Blog Davida Kaňovského

Od mého posledního příspěvku uplynul měsíc a nějaké drobné. Co se stalo nového? Určitě by se toho našlo více, avšak dnes jsem se rozhodl seznámit Vás pouze s dílčími epizodami z mého života, které jsou místy snad i humorné.

Jednoho večera jsem šel jako obvykle doprovodit svou přítelkyni na koleje. Chvilku jsme si povídali, rozloučili se a já odjel na privát. Převlékl jsem se, lehl do postele… a vtom telefon. „Ahoj, zapomněla jsem si u tebe ručník a žádný jiný tady nemám. Nemohl bys mi ho prosím přivézt?“ Nebudu zastírat, že se mi moc nechtělo, vždyť jsem se zrovna natáhl do vyhřáté postýlky! Zkusil jsem, jestli třeba spolubydlící nemají nějaký navíc, ale prý nee. Tak jsem se oblékl, nasedl do auta a odjel s dvěma ručníky ještě jednou směr koleje. Cestou začalo pršet, tak jsem si dal ručníky pod bundu, aby nezmokly. Když jsem vstoupil do budovy kolejí, zastavila mne paní vrátná s otázkou, kam jdu. To mě celkem zarazilo, protože něco takového se mi ještě nestalo, a to jsem sám tři roky bydlel na kolejích!:) Tak jsem řekl, že za přítelkyní. Zeptala se, ve kterém patře bydlí. Tak já že ve třetím. Zeptala se, kolik nás tam bude. To už jsem opravdu přestával chápat, ale pak mi to došlo: paní vrátná totiž dostala echo, že na některém patře se pořádá párty. Tak si myslela, že pod bundou nesu nějaký alkohol a chtěla zjistit, jestli ho třeba není až moc. Tak jsem jí ukázal ručníky, ona mávla rukou a já mohl pokračovat…:)

Na začátku listopadu se uskutečnil první extraligový víkend nové sezóny. V prvním kole jsem po bojovné partii (to znamená, že ze zahájení jsem stál jako čuně a těsně před koncem partie mohl studiově vyhrát v  pěšcovce…:)) remizoval s GM Yemelinem a v neděli si zahrál s nejlepším českým hráčem GM Davidem Navarou. David v Šachovém týdeníku popsal tento náš vzájemný souboj slovy: “My starší už samozřejmě víme, že šachy jsou remíza. Ale neříkáme to nahlas, protože by šachy přišly o diváky, jejichž odlivu by nezabránila asi ani kniha ´Nudíme se s Caro-Kannem´ (narážka na partii Kaňovský – Navara).“ S tím těžko mohu nesouhlasit, ale i tak jsem se rozhodl, že Vás seznámím se svou stručnou analýzou této „zajímavé“ partie…
Kaňovský, David (2497) – Navara, David (2708)
Extraliga 2010/2011 (2), 07.11.2010
Před extraligovou partií s Davidem jsem se tentokrát rozhodl pro zcela jednoduchou strategii: poměnit co půjde a hrát v klidu na remízu…:)
1.e4 c6
Caro-cann mě překvapil, to jsem opravdu nečekal a ani se na něj moc nepřipravoval. Vlastně vůbec, moje příprava na Caro-cann spočívala v tom, že jsem si řekl, že vyměním na d5 a bude prostě sušárna…:)
2.d4 d5 3.exd5 cxd5 4.Sd3 Jc6 5.c3 Jf6 6.Sf4 Sg4 7.Db3 Dd7
Z nějakého důvodu mám zafixováno, že se má chodit dámou spíš na c8 (snad kvůli tempu po případném skoku bílého jezdce na e5), ale asi je to šumák.
8.Jd2 e6 9.Jgf3 Sxf3 10.Jxf3 Sd6 11.Se5
Zobnout pěšce po 11.Sxd6 Dxd6 12.Dxb7 se podle všeho dá, ale takhle se za a) na remízu nehraje a za b) jsem si dobře vzpomínal na naši vzájemnou partii na MČR, kde jsem Davidovi spadl do precizní přípravy. Kdyby se mi během jednoho půlroku to samé podařilo dvakrát, to už bych si asi opravdu jednu vrazil (či vlepil)…
11…Sxe5 12.Jxe5 Dc7 13.f4 Je4 14.Sxe4 dxe4 15.0–0
David navrhl po partii zajímavou možnost schovat krále na opačnou stranu, tedy: 15.0–0–0 Přiznám se, že to mě vůbec nenapadlo, asi nějaký RR (= remízový reflex).
15…0–0 16.Dc4 Dd6 17.Jxc6 bxc6 18.f5 Dd5 19.Dxd5 exd5 20.Kf2
Máme za sebou prvních 20 tahů, můžeme bilancovat: ze šachovnice zmizely dámy, všechny lehké figury a jeden pár pěšců. Měnící strategie zatím úspěšně vychází.
20…Vfb8 21.b3 a5 22.Ke3 Kf8 23.Vf4 Ke8!?
Tady David opět prokázal svou vynalézavost (a taky trochu zdravou drzost…:)): okamžité Ke7 vázlo na nepříjemném f6 s rozbitím královského křídla, tak mě David zkusil nalákat na zisk pěšce. Teď samozřejmě šlo i klidné Vaf1, ale pěšec je pěšec…
24.Vh4 Ke7 25.Vxh7 Kf6 26.h3 a4 27.b4 Vh8 28.Vxh8 Vxh8
A další pár věží je pryč, jupííí!
29.c4
I po 29.Vf1 Vh5 30.Vc1 Vxf5 31.c4 Vg5 by měl černý dostatečnou protihru.
29…Kxf5 30.cxd5
V této pozici jsme po partii s Davidem a Michalem Konopkou zkoušeli získat výhodu po 30.b5. Tedy spíš Michal a David, já jsem neměl jediný důvod hledat v pozici nějakou výhodu…:)
30…cxd5 31.Vc1 a3
Tady jsem si začal říkat, jestli to stále ještě nemůžu nějak prokaučovat, ale pak jsem uviděl spásné opakování tahů:
32.Vc5 Ke6 33.Vc6+ Kd7 34.Vc5 Kd6 35.b5 Va8 36.Vc6+ Kd7 37.Vc5 Kd6
½–½
Mise splněna!  

Všichni řidiči jistě vědí, že před každou jízdou by měli zkontrolovat několik věcí. Například světla. Avšak přiznejme si: kdo z nás to dělá opravdu před každou jízdou? Já se dobrovolně přiznám, že nikoliv. A možná proto si ze mě „Mazdík“ tak říkajíc vystřelil. Jeden večer jsem jel z Olomouce do Náměště. Za Olomoucí zrovna hlídkovala policie, tak mě zastavili a zeptali se, jestli vím, že mi nesvítí zadní levé světlo? Řekl jsem že ne (což byla pravda), tak jsem dostal stovku pokuty. V Náměšti jsem světlo vyměnil a na začátku dalšího týdne jel zpátky do Olomouce. No a co se nestalo: asi 100 metrů od privátu za sebou vidím blikající auto. Tak jsem zastavil, z auta vystoupil příslušník a ptá se: „Pane řidiči, víte, že Vám nesvítí přední levé světlo?“ „Nevím.“ (Opět po pravdě). Tak jsem dostal další stovku. Pan policista se se mnou rozloučil s tím, že bych si měl žárovku co nejdřív vyměnit (pokud možno hned) a já mu odpověděl, že si asi vyměním rovnou všechny, protože si ze mě moje vlastní auto udělalo dobrý den…

Jak jsem slíbil ve svém minulém blogu, dnes se s Vámi podělím o to, jak se snažím zasvětit svou přítelkyni do tajů a krás 64 polí. Lenka je hrozně chytrá holka, i když si to o sobě většinou nemyslí (ale opravdu to tak je!). Nicméně šachy jsou přeci jen hodně složitou strategickou hrou, na kterou mnoho žen nemá potřebnou trpělivost (což vidíme i z velkého nepoměru mezi šachisty a šachistkami). I proto bere některé nuance tak říkajíc po svém, což se mi ovšem velice líbí a také díky tomu ji mám tolik moc rád…

Při jedné lekci, dá-li se to tak nazvat, jsme řešili matové obrazce. Lenka přišla na správné řešení, ale já jsem ještě chtěl vědět proč právě tak. „No protože to je zároveň na dostřel i na dokopnutí kopytem…“ Předpokládám, že si domyslíte, které dvě figurky ohrožovaly dané políčko… Při jiné cvičné partii jsem nabídl výměnu dam. „Tys mi napadl dámu!“ „Ne, já jsem pouze nabídl výměnu dam, výměnou přece nic neztratíš.“ „No ale to je moje dáma!“…:) Jindy jsme v jednom „krvavém“ souboji vyměnili jeden pár pěšců. Po chvíli jsem si všiml, že Lenka neustále kouká vedle šachovnice. „Kampak to koukáš?“ „Když tomu černému pěšáčkovi (Lenka hrála černými) tam musí být hrozně smutno…“ 🙂 Taky se mi zatím moc nedaří přimět ji, aby hrála aktivněji. „Když my ženský to máme jinak: rády se držíme pěkně na svojí polovičce a vyznáváme heslo ´Co je doma, to se počítá´!“

Tak to vidíte! Avšak i přes to všechno si myslím, že kdyby Lenka chtěla, šachy by jí celkem šly. Dokonce mě už několikrát porazila, a to jsem v jedné partii nehrál až tak špatně…:)

Chci, aby moje přítelkyně byla šachistkou? Těžko říct. Bránit jí v tom rozhodně nebudu, ovšem nutit ji do toho rozhodně také nechci. Už od svých patnácti let se neustále zabývám otázkou, zda-li potřebuji, aby moje drahá polovička byla šachistka či naopak nešachistka. Občas převládalo to, občas ono. Dnes jsem přesvědčen o tom, že je to jedno. Důležité je, aby si každý našel svou spřízněnou duši, se kterou bude s láskou trávit čas bez ohledu na to, jestli umí či neumí dát mat. Já jsem tu svou již našel… 

Téměř pět měsíců a najednou nový článek? Co se stalo, kam Dejf zmizel? Nikam, zní prozaická odpověď, prostě jsem se tak nějak nedokázal dokopat k dalšímu příspěvku na svůj blog. Ale přeci jen: je tady!

Čím začít? Zkusím v krátkosti zrekapitulovat poslední měsíce svého bytí a nebytí. Konec května a červen byly ve znamení zkoušek. Ne že by se nenašel čas i na jiné aktivity (párty apod.), ale škola jest škola, víte jak…:) Na konci června jsme se po třech letech vydali s šachově/nešachovou partou do Itálie na „sportovně-vzdělávací kurz s trochou dovolené“…:) Bylo nás celkem 16, 8 kluků a 8 holek, jediný pár jsme tvořili já s Lenkou…:) Ale každopádně to stálo za to, parádní akce se vším všudy!

Červenec a srpen jsem strávil zcela klasicky: Bušínov (šachový tábor), Pardubice, Olomouc a 2x Jedov (šachový tábor pro děti a druhý pro odrostlejší). Pardubice byly fantastické jako ostatně každý rok, nepočítám-li svůj výkon v hlavním turnaji (jako ostatně každý rok…:)). Letos jsem po dlouhé době přemluvil svého nejlepšího kámoše Honzu Křečka, aby si zahrál taky (turnaj E). Tak dobře už jsem se opravdu dlouho nebavil, a že jsme toho za těch 10 dní (nebo kolik to přesně bylo) stihli habakuk, posuďte sami:

1) Agricola
2) Space Alert
3) Doba kamenná
4) Cesta kolem světa za 80 dní
5) Dominion
6) Puerto Rico
7) Čína
8) Indie
9) Mexiko
10) Už z hor zní zvon
11) Tenis venku
12) Tenis v hale
13) Kulečník
14) Šipky
15) Fotbálek
16) Kytarový happening…:)
17) Kino
18) Kick Ass
19) Oběd s Jájou a Marianou
20) Cihelna

Asi to není úplně všechno, ale na víc si teď bohužel nevzpomenu. Samozřejmě něco ze seznamu výše jsme dělali jednou, něco naopak víckrát…

Stejně jako mi Pardubice opravdu totálně nevyšly (-12 bodů do ELA už je celkem dost), do Olomouce jsem si přivezl skvělou formu: vyhrát uzavřený velmistrovský turnaj se ziskem 7/9 a perfo 2646 se opravdu nepodaří každý den. Díky tomu jsem splnil svou druhou velmistrovskou normu a k titulu GM mi tak momentálně chybí poslední třetí norma a tři bodíky ELO. Ještě se vrátím k Pardubicím: v posledním kole za mnou dorazila přítelkyně, takže jsem se snažil dohrát co nejrychleji. Asi za dvě hodiny bylo hotovo (soupeř hrál naštěstí opravdu blbě) a mohli jsme jít na večeři. Ovšem jaký byl můj šok, když jsem po partii vytáhl z tašky svůj mobil, který nejen že byl zapnutý, ale bylo aktivní i vyzvánění, takže by mě zkontumovala i jedna nevinná smska…:)

První polovinu září jsem měl konečně trochu více klidu a strávil tedy poměrně dost dní doma (což se mi jinak moc nestává). No a pak začala škola (pro mě konkrétně 5. ročník) a před pár dny ligová sezóna…

Co ještě dodat? Napadají mě dvě věci: 1) Dopsal jsem svou třetí knihu, po 100+1 studiích a Kaligramech to bude opět z jiného soudku, ale šachová kniha to bude, to mohu prozradit již teď. Světlo světa by měla spatřit v první polovině příštího roku. No a 2) Rozhodl jsem se, že na sobě začnu šachově pracovat daleko více, než tomu bylo doposud, a že nejpozději za 4 roky budu reprezentovat ČR na Olympiádě…:):):)

Toť pro dnešek vše, příště se můžete těšit na to, jak to vypadá, když se snažím naučit šachy svou přítelkyni…:)

Pro letošní rok se Šachový svaz ČR rozhodl pozměnit formát MČR z uzavřeného na otevřený. Já osobně jsem se na turnaj velice těšil, MČR mužů jsem hrál zatím pouze jednou, a to v roce 2003. Navíc se organizátorům v čele s Markem Jelínkem podařilo zajistit účast téměř kompletní mužské i ženské špičky (neboť turnaj byl zároveň Mistrovstvím ČR žen), chyběli pouze Viktor Láznička a Eva Kulovaná. Po šachové stránce se nedá říct, že by se mi nedařilo, ale konečné 15. místo za úspěch rozhodně považovat nemůžu, před turnajem jsem měl podstatně vyšší cíle. Nicméně šachy tentokrát (až na drobné výjimky) ponechám stranou a zaměřím se na mimošachové události.

Duch zdravý

Hned první den jsem začal řešit otázku stravování. Snídaně jsme měli přímo na hotelu formou švédských stolů,  to by problém nebyl. Ale co oběd a večeře? A v tu chvíli mne doslova osvítil duch zdravý: rozhodl jsem se, že na oběd si dám každý den pouze ovoce, zeleninu a jogurty a na večeři pouze něco malého, třeba polévku. Snídaně tak zůstane skutečně hlavním jídlem dne. No, jako vitamínů jsem do sebe sice dostal dost, ale myslím, že se brzy vrátím k osvědčenému „jez kdy a co tě napadne“. I když na druhou stranu se výrazně zvýšila moje chuť po zdravých věcech. Takže k něčemu to snad přece jen bylo…

Pozor na svěrače!

Zaběhat jsem si byl pouze jednou. Zato jsem dvakrát zašel na squash. Mám pocit, že už jsem ho kdysi dávno hrál, ale nepamatuju si to. Každopádně po hodině (lehké) hry ze mě lilo doslova jako z konve. Druhý den jsem si uvědomil, že cítím své sedací ústrojí poněkud více než obvykle. Zeptal jsem se Martina čím to je. „Jo to jsem ti zapomněl říct, že zpočátku ze squashe pěkně bolí svěrače.“ Tak to teda děkuju, večer mě pak pro změnu bolely nohy, protože jsem ten den u partie daleko víc chodil, než seděl…

Hlavně si vem sako ty pako

Před turnajem jsem si tak říkal, že když už jedu hrát MČR, vezmu si s sebou oblek. První tři kola jsem hrál oblečený neformálně, avšak ve čtvrtém kole jsem se měl na prvním stole utkat s Davidem Navarou. „To bude správná chvíle vytáhnout sáčko,“ pomyslel jsem si. V partii jsem si ani neškrtl, vzdal se ve 26. tahu, přičemž David na partii spotřeboval necelou půlhodinu (nepočítám-li třicetivteřinový bonus za tah). Vrátil jsem se na pokoj, oblek pověsil do skříně, tu jsem zavřel a do konce turnaje neotevřel…

Ať žijou Střelené kachny!

V Agricole jsem ze sedmi her vyhrál pouze třikrát. V turnaji získal 5,5/9. Nejlepší bilanci si tak z Ostravy vezu ze Střelených kachen, které jsem hrál jednou a spolu s Vlčákem zvítězil…

Ostrava, to je moje poprava

Ostrava je zvláštní město. Rozhodně nechci říct škaredé, spíše bych si tu asi nezvykl. Lidé se tu tak nějak divně tváří, ani to slovy nedokážu přesně vystihnout. A co je úplně nejhorší, za celých devět dní jsme s Martinem nepotkali jedinou pěknou Ostravačku! Možná nejhezčí byla naše uklízečka, a to už je teda co říct…

„Vždyť je to všechno jedno…“

Po jednom Agricolovém večeru jsem se šel podívat, jak probíhá bleskový turnaj. Zrovna vedl Luboš, kterému se v hlavním turnaji vůbec nedařilo, tak si spravil chuť tím, že vyhrál alespoň bleskáč. Když jsem odcházel, tak jsem ho potkal osamoceně sedět na schodech v dešti a s cigaretou v ruce. „Luboši, ty kouříš?“ „Jenom teď, mě je zrovna všechno úplně jedno…“ A já si říkám, že to vlastně byla úžasně hluboká myšlenka: není k tomu, aby se nám ve všem dařilo, nejdůležitější to, aby nám to bylo prostě jedno?…

Už to nemohu dál skrývat: jsem zamilovaný. Až po uši. Je moc pěkná, krásně tvarovaná, neskutečně zajímavá a navíc velmi bohatá. Má vlastní rodinu, farmu, pole, pastviny, krávy, ovce, čuníky… zasvěcení jistě už vědí, o kom je řeč. Ano, jmenuje se… AGRICOLA!

S deskovou hrou roku 2008 jsem se seznámil na začátku roku 2009 a od té doby je pro mě absolutní jedničkou. Nevynechám jedinou příležitost, kdy si ji můžu zahrát, dokonce jsem jednu dobu hrál i sólovou verzi, ale to přeci jen není úplně to pravé ořechové. Jak jsem se vlastně s mou velikou láskou seznámil? To je velmi pěkný příběh. Na Vánoce 2008 jsem si Ježíškovi napsal o jediný dárek: kompletní sérii knížek o čaroději Harry Potterovi (mimochodem mé další velké lásky, tedy mám na mysli knihu-příběh, ne Harryho jako takového, aby náhodou nedošlo k omylu…). Jednou v Brně jsme měli s tátou asi dvě hodiny čas (jel jsem právě do Paříže na několik dní), tak jsem ho vzal do Vaňkovky a v knihkupectví mu ukázal, jak přesně kompletní sada vypadá. Naprostou shodou okolností hned vedle Harryho kompletu ležela… AGRICOLA! V té době jsem neměl sebemenší ponětí, co to je za hru, pouze jsem si přečetl, že je to hra roku 2008 a po pár vteřinách ji položil zpátky. Naštěstí (bráno ze zpětného pohledu) si toho Ježíšek všiml a pod stromečkem jsem našel nejen kouzelníka s jizvou na čele, ale také svou pozdější milovanou.

Co je vlastně na Agricole tak jedinečné? Za prvé je zde téměř kompletně vyloučen prvek náhody, což není u deskovek až tak běžné. Za druhé ačkoliv jedna hra trvá vždy stejný počet kol a jde pokaždé o to získat co nejvíc bodů, je prakticky nemožné, aby se opakovaly dvě totožné hry, pokaždé totiž záleží na rozdaných kartách. Ty má každý hráč na začátku hry zcela rozdílné (konkrétně 7 profesí a 7 malých vybavení) a právě podle nich se pak řídí hráčova individuální strategie. A za třetí, pro úspěch v této hře je nesmírně důležitý propočet, jinak řečeno uvažování o x kroků dopředu, a také předvídání toho, co bude hrát soupeř, případně soupeři.

Všechny tři body, jak jste si doufám všimli, jsou velmi společné s jinou geniální deskovou hrou: ano, máte pravdu, s tou naší, tedy šachovou. Snad i proto stejně, jak jsem se již jako malé dítě zamiloval do šachových figurek, zasáhlo mé srdce budování vlastní farmy. Uwe Rosenberg dokázal vytvořit fantastickou a nevyčerpatelnou hru a přiznám se, že bude velice těžké, aby moji současnou lásku někdo jiný z pomyslného piedestalu dokázal sesadit.

Na závěr mi nezbývá, než ještě jednou vykřičet do celého světa: AGRICOLO, miluji tě!…

Moře času uplynulo od doby, kdy jsem naposledy přispěl na svůj blog. Téměř všechen sníh už roztál, přišlo jaro a s ním sluníčko. Za poslední měsíc a půl jsem toho stihl opravdu dost, i když rozhodně ne všechno, co jsem stihnout chtěl. Ale tak už to bývá. O tom však v tuto chvíli hovořit nechci.

Dnes je Velký pátek, den, ve kterém si připomínáme památku ukřižování Ježíše Krista. V té souvislosti mne napadá zamyslet se nad problematikou zvyků. Každý člověk má nějaké zvyky. Ať už dobré či špatné. Těch špatných by se asi každý z nás chtěl zbavit, to je ovšem mnohdy nad naše síly. Já sám mám hned několik zlozvyků, na které rozhodně nejsem pyšný, ba právě naopak. Už dlouho se některé z nich snažím ze svého života odstranit, což se ovšem nedaří a nedaří. Občas si říkám, jestli se mi to vůbec někdy podaří. Ale na druhou stranu mě napadá: je to opravdu tak nutné? 

Mít zvyky a pečovat o ně je strašně důležité. Dávají člověku pocit, že se neustále může k něčemu vracet, že má nějaké koníčky, kterým se může věnovat ve volném čase a podobně. Samozřejmě některé zvyky odchází a naopak nové přichází. Což je také možná škoda, myslím to, že některé odchází. Já jsem například jako dítě rád lepil papírové modely z Ábíčka. Už dlouho to nedělám, není čas. Tak trochu mi to chybí. Ještě nedávno jsem sbíral půllitry a pivní tácky. Také už se tomu prakticky vůbec nevěnuju. Což mě mrzí. Dřív jsem dělával daleko víc různých akcí. Teď už maximálně dvě či tři do roka. Stárnu? Jsem línější? Či snad „moudřejší“?…

Zvyky k člověku patří. Ať už současné či dávné. Zlozvyky tím pádem vlastně taky. Co když se jich člověk zbaví, a pak mu začnou chybět? Co když se bez nich stane jinou osobností, ačkoliv třeba o něco lepší? Když tak nad tím přemýšlím, snad bude mnohem lepší přestat se zbavovat svých zlozvyků a oprášit krásné zvyky, které měl člověk rád a které ho dělají tím, kým skutečně je…

Minulý týden jsme již pátým rokem strávili s partou naprosto úžasný týden na chatě v Železné Rudě. Bohužel, jak to tak vypadá, bylo to zároveň naposled, poněvadž chata se bude bourat a místo ní bude stát jakýsi penzion či co. Proto mne napadlo složit na počest naší báječné hostitelky alespoň krátkou báseň.

Elegie na Lucku

Několik let při nás stála,
skvěle o nás pečovala,
bouřlivě se tu slavilo,
rovněž v klidu spinkalo.

Každé ráno na lyže,
sjezdové či běžky,
každý večer do Jabka,
to už radši pěšky.

Čupít stovky vypito,
Skřetí noha vládne
ve fotbálku, celá parta
každý rok zde mládne.

Návraty až v brzkém ránu,
děsnej mazec, je to tak,
vstávání pak trošku drhne,
„V kolik jede vlak?“

Číšníkovy řízečky,
k tomu Zuzčin salát,
dobrota je na světě,
jen si pojďte dát!

Inža Lucka ukuchtí,
sladký Bombardíno,
Honzíkovi stačí sud
a v něm dobrý… víno.

Chudák Pepa má to těžký,
často nás i vyhání,
do postýlky rád by uleh,
jsme holt hustý pařani.

Agrárníci chovaj ovce,
k tomu bafaj vodnici,
Slávek s Vaškem mydlijou se,
jsou to správní rolníci.

Javor, Špičák, Belveder,
Nová Hůrka, Prášily,
už teď je to jasný bude
stýskat se mi co chvíli.

Modleme se za Lucinku,
jen ať slz pár ubude,
naše názory jsou jasný:
NIC SE BOURAT NEBUDE!

Nevím přesně, čím to je, ale už skoro měsíc jsem na svůj blog nic nenapsal. Chápu, že je to zcela trestuhodné, ale nějak se mi nedostává dostatek času na mnoho věcí, ani věci na prodloužení (či zpoždění?) času. Právě teď sedím ve vlaku (mám pocit, že většinu svého blogu jsem sepsal ve vlaku, ani tuto potřebu nedovedu uspokojivě vysvětlit, snad kolébavá chůze motoráčku pozitivně působí na mé blogové buňky) a cítím skutečně značnou únavu, hodila by se nějaká dovolená, tak půlroční, dejme tomu.

Mám pocit, že jsem ještě nikdy ve své šachové dráze nesehrál během jednoho měsíce dva natolik odlišné turnaje. Na tradičním vánočním turnaji v Litomyšli jsem už v prvním kole nedokázal vyhrát s hráčem 2065 (nebo tak nějak) a rovněž po celý zbytek turnaje jsem hrál doslova nemastně a neslaně (jednoduše řečeno blbě). Jediným mým soupeřem přes 2400 byl v posledním kole Miki Maník, dvě prohry s hráči pod 2300 nejsou nic, čím bych se měl chlubit (ačkoliv jde o hráče mladé a talentované, u jednoho určitě, u druhého snad ještě taky). Ve druhém kole jsem si po xy letech zahrál vážnou partii s hráčem 1770 (!), švýcarský systém se zase jednou vyřádil…:) Konečné 26. místo, 5,5b/9 a 18 ELO bodíků, na takové výkony je nejlepší co nejrychleji zapomenout.

Na druhou stranu, jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Abych si spravil chuť, rozhodl jsem se zahrát si týden po Litomyšli turnaj v Praze, který jsem původně vůbec neměl v plánu. A tady jsem hrál doslova jako vyměněný. Po suverénním startu 4/4 jsem ve dvojkole remizoval s IM Yatsenkem a GM Malaniukem a v sedmém kole prohrál s GM Zakhartsovem. Přestože jsem i tentokrát sehrál výbornou partii, bohužel koncovka, do které jsem přešel, se ukázala jako zcela prohraná, ačkoliv si všichni kolem včetně mě mysleli, že je to jasná remíza (jinak bych do ní samozřejmě nešel, to dá rozum). V osmém kole mi to však figurky tak říkajíc vrátily (kolo předtím se proti mě doslova spikly, to se prostě jinak říct nedá) a povedla se mi mimořádně pěkná kombinace, možná i do učebnic taktiky. A díky příznivému losu jsem si v posledním kole bílými s GM Drazicem zahrál o svou druhou velmistrovskou normu.

Soupeř zvolil sicilskou, což mě celkem potěšilo. V Najdorfovi se 6.Sg5 jsem okolo 20. tahu získal figuru, za kterou měl černý tři pěšce a určitou kompenzaci v oslabeném bílém královi. Já jsem ovšem věřil svému střelci, nicméně soupeř se bránil velmi houževnatě (a dobře) a ve správný čas v koncovce D+S+2p/D+5p nasadil průlom  související s nepříjemnou protihrou. V remízové pozici ovšem soupeř začal usilovat o výhru, nesprávně uhnul králem a já jsem mohl po pěkném 49.g6! zvítězit. To jsem ovšem na půlminutě nenašel a o pár tahů později chyboval já sám, když jsem místo správného 51.c6! (což jsem cítil, že je správné řešení – tedy k remíze) zahrál 51.De8? Zde mi ovšem soupeř mou „laskavost“ vrátil, když si vybral nesprávný šach 51…Df3+? a po 52.Sb3 h1D 53.Dd7+ mám věčný šach. Po 51…Dg3+! bych měl pouze pár šachů ze msty. Nakonec tedy můžu být za remízu a konečné třetí místo rád. K úplné dokonalosti půlbod samozřejmě chyběl, ale i tak jsem si po malé (velké) tragedii v Litomyšli opravdu spravil chuť. Tento turnaj považuji za jeden ze svých nejlepších, a to především po herní stránce. (Pozn.:  Okomentovaná partie vyjde v příštím čísle Šachového týdeníku).

A ještě jednou se Caissa tento týden postavila na mou stranu, a to hned další den v partii s Honzou Votavou v Pardubicích, kde došlo k historicky prvnímu extraligovému derby dvou pardubických oddílů (asi ta mrška, chápej Caissa, konečně pochopila, že to v partii se Zakhartsovem prostě přehnala!:)). Po klidné španělské jsem ve střední hře udělal několik nepřesných tahů, díky čemuž jsem byl donucen odevzdat pěšce. Na konci časové tísně jsem se rozhodl místo klidného 40.Jd5 (což by vedlo do silně remízové koncovky, ačkoliv s pěšcem méně) zahrát rafinované 40.c6!?, čímž jsem neuhnul svým napadeným jezdcem (což soupeř ve svém předchozím tahu učinil). Honzovi zbývaly na 40.tah (tedy poslední první časové kontroly) necelé dvě minuty, pročež jezdce raději nevzal. Jenomže přesně to měl udělat, po 40…fxe3 41.c7 Vf8! nebo i 40…Vg8! by černý zvítězil, protože po 42.Vb1 má e2 43.Kf2 Ve8! Takto mi zůstal velmi silný volný c-pěšec, díky kterému přešla výhoda (a především iniciativa) na mou stranu. Honza pak v obtížné pozici ještě párkrát zahrál nepřesně, takže se mi nakonec podařilo z této partie vydolovat (troufám si říct nezaslouženě) celý bod. Paradoxní na tom je, že to bylo za nepříznivého stavu 2:4 pro Polabiny, a jelikož poté i Michal Konopka udolal Bernyho v koncovce J+p/J, vydřeli jsme s příměstskými kolegy ze Saginy cennou remízu.

Co dnes ještě dodat? Mám pocit, že bych měl svůj dnešní blogový vstup (či výstup?) zakončit nějakou originální, pozitivně laděnou myšlenkou. Leč žádná mne v tuto chvíli nenapadá. Dobrá, zkusím alespoň tuto:

Ušní maz je maz.
Křeček polní je křeček.
Veš domácí je veš.
Karel je prdel.  
 

Bleskové partie, či chcete-li bleskovky, nikdy nepatřily k mé vyloženě oblíbené kratochvíli. Ne že bych si občas nezablical, to zase jo, ale opravdu pouze sporadicky a čistě pro zábavu. Proto i Mistrovství republiky každoročně beru spíše jako společenskou událost, na které se člověk potká se spoustou známých, které leckdy vidí pouze párkrát do roka. Krom toho se výlet do Prahy dá lehce spojit s dalšími šachovými i nešachovými akcemi.

Letos jsem do hlavního města vyrazil v pátek ráno přímo z Olomouce, kde jsem od pondělí musel absolvovat poměrně náročný zápočtový týden (takže jsem nadcházející víkend bral zároveň jako zaslouženou relaxaci). Páteční odpoledne jsme strávili u Velkého Voka partičkou Agricoly, ve které zvítězil Slimy Šimi. Večer jsem se přesunul k EmpÉ na koleje, kde jsme strávili příjemný večer s milou dámskou společností…:)

V sobotu ráno se mi na blicák vůbec nechtělo. Mým jediným cílem bylo pěkně si zahrát a konečně se dostat  do první desítky. Začátek turnaje zcela předčil jakákoliv očekávání: že budu mít 6 bodů ze 6 partií mě opravdu ani ve snu nenapado! I když v šestém kole jsem vyhrál opravdu se štěstím: v jasně vyhrané partii spadl JJovi praporek v pozici, kdy jsem měl už pouze jednoho jediného pěšce. V tu chvíli jsem si začal říkat, že letos by to asi chtělo udělat slušný výsledek. V sedmém kole jsem hrál bílými s „Davídkem“, vybral si tak říkajíc slabší chvilku a prohrál až příliš rychle a rozhodně zbytečně. V dalším kole jsem černými v lepší pozici,  ale s horším časem odmítl remízu Milošovi. Závěr partie se mi ovšem nepovedl a já musel kapitulovat. V dalších dvou kolech přišly korektní remízy s Viktorem Žigem a se Šimim a v kole jedenáctém jsem bílými usedl proti Peťovi Piskovi. Sice jsem dokázal „získat“ figuru a pak ještě i kvalitu, ale hrál jsem příliš pomalu a „vlažně“ a s 20 vteřinami a věží víc proti cca 50 vteřinám udělal nemožný tah.

V předposledním kole jsem stejně jako loni narazil na Edu Medunu, přičemž partie měla naprosto odlišný průběh od té loňské. Před rokem jsem stál úplně na výhru a partii neuvěřitelně zkazil a prohrál. Letos jsem totálně na prohru stál já, ale postupně se z toho jakž takž dostal a nakonec vyhrál na čas. V posledním kole mi los přidělil bílými Tomáše Cagašíka. Když mi asi v osmém tahu nabídl remízu, docela dlouho jsem váhal, ale nakonec nabídku smíru akceptoval. Při výhře bych sice měl zajištěný postup do semifinále, ale měl jsem v tu chvíli neodbytný pocit, že Caissa už nade mnou v tomto turnaji stála několikrát, a tak jsem otázku postupu nechal na ní. A šachová bohyně opět prokázala svou moudrost: čtvrté místo obsadil o bod pomocného hodnocení Viktor Žigo, který sehrál řekl bych možná svůj životní turnaj (porazil v základní části Navaru, Lázničku i Jirovského!) a postup si myslím zasloužil víc než já. Na mě tak zbylo místo páté, což bylo vlastně fajn: cíl jsem tím splnil na jedničku a mohl se jít najíst, protože jsem měl hrozný hlad…:)

Po vyhlášení jsme se s naší ne/šachovou partou přesunuli do jednoho „rodinného“ kina, kde jsme obsadili skoro polovinu celého sálu…:) Na pořadu byl český film Zemský ráj to na pohled, který rozhodně mohu doporučit ke zhlédnutí: je to filozoficko-politicky laděná komedie z prostředí 60.-70. let, ve které se spolu střetávají lidé velmi různých povah, což často vede k vzájemným konfliktům, ale zároveň i určitému „souznění duší“. Film je to opravdu bohatý a každý si v něm najde to svoje.

Poté jsme se přesunuli ke 3P, kde se měla odehrát hlavní část večera, a to akce Tajný ježíšek. Ta probíhá tak, že se každému nalosují dvě jména, tudíž každý dostane od ježíška (minimálně:)) dva dárečky (ti hodnější dokonce více:)). Letos se nás u stromečku sešlo rovných 20, dárečků tak bylo opravdu požehnaně! Nemá cenu tu detailně popsiovat celý večer;  jednoduše řečeno byla to naprosto suprová akce, která končila až v brzkých ranních hodinách.

V neděli můj program obsahoval v podstatě dvě věci: kulturu a hru. Hned 2x jsem se vydal do Stavovského divadla, poprvé krátce po poledni na Mozartovu Kouzelnou flétnu a večer pro změnu na Mozartovu Figarovu svatbu. V Agricole jsme s Marečkem stihli celkem 3 hry, po úporném boji jsem zvítězil 2:1 (i když například v úvodní bitvě jsem vyhrál pouze o jeden jediný bod).

V pondělí jsem měl původně v plánu pouze odjezd, ale přeci jen jsem vyzkoušel ještě jednu akci, a to společný trénink s EmpÉ a Drakem. Asi dvě hodinky jsme analyzovali různé varianty Najdorfa, což bylo děsně fajn. No a pak už jsem nasedl do autobusu Student agency a vydal se na cestu domů. Cestu nám zpříjemnil film Královna Alžběta, ovšem mělo to pár mušek, nebo spíš much. Zvuk byl asi o deset vteřin napřed oproti obrazu, na pravou stranu autobusu (kde jsem samozřejmě seděl) intenzivně svítilo sluníčko a navíc můj soused u okýnka celou cestu spal, takže jsem ani nemohl zatáhnout závěs. A aby toho nebylo málo, těsně před koncem se film „seknul“, takže doteď nevím, jak to vlastně skončilo.

Teď už ale naštěstí relaxuju v teple svého domova a těším se, až se dneska pořádně vyspím. O víkendu toho spánku přeci jen bylo poněkud málo. Ale stálo to za to!
   

Den VII. – 23. listopadu 2009

Poslední zastávkou závěrečného minivýletu bylo historické centrum města. I to jsem však oželel a raději želel (ležel) na čtyřsedačce. Po příjezdu na hotel jsem okamžitě zalehl do postele a usnul. Ani na rozlučkový galavečer jsem nakonec nešel. Já osobně jsem chtěl, ale tělo radikálně odmítalo jakoukoliv fyzickou námahu.