V průběhu let jsem si říkal, že pravidelné blogy, s příběhy z mého života, bych mohl psát po dobu desíti let. Ten desátý poslední rok už ale nedotáhnu. Najednou mi témata došla, nebo ještě výstižněji řečeno, náhle jakoby tužka dopsala, náplň vyschla.
Možná už psaní formou blogu je překonané, láká mě přeorientovat se spíše na krátká sdělení na FB.
15. ledna 2019 by měla vyjít nová kniha „Vůně duše“. Podívejte se na její úvod, třeba Vás tento bohatě ilustrovaný projekt zaujme.
A na úplný závěr uvádím nové video z projektu Bowling Brno, ZDE.
Přeji Vám všem hezké Vánoce a hodně příjemných zážitků, štěstí a hlavně pevné zdraví v nadcházejícím roce 2019.
Úvod do knihy Vůně duše
V posledních deseti letech si v pravidelném rytmu jedenkrát za měsíc píšu příběhy ze svého života. Ty starší jsou otištěny v knize Poděkování andělům. Výběr z těch novějších, z posledních pěti let, tvoří hlavní část knihy Vůně duše, její první kapitolu. Velmi bych si přál, aby Vás tento výběr potěšil, dovedl k zamyšlením a zároveň i cosi řekl o mé duši. Doufám, že zavnímáte co nejvíce vůní a odstínů. Myslím si, že čím pestřejší škálu těchto pocitů dokážeme ve svém životě rozeznávat a používat, tak tím více naše bytí zde může být úspěšnější a snad i šťastnější….
Celý svůj život hraji šachy. A právě jejich jedné specifické části – šachovým simultánním produkcím je věnována druhá kapitola knihy (Šachová simultánní produkce je zápas velmistra jenž zároveň hraje např. na dvaceti šachovnicích proti dvaceti soupeřům).
Zmíněnou kapitolu tvoří čtrnáct partií, jenž jsem v období let 2001 až 2017 sehrál se světovými velmistry.
Tyto partie jsou doplněny esejemi o mých soupeřích a to z pera „mistra světa v psaní šachové prózy“ velmistra Genna Sosonky.
Pevně věřím, že Vás tato kniha osloví. Pokud ano, tak až si jednou na první pohled možná bezdůvodně zavoláme, tak my přeci budeme vědět proč.
To vůně duše…..
V rozpacích jsem se zeptal: „Pane, Ty jsi mi slíbil, že
Chvíli jsem jen tiše polykal, vybavovaly se mi nejkrásnější chvíle z našeho společného života. Je jasné, že jsem toho moc nenaspal. Navíc o půl čtvrté další esemes, tentokráte od Radka Kaloda: „Vlastíku, všechny děti nemocné, dostávají zábaly, manželka na pokraji svých sil, moc se omlouvám, zítra nemohu jet.“ Radek je úžasný a obětavý kamarád, situace musela být velice složitá, a proto jsem jeho sms plně respektoval. Problém jsem odložil na ráno, no a v nejhorším pojedeme v sedmi. Ráno v sedm jsem se nevyspalý vyhrabal z postele a takřka okamžitě telefonát od Radka: „Vlastíku, manželka to nějak zvládne, domluvili jsme se! Sice jsem spal jen dvě hodiny, ale JEDU!“ Sotva jsem tedy tak akorát na čas; vyrazil z Krasové do Blanska pro Radka, následně pro Jirku na nádraží do 
Brna a pak už jen do Prušánek; tak další telefon. Samozřejmě Jirka: „Vlastíku, náš vlak stojí v Bedihošti, před náma vlivem mrazu prasklá kolejnice. (?)“ No nic, do navigace tedy nejprve Bedihošť, přišlápnout plyn a nejdříve hurá směr někam na Prostějov. Dál už nebudu zdržovat; do Prušánek jsme nakonec doletěli jen půl hodiny po začátku zápasu. Já s vytřeštěnýma očima z jízdy, v hlavě mi navíc rezonovala šílená věta jen tak mimoděk vyřčená Jirkou v autě: „Jsem nějaký přetažený, od pondělí do pátku jsem musel v práci dělat šestnáctky (od 6 do 22), naštěstí včera (v sobotu) jsem už byl v práci jen do čtyř.“ Musel na nás tři být po všech těch peripetiích hrozný pohled! Sympatická Táňa z týmu soupeře mi naštěstí na přivítanou uvařila kávu, kterou jsem fakt potřeboval a mohlo se hrát. Nikdo by se nemohl divit, kdyby v nastíněných souvislostech partie po pár tazích skončila remízou. Já jsem si tentokrát ale strašně přál vyhrát. PRO VIKTORA !!! To přání mě podvědomě provázelo od sobotní půlnoci, stále jsem na to musel myslet. 
Nejnovější komentáře