Blog Soni Pertlové

Spanilá jízda na ME

 

Odjezd
Poslední noc před odjezdem mi nedá nervozita spát a trvá mi pár hodin než opravdu usínám, ráno se pro změnu budím po třetí, hodinu před budíkem. Sraz po páté ranní na nádrží stíhám, Michal Konopka mi jde na pomoc s kufrem. Přivítám se s Davidem a Katkou Němcovou, vlak však nikde, dokonce má zpoždění, ač vyjíždí z Prahy. Čeká nás 14hodinová cesta do Nového Sadu, já jsem však plně připravena s nabitou baterkou v notebooku, knížkami s diagramy, ale i ze školy. Postupně k nám přisedají Lukáš Klíma s Viktorem Lázničkou v Pardubicích, Vlasta Babula se Zbyňkem Hráčkem v Břeclavi a Robert Cvek v Nových Zámcích, Jana s Evou a Katkou Čedíkovou putují autem. V jídelňáku koštuji srbskou kávu, ale už při prvním doušku se mi dělá špatně a dopíjím ji jen, abych neurazila. Z neznámého důvodu stojíme těsně před Novým Sadem a nabíráme hodinové zpoždění, po příjezdu jsme však v hotelu bleskově odbaveni. Po večeři jdeme na krátký průzkum okolí, s Katkou Němcovou zkoušíme výbornou palačinku. Po vybalení si dávám sklenku portského na spaní a po dlouhé době spím opět krásných 9 hodin.
 
1.kolo
Hned do prvního kola dostáváme Gruzii. Již ve vlaku jsem předpověděla, že budu hrát s Khotenashvili Belou černými. Asi hlavně proto, že jsem ji před 2 lety na MS juniorek v Jerevanu porazila. Z mužů má volno Zbyněk, který plní roli trenéra a připravuje mě, Katku Němcovou a Janu. Při zápase Michal žertuje, že hned v prvním kole hrajeme o medaile (absurdní na tom je pravdivost tohoto výroku). Se Zbyňkem máme připravenou novinku, kterou však v partii nemohu uskutečnit, jelikož soupeřka hraje jiné pořadí tahů než obvykle. Partii nezvládnu a prohrávám, naštěstí Jana zachraňuje naši čest a poráží hráčku top10. Nálada není nijak skvělá, ale číší z nás bojovnost. Do 2.kola nám los přidělil elově srovnatelné Chorvatsko.
 
2.kolo
Před partií mi Evička povídá, že Viktor není k nalezení, že si asi z Michala dělá legraci. Včera se totiž bavili o tom, že pěšky to je skoro rychlejší a Michal mu to i přes nevoli nakonec povolil. 5minut před partií už ta „hra“ ale přestává být vtipná, za což je Viktor potrestán kontumací a následným sražením honoráře o třetinu.
My se však koncentrujeme hlavně na náš zápas. Zahájením si nejsem zcela jistá, ale hraji zdravé aktivní tahy a postupně soupeřku přehrávám a získávám důležitý bod pro celkovou výhru. Katka remizuje a Evička zkušeně přidává bod. Zápas je sice rozhodnut v náš prospěch, ale Jana se nespokojuje v mírně horší koncovce s remízou a tvrdě soupeřku trestá a za nepozornost. „Čistá práce“, povídá kapitán.
 
3.kolo
Dneska mě na 4. desce zastupuje Katka Čedíková a já si na chvíli zahraji roli reportérky, kdy pro ČT zpovídám většinu našeho týmu. Evička má jako obvykle pár humorných poznámek: „… Pokoje jsou nic moc, upadává nám klika, při pouštění vody vám v ruce zůstane celá konstrukce nebo nám třeba dneska ráno pod oknem dokonce projela drožka…“ Po rozhovoru dodává, že zapomněla zmínit ten strašný smog, tak bychom to měli natočit znovu. Do oběda mám tak o zábavu postaráno a odpoledne jdu fandit a udělat pár obrázků.
Viktor tentokráte poslušně sedí již 15minut před zápasem u partie, ani se nehne. Tentokráte se po něm ale opičí Delchev, kterému zvoní přesně v 15.00 budík. Po prvním tahu d4 to není zrovna příjemná situace. Zkušeně sehrává divadlo, rozhodčí jsou však nedobytní a záhy ho kontumují. Topalov neví, jestli se má smát či plakat a absurdně kroutí hlavou. Má docela smůlu, že sotva nastoupí na 1.zápas a hned prohrávají 0:1. Anglie však Bulharsku nedala šanci a i přes jeho výhru nad Adamsem zvítězila.
V nedalekém nákupním centru kupuji suvenýry, dokonce nacházím i poštu, ačkoliv zavřenou. Nedaří se mi však nikde sehnat pohledy, vzdávám proto marné boje a jdu se opět zkontrolovat, jak si stojíme. Nervózní kroužím kolem našeho stolu a tiše fandím, holky však nezklamaly a opět vítězíme.
 
4.kolo
Dneska dostává volno Evička, aby si oddychly i naše přední desky. Horko těžko vytáhne ze svého doupěte pauzírujícího Roberta, to se jí však nakonec stane osudným – ve výstupu na pevnost mu totiž sotva stačí.
S nasazeným Slovinskem hrajeme bojovné partie, které vypadají v náš prospěch. Soupeřku poměrně čistě přehrávám a dostávám téměř vyhranou pozici, avšak místo původně plánovaného vyhrávajícího pokračovaní chytračím a chci si v soupeřčině časovce počkat. To se mi však stává osudným a přehlížím jednoduchou kombinaci se ztrátou figury. Jana mě naštěstí zachraňuje a v pěkné partii poráží Annu Muzychuk. 2:2.
Večer sice přemlouvám kapitána, že mám strašnou chuť hrát a někoho zaříznout, ale „odměnou“ za dnešní prohru mi je střídání pro následující kolo. Večerním tématem jsou pravidla šachu, diskutujeme o Viktorově pozdním příchodu nebo Delchevově zazvonění budíku. Lukáš zmiňuje skutečnosti, proč se zavedlo pravidlo pozdního příchodu a podání rukou, a to kvůli kauze „Cheparinov“, který nepodal Shortovi v jejich vzájemném zápase ruku. Cheparinov byl nejdříve kontumován, pak ale Short přistoupil na opětovné sehrání partie.
Short jednoznačně vyhrál a po partii prohlásil: „Bůh existuje.“ Hned k tomu ještě dodal: „A není to Bulhar.“ (Cheparinov hraje za Bulharsko).
Načež jsem vybuchla smíchem, obzvlášť při představě, jak to podává s jeho ledovým klidem a anglickým smyslem pro humor…
 
5.kolo
Dnešní den věnuji analýzám předešlých partií, psaním zážitků na blog, prohlídce města a shánění pohledů. Vše až na poslední bod se mi daří, nepřekvapuje mě ani zjištěním, že se zde domluvím lépe česky než anglicky. Vytáčí mě však fakt, že po návštěvě asi 10 tabáků a hlavní pošty a optání se přibližně stejného počtu domorodců, kde bych mohla sehnat pohledy, odcházím s prázdnou.
Uklidňují mě však holky, které tentokráte končí poměrně brzy smírem. Taktická remíza a odpočinek se nám hodí do dalších kol. Evička využívá situace a s dvoudenním předstihem zahajuje oslavu svých narozenin. Všichni jsou uvolnění a dobrá nálada nám číší z úst.
Lukáš nám vypráví dnešní příhodu s Davidem. Když odcházel ze sálu, slyšel za sebou něčí dusot. David za běhu na autobus křičel: „Socialisté měli heslo: „Dohnat a předehnat.“ Naštěstí jsem se narodil v době, kdy už o tom mohu žertovat.“ A byl ten tam 🙂
 
6.kolo
Den začíná být napínavý hned po ránu. Na snídani se s Evou a Janou bavíme o dnešní soupisce a doufáme, že Lukáš odevzdal soupisku. Přichází Zbyněk a zažertuje, že Lukáš soupisku určitě neodevzdal, v domnění, že už ho některá z nás viděla vzhůru a jenom pošťuchujeme Janu. Jana, která má mít volno, znejistí a rozbíhá se debata. Po zjištění, že Lukáše zatím nikdo neviděl, už Zbyněk myslí svá slova zcela vážně a doporučuje něco podniknout. Jana se netrpělivě dobývá do Lukášova pokoje a zjišťuje tvrdou realitu, že dneska bude muset nastoupit (když kapitán neodevzdá soupisku, družstvo hraje v sestavě 1-4). Obávajíc se konfliktu jen mlčky přihlížíme, jak Jana odchází pročistit si hlavu do parku. Kompletně se rozhazují barvy, Eva má opět černé, ale bere to statečně.
Nervozita z nás padá až v okamžiku, kdy Paetz vlítne Janě do již dříve připravené varianty, ztratí spoustu času a s respektem nabídne remízu, kterou Jana přijímá. Všechny jsme si oddechly a napětí bylo pryč. Záhy remízuje i Katka a zápas se rozhoduje u nás s Evičkou. Lukáš se snaží svůj prohřešek odčinit podporou v průběhu zápasu v podobě sladkostí. Zahájení sehraji nepřesně, zajímavou obětí pěšce však dostávám velmi příjemnou pozici. Jsem však velmi netrpělivá a soupeřka nachází silnou kontraoběť. Dostávám se do nepříjemné těžko hodnotící pozice, ve které navíc zvolím špatný plán, a Eva tak musí odmítnout remízu a hrát na výhru. V časovce kouzlím ostošest a z téměř prohrané pozice vytvářím soupeřce nepříjemné hrozby. Evička zrovna vítězí a má soupeřka musí vyhrát, aby zápas zachránily. Pod tlakem dělá rozhodující chybu a partii dokonce prohrává.
Jsme velice rády, že jsme zápas zvládly a že vše dopadlo, jak dopadlo. Odvrácená strana měsíce byla totiž tak blízko a vše se mohlo hladce pokazit. Do dalšího kola dostáváme Francii, tentokráte skutečně dostává Jana zasloužený odpočinek.
 
7.kolo
Po úspěchu s Německem před zápasem žertujeme, že bychom mohly šmiknout ještě tu Francii, když už nám to tak jde 🙂 Zápas se vyvíjí poměrně slibně, jen já si teda nejsem moc jistá. Soupeřka si na mě připravila variantu, kterou hraji poprvé v životě a záhy uhýbám. Nevolím zrovna nejšťastnější plán a v partii se akorát trápím. Brzy ztrácím materiál, něco ze zoufalosti také obětuji. Slzy mám na krajíčku, když si pomyslím, že to holkám zase zkazím. Druhé já mě však okřikne: „Takhle se přece chovají jen srabi! Bojuj,holka!“ Strach je ten tam a stává se ze mě slečna drsňák. Harry Potter mi pomáhá kouzlit a nápady se začínají rodit. Dokonale matu soupeřku, jež udělá prohrávající chybu a já jí to pěkně osolím. Kapitáni obou týmu nevěřícně kroutí hlavou, jak lehce se v ženském šachu dokáže zápas otočit. Eva ve vyhrané věžovce přehlíží soupeřčinu obranu a partii remizuje, Katku Čedíkovou bohužel v časovce soupeřka přehrává. Zápas rozhoduje Katka Němcová, která dokazuje své šachové kvality a na konto si připisuje další skalp soupeřky 2400+.
Týmem se šíří euforie, na večeři debatujeme, jestli dostaneme Rusko. Snažím se uvolnit napětí: „No, ale s Gruzínkami jsme prohrály, protože jsme si moc nevěřily, tedy aspoň já ne.“ Moc se mi to ale nedaří, neboť Katka Němcová odvětí: „Zato na Rusky si věříme!“ 🙂
 
Boj o medaile
Dobrou náladu nám nekazí ani fakt, že nás čeká těžký zápas s Ruskem. V zápase nemáme co ztratit a už tak se považuje náš výsledek za úspěch. Evička již od předešlého dne zastává názor, že na rusky se musí principiálně:„Na Rusky ruskou.“ Při vypínání notebooku však trne hrůzou:„Co to je? Prý se mi ukončuje spojení přes bluetooth. Někdo mi krade data!“ V průběhu následujících hodin vyvíjí teorii, jak nám Ukrajina krade data a posílá je Ruskám. Vzpomněla si totiž na Michalova slova, že Ukrajinci museli v jejich vzájemném zápase podvádět. Nedokázal si totiž vysvětlit, jakože mohl Robertův soupeř odblicat jeho tajnou přípravu, když danou pozici hrál poprvé v životě.
Zápas se vyvíjí v náš prospěch, všechny dostáváme velice dobré pozice. Jana jde Kostenuk ostře po krku, Katka přehrává Tatianu Kosincevu a Evička se snaží držet krok s její sestrou Naděždou. Mě soupeřka opět překvapuje v zahájení, nicméně je vidět, že pozici nerozumí nebo mě podcenila a přechází do špatné koncovky. Ruský trenér a prezident šachové federace nervózně stepují kolem našich partií a bledí si koušou nehty. Aby ne, vypadá to na 3,5:0,5 pro nás. Nedávám své soupeřce šanci a výhodu zúročuji v celý bod, jen škoda, že se totéž nedaří ostatním holkám. Senzace mohla být na světě. Zápas nakonec končí prohrou 1:3, ale i to je slušné. Vždyť původní tipy byly 0:4. Holky se těžko vzpamatovávají z promarněných šancí, tak se je snažím uklidnit a povzbudit do posledního kola, přestože nám los přiřadil opět těžkého soupeře - Ukrajinu.
 
Závěrečné kolo
Evičce jsou konečně propůjčeny bílé kameny, což však ale Lukáše straší. Celý turnaj koketuje s myšlenkou h3 a nyní konečně dostává bílé. Po přehrání pár zjišťuje, že soupeřka je pěkně našprtaná a vysvětluje Lukášovi, jaký je to taktický tah: „To víš, když dá d5, odpovím c3 a po e5 d4 a jsem ve svých vodách (Caro-Kannu) s tempem víc. Navíc se bude připravovat černými a ne bílými.“ Lukáš nakonec souhlasil s pokyny, že si má počkat, držet lepší čas, v časovce pozici otevřít a ošvindlovat ji. Při cestě na partii Evička vítězoslavně prohlásí:„To je jim určitě divné proč jsem si dnes přehrávala své analýzy černými. Nemají nám krást data.“
Zápas se nevyvíjí úplně podle představ – Eviččina soupeřka sice dostává šok, ale za chvíli se vzpamatuje a Evička se dostává do stísněné pozice. Moje soupeřka odtahala přípravu a konečně trochu přemýšlí. Měla jsem obavy, že zvolí ostřejší variantu. Katčině pozici moc nerozumím, ale zdá se mi, že stojí docela v pohodě. Taktéž Jana to postavila dle mého názoru docela přirozeně. Snažím se koncentrovat ale na svojí partii. Evička v časovce obírá soupeřku o figuru (myslela jsem, že blbě počítám, ale naštěstí ne) a vítězí. Já zvolím ve věžovce správnou (asi i jedinou) cestu k remíze a chvíli nato podepisujeme partiáře. Katka už pomalu svou partii vzdává a náš výsledek má ve svých rukou Jana, která brání s Lahno střelcovku s pěšcem méně. Soupeřka však chybuje a Jana zakotvuje ve vodách smírů. Všechny se radujeme – juchů! 2:2.
Nechceme čekat na autobus, který jede až za půl hodiny a na Lukášův povel nasedáme do taxíku (pro zajímavost 2,5km nás stálo v přepočtu směšných 34 Kč). Večer trávíme převážně relaxováním na internetu a holky, jak jinak :-), přijímáním gratulací. Asi nikdo tak senzační výsledek po výstupu na olympiádě nečekal.
Nějaký šachista se Davida ptá, jak vlastně dopadli, na což David zavtipkuje:„We are 23rd. We will be executed after the return to our country.“ S oběma Katkami vyrážíme na závěrečný ceremoniál, mým cílem je vyžádat si certifikát o uhrání normy WGM. Když už jsou naše choutky po kultuře ukojeny, vracíme se na hotel se zastávkou na palačinku.
A jak už to bývá zvykem, pořádný úspěch by se měl oslavit. Bereme si to k srdci a pořádáme u Katek mini párty. DJ-ové se střídají každou chvíli a rozbíhá se soutěž v hádání písniček. Brzy ale na nás padá únava a snad i hrozba brzkého vstávání, tudíž se odebíráme na kutě.
„Sbohem Nový Sade, bylo nám potěšením!“

 

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
28 listopadu, 2009

Tatranské střípky

Příjezd
Cesta do Tater byla poměrně náročná. V sobotu 26.září odjíždím nemocná domů do Třince nakonec posledním vlakem v 18, jelikož nám Michal Konopka dává řešit na soustředění ženské reprezentace samé zajímavé studie, od kterých se nemůžu odtrhnout. Vlak je neuvěřitelně přeplněný, přestože je sobota večer, sedám si tak až v Olomouci. Po vyspání do růžova se v cukuletu balím a za chvíli si to už razíme s taťkou na Slovensko. Nadšení z hor stoupá s nadmořskou výškou, stejně ale jako smutek při pohledu na holé stráně. Radost však ale převládá. Po procházce do Tatranské Polianky, kdy vzpomínám na tentýž výlet před sedmi lety s mým tehdejším trenérem, IM Sikorou-Lerchem, si s taťkou dáváme večeři a já usedám po 3 měsících k šachovému stolu. V 1.kole mě hned čeká silné sousto, GM Martin Mrva, jelikož se hraje švýcarským systémem s „imaginárními“ body (pro mě známý již z Drážďan). Startovní listina je rozdělena do 3.skupin podle počtu imaginárních bodů (0-2) a první 4.kola se takto nasazuje kvůli zamezení utkání nerovnoměrně silných soupeřů a zvýšení pravděpodobnosti splnění norem. Po náročné partii dělám v časové tísni chybu, kterou prohrávám partii, vlastně asi i na čas, ale v tu chvíli je to naštěstí již jedno. Pondělí má být posledním teplejším dnem, tak se odebírám na kutě, abych ráno byla alespoň trochu čilá na nějakou procházku.
 
Výlet na Sliezsky Dóm

V pondělí ráno mě probouzí slunko lechtavými paprsky. Chvíli váhám, jestli vstát jelikož při mém silném nachlazení to není úplně ideální. Vědoma si však posledního krásného dne babího léta, dělám kompromis a naším cílem je Sliezsky Dóm. Zůstat na hotelu by byl totiž hřích. Chvíli mi trvá než se dostanu do „formy“, při každém zamyšlení však začínám nekontrolovatelně zrychlovat krok, než zjistím, že jsem se taťkovi ztratila z dohledu. Vzpomínám zároveň na naše atletické výlety pár let zpět, kdy jsme šli z Hrebionku po magistrále na Štrbské pleso atp. Při cestě zpět se však vracím do reality a přemýšlím, co tak asi budu hrát.
V nenáročné sicilce s c3 postupně soupeře přehrávám a výhodu proměňuji v celý bod, ale trochu zarážejícím způsobem. Nejdříve si vybírám, která pozice je pro mě výhodnější, a když se již skoro rozhodnu zahrát, s obrázkem Df3, Sd3 nechráněný Je5 a f7,g7,h7 s králem na g8 mi náhle v duchu svitne: „To je zvláštní, v těchto pozicích většinou bílému vychází školácký obrat Sxh7+.“ A taky že jo, tak jsem se pěkně zastyděla. Vykrývám tak všechny hrozby a naopak je vytvářím soupeři. Odcházím si pro kafé v domnění, že uplatňování pěšce v koncovce těžkých figur bude na dlouho, při příchodu dostávám docela šok. Soupeř mi nabízí remízu, přičemž zahrál tah, po kterém dvojím úderem ztrácí figuru. Tak jsem ho zahrála a on nevěřícně kroutí hlavou, partii vzdává a omlouvá se, že byl slepý.
Na ME v Drážďanech se mi stalo jednou něco podobného. Ze zahájení jsem nic nezískala a byla poměrně unavená, tak jsem soupeřce nabídla remízu asi po hodině hry. Mohla jsem zahrát cokoliv, ale zrovna při mém tahu jsem ztrácela kvalitu. Tak jsem místo krátké partie bránila 7hodin koncovku s kvalitou méně. Naštěstí úspěšně, ale celou dobu jsem si nadávala, jak jsem hloupá.

 
Dvojkolo

Úterní dvojkolo jsem zvládla poměrně s přehledem. Ráno musím sice asi 3x odmítnout remízu (asi je nikdo neučil, že je tak trochu přidrzlé nabízet v horší pozici lepšímu hráči remízu, nebo to na ženskou neplatí?!), ale to není až tak těžké. Zato odpolední partie s IM Michenkou je mnohem zajímavější. Při přípravě pamatuji na Pavla Čecha, který mi v dámské indické radil, že bych mohla zkusit plán Je4, f5 a rozjet to na královském křídle. Poprvé v životě hraji Nimcovičku a bez závratných znalostí zahájení se řítím pěšci dopředu, až v taktické přestřelce získávám figuru za pěšce. Pozice je však velmi nejasná a pro mě nebezpečná, obzvlášť do časové tísně, tak efektivně obětuji 2 pěšce a jdu do vyrovnané koncovky. V časovce ještě zbytečně ztrácím pár temp, ale naštěstí to tolik nevadí. Bílý to chce však hrát za každou cenu na výhru, až to v 2.časové tísni přepískne a já najednou dostávám šanci. Tu ale v blicce propásnu a partie končí opakováním tahů. Přestože jsem partii nevyhrála, měla jsem z ní dobrý pocit a radost.
 

5.kolo
Na dnešní den plánuji odpočinek po náročném dvojkole. Taťka vyráží na kole na Štrbské a Popradské pleso, zatímco já plním povětšinou školní a administrativní povinnosti a neodpustím si ani masáž 🙂 Po pár dnech využívám možnosti internetu v jedné kavárně ve Starém Smokovci, odpoledne se tak vydáváme na procházku a na kafíčko. Na přechodu pro chodce nás málem sráží auto, asi chtělo šetřit brzdy. Nevím, jak je to na Slovensku, ale jako chodci mi zatím žádné auto přednost nedalo. 
Před partií mi povídá Regina Pokorná, že dnes hraje s Matěm Mrvou, který si stěžoval, že hraje ženský přebor (hrál se mnou, Zuzkou Borošovou i Kováčovou a teď Reginou). „Ještě by mohl hrát se svou ženou“, dodala jsem 🙂 Mi se zase podařilo chytnout první 4kola soupeře, kteří začínají na M 🙂
Sotva začne kolo, už je u jednoho stolu poblíž rušno. Přiběhnu se kouknout, co se děje a vidím pozici po 5.tahu černého: 1.d4 Jf6 2.c4 e5 3.dxe5 Jg4 4.Sf4 Sc5 5.e3 Jc6 a Mariána Kantoríka s vykulenýma očima, který dělá opičky, jestli tedy má či nemá vzít zadarmo koně na g4. Poté se soupeř vzdal.  Partie má ještě malý podtext: Později se totiž dovídám, že Marián nebyl „úplně střízlivý“. Svou partii vyhrávám poměrně s přehledem, v 6.kole mě pak čeká IM Erik Pinter.
 
6.kolo
Ráno se probouzím opět s lenošivou náladou, ale těší mě fakt, že se mé nachlazení rapidně zlepšilo. Za pár dní jen mírný kašel, když obvykle mi to trvá tak 3-5týdnů, je úžasný výsledek. Plná entuziasmu se pouštím do přípravy, kterou ale omezuji na minimum a odpoledne spíše odpočívám.
Tentokráte vyrážím sama na kole do Starého Smokovce. Při zpáteční cestě vidím 2 babky na přechodu, tak zpomalím a slyším jednu babku, jak strašně děkuje, že to bylo ode mě milé. Načež ta druhá ji zpraží: „Veď to je jej povinnosť, tak nemáš, čo ďakovať.“ To mě docela překvapilo a rozesmálo zároveň, div jsem nespadla z kola 🙂
Partie opět velmi zajímavá, Erik však v téměř vyhrané pozici chybuje a dává mi šanci. Po oboustranné časovce vzniká velmi zablokovaná čtyřstřelcovka s pěšcem více pro bílého, kdy se mi podaří postavit po Erikově chybné výměně pevnost a partie končí remízou. Partie mi však nedá moc spát, protože tyhlety „úspěchy“ mě tolik netěší. Snad až příliš hledám všude spravedlnost…
 
Výlet na Štrbské a Popradské pleso
Dneska se opět rýsuje pěkné počasí a s taťkou jedeme električkou na Štrbské pleso. Po 5 letech se vracím na místo, kde jsme dříve trénovali jako talentovaná mládež s reprezentací, vzpomínám na tréninky ve sněhu i dešti, výlety na Kriváň, Rysy, Solisko a porovnávám s nynější komercializací (kolem Štrbského plesa je postaven nový hotel Kempinski). Konverzací s  IM Martinem Neubauerem, se kterým mj. sedíváme i u jídelního stolu, si procvičuji angličtinu i němčinu (taťka německy aspoň něco rozuměl) a spolu s jeho klubovými kolegy z Dubnice míříme lesíkem na Popradské pleso. Sem tam zobnu borůvku či brusinku, nacházím i krásný půlhřib 🙂 Na zpáteční cestě poměrně spěcháme, abychom stihli električku z Popradského plesa – zastávky, neboť další jede za hodinu a půl a příprava je příprava…
Na večeři mě odchytí ředitel turnaje, pan Gustáv Šturc, že mě můj soupeř, IM Peter Petráň, žádá o posunutí o půlhodinu na 18.30, jelikož mu pracovní povinnosti v Bratislavě zabraly více času než očekával a nerad by znovu prohrál kontumačně na čas. Dosti váhám – na zítřek s taťkou plánujeme výlet na Kriváň a bylo by potřeba se vyspat, už tak se cítím malátná, na druhé straně mám dobře rozjetý turnaj a pokud vyhraji kontumačně, znamenal by to konec bojů o normu WGM. S posunutím tedy souhlasím, ač se to pak podepisuje na mé hře. V lepší pozici s pěšcem více podceňuji soupeřovy možnosti a v časové tísni dělám hrubou chybu, která mě stojí přinejmenším půlbod. Škoda. Po partii ještě chvíli klábosím s kamarády a jeden, který mě nezná, mě s naprostou jistotou osloví Zuzko – viz minulý blog: www.blog.praguechess.cz/index.php
 
Výlet na Skalnaté pleso
Po náročné partii jsem se chci konečně dobře vyspat, ale ani dnes se mi to nepovedlo. Několikahodinové bloumání přerušují v 7 ráno uklízečky („Po kolikeré? Nemohou počkat do devíti?“ Nadávám.) a řemeslníci rekonstruující vedlejší pokoje. S taťkou se vydáváme na průzkum do Tatranské Lomnice, tentokráte autem. Původní cíl – kouknout se k lanovce – je mnou operativně změněn na výlet lanovkou na Skalnaté pleso a zpět. Za normálních okolností bychom dolů šli pěšky, ale časový pres a auto zaparkované v T.Lomnici nás uvádí do štychu. Odpoledne jsme si s taťkou naplánovali masáž, po které chvíli odpočívám. Čas je však neúprosný a po krátké, avšak přesné přípravě je na řadě další kolo. 20tahů jsme se soupeřem odblicali za chviličku, začínají mě ale dráždit z čoček oči a musím na pokoj si přehodit brýle. Po čase už i vidím a mohu se opět soustředit na partii. První tah ze soupeřovy vlastní hlavy mě mate a po hodinovém přemýšlení nepokračuji ve vyhrávající variantě. Ostrá pozice se najednou mění v nezřetelnou, po nepřesnostech soupeře však končí v remízové věžovce. Škoda, nenašla jsem variantu za půl bodu, přitom jsem věděla, že tam někde je a nápady byly dobré. Rychle se pakuji a chlácholím sama sebe, že zítra si to vynahradím. Dlouhou chvíli to tak i vypadalo, ale…
 
Odjezd
Na poslední kolo se docela těším – mám jsem velikou chuť někoho zaříznout a pak si užít cestu domů. Partie probíhá v tomto duchu: Soupeř přichází pozdě, zjevně po flámu, tak postupně zvyšuji výhodu. Rybka by už asi hlásila +5 při jakémkoliv pokračování kromě jediné hrubky, co jsem zahrála a partie končí opakováním tahů. Neschopna reálně uvažovat ihned a srabácky prchám domů. V autě jsem nakonec zplodím článek pro nšs, snad i poutavý: www.nss.cz/index.php

Na závěr opět pár foteček.

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
26 října, 2009

Sinéad O´Connor nebo Zuzka Borošová?

Lidé mi často říkávají (spíše –li), že vypadám jako Sinéad O´Connor, po čase jsem si na to zvykla. Asi měsíc a půl tomu, co jsem šla po Kateřinské na metro na Pavlák, myšlenkami nepřítomná. Najednou slyším mladého klučinu s pivem v ruce křičícího přes ulici na mě: „Hej, Sinéad! Sinéad O´Connor, znáš ji?“ A zahvízdal 🙂 Ač zvyklá na to přirovnání, vyvedlo mě to z míry a dokázala jsem se jen smát. Měla jsem mu odvětit: „That´s me!“, „Would you like an autograph?“ nebo něco podobného, ale i přesto docela úsměvná historka.

 

V Tatrách se mi přihodila další perlička. Po kole jsme tak seděli se slovenskými kamarády na chodbě a kamarád Vaska Hlinky, Oto Pejko z Košíc, nám vyprávěl různé historky. Když však došlo na seznamování, Oto řekl, že nás všechny přece zná. Někoho znal, někoho ne. Pak se však Vasko zeptal, jestli pozná i mě a Oto na to impulzivně dodal: „Veď človek by byl chorý, keby nepoznal Zuzku Borošovú.“ A všichni vypukli v smích 🙂
Následující den za mnou přišla Zuzka a povídá: „Dneska bol za mnou akési ujo a pýtal sa, prečo som včera s Petráňom neišla Jc7.“ Zuzka celá zmatená, protože to byla moje partie, tak jsem ji pověděla příhodu s Otem…

 

Dneska jsem si po dlouhé době šla zahrát do školy volejbal a jeden míč se mi podařilo vtipně odpálit hlavou. Učitel hned vyskočil a z hlediště na mě zakřičel: „Jak jste to zahrála?!“ Polohlasem jsem dodala: „Hlavou, šachisté přece hrají hlavou.“

 

Jak jsem již zmínila v minulém blogu, přes prázdniny jsem měla prozatímní azyl u kamaráda na Kavčích horách. Pobývala jsem v pokoji pro hosty, který nesl název „U kraba“ – v pokoji byl v láhvi naložený krab, kterého dříve chytil můj tehdejší spolubydlící. Choval taktéž štíra (chovatelského), kterého tam i jednou přinesl. Byla jsem docela nadšená, protože jsem štíra v životě neviděla. Zpočátku jsem měla špetku strachu, ale po chvilce už mi brouzdal po celém těle. Člověk by se divil, jak je to milé a hravé zvířátko 🙂

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
7 října, 2009

Ve znamení lázní a týmových rapidů

Hrát s Davidem závody v básnění (v běsnění možná 🙂 ) či četnosti příspěvků je jako bych s ním hrála šachovou partii. Na to nemám a nikdy mít nebudu, ale snad vás zaujmou či pobaví některé z mých (ne)všedních (ne)všedností.

Spreewald

Další měsíc plný cestování, avšak spíše ve smyslu odpočinku a „odpočinkových“ turnajů. Mé následující putování nabylo z Vídně severozápadního větru, neboť první zářijový víkend patřil rapid turnaji týmů ve Spreewaldu, kam jsme se vydaly společně s Evičkou. Plán byl téměř ideální – odjezd v 8 ze Slavkova (dopoledne jsem musela ještě cosi vyřídit), 13 odjezd z Prahy, 15 sraz s kapitánem Andreasem u Drážďan, do 17 příjezd do Ragowa (Spreewald) – realita však jiná. Sestru jsem hodila v Brně do práce a zároveň zjistila, že cestou dle navigace se nikam nedostanu, neboť je zavřená. Navigace mě naváděla pořád někam do prčic (nejspíše na bratislavskou dálnici), tak jsem se na ni vybodla, držela se cedulí a své orientační schopnosti a za 10 minut byla ve Slavkově. Tam se taky nechytila, jelikož místo do centra mě navigovala do pole. Rozzuřená a nervózní jsem tedy vypnula navigaci, koukla do mapy a za 3 minuty zvonila u Evičky. Pro začátek téměř hodina zpoždění 🙂 V Praze jsem si uvědomila, že školu nestihnu, až když jsem byla skoro tam – kde jsem nechala hlavu, nevím. Při cestě z Kavek na Jiřák jsem však netrefila správnou odbočku, podjela Nuselák a dostala se kamsi pod Vyšehrad. Naštěstí jsem si pamatovala cestu z předešlého týdne a kolem nemocnice na Karláku prokličkovala přes magistrálu na Korunní, resp.Jiřák. S 2.5 hodinovým zpožděním jsme nakonec odjeli do Drážďan, kde nás čekal Andreas. Koukl na auto, zeptal se na průměrnou rychlost na dálnici a jeli jsme. Až v autě mi Evička řekla, že je profesionální řidič – ostatně značka 4444 mluví za své… To už projel hned první křižovatku na oranžovou, tak jsem na to musela šlápnout. Zpočátku jsem držela krok a místy to byla i docela sranda, ale při omezení jsem začala klít a vybodla se na něj, protože pokuty jsem fakt platit nechtěla.

Turnaj jsme sehrály obstojně až na hlubokou porážku v osmém kole, která nás odsunula kvůli o ždibec horšímu skóre až na čtvrté místo (první 3 brali peněžní cenu). Spreewald je známý pro nejlepší okurky v celém Německu, vybraly jsme si proto malý barel okurek a věnovaly Andreasovi.

V podvečer jsme ochutnali jejich speciality – gewürzte Gurken a Fischbrötchen. Na projížďku na kánoích bylo příliš chladno, uchýlili jsme se tedy ke sklence vína do teplíčka. Aby to nebylo tak jednoduché, trucující zpátečka udělala ze mě blbečka. I přes Andreasovo snažení marně zkouší její zařazení. Noční můra mi nedá spát, kde mám totiž v Praze Parkovat? Naštěstí jsem vše zvládla a v Brně zajela rovnou k servisu. To mi spad kámen ze srdce.

Luhačovice

Další zářijový víkend (tentokráte prodloužený od čtvrtka) jsem strávila s otcem v lázních – Luhačovicích (komplexní dokončení přípravy na Františkovy Lázně). Měla jsem to „štěstí“, že mě hned po příjezdu chytla záda, následující masáže a koupele byly tedy ku prospěchu.

Po 14 letech jsem zavítala k příbuzným (kupodivu jsem si pamatovala přesně cestu i dům), zhlédla dětské léčebné zařízení, na které mám bohužel spíše depresivní vzpomínky, a nechyběl ani pitný režim a vycházky. Jsem ale zvědavá, jak tam příští rok vydržím 3 týdny.

V neděli mě čekala náročná cesta do Prahy přes Havlíčkův Brod, kde jsem navštívila nemocného strýčka, u jehož rodiny jsem každoročně pobývala během turnajů na Vysočině.

Kavčí hory

Ani následující týden nebyl ochuzen o náročné přesuny. Ve středu jsem rozpačitě opouštěla prozatímní letní sídlo na Kavčích horách a stěhovala se na koleje. Ono soukromí je sice soukromí, ale prostorný a moderně vybavený byteček s výhledem na Prahu jako na dlani – to byl lék. Od Smíchovského nádraží, Podoské vodárny přes Strahov, Pražský hrad, Vltavu se všemi mosty, Vyšehrad, Albertov, Karlák, Staré Město, až po Žižkov (kostel Jiřího z Poděbrad, Žižkovská věž, Vinohradská vodárna, Rádio Svobodná Evropa na Želivského…), a vrchní soud na Pražského povstání. No, nemám pravdu?

„Jak v dálce vidím odhalený Říp, říkám si: „Praotče Čechu, Tys vůbec nebyl cip.“ Ani´s nemusel popojít o pár kilometrů dále, abych se mohla pěkně v teplu v plavkách válet.“

Františkovy Lázně

Na rapid do Františkových Lázní jsem se dostala v podstatě náhodou. Rapidy zrovna nejsou mojí nejsilnější stránkou, domácí oddíl družstvo nepostavil (z Třince do Františkových Lázní to zrovna není nejblíže :-)) a nikdo mě ani neoslovil, tak jsem to nijak zvlášť neřešila. Někdy těsně před uzavírkou přihlášek jsem zrovna viděla Viktora Novotného na skype a zeptala se, jestli náhodou nestaví Nový Bor béčko či ženský družstvo. Načež na mě vyrukoval, že spíš hledají náhradníka do áčka, neboť jim Radek Kalod vypadl a nikomu se to moc nehodí. Upozorňovala jsem, že jim to budu kazit (a taky že jo), ale s faktem, že horší než 0 za neobsazenou šachovnici to být nemůže jsem souhlasila.

Příjemné prostředí, krásné počasí, jen můj výsledek mohl být lepší. Hold mám dlouhé vedení 🙂 Některé partie se mi ale povedly, z toho jsem měla radost. Spoluhráči nakonec ukuchtili krásnou bronzovou medaili, tak i přes tu (mou) hrůzu zavládla, si myslím, spokojenost.

V neděli ráno se vyhlašovala extraliga a medailová družstva si šla na pódium pro medaile. Ačkoliv jsem hrála extraligu doma za Třinec, přesto jsem byla požádána o účast na vyhlašování, tak jsem aspoň vytvořila dobrou kulisu či snad křoví?! 🙂

Na závěr pár zářijových foteček.

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
30 září, 2009

Avalanche of Leonard Cohen

Osa: Praha-Vídeň-Bratislava

Kurz „goralštiny“ máme za sebou, tak se posuneme dále na západ. Dnešní příspěvek bude někomu spíš připomínat zápisky potrhlé studentky (spíš potrhlé než studentky).

 

Léto je v plném proudu, dnešní den mi náramně připomíná ten minulý, kdy jsem psala poslední zápisky. Sluníčko mě hřeje, v uších mi hraje Cohenův Chelsea hotel:

 

 …
„Those were the reasons and that was New York,
we were running for the money and the flesh.
And that was called love for the workers in song
probably still is for those of them left.“
…
(Takový byl New York,
kam jsme přišli za penězi a tělesnou žádostí
a tím, co básníci nazývají láskou.) 

 

Koukám se na fotky, které udělal bratranec Riki, líbí se mi jen jedna – můj skok do dálky „závěsem“, jen doskočiště není plné písku, ale vody z Dunaje 🙂

Předminulý víkend jsem si na živo vyzkoušela průvodce po Praze, když jsem měla na starost jednoho kamaráda z Německa. Naše německo-anglická konverzace, místy doplněná gestikulací, nápovědou z knížky/průvodce, byla dostačující, ale 2 dny mi stačily, abych pochopila, že to není moje gusto. Aneb jak zpívá Leonard Cohen:

„Waiting for the miracle
There´s nothing left to do.“
(Nic jiného nezbývá,
než čekat na zázrak.)

Mou pokleslou mysl nakonec zachránil takový malý zázrak – narozeninová párty Gábiny Hitzgerové aneb aleluja. Dlouhé debaty v angličtině nejen o šachu, live music ve stylu jazzu, výborné jídlo a pití (vařila sama Gábina!!!) a krásné romantické prostředí na Střeleckém ostrově – to vše zakončené překvapením/dárkem podniku v podobě bohatého ohňostroje. A protože všechno má svůj Closing time, pějme Aleluja:

 

„Now I´ve heard there was a secret chord
That David played, and it pleased the Lord
But you don´t really care for music, do you?
It goes like this
The fourth, the fifth
The minor fall, the major lift
The baffled king composing Hallelujah“
(Slyšel jsem o tajném akordu,
který David zahrál, aby potěšil Boha.
Ty ale hudbu,
klesající mollovými a stoupající durovými tóny
vlastně nemiluješ, zmatený králi, skládající Aleluja)

Celý týden jsem sršela nedočkavostí na páteční koncert Leonarda Cohena. Příjemně klimatizovaný nepříliš velký sál s elegantními kulisami k odzvučení – už tehdy jsem věděla, že to bude zážitek. Roztančil nás hned od začátku Dance me to the end of love, poučil nás, že není léku na lásku (Ain´t no cure for love), ale že je náš muž (I´m your man), o čemž nás pak ještě jednou ujistil (Lover lover lover). Sestoupil k nám z jeho věže písní (Tower of songs), kde si pronajímá pokoj, zpívajíc „I was born like this, I had no choice, I was born with the gift of a golden voice.“ Zavzpomínal na svá krásná léta (Suzanne, Sisters of mercy), podělil se s námi o tajemství (In my secret life, Famous blue raincoat), včas se ale vrátil do reality (So long, Marianne, Boggie street). Poprosil nás, ať se s ním vrhneme do víru valčíku (Take this waltz). Po jeho prvních slovech „There´s a concert hall in Vienna…“ jsem dodala: „…where I am just going tonight.“ Dokonce nám vyvěštil naši budoucnost (The Future). Dnešní situaci (Democracy) se tentokráte vyhnul, protože podle něj každý ví (Everybody knows), že vzhledem k „hospodářské krizi“ nám prý nezbývá nic jiného než si zahrát na partyzány (The Partisan), dobýt nejdřív Manhattan (First we take Manhattan) a pak čekat na zázrak (Waiting for a miracle). Bitva bude ostrá jako břitva (Who by fire?), duševní útěchu najdeme v jeho Hymnu (Anthem), který si i ptáci budou prozpěvovat (Bird on a wire). Bůh nám žehnej. Aleluja (Hallelujah). Úžasný večer se snažil zakončit Closing time, avšak publikum bouřlivě aplaudovalo téměř po každé jeho písni. Vůbec se mu to nedařilo (I tried to leave you), nejspíš i proto, že britské duo Web sisters hned dodalo, jen je-li to naše vůle (If it be your will). Ale všechno jednou končí a tak otázkou zůstává Whither thou goest?

Během 3hodinového představení udělal jen jednu přestávku, několikrát představil svou kapelu, po jevišti hopsal ako zajko, často klečel na zemi, děkovně odkrýval šťastnou tvář z pod klobouku či se snažil úspěšně vyzpívat neuvěřitelné výšky. Největší radost mi však udělal zahráním mé nejoblíbenější písně – Famous blue raincoat, kterou hraje na jeho koncertech zřídkakdy. I obvykle drsný hlas jeho kolaborantky Sharon Robinson zněl tentokráte velice něžně a rozpoutal v člověku žár emocí. Poděkování v podobě originální kytice v klobouku, kterou dostal, přesně vystihla jeho další lásku – zálibu v kloboucích. Jeho famózní vystoupení dostalo nejen mě, nýbrž celé publikum. Pokud tedy čekáte na zázrak, pak čekáte na něj. Klobouk dolů, Mistře!
 

Jak bylo výše naznačeno, z koncertu jsem zamířila přímo do Vídně. Sjeli jsme se tu dokonce všichni sourozenci. Přes léto se zde před Rathaus konají slavnosti – promítání koncertů, nejméně 15 států představujících svou národní kuchyni. Velice příjemný večer. Kdo rád chodí po výstavách, doporučuji se kouknout do Albertiny, Belvederu či Museumsquartier. Každý si určitě přijde na své. Vzhledem k tomu, že památky už mám prochozené z minulých let, uchýlím se ke sportovním akcím v Donauparku (možná začnu kibicovat do hry rekreantům, co tam hrají zahradní šachy 🙂 ). Nebo že bych zkusila průvodce ve Vídni? 🙂

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
2 září, 2009

Denik Ostravanky: Gorolski świentok

 

Do turnaje v Tatrách víc jak měsíc, tak to nebude nic šachového, ale takový typický víkend u nás 😉

 

Již dříve mě napadla myšlenka představit čtenářům naši hatlapatilku. Tedy přímo u nás v okolí Třince, Jablunkova a Mostů u Jablunkova používáme nářečí – „ponašimu“, ale to by asi mnozí nerozuměli, navíc ho znám jen v mluvené formě a ne psané. Přece jen má rodina má české, resp.moravské kořeny a nářečím se u nás doma nikdy nemluvilo. Tak jsem se rozhodla pro „ostravštinu“, omlouvám proto se jazykovým spekulantům. Jsem barbar, tak příště zase česky 😉

 

Slunko peče, sotva vidzym na tyn dysplej noťasu a za mnu vyhrava v radyju novinka Džejn Kirschner. Mama odjechala kajsik do tramtaryje, tož idealny čas na ďalšyje spravodajstvi, no ni?

 

Minulý víkend nás s bráchou rodiče překecali, ať jedeme domů. Já si to razila už v jednu po dé jedničce se známými do Třince, zatímco Niki ještě trpěl v práci. Kamiony naštěstí nehrály na honičku, tak jsme přijeli ještě před pátou. S taťkou si dáváme zdravotní deci vína, víc ne bo Niki  brzy přifrčí do Těšína a nějak se musí dostat do tej našej dědiny, nu ni? V poloklimbajícím stavu přenechávám povinnost řidiče na taťkovi.

 

V sobotu s Nikim řešíme, jak pojedeme do Džabla (Jablunkov) na Gorola. Všici o tom mluvi, tak si řikam, že to taky vyzkušam. Prva moja ideja – robiť šofera a nepiť zavrhnuta (Niki śe pyto, jak mogym mať taky debilny napad, bo śe tam chlasto – tož jo neviem, jecham tam prvy raz, nu ni?). Tož si dame sklenku červonego na oslavě u prarodiču i jadymy busem do Džabla. Bus narvany vic jak metro ve špičce, posledny plac čeko len na mňa. Cestu si kratim diagramy, když zrovna nejadymy cez kruháč a nepadaji na mňa furtaly.

 

U vstupu vyflaknem kilo, třeba něco zbude v tombole. Lidi skoro jak na Madoně, tož kaj se hrabe Praha 🙂 S Nikim dame jedno i deme sa kuknuť na syry, mlsoty i ďalšyje goralske bebechi. Potkavame same kamoše, nakonec se zakecam s Mirkem Kvíčalou, ex-kapitanem meho byvaleho manšaftu (Třinec C). Kecame, kecame a Mirek na mě: „Tož Soňo, pojme na miodulu (medovina). Zvu tě.“ Dame jednu malu, dvě, tři „na zdrowie“ a razime si to na parket. Nebudete mi lidi věřit, ale jedna mala stala 8 kaček – lidova cena, no ni? Na podiu už to bali Eva Farna (kdyby mi to Mirek neřekl, nepoznala bych ji) a střida ji ďalšyja grupa. Jak mi to v tej bedně docvaklo, už mavam jak zběsila. Od matury zrazu štyry lidi z gymplu a ješče hraji a zpivaji. O pause hodime řeč, všici vysmati 🙂 Jak se noc krati, bracha vola či už pudeme. Tož jasne, do pulnoci v Třincu – ideálne pro rodiče. Běžime na nadr jak o zavod, vysmati od ucha k uchu. Svěťák to asi nebyl, bo vlaku nima. I přes muj odpor k taxikum śe bracha pyto „Hej šéfe, kaj fičíte?“ „ Do Hrádku.“ Dobre, jadymy.

Za necelé tři kila doma, kdo by nebral? Cestou mi Niki říká historku (Už po páté 🙂 ), jak potkal spolužáka – největšího kaliče ze třídy a co všicko musel vypit. Radši kontroluji, abychom se dostali domů. Konec dobrý, všicko dobré.

 

Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
17 srpna, 2009

Pardubice očima tichošlápka

Kousek z pardubického šachového koláče ochutnal snad už každý. I já jsem letos toužila ukrojit si kousek z tohoto „Megakoláče“, nicméně pán Bůh si to asi nepřál (povinnosti v Praze mě nepustily za šachovnici). Je mi tak souzena role diváka, i když někteří hráči by si ji rádi se mnou vyměnili. Vlastně se mi zdá, že postupem času přibývá diváků a ubývá hráčů. A nezdá se to asi jenom mně 🙂 Každodenním rituálem je po partiová modlitba ve známé svatyni – áčku.

Páteční příjezd na 1.kolo hlavních turnajů je doprovázen jak jinak, než šachovým entuziasmem. Cestou do hracího sálu slyším spoustu cizích, mnohdy až nesrozumitelných řečí (člověk se hned cítí jako v nějaké světové metropoli) a pak dostanu ránu jako z děla – nový obchoďák se tyčí přímo před hotelem Labe. „Rychlí hoši.“ povídám. Loni snad měli teprve základy.
 
V sále o poznání lepší vzduch než v minulých letech, co se to stalo? Po dlouhé době vídám známé tváře – někteří jsou vysmátí, jiní zamračení, nervózní (třepání nohou se snad stalo hitem), nespokojeně kroutí hlavou, pohrávají si s figurkami či žužlají tričko. Ano, jsou to mí kamarádi, aneb šachisti 🙂
 
V 1.kole samé překvapivé výsledky – Evička The Wall uremizovává Viktora, ale i ostatní holky nejen z Česka vyválčily spoustu cenných bodíků. Že by první známky revoluce?
 
Někteří hned po partii směřují se pomodlit, mě však schvátil hlad. Když jsem však na vlastní oči viděla, jak Číňané vaří, přešla mě chuť (třeba i sůl nabírali meganaběračkou a ty slizké hmoty – no, příště se kouknu raději na nějaký krvák).
I já tedy mířím do svatyně, avšak je zamčeno (člověk je taky občas dezinformovaný).
Píšu kamarádům, kteří jsou stálými hosty, nikdo se však neozývá. Jde na mě spaní, hned první sen však naruší zpráva. Absurdita nezná mezí – mezi prvními vidím všechny, kterým jsem zbloudile napsala 🙂 V ospalé náladě mi však stačí jedna Pina Colada k ukolíbání.
 
V sobotu se rapidně ochlazuje a na koupálku (každoročně se tam koná akce) není ani nohy. Každý, kdo si chce zachránit kůži tak končí v áčku. Pár z nás, nažhavených na Harryho Pottera a prince dvojí krve, to bere oklikou přes kino. Nevím, jestli se režisér nespletl v žánru – vypadá to jako romantická komedie pro teenagery aneb příručka, jak se balí holky. Bohužel ani Harryho vtipné narážky na chování jeho kolegů tu katastrofu nezachránily. Ani v pozdní noční hodinu se nesmí zapomenout na modlitbu. Začínám chápat jsem proč se deskové hře Citadela dává přívlastek „nasírací“(na… mě natolik, že ji nakonec kupuji domů), a tímto se bohužel končí víkend.
 
Následující víkend je o poznání tepleji, v pátek dokonce jdeme zchladit naše procesory na koupálko. Voda je poměrně chladná, dá se vegetovat jen v plaveckém bazénu, jenž je o poznání teplejší. Cítím hřejivý pocit, přestože jsem jen v plavkách, zatímco ostatní se klepou zimou. „Nejsem opravdu nemocná?“ honí se mi hlavou 🙂
 
Rozbíhá se společenský večer a všichni se dobře baví. Jen by to chtělo vylepšit repertoár – střídat propadáky a megahity není zrovna nejefektivnější nápad. Nicméně na trsající koláč všech věkových kategorií se kouká docela s pobavením.
 
Chuť a touha zahrát si šachy dosáhuje mezí, avšak pohled na některé hodiny, na kterých člověk často vídá 3, 2,1… 31 je mírně sráží.
Zajímavé jsou výsledky Lotyšanek – všechny 3 si uhrávají normu WGM, Katrina Skinke, se kterou jsem hrála na olympiádě, dokonce IM, přičemž po 6.kole měla 5 bodů a perfo 2630. Klobouk dolů.
 
V sále se se mnou chtějí vyfotit 2 ruští mladíci – to jsem zvědavá, zda li si tu fotku dají aspoň na noční stolek. Třeba ještě napíší o autogram 😉
 
Jediné, avšak podstatné, co mi v Pardubicích chybělo byl Davidův humor a jeho básničky. Třeba se vše „napraví“ na svém blogu 😉
 
V parném horku opouštíme Pardubice, do rytmu nám mňouká Černouškovic micka Lála. V plné polní nabudúce, zaměstnáme hlavu, ruce…
Soňa Pertlová
Blog Soni Pertlové
5 srpna, 2009