracovním týmem, v němž nechyběli naši přední šachoví velmistři, psychologové, psychiatři a specialisté na nejmodernější počítačové programy, jsme se ujali tohoto nelehkého úkolu a opatřili partii poznámkami, z nichž bude naprosto zřejmé, že šachisté ve skutečnosti předběhli dobu, a není jejich vinou, že pořadatelé nepochopili hloubku myšlenek v ní ukrytých.

Hübner – Rogoff, Sturm Graz 1972: 1.c4! Kdo čekal změnu, nedočkal se. 1…Jf6! Každý ví, jak velkou roli hraje v moderním šachu domácí příprava. V tomto směru měl Rogoff velkou výhodu, protože 1.c4 zahrál Hübner už v první, anulované partii. Rogoff při společné analýze naznačil, že by odpověděl e5. Nyní si ale rafinovaně nachystal jinou odpověď, čímž svého soupeře zcela vykolejil. Naopak Hübner, který automaticky očekával „anglické“ e5, byl tahem Jf6 nepříjemně rozhozen, zbortila se mu domácí příprava a už od 2. tahu začínala jeho vlastní tvorba. Bude velmi poučné sledovat, jak se s tímto faktem vypořádal. 2.Jf3! Umění světových šachistů spočívá v tom, že včas postřehnou krizi a dovedou v pravý čas změnit plán hry, když to pozice vyžaduje. To právě nyní předvedl Hübner, když místo očekávaného Jc3 zvolil tah druhým jezdcem. Vtip tohoto tahu spočívá v tom, že kdyby soupeř nyní zahrál s přehozením tahů přece jenom e5, přišlo by nečekané 3.Jxe5! se ziskem pěšce. Nedivte se těmto hlubokomyslným úvahám, bílé figury vede budoucí velmistr. 2…g6! Černý je obezřetný a nepadá do nastražené léčky. 3.Jg1!!!! Novinka, která není v encyklopediích ani v počítačových databázích. Teprve soudobé počítače jsou schopny odhalit hloubku tohoto tahu. Bílý jezdec splnil na f3 svůj úkol a vrací se do původního postavení. Ztráta dvou temp za to rozhodně stojí. Hübner si je jistý, že nyní už Rogoff tah e5 nezahraje – to by ztratil smysl předchozí tah g6, kterým si nachystal domeček pro střelce. Za zmínku stojí, že černý nemá možnost napodobit skvělý manévr svého soupeře tahem g6-g7, neboť pěšci, jak známo, dozadu nesmí. 3… Sg7!? Zde černý překvapil tím, že zahrál očekávaný tah. Psychologická výhoda je zatím na straně bílého, který dostal soupeře tam, kam potřeboval. 4.Da4! Bílý v předchozím průběhu zamezil postup e7-e5, nyní díky vazbě důmyslně brání ve vývinu i dámskému pěšci. 4… 0-0! Skvělý tah, který má dva významy. Ukrývá krále a odstraňuje nepříjemnou vazbu, čímž hrozí pokračovat ve vývinu tahem d7-d5! Tomu není snadné zabránit. Zde se bílý zamyslel na celých 55 minut, ale odpověď stojí za to. 5.Dxd7!?!? Brilantní a nečekaná oběť dámy, pomocí které bílý jednou provždy zbavuje soupeře možnosti zahrát osvobozující d7-d5. Neodvažujeme se tvrdit, zda oběť je z přísně vědeckého hlediska stoprocentně korektní, ale uvědomme si, že partii nehrají neomylné šachové programy, ale obyčejní lidé. Za zmínku stojí, že programy Fritz, Rybka a Houdini se v hodnocení nepřehledných pozic, které v partii vzniknou, ani po několikadenní analýze nedokázaly shodnout. Jejich rozborům běžný šachista jen těžko porozumí, proto jsme se protentokrát rozhodli počítačové varianty raději neuvádět. Uznejte sami: když se hodnocení jindy neomylných motorů liší až o 12 jednotek, jak se má v této pozici vyznat vystresovaný člověk? Prozradíme jen tolik, že podle mínění motorů si tah zaslouží několik dalších vykřičníků, ale (buďme objektivní) i pár otazníků. Bez ohledu na varianty počítačových programů jsme si jisti, že v praktické partii je oběť mnohoslibná. Kromě momentu překvapení stojí za povšimnutí, že černý má celkem čtyři zdánlivě rovnocenné možnosti, jak sebrat bílou dámu, a vybrat v omezeném turnajovém čase tu nejlepší nebude vůbec jednoduché. A hodiny neúprosně tikají… 5…Dxd7! Po 80minutovém přemýšlení se černý rozhoduje pro braní dámou. Poněkud nečekaně, protože na poli d7 brání dáma v přirozeném vývinu jezdci i střelci. Ale i Rogoff je na výši situace a svým tahem si připravil skvělý protiúder, o kterém diváci, ale ani Hübner, jak po partii přiznal, neměli nejmenší tušení. 6.g4! Po předchozí taktické zápletce bílý vsází vše na jednu kartu a rozhoduje se pro ostrý křídelní útok, který zahajuje další obětí pěšce. Takticky je tato oběť ospravedlněna variantou 6…Dxg4 7.h3! s dalším 8.hxg4 (přece by se dáma nerozhodla pro zbabělý ústup) a prudkým útokem po h-sloupci. Pro tento záměr však černý nemá pochopení. 6…Dxd2+!!!! Drtivý protiúder a skvělá pointa předchozího tahu Dxd7. Zatímco u oběti bílé dámy v 5. tahu jsme si nebyli její korektností stoprocentně jisti, tento tah obstojí i ve složitých počítačových analýzách. Všechny motory, kterým jsme zadali tuto pozici, hlásí výhodu černého, stejný názor mají i experti, které jsme nechali prověřit naše analýzy. 7.Kxd2! Bílý se nebojí zkažené rochády a správně se rozhoduje pro braní králem. Hra nezadržitelně spěje do koncovky, kde bude aktivita krále kompenzovat drobnou materiální nevýhodu. Oba hráči zde už začínali mít problém s citelným nedostatkem času na rozmyšlenou. 7…Jxg4!?! Typický tah v časové tísni. Černý nedokázal spočítat všechny složité varianty, a tak raději bere materiál. V tomto případě se však intuitivně rozhodl správně, plánovaný útok bílého na královském křídle je v troskách. 8.b4! Už podruhé v partii se bílý v pravý čas rozhoduje pro změnu plánu. Když ztroskotal pěšcový útok na královském křídle, obratně přenáší hru na křídlo dámské. 8…a5! Černý okamžitě rozpoznal nebezpečí a hned z boku napadá falangu bílých pěšců. Bílý se však nenechá zastrašit a posílá do boje další pěchotu. 9.a4! Správně! Málokdy se stane, aby některý z takových pěšců nedorazil až na pole proměny. Bohužel následující tahy probíhaly v bleskovém tempu, proto další naše poznámky už budou jen stručné. Bylo by pod úroveň komentátora i obou aktérů této partie podrobně komentovat blicku a v klidu domácí analýzy v ní hledat případné drobné nepřesnosti. Neodpustíme si však poznámku, na kterou nás přivedl rozbor této gigantické partie. Je na zvážení FIDE, zda znovu nepřikročit k prodloužení času na rozmyšlenou (navrhujeme cca 24 hodin na partii pro každého hráče), případně šachové hodiny zcela zrušit, jako tomu bývalo za zlaté éry šachových turnajů v 19. století. Rovněž by bylo vhodné popřemýšlet o tom, aby se partie znovu přerušovaly, jak tomu po léta bývalo zvykem. Za nejvhodnější okamžik pro první časovou kontrolu a první přerušení partie považujeme 15. až 20. tah. O tom, že by se rapidně zvýšila kvalita partií, nemůže být pochyb. A odtud je už jen krůček ke vzbuzení zájmu sponzorů, kterých je, jak známo, v šachu trvalý nedostatek. 9…Sxa1!! Černý chytře zvyšuje svou materiální výhodu. Je s podivem, co všechno dokážou hráči postřehnout v oboustranné časové tísni. 10.Sb2!?!? Rafinovaný tah, jehož skrytá pointa přijde v příštím tahu. Skvělý psycholog Hübner správně odhadl, že Rogoff se neodváží střelce sebrat. 10… Jc6! V obavě, že střelec je otrávený, černý raději vyvíjí další figuru. 11.Sh8!! Skvělý manévr, bílý nachází protiváhu černému střelci a1. Rogoffova odpověď je ale obdivuhodná, ba nestydíme se říci – geniální. 11… Sg7!!!! Kdybychom chtěli k partii zařadit diagram, hodil by se právě na toto místo. Pokud je nám známo, podobné uzavření střelce se v partiích na vrcholné úrovni dosud nevyskytlo. Znovu připomínáme, že oba šachisté už téměř vyčerpali veškerý čas na rozmyšlenou a všechny poslední tahy hráli s visícími praporky. 12.h4 axb4 remis na návrh bílého. Zcela zasloužený a spravedlivý výsledek titánské bitvy. Pozice není zcela vyjasněna, ale není divu, že po tom všem, co se v partii odehrálo, ani jeden z šachistů nechtěl riskovat prohru.

Četní diváci, kteří už od 5. tahu obkroužili stolek s touto ohromující bitvou, byli výkony obou aktérů natolik uneseni, že je okamžitě po podepsání remízy odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Nemáme stoprocentně potvrzeno, jestli je také odnesli ze sálu na ramenou, o tom se svědectví různí a oba šachisté se k partii už nechtěli vyjadřovat. Robert Hübner jen řekl, že brilantních partií sehrál stovky a ze skromnosti dodal, že zrovna na tuto si nevzpomíná. Jisté je, že oba šachisté byli po partii naprosto vyčerpáni. Hübner si vzal v dalším kole volno, Rogoff si se svým příštím soupeřem domluvil velmistrovskou remízu. Každý ví, co znamená velmistrovská remíza – s tou, jíž jste právě byli svědky, nemá rozhodně nic společného.

     Je historickou ostudou pořadatelů studentského MS, že vůbec nepochopili, o co v partii šlo, nemluvě ani o tom, že nebyli schopni rozpoznat, že bílé figury vede jeden z budoucích šachových velikánů. Ve snaze, aby tato gigantická partie nezapadla, jsme se rozhodli podrobit ji důkladnému rozboru, neboť se domníváme, že by neměla zůstat skryta dalším generacím. Ba co víc, troufáme si předpovědět, že za sto let si ji budou přehrávat děti v šachových kroužcích a že v učebnicích nahradí dnes už dávno překonanou tzv. nesmrtelnou partii Anderssen – Kieseritzki.

 

Led 27, 2012Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
27 ledna, 2012

Boj o Mariku aneb Utkání Sněženek a Machrů očima filmového diváka

    Zápas mezi mladými mistryněmi a šachovými veterány byl nazván podle kultovního filmu z osmdesátých let. Náhoda tomu chtěla, že film Sněženky a Machři šel letos v televizi prakticky zároveň se zahájením 4. ročníku tohoto netradičního klání. Nevím, zda aktéři zápasu film znají, ale snad je potěší, že s ním možná mají víc společného, než sami tuší. Film jsem sledoval snad už podesáté, jako vždy s velkou chutí a potěšením. Se stejným zájmem sleduji na webu partie a průběh zápasu, a tak mě napadlo sepsat vše, co spojuje film s šachovou akcí v Mariánských Lázních. Právě se hraje 5. kolo a při něm si dávám dohromady všechny souvislosti.

Jednou z ústředních postav filmu je krásná Marika, do níž se kluci bláznivě zamilují. Začíná to slibně, Marika – Mariánské Lázně, první spojení filmu a šachové akce je na světě. Svůdnou Mariku představuje v Mariánkách indická modelka Tania Sadchev. Jako oko v hlavě ji hlídá přísný otec, profesor Karda – dnes její partner u šachového stolku, velmistr Boris Gulko. Stejně jako ve filmu žárlivě střeží každý její pohyb a nespustí ji z očí. Kromě Mariky jsou tu další atraktivní dívky, Sněženky Eva Kulovaná, Natalia Pogonina a Maria Muzyčuk. Určitě by si „daly říct“, ale trojice Machrů má oči jen pro svou favoritku a všemožně usiluje o Maričinu přízeň. Vůdcem Machrů je dívkami obletovaný šéf třídy Viki Cabadaj; trochu bohém, trochu frajírek, vždy vtipný a neustále v centru pozornosti. Nemůže jím být nikdo jiný než kapitán šachových Machrů Vlastimil Hort. I pana Horta ženy a dívky zbožňují; dovede získat jejich přízeň a umí to s nimi nejen za šachovnicí – jeho tři manželství jsou toho jasným dokladem. S Vikim Cabadajem sdílejí dobré i zlé jeho dva kumpáni: citlivý Radek Převrátil a nesmělý Karel Mácha – zde v Mariánkách velmistři Rafael Vaganjan a Robert Hübner. Nemohu zamlčet, že v jedné scéně filmu se Karel Mácha zpil do němoty; to je fakt a nic s tím nenaděláte, pane doktore Hübnere, mohl byste mi někdy vyjít vstříc, aby ta iluze byla dokonalá.
Zpět ke krásné Marice a jejím třem nápadníkům. Machři se ve filmu domluvili, že si navzájem nepolezou do zelí a o Mariku si zahrají karty. „Jinak nám ji přebere ten přiblblík instruktor,“ pravil Viki a jeho kamarádi mu dali zapravdu. Promiňte, pane Matocho, role instruktora Brťky (přejmenovaného na Prťku) zbyla na Vás. Hrálo se oko, bank, a tím největší šance na výhru, držel v rukou Viki. Radek si vytáhl dvaadvacet a karty zahodil, Karel si karty ponechal a čekal na Vikiho verdikt. „Ani voko!“ vítězně pronesl Viki. Karty zahodil, možná s úlevou, i Karel Mácha, právo na Mariku vyhrál Viki Cabadaj. Jak ale víme, láska to nebyla opětovaná, Marika dala přednost instruktorovi Prťkovi a Vikiho pokus o sblížení skončil přesně mířenou fackou.
Dá se ta scénka přenést do Mariánských Lázní? Proč ne, byť s malou změnou. Machři tentokrát nehrají o Mariku karty, nýbrž šachy. Půvabná Tania Sadchev to ještě neví, ale kdo z Machrů dnes dosáhne nejlepšího výsledku, ten na ni – Mariku – získá výsostné právo. Může to dopadnout stejně jako ve filmu? Čas pokročil, podívejme se do hracího sálu. Marika svou partii s přísným otcem už dohrála a zatím netuší, jak důležité jsou pro ni výsledky na ostatních šachovnicích. Ve filmu jako první zahodil karty Radek Převrátil. Kupodivu to souhlasí, Rafael Vaganjan dává svou partii s Marií Muzychuk ještě před časovou kontrolou za remízu. Po chvíli rezignuje i Karel Mácha: Robert Hübner nekazí scénář a s Natalií Pogoninou rovněž jen remizuje. Věřte, nevěřte, trumfy i dnes drží v rukou Viki Cabadaj – Vlastimil Hort. Ve své partii s Evou Kulovanou vítězí a Tania Sadchev (promiňte: Marika) připadne právě jemu. Dejte si ale dobrý pozor, pane Horte, víte, jak neslavně dopadl ve filmu Viki!
Stylově přesně 11. prosince (v poslední den šachového klání) vysílá televize druhý díl filmu, Sněženky a Machři po 25 letech. Těžko dnes odhadnout, jestli se stejného jubilea dočkají také mariánskolázeňské šachové zápasy. V každém případě jim popřejme hodně zdaru, a to nejslavnějším citátem ze Sněženek a Machrů: „Vydrž, Prťka, vydrž!!!“
Luděk Sedlák
Pro 9, 2011Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
9 prosince, 2011

Zahrál jsem si s Hortem aneb Sága o jízdě šachového vlaku

Prolog: Šachová pohádka začíná
Je pátek 14. října 2011, 9 hodin ráno. Spolu s dalšími šachisty, jejich doprovodem, VIP hosty a zástupci sponzorů se tísním ve vládním salonku pražského Hlavního nádraží a poslouchám uvítací projev Pavla Matochy, šéfa Pražské šachové společnosti. O Matochovi se říká, že pro šachy dokáže zajistit možné i nemožné, a dnes to po bůhvíkolikáté znovu dokazuje. Kdo jiný může být hlavním organizátorem akce, která vejde do šachových dějin. My všichni, co tu stojíme, se už za chvíli se staneme aktéry historické jízdy šachového vlaku, který bude dějištěm mezinárodního turnaje v rapid šachu. Nebude to sice poprvé, kdy se bude hrát ve vlaku šach. Nějaké partie, a snad i menší turnaje, se prý hrály už v roce 1920 na transsibiřské magistrále, když se českoslovenští legionáři vraceli z 1. světové války, v 80. letech pořádal ve vlaku různé šachové akce agilní oddíl Lokomotivy Praha, ale mezinárodní turnaj s takovou účastí bude mít ve vlaku světovou premiéru.
Na chvíli se zasním a připadám si jako v šachové pohádce. Počet účastníků je přesně 64. Představuji si, že každému z nás patří jedno políčko šachovnice, včetně figurky, jež na něm stojí v základním postavení. Celebritou mezi účastníky je GM Vlastimil Hort, kdysi hráč nejužší světové špičky, podle ankety druhý nejúspěšnější český šachista 20. století. On a spolu s ním GM Robert Cvek, nasazená jednička podle žebříčku ELO, jsou králové. Pozice královen zaujímají trojka a čtyřka startovní listiny, český IM Richard Biolek a německý IM Bernd Schneider. Nasazená čísla 5 až 8 jsou těžkými figurami, čísla 9 až 16 střelci a jezdci, čísla 17 až 32 pěšáci. Posledním pěšcem je číslo 32, 10letý talent slovenského šachu Jerguš Pecháč. Pro druhou polovinu startovní listiny už žádná figurka nezbyla; tvoří ji prostí šachoví vojíni, bez nichž by podobná akce nemohla nikdy vzniknout. S ELO 1937 jsem nasazen mezi nimi jako číslo 36, v mém schématu mi patří políčko d3. Většina z nás se v turnaji stane osvědčenými dodavateli bodů těm výše nasazeným, ale může to být i jinak. Až se tabulka celkem patnáctkrát přesype, mohou být jiní králové, jiné těžké i lehké figury, a někdo z nás bezejmenných se třeba dokáže protlačit na místa pěšáků, nebo i střelců či jezdců.
Těším se na své soupeře i na cílová města jednotlivých etap. Pojedeme po trase Praha – Vídeň – Budapešť – Bratislava – Krakov – Praha a za pět dní urazíme 1800 kilometrů. Nevím, kdo z cestujících se byl v Praze podívat na pamětní desku pražského rodáka Wilhelma Steinitze, prvního šachového mistra světa. Já jsem to učinil a cestou hodlám navštívit i další významná místa bývalého rakousko-uherského mocnářství, která jsou nějakým způsobem spojena s královskou hrou.
Hvizd píšťalky přeruší mé snění, šachový vlak je připraven k odjezdu. Rychle ještě pořídit dokumentární fototografii, požádám proto o snímek jednoho z účastníků čekajícího na peróně. Je to Němec, zřejmě jeden z početné řady německých amatérů, kteří si přijeli udělat výlet s manželkou a zahrát si přitom šachy. Na oplátku vyfotím sympatickou německou dvojici a jde se na věc.
Den první, 14.10.2011: Z Prahy do Vídně
Vlaková souprava má devět vozů, které jsou označeny jmény prvních devíti mistrů světa, od Steinitze po Petrosjana. Prvních 11 šachovnic je ve voze Steinitz, stoly 12-15 ve voze Lasker, 16-26 ve voze Aljechin, 27-30 ve voze Euwe a stoly 31-34 (dva jsou navíc) ve voze Botvinnik. V Capablancovi jsou rozhodčí a organizační štáb, vůz Smyslov je jídelní, doprovod hráčů má na starost Tal, Petrosjan musí vzít zavděk zavazadly. Předpokládám, že většinu partií odehraji v Aljechinovi, ale protože jsem nasazen těsně za polovinou startovní listiny, úvodní kolo odehraji na stole číslo 4, mám se stát první obětí IM Bernda Schneidera (2424). Je mi líto, že na mě nevyšel velmistr Hort, sedí na dvojce proti mně ob jednu šachovnici. Čekám na soupeře a k mému údivu si proti mně sedá „amatér“, s nímž jsme se před chvílí navzájem fotografovali. Neprodávám svou kůži lacino. V jezdcové koncovce má sice IM Schneider volného pěšce, který mě stojí jezdce, ale i můj pěšec je zadržen jezdcem až na předposlední řadě. Mám lepšího krále a systematicky likviduji všechny zbývající soupeřovy pěšáky. Už to vypadá, že mám remízu na dosah, ale nakonec dokáže IM Schneider svého posledního pěšce pokrýt koněm a zároveň zadržet mého. Vzdávám se v okamžiku, kdy má soupeř na hodinách posledních sedm sekund, já tři. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko úspěchu v partii s tak silným hráčem, ke všemu na můj dotaz po partii mi soupeř odpoví, že tam remíza skutečně byla. Nevěřili byste, jak může některá porážka zvýšit sebevědomí.
Podle očekáváni se přesouvám do Aljechina, druhým mým soupeřem je Slovák Peter Ďurko (nasazen jako č.54, ELO nemá). Tentokrát já plním roli favorita a zapisuji svůj první bod. Teprve napotřetí potkávám českého soupeře. Jan Fiala (č.16, 2115) snadno potrestal můj špatně připravený útok a já končím první den skromným ziskem 1 bodu ze 3 partií. Na čele je šestice favoritů s plným bodovým ziskem. Chybí mezi nimi velmistr Hort, jenž v 3. kole prohrál s šéfredaktorem ruského časopisu 64 Markem Gluchovským.
Den druhý, 15.10.2011: Z Vídně do Budapešti
Do Vídně přijíždíme až v podvečer, hotel je navíc dost vzdálen od centra. Vzdávám se noční prohlídky města, a protože si chci šachovou dovolenou užít se vším všudy, jdu si zaběhat do blízkého parku. Za běhu spřádám odvážný plán na příští den. Procházku po Vídni nechávám na ráno a rozhoduji se navštívit Schönbrunn. Právě v Schönbrunnském paláci v roce 1809 sehrál Napoleon šachovou partii proti geniálnímu Turkovi, šachovému automatu bratislavského „vynálezce“ barona Wolfganga von Kempelena. Dřevěný Turek uštědřil tehdy Napoleonovi drtivou porážku, zřejmě jedinou, o níž se nezmiňují historikové. Dochovaný zápis partie vážně zpochybňuje pravost jiných údajně Napoleonových partií proti madame Rémusat nebo generálu Bertrandovi, které slavný vojevůdce vyhrál brilantními kombinacemi. Záhada Turka byla rozluštěna až po letech, kdy se přišlo na to, že se v jeho útrobách skrýval šachista drobné postavy, který z nitra stroje dovedně řídil pohyb figurek. Prý to byl vídeňský mistr Allagier.
Z hotelu proto vycházím sám brzy ráno, jdu pěšky nejprve 3 km na nádraží Meidling a odtud to mají být zhruba další 3 km k Schönbrunnu. Tlačí mě čas, přesto se rozhoduji riskantní akci podniknout. Cestu neznám, jdu podle mapy vytištěné z počítače. Jako šachista bych si měl umět spočítat, že když to vyjde, zisk z této dobrodružné akce bude minimální (kdo to ocení jiný, než já sám?), zatímco když to nevyjde, stanu se zřejmě jediným blbem, který nestihne vlak a zůstane bez prostředků trčet uprostřed Evropy. Na zádech mám batoh a za sebou táhnu kufr na kolečkách, nevěřím, že bych dokázal zavazadla uschovat na nádraží bez rozhodující časové ztráty. Zdravý rozum mi říká, že bych měl akci zrušit, vrátit se dokud je čas, ale kroky mě přitom už nesou k Schönbrunnu. Několikrát se ptám na cestu; vždy sotva stačím poděkovat a vyrážím dřív, než překvapený domorodec dokončí odpověď. Zámek si prohlížím pochopitelně jen zvenčí, zdržuji se na necelých pět minut. V rychlosti se nechám vyfotografovat japonskou turistkou a v 9:15 opouštím Schönbrunn. Vlak nečeká, odjezd z Vídně je v 9:55.
V mládí jsem takové blbosti dělal běžně, ale v 57 letech už bych mohl mít rozum, nadávám si do idiotů. Ještě v žádné časové tísni mi neutíkaly vteřiny takovou rychlostí. Střídám běh s chůzí, úzkostlivě si hlídám cestu po hlavních tepnách a vyhýbám se jakýmkoli zkratkám – sebemenší zaváhání by se mohlo stát osudným. Konečně jsem na Meidlinger Haupstrasse, za běhu kontroluji názvy příčných ulic, teď už to musím stihnout. Jen ještě trefit správný vlez do metra a odtud na správné nástupiště. V 9:45 se ocitám mezi ostatními, hlasitě oddechuji, nečekal jsem, že to bude takový adrenalin. Šachisté, ani nevíte, jak rád jsem zase mezi vámi!
V kupé se komplet převlékám do suchého a celý vyklepaný nastupuji k partii 4. kola. Hraji ve voze Aljechin, mým soupeřem je německý šachista Hans-Werner Hoffeins (č.57, bez ELO bodů). Podle nasazení jsem favoritem, ale vysílen předchozím dramatem nejsem schopen se soustředit. Zuby nehty bráním horší koncovku a nakonec jsem rád za remízu.
Druhou a poslední partií tohoto dne hraji s devítiletou Karinkou Němcovou, nejmladší členkou známého dívčího klanu K. Němcových. Na rozdíl od mnoha jiných šachistů hraji s dětmi rád – od doby, kdy mi přestaly vadit porážky a kdy jsem si přestal myslet, že jsem povinen vyhrát. Kdo při partiích s dětmi uvažuje stylem „to neuvidí, to nespočítá, toho se neodváží“, bývá nemile překvapen: dítě to uvidí, spočítá a odváží se. Pokud si navíc vsugerujete povinnost vyhrát, je to jen krůček k tomu, aby byl výsledek právě opačný. A je ještě jeden důvod, proč rád hraji s dětmi: mnohé talenty se zlepšují takovou rychlostí, že partie s nimi – právě teď a už nikdy jindy – může být jedinou příležitostí, kdy si s budoucím mistrem či mistryní zahrajete jako rovný s rovným. Tak tomu bylo i tentokrát. Dnešní partii jsem ještě vyhrál, ale pokud se Karin bude zlepšovat stejným tempem jako její sestry, je předem jasné, kdo bude favoritem, až se střetneme za několik let.
Po dvou dnech jsem se dotáhl na 50%, mám 2,5 bodu z 5. Na čele se usadila silná dvojice Cvek, Biolek – oba ztratili jediný půlbod vzájemnou remízou. Za nimi je pětice Schneider, Pisk, Reprintsev, Van Der Heijden a Fiala. S dvěma z nich jsem už hrál, to nevypadá špatně.
Jediná věc mě mrzí – že jsem v Budapešti prošvihl společnou návštěvu lázní Szechenyi. Místo toho si prohlížím noční Budapešť a večer si jdu zaplavat do hotelového bazénu.
Den třetí, 16.10.2011: Z Budapešti do Bratislavy
Pár dní před odjezdem vlaku jsem si přečetl pěkný blog velmistra Cveka, v němž odpovídal na otázky šachistů všech výkonnostních kategorií, co mají udělat pro to, aby zlepšili kvalitu své hry. Cenných rad bylo mnoho, lišily se podle šachové vyspělosti tazatelů, ale mě nejvíc zaujala ta, kterou GM Cvek doporučil všem, bez ohledu na jejich výkonnost. Zbytečně se nestresovat, těšit se na partii, užít si ji bez ohledu na to, jak silného máte soupeře. Snažím se tou radou řídit a obě dnešní partie mi vycházejí nad očekávání skvěle.
V 6. kole hraji ve voze Lasker s Martinem Habinou (č. 21, 2067). Na šachovnici je varianta, s kterou jsem se už setkal, po soupeřových nepřesnostech získávám materiální převahu a matový útok. Zapisuji si cenný bod a poprvé v turnaji se dostávám nad 50%.
7. kolo. Zůstávám v Laskerovi, mým soupeřem je Němec Michael Klyszcz (č. 22, 2051). Celou partii jsem sice pod tlakem, ale německý šachista se nechává vyprovokovat k nekorektní kombinaci. Přecházím k protiútoku a před smutným výběrem mezi matem či rozhodující materiální ztrátou se soupeř vzdává. Jsem v euforii, po třech hracích dnech mám 4,5 bodu ze 7 a do dalšího dne půjdu ve skupině na 10.-16. místě.
Zdá se, že hlavní favorit GM Cvek zvolil stejnou taktiku, k jaké s oblibou sahají favorité na turnajích nejrůznějších výkonnostních kategorií, od amatérů po velmistry: s nejsilnějšími konkurenty remízovat, ostatní porazit. Je ale otázkou, zda to tentokrát bude stačit. Dnes se Cvek zdržel remízami s Schneiderem a Hortem, zatímco Biolek obě partie vyhrál a nasadil k samostatném trháku. Vede už o celý bod, naopak Cveka dostihla trojice Gluchovsky, Groh a IM Michálek.
Také prohlídka Bratislavy stojí za to. Nenechávám si ujít vyhlídkovou věž s restaurací „Oko“ na Novém mostě nad Dunajem. Přišel jsem sice o bowlingový turnaj, který pro účastníky uspořádal Vlastimil Chládek, ředitel brněnských Dopravních staveb a autor skvělého blogu na stránkách Pražské šachové společnosti, ale nelituji. Čekám nahoře až do západu slunce, pohled z vyhlídky i z oken restaurace je úchvatný. Bratislavskou šachovou perličku si ale nechávám až na ráno.
 
 
Den čtvrtý, 17.10.2011: Z Bratislavy do Krakova
Onou perličkou je návštěva kavárny Royal na Hlavním náměstí. Je v ní replika slavného „vynálezu“ bratislavského rodáka barona von Kempelena, dřevěného Turka, který se před dvěma sty lety střetl v Schönbrunnu s Napoleonem. Opět vyjíždím z hotelu dříve než ostatní a místo na nádraží mířím do centra Bratislavy, dnes místní električkou. Teprve cestou mě přepadnou pochybnosti. Co když bude mít kavárna ještě zavřeno? S černými myšlenkami si představuji, jak se marně dobývám do zamčené budovy, ale mé obavy jsou naštěstí liché. V suterénu si fotografuji sochu Turka. Majestátně si sedí s turbanem na hlavě a dlouhou fajfkou, před sebou šachovnici. Jenom těch figurek je na ní jaksi poskrovnu, většinu si jich rozebrali turisté.
Na nádraží dojíždím tentokrát beze stresu a v klidu usedám k první partii třetího dne. Propracoval jsem se mezi elitu do vozu Steinitz, mým soupeřem v 8. kole je Jiří Sekanina (č. 12, 2146). Bráním se černými proti anglické hře, hraji uvolněně a v pohodě. Daří se mi vyrovnat hru, postupně přebírám iniciativu a partii s přehledem dovádím do vítězného konce. Vznáším se v šachových oblacích. Zabydluji se ve Steinitzovi a ocitám se na průběžném 4.-11. místě mezi největšími favority. Je jasné, že výš to už nepůjde, je jen otázkou, jak moc mě srazí následující soupeři těžké váhy…
9. kolo si zahraji na čtvrté šachovnici, proti mně usedá nasazená turnajová šestka, ukrajinský IM Alexandr Reprintsev (2348). Na turnaj přijel s celou rodinou, hraje výborně a ve vlaku se cítí jako doma. Jeho tři ratolesti tátu bouřlivě vítají po každé partii a nedají pokoj, dokud si s nimi také nezahraje. Není výjimkou, když po skončení hracího dne, v době, kdy si ostatní účastníci užívají zaslouženého odpočinku, IM Reprintsev trpělivě učí své malé děti tahat figurkami. Před partií mi říká, ať se ho nebojím, že je už několik let pouhým šachovým amatérem. S úsměvem odpovídám, že já jsem amatérem po celý život. Tím zdvořilostní formality končí, snažím se soustředit a navázat na předchozí výsledky. Nemám co ztratit, proto jdu s lehkým srdcem do komplikací a dokonce si troufám obětovat kvalitu za útok proti soupeřovu králi. Útok vypadá víc než nadějně, ale zázraky se nemohou dít donekonečna, v složité pozici přehlížím banální vazbu a partii vzdávám. Nevšímavě jsem přešel kolem dvou slibných možností, které by soupeře přivedly do kritického postavení, ale to vše mi IM Reprintsev ukazuje až při společné analýze. Při ní si musím přiznat, že rozdíl ve výkonnosti několikaletého amatéra a celoživotního amatéra je značný.
Desátým kolem končí předposlední den a druhá třetina turnaje. Už počtvrté dostávám německého soupeře, tentokrát je jím Reyk Schaefer (č. 17, 2100). Předchozí porážka s ukrajinským mistrem mě nijak nepoznamenala, znovu se neohroženě pouštím do útoku, který korunuji obětí jezdce na f7. Zápletka končí postavením, v němž mám dámu a jezdce proti dvěma věžím a dvěma střelcům, jeden z nich je však ztracen. Oba jsme rádi, že jsme přestřelku ustáli se ctí a podepisujeme remízu. Po partii mě napadá, že jsem měl v předposledním tahu místo obranného Jd3 s konsolidací pozice zahrát útočné Je6+. Rychle si rozestavím figurky a mé tušení se potvrzuje: v samém závěru jsem vypustil krásnou výhru.
Tabulce nadále vévodí Richard Biolek. Jeho bilance 9 z 10 je skvělá, přestože se dnes zdržel remízou s IM Schneiderem, zatímco jeho pronásledovatel Cvek byl stoprocentní a snížil svou ztrátu na pouhý půlbod. Třetí Reprintsev má 7,5, čtvrtý Gluhovsky 7, následuje sedmičlenná skupina s 6,5 body. Já si na cestu do Krakova, přes smolný závěr poslední partie, nemohu nijak stěžovat. Mám 6 bodů z 10, udržel jsem si skóre +2 a držím se v druhé desítce startovního pole.
Když vlak přijíždí do Krakova, už se pomalu stmívá. Noční procházka městem je ale nádherná. S přáteli obdivujeme historické centrum se spoustou katedrál, monumentální pomník bitvy u Grunwaldu a samozřejmě starobylý hrad Wawel, sídlo i pohřebiště polských králů. A ani v Krakově si nenechám ujít místa spojená s šachem. Jsou jimi v parku umístěné obří šachové věže, připomínka právě probíhajícího 82. kongresu FIDE. Neplánovaně narážíme ještě na jednu šachovou raritu: ve výloze objevujeme úžasnou slonovinovou šachovou soupravu. Při dotazu na její cenu se nám protočí panenky. Stojí 246 tisíc polských zlotých, což odpovídá částce téměř 1,5 milionu korun.
Den pátý, 18.10.2011: Z Krakova do Prahy
Vedle účastníků turnaje s námi ve vlaku cestují další lidé, kteří ve světě šachu něco znamenají. Svou ženu WFM Hanu Modrovou doprovází šéfredaktor časopisu ŠachInfo Břetislav Modr, ve vlaku je i šéfredaktor Novoborského šachového serveru Petr Boleslav. Ani jeden z nich nehraje, vychutnávají si jízdu s šachisty a sbírají informace pro svá média. Petr Boleslav, nedávný vítěz v simultánce nad mistrem světa Anandem, s úsměvem říká, že už nemůže hazardovat se svým šachovým jménem. Nesmím zapomenout na mladou dvojici, která má na starost organizaci turnaje a rozhodování. Tvoří ji Mariana Olšarová a Richard Biolek junior. Oba jsou vstřícní, velmi příjemní, velkou měrou přispívají k celkové pohodě a hladkému průběhu turnaje. Kdyby IM Biolek mladší hrál v turnaji, jistě by patřil k favoritům, ale dal protentokrát přednost práci arbitra. Zvládal ji dobře, žádné zásadní problémy však řešit nemusel. „Rapid není mé oblíbené tempo, a pak, jeden Biolek v turnaji stačí,“ řekl. V tom se nemýlil.
Ve vlaku sice necestuje, ale přesto se na Hlavním nádraží na kus řeči zastaví další šachová celebrita, GM Marek Vokáč, během zpáteční cesty přistoupí v Pardubicích dokonce čerstvý člen klubu +2700 GM Viktor Láznička. Všechna čest těmto borcům, ale většinu cestujících tvoří prostí vojíni bitev na 64 políčkách, šachoví nadšenci, kteří nelitovali peněz ani času a rozhodli se být při tom. Jsem mezi nimi a plnými doušky si vychutnávám všechny radosti a slasti, které nabízí šachový vlak.
Na přední místo mezi oněmi radostmi řadím účast a společnost GM Vlastimila Horta. Velmistr Hort je nejen šachovým pojmem, jedním ze světových top hráčů 70. a 80. let, ale i výborným vypravěčem a skvělým společníkem. V jeho okolí panuje uvolněná nálada, vždy kolem sebe najde spoustu posluchačů, kteří milují jeho historky z turnajů a nekonečných toulek šachovým světem. Neodmítne žádost o autogram či společnou fotografii a je ochoten si popovídat se všemi zájemci, včetně těch, které jsem nazval pěšáky a řadovými šachovými vojíny. Jen čas je neúprosný, v lednu bude Vlastimilu Hortovi už 68 let. Možná i proto se mu v turnaji nedaří podle jeho představ: vyhrané pozice prohrává na čas. „Už mám pomalou ruku,“ krčí rameny a navrhuje hrát partie třeba jen s 15 minutami na hodinách, zato s několikavteřinovou bonifikací za každý provedený tah, což moderní šachové hodiny umožňují. „Pak by se nemohlo stát, že prohrajete partii, kde máte dámu navíc a ženete soupeře do matu“.
Dosti snění, už jsou rozestavěny figurky k první partii posledního dne, začíná 11. kolo. To ještě netuším, že pro mne bude v turnaji osudové. Hraji černými proti Janu Hruškovi (č. 21, 2061) a vše nasvědčuje tomu, že si v pohodě připíšu další bod. Získávám vyhranou pozici, času mám dost, naopak soupeři zbývá necelá minuta. Polevuji v koncentraci, zdá se, že už je hotovo, ale zapomínám, že soupeř se ještě nevzdal. Partii můžu snadno vyhrát na šachovnici, přesto se nechávám strhnout k začátečnické chybě. Jako fascinován sleduji hodiny a přijímám divokou soupeřovu blicku. Lítají figurky, vůbec si neuvědomuji, že soupeř hraje proti pravidlům, jednou rukou tah, druhou úder do hodin. Vidí to i rozhodčí, ale k mé smůle mu to vytkne až po partii. Ztrácím nervy, ztrácím střelce a úplně nesmyslně si nalézám do matu. I tak bych stále ještě partii vyhrál na čas, ale v době, kdy soupeř má na hodinách poslední dvě vteřiny, naprosto frustrován dělám nemožný tah. Podle pravidel rapid šachu dostává bílý navíc dvě minuty a v klidu mě matí. Jsem zdrcen. Znám se moc dobře, z téhle partie se jen tak nevzpamatuji.
Abych se trochu srovnal, jsem rozhodnut dát další partii rychle za remízu. Jenomže má to háček – je k tomu třeba pochopení soupeře. V 12. kole je jím Ladislav Winkelhofer, v startovní listině uveden bez ELO bodů jako úplně poslední s č. 64, tak snad to nebude problém. Podaří se mi vyrovnat hru a nabízím remis. Soupeř váhá, ale po chvíli souhlasí. Až po partii zjišťuji, že jeho ELO je 2103 a v startovní listině byl dodatečně přesunut na 18. místo. Uf, ještě, že jsem to nevěděl.
13. kolo. Předchozí remízou jsem se přece jen uklidnil a odhodlaně nastupuji k další šachové bitvě. Znovu mám soupeře zvučného jména, je jím Jiří Groh (č. 15, 2117). Vedle GM Horta – všeobecně uznávané legendy světového šachu – je KM Groh všeobecně uznávanou legendou pražských kaváren. V nich potkal desítky soupeřů a sehrál tisíce partií, mnoho z nich i v té nejslavnější, proslulé šachové kavárně U Nováků. Když se s Hortem pustí do společného vzpomínání, všichni ostatní zmlknou a celý vagon se otřásá smíchem. Svérázná postava pražského šachu budí zájem už jen svým oblečením: hraje v modrobílé košili s obrovskými kostkami, na sobě má kraťasy, které doplňují bílé vlněné podkolenky, v jakých se v polovině minulého století chodilo lyžovat. Jiří Groh je ale především výborným šachistou, v turnaji se mu mimořádně daří. Všechny partie odehrál na předních stolech, má už za sebou většinu favoritů a aspiruje na umístění v první desítce (nakonec skončí 11.).
V partii mám bílé, proti sicilské hraji svůj oblíbený Morra gambit a daří se mi držet soupeře pod tlakem. Dobývám zpět obětovaného pěšce, pak další dva a po výměnách nám každému zbývá dáma, věž a několik pěšáků. Mám pěšcovou převahu na obou křídlech, ale černý se opevnil a já marně hledám takovou cestu k výhře, kde by nehrozil věčný šach. Groh klidně posunuje figurky, kdežto já ztrácím spoustu času a začínám zmatkovat. Jednotahově ztrácím volného pěšce, pak i druhého, pozice už je remízová. Černý tahá v poklidu dámou na polích a1, b2, c3, sem tam pro změnu na c1 nebo a3, já každý jeho tah vykrývám svou dámou na d1, d2 či d3 s nabídkou výměny. „Remis?“, ptám se. „Ještě uvidíme“, zazní odpověď a černý pokračuje ve svých „manévrech“ dámou. Na hodinách mám půl minuty, soupeř minutu. „Chcete mě shodit?“, provokuji. „Asi jo,“ odpoví starý lišák a já se chtě nechtě musím zasmát. Snažím se ještě o nemožné, ale časová ztráta se nedá dohnat. Rutinér Groh mě s přehledem shazuje.
Pro mne je to už druhá nehoda tohoto dne, ale tentokrát se můžu zlobit jenom sám na sebe. Zkušený soupeř mi naopak ukázal, jak se v časovce takové pozice hrají. Byl v klidu, zbytečně nevymýšlel a čekal, s čím na něj vyrukuji. A že v rovné pozici nepřijal nabídku na remis? Tak už to v šachu prostě chodí. S odstupem času si musím přiznat, že ani na smůlu se nelze vymlouvat. Proti pravidlům se soupeř neprovinil – jenom, na rozdíl ode mne, v partii využil všech možností, které mu pozice a čas nabízely.
14. kolo. Poprvé od partie s Karin Němcovou dostávám soupeře, proti němuž jsem papírovým favoritem. Tomáš Růžička (č. 43, 1760) se ale do mě pouští bez respektu, po celou partii horko těžko odrážím jeho hrozby. Nakonec přece jen vítězím v koncovce a před posledním kolem se opět dostávám na +1. Jsem bojovně naladěn, v posledním kole bych měl mít bílé, a pokud dostanu přijatelného soupeře, ještě se poperu o slušné umístění.
Jdu si přečíst los posledního kola a nemohu věřit svým očím. Rázem zapomínám na své předsevzetí, lhostejné mi jsou body i turnajová tabulka. Políbila mne šachová bohyně Caissa, aby mě odměnila za pětidenní snahu a vynahradila nezdary dnešního dne. Mým posledním soupeřem bude velmistr Vlastimil Hort.
Partie s Vlastimilem Hortem
Tato kapitola je v reportáži vlastně navíc, ale nejde to jinak, svou životní partii přece nemohu odbýt několika řádky.
Vlak už opustil Pardubice a ukrajuje poslední desítky kilometrů ze své pětidenní pouti. Turnaj se chýlí k závěru, za chvíli začne poslední 15. kolo. První ze všech se uvelebuji u svého stolku a pozoruji, jak ostatní pasažéři vozu Steinitz usedají k svým šachovnicím. O mnoho půjde především na prvních dvou deskách. Biolek v minulém kole jen remizoval se Slovákem Hrtkem a skvěle finišující Cvek srovnal ztrátu. Oba teď musí vyhrát a doufat v Buchholzovu přízeň – finanční rozdíl mezi první a druhou cenou je 15 tisíc korun. Na třetí šachovnici bude bojovat o bronz IM Petr Pisk, proti němu sedí můj dnešní osudový soupeř Hruška. Na dalších stolech čekají na Piskovo zaváhání IM Schneider a IM Reprintsev.
Konečně přichází GM Vlastimil Hort. Sedá si proti mně a podává mi ruku. Na tváři má úsměv, je vidět, že porážka v minulém kole (znovu smolně a znovu na čas) ho nijak nerozhodila. Zahajuji hru královským pěšcem a přistihuji se, že o partii vůbec nepřemýšlím. … O startu Vlastimila Horta jsem se dověděl den před turnajem, proto jsem na poslední chvíli přibalil do kufru tři šachové publikace, jejichž je autorem. První je knížka o Karlu Opočenském, jejímiž spoluautory jsou Luboš Kaválek, Pavel Matocha a nedávno zesnulý spisovatel Vítězslav Houška. Další dvě se už dají označit za historické relikvie. „To jste mě překvapil, v Čechách jsem tyhle knížky dávno neviděl. Když jsem v roce 1985 emigroval, všechny je z pultů stáhli,“ ocenil velmistr můj výběr. Jedna je o utkání SSSR – Svět v Bělehradě 1970, kde Hort na čtvrté šachovnici porazil v zápase Polugajevského, druhá, ještě starší, se jmenuje Na sedmi šachovnicích a jde o turnajovou knihu z někdejšího Mistrovství spřátelených armád v roce 1966. Obě si domů odvážím s cenným autogramem. Využil jsem i příležitosti popovídat si o rozhodující Hortově partii s Gellerem, kterou v knize okomentoval úžasným způsobem: kromě variant a kombinací, které ho dovedly k výhře nad jedním z nejlepších šachistů světa, popsal své pocity před partií i během ní, zachytil vše, o čem uvažoval při rozhodování, jaký tah vybrat. Musím se usmát. Své pocity při partii teď ukládám do paměti i já – s tím rozdílem, že Hort přitom vymýšlel, jak přelstít Gellera, kdežto já dumám o všem možném, jen ne o partii.
Hraje se Pircka. Vida, knihu o Pircově obraně, kterou Hort napsal společně s Přibylem, mám doma taky. Kdysi dávno jsem si na zápas družstev připravil variantu s tahy Jc3, Sc4 a De2, je tam zajímavá možnost oběti dámy za tři lehké figury, co kdybych to na Horta zkusil? Už mám zahrané tahy Jc3 a Sc4, … Proboha, přistihuji se, že vůbec nesleduji Hortovy odpovědi. Vždyť on v minulém tahu nehrál Jc6, místo toho má na c6 pěšce a teď mi tahy b5 a b4 zahání obě vyvinuté figury.
Vraždění neviňátek pokračuje. Máme za sebou patnáct tahů, bílá pozice v troskách, přemýšlením o ničem jsem ztratil spoustu času. Se mnou tedy Hort na čas určitě neprohraje. Napadá mě, že doma bych určitě našel i novinové výstřižky s Hortovými partiemi a články z roku 1967, kdy se hrál mezipásmový turnaj v tuniském Sousse. Jako malý kluk jsem tyto zprávy doslova hltal. To by asi koukal, kdybych mu je přinesl k podpisu. Suverénním vítězem by se tehdy stal Bobby Fischer, ale nepohodl se s pořadateli a z turnaje odcestoval. Jednu z mála remíz s ním uhrál Lubomír Kaválek, proti Hortovi Fischer nenastoupil. Hort se nakonec dělil o 6.-8. místo a hrál pak trojzápas s Reshevským a Štejnem o postup do turnaje kandidátů. „Doprčic, na co to zase myslíš,“ napomínám se, ale zdá se, že opět marně.
Před partií jsem požádal Břetislava Modra, aby mě při partii vyfotografoval, budu mít na ni vzácnou památku. S uspokojením registruji, že na mě několikrát zamířil svým aparátem; bohužel neregistruji, že můj střelec, zahnaný na potupné pole a1, nebude už mít ze své pasti úniku. Rozhoduji se to neprotahovat a partii vzdávám. Trochu se stydím za předvedený výkon – jsem sice žabař, ale ne zase takový, jako jsem předvedl v téhle partii. Velmistr Hort se naposled usměje a poděkuje mi za hru. Shovívavost k prostým vojínům, to je další vlastnost, jež krále činí králem.
Epilog: Šachová pohádka končí
Blíží se 19. hodina, úterý 18. října 2011. Opět se mačkáme ve vládním salonku pražského Hlavního nádraží. Posloucháme závěrečné projevy a slavnostní dekorování vítězů. Cenu pro nejmladšího účastníka (sérii knih Garriho Kasparova a poukaz na simultánku s Davidem Navarou) přebírá malá princeznička, devítiletá Karinka Němcová; září jako sluníčko a v bílých šatičkách jí to ohromně sluší. Úsměv má na tváři i nejstarší účastník, pohodář Jaroslav Hájek (ročník 1941). Zároveň s cenou si bere mikrofon a jménem všech účastníků děkuje pořadatelům. Mnozí silní KM si brousili zuby na cenu pro nejlepšího hráče v kategorii ELO do 2100; tu jim ale vyfoukl desetiletý talent slovenského šachu Jerguš Pecháč. Získal stejně bodů jako velmistr Hort a celkově v turnaji obsadil 12. místo. Nedá-li přednost jiným aktivitám, zcela jistě má před sebou velkou šachovou budoucnost. Ceny pro hráče s ELO do 1900, do 1700 i bez ELO posbíral jediný hráč – německý amatér Gunter Halsig, mezi ženami byla nejlepší WFM Hana Modrová.
Konečně přichází chvíle, na níž se těší vítězové i poražení, vyhlášení celkového pořadí. Pro zaslouženou první cenu si jde IM Richard Biolek. Takřka celý turnaj odehrál na první šachovnici a jeho výkon byl fantastický: z 15 partií ztratil pouhé tři remízy. Kromě šeku na 25 000 Kč získal unikátní trofej v podobě skleněné lokomotivy, originální dílo skláře Petra Novotného. O prsa druhý končí hlavní favorit a nasazená turnajová jednička, GM Robert Cvek. Ten může právem hovořit o nepřízni osudu – dosáhl navlas stejného výsledku jako vítěz, ale protože své tři remízy nabral už v první polovině turnaje, pomocné Buchholzovo hodnocení hovoří proti němu. Třetí končí s odstupem IM Petr Pisk, pak následují další favorité, mezi nimi i dva, s nimiž jsem se střetl za šachovnicí: čtvrtý je ukrajinský IM Reprintsev, sedmý německý IM Schneider. Při vší úctě k vítězům, největší aplaus sklízí po zásluze muž, který skončil na 10. místě, GM Vlastimil Hort. Cena pro legendu světového šachu je stylová: speciální panáková šachová souprava. Po jejím převzetí se velmistr Hort naposled chopí mikrofonu, ocení Pavla Matochu a jeho skvělý nápad s šachovým vlakem a dojatě se loučí se všemi účastníky. Domovem velmistra Horta je od poloviny 80. let Německo, ale v jeho původní vlasti ho určitě zas brzy uvidíme – nejpozději na dalším ročníku mariánskolázeňského klání Sněženek proti Machrům. Jakmile odloží mikrofon, okamžitě je obklopen novináři a trpělivě odpovídá na jejich všetečné dotazy. Nashledanou, pane Horte, děkujeme za vaši účast a moc se těšíme na příští setkání.
         Další a další hráči jsou zváni, aby si převzali svou cenu, podle pořadí, v jakém se umístili. Mám čas, abych se naposled zasnil a v duchu provedl závěrečné bilancování uplynulých pěti dní. Stálo to za to: Prožil jsem nádhernou šachovou dovolenou, poznal řadu nových přátel a navštívil zajímavá místa ve čtyřech krásných městech, kde končily jednotlivé denní etapy. I tyto zastávky měly hodně společného s šachem. Sice jen letem světem, ale viděl jsem Schönburunn, místo Napoleonovy porážky, o níž se historie nezmiňuje, v Bratislavě repliku dřevěného Turka, který slavného vojevůdce rozdrtil v šachové partii, v Krakově čtyřmetrové šachové věže, vystavené na počest 82. Kongresu FIDE. Zahrál jsem si se zajímavými i renomovanými soupeři ze čtyř zemí, některé papírově silnější jsem dokonce porazil, nebo aspoň přivedl na pokraj prohry. Na druhé straně jsem se nevyvaroval školáckých chyb a přesvědčil se, v čem spočívá rozdíl mezi nadšeným amatérem první výkonnostní třídy a ostřílenými šachovými matadory. Ale hlavně se mi splnil dávný klukovský sen – zasedl jsem ke společné šachovnici s Vlastimilem Hortem.
Hodnotné ceny jsou připraveny pro každého účastníka, a když na mne jako 29. dojde řada, mám ještě poměrně slušný výběr; kromě šachové literatury si můžu například zlevnit pobyt pětisetkorunovým kreditem na benzín. Ale copak to jde, po pěti dnech strávených v šachovém vlaku, vybrat si jako cenu poukázku na benzín? Oželím 500 korun a sahám pro poukaz na simultánku s Davidem Navarou.

Luděk Sedlák

Lis 1, 2011Luděk Sedlák
Blog Luďka Sedláka
1 listopadu, 2011
2. stránka z celkem 2«12
Další články autora
[custom_widget_pro_zobrazeni_blogu]
Nejnovější příspěvky
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025: Šachy na Pražském hradě i v perle secese
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025 STREAM
  • ČEZ CHESS TROPHY 2025
    Světová jednička přijíždí do Prahy
  • ČEZ CHESS TROPHY 2024
    Izrael poráží české velmistry
  • Palba ostrými černými
Nejnovější komentáře
    FIDE - Mezinárodní šachová federace sdružující šachysty z celého světa. www.fide.com
    ECU - Evropská šachová unie sdružuje evropské šachové federace. www.europechess.org
    Šachový svaz ČR - sdružuje šachysty v české republice. www.nss.cz
    Pražská šachová společnost, z.s. Email: prazska.sachova@gmail.com IČO: 26669897 Sídlo: Na zájezdu 1940/6
    2025 © Praguechess
    Truemag theme by StrictThemes