Blog Pavla Matochy

Nejkrásnější šachistka mistrovství a rozhořčení Gelfandových sekundantů – Poznámky z Ruska 4

Postřehy, poznámky a drby ze zákulisí přicházejí jako to nejlepší nakonec

Vyzyvatel Boris Gelfand naštval svoje sekundanty, když se odmítl ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu Kempinski na břehu řeky Moskvy a místo toho dal přednost tříhvězdičkovému malému tichému hotýlku v parku kousek od Treťjakovské galerie (asketickému šachovému mnichovi to vyhovuje, ale sekundanti toužili užít měsíc luxusu).
Nejkrásnější šachistkou mistrovství byla ve veřejné volbě tajného samozvaného výboru zvolena devatenáctiletá velmistryně Alina Kašlinskaja.
Letošní šachová olympiáda se nebude konat v Istanbulu, ale v jakémsi konferenční centru kilometr od istanbulského letiště.
Nejstarší žijící velmistr devadesátiletý Jurij Averbach bude hostem letošních Sněženek a Machrů (Czech Coal Chess Match 2012 – od 8. prosince).
Loňského vítěze ruského přeboru a Světového poháru Petera Svidlera nepozvali na letošní Talův memoriál a jako důvod ruští šahcoví funkcionáři uvedli „nutnou cirkulaci kádrů“.
Bývalý nejlepší blicař světa a bankéř z Wall Streetu, velmistr Maxim Dlugy vystavil na závěr zápasu v místnosti pro novináře a ve VIP salónku své pestré obrazy.
Světově proslulý šachový trenér Mark Dvoreckij se chystá na začátku července opět do České republiky a je připraven několik dnů věnovat trénovaní českých šachistů.
Světově proslulý trenér Mark Dvoreckij a velmistryně Alina Kašlinskaja
Z každé z předchozích informací by mohl být samostatný článek. A to ty nejpikantnější jsem si musel nechat jen pro sebe J Prostě zákulisí zápasu o mistra světa bylo tak zajímavé, že jen kvůli němu mělo smysl do Ruska letět. Novinářské centrum bylo plné lidí, které jinde na jednom místě nikdy nepotkáte. I slavný turnaj ve Wijk aan Zee je proti tomu jen druhé louhování slabého čaje. Mám-li jmenovat návštěvníky press-centra posledních dvou kol: velmistři dnešní světové špičky (Vladimir Kramnik, Levon Aronjan, Peter Svidler, Sergej Karjakin), sekundanti Borise Gelfanda (Pavel Eljanov, Jevgenij Tomaševsky a Alexander Huzman), velmistři starší generace (Albert Kapengut, Ilja Smirin a Jevgenij Barejev), šachoví novináři (všichni), delegáti a funkcionáři FIDE (zbytečné jmenovat). A dále nejstarší žijící velmistr Jurij Averbach, jeden z nejlepších šachových skladatelů Oleg Pervakov, jeden z nejuznávanějších šachových trenérů Mark Dvoreckij, autoři knihy o Marcelu Duchampovi Bradley Bailey a Francis Naumann, světově proslulí muzikanti pianista Nikolaj Luganskij a čelista Aleksandr Knjažev, sponzor zápasu ruský miliardář Andrej Filatov…
Nejstarší žijící velmistr Jurij Averbach a šéfredaktor časopisu New In Chess Dirk Jan ten Geuzendam
Tolik zajímavých lidí, tolik zajímavých příběhů, historek a postřehů, že vlastně vůbec nevadilo, že v partiích Anand – Gelfand se zas tolik zajímavého nedělo.
Zápas o mistra světa v šachu byl výborně připraven. Krásné prostředí umělecké galerie, nejlepší možní komentátoři pro návštěvníky v sále i pro internetové posluchače, online přenos i video přenos, mnoho mimořádných hostů, plný sál diváků.
Velmistr, bankéř a malíř Maxim Dlugy
Velká akce, která se povedla, ve velkém městě. K němu bych ještě rád pár postřehů připsal, a kruhem tak uzavřel čtyřdílné Poznámky z Ruska.
Velká Moskva má patnáct milionů obyvatel, tedy mnohem víc než celá Česká republika. Dopravu spolehlivě zajišťuje metro, které jezdí každé dvě minuty a kterého vede v podzemí jedenáct tras. Metrem se vyhnete konstantním dopravním zácpám i častým dopravním nehodám (jen cestou z letiště do hotelu jsme míjeli tři bouračky).
Moskva není jen velká, je i drahá a bohatá. Ceny hotelů jsem už zmiňoval v prvních Poznámkách z Ruska. Obdobně nadstandarně jsou posazené ceny v restauracích, nebo třeba vstupenky na představení francouzského nového cirkusu Cirque de Solei (zatímco v Praze jsou lístky na tyto kouzelníky rovnováhy a akrobacie za dvanáct stovek, v Moskvě si musíte přichystat dvanáct tisícovek). Symbolem se může stát lístek na slavnostní otevření Velkého divadla. Jedna vstupenka stála milion rublů (tedy asi 650 tisíc korun) a bylo vyprodáno. Možná proto, že se vědělo, že ten večer přijde do Bolšovo Těatra i Putin.    
I proto mi Moskva dříve nezněla dobře. Asi jako kdysi dávno auto moskvič, to také nebylo auto mých snů a stejně tak Moskva nepatřila mezi města, která bych chtěl navštívit. Do Petrohradu jsem se před pěti lety těšil a nadchnul mě. Do Moskvy jsem jel jen kvůli tomu, že se zde hrál zápas o šachového mistra světa.
Ale byl jsem nadšen a už vím, že přijedu rád podruhé. A doufám, že do té doby budou ty holky punkový venku z kriminálu a mě nebude při procházce po Rudém náměstí mrazit v zádech.
Příjemným překvapením byly ruské noviny. V zemi, kde jsou protestující na politických demonstracích zatýkáni, píší noviny zcela svobodně. Jen dnes byly na prvních stránkách články o víkendových demonstracích, o hrozícím rozkladu Ruska bude-li vláda opozici nadále brutálně potlačovat, o toskánském výletě zkorumpovaného gubernátora, o příliš častých a nevysvětlených úmrtích v ruských kriminálech, o ekonomických potížích důchodců i o zřizování úřadu speciálního prokurátora, který by měl hájit práva podnikatelů a kterým bude jeden z osvědčených v řešení kauzy Jukos…
Sponzor zápasu, ruský miliardář Andrej Filatov s neznámým do přízně se vtírajícím mužem
To město žije, roste, pulsuje. Hodně se staví, opravuje, proudy aut a davy lidí ve dne v noci se někam přesunují. Ale přesto má své kouzlo. Krásné parky (třeba park umění, kde vystavují mladí sochaři i fotografové), hudba či sport na náměstích, nekonečné poklady zdejších galerií, pozorní a ochotní lidé (nemohl jsem se podívat do mapy, aby se mě někdo nezeptal, kam se potřebuji dostat a nešel mě doprovodit), pouštět starší lidi nebo matky s dětmi sednout v metru je tu naprostou samozřejmostí…
Při odjezdu mám na seznamu víc věcí, které bych chtěl v Moskvě vidět, než když jsem před čtyřmi dny přijížděl. Namátkou: Centrální šachový klub, chrám Vasila Blaženého a sbírky Kremlu, představení v Bolšom Těatre, muzeum kosmonautiky, večerní drink na střeše hotelu Ritz, zápas Kontinentální hokejové ligy…
Tak příště.
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
30 května, 2012

Drzí novináři – Poznámky z Ruska 3

„Nehrajeme tu proto, abychom bavili diváky, ale abychom bojovali o titul šachového mistra světa,“ odpovídal na tiskové konferenci po dvanácté partii Boris Gelfand. Novináři dávali oběma hráčům najevo, že bezkrevné remízy do třiceti tahů, z nichž jen pár je mimo teorii zahájení a mimo vynucené varianty, není to, co šachový svět od zápasu očekával.

„Pro mě to byly zajímavé a bojovné partie,“ dodal obhájce titulu Viswanathan Anand.
A jak je to ve skutečnosti? Jako v tom židovském vtipu. Pravdu má Gelfand, Anand i novináři.
Stát se mistrem světa je nejvyšším možným vrcholem v kariéře šachisty a od konce devatenáctého století do dnešních dnů této šachové nirvány dosáhlo jen patnáct šachistů. Pokud Gelfand ve středu 30. května 2012 vyhraje, může být šestnáctým. Při zápase o mistra světa prostě jdou všechny parádičky stranou.
Stejně tak je očividné, že oba velmistři bojují ze všech sil. Zvláště Boris Gelfand působil po posledních dvou partiích, kdy jsem ho viděl na živo, totálně vyčerpaně. Jako běžec po maratónu.
Zároveň však platí, že asi žádnou z těch dvanácti klasických partií se nebudou těšit šachoví fanoušci. Žádná se nedostane do žádného výběru nejkrásnějších partií století, desetiletí či roku.
 
Moderátorka tiskové konference Anastasia Karlovič a vyzyvatel Boris Gelfand
Po dvanácti partiích je stav 6-6, každý z hráčů vyhrál pouze jednou. Zítra budeme poprvé v historii sledovat, jak se o titulu mistra světa rozhoduje v tie-breaku, dokonce možná až v bleskových partiích. Máme se stydět před historií? Máme být hrdí, že jdeme s dobou?
Udrží-li Gelfand první čtyři rapid partie, může se stát cokoliv. Stejně jako při penaltách, ani při blickách už neplatí, že vyhraje lepší. Snad ten šťastnější. Snad ten, kterého si bude přát bohyně šachu Caissa.
„Někteří fotbaloví trenéři tvrdí, že penalty se nedají natrénovat, jiní si myslí, že dají. Co si vy myslíte o tie-breaku v šachách, dají se o volném dni blicky natrénovat, připravit se na ně?“ ptal se hráčů po dvanácté partii nizozemský novinář Peter Doggers ze serveru Chess Vibes.
„V šachách, Petře, nevím. Ale ve fotbale máme jako diváci problém, že všichni holandští trenéři si myslí, že penalty se natrénovat dají a snaží se devadesát minut i prodloužení ubránit na 0:0, aby pak vyhráli právě na penalty,“ vrátil šťouchanec Boris Gelfand.
 
Nizozemský novinář Peter Dogger trčí v první řadě (třetí zprava)
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
29 května, 2012

Píča Lenin – Poznámky z Ruska 2

Kam v Moskvě jít, když tu jsem poprvé a mám na prohlídku jeden volný den a dvě dopoledne? Nechci absolvovat den ve stylu ulítaných japonských turistů.

Začínám v chrámu Krista Spasitele. Pravoslavná katedrála křížového půdorysu, plná ikon, zlata a naleštěných barevných mramorů, a přesto (nebo proto?) působí klidně, harmonicky a krásně. To je ten chrám nedaleko Kremlu, postavený jako díkůvzdání za vítězství ruských vojsk nad Napoleonem roku 1812 a sbořený v roce 1931 na osobní příkaz Stalina. Padlo i proto tolik Rusů ve válce následující?
Místo chrámu Krista Spasitele měl vyrůst palác Sovětů, ale k tomu nikdy nedošlo. Plány překazila 2. světová válka. Nakonec v šedesátých letech na tom místě postavili venkovní plavecký bazén.
Po pádu sovětského impéria začala ruská pravoslavná církev usilovat o jeho znovupostavení. Hned v roce 1991 stála dočasná kaple, o čtyři roky později byl položen základní kámen nové katedrály a stavba byla dokončena v roce 2000.
Můstkem pro pěší přecházím na jih od řeky Moskvy. Obědvám ve výborné italské restauraci Mamma Giovanna, najdete ji v domě přímo na nábřeží, kde má moskevské sídlo slovenská finanční skupina J&T. Minestrone i lasagne byly vynikající, profiteroly trochu příliš zmražené, ale kafe zase jak má být. Mají i fantastické červené víno Kurni, co chutná po čokoládě, možná se sem v pondělí vrátím s někým na večeři.
Celé odpoledne si nechávám na prohlídku Treťjakovské galerie. Začínám v budovách, kde na vývoji ruského malířství od počátků až do konce 19. století, můžete pochopit víc z ruské duše. Soustředil jsem se hlavně na 19. století, vstřebat celou Treťjakovku za jeden den nelze. Prohlížel jsem si známá jména Kramskoj a Repin, o nichž včera nadšeně mluvil Vladimir Kramnik. S výjimkou zábavného Repinova obrázku Záporožci píší dopis tureckému sultánu si mě – narozdíl od bývalého mistra světa – nezískali. Objevil jsem pro sebe ale dva jiné ruské umělce 19. století. Dříve jsem neznal ani jejich jména, omlouvám se znalcům za tuto kulturně-historickou mezeru ve vzdělání. Z první poloviny 19. století to byl K. Brjulov, který nepotrétoval staticky jako jeho předchůdci (viz třeba slečna na vzpouzejícím se koni) a z přelomu  století pak F. Maljavin (viz. například jeho Děvečka z roku 1903).
Větší zážitek na mě však teprve čeká. V jiné budově Treťjakovky, asi 15 minut vzdálené, je celé ruské malířství 20. století a navíc příležitostná výstava umění na téma Šachy a Marcel Duchamp.
Celé dvacáté století jako na dlani. Pestrá a bohatá avantgarda jeho počátku, včetně nádherných obrazů mně neznámých autorů mnou preferovaného kubismu (například Ljubov Popova nebo Naděžda Udalcová). Ale také socialistický realismus – umění opěvující práci úderníků v ocelárnách i brigádníků při sklizni obilí a také obrovská plátna s vůdcem Stalinem.
 
Švadlena – Naděžda Udalcová 1912-13
 
Překvapující bylo plátno Klimenta Redko Povstání z roku 1925. Oficiálně to jistě měl být oslavný obraz, já ho však čtu jako klukovský výsměch a urážku Revolucionáře. Lenin je v centru do červena a okrova laděného obrazu a kolem něho mašírují proletáři. Mašírují po hranách čtverce postaveného na špičku a Lenin je ta podelná čárka kosočtverce.
 
Povstání – Kliment Redko 1925
 
Potom opětovné nadýchnutí v šedesátých letech, nové směry, občas radostnější (třeba právě Filatovem zmiňovaný Viktor Popkov). Až nakonec třeba ke konceptuálnímu umění současnosti, kde nerozumím, co je na tom za umění a za krásu.
 
Pár – Viktor Popkov 1966
 
Šachovou tematiku si nechám na příště a slavná jména jako je třeba Vasilij Kandinskij nechám stranou zcela, všichni je znáte či snadno najdete v jiných galeriích nebo na internetu. Chtěl bych vám ukázat ještě pár obrazů ruských autorů, které jsem až do včerejška ke své škodě neznal.
 
Nahý model. Stojící figura – Ljubov Popova 1913
 
V kavárně. Portrét manželky – Alexandr Osmjorkin 1919
 
Benátky – Alexandra Exter 1918
 
Červenec. Les – Jurij Annenkov 1918
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
29 května, 2012

Jak vydělat sponzorováním šachů miliony – Poznámky z Ruska 1

 

Klesáme k Moskvě a od obzoru k obzoru rovina, širá Rus bez kopečku. Přistáváme. Je 21:45 a Slunce teprve bude zapadat, světlo je až do půl jedenácté.
Silnici od Šeremetěva lemují březové lesíky, třicetimetrové břízy, jako u nás smrkové lesy. Silnice mají pět proudů v obou směrech, a přestože už se blíží půlnoc, každou chvíli stojíme nebo popojíždíme v koloně. Taxikář to objíždí odstavným pruhem, ale není v něm sám, takže i on jen popojíždí, byť asi o 5 km v hodině rychleji.
V hotelu mě na striptýz láká náhončí noční klubu. Škoda, že tu nejsem s architektem Habinou nebo novinářem Jumpfieldem, ti se vyznají.
Hotel hlídá spousta goril v oblecích. Stejně jako všechny ostatní moskevské hotely a slušnější restautace. Přitom bych neřekl, že tu je nebezpečněji (či v důsledku všemožných ochranek bezpečněji) než jinde. Spíš to nějak patří k statusu dobré ruského podniku mít vlastní ochranku.
Hotel jinak za moc nestojí, rozhodně ne za cenu, kterou platím a kterou je třeba platit předem. Zbytečné zmiňovat jeho jméno.
„Příště se ubytuj radši v Českém domě,“ říká mi bývalý šéf Unipetrolu a Čepra Pavel Švarc, který má nyní na starosti ruské operace moravského ropného magnáta Karla Komárka. V Moskvě pracuje už dva roky, předtím v Petrohradě a druhý den mi vysvětluje, že tady chtějí předplatby nejen v hotelu ale i dodavatelé v byznysu a dokud nedáte aspoň zálohu, tak nepošlou ani cenovou nabídku J A taky že hledat v Moskvě slušný hotel v cenovém rozmezí 100 – 150 eur je utopie. Slušné stojí dvakrát tolik, dobré čtyřikrát.
Procházíme předraženým GUMem (něco jako moskevská Kotva minulosti a Palladium dneška), dáváme si kafe na Rudém náměstí. „Poprvé jsem tu byl v roce 1990 a to byly všechny obchody a všechny regály tohoto obchoďáku prázdné. Nebylo tu nic, ale bylo to laciné,“ vzpomíná na první návštěvu šéfredaktor časopisu New In Chess Dirk Jan ten Geuzendam. Dnes ve výlohách třpytí luxusní i běžné módní zboží, ale vždy důsledně bez cenovek. Asi aby někdo zas nevystřelil z Aurory.
V půl třetí přicházím do Treťjakovské galerie, slavné moskevské obrazárny ruských umělců, kde již tři týdny probíhá duel o šachového mistra světa. Po deseti partiích byl stav zápasu mezi obhájcem titulu indickým velmistrem Viswanathanem Anandem a jeho vyzyvatelem izraelským velmistrem Borisem Gelfandem vyrovnaný 5 – 5 (oba vyhráli po jedné partii, zbytek byly většinou nezáživné remízy do třiceti tahů).
Sponsorem mistrovství je Gelfandův kamarád, ruský miliardář Andrej Filatov, majitel přepravní společnosti N-Trans (hlavně nerostné suroviny po železnici) a sběratel umění. Miluje ruský impresionismus a tímto šachovým zápasem v galerii ho chce propagovat. Přímo nad hracím sálem je příležitostná výstava Nikolaje Fešina, kde některé obrazy jsou zapůjčené z rodiné sbírky Andreje Filatova. Pod vlivem nedávno přečtené knihy „Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů korun“: Zvyšuje Filatov takto hodnotu ruských impresionistů a tedy i své sbírky? Otázka řečnická, otazník na konci věty zbytečný jak telefonní budka. I sám Filatov v rozhovoru v posledním čísle časopisu Šach Info říkal, že ruští impresionisté, kteří neemigrovali jsou podcenění, a srovnával Viktora Popkova se Marcem Chagallem.
Třeba Filatovovi přiznat, že má vkus. Fešin i Popkov si mě získali. Popkovy Brigádníky odpočívající při šachu (z nich udělal ikonický obraz tohoto šampionátu) či Fešinovova Šamana nebo Koupel, bych si doma rád pověsil.
O vlastním zápase Anand-Gelfand a hlavně jeho zákulisí více příště.
Je neděle a jak říkal můj dědeček: „neděle je od slova nedělej“. Tak končím s psaním a jdu do chrámu. Je svátek Seslání Ducha svatého.
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
28 května, 2012

Poslední koulovačka sezóny

Taky jste si mysleli, že jste už ukončili zimní sezónu? Naposledy sjeli svoji oblíbenou červenou, jen tak do vzduchu hodili několik koulí z mokrého jarního sněhu a pak uklidili lyže do sklepa?

Po roce jsem se zase vracel do Lichtenštejnska na šachový turnaj. A hlavně do oázy, kterou pro mě vždycky je chatka v horské vesničce Steg. Byly krásné horké jarní dny, plné slunce. Ve stínu ukazoval teploměr již mnoho dnů mezi 20 a 25 stupni Celsia, a tak jsem ještě narychlo před cestou sundal zimní pneumatiky.

Lichtenštejnsko nás v pátek 11. května přivítalo stejně krásným počasím, jako bylo v Praze. Dvouhodinová procházka rozkvetlými alpskými loukami údolím říčky Samina pomáhala nechat za sebou pražské starosti a soustředit se na nadcházející turnaj.

O víkendu se sice ochladilo a občas pršelo, ale pondělí a úterý zase bylo krásně a touha chodit po horách byla větší než chuť sedět na zadku, odpočívat a připravovat se na partie.

A pak to přišlo.

Ve středu začlo sněžit a ve čtvrtek ráno jsme se probudili do nádherné zimy. Steg byl přikryt dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu, na teploměru bylo mínus 3. Teplá mikina, bunda a dobré boty se hodily. Údolí dostalo úplně jinou atmosféru, byť pořád neodolatelně krásnou, vábivou, zvoucí…

Tento leden přišel ve čtvrtek 17. května, ale vydržel jen pár hodin. V pátek už byl minulostí a v sobotu zapomenut jako loňský sníh – zase bylo přes 20 stupňů, sluníčko pražilo.

Jako kdyby se mi to zdálo.

Ještě že pár snímků přežilo.

A jak jsem hrál v turnaji? Nevalně, ale to nebylo zdaleka tak důležité jako krása hor. Jak turnaj dopadl? Hlavní open vyhrál mladý německý velmistr Sebestian Bogner a seniorský ukrajinský velmistr Vladimir Ochotnik.

 

Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
22 května, 2012

Kouzla, čáry, magie

Kouzla, čáry, magie… Něčím iracionálním nás přitahují. Možná proto, že racionality a prakticky racionálních motivací jsme plní. Nebo proto, že kouzla fungují. Znáte přece Vlastíkova anděla, nebo homeopatickou léčbu.
A i když víme, že kouzelník je prostě jen šikovný chlapík s hbitýma rukama a uhrančivým pohledem, stejně dokáže strašně rychle upoutat naši pozornost. V loňském šachovém vlaku s námi jel i francouzský šachista Alain Larroufie. V turnaji moc bodů nenabral, ale když předváděl své kouzelnické triky, všichni jsme užasle zírali.
Mimochodem šachový vlak bude mít repete (viz Šachový vlak 2012 – Praha – Drážďany – Vratislav – Piešťany – Vídeň – Praha) a kouzelník Alain možná pojede opět a ještě je čas se přihlásit.
 
Podobně si nás, zajatce 64 polí, dokáží získat kouzelníci na šachovnici. Jedním z mých oblíbených je i Jochanan Afek, a nejen proto že je stále dobře naladěn. Umí nacházet – uvnitř své hlavy i v cizích partiích – nádherné šachové pozice s překvapivou či krásnou pointou.
Minulý týden jsem s ním domlouval, aby přijel v červnu do Prahy na zápas David Navary a vítěze Světového poháru 2011 Petera Svidlera (viz ČEZ CHESS TROPHY 2012). Jochanan bude v Praze v sobotu 23. 6. odpoledne přednášet o věžových koncovkách.
Naladěn na Jochanonovy vlny jsem si vytáhl z knihovny jeho knihu Invisible Chess Moves (Neviditelné šachové tahy) a listoval množstvím diagramů s paradoxním „neviditelným“ řešením. Přemýšlel o nich, hledal, řešil, občas potěšen, když jsem našel… Některé pozice, které kouzelník Afek do této knihy sebral, byly až magicky krásné. Například ta závěrečná z partie Sergej Karjakin – Alexandra Kostenjuková (Brissago 2003).
 
 
 
Zkuste najít nejlepší a vyhrávající tah za bílého. Až ten tah zahrajete, ta pozici vám vezme dech.
Řeknete, že objevit finální úder Va8! není těžké, ale tehdy třináctiletý Sergej Karjakin jej viděl již o pět tahů dříve, do této pozice směřoval. Mohl partii vyhrát prozaičtěji, jednodušeji, ale on si vybral pokračování krásné.
 
Druhá pozice z knihy Invisible Chess Moves, kterou vám chci ukázat, není možná tak krásná, ale řešení je složitější a také stojí za trochu námahy. Je z partie Alexandra Baburina se Stephenem Jesselem (Dublin 2008).
 
Černý je zdánlivě prohraný, protože má figury v nepříjemné vazbě a pokud se uvolní výměnou věží (1…Jb2? 2.Vyd1 Jxd1 3.Kg4, jak se i stalo v partii), tak bílý pohodlně vyhraje díky výhodě vzdáleného volného pěšce.
Jak tedy mohl černý partii zachránit? A ještě se dostat (při nejlepší odpovědi bílého) do mírně lepší pozice, či dokonce (při nepozornosti bílého) rychle vyhrát?
1…Je1!!
2.Vxd1? Jxg2+
3. Kg4 h5 mat!
 
Ve čtvrtek jedu na turnaj do Lichtenštejnska. Pokud se mi nebude dařit za šachovnicí kouzlit a vývoj partií bude odpovídat mé herní síle, budu zkoušet všechny triky   Nechcete se někdo přidat? Neznám hezčí open, než tento v malém knížectví.
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
8 května, 2012

Patnáct dnů v tropickém ráji

Dá se cestovat s malými dětmi po chudých zemích jihovýchodní Asie? Před čtyřmi roky by mě to ani nenapadlo, před třemi roky mě přesvědčil kamarád, ať za ním přijedeme do Thajska. „Přijeďte aspoň na měsíc, je tam krásně. Můžete bydlet v našem domě, děti si aspoň budou mít s kým hrát.“ On měl tehdy dvě děti, my jsme měli tři – nejmladšímu byl rok, nejstaršímu šest.

Rok poté jsme jeli společně na Filipíny a skoro čtyři týdny cestovali po ostrovech Bohol, Cebu, Siquijor a Negros. Loni to nevyšlo, letos padla volba na Srí Lanku, tropický ostrov pod Indií, obmývaný horkým Indickým oceánem a Hanzelkou a Zikmundem nazývaný Ráj bez andělů.
Dva starší synové už chodí do školy, takže místo na měsíc jsme vyrazili jen na patnáct dnů, ale i tak to stálo za to. Krásné pláže s jemným zlatým písmem a palmami, národní parky plné slonů, levhartů, bůvolů, krokodýlů…, budhistické a hinduistické chrámy a stánky, čajovníkové plantáže v horách, přetrvávající duch britské kolonie, památky a ruiny starověkých měst, kde kdysi vládli králové Srí Lanky…
Postupně jsme spali na sedmi místech, někde jen noc, jinde tři, jak se nám chtělo a líbilo. Poslouchejte, jak krásně zní ta jména: Unavatuna, Goyambokka, Embilipitia, Ella, Polonnaruwa, Sigiriya a Negombo.
Kromě pálivých srílanských jídel snášely děti všechno lépe než si umíte představit. Jejich stereotypy ještě nejsou tak pevně zaryté jako stereotypy dospělých, ještě nevědí, čeho všeho by se mohly nebo měly bát. Poznají jinou kulturu, jinou přírodu, jiné klima, jiný jazyk, jiné písmo. A i v tropech najdou šachy (viz fotografie), jejichž jazyk je všude na světě stejný.
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
30 března, 2012

Draky můžeme porazit

Kovboj z Valašska, Jiří Křižan byl statečnej chlap. Otce mu popravili komunisti po zinscenovaném politickém procesu v roce 1951, jeho vyhodili z politických důvodů z gymnázia krátce před maturitou v roce 1958. Záminkou byla hanlivá básnička na úmrtí prezidenta Zápotockého. Pracoval jako havíř a v mnoha dalších dělnických profesích. V šedesátých letech se mu podařilo dostat se na školu a vystudoval scénáristiku a dramaturgii na FAMU. V roce 1981 odmítl převzít cenu Klementa Gottwalda za scénář k filmu Signum Laudis, od roku 1986 se angažoval v disentu. V revolučních dnech patřil k nejbližším spolupracovníkům Václava Havla a na začátku devadesátých let byl jeho poradcem na Hradě. V letech 1992 až 1995 byl náměstkem ministra vnitra.

Z vysoké politiky odešel rychle a proč opustil Václava Havla, v čem s ním tak zásadně nesouhlasil, neřekl nikdy veřejně. Nepatřil mezi sráče, které si pustíte do své blízkosti a oni vás po zhrzeném odchodu pomlouvají a publikují věci, které byly a měly zůstat za záclonou soukromí. Psal dál scénáře (mj. Je třeba zabít Sekala a Pokoj v duši), žil na rodném Valašsku, chodil na ryby, jezdil na koni.
Nebyl rozměklej, i o dobru mluvil tvrdě. „Zlo nemá skrupule, nemá morálku a v tom je jeho šílená síla. To, že dobro nakonec stejně vítězí, to je jen zbožné přání,“ řekl před dvěma lety v rozhovoru pro týdeník Reflex.
Umřel rok před Václavem Havlem. Ani s jedním z nich jsem se nesetkal. U Jiřího Křižana mě to mrzí víc.
Chtěl jsem za ním přijet a požádat ho o rozhovor. Věděl jsem, že žije v Brankách u Valašského Meziříčí. Ale už jsem to nestihl. Stejně jako jsem nestihl navštívit v nemocnici Vítězslava Houšku, s kterým jsem měl to privilegium se v posledních několika lety setkávat a připravovat s ním i novou šachovou knihu „Karel Opočenský – První český šachový profesionál“. Nevěděl jsem, že tak brzy odejdou. Nevíme, kolik času má kdo vyměřeno tady na Zemi. Vím jen, že ten čas je vzácný. Je to jeden z nejvzácnějších zdrojů.
Za okny mám idylicky zasněžené hory. Je předposlední den roku 2011. Po včerejším celodenním lyžování nechtěly děti dnes dopoledne na sjezdovku, všichni tři skáčou v čerstvě napadlém sněhu a staví sněhuláka. Mám čas a chuť napsat novoroční blog. Rychle se ohlížím, jaký byl rok 2011, jak utekl.
Krásný a plný. Pamětí mi rychle problikávají poprázdninové měsíce, starší se jen vzdáleně mihnou. Hodně sportu – nejen každotýdenní tenis a fotbálek a občas badminton a koně, ale i třeba celodenní turnaj smíšených dvojic na Hamráku v tenise, plážovém volejbalu a holanďanech… Intenzivní šachové akce – legendární velmistři a mladé velmistři při Sněženkách a Machrech v prosinci v Mariánkách, Československý zápas manažerů v listopadu v Hradci Králové, Šachový vlak, který v říjnu projel okruh Praha – Vídeň – Budapešť – Bratislava – Krakow – Praha… Nepříjemné avšak potřebné akce doma – výměna oken, malování, zateplování domu…  Ale i příjemné dovolené s rodinou a kamarády – v září koupání na Krétě, v říjnu už lyžování na ledovci v Söldenu a tento týden v Peci pod Sněžkou. Mezitím samozřejmě mnoho práce a to nejen pro Pražskou šachovou společnost, ale také novinářské pro Českou pozici a ještě na několika dalších byznysových projektech. Jeden nový, s klíčovým slovem Arménie, se podaří spustit snad už v prvním pololetí příštího roku. Moc se na něj těším.
Stejně jako na celý rok 2012. Chci pokračovat v činnosti Pražské šachové společnosti v obdobném rozsahu jako letos, to znamená Šachový týdeník, alespoň jedna nová šachová kniha, vylepšený web s blogy velmistrů a dalších lidí, kteří mají šachy rádi, zápas Davida Navary s někým ze světové špičky v rámci ČEZ CHESS TROPHY 2012, utkání legendárních velmistrů s mladými velmistryněmi Sněženky a Machři – Czech Coal Chess Match 2012, Československý zápas manažerů, šachový vlak… Šachové plány na blogu na stránkách Pražské šachové společnosti zmínit musím. Ostatními pracovními, stejně jako soukromými vás nebudu otravovat. Snad jen pro sebe a své soupeře ještě dodám, že sportu hodlám věnovat v roce 2012 více času i více energie něž v roce 2011. On nabíjí zpátky.
Víc budu jezdit na koních a pojedu se podívat na Valašsko. Nejen vzpomenout na Jiřího Křižana, náš rod z těch kopců pochází.
Oblouk tohoto textu se vrací zpátky, ale ne do stejného místa. Jiřího Křižana si vážím, ale s jeho větou o vyhlídkách dobra a zla nesouhlasím. Asi víc proto, že s tou větou souhlasit nechci, než že bych měl racionální a logické argumenty proti. Vím jen, že očekávání mění realitu, a jsou proto důležitá. A že ten souboj dobra se zlem (ať už nabírá jakoukoli podobu), nesmíme vzdát, že nepříteli nesmíme dovolit vyhrát lehce a že se nesmíme přidat na špatnou stranu. A nakonec vyhrajeme.
Přesně a krásně to napsal Gilbert Keith Chesterton. Ten fantastický britský spisovatel a novinář, který už před první světovou válku ztratil jakékoliv iluze o politicích, zejména pokud jde o korupci, a který si přesto zachoval hluboký životní optimismus.
K tématu, které mě zajímá, nejen proto že mám tři malé děti, napsal: „Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale proto, že říkají, že draky je možno porazit.“ Draky je možné porazit a když v jednom konkrétním střetu máme prohrát, tak i v něm to draka musí bolet.
PF 2012. Neplýtvat časem a nevyklízet bojiště před draky.  
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
30 prosince, 2011

Euforie a zázraky na kolejích

Těch pět dnů z Prahy do Prahy – v Šachovém vlaku přes Vídeň, Budapešť, Bratislavu a Krakov – bylo mimořádně intenzivních a plných euforie a zázraků. Patřily mezi ty krásné okamžiky, které se nedají přivolat ani zopakovat, které samy někdy přijdou a šťastný ten, kdo jim kývne.

Dnes prší, je lezavá zima, ani kibice by ven nevyhnal. Stejně jako před týdnem či před deseti dny. Těch minulých pět dnů bylo jiných. Ještě včera a po celou naši cestu byla jasná obloha, svítilo sluníčko a byly ty krásné chladné podzimní dny, kdy je vidět daleko a paprsky příjemně hřejí.   
Chcete víc zázraků? Třeba že nikdo z více než sta cestujících ani jednou nezmeškal odjezd vlaku. Nebo že v průběhu patnácti kol odehraných na 32 šachovnicích během jízdy vlakem po trase dlouhé 1800 km nespadl v důsledku drkotání železnice ani jedna šachová figurka.
Narozeniny dvou účastníků vyšly na jeden den a jedny byly kulatiny (Michal) a druhé půlkulatiny (Kuba) a v malém krámku na bratislavském nádraží měli dost lahví dobrého sektu. První oslovená slečna v Krakově nám poradila nejlepší možnou italskou restauraci a přesně popsala krátkou cestu. Vlakvedoucí Standa byl jeden z nejpohodovějších a nejschopnějších lidí, co jsem potkal. Karinka metající kotrmelce vzad v bazénu v lázních Szechenyi v Budapešti. Volný stůl přesně v okamžiku našeho příchodu do věčně narvané restaurace FiglMüller ve Vídni, kde servírují řízky velikosti pizzy. A pak úsměvy blízkých, úsměvy, o kterých se nepíše, aby se nerozplynul jejich otisk v nás.
 A kdo vyhrál turnaj v Šachovém vlaku? Co si bude pamatovat historie? To si musíte najít jinde. Já si zapamatoval ty podstatnější věci.
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
19 října, 2011

Vždyť létat je tak snadné

Znáte to všichni. Sedíte v krásném letním podvečeru někde pod kaštany na zahrádce oblíbené restaurace, popíjíte pivo, povídáte s kamarády o všem a o ničem, čas krásně plyne a vlastně se ztratil, nic se neděje a je dobře. A najednou vejde do vašeho zorného pole nádherná dívka v krátké sukni a vy všichni zapomenete, o čem byla u stolu řeč, a trochu omráčeně sledujete tu krásu těla. Krásu těla, která není dána každému, ale každý ji může aspoň chvíli obdivovat.

Včera skončil festival nového cirkusu Letní Letná, kde jsem v šapitó podobně oněměl nad krásou. Nad krásou tělesného pohybu. Francouzští umělci Compagnie XY předváděli nejen vzdušnou akrobacii, která bere dech, ale hlavně ukázali, jak může být pohyb krásný a elegantní. Všichni recenzenti jejich představení Le grand C oceňovali pružnost, sílu a akrobatické dovednosti těch osmnácti umělců. Krásně to popsala Jana Návratová na Aktuálně.cz: „Le grand C stojí na síle, pružnosti a odvaze akrobatů. Díky počtu aktérů si užijeme také zážitek ze skupinové synchronizace, který je celkem vzácný; většina nezávislých projektů je personálně značně úsporná. Žádné zvláštní efekty a technická kouzla přitom v inscenaci nenajdete: je to poctivá, čistá fyzická práce a spousta fantazie. Členové skupiny jsou různého věku, výšky, proporcí. Jsou mezi nimi mladí hoši, útlí, ale i svalnatí, starší prošedivělý Bretonec a několik slečen – roztomilých karkulek, z nichž některé, jak se ukázalo, měly sílu, že by vlka v dlaních slisovaly.“

Výbušnost a energii jejich těl jsem samozřejmě také obdivoval, ale snad ještě více jejich rovnováhu, balanc, to vnímání tíhy vlastního těla. Stavějí věže z vlastních těl, jeden vyskočí (doslova!) na ramena druhému a nahoru pak vyskočí třetí a někdy rovnou do stojky na rukou. A věž nikdy tím nárazem nespadne, z rovnováhy nevychýlená stojí dál. A jindy vymrštěná akrobatka ještě v letu střihne několik salt, než přistane někomu na rukou, někomu, kdo stojí na ramenech někomu jinému. Někdy stojí takhle na sobě čtyři dospělí. A pak zas z vrchu padají a dole je chytají. Jindy se ta čtvrtá nahoru na věž plazí a pak se dolů plyne sune. Mezitím létají vzduchem sem a tam. Někdy ze stoje metají salta, jindy je někdo jiný vyhodí a oni letí několik metrů…

Náhle máte pocit, že létat je snadné. Chce se vám to zkusit. Nebo aspoň mně. Toužíte být schopni stejně elegantního pohybu. Narozdíl od krásky v krátkých letních šatech, tam pod kaštany, se kráse pohybu Compagnie XY můžete přiblížit. Bude to strašných hodin, ale kdo se odváží, bude žít jinde. Bába gravitace už ho nebude poutat vězeňským řetězem, stane se spolehlivou partnerkou k těm nebláznivějším a nejkrásnějším kouskům.

Posuďte sami. Na Youtube je více ukázek z vystoupení Compagnie XY, mrkněte aspoň na toto: http://www.youtube.com/watch?v=NLOQOuIqLuM

Tak co, jdete do toho?
 
 
Pavel Matocha
Blog Pavla Matochy
5 září, 2011