Blog Vlastimila Chládka

25. dubna jsem se v simultánní partii utkal s nejlepší hráčkou světa všech dob fenomenální Juditou Polgárovou. 
Partii jsem se snažil okomentovat tak aby ji porozuměli i nešachisté, tak třeba Vás její průběh a moje poznámky zaujmou.

Judita Polgárová – Vlastimil Chládek
Sicilská obrana
ČEZ CHESS TROPHY 2010, simultánní partie
komentuje Vlastimil Chládek

Měsíc jsem neviděl šachy, ale zápasu s Juditou Polgárovou a možnosti setkání se s kamarády jsem nemohl odolat. Po fyzicky náročném víkendu jsem se těšil na chvíle u šachovnice, ale mozek jakoby odmítal pracovat. Při srovnání s Juditou, jejíž mozek na dálku vyzařoval eleganci a hlavně výkon vyladěných „hraček“ ve formuli jedna, mi ten můj připomínal maximálně tak oktávku, a to si ještě asi fandím, protože i ta většinou startuje na „drc“. 1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 g6 6. Se3 Sg7 7. f3 0-0 8. Dd2 Jc6 9. Sc4 Sd7 10. 0-0-0 Da5 11. Sb3 Je5 12. Kb1 Vfc8 13. h4 Jc4 14. Sxc4 Vxc4 15. Jb3 Da6

Judita hrála neuvěřitelně rychle, její tempo bylo vražedné, všude okolo mě útočila na krále, případně odchytávala dámy. Den před simultánkou se domlouvala s některými účastníky, že po skončení půjdou na pivo. Simultánka začíná ve čtyři, tak v osm vyrazíme, to by snad mohl být konec, navrhovali muži. Jen zavrtěla hlavou a suše odvětila – vyrazíme v sedm. Já jsem taktak stíhal hrát „draka“. Sice ho nemám obehraného, ale nic jiného mi nezbývalo, Nimcovičovu  mi můj trenér Petr nedávno zakázal. Do Prahy na Kampu mi dal po telefonu jedinou radu: „Neustupuj ani o píď, využij každou šanci k útoku, jinak dostaneš mat, Vlastíku.“

16. h5 Se6 17. hxg6 fxg6 18. Sh6 Sh8 19. g4 Vac8 20. Se3

Petrovo přání jsem splnil, ale poněkud tumpachově. Myšlenka 20…Sxg4 s následujícími Vxc3 a Jxe4 se mi velmi líbila, ale upoutala mě i oběť 20…Vxc3 bxc3 21. Vc4 a např.: 21…g5 22. Va4 gxf6 23. Vxa2 Dh2 24. Sxf6 Dxh7 a následnému Va1 lze těžko bránit. Ale jen desítky vteřin bylo pro mě málo. Oktávka sice pomalu roztáčela své závity, ale formule jedna, v celé své šachové kráse, byla zde. Pln nerozhodnosti jsem zvedl ruku a po chvilce zvažování se bohužel vrátil k prvnímu plánu.

20… Sxg4 21. fxg4 Vxc3 22. bxc3 Školácky jsem přehlédl šach na d5, ach jo.

22… Dc4 23. Dh2 h5 24. Sd4 Jxe4 25. Sxh8 Kxh8 26. Vd3 Jxc3 27. Vxc3 Dxc3 28. gxh5 Vedle mě sedící ředitel gymnázia se na chvíli zadíval na moji pozici. Zjevně ho upoutal pěšec g6, a tak po vteřince rozjímání k mé šachovnici se slovy „To by mělo stačit“ přesunul svoji nebohou dámu (viz poznámka výše). Jeho humor je osobitý, ale dámu jsem raději posunul zpátky mezi jeho figurky. Jeho „ironickou“ radu jsem se ale pokusil splnit.

28… g5 29. De2 g4 30. Vc1 g3 31. De6 g2 32. Dh6+ Kg8 33. Dg6+ Dg7 34. De6 + Kh7 35. Dxc8 Judita přišla a já potáhl pěšcem na pole proměny. 35 … g1 Automaticky jsem čekal, že pěšce vezme, ale ona kupodivu jakoby pobaveně přemýšlela, nezbylo mi tedy nic jiného než tah dokončit.

35… … D Judita se pousmála a bleskově zahrála

36. Df5+ Pohrávala si s námi, všechno věděla, všechno slyšela, chystala pasti a pastičky a přitom se očividně bavila, bavila a užívala si tuto simultánku jako nikdo z jejich předchůdců. Taky po jejím impozantním zápase s Davidem Navarou nebylo divu.

V této chvíli už nás zbývalo velmi málo, simultánka končila. Nevěděl jsem, jak jinak vzdát hold skvělé velmistryni, než tím, že nebudu tahat prohranou pozici. 1:0. Její opětovné pobavené pousmání bylo definitivní tečkou za naší partií. Mimoděk jsem se podíval na hodinky; a vida, za deset sedm. Za chvíli vyrážíme.

 Po příchodu k soudní místnosti jsem si nemohl nevšimnout půvabné ženy (spíš dívky) jež tam postávala u zatím zavřených dveří se spisy v ruce.

TAK JO, JEDEME DÁL!!!

  2006

  Úryvek z knihy „Gens una sumus“

  Kunvaldský poledník 10/2008

            Mohl jsem taky splnit slib daný na zimním šachovém turnaji a předat, přímo u mohutného splavu Rokytenky, finanční dar pro kunvaldské rybáře, a následně na počest svého dědečka, kunvaldského rodáka pana Bohuslava Hovorky, vpustil do jím milované říčky symbolického pstruha. Možná se i oni dva jednou potkají v rybářském ráji, podívají se sobě do očí, mrknou na sebe a už navěky smířeni poputují dála vodami nebeských Rokytenek.

2010

            Z turnaje jedna, snad zajímavá ukázka. 

P.S. Karle o soudu asi až příště, prvně ho musím vstřebat a získat nadhled. 

Někdy mimoděk zavřu oči a po chvíli si uvědomím, že cosi vidím. Náznaky obličejů, postavy, jakýsi děj. Snažím se zaostřit a výjevy zmizí. Jakoby filtry, jež propouštěly mé vidění, ztmavly. Možná, že jednou, až navždy zavřu své oči, tak konečně spatřím………….

Celá PALMA, jak jsme asi všichni někde četli nebo slyšeli, je vytvořena z myriád zrnek písku a sám hotel Atlantis je vrcholnou ukázkou toho, jak neuvěřitelně se dají utratit a utrácet peníze. Třeba pohled na nekonečný zástup dveřníků, uklízečů všeho možného i nemožného, obsluhovačů a nevím čeho všeho ještě byl pro mě nepochopitelný. Otázkou, proběhnuvší hlavou, bylo jen to zda je jich trojnásobek nebo pětinásobek;nevím; než počet hostů.

Ve chvílích, kdy jsem proplouval aquaparkem a nade mnou se neslyšně vznášela nejmodernější nadzemka, spojující toliko dvě části palmy, se v mé mysli poprvé rozezněla otázka zda je tento výtvor, v místech kde ještě nedávno šplouchalo moře, ukázkou lidské pýchy, nebo nekonečné lidské odvahy jít dál a dál a dokazovat nemožné. Za jednu z třešniček by bylo možno považovat třeba hotelové akvárium, obývané šedesáti pěti tisíci mořskými živočichy, mezi nimiž se různými zákoutími, navozujícími pocit dávné Atlantidy, proháněl čtyřmetrový žralok velrybí.

Hotel tedy pěkný, ale moře už tak dokonalé nebylo, sem tam náznaky pěny, u břehu pod nohama místo krystalického písku jemné bahýnko, absence vln. Moře se asi nedá jen tak ochočit, tak daleko přeci jen nejsme a pevně věřím, že nikdy ani nebudeme.

Delfinárium jsem musel po pěti minutách opustit, pohled na soustavně potupně panáčkující delfíny, kdejakým blbem to vyžadujícím, byl pro mě znepokojivě zneklidňující, tohle to si ušlechtilá inteligentní zvířata naši věrní mořští kamarádi přeci nezaslouží.

Mě nejvíce fascinovaly v dáli za úžinou, z nemizící mlhy vystupující, hlavy novodobých duchů, trpělivě čekající na chvíle příští. Na jednu, na tu nejvyšší na světě jsem se byl podívat. Teď v klidu kanceláře již několik minut sedím a snažím se popsat své pocity po vystoupení z taxíku. Ale nejde to, snad slovo úcta, obdiv, strach, neklid, ale nic není přesné, výstižné…

S bratrem jsme celý pobyt vehementně blicali, stav našeho šachového zápasu skončil 50:45, ale už ani nevím pro koho, absolvovali jsme i s docela dobrým výsledkem bowlingový turnaj v centru Dubaje. Nákupy v obchodních domech mě totálně překvapily. Značkové zboží, za třetinové ceny u nás, to je pro milovníky nákupů opravdu příjemný zážitek.

Až při návštěvě Dubaje ve dne jsem si uvědomil, že jeřábi na vrcholcích hlav jsou nehybné, že je mrtvo a že i vlastní Dubai je jakási vylidněná nikde nikdo, natož děti nebo zvířata. Jen ojedinělé smečky aut ženoucí se sedmiproudými dálnicemi vzbuzovaly pocit života, ale takového toho RUR podle pana Karla Čapka.

Poslední den ve chvílích mezi  šachovými partiemi a spánkem jsem najednou v dáli zpozoroval, že MĚSTO DUCHŮ se dalo do pohybu. Mrakodrapy kráčely liduprázdným městem dálnic a jejich stopy zaplavovalo moře beroucí si, i s  úroky zpět,  co mu člověk vzal. I já jsem se jakoby součást toho všeho vznášel prostorem a opět mě prostupovala  zásadní otázka; je tato zkáza trest za lidskou pýchu anebo bohové zhmotnění ve město duchů neunesli lidskou velikost a jeho touhu po nesmrtelnosti?

Po zničující apokalypse nezbylo nic, než jen hrdé moře a jeho ničím nespoutané vlny šuměly okolnímu světu kdo je tady pánem. Nádherní delfíni uháněli mořem a široko daleko snad jedinou vzpomínkou na doby dávné byla naše šachovnice. Koutkem oka jsem zahlédl pozici starodávné italské hry.Daleko se tedy ještě asi nedostali. Delfíni si všimli mého zájmu, podívali se na sebe a ten nejrozesmátější svým zobákem přehodil figurky do nové pozice (viz. diagram Dd2, Vd4, Sd3, Pěšec přesně na rozhraní mezi D7 a D8).

Té pozici jsem samozřejmě nerozuměl, ale spíš mi to najednou všechno bylo líto. Tohle si člověk a jeho naplňování si snu a tužeb nezasloužil. Zatoužil jsem po jeho společnosti a svém návratu do světa omylných a chybujících.

Furt nespi a pojď hrát, probral mě bratrův hlas. Trochu jsem zaostřil a uklidnil se, vedle mě stály šachy. Zaostřil jsem ještě víc a v dáli za mořem uviděl  své město duchů.¨

Jen pro mě se trochu zakývaly, zamrkaly svými světly a jakoby morseovkou vzkázaly;Neboj; my nejsme zlí a i v Dubaji bude brzy líp. Zase k nám někdy přijeď Vlastíku.

Další den za svítání jsme z toho zvláštního světa odlétali. Asi budu mít o čem přemýšlet. A nakonec jsem, ještě v letadle, pochopil šachový diagram – Doba Delfína – rozhraní (možná přímo Silvestr) mezi roky 2437 a 2438).

Hezké velikonoce

Po zničujícím dni na svahu a následně neméně zničujícím večeru u karet jsem v televizi v polospánku sledoval přírodopisný film. Byl o tučňácích, komentáři jsem sice moc nerozuměl, ale pochopil jsem, že to bylo o jejich způsobu života ve stádu, nebo smečce, či hejnu nevím co je úplně správně. Například po jejich nehybném odpočinku se první pohnul vůdce, dal najevo pokyn k činnosti, pak mláďata toužící po pohybu, dále samice a tak dál podle jejich vrozené hierarchie.

            Ten den jsem kus nad nimi ještě několikrát zastavil a s úsměvem pozoroval jejich rituály. Bylo to vždycky tak stejné jako včera i třeba pravděpodobně budoucí dominantní samice se dala s velkou přesností rozpoznat. Kdo to asi od koho odkoukal tučňáci od snowboardistů nebo naopak? Nebo je to pravěké stádo a jeho pudy stále v nás?

V prosinci 2004 jsem sehrál partii s dnes dvacátým hráčem aktuálního světového pořadí s velmistrem Alexejem Širovem.
            Během svého pobytu v Česku navštívil velmistr Širov i Blanensko a symbolicky jsme si spolu na Bowlingu v Blansku zablicali .
            Před večeří došlo i na kuželky. A najednou se z veskrze úspěšného, a na úspěch zvyklého, velmistra stalo až mile nešťastné a zlobivé dítě. Bowling mu nešel, řezal do toho agresivně, střídal bídné kanály s maximálně jen průměrnými hody a stále nemohl pochopit a smířit se s jednoduchým faktem, že bowling mu zatím opravdu nejde.
            Posléze jsme si sedli k večeři, ale on byl nešťastný, nekomunikoval, v jídle se jen tak porýpával, díval se ukřivděně do ztracena a společenskou úroveň zachraňovala jeho půvabná manželka velmistryně Viktorie Cmilyte.
            Najednou se velmistr začal trošku bavit a ošívat se a já jsem již přesně věděl co přijde. Naše oči se setkaly a na nevyslovenou otázku „Zkusíme to ještě?“ ; jsem jen s úsměvem přikývl „Samozřejmě, jdeme na to“. Tak moc jsem v něm viděl sám sebe, svoji neustálou touhu cokoliv hrát a vyhrávat a snad ještě více naši mužskou ješitnost. (Mimochodem, myslím, že kdyby se v ní konal nějaký přebor tak bych bohudík snad nevyhrál, ale úplně poslední bych taky asi nebyl).
            Šli jsme tedy znovu házet a znovu to samozřejmě nešlo. S velmistryní jsme se na sebe podívali, usmáli se, rezignovaně pokrčili rameny a večer poznenáhlu skončil. 
            Závěr to byl rozpačitý, ale ne nešťastný, tak to mezi námi muži prostě někdy je.
            Když jsem o pár let později četl v šach infu vyprávění Genny Sosonka o „instinktu zabijáka“ nemohl jsem si na Alexeje Širova a jeho touhu „zabíjet“ nevzpomenout.

Vlastimil Chládek – Alexej Širov (4. 12. 2004)

 „Po roce jsem opět v hotelu Stará zbrojnice na pražské Kampě a opět se mohu zúčastnit mimořádné šachové události. Hraji v simultánce s velmistrem Širovem. Po loňském emotivním utkání s Viktorem Korčným předpokládám, že dnes to bude poklidné setkání s mladým sebevědomým mužem. A zase se mýlím. Přichází usměvavý sympaťák. Překvapení: hraje střídavě bílými i černými. Na první pohled z něho dýchá radost, že se setkává s lidmi, kteří mají rádi šachy. Teď není na jedné straně velmistr a na druhé straně amatér, kterého rychle vyřídí. Na pět hodin nám velmistr Širov dal pocit, že jsme jeho partneři při krásném šachovém představení. Omluvný úsměv při závěrečném tahu v naší partii byl jen tečkou za setkáním s člověkem, který mi svou lidskou velikostí učaroval. Jeho závěrečná věta „very good game“ byla jistě velmi velkorysá, ale na noční cestu zpět do Brna mi dala křídla.“

Za poslední roky jsem sehrál hodně bowlingových turnajů. Totální úspěch – vítězství – jsem však slavil v jediném.
          Na turnaj jsem se dopravil po poměrně náročném společensko – společensko – pracovním odpoledni. Alkohol se projevil, hrál jsem velmi špatně a do finálové dvaatřicítky jsem postoupil z posledního místa. Nějak podobně jsem proplul i dalšími vyřazovacími koly a najednou mě čekalo finále.
          Ale to už bylo najednou úplně jiné; byl jsem v pohodové uvolněné náladě, vedlejší dráhy mě nezajímaly, hrál jsem si sám pro sebe, pro radost a cítil jsem tu pravou herní spokojenost. Zahrál jsem průměr her nad dvě stě deset a po skončení mně začali, zcela nečekaně, soupeři blahopřát k prvnímu místu.
          Nikdy jsem to už na žádném velkém turnaji nezopakoval. Sice jsem později na jedné soutěži do sebe zcela plánovaně a s rozumem vrazil čtyři jëgry, ale nefungovalo to, vypadl jsem velmi brzy. Někdy to prostě sedne a euforie s troškou štěstí Vás donese přes všechny překážky až do nebeských výšin, ale spoléhat se na to nedá.

Dvacátého devátého třetí mě čeká kvůli bowlingu soud. Česká televize mě žaluje, že jsem nezaplatil z monitorů nad drahami televizní poplatky.
            Možná Vás krátké shrnutí této causy zaujme.
            Nad bowlingovými drahami v Blansku je osm televizí (kvůli úspoře peněz jsem ze zahraniční technologie vyjmul originál monitory a nahradil je v česku zakoupenými televizory), sloužících k vyhodnocování jednotlivých her na drahách pod nimi. Na těchto televizích nikdy neběžel televizní program a ani to technicky nejde. ( z velkoplošné obrazovky nad barem samozřejmě od počátku provozu poplatky platím).
            Někdy před dvěma lety mi přišel dopis, že z osmi televizí neplatím poplatky a tedy pokuta devadesát tisíc. Zákon, o který se toto činění opírá i chápu; někdy je těžké existenci, používané televize dokázat, ale jestliže to dokázáno je, tak ať pokuta vysoká taky je. Ale u bowlingových heren je to, alespoň pro mě, zjevné zneužití a přizpůsobení si vyložení zákona. Já nic neskrývám, nic nevysílám a notabene ani vysílat technicky nemohu. ( Na prodejny televizorů zákonodárci správně nezapomněli, ty poplatky platit nemusí, ač na rozdíl třeba právě od bowlingu reklamně vysílají a televize zde slouží ke svému prapůvodnímu účelu.) 
            Řeklo by se tedy zjevný případ není co řešit. Ale omyl; první soud jsem již prohrál, a ani 29.3 si nedělám velké ambice.
            Česká televize a její právní mašinérie je sice odporný, duši nemající, ale silný soupeř.       ( kolik asi může mít ELO, a kolik v této kauze mám ELO já?)  David Navara ve svém blogu napsal, že Fritz nemá rád šachy. I tady si myslím, že České televizi nejde o spravedlnost, jde jí jen o peníze, které chce za každou cenu bez ohledu na cokoli, na právo, na spravedlnost vysoudit. V tom by snad mohla být moje šance.
            Někteří mí kolegové – majitelé bowlingových heren – již pokuty zaplatili – neměli finance na vedení soudních sporů. I u mě již případné úroky a soudní poplatky činí násobek původní částky.
            Ale nevzdám to, nechci se smířit s tím, že spravedlnost a právo jsou dva pojmy, které spolu nesouvisí.

P.S. Pokud máte nápad, jak v této kauze eventuelně pomoci, budu Vám samozřejmě vděčný.

   Za komunismu jsem měl docela obavy z příslušníků VB, měli neomezenou moc a mohli, z mého pohledu všechno.
   Když jsme někdy okolo roku 1978 na čarodějnice pálili ve vatře rudé prapory  a esenbáci nás vyhmátli, bylo to nepříjemné. Pamatuji si jak zběsile létali s baterkami okolo v lese a prapory hledali. Já jsem jen fascinovaně hleděl na žerdě dohořívající v ohni a snad i můj pohled napomáhal rychlejšímu hoření.

   Přibližně někdy v roce 1992 mě zastavila na dálnici policie. Opět nepříjemné pocity, tíseň; Pane řidiči vystupte – rychlost – průkaz – peníze – bločky – podpisy. A najednou zcela nečekaně. Pane Chládku vy jste se sice provinil, ale dostal jste pokutu, tak teď buďte v pohodě, pěknou cestu a mějte hezký den. Ten neznámý policista mě neuvěřitelně pomohl. Viděl ve mně občana, partnera, někoho o koho je správné se starat, a ne nepřítele, kterému je nutno cosi dokázat, udolat ho a ponížit.
   Hlavně kvůli němu jsem pozdější roky, ač on se to nikdy nedozvěděl, jezdil bezpečně a co nejvíc dodržoval předpisy. A přestal jsem se policie bát. Tíseň zmizela. 

   V tomto týdnu jsem onemocněl a jel jsem si pro léky. Policie mě zastavila, viděla jak jsem dopáchaný a na mrazu jsem si ještě musel dýchnout. Obě strany jsme vnímali absurdnost situace. Až v tu chvíli, v ten okamžik, jsem pochopil v čem nařízení, o dýchání při každé kontrole, pokulhává.
   Státní policisté (státní!)jsou vzdělaní, školení, mají letité zkušenosti, mají fantazii, invenci a pokud je navíc ještě práce baví, tak dobře vědí co mají dělat, jak skutečně profesionálně pomáhat a chránit. Kde stačí se podívat, jen preventivně mrknout, koho raději zkontrolovat a na koho se naopak více či méně zaměřit. Myslím si, že dělat z policistů roboty, snižovat jejich kompetenci a omezovat jejich schopnost okamžité improvizace a přizpůsobení se situaci je celkově hloupé, takové klopotně upocené. Takovéhle natupělé příkazy nemohou policisty ani bavit ani inspirovat.
   Já bych obdobný příkaz jako ředitel stavební společnosti nemohl nikdy z vlastní vůle udělat, zaměstnanců si vážím a jsem přesvědčen, že vědí co mají kdy a kde dělat ( a právě aby to věděli, tak na tom soustavně a intenzivně pracuji), a pokud se někdy dopustí chyby, tak pevně věřím, že jejich nespoutaná svoboda, fantazie a neztrácení cenného času přinese jindy a jinde mnohem větší úspěchy. A musím v tom pokračovat, v tom mrazivém dopoledni ( nedaleko louky plné andělů) jsem si to naplno uvědomil.

P.S (Zdá se mi, ale možná se mýlím, že policie se uspokojuje a ztrácí čas a energii s masou poměrně slušných řidičů, kteří se občas proviní, ale v podstatě jsou nevinní, neškodní. Energií by měli vrhnout na skutečné sígry a na rizikové skupiny.) Podivným se mi zdá i to, že lidé kteří jezdí, aniž by někdy vlastnili řidičský průkaz, se dopouštějí nikoliv trestného činu, ale jen přestupku. Rizikovým skupinám, jež takto jezdí jen říkáme: „Pojďte mezi nás do naší společnosti, nám ani nevadí, že jste malomocní a že se neléčíte. Pokud někoho z nás nakazíte tak Vás sice potrestáme, ale nemysleme hned na nejhorší. Jen pojďte tady máte vstupenku, my přimhouříme vobě voči, vždyť žijeme jen jednou ne? Tak vo co de?

P.P.S. … vidím, že jsem se rozepsal až do sedmdesátých let minulého století a navíc jsem před chvílí  sledoval v našem pořadu „V šachu“ pana Modra a jeho medailonek o šachové hvězdě té doby velmistru Janu Smejkalovi.
   Tehdy jsem s velmistrovým tatínkem panem Smejkalem hrával v Lanškrouně za jedno mužstvo. Třeba vás partie z té doby zaujme

Na konci roku jsem byl na vyšetření CT. Lékaři mě zasunuli do tubusu a nechali osudu. Po chvíli jsem se odvážil otevřít oči a uviděl jsem skleněné okruží rotující stěnou tubusu okolo mé hlavy. Rychle jsem oči zavřel, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že ze tmy za okružím mě zkoumavě pozorují desítky, možná stovky zelených kočičích očí, že mě pozorují, vše vyhodnocují a výsledky sdělují centrálnímu kočičímu mozku, jenž mně pak sdělí ortel. Představa se mi líbila až jsem oči dychtivě otevřel a  do skleněného okruží zaostřil. Ale bohužel nic, jen jakési zaprášené dráty, plechy, kabely a tak.

Dokázali jsme moc, skoro všechno umíme, lidský mozek opravdu zasluhuje obdiv, ale přeci jen bych si přál, aby mě raději zkoumaly ty tajemně zelené oči kočičí.

1. d4 Jf6 2. c4 c5 3. d5 b5 4. Jbd2 bxc4 5. e4 d6 6. Sxc4 g6 7. b3 Sg7 8. Sb2 0-0 9. Jf3 Jbd7 10. 0-0 a5 11. a4 Sa6 12. Dc2 Dc7 13. Vfe1 Jg4 14. Sxg7 Kxg7 15. Dc3+ Kg8 16. Sxa6 Vxa6 17. Jc4 f6 18. Jfd2 Jge5 19. Ja3 Jb6 20. f4 Jf7 21. Jdc4 Jxc4 22. bxc4 Dd7 23. Veb1 Dg4 24. De3 g5 25. f5 Je5 26. Vb7 Vf7 27. Vab1 h5 28. Vc7 h4 29. h3 Dh5 30. Vb8+ Vf8 31. Vb7 Vf7 32.Vxe7 Vxe7 33. Vxe7 Dd1+ 34. Kh2 (diagram) 

 

 

 

 

34. Dxa4 Zde mě můj soupeř upozornil, že jsem mohl jedno tahově vyhrát 34. – g4! Praporek jsem měl na spadnutí a z promarněné šance jsem se již nevzpamatoval 35. Vxe5 dxe5 36. Dxc5 Db3 37. Jc2 Dxc2 38. Dc8 Kg7 39. Dxa6 Dxe4 40. 1:0

Když můj pes něco provede, a já ho chci potrestat až za pět minut je to zbytečné, nevýchovné.
    Nevím jak moc výchovný a preventivní je trest vězení pro osmdesáti osmi letou ženu, jež svůj hrůzný skutek spáchala před padesáti lety. My jsme komunismus nezakázali, z komunistických pohlavárů jsme udělali významné podnikatele, ze vzdělaného člena předlistopadového UVKSČ ( jenž znal historii, jenž znal nemilosrdné tresty smrti, jenž šířil krvavé myšlenky komunismu jsme udělali člena polistopadové svobodné vlády)
    Samozřejmě vůbec nechci hájit soudkyni Polednovou, její poslední soud, jenž ji ještě čeká, ji jistě nelze závidět. Ale za všechny viníky, spoluviníky a jejich následníky, na jejichž všech rukou jistěže lpí krev nevinných, zavřít do vězení osmdesáti osmi letou ženu je podivné.