Blog Davida Navary

Posledně jsem uvedl článek o kosovském mistrovství Evropy, nyní přejdu k průběhu turnaje. V prvním kole jsem hrál s IM Mikaelem Agopovem z Finska. Hrála se oblíbená varianta GM Jansy. Soupeři partie nevyšla a brzy musel kapitulovat.
Následující partii jsem hrál černými se Zbyňkem Hráčkem. Bylo to poprvé, kdy jsem se na mistrovství Evropy utkal s krajanem. (Tie-break se Sergejem Movsesjanem z roku 2010 nepočítám.) Zbyněk získal ze zahájení malou převahu. Moje pozice ale byla dostatečně pevná, proto se rozhodl pro opakování tahů, jemuž jsem se nemohl vyhnout.
Ve třetím kole jsem porazil německého velmistra Kunina, jenž má velmi široký repertoár. Pečlivě jsem se připravil na Nimcovičovu indickou obranu, ale po 1.d4 e6 jsem neodolal a přešel do francouzské. Do 33. tahu jsem hrál výborně a dosáhl jsem technicky vyhrané pozice. Při uplatňování převahy jsem se ale dopustil řady omylů, jež mě mohly stát půl bodu. Jako poslední naštěstí chyboval soupeř.
Ve čtvrtém kole jsem dostal opět bílé kameny. Hrál jsem se zkušeným gruzínským velmistrem Sturuou, který překvapivě vyhrál první tři partie. Tentokrát jsem se dočkal Nimcovičovy indické obrany. Zábavné bylo, že Baadur Džobava na sousední šachovnici zvolil přesně stejnou variantu! Chvíli to vypadalo, že „opisuji“ jeho tahy. Tento dojem mohl ještě zesílit, když velmistr Sturua odbočil a já jsem se zamyslel na 20 minut. V Nimcovičově indické obraně je mnoho nuancí spojených s pořadím tahů. Naštěstí se mi podařilo vrátit se zpět do připravené varianty a prokázat, že jsem se na partii dobře připravil. Zvolil jsem zajímavou oběť pěšce, která je pro nepřipraveného soupeře extrémně nebezpečná. Velmistr Sturua ji před lety rozebíral, ale nevzpomněl si na správné pokračování a zareagoval chybně. Pak už jsem musel hrát vlastní hlavou, ale velkou převahu se mi podařilo přesvědčivě uplatnit. Při této partii jsem byl v mimořádné formě, mé propočty byly nezvykle přesné.
V dalším kole jsem hrál černými se Sergejem Žigalkem. Zvolil jsem variantu, kterou jsem se naučil od Viktora Lázničky. Ta je velmi solidní, na výhru černý příliš pomýšlet nemůže. Když soupeř po půlhodinovém přemýšlení odbočil z mé přípravy, zamyslel jsem se na podobnou dobu a následně jsem přiostřil hru. O něco později jsem odmítl remízu a v následné soupeřově časové tísni se mi podařilo zvítězit.
V šestém kole jsem hrál černými s Radkem Wojtaszkem na první šachovnici. Vyšla mi příprava, bez větších potíží jsem vyrovnal a ve 24. tahu jsem přijal nabídku remízy v pozici, již ani jedna ze stran nemohla zesílit. Před volným dnem jsem se dělil o druhé až šesté místo za Chorvatem Ivanem Šaričem.
O volném dni jsem se zúčastnil oficiální exkurze do ekologického vinařství a do historického města Prizrenu.Ve vinařství jsem se zúčastnil ochutnávky. Každý účastník si odnesl jako pozornost láhev místního červeného vína. V Prizrenu nás organizátoři překvapili tím, že bychom měli odehrát malou simultánku proti mládeži a dospělým z místního šachového klubu. Byli jsme tam čtyři velmistři proti osmi soupeřům a chodili jsme v kolečku dost chaoticky. Velmistr Kunin měl chvályhodný nápad nabídnout remízu třem dívkám, které hrály celkem dobře. Tím celou akci významně urychlil. Zbývající partie jsme vyhráli. Nejdéle se bránil jeden starší pán. Když jsem mu dal dvojí úder na věž a jezdce, myslel jsem, že je rozhodnuto. Při příštím kolečku ale obě figury byly naživu a soudě podle všeho, soupeř udělal dva tahy za sebou. Za těchto okolností jsem nenabídl remízu a zatímco ostatní velmistři odpočívali, partii jsem spolehlivě dovedl do výhry.
Pak nás čekal oběd v místní italské restauraci. Po něm jsme se rozdělili do skupinek s místními průvodkyněmi. Nejvíce z nás se vydalo do kopce na místní pevnost, z níž jsme viděli celý Prizren i hvozdy na opačné světové straně. Při návratu jsme se ještě vydali k památníku Prizrenské ligy. To není šachová soutěž.Mohli jsme si prohlédnout místní krás(k)y, protože se tam právě konalo fotografování pro soutěž Miss Prizren.
Večer jsme ještě byli pozvání na baletní představení do místního kulturního domu. Je pěkné, že díky šachům mohu navštívit místa a akce, na něž bych se jinak nedostal. Těší mě to tím více, že na cestování a kulturní vyžití kvůli své práci obvykle nemívám čas.
V sedmém kole jsem hrál s Baadurem Džobavou, který v té době byl poněkud nemocný. Zatímco v předchozích kolech vycházela příprava mně, tentokrát naopak soupeři. Přesto se mi podařilo dosáhnout mírně lepší koncovky. Soupeř hrál extrémně rychle a přitom se neopatrným tahem dopustil rozhodující chyby. Pak udělal ještě jednu a o výsledku bylo rozhodnuto. Partie ukázala, že ani ti nejnadanější šachisté obvykle nedokáží v tempu rapid šachu odhalit všechny jemnosti. Několikahodinové partie se nehodí do televizních přenosů, ale většinou nabízejí podstatně kvalitnější hru než rapid šach!
Po sedmém kole jsem dělil o první místo s Ernestem Inarkijevem, který porazil Ivana Šariče. V následující partii jsem dostal už popáté bílé figury. Byl jsem velmi napjatý a cítil jsem, že podobnou zátěž nedokážu dlouhodobě zvládnout, proto jsem se rozhodl ponechat v pozici co nejvíce napětí a hrát na výhru. Ve vyrovnané pozici jsem ale počítal varianty velmi špatně, téměř všechny mé propočty byly nesprávné. Rozhodl jsem se pro riskantní postup a když jsem zpozoroval jednoduché vyvrácení, bylo už příliš pozdě. Soupeř si cestu k výhře mírně zkomplikoval, ale nabídnutou šanci nepustil.
Po partii jsem byl dost zklamaný, protože jsem si pokazil výborně rozehraný turnaj kvůli nevhodnému psychickému rozpoložení, jež jsem nedokázal ovlivnit. Můj stres ještě zesílil a únava nezmizela.
V devátém kole jsem hrál černými s Kacperem Piorunem. Ten mě překvapil boční variantou, s níž jsem se dosud nesetkal. Odpověděl jsem méně známým postupem, který je populární mezi špičkovými hráči. Nepamatoval jsem si všechny nuance pořadí tahů, ale dospěl jsem k závěru, že nejsilnější je pokračování, jež soupeři umožňuje zopakovat tahy. Kacper považoval další hru za příliš riskantní, takže partie skončila po pouhých třiceti minutách nerozhodně. S ohledem na mé rozpoložení mi to ani nevadilo.
Po partii se mi spustila prudká rýma a začalo mě bolet v krku. Že by to byla alergie na rychlé remízy? Spíše se jednalo o zánět horních cest dýchacích. Podobně stonám čtyřikrát až pětkrát do roka. První dva dny bývají dost těžké, potom už vše bývá víceméně v pořádku. Kvůli nervovému vypětí jsem už v předchozích dnech byl velmi zaníceným šachistou. Doslova.
V desátém kole jsem hrál černými s Daniilem Dubovem. Daniil je silný hráč, chybí mu ale průraznost. Vzpomněl jsem si na jeho zápas s velmistrem Ponomarjovem ze Světového poháru 2013, v němž prvních osm partií skončilo nerozhodně a následně Daniil vyhrál bílými v „armageddonu“. Jeho „bílé remízy“ měly v průměru 12 tahů! Na partii jsem se připravoval celkem dlouho, protože soupeř hraje všechno možné.
Po příchodu do hracího sálu jsem se předběžně omluvil za případné drobné vyrušování kvůli smrkání a kýchání. Soupeř v zahájení zvolil klidnou symetrickou variantu Grünfeldovy indické obrany. Ta se dá hrát černými na výhru, ale já jsem zvolil nejsolidnější pokračování, jež často vede k bezzubým remízám. Soupeř byl naladěn podobně a po pár tazích mi nabídl remízu. Nevím, zda si chtěl dvěma remízami zajistit postup, jakou roli sehrála menší průraznost, ani nakolik vzal ohled na můj zdravotní stav. Můj odpor nad rychlými remízami zvítězil nad mou touhou partii rychle skončit. Chtěl jsem udělat alespoň jeden vlastní tah. Třeba nezajímavý, ale můj! Partie pokračovala do třicátého tahu, ale beztak skončila nudnou remízou. Přiznám se, že mi to vůbec nevadilo. Během desátého kola se kašlání ozývalo z různých koutů hracího sálu, leckdy i současně.
Do dalšího kola se můj zdravotní stav naštěstí výrazně zlepšil. V závěrečné partii jsem hrál bílými s Armanem Pašikjanem. Před hrou jsem poslouchal motivační píseň o tom, že se nevzdám bez boje. O vzdávání zde nešlo, ale partie na šesté až deváté šachovnici skončily nerozhodně zhruba deset minut po začátku kola. Nebylo divu – remíza zajišťovala téměř všem postup, zatímco prohra o něj naopak připravovala. Mně se podařilo sehrát velmi dobrou partii a výhrou se dotáhnout na dělení třetího místa.
Celkově jsem skončil čtvrtý. Systémem start-cíl zvítězil Rus Ernesto Inarkiev, který prokázal špičkovou hru. Druhé místo obsadil ukrajinský Lotyš Igor Kovalenko. V devátém kole v utkání s pozdějším vítězem přepnul strunu, pak ovšem dokázal zvítězit v závěrečných dvou partiích. Prokázal bojovnost, silnou hru i pevné nervy v závěru. Třetí skončil Gruzínec Baadur Džobava. Od prvních kol se nacházel ve vedoucí skupině. Sice prohrál se mnou, nakonec se ale dokázal výhrou v posledním kole vrátit na medailovou pozici. Se svým umístěním jsem spokojen, byť ne bezvýhradně. Na webu nss.cz jsem se dočetl, že jsem na své konto nastrádal 8 bodů. Ve druhé polovině soutěže jsem to tak skutečně prožíval.
Z dalších hráčů na mě nejlepší dojem udělal Radek Wojtaszek. Vyhrál první čtyři partie a po celou dobu hrál na prvních šachovnicích, v posledním kole ho ale zradily nervy, když mu soupeř „odkopl“ remízu. (Cítím a ctím rozdíl mezi vyšší formou spisovnosti a hovorovou češtinou, ale výraz „odmítl“ popisuje situaci mnohem méně přesně.)
Zbyněk Hráček a Jirka Štoček odehráli dobrý turnaj, na postup to ale nestačilo. Viktorovi se tentokrát nedařilo, příště bude lépe.
V turnaji byly vypsány také ceny v kategorii „Performance minus rating“. Je mi záhadou, jak se započítávaly výsledky u mnoha (domácích) hráčů bez ratingu. Podle mě by bylo za dané situace logičtější rozdělit ceny na dvě kategorie: hráče s ratingem a bez něj.
Nevypsanou soutěž o nejsměšnější příjmení by vyhrál domácí hráč Kastrati. Navzdory ratingu 1700 měl před posledním kolem plných 5 bodů, takže jsem vymyšlel titulek „Padesátiprocentní Kastrati“ i následující větu: „V kategorii Performance minus rating vítězí Kastrati“. (Ve skutečnosti se ovšem koncové -t- nezměkčuje.) Prohra Kosovana v posledním kole mé slovní hříčky odsunula do kategorie smyšlenek.
Co ještě dodat? Na doplňování energie jsem si s sebou přivezl hořkočokoládové kaštany. Po prohrané partii s Ernestem Inarkijevem jsem si je omylem dal do kapsy, takže také ztratily formu.
Město jsem si příliš neprohlédl, nejčastěji jsem chodil relaxovat do místního parku. Jeho menší část byla pečlivě opečovávaná, větší byla neupravená a nacházelo se v ní poměrně dost odpadků. Kosovo je chudá země se svými problémy. Na ně jsem narazil například při přecházení křižovatky, jelikož zelenou vedle chodců dostala i některá auta jedoucí přes přechod. K doslovné srážce naštěstí nedošlo, ale nebylo k ní daleko. Vozidla parkovala na silnicích i chodnících, takže se jim lidé museli vyhýbat.
Navzdory všem problémům byli místní obyvatelé přátelští. O turnaj byl velký zájem, se žádostí o společnou fotografii se na mě obrátily za celý turnaj zhruba dvě desítky lidí, možná i více. Dokonce i trafikant, kolem něhož jsem šel z hotelu na vyhlášení! Jak někdo z místních uvedl, turnaj znamenal velký impuls pro kosovský šach. Přesto si ale myslím, že organizátoři měli začít méně významnou soutěží. Neříkám, že by se měly všechny soutěže konat v srdci Evropy, ale je zvláštní, že za poslední tři roky nejsnazší doprava z Prahy na Mistrovství Evropy jednotlivců byla v roce 2015, kdy se hrálo v Jeruzalémě. Kde budeme hrát příště? Na Martiniku?
Závěrem bych chtěl poděkovat svým rodičům a Petru Boleslavovi za psychickou podporu, velmistru Jansovi za dlouhodobou spolupráci, Viktoru Lázničkovi za společnou přípravu před turnajem, Šachovému svazu ČR za pomoc s organizačními záležitostmi a mnohým dalším lidem, kteří mi přáli úspěch. Před mistrovstvím Evropy 2014 jsem psal kamarádce, že jsem čtyřikrát po sobě nepostoupil. Odpověděla mi, že je čas změnit tradici. Od té doby jsem třikrát uhrál 8 bodů: 6 výher, jednu prohru a čtyři remízy. O tradici nemluvím a příště může být vše jinak, ale i tak mě tyto výsledky těší. Dobře vím, že postup do Světového poháru není samozřejmostí.

Letošní mistrovství Evropy jednotlivců se konalo v Kosovu. Tato malá a mladá země se stala členem Evropské šachové unie teprve nedávno, jednalo se tedy o překvapivé rozhodnutí. Politické aspekty výběru se možná odrazily i na mírně nižší účasti, chyběli například hráči z Ázerbájdžánu nebo ze Srbska. Kvůli navazujícímu mistrovství Evropy žen tentokrát nehrály téměř žádné šachistky, což podstatně snížilo diváckou zajímavost soutěže. Dění na šachovnicích bylo dost zajímavé samo o sobě, online přenosy ale občas vynechávaly. Jednalo se snad o součást opatření proti počítačové nápovědě?!
Dějištěm bylo město Gjakova [džakova]. Pořadatelé se velmi snažili uspořádat turnaj na úrovni. Před soutěží uzavřeli dohodu s Asociací šachových profesionálů (ACP), díky níž hráči s ratingy nad 2700, jakož i nejdříve přihlášení členové ACP, měli plně hrazené ubytování. To byla velmi vítaná novinka, protože na mistrovstvích Evropy dosud hradili pobytové náklady účastníci nebo jejich federace. Při tradičně nadsazených hotelových cenách se jedná o významnou úsporu.
Organizátoři neměli s podobně velkou a významnou akcí zkušenosti, což se v prvních dnech projevilo. Po příletu nás odvezl autobus do Gjakovy, odkud jsme byli rozděleni do vozů taxislužby a odvezeni do hotelů. Vše by bylo pěkné, kdyby nebyl chaos v rozmístění do hotelů. Došlo ke změnám oproti původním plánům, což mnohým oprávněně vadilo. Někteří odmítali opustit autobus a dožadovali se odvozu na zvolené místo. Já jsem byl poslán do hotelu La Villa, kde mi recepční sdělil, že se mnou nepočítají. Naštěstí jsem na seznamu hostů našel Viktora Lázničku, který bydlel v soukromí. Nakonec jsem byl ubytován na dvoulůžkovém pokoji s Michailem Antipovem. Druhého dne jsem se probudil velmi brzy a napsal jsem organizátorům stížnost. Argumentoval jsem, že nemohu sdílet pokoj, neboť vstávám ve čtyři hodiny ráno. Mail jsem odeslal zhruba ve 4.20, což zvýšilo jeho důvěryhodnost. Pak jsem naštěstí ještě na dvě hodiny usnul, což se mi obvykle nestává. I díky pomoci pana Petrase ze Šachového svazu mě pořadatelé už po snídani ochotně převezli do hotelu, v němž jsem měl být ubytován. Zatímco La Villa se nacházela v krásném prostředí za městem, ale od hracího sálu byla vzdálen tři a půl kilometru, nový hotel stál poblíž bazaru a do hracího sálu se dalo dojít za pár minut. Kromě mě tam bydleli například všichni polští reprezentanti nebo Nikita Vitjugov. Soutěžící ze vzdálenějších hotelů sice měli hrazenu dopravu vozy taxislužby k hracímu sálu a zpět, ale přesto jsem byl rád, že jsem bydlel blízko. Personál byl velmi ochotný a přátelský, strava byla chutná a bylo jí dost. (Jiní soutěžící neměli takové štěstí.) Snad jen pokoj téměř bez přístupu slunečního světla mi nevyhovoval. V dalším průběhu byly nedostatky postupně odstraňovány a mnozí hráči převezeni do jiných hotelů.
Po změně ubytování jsem se kvůli prezentaci vydal do hracího sálu. Při zpáteční cestě jsem nemohl najít svůj hotel. Když jsem podruhé procházel okolo stánku s ovocem, zkusil jsem se prodavače zeptat chorvatsky (nebo srbsky) a anglicky. Zeptal se mě, zda mluvím francouzsky. Přisvědčil jsem, zopakoval jsem otázku a dostal na ni správnou odpověď. Okolo hotelu jsem předtím už dvakrát prošel, ale zmátl mě jeho nenápadný zevnějšek.
Místní lidé obecně byli přátelští a nevadilo jim, když jsem se snažil s nimi komunikovat svou srbochorvatštinou. Ze slušnosti jsem se naučil i pár albánských slov, což se odrazilo i v názvu článku. Albánské slovo „jo“ skutečně znamená naše „ne“. Když jsme u politiky, při příjezdu jsem na celní kontrole dostal do pasu kosovské razítko přímo pod srbské, aniž bych měl nějaké potíže.
Hrací sál byl pěkný, dostatečně prostorný a dobře osvětlený. Jediná potíž se týkala sociálního zařízení. Na pánských toaletách byla pouze jedna kabinka a jeden pisoár, což pro více než dvě stě padesát účastníků bylo poněkud málo. Většinou jsem se dostal na řadu bez delšího čekání, ovšem dvakrát jsem se při pohledu na dlouhé fronty rozhodl raději vydržet. Přizpůsobil jsem tomu svůj pitný režim, ovšem čtyři z pěti zdravotních poradců by mě za to nejspíše pokárali. Při desátém kole jsem měl kvůli silné rýmě velkou ztrátu tekutin, takže má partie byla mimořádně suchá. Hráči při vstupu do sálu z pochopitelných důvodů procházeli přes bezpečnostní kontroly a nesměli si s sebou brát hodinky. Je možné, že snížený počet toalet byl dalším opatřením proti počítačové nápovědě. Ať už tak či onak, k ničemu podezřelému v tomto ohledu nedošlo, což je jen dobře.
V hracím sále mne zaujala reklama na Ereniku Pilsner beer. Jsem zvědavý, co by tomu řekli v Plzni. Nejspíše jim kosovské pivo může být ukradené. Možná i doslova. (Samozřejmě přeháním a chápu, že plzeňské pivo neoznačuje původ, ale typ. Ale v Evropské unii by takový přístup narazil na legislativní problémy.)
Českou republiku jsme zastupovali čtyři: Viktor Láznička, Zbyněk Hráček, Jiří Štoček a já. Tři z nás nehráli předcházejícího mistrovství republiky, zatímco Jirka se odvážně zúčastnil obou soutěží. Jelikož naše plány byly známy dlouho dopředu, dohodli jsme se s Viktorem na společné přípravě před soutěží. Mně rozhodně pomohla a doufám, že ji Viktor zúročí v příštích soutěžích.
Doprava nebyla jednoduchá, protože cesta z Kosova do Srbska je politicky neprůchodná. Všichni čtyři jsme letěli do Prištiny. Zbyněk si vybral přímý let z Vídně, zatímco my ostatní jsme letěli přes Istanbul s pětihodinovým čekáním. Při pohledu na mapu to vypadá jako nesmysl, ale ekonomie a letecké společnosti mají své zákony, za jejichž nerespektování se platí.

Opice na závěr

Díky úspěchu v baskickém šachu jsem se nečekaně dostal na stupně vítězů. Podle čínského kalendáře je nyní rok Opice, proto jsem jako každý medailista jsem dostal nevkusnou plyšovou opici. Nejprve jsem přemýšlel, kde ji zapomenu, ale nakonec jsem maskota k oboustranné spokojenosti odevzdal jedné kamarádce. Ženám se plyšové hračky s „dětskými proporcemi“ obvykle líbí, protože v nich probouzejí mateřský cit. V mužích ho neprobouzejí.

Obsazení medailových pozic se v jednotlivých disciplínách výrazně měnilo. Rauf Mamedov zvítězil v bleskovém turnaji, zatímco v baskickém šachu uzavřel tabulku. Dvě medaile dokázali získat pouze Ruslan Ponomarjov a Valentina Gunina, v obou případech se jednalo o stříbro a bronz.

Valja přiletěla do Číny z jiného turnaje a ještě před slavnostním vyhlášením odjela na další. Na stupních vítězů ji zastoupila závodnice z jiného sportu, shodou okolností také ruská blondýnka menšího vzrůstu. Napjatý program měl i velmistr Ivančuk, který rovněž odletěl z Číny přímo do Rigy na dvoudenní turnaj v rapid šachu. Navzdory slabšímu úvodnímu dni rozdělil první místo. Klobouk dolů!

Návrat

Zpáteční let z Huai'an do Šanghaje byl naplánován až na 19:40. V hotelu mne naštěstí nikdo nevyháněl z pokoje a dokonce jsem se mohl naobědvat v restauraci. Autobus od hotelu odjel až těsně před šestou hodinou večerní, což při pětatřicetiminutové cestě mnohé pasažéry zneklidnilo. Díky Sergejovi jsem tentokrát nepatřil mezi ty nejnervóznější. Při čekání na let jsem jedné šachistce k oboustranné spokojenosti ukazoval svou databázi směšných partií. Samozřejmě šachových.

Téměř to vypadalo, jako bych dotyčnou sváděl. V takovém případě bych jí dal svou vizitku a nabídl, že jí partie pošlu. Ale mně se přeci jen líbí více některé jiné slečny. Přiznávám se, že jednu z nich jsem už zkoušel zaujmout s pomocí této databáze, ale nepřineslo to zamýšlený efekt. Možná bych si měl raději pořídit sbírku motýlů.

Let do Šanghaje byl krátký a bezproblémový. Přiletěl jsem večer, přenocoval jsem v letištním hotelu. Ten byl pro daný účel zcela vyhovující. Pokoj byl dobře vybavený a vkusně zařízený. Žádní trpaslíci! Moje místnost sice neměla žádné okno, ale to mi v noci vůbec nevadilo a ráno jsem vyjel na druhé letiště, odkud jsem po poledni místního času odcestoval do Paříže s čínskými aeroliniemi a dále do Prahy s českými. Mezikontinentální let opět trval dvanáct a půl hodiny. Nijak zvlášť jsem si ho neužil, ale byl téměř bezproblémový, vyskytla se pouze jedna potíž. Když jsem měl konzumovat rozvařené nudle drobným plastovým příborem, považoval jsem to za pomstu výrobců hůlek. Těstoviny se při namotávání lámaly a sklouzávaly. Další ingredience naštěstí byly snadno poživatelné.

Během letu jsem se občas na monitoru díval na mapu území, nad nímž jsme přelétali. Zaujala mne tam písmena „č“, „š“ a „ž“ v názvech ruských měst (Černogorsk, Čeljabinsk aj.). Tyto znaky se používají v některých slovanských jazycích a v Pobaltí, ale vedle anglického textu jsem se s nimi dosud nesetkal. Že by se jednalo o důsledek prohlubování čínsko-českých vztahů?

Návrat proběhl bez větších problémů. Domů jsem dorazil 40 minut před půlnocí, tedy v 6.20 čínského času. Soutěž byla pěkná a jsem rád, že jsem mohl navštívit Říši středu a zúčastnit se tří silně obsazených turnajů. Ale doma jsem v Evropě a pravidelně bych tak daleko létat nechtěl, je to vyčerpávající. Přesto cestování má něco do sebe. Zažijete snad doma jednatřicetihodinový den?

Závěrem Vám děkuji za pozornost.

Všechno má svůj začátek

Slavnostní zahájení zahrnovalo ukázky čínského umění, konkrétně akrobacie, tance (včetně baletu) a hudby. Se Sergejem Movsesjanem jsme se shodli, že se jednalo o nový čínský ro(c)k.

Losování barev probíhalo formou tahání pingpongových míčků s čísly 1 až 16 ze tří zavřených nádob. Kdosi losoval tak energicky, že nám názorně předvedl, že nádoba nemá zcela pevné dno, naštěstí ale míčky zůstaly uvnitř. Já jsem si pro jednotlivé turnaje vytáhl čísla 4, 4 a 5. Z důvěryhodného zdroje vím, že číslo „4“ je v Číně považováno za nešťastné, protože se vyslovuje stejně jako „smrt“. Náš hotel neměl čtvrté patro, po třetím následovalo páté. (Doufám, že mne tady nikdo nechytí za slovo. Samozřejmě mám na mysli označení, nikoliv počet poschodí.)

Po rozlosování všech tří mužských turnajů organizátoři vrátili míčky do jednotlivých krabic a pozvali si šachistky. Čekali jsme, zda si dvě hráčky nevylosují totéž číslo, ale naštěstí k podobnému organizačnímu omylu nedošlo. Každá účastnice byla jedinečná.

Rychle a špatně

V rapid šachu jsem odstartoval výhrou, ale potom jsem si připsal tři porážky. Druhého dne jsem uhrál dva body ze tří. Nesehrál jsem jedinou celistvou partii, prohrával jsem lepší pozice a vyhrával horší. I proto si myslím, že klasický šach je stále nenahraditelný a že rychlejší tempa hry by měla existovat vedle něj, aniž by ho vytlačila. V turnaji jsem mezi šestnácti účastníky rozdělil jedenácté až třinácté místo. Sice jsem porazil tři hráče, jimž se vůbec nedařilo, ale prohrál jsem se všemi ostatními. Zvítězil Šachrijar Mamedjarov před Ruslanem Ponomarjovem, při rovnosti bodů rozhodla ve prospěch Ázerbájdžánce blesková partie, tzv. armageddon. Mezi ženami přesvědčivě zvítězila bleskurychlá Tan Zhongyi, která uhrála 6 bodů.

V blesku od stesku k lesku

V bleskovém turnaji jsem měl vyšší ambice, v prvních dvou dnech jsem ale hrál špatně. Dobré nápady jsem zmařil množstvím hrubých chyb. Měl jsem pomalé reakce a s ubývajícím časem jsem začínal zmatkovat a ztrácel schopnost počítat varianty. Bonus dvě sekundy na tah mi nestačil, ale pravidla byla pro všechny stejná. Soupeři se rovněž museli vyrovnávat s nedostatkem času a zprvu to zvládali lépe než já.

Už jsem se bál, že jsem se odnaučil hrát na elitní úrovni, ale výborný závěrečný den turnaje mne přesvědčil o opaku. Mocným finišem jsem se dostal ze třináctého místa na sedmé. To nezní jako velký úspěch, ale bleskový rating jsem si vylepšil. V turnaji překvapivě zvítězil Rauf Mamedov, který si po dobytí titulu mistra Evropy připsal další úspěch.

U žen měl bleskový turnaj nezvyklý průběh. Valentina Gunina o prvním dni vyhrála všech deset partií a druhého dne sérii prodloužila o další tři vítězství, potom se ale něco zadrhlo a dvě „velké rošády“ (0-0-0) ji nakonec odsunuly na druhé místo za Jekatěrinu (Katerynu) Lagno, která podávala vyrovnanější výkony.

Z druhé ruky

Baskický šach je v podstatě rapid šach, v němž se stejní soupeři utkávají současně na dvou šachovnicích, přičemž každý hraje jednu partii bílými. Jeho pojmenování je odvozeno od prvního elitního turnaje, který se uskutečnil v baskickém městě Donostia (též San Sebastian). Viktor Láznička tehdy v silné konkurenci obsadil krásné druhé místo, takže se nemusím stydět za to, že mne o půl roku dříve v „baskickém bleskovém šachu“ na reprezentačním soustředění porazil se skóre 1,5:0,5. Právě naopak, tehdy tato myšlenka byla originální a o nadcházejícím turnaji v Baskicku jsme ještě nic nevěděli.

Být přeučeným levákem není v životě výhoda, ale v baskickém šachu ano. Jednu partii jsem hrál levou rukou, druhou pravou. Při dramatickém zápase s Harikrishnou Pentalou jsem se dvakrát spletl, takže jsem někdy musel přemačkávat levé hodiny pravou rukou a naopak. I tady je totiž třeba při tahu hrát a obsluhovat hodiny toutéž rukou. Navzdory občasným zmatkům jsem využitím obou rukou ušetřil mnoho času.

Při této příležitosti jsem si vzpomněl na obrázek, na němž chobotnice hraje simultánku na osmi šachovnicích. Možná se jednalo o ilustraci k povídce pana Housera pro Šachový týdeník.

Zatímco aktivní a bleskový šach hráli muži i ženy souběžně, v baskickém šachu se v jednotlivých kolech střídali. Na jedné straně se hrací doba prodloužila, na druhé straně jsme měli mezi jednotlivými koly čas na přípravu. Toho jsem využíval, abych v zahájení dostal soupeře pod časový tlak.

Nevhodná nabídka, nesplněná hrozba a ztracené pohledy

Turnaj jsem zahájil svérázně. S Raufem Mamedovem jsem černými lehko vyrovnal a bílými získal prostorovou převahu. Když jsem černými přešel do vyrovnané věžové koncovky se šesti pěšcům proti šesti, soupeř mi nabídl remízu a já jsem okamžitě přijal. Brzy jsem si uvědomil, že se tady remízy uzavírat nesmějí. Ještě o chvíli později jsem se zeptal přítomných dvou rozhodčích, zda je vše v pořádku, abychom případně mohli remízovou partii dohrát. Stále by to bylo lepší než případná kontumace. Naštěstí žádný z obou sudích proti výsledku nenamítal. Ve druhé partii se mi podařilo vyhrát. Dodatečně jsem zjistil, že nebylo zakázáno remízu přijímat, ale jen nabízet! Mé přijetí tedy sice bylo nesprávné, ale možná ani neodporovalo pravidlům.

Ve druhém dvojkole jsem se utkal s Harikrišnou Pentalou, který mne do té doby v Číně třikrát porazil. V rozhovoru s třetí osobou jsem před zápasem zažertoval, že pokud mne Hari porazí 2:0, přestanu s ním trénovat. Tentokrát jsem se ale ujal časové a později i šachové iniciativy. Ze dvou výhodných pozic jsem nakonec získal bod a půl.

Ve třetím kole jsem hrál s Jevgenijem Tomaševským, který do té doby vyhrál všechny čtyři partie. Zápas skončil po vyrovnaném boji 1:1. První den tedy byl úspěšný, celkově jsem uhrál čtyři body ze šesti partií. V předchozích dvou čínských soutěžích jsem proti týmž soupeřům získal jediný bod z osmi partií!

Zatímco první den jsem hrál velmi dobře, ve druhém (a posledním) jsem měl velké štěstí. Hráli jsme jen dvě dvojkola, ale obě probíhala dost nezvykle. Nejprve jsem se utkal s velmistrem Ivančukem. Zpočátku se vše vyvíjelo dobře, bílými jsem získal iniciativu a černými vyrovnal. Pak mne ale ukrajinská legenda začala přehrávat černými, zatímco já jsem s týmiž kameny nastavil figuru. Ještě jsem udělal pár vhodně načasovaných tahů, abych odvedl soupeřovu pozornost od druhé partie, ale potom jsem se vzdal. Se sedmi a půl minutám proti dvěma a půl (a deseti sekundami na tah) bych mohl taktizovat, ale v dané pozici by to bylo vyjádřením neúcty vůči soupeři.

Ve druhé partii jsem měl problémy, soupeř získal pěšce. V blížící se časové tísni ale namísto vyhrávajícího pokračování zvolil tah, který mi umožnil okamžitě zremizovat nebo s nevelkým rizikem usilovat o výhru. Zvolil jsem druhou možnost. Časová tíseň, psychologický zvrat v partii a soupeřova slabší forma sehrály svou roli, takže se mi nakonec s velkým štěstím podařilo srovnat na 1:1. S ohledem na průběh partie jsem se soupeři omluvil, přestože jsem nic špatného neudělal. Chtěl jsem, aby se cítil o trochu lépe.

Před partií jsme dostali pohlednice, zobrazující místní památky, po napínavém zápase jsem je ale v hracím sále zapomněl. Spěchal jsem na oběd a po něm jsem věnoval nemálo času přípravě. Možná jsem si měl raději odpočinout, ale po bitvě je každý generálem.

V posledním dvojkole jsem se utkal se Šachrijarem Mamedjarovem. Vstřícní organizátoři mi před partií opět předali zapomenuté pohlednice. Zpočátku se partie vyvíjely dobře, pak jsem ale bílými naprosto nekorektně obětoval figuru. Když jsem si uvědomil svůj omyl, zrychlil jsem na „černé šachovnici“, abych odvedl soupeřovu pozornost od blížící se katastrofy. Navzdory tomu Šachrijar přemýšel převážně nad obranou s figurou navíc. Kupodivu se ale zamotal a mně se podařilo získat určitou protihru. Černý stále mohl vyhrát, ale určitá opatrnost a přesnost byla nezbytná. Počítal jsem remízovou variantu (31…Jd7? 32.Sc2 Kf8 33.Vxf7+ Kxf7 34.Dxg6+), když jsem si všiml, že se Šachrijar chystá zahrát prohrávající tah. Odvrátil jsem pohled na druhou šachovnici. Soupeř znovu položil ruku na stůl, ale po chvíli osudný tah provedl. Má odpověď byla blesková, Šachrijarova rezignace rovněž. Za stavu 1:0 jsem hrál vyrovnanou pozici, v níž jsem měl o deset minut lepší čas. Postupně jsem se ale dostal do potíží a po hrubém přehlédnutí jsem partii už nemohl zachránit. Soupeř byl z výsledku 1:1 pochopitelně zklamaný. Já ne, ale také jsem v tomto zápase měl rezervy. Jak asi tušíte, pohledy jsem v hracím sále opět zapomněl. Potřetí jsem se s nimi už nesetkal.

V baskickém šachu přesvědčivě zvítězil domácí Ding Liren, já jsem rozdělil druhé až páté místo spolu s velmistry Ponomarjovem, Tomaševským a Mamedjarovem. Na pomocné hodnocení jsem skončil druhý, přičemž zbylí dva medailisté měli výhodu domácího prostředí. Velmistr Ponomarjov totiž se svou partnerkou nebo manželkou již několik let žije v jejím rodném Baskicku. Nepopírám, že jsem měl více štěstí než rozumu, ale i toho jsem měl tolik, abych to uznal. Výsledek 6/10 v silné konkurenci mne i tak potěšil. Mezi ženami zvítězila Alexandra Kostenjuk.

Pár slov o soutěži

Jak mnozí z vás vědí, nedávno jsem se zúčastnil šachové části takzvaných World Mind Games, jakési olympiády duševních sportů. Akce se konala jako obvykle v Číně. Pokud vím, poprvé se hrála v prosinci roku 2011. Souběžně se šachovou částí probíhaly soutěže v bridži, go, dámě a čínských šachách.

Naše část programu sestávala ze tří disciplín „lehčího žánru“: šachu aktivního (rapidu), bleskového a baskického. V oddělených turnajích startovalo šestnáct mužů a šestnáct žen, přičemž kvalifikačním kritériem byl průměr ratingů v klasickém, aktivním a bleskovém šachu. Účast byla poznamenána kolizí s mistrovstvím světa žen a zejména blížícím se turnajem kandidátů, kvůli němuž chyběla absolutní světová špička. Startovní pole bylo proto v mužské části velmi vyrovnané.

Z České republiky jsem na celé akci byl jediným zástupcem, ani žádného Slováka jsem v seznamu soutěžících nenašel. Sergej Movsesjan vlastně spadá do obou výše zmíněných kategorií, ale již několik let reprezentuje Arménii. Naopak Polsko bylo zastoupeno nejen v šachu (Radek Wojtaszek a Monika Soćko), ale i v jiných duševních sportech. Novoborský trojlístek doplnil Pentala Harikrišna.

Lehko na cvičišti, těžko na bojišti

Na turnaj jsem se po šachové stránce prakticky nepřipravoval. Až na místě, den před zahájením turnaje, jsem si uvědomil, že jsem po lednové prohře s Hou Yifan zapomněl zalátat díry ve svém repertoáru. V Číně jsem provedl rychlou opravu, jejíž kvalitu prověří budoucnost.

Nešachovou přípravu jsem pojal odpovědněji. Nezapomněl jsem ani na doping! V dětství jsem totiž měl určité problémy s astmatem a v poslední době se mi vrátily. Po deseti letech jsem si nechal předepsat inhalační kortikoidy a udělit výjimku z dopingových pravidel. Přitom jsem zjistil, že inhalace kortikoidů není zakázaná, takže jsem si mohl za uplynulých deset let ušetřit několik případů, kdy jsem u partie i jinde stěží mohl dýchat. (Nebylo jich mnoho, ale párkrát se to stalo. Posledně mne to nejspíše stálo půl bodu.)

Před rokem a půl jsem dostal pozvánku na čínskou ligu a kvůli ní se přihlásil na kurz čínštiny. Vydržel jsem jen nedlouho přes půl roku, protože učit se úplně odlišný jazyk ve třiceti letech je skutečně těžké. Nová slova jsem si zapamatovával pomalu a zapomínal je rychle. S vietnamštinou jsem z podobného důvodu skončil ještě dříve. Nedávno jsem s nelibostí zpozoroval, že na obálce mé knihy je psáno, že se učím tyto jazyky. Obálka se ke mně ale při korekturách nedostala.

Teď jsem se k čínštině částečně vrátil. Před cestou jsem si zaplatil pár hodin čínštiny, abych se naučil alespoň nejdůležitější fráze a dostal se z jednoho šanghajského letiště na druhé. Částečně se mi vyplatila špatná organizace práce. Učivo jsem si zapisoval do slovníčku i do dalšího sešitu, ten jsem ovšem zapomněl doma. Nic naplat, nejlepší je nosit vědomosti v hlavě!

Studium mi přineslo jen částečný výsledek, ale i tak jsem byl rád. Nechovám ale naděje, že bych v čínštině překročil úroveň začátečníka. Stálo by mne to příliš mnoho úsilí, které by chybělo jinde. Někdy má smysl uvědomit si vlastní limity a přizpůsobit jim své konání.

Doprava

V minulých letech se soutěž konala v Pekingu, tentokrát se přesunula do několikamilionového města Huai'an, jež se nachází poblíž Šanghaje. Hrál jsem poprvé a letošní organizaci s dřívějšími ročníky nemohu srovnávat, ale doprava tentokrát byla nesnadná. Letěl jsem se dvěma přestupy – v Amsterdamu a v Šanghaji, přičemž v čínském velkoměstě mne čekal téměř šedesátikilometrový přejezd mezi dvěma letišti. Pokud máte pocit, že do Šanghaje existuje i snazší cesta než přes Nizozemsko, ze zeměpisného hlediska máte pravdu, nicméně letové řády podléhají v prvé řadě ekonomickým zákonům. Občas se jim musíme podrobit všichni.

Z Prahy jsem odlétal až večer. V den cesty jsem byl velmi roztržitý. Ve spěchu jsem si navlékl dvě různé rukavice, přestože jsem doma měl tři nebo čtyři stejné! V Číně jsem si potom připadal trapně, ale alespoň snad bylo vidět, že jsem šachista.

Cesta do Číny proběhla bez potíží. Rychlý přestup v Amsterdamu jsem stihl nejen já, ale i mé zavazadlo. Tam jsem se setkal s GM Monikou Soćko, s níž jsem měl společnou většinu cesty tam i zpět. Je příjemné neputovat sám. Let z Amsterdamu do Šanghaje proběhl téměř bez problémů. Mám matný pocit, že jsem jednou místo toalety omylem zkusil otevřít nouzový východ, ale svou chybu jsem si uvědomil dříve, než mne pozorní cestující stihli zpacifikovat.

Přejezd přes čínské velkoměsto jsme zvládli s dostatečnou časovou rezervou a na dalším letišti jsme se setkali s dalšími soutěžícími. Společně jsme dorazili na místo určení.

Ubytování

Bydleli jsme v luxusním hotelu na okraji města Huai'an. Strava byla vynikající, vedle čínské kuchyně byla u švédských stolů k dispozici i evropská strava. Dával jsem přednost místním jídlům. Poprvé jsem se setkal s exotickými druhy ovoce jako jsou pitahaya (což je vlastně plod kaktusu) nebo longan. U některých jídel ovšem byly dost záhadné popisky, které pravděpodobně vznikly automatickým překladem. Zaujal mne například název „cold skin head“, který nejspíše nesouvisí s holohlavými spoluobčany. Dále mne udivil ochucený přírodní jogurt nebo „vegetarian chicken“. To mi připomnělo příhodu z jednoho extraligového výjezdu na Moravu. Pan Hausner tehdy u snídaně přesvědčoval vegetariána Standu Cífku, že si klidně může vzít párky, protože v nich beztak žádné maso není.

Bydlel jsem v nejvyšším, devátém patře. Žertoval jsem, že jsem dostal protekci díky tomu, že jsem ve Wijk aan Zee jako jediný prohrál s Wei Yi a s Hou Yifan. Ve skutečnosti můj pokoj měl jeden vážný nedostatek. Nacházel se na konci chodby, takže internetový signál byl dost slabý a nejednou jsem kvůli připojení musel vyjít na chodbu.

Pokoj

Můj pokoj byl velmi luxusní, někdy snad až nemravně. A to doslova – na vaně byly na prodej erotické pomůcky. Nepochopil jsem, proč je koupelna od zbytku místnosti oddělena průhledným sklem, ale když mi místní uklízečka ukázala, jak stáhnout roletu, více jsem se danou záležitostí nezabýval. Člověk nemůže všemu rozumět. A někdy ani nechce.

Na pokoji také bily do očí kýčovité nástěnné obrázky animovaných postaviček z dílny Walta Disneyho (malé mořské víly, Sněhurky a sedmi trpaslíků). V kultuře se nevyznám, ale toto bylo příliš i na mne. Naštěstí jsem díky svému přirozenému a dlouhodobě rozvíjenému pozorovacímu antitalentu dokázal zmíněné obrázky ignorovat. Třicet let tréninku ignorance zvítězilo nad sedmi trpaslíky!

Myslím, že se při výzdobě pokoje projevila velká vzdálenost, orientovat se v odlišném kulturním rámci je složité. Zajímalo by mě, co si Číňané nebo třeba Indové musejí myslet o našem pohledu na jejich kulturu. Jsou naše výpůjčky z čínské a indické kultury podobně kýčovité, jako tomu bylo v Číně? A existuje vlastně nějaký obecně sdílený pojem (ne)vkusu? Lituji, ale na tyto otázky nedovedu odpovědět. Na první z nich se zeptám Harikrišny Pentaly, žijícího v Srbsku. Ten v dané záležitost bude mít mnohem jasněji.

V pokoji byl zdarma k dispozici čaj, pitná voda v množství větším než velkém a šest mentolových bonbónů, které byly rozmístěny na talířku ve tvaru hvězdy. Jednou jsem dva snědl a ze zbylých čtyř ve spojení s talířkem bezděčně vytvořil jihokorejskou vlajku. Raději jsem je zase rozmístil jinak, v asijské politice se nevyznám a nerad bych provokoval.

Klid

V neveřejném prostoru za hotelem se nacházelo jezero s okružní vycházkovou trasou. Podél ní byla rádia ve tvaru kamenů, která od rána do večera hrála dvě nebo tři čínské písně. Ty působily uklidňujícím dojmem. Jedna zněla optimisticky, jiná ve mně vyvolávala spíše melancholii a jakousi odevzdanost až rezignaci, zejména pak během neúspěšné první poloviny soutěže. Zajímalo by mne, jak bych vnímal svět, kdybych podobnou hudbu vstřebával od dětství. Například oproti písním Michaela Jacksona to je opravdu velký rozdíl. Mám pocit, že rozdíly mezi různými zeměmi v hudbě (a v kultuře obecně) souvisejí s odlišnosti v místním životním stylu. Hudba ovlivňuje mentalitu a naopak.

Hlavním nedostatkem hotelu byla jeho odlehlost od infrastruktury, nejbližší obchody i banky byly vzdáleny několik kilometrů. Dojít tam pěšky bylo obtížné, objednávat taxi se mi nechtělo. Na nákup jsem se tedy vydal až v den odletu.

Spánek

Během příletu a bezprostředně po něm jsem spal celkem dobře. Pomohlo, že jsem do Číny odlétal večer. Ráno jsem nadšeně oznámil vítězství nad jet lagem, ale asi jsem slavil příliš brzy. V průběhu akce jsem někdy měl se spánkem potíže, v tom jsem se ale nelišil od dalších soutěžících. Ti, s nimiž jsem se potkával na snídani nebo na brzkém obědě, na tom byli podstatně hůře.

V době, kdy píši tyto řádky, je pondělí 21. prosince. Včera v Minsku skončilo Mistrovství Evropy v rapid šachu, do Vánoc zbývá jen několik dní. Mám tedy přinejmenším dva důvody ke psaní. Jak jste si nejspíše všimli, v posledních měsících jsem nechal svůj blog „odumřít“. Je mi to samozřejmě líto. Starší texty jsem smazal v afektu. Mám je i v počítači, ale obvykle jsem v nich před zveřejněním nebo krátce po něm něco opravil nebo upřesnil, na což teď nemám čas. Kdo by to po sobě všechno četl?! Od psaní v průběhu turnajů jsem už ustoupil, přeci jen s přibývajícími roky lépe chápu, že je rozumné zaměřit se na probíhající turnaj. Člověk nemůže stihnout všechno zároveň. Po turnajích bych psal rád, ale většinou mě v Praze zavalí vlna povinností, kterým jsem se během svých zahraničních cest věnovat nechtěl nebo nemohl. Nebylo to mým úmyslem, ale již mnoho měsíců jsem nenapsal žádný text. Říká se, že se má přestat v nejlepším, ale já si myslím, že podobná rada platí spíše v kasinu. Spíše se mi zdá, že u většiny činností by člověk měl přestat ve chvíli, kdy (už zase) minusy převažují nad plusy. A když zmiňuji matematická znaménka, nemyslím počty proher a výher ani změny ratingu. Dosažení určitých dovedností obvykle zabere dost času, proto bych jich rád co nejvíce využil. Po (pseudo)filozofické úvodu je čas přejít k turnaji. Mistrovství Evropy v bleskovém šachu a rapid šachu se po dlouhá léta konalo těsně před Vánoci ve Varšavě. Pravidelně se překrývalo s českým přeborem v bleskovém šachu, jemuž jsem setrvale dával přednost. Snad až loni se cesty obou turnajů rozdělily, díky čemuž jsem se poprvé zúčastnil evropského šampionátu, pořádaného pro změnu ve Vratislavi (Wroclawi). V bleskovém přeboru se mi tehdy nečekaně podařilo vyhrát, což mělo vliv i na mé letošní rozhodnutí vynechat národní přebor a zúčastnit se kontinentálního mistrovství. Turnaj se konal v Minsku. Ačkoliv po Evropě cestuji dost, v Bělorusku jsem byl poprvé. Před cestou jsem si musel zařídit vízum, pořadatelé mi ale poskytli dostatečnou pomoc a uhradili poplatky, jakož i cestovní a pobytové výlohy. Na turnaj jsem jel s předsevzetím nebavit se o politice. To bylo celkem snadné, protože ani místní nejevili o podobné diskuse zájem. Má účast mnohé potěšila, během turnaje mě žádalo o autogram nebo o společnou fotografii několik desítek lidí různého věku. Nejvíce autogramů rozdal velmistr Short, druhé místo možná obsadila Valentina Gunina. Přesné záznamy neexistují. Do Běloruska jsem přiletěl den před turnajem přímým letem, kterým cestovali i pánové Martin Huba a Petr Pisk, zástupci Evropského šachového svazu. Na letišti na nás čekal organizační tým a mikrobus. A ještě předtím pasové kontroly. Mám velký „talent“ na volbu nejpomalejší fronty. Intuice se projevila i tentokrát, takže jsem kontrolou prošel jako poslední. Zhruba po dvaceti minutách kdosi z pořadatelů zjistil, že v autobusu kdosi chybí, tak jsme se vrátili na letiště. Něco podobného se mi nedávno stalo na jiném turnaji, ale tam to bylo při cestě z hotelu na letiště, což bylo podstatně nepříjemnější. Tentokrát jsem nikam nespěchal. Ubytování i strava byly v pořádku, registrace proběhla bez problémů. Spal jsem dobře. Na pokoji byl bezplatný internet, přičemž heslo bylo poněkud vulgární, ale o to snáze zapamatovatelné. Druhého dne začal bleskový turnaj. U vchodu do budovy byly bezpečnostní kontroly, kvůli nimž se vytvořily dlouhé fronty. (V dalších dnech již prohlídky probíhaly podstatně svižněji.) Celkem se hrálo jedenáct dvojkol. Při losování prvního utkání se (ne)objevily „mrtvé duše“, někteří hráči z předběžné startovní listiny totiž z nejrůznějších důvodů vůbec nedorazili. V dalších kolech se zpoždění naštěstí nezvětšovalo. Do oběda jsme odehráli čtyři dvojkola. Dělal jsem velké taktické chyby, ale s velkým štěstím jsem procházel turnajem beze ztráty kytičky. Zlom přišel v pátém dvojkole, kdy jsem hrál s Alexandrem Rjazancevem. V pozici se dvěma pěšci navíc jsem při stisku hodin upustil figurku. Na „World Mind Games“ v Číně by mě za to možná zkontumovali, ale tady jsem ji před dalším tahem odklidil a hráli jsme dále. Kvůli vlastní chybě jsem ztratil koncentraci a v časové tísni nastavil věž. V odvetné partii mě soupeř jednoznačně přehrál. V následujícím dvojkole jsem porazil velmistra Aleksandrova 2:0, přičemž druhá partie rozhodně stojí za zhlédnutí.

Stalo se 30…Dg3+! 31.fxg3 Jf4+ a bílý se před matem vzdal. Není to žádné velké umění, ale závěrečná oběť dámy potěší. (Zajímavé je, že Valentina Gunina ji našla za jedinou sekundu! Já jsem sice byl o něco pomalejší, ale jakožto autor jsem si mohl připsat bod.) Jednalo se ale o mou jedinou zdařilou partii. Následoval zápas s bleskovým specialistou Mykolou Bortnykem. První partii jsem zahájil dobře, ale další vývoj pozice měl z mého pohledu sestupnou tendenci a skončil pádem praporku. Druhá partie byla mimořádně zajímavá. Ze zahájení jsem získal lepší hru, ale pak jsem neopatrně připustil zápletky, v nichž jsem se do mého propočtu (rasčot) vloudilo nejedno přehlédnutí (prasčot). Soupeř mě přepočítal a zaslouženě vyhrál. Ani v dalších kolech jsem nehrál dobře a pouze díky lepší hře a velkému štěstí v závěru jsem dosáhl alespoň na 16. místo se ziskem 16/22. Celkově jsem ztratil 43 bodů ratingu, což pro mě při jeho předchozí hodnotě 2786 znamená návrat na své místo. Tentokrát jsem hrál ve špatné formě, při téměř všech předcházejících turnajích většinou v nezvykle dobré. Turnaj vyhrál Ázerbájdžánec Rauf Mamedov, na dalších dvou místech skončili ruští velmistři Boris Savčenko a Alexandr Rjazancev. Sergej Movsesjan uhrál 15,5 bodu stejně jako Valentina Gunina, nejúspěšnější šachistka. Slavnostní zakončení začalo velmi pozdě, takže jsem se vrátil do hotelu až po jedenácté hodině večer a nestihl jsem využít poukázku na večeři. Na hokejovém stadionu, kde jsme hráli, ale bylo zajištěno bezplatné občerstvení pro „šachovou elitu“ i mnoho stánků s nejrůznějšími pochutinami. Po pátečním bleskovém turnaji následovala víkendová soutěž v rapid šachu. Soutěžících bylo ještě více, přibližně 750. Prvního dne se hrálo sedm kol, v neděli závěrečné čtyři partie. Také tentokrát by Nikolaj Vasiljevič Gogol měl z prvního kola radost, mnoho hráčů opět vyhrálo kontumačně. Dále již turnaj probíhal normálně. Já jsem tentokrát pro změnu spal špatně, ale hrál výrazně lépe než obvykle. Prvních šest partií jsem vyhrál, v dramatické partii sedmého kola mě porazil Tigran Petrosjan. Nejednalo se o reinkarnaci devátého mistra světa, ale o jeho jmenovce. (Alespoň to tak vidím já. Zajímavé je, že exmistr světa zemřel v roce, kdy se narodil jeho jmenovec. Že by indičtí mudrci přeci jen měli pravdu?) Před druhým dnem hry vedli velmistři Džobava a Petrosjan s impozantním stoprocentním bodovým ziskem. Jejich vzájemný souboj se vyvíjel ve prospěch Gruzínce, ale stačily dvě chyby a situace se otočila. Baadur Džobava prohrál i následující dvě partie a vypadl z boje o přední příčky. Já jsem dvakrát po sobě vyhrál se silnými soupeři, přičemž ve druhé partii jsem měl více štěstí než rozumu. Před desátým kolem vedl Tigran se ztrátou půlky, já jsem byl v osmibodové skupince. Partii s Ivanem Popovem jsem hrál na výhru, pozice ale příliš nevybočovala z mezí dynamické rovnováhy, snad jen čas jsem měl lepší. Nakonec jsem se smířil s remízou. Z mnoha cest jsem si vybral snad jedinou, která k ní nevedla.

Po tahu 34.h4?? jsem pochopil svůj omyl, ale už bylo pozdě. Soupeř po minutovém přemýšlení provedl efektní kombinaci 34…h5+! 35.Kxh5 Vg3! a můj král se ocitl v matové síti. Nezůstal tam dlouho, okamžitě jsem se vzdal. Ivan Popov vyhrál i poslední partii a s deseti body obsadil čisté první místo. Tigran Petrosjan překvapivě prohrál v 10. kole s GM Smirinem a v jedenáctém zachránil remízu, když hazardně odmítl opakování tahů. Na druhé příčce ho vystřídal jeho krajan Hrant Melkumjan, který získal 9,5 bodu. O třetí až desátou cenu se rozdělili devítibodoví hráči. Jedním z nich jsem byl i já, protože v posledním kole jsem po velkém boji porazil černými domácího Vladislava Kovaleva. Ve střední hře jsem stál špatně, ale osmiminutový časový náskok se projevil navzdory desetisekundové bonifikaci. Byl jsem velmi překvapen, že Tigran Petrosjan skončil až šestý, při startu 8/8 to je skutečně smůla. Já jsem díky vysokému průměrnému ratingu soupeřů skončil čtvrtý, také pan Buchholz mi byl příznivě nakloněn. (Nepřítomný pan Sonnenborn už méně, protože z první desítky jsem hrál pouze se dvěma hráči a obě partie jsem prohrál.) Třetí místo obsadil ukrajinský IM Razin. Na rozdíl ode mě se utkal i s několika „sedmistovkaři“, na jeho štítě zůstali mimo jiné velmistři Ponkratov, Ragger a Inarkiev. Jelikož ale prohrál ve čtvrtém kole se Sergejem Movsesjanem (8,5/11), měl přesto průměrný rating nejsilnějších deseti soupeřů o 25 nižší než já! Jenže… Mezinárodní mistr Razin vyhrál v prvním kole kontumačně a takové partie se do průměrného ratingu nepočítají. Díky tomu si mohl vyškrtnout i druhého soupeře a zvýšit svůj průměrný rating o 45 bodů! Vše bylo podle pravidel. Ukrajinský hráč podal v soutěži výborný výkon a nemůže za to, že pravidla nejsou ideální. Dokonce i při „normálním“ výpočtu průměrného ratingu by skončil těsně před šestým Tigranem Petrosjanem! Chvíli jsem si myslel, že by se dala pravidla vylepšit započtením ratingu nepřítomného soupeře do průměrného Ela soupeřů, respektive jeho škrtnutím jakožto nejslabšího. Můj nápad ale také má své vady, protože kdyby někdo vyhrál kontumačně nad favoritem, získal by vedle bodu i velký náskok v pomocném hodnocení. Přiznávám, že jsem ideální řešení nenašel. Nechci zpochybňovat výsledky, ceny se dělily rovným dílem. Na rozdíl od drtivé většiny účastníků jsem nemusel platit za cestu ani za ubytování či stravu. A medailí mám doma dost. Jen doufám, že se v budoucnu podaří najít vhodnější pomocné hodnocení. Již jsem uvedl, že Sergej zůstal o půl bodu za mnou. Jeho žena Julia Kočetkova porazila velmistry Romanova a Johannessena, ale prohra v posledním kole ji připravila o cenu. Mezi ženami dosáhla nejlepšího výsledku Olga Girja s 8 body. A jak turnaj jinak vypadal? Hrací sál byl prostorný, vešlo se do něj okolo 750 soutěžících a další stovky diváků. Převážná většina zúčastněných hovořila rusky. Pokud vím, hrál jsem jen s jediným soupeřem z „nesovětské“ země! Norsko je samostatné a doufám, že ještě dlouho bude. Kvůli vysokému počtu účastníků byly mezi jednotlivými koly dlouhé pauzy, které jsem trávil povětšinou společenskou konverzací. Poslední večer na mě dolehl jakýsi smutek. Většina turnajových rozhovorů nebyla zvlášť duchaplná, ale přeci jen se v šachovém prostředí cítím dobře a závěrečné loučení občas špatně snáším. Výjimkou bylo zajímavé setkání s velmistrem Dydyškem. Ten mi daroval svou knihu s věnováním a pochvalně se zmínil o svém Mém šachovém světu. Jako malý jsem žertoval na téma můj Nimcovičův Můj systém, ale to bylo dávno, zhruba před dvaceti lety. Velmistr Dydyško vyjádřil názor, že bych měl dále psát. To byl další z motivů k napsání textu, který máte před sebou. Ještě jsem si u stánku koupil za pět a půl eura novou knížku pana Dvoreckého s rokem vydání 2016. Je vidět, že v této oblasti jsme na Západě pozadu! Návrat proběhl bez problémů. Pořadatelé nám opět zajistili bezplatnou dopravu mikrobusem na letiště. Tentokrát jsem si u pasové kontroly stoupl do krátké fronty a očekával jsem, že tentokrát výjimečně projdu snadno a rychle. Ale opět se projevilo mé mimořádné nadání. Na poslední chvíli mně předběhly čtyři zaměstnankyně letiště a když jsem si přešel do vedlejší fronty, ta se zpomalila. O nadání a intuici bylo napsáno mnoho, ale přesto se nepodařilo tyto jevy dokonale vysvětlit, ve světě nadále zůstává mnoho tajemství. Závěrem se vrátím na začátek, abych vysvětlil název. Stejně jako loni, také letos jsem v rapid šachu zbytečně prohrál s pozdějším vítězem. Tentokrát závěr partie byl méně hloupý a podstatně efektnější. Heslo „Pomáháme druhým k vítězství“ znám z reklamy a myslím, že je poměrně výstižné. Ale mě ta pomoc nijak netěší – život není reklama. Slovo „bramborový“ v názvu odkazuje na čtvrté místo, výraz „salát“ si každý může vykládat, jak bude chtít. Podle postmodernistů interpretaci textu určuje čtenář. Spojením obou slov se dostávám k závěrečnému tématu, jímž jsou Vánoce. Děkuji za pozornost a přeji vám krásné Vánoce prožité s blízkými lidmi ve sváteční atmosféře, pevné zdraví, mnoho dobrých rozhodnutí a radosti za šachovnicí i mimo ni a šťastný rok 2016!

Dnes jsem smazal ze svého blogu několik desítek textů. Teď toho lituji. Jejich starší verze mám v počítači, ale momentálně se nechci zdržovat jejich obnovováním. Ptáte se, proč jsem to udělal? Dlužím Vám odpověď. Když jsem v roce 2009 začal psát své úvahy, eseje a reportáže, tato činnost mě velmi bavila. S chutí jsem psal dlouhé a často obtížně stravitelné texty. V důsledku konstruktivní i méně vstřícné kritiky jsem naštěstí časem pochopil, že když po sobě sám nedokážu přečíst třístránkový článek, neměl bych to žádat od ostatních. S časem mé nadšení částečně opadlo. I nadále jsem občas psal příliš dlouhé texty, ale přinejmenším jejich frekvence se snížila. Mám i řadu jiných zájmů. Před několika dny jsem napsal další text. Nebyl dokonalý, ale ani nijak zvlášť kontroverzní. Jedna čtenářka ho pochválila a na oplátku se stala terčem nejapné poznámky ze strany anonyma. Když jsem si dovolil napsat, že tento anonymní kritik je totožný s jiným, diskuse se zcela zvrhla. (Jsem přesvědčen, že na tom nesu nanejvýš minimální vinu. Mohu se mýlit, ale to můžeme všichni. Úroveň následné diskuse každopádně nesnižovaly mé komentáře.) Když publikované reakce přesáhly únosnou míru, zavolal jsem Petru Boleslavovi. Když jsem se nedovolal, rozhodl jsem se v afektu všechny své blogy smazat a případně je oživit z počítače. Naštěstí mi Bolek zanedlouho zavolal zpět, ale mezitím jsem odstranil desítky textů. Díky jeho zásahu alespoň ty ostatní zůstaly. Bolek také zrušil diskusi u mých článků. Pokud se mu podaří ty staré obnovit, bude to jeho zásluha. Stejně jako ostatní bloggeři, také já píši zadarmo. Pro radost. Nejen svou. Ale pokud každý bude moci anonymně napsat urážlivý text, tato činnost mi přinese více bolesti než radosti. Už dříve jsem přestal psát přímo z turnajů, protože jízlivá poznámka mi dokázala zkazit náladu na půl dne a narušit mé soustředění. Proč bych se měl namáhat, když neplodné diskuse přinášejí více bolesti než radosti, více škody než užitku? Znám mnoho příjemnějších i užitečnějších způsobů trávení volného času. Samozřejmě je mi líto, že momentálně není možné se k mým textům vyjádřit. Komentáře většiny z Vás byly vlídné, za což Vám děkuji. Nechci, abyste mě automaticky chválili, přátelskou kritiku uvítám. (I když někdy ji musím nejprve vstřebat.) Ale něco jiného je, když někdo překrucuje mé výroky. Omlouvám se všem slušným čtenářkám a čtenářům za to, co jsem udělal. Věřím, že mé důvody pochopíte. Se psaním nekončím, ale asi nebude tak snadné mě kontaktovat a zeptat se, jak jsem tu či onu větu myslel. Nadále chci psát pro Šachový týdeník a pro zahraniční časopisy, rád bych čas od času něco napsal i na svůj blog. Ale ne za každou cenu. Nechci plýtvat časem na hloupé diskuse s lidmi, kteří píší jízlivě, urážlivě a nepravdivě a ani nesdělí své jméno. Když Vám někdo anonymně zatelefonuje a bude nepříjemný, asi také zavěsíte. Nemám nic proti těm anonymům, kteří píší rozumné komentáře. Děkuji za pochopení a přeji Vám všem pěkné léto!P.S.: Text jsem psal v afektu a narychlo, proto možná neodpovídá náročným literárním měřítkům.

Léto je tady! Svítí slunce a počasí přímo vybízí ke koupání. Subtropické klima přeje spíše odpočinku než práci. Jak pravděpodobně víte, začátkem července pravidelně odlétám na řeckou ligu. Už jsem o ní psal tolikrát, že pro mne bylo obtížné přijít s něčím novým. Letos se mi to podařilo. Řeckou ligu tentokrát nehraji. Mé staré dobré družstvo sice sehnalo peníze na mou letenku, na ubytování i na honorář, ale přišel zásah zvenčí. Tuším, že v antických divadelních hrách se tomu říkalo „deus ex machina“ (bůh na stroji), ale v tomto kontextu bych slovo „deus“ nepoužil. Liga se měla konat od 3. do 8. července. Pak ale premiér Tsipras vyhlásil referendum na 5. 7. a zanedlouho se objevila vyhláška, která zakazovala pořádání téměř všech sportovních akcí na území Řecka od 4. do 6. července. Předpokládám, že se nejednalo o podvrh, i když na internetu si člověk může být jistý jen málokdy. Ať už tak či onak, řecká liga se ve stanoveném termínu každopádně konat nebude. Dozvěděl jsem se o tom 30. června, první signály přišly o dva dny dříve. Informaci o zrušení řecké ligy jsem přijal klidně. Letenku mi zaplatilo družstvo, takže po finanční stránce jsem vyvázl bez úhony. Koupání v moři mne lákalo a spojení se šachovým turnajem by bylo vítané, ale při pohledu na nepřečtené knížky v domácí knihovně jsem rád, že si na ně snad konečně najdu čas. V posledních dnech se snažím skloubit tělesné a duševní potřeby. Zdá se mi, že téměř celé dny trávím čtením a jídlem. Již staří Řekové přišli s myšlenkou harmonie tělesných a duševních hodnot, ale jejich kalokagathia určitě vypadala jinak. Zatímco já jsem s řeckou ligou neměl žádné výdaje, mé družstvo dopadlo hůře. Muselo zaplatit letenky a ani zálohu na ubytování mu nikdo nevrátí. Něco se zjevně stalo špatně, přičemž příčiny neleží v mém oddílu. Pokud si myslíte, že chci psát o politice, jste na omylu. Nechce se mi obhajovat současný ekonomický systém ani řeckou vládu a mám pocit, že jejich kritika by byla ztrátou času. Nechci se zdržovat něčím, co za mne rádi a lépe udělají jiní. Tématem mého textu jsou chyby. V daném případě se určitě nějaká chyba stala, protože družstva na zrušení turnaje doplatila a někteří hráči rovněž. Omyly děláme všichni, ale někdy se z nich můžeme poučit. V teorii to ovšem je snazší než v praxi. V poslední době jsem udělal mnoho nejrůznějších chyb, ať už na šachovnici, nebo mimo ni. Pokusím se z nich načerpat nějaké poučení. O svých nedávných neúspěšných šachových vystoupeních bych toho mohl napsat mnoho, ale závěry musím učinit sám. A hlavně podle nich jednat. Dobře vím, že nemám hrát mnoho soutěží po sobě, že nemám při turnajích číst internetové diskuse a že si mám tah před provedením promyslet, ale v praxi se „moje soutěže“ v některých obdobích kumulují, bez internetu se cítím velmi osamělý (zejména ráno a v cizině) a na pečlivý propočet variant nebo krátkou taktickou prověrku mi leckdy nezbývá klid nebo energie. Pan Dvoreckij někde psal, že některé dobré rady vyžadují ještě deset dalších, které říkají, jak původní doporučení dodržet. Něco na tom bude. V tomto článku nenabízím žádné nové, převratné recepty. Raději zveřejním pro pobavení zveřejním dva své nedávné nešachové omyly. Ve své předchozí úvaze jsem psal mimo jiné o tom, že si nepravidelně dopisuji s kamarádkami a když neodpovídají, obávám se, zda jsem si nespletl e-mailové adresy. O necelé dva týdny později se mi něco podobného skutečně stalo. Poprvé! Potřeboval jsem do mailu napsat elektronickou adresu jedné slečny. Napsal jsem její jméno do hlavičky dopisu a počítač automaticky doplnil kontakt, který jsem zkopíroval do zprávy. Ale pak jsem zapomněl její text vymazat z hlavičky. V tom dopise jsem o dotyčné nenapsal nic špatného, ale přesto to byla dost trapná chyba. Obsah dopisu jí zjevně nebyl určen. O dva měsíce později se mi stalo zhruba totéž, když jsem organizátorovi jednoho turnaje poslal kontakt na klubového kolegu. Byl jsem překvapen, když mi spoluhráč poděkoval! Mám o důvod více psát o svých známých pěkně – co kdybych jim omylem poslal kopii mailu? V roce 2003 se mistrovství Evropy družstev konalo v bulharském Plovdivu. Účastníci dostávali košile s logem soutěže. Jednu jsem dostal také já a občas jsem ji nosil. Nedávno jsem ale zpozoroval něco divného. Ve své šatní skříni jsem našel dvě košile z tohoto turnaje! Biolog by možná usoudil, že se košile rozmnožila, mně ale toto vysvětlení připadalo nepravděpodobné. Současně jsem nevěřil, že bych měl dvě stejné košile po celou dobu. Vlastně ne úplně stejné, jedna byla větší a druhá menší. Nějakou dobu jsem přemýšlel, komu z reprezentace a kde jsem mohl košili omylem sebrat. Nakonec jsem s pomocí ChessBase zjistil, že jsem ji asi vzal velmistru Andreji Sokolovovi na francouzské lize. Při svém denním režimu (vstávání před pátou hodinou ranní) bych uvítal jednolůžkový pokoj. Možná příště budu bydlet sám, protože teď budu v klubu známý jako nebezpečný kleptoman, který bere spolubydlícím košile. Nepsal jsem, jak je přínosné analyzovat chyby a vyvodit z nich závěry?

Po určitém přemýšlení jsem se rozhodl, že se k něčemu přiznám. Snad téměř každý z nás má své zlozvyky a ani já nejsem výjimkou. O některých z nich pojednám na následujících řádcích.

Jednomu ze svých zlozvyků se rád oddávám na zastávkách městské dopravy, když mám chvíli volného času. Je to logické, protože právě tam se často setkáváme s reklamami, které k podobným činnostem nabádají. Ještě do autobusu nebo do tramvaje nastupuji s posledním výdechem. Snažím se být ohleduplný, ale možná přesto obtěžuji spolucestující. Zatím jsem si nevšiml, že by se ode mne maminky s dětmi odtahovaly, ale to může být i tím, že příliš nesleduji své okolí.

Začal jsem ve dvanácti letech, ale brzy jsem zase přestal. V roce 2008 jsem ale zažil šňůru šachových neúspěchů a tehdy jsem se ke svému zlozvyku vrátil. Oddávám se mu jen příležitostně, ale nejspíše s rostoucí intenzitou. Potřebuji se odreagovat od stresu, kterým na mne působí prostředí velkoměsta i můj uspěchaný životní styl.

Správně bych se měl svému zlozvyku věnovat pouze venku na liduprázdných místech, ve společenských místnostech k tomu určených, případně doma v koupelně nebo na toaletě. Ale co má člověk dělat, když se nachází někde jinde?

Jistě jste už pochopili, o čem píši. Přeci o zpívání na veřejnosti!

Snažím se příliš nerušit. Umím hrát šachy naslepo, proto se také snažím zpívat „nahlucho“ nebo „naněmo“. Ale není to ono. Dokonce ani u šachů. Existují společensky přijatelné způsoby, jak naplnit podobné potřeby, ale do kostela se dostanu jen jednou za čas a pro sborový zpěv mi chybějí předpoklady. Při zívání je slušné dát si ruku před ústa. Při zpívání bych asi měl postupovat podobně.

Mám ale i další zlozvyky. Například závislost na chlebu. Nadměrné dávky jsem začal přijímat opět okolo 12 let. (Zdá se, že mezi různými závislostmi existuje spojitost. U konzumace chleba a zpěvu bych ji ovšem nepředpokládal, protože vykonávat obě činnosti současně je velmi nesnadné.) Už přes patnáct let dávky pečiva pozvolna zvyšuji. Ke smrtelné dávce mám ještě daleko, ale mé současné stravovací návyky nepochybně škodí zdraví. Abstinenční příznaky se mohou dostavit už po dvanácti hodinách, přičemž při nepřítomnosti pečiva jsem schopen v podobném stavu sníst leccos včetně potravin, kterým se jinak kvůli své vybíravosti od dětství vyhýbám. Někdy se mi v podobném stavu záhadně ztrácejí předměty jako propisky nebo doklady. Pravda, podobné nesnáze řeším i jindy a hledané předměty se obvykle později někde objeví.

Závislost na chlebu je cenově celkem snesitelná, přesto ale může přivést člověka na okraj společnosti. Historické výzkumy nade vší pochybnost prokázaly souvislost mezi zločinností a spotřebou chleba. Právě ten totiž byl hlavní složkou potravy mnoha kriminálníků. Naproti tomu souvislost mezi vodou a zločinností se nepodařilo prokázat, protože údaje z archivů byly neúplné a značně nepřesné.

Můj esej je zveřejněn na šachovém webu, proto bych neměl opomenout ani tuto stránku. Výraz „stránku“ jsem zde použil obrazně, mohl ovšem být míněn i doslovně. Právě na šachových stránkách totiž trávím zbytečně mnoho času. Namlouvám si, že sleduji aktuality ze svého oboru, občas se ale zapojím i do nějaké diskuse. Internetové diskuse často mívají tu nepěknou vlastnost, že jeden hloupý komentář zastíní devět rozumných. Tento esej může v daném ohledu poskytnout zajímavý stupidní studijní materiál.

Dále jsem závislý například na šachovém programu Houdini. Dříve jsem byl zvyklý nad šachem nezávisle přemýšlet vlastní hlavou a nevěřit hloupým šachovým motorům. Ale pak se objevily chytřejší. S postupem času analyzuji s počítačem stále více. Některé varianty zahájení rozebírám téměř do matu, přičemž občas ho dostane nesprávná strana a já musím pracovat dále, abych nalezl únikovou cestu. Před vlivem šachového programu mne často uchrání až odchod od počítače, tento radikální postup mi ale spolehlivě pomáhá. Je smutné, že u hrstky současných hráčů nepomáhá ani tento krok. Někteří z nich naštěstí už byli po zásluze diskvalifikováni.

Již delší dobu projevuji závislost na e-mailu. Zejména dříve jsem nesmyslně často marně zkoušel stahovat nové maily, ačkoliv nebyl důvod očekávat jejich příchod. Občas jsem se znepokojoval, když jsem od některé z kamarádek nedostal odpověď na dopis. Nespletl jsem si adresy? Nebo jména? Nic z toho se neprokázalo a já jsem si po čase na danou situaci zvykl. Kamarádkám jsem zpravidla odpovídal na maily, takže jsem nakonec rád, že se obvykle odmlčely jako první. Kdyby odpovídaly podobně rychle, vedlo by to brzy k mému informačnímu zahlcení. Dnes už sám zapomínám odpovídat na maily nebo odpovědi z nejrůznějších důvodů odkládám na neurčito. Není to pěkné, ale kvůli konzumaci chleba, práci se šachovými programy a sledování šachových zpráv mi na maily nezbývá tolik času. Alespoň se mohu radovat z toho, že v tomto ohledu má závislost neroste.

Co dodat závěrem? Lidi bez zlozvyků snad ani neznám. Některé návyky ale škodí nám či našemu okolí více než jiné. Měli bychom proto být ohleduplní k sobě i k druhým.

Kromě toho v některých případech vzniká závislost snáze, zatímco v jiných jen velmi obtížně. Například u zpívání na autobusové zastávce člověk nemusí zvyšovat intenzitu, aby i příště dosáhl podobně silného prožitku.

Chtěl jsem napsat nějaký závěr s morálním poučením, ale příliš se mi to nepodařilo. Samozřejmě nemusíte sdílet můj vkus a můžete mou křečovitou snahu o podobný závěr považovat za zlozvyk.

 Wijk aan Zee je poklidné nizozemské městečko na pobřeží Severního moře. Netuším přesně, proč sem v létě jezdí turisté, zato ale přesně vím, proč se sem na počátku roku sjíždějí šachisté. Letos se zde konal již 77. ročník tradičního turnaje. Ten se jmenuje podle hlavního sponzora Tata Steel Chess.

Letos se konají dva uzavřené velmistrovské turnaje, přičemž každého z nich se účastní 14 soutěžících. Mnohem více šachistů se ale účastní amatérských soutěží.

Uzavřené turnaje se letos nazývaly „Masters“ a „Challengers“. V prvním hrála absolutní světová špička a několik dalších soutěžících, kteří si svou hrou nebo svými výsledky zasloužili postup. Ve druhém hrála převážně talentovaná mládež, hlavním lákadlem je postup do hlavní soutěže. Ve svých necelých třiceti letech jsem třetím nejstarším účastníkem! Musím si zvykat. Pořadatelé dávají přednost juniorům, ale obecná tendence k omlazování šachu je zjevná. V hlavním turnaji je třetím nejstarším hráčem Levon Aronian (ročník 1982).

Ve Wijk aan Zee hraji pošesté, z toho počtvrté v B-turnaji. Pozvání přišlo na poslední chvíli, na konci listopadu. Pořadatelé hledali jednoho hráče s dostatečně vysokým ratingem a vzpomněli si na mne. Pokud nepočítáme zrychlená tempa hry, tak jsem od července do začátku probíhajícího turnaje nesehrál ani jedinou partii v soutěži jednotlivců! Celkem nepřekvapuje, že jsem zatoužil po změně a že mne pozvánka zaujala.

Celou záležitost jsem projednal s Petrem Boleslavem. Ten zde zažil střet zájmů jakožto můj manažer a kapitán Novoborského šachového klubu, protože nizozemský turnaj kolidoval s důležitým extraligovým dvojkolem. První dva dny jsem napjatě sledoval přenosy extraligových zápasů a byl jsem velmi rád, že Nový Bor v obou vyhrál.

Na turnaj „Challengers“ jsem se připravil odpovídajícím způsobem. Vzal jsem si s sebou oranžové tričko s příhodným nápisem „For a New Challenge“. Ještě bych připomněl, že oranžová je nizozemskou národní barvou.

Během svým pěti předchozích pobytů jsem bydlel na čtyřech různých místech, ale vždy jsem na pokoji měl varnou konvici. Letos jsem se tedy rozhodl přivést si s sebou i skleněnou konvici a krabičku čaje. V souladu s Murphyho zákony tentokrát v mém pokoji z bezpečnostních důvodů varná konvice scházela.

Turnaj je velmi dlouhý. První kolo se konalo v sobotu 10. ledna, ale neformální zahájení se konalo již ve čtvrtek 8. ledna. Tentokrát bylo spojeno s rozlosováním turnaje „Challengers“. Účastníci a účastnice vybírali ze čtrnácti hrnků s logem firmy, pod nimiž se skrývala čísla. Losovalo se v pořadí od nejnižšího ratingu k nejvyššímu. Na mě zbylo sympatické číslo 3 a s ním i převaha bílých figur, obzvláště v přímých utkáních s dalšími favority. A ještě jsem dostal pěkný hrnek. Snad jen ta konvice mi chybí…

V pátek se konalo oficiální zahájení, v jehož rámci proběhlo rozlosování hlavního turnaje. Také zde se losovalo v podobném pořadí, takže Magnus měl usnadněný výběr. Celá procedura ale byla divácky mnohem zajímavější. Na pódiu vystoupilo sedm tanečních párů. Všichni účinkující u sebe měli skrytá startovní čísla.

Fotografie z losování najdete například zde:

http://chess-news.ru/node/17812

Jak již název napovídá, Wijk aan Zee se nachází u moře. Díky Golfskému proudu je zde relativně teplo. Možná jsem jen zestárl, ale mám pocit, že letos je počasí ještě větrnější a deštivější než v minulých letech. Rozumně jsem si s sebou vzal deštník od firmy Tata Steel, ale ani ten neodolal přímořskému větru, takže budu muset koupit nový.

Tento článek píši o prvním ze tří volných dní. Máme za sebou čtyři kola z třinácti. Mám tři body ze čtyř partií a dělím se o první místo s čínským supertalentem Wéi Yì a nizozemským mladíkem Robinem Van Kampenem. Zítra budu hrát bílými právě s Wéi Yì, který je jednou z největších nadějí světového šachu. Osobně ho tolik neznám, ale po herní stránce se mladý Číňan trochu podobá mladému Magnusi Carlsenovi, navzdory svému nízkému věku totiž hraje vyzrálé šachy.

O svém nedávném článku pro Šachový týdeník jsem žertem napsal, že je skrytě rasistický, protože téměř všechny uvedené partie vyhráli bílí. Zakončil jsem ho následující větou: „Domnívám se, že bych měl na pár týdnů přestat komentovat a místo toho se více zaměřit na svou hru černými figurami.“ Přinejmenším první čtyři kola vyšla v tomto ohledu dobře. Zatímco bílými zatím hraji dost nevýrazně, černými figurami jsem vyhrál obě partie. Sice proti dvěma nejníže nasazeným, ale ratingy nejsou všechno a prognózy se zatím potvrzují jen částečně.

V první partii mne soupeř překvapil už svým úvodním tahem. Nerozpomněl jsem se na správnou variantu. Chtěl jsem odbočit z partie Kramnik – Navara z roku 2007, ale místo toho jsem podle ní pokračoval! Téměř to vypadá, jako bych nečetl knihu „Můj šachový svět“ od velmistra Navary, v níž je uvedená partie podrobně rozebrána. Koneckonců jsem tu publikaci napsal, tak proč bych ji měl ještě číst? 🙂

První partie nakonec skončila nerozhodně. Ve druhém kole jsem hrál černými s Anne Haast. Výborně mi vyšla příprava, ale už můj první vlastní tah byl nepřesný. Stále je to ovšem pokrok oproti úvodnímu kolu, kde jsem se první nepřesnosti dopustil ještě ve známé teoretické pozici! Vraťme se ale ke druhé partii. Postmodernisté by asi měli radost z mé sicilské spirály. V Najdorfově variantě sicilské obrany jsem na 6.Se3 jsem nejprve odpovídal jenom 6…Jg4, následně pouze 6…Jc6, dále výhradně 6…e5 a nakonec jedině 6…e6. Nyní jsem opět dvakrát vyzkoušel 6…Jg4. Vracím se snad do dětství?

Partie s Anne Haast téměř skončila remízou, ale soupeřka v časové tísni pokazila věžovou koncovku. Turnajová tabulka slovo „téměř“ nezná, ale příště bych měl věnovat kritickým momentům partie větší pozornost.

Ve třetím kole jsem hrál bílými se Samuelem Shanklandem ze Spojených států. Ten se proslavil na loňské šachové olympiádě, kde uhrál neuvěřitelných 9 bodů z 10 partií. Na partii jsem se připravil pečlivě, ale soupeř odbočil už svým prvním tahem. Po zahájení jsem stál mírně hůře a byl jsem rád, že jsem dosáhl „nudné remízy“.

Ve čtvrtém kole jsem v zajímavé partii porazil posledního nasazeného Ari Dalea z Austrálie. Proměnit rozdíl téměř čtyř set padesáti bodů ratingu na jeden bod v tabulce nebylo vůbec snadné.

Jako obvykle se mi téměř podařilo „utajit“, že se v Nizozemsku koná „také“ hlavní turnaj s účastí Magnuse Carlsena, Fabiano Caruany, Levona Aroniana, Hóu Yifán a mnoha dalších. Sami už nejspíše víte, co můžete čekat od mého blogu, zpravodajství o soutěži se dá najít jinde. Turnaj „Masters“ sledují šachoví i nešachoví novináři z celého světa. A také novinářky. Před jedním kolem si elegantní reportérka norské televize sedla na Magnusovou místo, aby kameraman před příchodem mistra světa stihl správně zaměřit svůj přístroj. Neodpustil jsem si bezprostřední komentář: „Magnus Carlsen dnes vypadá moc pěkně!“ Ale mé poznámce málokdo z přítomných věnoval pozornost, ta se v tu dobu možná soustředila na reportérku a později určitě na mistra světa i na dění na šachovnicích.

V hlavním turnaji se ale zatím nepotvrzují papírové předpoklady, se třemi a půl body ze čtyř partií zatím vede nevyzpytatelný velmistr Ivančuk. Těsně za ním se drží Fabiano Caruana, ale zatím se příliš nedaří dalším favoritům. Magnus Carlsen a Levon Aronian svorně prohráli ve třetím kole. Zajímavé je, že Radek Wojtaszek porazil Magnuse v předvečer svých narozenin a sám si tak nadělil krásný dárek!

Co ještě mohu o turnaji napsat? Mnoho se od mé minulé návštěvy nezměnilo, Wijk aan Zee během turnajů vypadá pokaždé zhruba stejně. Restaurace nabízejí velké porce za vysoké ceny, celé akci nadále vládne přátelská atmosféra. Novinkou loňského roku jsou dvě „výjezdní“ kola v hlavním turnaji, bude se hrát v Rotterdamu a v Haagu. Turnaje „Challengers“ se cesta netýká, takže ve Wijk aan Zee „na jevišti“ zůstaneme sami a náš turnaj se výjimečně ocitne ve středu pozornosti. Vlastně ve čtvrtek!