Blog Vlastimila Chládka

Akcie

 

Občas se zabývám akciemi. Dnes jsem si uvědomil, že často při rozhodování používám analogii s bowlingem.

            Hráči rovináři (mezi něž, mimochodem, patřím i já) to jsou pro mě představitelé akcií spíše konzervativních. Mohou dosahovat dlouhodobě docela stabilních a kvalitních výkonů, ale díru do světa nikdy neudělají. Neradi prohrávají, boj nevzdávají a za kladnou nulu by byli ochotni třeba i „život“ položit. (Banky, dluhopisy, energetika atd…. )
            Točenáři, (hráči jejichž koule má excentrické těžiště), to jsou zcela jiní kabrňáci (např.:pákové fondy, hedgeové fondy – kombinace krátkých a dlouhých stran).Pokud oni dobře přečtou a vyhodnotí aktuální mazání na drahách (situaci na trhu), pokud je jejich pohybová koordinace a souhra s koulí při odhodu dokonalá (nákup těch pravých akcií v pravý čas), pak jejich koule či akcie, pohybem po dráze, či existencí v čase kumulují energii a sílu. V přesně danou chvíli se získanou ohromující potencí rozrazí kuželky či rozbijí bank. Úspěchy točenářů, na rozdíl od rovinářů jsou někdy až fenomenální.
            Je samozřejmě možný i jiný scénář. Rotující koule se neudrží na dráze a skončí ve žlabu – stejně jako atraktivní pohádkově úžasné akcie zkrachují a ani pes po nich neštěkne. Jindy se zdá všechno úžasné, ale špatný timing při odhodu (nákup zlata s křížkem po funuse), nepřizpůsobení se aktuálnímu mazání (nepochopení situace na trhu) způsobí, že výsledek je jediný; rotační koule či akcie je v okamžiku zásahu vybitá, pomalá,  a to už většinou víme, že jsme prohráli. U točenářů hra není nikdy nudná a možné je ale úplně všechno. Občas přemýšlím, že bych začal točit na dráze a třeba i v akciích, ale nějak se mi nechce. Chtěl bych vymyslet svůj originální vítězný systém. Někdy si říkám, že jsem už docela blízko, ale bohužel zatím nic…
A poslední rada. Nezapomeňte, někdy je třeba staré a třeba i zamilované koule či akcie prodat. Ty staré sice splnily úkol, přinesly zisk, ale teď už jsou vybité!!
Vlastík

rovinář ?!

točenář !!

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
8 října, 2010

Náznaky

 

Nevím proč, ale už několik let se každé ráno když vjedu na silnici spojující Vilémovice s Jedovnicemi, podívám vlevo na oblohu mezi Kotvrdovicemi a Krasovou. Už jsem těch pohledů za ta léta viděl stovky a asi už nikdy mě tento zvyk neopustí.
            Někdy je nebe blankytně čisté, nevinné a taková budou asi ten den má setkání. Někdy vídám červánky a to už vím, že mě většinou čeká vichřice nejen cestou zpátky, ale i v životě. Kapitolu samu pro sebe tvoří těžko rozluštitelné hieroglyfy rozpouštějících se čar nadzvukových letadel. Kam asi letí? A koho vezou? Snad pokaždé je obloha jiná, byla by to asi krásná, napínavá publikace jejich fotografií a příběhů.
            Minulý týden mě jedno dopoledne čekalo nepříjemné jednání, spíš hádka a zlé intriky s nepříjemným agresivním člověkem. ( I jeho telefonní číslo se mi špatně pamatuje, není tak lahodné; jako s lehkostí horských bystřin zurčící telefonní čísla mých kamarádů). Chtělo se mi nějak se jednání vyhnout, vymluvit se.
            To ráno jsem viděl na obloze dva mraky – obry. Jednoho hromotluka, odpusťte mi to slovo trošku jakoby venkovského burana. To druhé stvoření byla jakási prehistorická strašlivá šelma, otáčející se s hlavou u země za hromotlukem. Bylo zřejmé,že jdou nemilosrdně do sebe, že v jejich primitivním světě to ani jinak nemůže být. Ještě jednou jsem se za nimi otočil. Mraky jsem už sice viděl z jiného úhlu, ale bylo zřejmé, že predátoři už se do sebe zakousli.
            Pochopil jsem, že pokud nechci prohrát a celkově dlouhodobě prohrávat, že nemám úniku, že do jednání musím jít. KDYŽ SE UHNE JEDNOU, UHNE SE POKAŽDÉ!…..
            Dnes jsem viděl na bílé obloze nádherného letícího orla s obrovskými šedočernými křídly. Symbol cesty, přízrak smrti? Nevím, ale musím dnes opatrně.
            A vlastně jaké je dnes Tvoje nebe? Mrkni, na vteřinku!
 
 
 
 
 
V neděli jsem hrál patnáctikolový krajský přebor v bleskové hře.
            V jedenáctém kole jsem se na první šachovnici utkal s velmistrem Radkem Kalodem pak s mezinárodním mistrem Bernáškem. Partie jsem prohrál, ale byly to příjemné chvíle, ostatně jako celý boskovický turnaj.
            Jen se mi tím potvrdilo, jak pravdivá byla, milý Anciene, závěrečná myšlenka ve tvém minulém příspěvku. Ale stejně jak ta poslední byla pravdivá, tak ta první byla bohužel totálně mylná.
 
 
 
                                                                                              Vlastík
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
23 září, 2010

Horská kola

 

ANONYMITA
 
Na startu prestižního závodu horských kol nás stálo asi šest set . Zařadil jsem se vedle vytáhlého mladíka. Schováni v anonymitě helem a cyklistických brýlí, jsme jen někteří tu a tam prohodili větu a spíše byli pohrouženi sami do sebe v očekávání následující nevyzpytatelné stovky kilometrů. Na sousedovi mě upoutalo, že stejně jako já, a široko daleko nikdo jiný, máme místo „espédéček“ obyčejné tenisky. „Jsme tady v těch teniskách jako dvě bílé vrany.“ „To nevadí nějak to zvládneme, trasu znám; byl jsem si ji projet, ale čekají nás fakt pěkné kopce, nahoru a dolů.“ „ Vidíš, já trasu ani neznám a to bydlím kilometr odtud v Krasové.“ „Hmm v Krasové, tam bydlí náš ředitel.“ To mě zaujalo, který jiný z krasovských sousedů je ředitelem. „A jak se jmenuje?“ odpověď mě šokovala: „Chládek.“
            Tři vteřiny jsem se díval neschopen slova; je nás tady šest set z celé Moravy, a já si stoupnu vedle neznámého kluka, zapředu s ním rozhovor, a nakonec se ukáže, že je z naší firmy; jaká to náhoda. Z rozjímání mě probudil ostrý start. Ondru jsem stíhal celý závod, ale nakonec byl sympaťák z naší firmy přeci jen  o několik minut lepší.
 
 
VELKORYSOST
 
            V jednom stoupání jsem se pokusil předjet uvadajícího kolegu. On po vyjeté cestičce, já v kamení podél ní. Nešlo to, několik nekonečných vteřin jsme se trápili vedle sebe. Cítil jsem, že to musím vzdát. Najednou zvedl ruku a se slovy – jeď kamaráde – zatlačil do mého sedla. Oči se mi zarosily, ale jeho gesto mi dalo křídla. Díky neznámý kamaráde!!
 
SPRAVEDLNOST
 
            Celou trasu jsem jel s kamarádem Ladíkem. Ale byl lepší, pět kilometrů před cílem jsem na něho zavolal „Jeď Laďo, už nemůžu!“ (samozřejmě jsem v duchu doufal, že mě v těch nekonečných bažinách Moravského krasu neopustí). Za chvíli zmizel na horizontu. Když jsem kopec vyjel, po Laďovi ani vidu ani slechu. Chtěl jsem ho dojet, ale až do cíle se mi ho nepodařilo ani zahlédnout. Ale nebylo divu. Pánbíček to totiž všechno viděl a on tedy v okamžiku kdy mi zmizel za prvním horizontem zabloudil. Než našel správnou pěšinku nevědomky jsem ho minul. Já tedy stíhal jeho a on mě. Oč víc jsem se ho tedy snažil dojet, tím víc jsem se mu vzdaloval. Potkali jsem se až v cíli, o vteřinu jsem vyhrál.
 
 
„PŘÍSAHA“
 
V krutém kopci v druhé polovině trasy jsem si začal v návalu bolesti a utrpení přísahat, že už nikdy, nikde, s nikým žádný závod na kolech nepojedu. Jako blesk mnou ale v tu chvíli projela vzpomínka na stejný kopec, na stejné místo, na stejnou přísahu jako teď, ale to všechno přesně před rokem. O to víc jsem si začal nadávat proč si nedám pokoj, že to ….. přeci nemám za potřebí. Přísahy sám sobě, a i desetileté, převážně plním, tak proč se nepoučím, proč neplním sliby sám sobě. Zklidnil jsem se jak to mám krásně vyřešené, odpřísáhnuté a jel jsem dál.
            V cíli plni euforie jsme s kamarády plánovali co příští rok, jaké pláště, jakou potravu. Na svoji slavnostní přísahu jsem si na tisícinku vteřiny vzpomněl. Pocit provinění, že tak brzy vím, že ji nesplním mě chvilenku pronásledoval. Ale večerní oslava  všechny špatné pocity a viny smazala.
JEDEME DÁL! ! !
 
 
 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
Některé z vás zajímá, po telefonu, jak se vyvíjí televizní causa ( monitory
bowling – viz.dřívější blogy).
Podal jsem odvolání a čekám na další soud, budu tedy bojovat. Pro otrlé povahy uvádím svůj komentář k často Vámi zmiňované cause o dekorativní televizi. Ale je to fakt jen pro toho koho to zajímá, ostatní si nekažte náladu.
 
V Mladé frontě jste psali o situaci, kdy za dekorativní televizi, Česká televize vysoudila od podnikatelky desetitisícovou pokutu.
            K uvedenému případu několik poznámek;
            – zákon neurčuje, že podnikatel musí platit poplatek z každého přístroje, který je schopen přijímat televizní signál. Říká, že musí platit poplatek z každého přístroje, který je schopen přijímat televizní signál a který zároveň používá k podnikání – §5 článek 3 zákona ( A pro upřesnění; zákon takový přístroj – pro potřeby zákona – nazývá televizním přijímačem. Česká televize si ale účelově toto znění zákona vykládá, že za každý televizní přijímač se platí – nikoliv, platí se za přístroj schopný přijímat televizní signál.)
            Pokud podle §1 zákona o televizních poplatcích televizní poplatky slouží k financování služby České televize za což považuji vysílání České televize. V tom případě Česká televize nevybírá poplatky za televizní přijímače, ale za televizní vysílání případně u podnikatelů za podnikání samozřejmě v souvislosti s vysíláním České televize. (Zde Česká televize u soudních pří opět účelově zaměňuje §2 zákona předmět poplatku a §5 zákona základ poplatků – tzn. u podnikatelů se neplatí za televizi jako takovou, ale za zařízení technicky způsobilé k reprodukci televizního signálu používaného k podnikání). Logicky tedy podnikatel platí poplatek za televize, které používá k podnikání v souvislosti s příjmem signálu České televize. Dekorativní, anténního připojení prostá, televize takové podnikání jistě nenaplňuje. (Podnikatel likvidující televize na skládce, jichž tam mohou být tisíce, z nich jistě neplatí poplatek. Televize sice používá k podnikání, ale ne ve smyslu zákona, tedy v souvislosti s příjmem signálu České televize).
            – pan Štícha mluvčí ČT říká, že za televizi s vymontovaným tunerem se poplatek neplatí, ale o tomto žádný zákon nehovoří, je to jakýsi účelový nepodložený výklad České televize. Co totiž vyhovuje zákonu víc; televize bez tuneru, který mohu mít v kapse a kdykoli namontovat zpět, nebo televize dekorativně, pevně osazená na místě kde široko daleko není anténní připojení?
            Ničím právně podložená, pro mě už spíše jakoby jakási mystická věta o tuneru je jen malou ukázkou toho, jak Čt rafinovaně míchá jednotlivé paragrafy a články zákona a jak dogmaticky a účelově tento zákon vykládá a ohýbá.
            Argumenty bych mohl uvádět dále a dále ale pro čtenáře by to bylo nepřehledné. „Televizní causy“ jsou bohužel, a z výše uvedeného je to zjevně zřejmé, nepřehledné i pro soudce a boj osamoceného občana s finančně neomezeným, bezskrupulózním molochem Českou televizí je tím o to víc frustrující a nerovný.

            Za nadčasový problém vidím i to, že zákon o poplatcích vznikal v době, kdy Česká televize měla ještě jakýsi monopol. Nyní v době, kdy řada občanů sleduje jen kvalitní, případně specializované programy je automatické vybírání apriory poplatků ČT ode všech občanů nesystémové a myslím, že i bezdůvodně sebevědomé. Doba denního sledování ČT je v dnešní době tvrdé a nemilosrdné konkurence (netýká se samozřejmě ČT) dávno dávno pryč.

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
9 září, 2010

Za Anandem

 

V okamžiku, kdy mi Břeťa sdělil, že moje účast na simultánce s mistrem světa je víceméně domluvená, jsem v duchu zajásal. Moje nadšení ale ihned zchladil pohled na kalendář. Simultánka zasahovala do posledního dne mojí jediné, a ještě jen čtyřdenní, dovolené s rodinou. V duchu jsem samozřejmě věděl, že pojedu, šlo jen o to rodině korektně zkomunikovat nezbytné důvody mé účasti…
         V úterý dopoledne jsme dorazili do Chorvatska, tři dny jsem se intenzivně rekreoval, luštil šachové diagramy a v pátek ráno vyrazil na tisícikilometrový přejezd do Mainzu. Synovi se mě nakonec zželelo a vyrazil se mnou. Naštěstí. Simultánka začínala ve čtyři a po ujetí prvních pohodových čtyř set kilometrů navigace ukazovala dojezd ve třináct.
Ale pak, po přejetí německých hranic, to přišlo – liják a konstantní šedesátikilometrová rychlost v koloně. Ve dvě hodiny  jsem Břeťovi zavolal, že nestíháme, navigace ukazuje dojezd v šestnáct třicet, z účastníka tedy bude jen divák. Po chvíli Břeťa hovor opětoval se šokující zprávou. Velmistr Hort dohodl s mistrem světa můj pozdější příjezd a do doby než dojedu a zasednu bude úvodní tahy tahat on, tedy mezinárodní mistr Břetislav Modr. Polilo mě nesnesitelné horko, já který tak bytostně nesnáším pozdní příchody, teď tak odporně komplikuji život lidem, kterých si velmi vážím. Zoufalstvím  bych se rozbrečel, nebo spíš něco rozmlátil, věděl jsem, a rozčilovalo mě to o to více, že vina je jen a jen na mé straně.
Ale v tu chvíli uplakaná oblaka zavřela svá stavidla, dálnice se nepochopitelně uvolnila, a já ve vzduchu cítil úsměv a omamnou podmanivou větu „ Tak jeďte Vlastíci, cesta je pro vás volná“ Vlastík vidící, sice nevyslovený ale zřetelný, souhlas v mých očích, šlápl na plyn a výzvu přijal. V posledních hodinách nebyl čas zastavit, v autě se muselo odehrát úplně všechno. Převlékl jsem si oblek a tak a v patnáct padesát devět jsme přistáli v Mainzu u hotelu Hilton. Velmistr Hort již na mě venku věrně čekal, vzal mě pod svá ochranná křídlo a uháněli jsme do hracího sálu. Břeťa s úlevou vyskočil z místa číslo třicet devět, já zaplul do křesla a během patnácti vteřin byl u mě s prvním tahem mistr světa Viswanathan Anand. S jemným úsměvem si mě prohlédl, co jsem zač, a už jsme se pustili do draka. Já jsem po třinácti hodinové cestě, ale nebyl ani schopen vyplnit partiář. Po dvou hodinách jsem přehodil tahy a než hrát koncovku s pěšcem méně, tak jsem i obrazně zavřel oči a pustil se do na pohled atraktivního útoku na krále. Mistr světa mě ale z mého optimismu velmi rychle a důrazně vyléčil.
         Večer v Mainzu mě uchvátil. Nádech blízké Francie, večerním sluncem prohřáté náměstí, skvělá večeře a Břeťovi nepřeberné historky to vše byla příjemná náplast na šachový neúspěch.
V noci jsem se ale probudil a přepadla mě tíseň; podcenění jízdy, nepřesná hra, otravování lidí, dělání spousty věcí a ničeho pořádně – nebylo mi dobře. Ale naštěstí přesně platí věta „ráno moudřejší večera“. Kamarádi mě mimo jiné totiž ráno uklidnili slovy jestli hraješ o trochu lépe či hůře je stejně Vlastimile v podstatě jedno. Ach jo.
Druhým naprosto nečekaným vrcholem mého krátkého pobytu byla partie prvního kola nejsilnějšího rapidu světa s dvacátým šestým hráčem světa Vugarem Gašimovem. Hrát s ním na pódiu z očí do očí bylo pro mě šachového amatéra velmi sugestivní záležitostí.
        
Viswanathan Anand   -   Vlastimil Chládek
 
simultánka Mainz 6.8.2010
 
1) e4 c5   2) Jf3 d6   3) d4 cxd4   4) Jxd4 Jf6 5) Jc3 g6   6) Se3 Sg7   7) f3 0-0   8) Dd2 Jc6   9) 0-0-0 Sd7   10) g4 Da5   „nepochopitelný zkrat“ 11) Jb3 Dd8   12) h4 Se6 13) h5 Vac8    14) Kb1 Je5   15) Jd4 Sc4   16) hxg6 fxg6   17) Sh6   Vf7   18) Sxg7 Kxg7   19) g5 Jfd7   20) f4 Sxf1   21) fxe5 Sc4   22) exd6 exd6   23) b3 Je5   24) bxc4 Jxc4   25) Dd3 Da5   26) Jd5 Ja3   27) Ka1 Vc4   28) c3 Da4   29) Vd2 1:0  
 
 
         Mainz mě celkově velmi uchvátil, příští rok vynechám Chorvatsko, a přijedu zase. Ale připravený! A odpočinutý!!
 
         V Mladé frontě mě zaujal celostránkový oslavný článek o stavbě mešity. Po té mě zaujalo, že oproti zvyklostem, Mladá fronta neotiskla k tomuto tématu ani jedinou čtenářskou reakci, zde je tedy ta moje;
Ve včerejší Mladé frontě mě překvapila oslavná óda na záměr postavit v New Yorku poblíž Dvojčat mešitu. Já osobně jsem přesvědčený, že evropská stavidla otevřená šíření islámu je špatná věc. Může mi říkat kdo chce co chce, ale já se prostě nechci dožít doby, a nepřeji to ani svým potomkům, kdy miliony vyznavačů islámu překryjí naše evropské kořeny, naši minulost a kulturu.
V evropských městech si takřka hýčkáme islámské Trojské koně a kdesi v jejich útrobách čekají na svoji šanci ti militantní, oddaní a pro věc nesmiřitelného islámu dýchající bojovníci.
Myslím, že jich není málo a já osobně vlastně proti nim ani nic nemám. Oddaně, možná obdivuhodně, slouží své věci, svému přesvědčení, svému islámu. Už jsme tento fanatizmus kdysi v Evropě zažili, nejprve v třicátých a následně v padesátých letech minulého století. Důsledky byly hrůzné, a taky to tenkrát začínalo jakoby nic s nadšením a zápalem v očích.
To co jsem napsal je moje dlouhodobé přesvědčení, ale uznávám že je k diskuzi. Dvojčata v Americe je ale jiná věc.
Jsem bytostně přesvědčený, že z piety k nevinným obětem tam zavražděným, by Ground Zero a jeho okolí mělo být neutrální, nekonfliktní, klidné místo; přístupné všem k rozjímání a zamyšlení, k hledání vyrovnání a naděje.
Mešita postavená u Ground Zera je krátkodobý politický tah, který nepřinese dlouhodobě nic pozitivního. Nechci být špatným prorokem, ale spíše pravý opak bude pravdou.
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
26 srpna, 2010

Krasová

 

Někdy v roce 1986 jsem byl s manželkou na podnikové dovolené na chatě Dopravních staveb Olomouc na Pastvinské přehradě.
            Byla tuším středa, kdy mě ráno probudil Hančin tichý pláč. Na moji otázku co se stalo?, mi odpověděla, že se jí zdálo, jak jsme na chalupě s krásným zeleným trávníkem, kde se na zahradě opalujeme s naším malým miminem. Teď se probudila a je jí líto, že to byl jenom sen.
            Hned po návratu z dovolené jsem tedy navštívil podnikové osobní oddělení a podal si žádost o roční pracovní pobyt v Lybii.
           
 
(Úryvek z Gens una sumus
Při budování silnic v africké Sahaře jsem s oblibou navštěvoval příbytky obyvatel pouště. Obvykle jsem chodil sám, protože moji kolegové na popíjení nejistých arabských nápojů neměli odvahu, ale mě to bývalo v tu chvíli jedno. Většinou jsme pololeželi, poloseděli na koberečcích v písku a popíjeli místní omamný čaj, takzvané „šehý“. Pozorovali jsme poušť a s pomocí arabských slov si sděloval ty nejzákladnější dojmy.
            Při návštěvě oázy hluboko v poušti jsem u místního učitele s údivem zaregistroval, že jeho děti hrají snad doopravdy šachy. Učitel pohled zachytil, usmál se a za chvíli jsme se již společně probíjeli sicilskou obranou a královským gambitem.
            Šachy nás spojovaly celou dobu, než jsme se s naší technikou přesunuli o kilometry dál. Na osamoceného arabského přítele si rád vzpomenu;pochopil jsem, jak dokonale platí náš šachový pozdrav)
 
 
 
            Rok uplynul a následně jsme za vydělané peníze koupili v  Moravském krasu – v Krasové  chalupu – s tou zahradou a zeleným trávníkem– postupně ji opravili a od roku 1995 tam regulérně žijeme –(jen to mimino zatím nějak vyrostlo).
 
            S kamarády jsme v Krasové poměrně velkoryse zrekonstruovali místní sportoviště, přistavili místní hospodu a každý rok pořádáme v prvním srpnovém týdnu s místním bardem Rudou velkolepý hodový volejbalový turnaj.
            I já mám své mužstvo, jmenujeme se Úředníci. Problém turnaje spočívá v tom, že moji místní kamarádi hrají v jiných různých mužstvech. Nastalá nevyhnutelná nedorozumění a emoce pak řešíme v naší hospodě a následně na hodové zábavě. Samozřejmě platí úměra, čím větší emoce, tím větší usmiřování, tím větší spotřeba alkoholu.
            Je to zvláštní, ale každoročně večer po turnaji se v jistou časově nevyzpytatelnou, ale hladinou promilí poměrně přesně stanovenou hodinu objeví na stole šachové figurky a hodiny. Místní starousedlíci už naše letité produkce berou se shovívavým úsměvem, ale slavící volejbalisty naše exhibice, blicky, hra naslepo většinou chytí za srdce a chtějí taky hrát a hrát. Najednou se kdekterý z nich v alkoholovém oparu cítí být Talem, či Karpovem. To už ale přichází naše chvíle a nemáme slitování, volejbalové smeče jsou tvrdě pomstěny smrtícími šachovými returny.
            Letos jsem se zařekl, že žádné emoce, žádný alkohol. Naprosto vážně jsem to řekl mému kamarádovi z mužstva. Jen se na mě útrpně podíval a se slovy ježíši to bude dneska strašný se začal hystericky smát. První část předsevzetí jsem nakonec kupodivu splnil, ale rovnice se  nějak podivně pokroutila a její druhá strana zůstala stejná, spíše ještě dvakrát podtržená.

            Po hodech, v pondělí v noci jsem „s mírnou zajížďkou“ vyrazil za mistrem světa…

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
10 srpna, 2010

Je léto

 

S kamarády jsem byl tři dny trénovat v Alpách. Přestože jsem byl asi nejstarší, tak se mi, a i s třicátníky mezi nimi, dařilo držet krok. Letitý denní rotopedový trénink nese ovoce a Alpské vrcholy (Dachstein, Loser…) proložené až kýčovitě krásnými Solnohradskými jezery (Gosau, Schwarzensee, Hallstatt…) jsme skoro všichni zvládali a míjeli takřka „jakoby nic“.
            (Když jsme u té cyklistiky; ve volných chvílích velmi rád sleduji Tour de France. (Někdy v budoucnu bych chtěl otestovat svoji výkonnost na Col du Tourmalet.) Jsem už ale přímo alergický na komentář pana Bakaláře, člověk se od něho dozví všechno možné, jen aktuální stav na trati ne. Ze známých důvodů (viz. blog „Kartářka“) si už raději pouštím originál Eurosport, ale možná je chyba na mé straně, nevím….?)
 
            
 
           Přímo z Alp jsem jel do Vídně na mistrovství Evropy seniorů v bowlingu. Z osmi set účastníků jsem tentokrát patřil mezi ty nejmladší a pospolitost, klid, pohoda a vyrovnanost drtivé většiny účastníků mě velmi oslovila.
            V prvních šesti hrách jsem hrál na dráze s urostlým, jen o něco málo, zdálo se mi, starším Francouzem. Vitální, usměvavý soupeř, se stříbrnou hřívou na hlavě, bral náš interní souboj velmi prestižně. Naštěstí součet po šesti hrách hovořil, o něco málo jenom, v můj prospěch. Francouz se zápisem o hře v ruce přišel ke mně, věnoval mi dárek a zeptal se na můj věkový handicap. Nevěděl jsem, z neznalosti pravidel, o co jde a on se následně tedy zeptal na můj věk. Padesát jedna odpověděl jsem. Mému soupeři vítězně zajiskřilo v očích, už rychle dopsal naše handicapy, kopii zápisu mi nechal a s lehkým krokem odtančil ke stolku rozhodčích. Na kopii zápisu jsem se nevěřícně díval docela dlouho. Sedmdesát devět let!!
 
 
 
            Obě akce byly až extrémně rozdílné, ale obě se mi moc líbily.
 
Mívám teď někdy výčitky, že vůbec netrénuji šachy a sezóna se přitom blíží tak rychle….ach,ach.
            Třeba vás pro osvěžení zaujme partie s Vladimírem Kramnikem. Po pár tazích jsem stál zase velmi dobře a zejména u variant po 12…….Jf4 a s následným třeba h5 jsem posléze doma strávil mnoho hezkých chvil. Jestli máte chuť a čas, posuďte sami:
 
KRAMNIK – CHLÁDEK
1.e4 Jc6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.d5 Je5 5.Sf4 Jg6 6.Sg3 a6 7.Sc4 f5 8. Je2 Jf6 9. 0-0 Jh5 10.Sb3? f4 11.Jxe4 fxg3 12.J2xg3 (viz.diagram)
 
 
12…Jf6?
(Váhal jsem mezi Jf6 nebo Jf4 nebyl jsem ale schopen kvalitního propočtu a Kramnik se blížil až příliš rychle. V následné variantě jsem přehlédl mezi šach 15.Jxf6. Správné 15.-Jf4 vedlo k velké převaze černého.) 13.Ve1 e5 14.dxe6 Dxd1 15.Jxf6 gxf6 16. Vxd1 Se7 17.Jf5 Vg8 18.Kf1 a5 19.a4 Je5 20.f4 Jg6 21.g3 h5 22.Sc4 c6 23.Vd7 Sxd7? (23.-Vh8 ) 24.exd7 Kxd7 25.Se6 Kc7 26.Sxg8 Sb4 27.c3 Vxg8 28.cxb4 axb4 29.Ve4 c5 30.V6 Vf8 31.Je3 1:0
 
 

Tak zas někdy příště !                                                         Vlastík

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
27 července, 2010

Lipovec

 

(Volný přepis z několika šachových okének, jež jsem poměrně pravidelně otiskoval v jednom z okresních periodik.)
 
„Každý oddíl má svoji duši, která se neviditelnou mravenčí pílí stará o chod oddílu. Bez nich by šachové kluby nebyly. Zažil jsem je v Letohradě, v Lanškrouně i teď v Lipovci. My ostatní si můžeme trochu vymrčovat, žádat zprávy ze soutěží, kritizovat soupisky, ani moc nevnímat problémy s financování činnosti oddílu, ale ONI to musí zvládat. Za to jim od nás hráčů patří velký dík.“
 
Úvodní slova jsem si vybral z šachové knížky Gens Una Sumus. A měla by předznamenat dnešní téma. Chtěl bych Vám představit duši lipoveckého šachového oddílu pana Luboše Ševčíka.
1. Luboši, šach a Lipovec, co tě při tomto slovním spojení napadá?
 
Šachy v Lipovci slaví letos dvacet tři let od svého novodobého založení. U tohoto výročí bych se chvilku zastavil. Oddíl založil v roce 1987 Josef Plch a jeho prvnímí členy byli jeho svěřenci z šachového kroužku při ZDŠ. Několik nás mladíků z Lipovce a okolí a asi tři zkušenější hráči, kteří hrávali za obec dříve v sedmdesátých letech minulého století. Josef Plch byl i prvním předsedou oddílu. Na jeden rok ho vystřídal můj strýc pan Metoděj Průcha a od roku 1990 zaštituje oddíl moje maličkost. V současné době máme v pravidelných soutěžích pět mužstev, v nichž Lipovec reprezentuje cca čtyřicet hráčů. Nikdy by mě okolo roku 1990 nenapadlo, že naše áčko bude někdy, a jako lev, bojovat ve druhé celostátní lize. (Já jen doufám Luboši, že se tam opět brzy vrátíme!) Pořádáme i hodně turnajů na kterých není vyjímkou účast okolo stovky šachistů.
 
Luboši, já jsem okolo své třicítky asi deset let šachy vůbec nehrál. Na svůj první turnaj po letech jsem přijel právě do Lipovce a jedna z prvních partií byla právě s Tebou. Vzpomínáš?
Hráli jsme volžský gambit a dodnes si pamatuji na krásné šachové motivy, jež se nám v jejím průběhu podařily. Taky jsem ale ihned vnímal, že celý turnaj zastřešuješ a že se taky zásadní mírou podílíš na příjemné atmosféře, jež tam panovala a dodnes panuje. A nemyslím tím samozřejmě jen slivovičku, jíž jsi mě jako novou neznámou tvář po naší partii pohostil.
 
3. Jaké jsou Tvoje šachové úspěchy?
 
Vážím si svých startů ve druhé lize, i své účasti ve vítězných týmech na boskovickém černohorském soudku. Jak už z odpovědi vyplývá jsem spíše týmový hráč. Jsem sice předsedou oddílu, ale mnohem více než předsedou se cítím členem; článkem řetězce; kterému se říká ŠK Garde Lipovec a vím, že bez mnoha kamarádů v klubu bych jako vedoucí ničeho nedosáhl!
 
Jestliže Luboši hovoříš o týmovém duchu, tak letos mě nadchl zápas našeho céčka tuším v krajské soutěži v okresním derby se Sloupem v němž nastoupilo osm hráčů, nositelů jména Ševčík – úžasné, neuvěřitelné!
 
 
 
4. Jaké máš další zájmy?
 
Velmi rád si zahraju tenis, jsem velký sportovní fanda. Mám rád hudbu různých žánrů velmi rád si poslechnu skupinu Olympic i Karla Kryla. Myslím, že jsi trošinku  zapomněl na mariáš, zahrát si ve čtyřech ještě s tvým a mým bratrem, to je pro mě veliké odreagování od všech starostí.
 
5.Ukážeš nám Luboši některou ze svých partií za Lipovec?
 
            Vybral jsem partii z února 1989, tedy jedna z mých prvních mistrovských partií. Byl to zápas OKRESNÍHO PŘEBORU 2. TŘÍDY Lipovec – Sloup, naše partie byla úplně poslední a rozhodla o naší výhře 4,5 : 3,5 a v podstatě nepřímo o našem celkovém 1.místě a postupu hned v naší 2.sezóně di OKRESNÍHO PŘEBORU 1.TŘÍDY. Byl to zápas prvních dvou týmů a i když po tomhle zápase zbývaly ještě dvě kola, v nich jsme nezaváhali.
            Vím, že tato partie moc šachové úrovně nepobrala, ale mohla by se líbit třeba těm „neaktivním“ šachistům svým průběhem a hlavně koncem. Je asi jisté, že remíza, by byla i po tahu 63 … Vxa7, ale ten věčný šach je asi efektivnější…. Je také pravda, že bílý to měl vyhrané a že sám sebe neukazuji v nejlepším světle, ale snad mě trochu ospravedlní, že jsem byl zajíc… (i když takové a ještě horší partie mnohdy hraji i dnes). Snad se na mě můj kamarád Karel nemude kvůli zveřejnění partie zlobit, ale na druhou stranu je to asi symbolický, když chceš psát o „DUŠÍCH“, že se tam v tomto zastoupení objeví i Karel Němec, kterého si za jeho dlouholeté a dobré „prezidentování“ v sloupském šachovém klubu moc vážím.
 
 
Němec Karel - Ševčík Luboš
1   e4   e6        2   d4   d5        3   exd5 exd5     4 Jf3 Jf6       5 Sd3 c6       6  0-0   Sg4    
7  Sg5 Jb-d7 8 De1+ Se7   9  Je5 Se6   10 Jxd7 Jxd7    11 Sex7 Dxe7
12 De3 0-0      13 Ve1 Dd6      14 Jd2 Jf6     15 Jf3 Va-e8    16 Dg5        h6                   
17 Dh4   De7       18 h3 Jd7      19 Dh5       Jf6       20 De5   Dd7     21 Df4   De7          
22 Ve3 c5      23 Je5   c4      24 Sf5  Jd7    25 Jg4   Dg5      26 Dxg5 hxg5                    
27 Sex6 fxe6   28 Va-e1        Kf7      29 Je5+    Jxe5     31 V1-e9   Vf7                             
32 Vxd5           exd5    33 Vxe8    Vd7     34 Ve5        b5       35 c3    a5 36g4 b4   
37 Vf5+   Kg6      38 Vf8       bxc3        39 bxc3      Vb7       40 Va8 Vb5
41 a4 Vb3     42 Vxa5 Vxc3    43 Vxd5 Vd3     44 a5 c3
45 Vc5 Vxd4     46 Vxc3       Va4    47 Vc5 Va2     48 Kg2 Va3
49 Vc6+ Kh7     50 a6 Kg8     51 Kf1 Kh7    52 Kg2 Kg8   53 f3 Va2+
54 Kf1 Kh7    55 Ke1 Kg8 56 Kd1 Kh7      57 Ke1 Va3     58 Kb2 Vxf3
59 a7 Vf8   60 Kb3 Va8     61 Vc7 Kh6     62 Kb4 g6     63 Kb5 Vb8+
64 Kc6 Vb6+     65 Kd7 Vd6+    66 Kc8 Vd8+    67 Kb7   Vb8+
68 Kc6   Vb6+
 
0,5 : 0,5           4,5 hod. partie
 
 
            Někdy v roce 1996 jsem uháněl Blanskem a nezachoval jsem se úplně nejlépe k cyklistovi, mučícímu své tělo v podzimní plískanici. Naše oči, mé provinilé a jeho smutně vyčítavé se na kratičký okamžik setkaly. V tomto pohledu bylo úplně všechno o složitém vztahu, cyklisty a řidiče. Potkal jsem do od té doby na blanenských silnicích mnohokrát. Brázdí je za každého počasí a tisíce kilometrů, jím ujetých, zanechávají na cestách Moravského krasu jeho nesmazatelný otisk. My dva jsme se časem spřátelili a dnes spolu bojujeme za jedno šachové mužstvo. O našem dopravním setkání nemá tušení, nikdy jsem mu to neřekl, ale jistě ho potěší, že i díky jemu, dnes vnímám cyklisty úplně jinak než kdysi.
            Možná již tušíte, že jako jednoho z plejády okresních hráčů, Vám představím toho nejlepšího, pana Dr.Oldřicha Kopřivu.
 
            V loňském ročníku druhé ligy mě nadchla jeho partie s mimořádně silným hráčem panem Tikovským. Požádal jsem jejího vítěze, aby tuto partii pro nás okomentoval.
 
            Partie: Kopřiva – Tikovský /ŠK 64/ 2006
 
  1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jf3 d5 4. g3 Se7 5. Sg2 0-0 6. 0-0 dxc4 7. Jbd2
/hraje se katalánský dámský gambit – po sedmém tahu skutečně gambit, teprve další průběh partie ukáže, zda byl pěšec obětován nebo ztracen / 7…. B5 8. a4 c6 9. Dc2 Sb7 10. Vdl Jbd7 11. e4 a 6/ tak teď již pěšce zpět nezískám, mám ale střed a útočné možnosti na královském křídle /12. e5 Jd5 13. Je4 Ve8/ už začíná být citlivý bod h7, černý jej chce pokrýt jezdcem z f8 bez oslabení pěšcového krytu / 14. Sg5 f6 /po výměně černopolných střelců by byl slabý bod d6 /15. exf6 gxf6 ?!/ nepouští sice pole e5, ale oslabuje krále /16. Sh6 Jf8/ pokrývá slabinu e6, ale střelec se již nedostane k ochraně pole g7 /17. Sh3 Jc7 18. De2 Dd5/ černý by se rád dostal dámou na pole h5, zabírá ale pole d5 jezdci /19. Jh4 Jg6 20. Sg2 Dd7/ není asi nejlepší ústup, černopolný střelec začíná být přetížen /21. Dh5 Jxh4? / Lépe 21… Kf7 /22. gxh4!/ zde jsem již viděl závěrčnou kombinaci / 22…. F5 23. Va3!!/ věž nejde brát pro vidličku na f6, jezdce pro mat /23… Kh8 24. Df7 Vg8 25. Jf6 Sxf6/ co kdybych se přehlédl / 26. Dxd7 a černý se vzdal. Takže nakonec to oběť pěšce byla.
                        Poznámky k partii O. Kopřiva
 
 
     Chtěl bych popřát Oldřichovi za sebe i za naše čtenáře ještě mnoho krásných partií. A samozřejmě by se mi líbilo, kdyby i na dále vítězil na první šachovnici mužstva Garde Lipovec.
 
 
            Třeba Vás krátké nahlédnutí do našeho šachového oddílu Garde Lipovec zaujalo,                                
 

HEZKÉ LÉTO                                  Vlastík

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
13 července, 2010

Číst!!

 Před týdnem se mi zdál sen. Bylo mi v něm řečeno, že oproti mému mládí nyní málo čtu. Můj den tedy od dnešní noci bude trvat dvacetpět hodin, ale tu hodinu musím pravidelně věnovat literatuře.

Na moji „logickou“ repliku, že den přeci odjakživa trvá dvacetčtyři hodin, se jen znuděně pousmáli, že ono více věcí je jinak, než si „odjakživa“ myslíme, a ať se tedy moc nedivím a ať si ani nemyslím, že jsem nějak výjimečný, neboť například člověk z mého okolí, kterého dobře znám, a který nadměrně pracuje, dostal dvacátoupátou hodinu, určenou výhradně jen a jen k odpočinku. Pak už se jen spěšně zmínili, ať o tom s nikým nemluvím, v tom případě bych o hodinu literatury okamžitě přišel a stejně mi nikdo neuvěří.

Ráno jsem bezelstně vstal a sen se mi naplno a beze zbytku, jakoby úderem blesku, vyjevil při pohledu na kuchyňský stůl a na Knihu na něm ležící.
V první chvíli, ještě rozespalý, jsem chtěl zatelefonovat tomu nadměrně pracujícímu člověku. Jeho jsem naštěstí snadno a přesně identifikoval. Hlavou ale blesklo „ Co kdyby doopravdy….?“, a tak jsem si uvařil kávu a začetl se do nové Hančiny knihy (Ta čte hodně, bytosti by z ní měly radost).
 
Posléze jsem odjel do práce a čekal co se stane. Bohužel nic, jakési tiché očekávání se samozřejmě nenaplnilo. Přijel jsem pozdě, porada byla odložena. Ale den proběhl příjemně, byl jsem bezdůvodně spokojený.
Druhý den jsem vstal dřív, polaskal se s knihou a taky si uvědomil, že literatura je i šachová (a že bych šachové knihy opravdu, a nejen kvůli srpnové simultánní partii s mistrem světa Anandem, číst potřeboval).
Zatím tedy četbu plním, a i vzpomínka na prázdniny u babičky v Kunvaldě; na dny strávené s knihami, zavrtaný v seně na půdě, ve společnosti třeba Malého prince, Knížete podsvětí, pana Randáka, Vinetoua a mnoha jiných, kdy jediným uklidňujícím společníkem mi byl déšť vytrvale bubnující na střechu nade mnou; byla velmi příjemná.
Také začínám neostře nejasně vnímat, že ten sen nemusel být tak primitivně polopatistický, jak jsem ho původně chápal. Třeba tu hodinu opravdu vlastně získám. Uvidím !?
  
PS: ten člověk, co tak moc pracuje, vypadá v poslední době nějak odpočatě. Doopravdy!
PS: Komplic (pardon pan Dvořáček) z „Úryvku všedního dne“ už si koupil Kolo!!!
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
28 června, 2010

Kartářka

 

15.1. mně bylo 51 let. Těmto číslům jsem nemohl odolat, a proto jsem ten den v 15 hod. zasedl ke stolu u zcela neznámé kartářky.
            Řekla mi hodně zajímavých věcí, mimo jiné třeba i to, že v sedmdesáti pěti ze mě bude silný morous. Mám to prý v genech, a ať se tomu ani nesnažím bránit, svému osudu prostě neuteču.
            Proces morousovatění na sobě opravdu cítím, takže po tak silném varování jsem si  proti němu vymyslel obranu. Třeba Vás můj recept zaujme.
            Představuji si, že pro každého člověka (tedy i pro mě) je na každý den určeno přesné množství negativní energie, které je pro ten den schopen ze svého okolí bezproblémově vstřebat.
            Pokud toto množství vyčerpáme dřív než ve 24:00 hod toho dne, např. po zbytečné divoké hádce v 9:00 hod. ráno, tak pak nastává problém. Jsme podráždění, problémy se kupí, jsme zahlcení neřešitelnými nepříjemnostmi, popřípadě se z nás stávají morousi.
            Totálně jsem tedy omezil zbytečné hádky, dohadování se, když potkám blbce a on tvrdí nevýznamné blbosti, nechám ho při nich, případně se usměju, v pohodě převedu řeč jinam a následně odejdu.A tak dále, a tak dále! A důsledně toto dodržuji.
            Samozřejmě se nevyhnu a ani nevyhýbám principiálním osobním a pracovním vyhroceným situacím. Ale v tu chvíli cítím, že jsem ještě, díky Bohu, nevyčerpal potenci snášet ten den negativní energii a situace poměrně lehce zvládám.
            Nechci to samozřejmě zakřiknout, ale cítím, že proces morousovatění jsem poznenáhlu přibrzdil. Kdybyste se někdy vyjímečně ocitli v podobné situaci jako já, tak třeba zkuste tenhle recept vyzkoušet.
            Přesto přese všechno, kdybych na Vás někdy působil jako morous, i třeba dříve než v těch 75, tak mě prosím omluvte, vždyť já za to přeci nemůžu – to ty geny.
                                                                                                         
                                                                                                                      Vlastík
 
 
 
(původně jsem napsal blog o volbách, ale čím více jsem o něm přemýšlel tak……… , až jsem ho nakonec musel hodit do koše – viz výše)
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
11 června, 2010

Úryvky všedního dne

 MINUTA

             Občas se ke mně nahlásí na „nutnou“ návštěvu některý z našich dělníků. Mám pro ně slabost a tak je většinou přijmu. Pamatuji si dobře na roky, kdy jsem byl s nimi součástí jednoho kolektivu a společně jsme prováděli krkolomné výluky na tramvajových tratích českých měst.
            Z nutné návštěvy se většinou samozřejmě vyklube žádost o životně důležitou finanční půjčku. Ale nedávno jsem si řekl DOST, už to stačilo. A tak jednoho dne po oznámení asistentky Moniky, že o návštěvu žádá náš zaměstnanec – dělník, jsem jen zamnul rukama a nechal ho vejít. Byl jsem přesvědčivě nachystaný, že do minuty mu naprosto jasně, a i pro všechny další, vysvětlím proč ne a navěky to budu mít vyřešené.
Vešel docela sympatický mladý muž, a z jeho strany velmi kultivovaný hovor probíhal asi takto; „Tak se posaď, co tě přivádí?“ „Chtěl bych požádat o finanční půjčku.“ Jen pro formu jsem se zeptal „ A kolik by to asi mělo být? „Kdyby to šlo tak okolo dvaceti tisíc..“ Až později jsem pochopil na jak tenký led jsem se v dalším rozhovoru neobratně pustil. „A na co to potřebuješ?“ „Mám kamaráda a on hodně jezdí na kole, chtěl bych jezdit s ním, a než bych to ušetřil, tak bude podzim. Tak jestli by ta půjčka šla, tak bych si koupil horské kolo.“
            Bezelstně se mi díval do očí a čekal co bude. Slovo, které jsem si dal jsem splnil. Skutečně do minuty odcházel.
 
 

 
VTEŘINY
 
            Nedávno jsem byl na autocvičišti v Mostě. Potřeboval jsem zpátky body, kterých se mi již poněkud nedostávalo.
Za zmínku snad jen to, že pro ty, kteří tam byli opakovaně (a čeká to jistě i mě), nebylo asi moc smysluplné poslouchat podruhé naprosto stejnou nudnou přednášku. Když jsem se v praktické části školení řítil šedesátkou po zvodnělé zrcadlové ploše a náprava mi řízeně cukla do smyku, měl jsem docela strach. Sedmdesátipětiletý účastník školení se bránil, že ve svém věku už se měnit nebude a jet tam nechce.
            „Jestli chcete body zpět, tak nezdržujte a jeďte“ bylo mu odpovědí. Ten starý pán s francouzským baretem z padesátých let do toho teda šel. Zvládnul to!!!
            O dva dny později jsem „pln ideálu“ jel po šílené silnici smrti R 43 Svitavy Brno. Během několika málo vteřin se odehrálo zhruba toto;
            Za Svitávkou jsem ucítil ve vzduchu silné napětí. Zbystřil jsem a na horizontu jsem spatřil černou siluetu stojícího motorkáře. O sto metrů blíž ke mně pod kopcem stáli příslušníci. Bokem již měli odstaveno asi dvacet motorek. Nekonečně dlouhou chvíli se sebevědomý muž v černém a ti uniformovaní měřili pohledy. Situace mi připomínala Divoký západ. V odlescích slunce nehybně stojící, jen válečnými barvami vyzdobený bojovník, a kdesi pod ním armádní oddíl, nachystaný k dalšímu rutinnímu zásahu. Všechno jakoby ztichlo, jen v rádiu někdo z politiků nezúčastněným hlasem mluvil o budoucnosti Evropy, já jsem ho ale vnímal jen jako podivnou kulisu, podtrhující absurdnost situace. Mně neodbytně v uších zněla táhlá melodie harmoniky z filmu „Tenkrát na západě.“ Film se bleskově zrychlil a pak přišlo to, co všichni zúčastnění tušili, že musí přijít.

            Indián vyrazil, kopyta jeho černého stroje vyzpívala do asfaltu omamnou arii o spálených mostech a vzápětí minul mávající příslušníky. Takřka v témže okamžiku vyrazilo z odpočívky policejní auto s houkačkami a sirénami. A najednou v plném provozu, plná čára – neplná čára se proti mně v nemilosrdném souboji na život a na smrt řítili motorkář a policisté. Někdy si na těch pár neuvěřitelných vteřin vzpomenu. Mimojiné přemýšlím proč v té chvíli, ač to nemá vůbec žádnou logiku, jsem fandil tomu černému divochovi.

 
 

VTEŘINA
 
           Někdy v šesté třídě se nás soudružka učitelka ptala, jak bychom popsali vteřinu, nebo případně ještě kratší časový úsek. Teď po čtyřiceti letech jsem konečně našel správnou odpověď.
           Předminulý čtvrtek jsem hrál bowlingový turnaj (respektive kvalifikaci) v Bratislavě. Docela to šlo, ale v průběhu hry mě nepříjemně cuklo v zádech. Kupodivu jsem nakonec postoupil do nedělního finále amatérů. Bolesti zad ale ani náhodou neustupovaly, spíše naopak. V neděli ráno jsem ze zoufalství sedl na patnáct minut na rotoped . Buď anebo.
           Nakonec jsem vyrazil a ve dvě odpoledne začaly tři finálové hry. Bolest jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela a před posledním závěrečným hodem se stalo nečekané. Jestliže jakkoliv zvládnu úspěšně zakončit závěrečný frame (například prvým hodem devítku a pak dohodit), tak jsem vítězem celého turnaje. Vcelku triviální úkol. V tu chvíli mi bylo skvěle, připadal jsem si lehounký jako skřivánek na nebi. A teď k té otázce ze šesté třídy, Soudružce učitelce bych dnes nejkratší možný časový úsek charakterizoval jako okamžik mezi tím co mi po posledním, na první pohled skvělém hodu padly velké nedohoditelné parohy a tím kdy jsem si uvědomil, jak nesnesitelně mě bolí záda.
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 (včera, tedy po 14 dnech jsem si prověřil, jestli si ten komplic z prvního úryvku to horské kolo koupil. Zatím ne……ach ach… Příště to už dokážu.)
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
26 května, 2010