Blog Vlastimila Chládka

Příprava na Ananda – Hustopeče 2011

 

Pan profesor Knížák, společně s ostatními umělci, mi asi před měsícem předal portréty velmistrů do připravované knihy. Ty od pana Knížáka jsem v té chvíli viděl zcela poprvé a musím přiznat, že z toho co vidím, jsem byl v ten okamžik velmi překvapen a znejistěn.
            Od té chvíle jsem se na portréty a ilustrace podíval, „pomazlil“ mnohokrát a musím přiznat, že se mi, a zejména ty od pana Knížáka, líbí stále víc a víc. Mimo jiné maloval i Ananda a právě s ním, s mistrem světa, zkřížím šachové zbraně za týden v Praze. Přál bych si podat co nejlepší výkon, a tím samozřejmě myslím hlavně hezkou partii.
            Sice jsem pojal naivní nápad – připravit se na partii za pomoci „trenéra“ - kamaráda Petra. Ten se, ale mému pošetilému nápadu pousmál a navrhl mi: „Spíše se Vlastíku, v rámci přípravy, alespoň trochu smysluplné přijeď rozehrát na turnaj do Hustopečí. Na Ananda se jinak nepřipravuj, je to zbytečné, hrej to co umíš, a hlavně si to celé užij!“ Tak uvidím.
            Než se dostanu k turnaji v Hustopečích, nedokáži si odpustit jednu paralelu mezi profesorem Knížákem a velmistrem Cvekem. I jeho poslední blog mě zprvu nějak extra nezaujal. (přemýšlel v něm i nad tím co dělat, aby se v šachu zlepšoval). Po několika dnech jsem si ale uvědomil, že poměrně často přemýšlím nad tím, co dělat abych se zlepšil v činnostech., kterými se zabývám; a  jedno jestli je to práce, koníčky, nebo cokoliv jiného na čem mi záleží. Jeho blog, tak jako kresby pana Knížáka, na mě časem velice zapůsobil a kupodivu mě i namotivoval. Taky jsem si ale úplně nakonec uvědomil, ještě jednu složitou otázku. Najít cestu k úspěchu se dá, je to pak už jen o morálce, cílevědomosti atd.atd. Co ale dělat a jak se chovat aby člověk byl šťastný…?
            Na turnaji v Hustopečích bylo všechno senza. Připadalo mi, že se všichni účastníci usmívají, jsou na sebe milí, že všechny křivdy a negativa jsou pryč a zapomenuty v minulosti. Možná tomu trochu napomohlo i hustopečské sluníčko J a třeba to tak už i opravdu mezi účastníky je. (moc bych si to přál)
            Kdysi v mládí mě zaujal příběh o Göteborgské variantě. Na mezipásmovém turnaji v Göteborgu tři sovětští velmistři v jednom kole, obětovali soupeřům figuru. (v sicilské jezdce na e6? Omlouvám se, nevím to úplně přesně) a všichni tři vyhráli drtivým útokem. Mně něco velmi vzdáleně podobného a v několikerých uvozovkách potkalo v Hustopečích. Posuďte sami;
 
 
Chládek Vlastimil  (2099) - Neklan Vyskočil (2311) 
Hustopeče 4.6.2011
 
1) e4 c5 2) d4 cxd4 3) c3 Jf6 4) e5 Jd5 5) cxd4 e6 6) Jc3 Jxc3 7) bxc3 Dc7
 diagram
 
 
Tuto variantu neznám, ale cítil jsem se u partie nečekaně dobře. Žádné jiné vážné partie, než za Áčko, případně Béčko Lipovce nehraji a teď tedy pocit, že  nikomu prohrou neublížím a  prohraji maximálně sám za sebe byl nečekaně osvobozující a povznášející. Petr mě někdy před půlrokem strašně peskoval, (za skandinávskou), že v zahájení nesmím hledět na pěšce. Že hlavně vývin a tak, no však to taky, ale asi hlavně, na rozdíl ode mě, svého mládí, znáte. Se zalíbením a rozvážně jsem tedy svého jezdce postavil na f3, škoda, že se Petr nedíval.
8) Jf3 Dxc3 9) Sd2 Da3 10) Sc4 b6 11)0-0 Sa6 12) Vc1 Sxc4 13) Vxc4 Jc6 14) Dc2 Vc8 15) Va4 De7 16) Sg5 f6
diagram
 
 
 17) exf6  (Spíše asi mělo přijít 17) d5 s komplikovanou hrou) 17) … gxf6 18) Sh4 Df7 19) d5 exd5 20) Ve1 +Se7 21) Vg4 Kd8 22) Df5 Kc7 23) Je5 ?! Jxe5 24) Vxe5 Vhe8 poslední vteřiny utíkají jako o život   25) Ve1 ? Sd6 26) Vd1 De6 a po několika zběsilých tazích 0-1
 
 Vlastimil Chládek  (2099) - Banas Kamil (2250)
 Hustopeče 4.6.2011
 
1) e4 c5 2) d4 cxd4 3) c3 Jf6 4) e5 Jd5 5) cxd4 e6   6) Jc3 Jxc3 7) bxc3 Dc7 8) Jf3  Dxc3   9) Sd2 Da3 10) Sc4  zvláštní, až sem jako přes kopírák partie s Neklanem 10) … d5 11) exd6 Sxd6   12) 0-0 0-0   13) Vc1 Sd7 14) Vc3 Da5 15) Jg5 h6 16) Vh3 Da4 17) Sb3 Dxd4
diagram
 
 
18) Dc2  Tento tah se mi velmi líbil. Bohužel ve všech partiích jsem, a naprosto zbytečně, ztrácel čas. Mít v patnáctiminutovce cca čtyři minuty a soupeře devět, a tak to bylo takřka ve všech partiích, je přeci jen velký handicap. Ale moje chyba, musím se v tom zlepšit. 18) … Vc8 19) Dh7+ Kf8   20) Se3 De5   21) Vxh6 Jc6
diagram
 
 
 22) Je4? (Jxf7!) 22) …. gxh6   23) Sxh6 Ke7   24) Sg5+ Ke8   25) Dg8+   Sf8 26) Jf6+ Kd8   27) Dxf8+ Kc7   28) Dxf7 Dxg5   29) Dxd7 Kb6   30) Sxe6    1-0
 
 
 
Vlastimil Chládek (2099) - Skácelík Petr (2259)
Hustopeče 4.6.2011
 
1)e4 c5   2) d4 cxd4   3) c3 Jf6   4) e5 Jd5   5) cxd4 b6   6) Jc3 Jxc3   7) bxc3 Dc7   8) Jf3 Sb7   Škoda, už jsem se těšil.  9) Sd2 e6   10) Sd3 d6   11) 0-0 Jd7   12)Ve1 dxe5   13) Jxe5 Jxe5   14) Vxe5 Sd6   15) Sb5 Sc6   16) Sxc6 Dxc6   17) Vg5 g6   18) d5 exd5  19) De2+   Kd7   20) Df3 f5   21) Vad1 Vad8   22) g4 Se7   23) gxf5 Sxg5   24) Sxg5 Kc8 25) Sxd8 Vxd8   26) f6 Vf8   27) f7 De6   28) Vxd5 Vxf7   29) Dd1 Vd7 30) Vxd7 Dxd7   31) Df3 Kb8   32) Kg2 
diagram
 
 
Do této pozice jsem soupeře trošku lákal. Cítil jsem, že můj dobrý král by mohl kompenzovat roztrhané bílé pěšce. A možná i víc než kompenzovat. Znovu jsem si vzpomněl na pana Cveka. Ve svém blogu napsal, že aby se on zlepšoval v šachu, měl by mimo jiné studovat koncovky. Já samozřejmě taky, uvědomil jsem si v tuto chvíli, ale měl bych i lépe hospodařit s časem., zase už to bylo na hraně 32) … Db7   33) Dxb7   Kxb7   34) Kg3 Kc6   35) Kg4 h6   36) f4 Kc5   Teď s odstupem času bych řekl, že partie je vyhraná. Já jsem ji, ale asi poněkud tupě zremizoval. Pan Cvek by mě nepochválil.   37) h4 Kd5 38) f5 gxf5 39) Kxf5 b5   40) Kg6 Ke6     remíza. Velká škoda, výsledek 5,5 v Hustopečích by byl pro mě skvělý.
 
Tak třeba v neděli
 
                      Hezký týden Vlastík
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
6 června, 2011

Zelená louka

 

………Při budování silnic v africké Sahaře jsem s oblibou navštěvoval příbytky obyvatel pouště. Obvykle jsem chodil sám, protože moji kolegové na popíjení nejistých arabských nápojů neměli odvahu, ale mě to bývalo v tu chvíli jedno. Většinou jsme pololeželi, poloseděli na koberečcích v písku a popíjeli místní omamný čaj, takzvané „šehý“. Pozorovali jsme poušť a s pomocí arabských slov si sdělovali ty nejzákladnější dojmy.
Při návštěvě oázy hluboko v poušti jsem u místního učitele s údivem zaregistroval, že jeho děti hrají snad doopravdy šachy. Učitel pohled zachytil, usmál se a za chvíli jsme se již společně probíjeli sicilskou obranou a královským gambitem.
Šachy nás spojovaly celou dobu, než jsme se s naší technikou přesunuli o kilometry dál. Na osamoceného arabského přítele si rád vzpomenu; pochopil jsem, jak dokonale platí náš šachový pozdrav………

(úryvek z knihy Gens una sumus)

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Rok 1988 jsem strávil v Libyi. Původně jsem tam jel vydělat peníze na koupi chalupy, ale zatímco ony dolary stále leží netknuty v bance, tak pracovní a životní zkušenosti nabyté v Africe jsem zúročil snad nesčetněkrát a byly mi k nezaplacení.
Shodou okolností jsem byl v prvním měsíci pobytu přidělen do skupiny, jež snímala polohopis a výškopis třináctikilometrového přímořského pásu, saharské pouště, pro výstavbu nové komunikace. Následně jsem se ocitl v týmu, jenž optimální umístění komunikace do terénu navrhoval. Nakonec jsem jako mladý inženýr, ale funkčně stále jen v pozici stavebního mistra, dostal důvěru, a s tím samozřejmě i úkol. Se superkvalitní sestavou strojů Caterpillar a s týmem zkušených posádek a dělníků vybudovat navrženou komunikaci. V těch chvílích, při pochybování sama o sobě, o svých schopnostech, jsem to samozřejmě nevnímal, až později mi došlo jak veliké jsem měl štěstí. Osahat si opravdu do písmene, od A do Z, výstavbu nové silnice „na zelené louce“ – resp. v rozpálené poušti, to  byla  pracovní a životní zkušenost, bez které bych třeba možná ani nebyl tam kde jsem dnes.
Při samotné realizaci jsem toho zažil samozřejmě moc a moc. Při nadšeném plnění pracovních úkolů jsem se dostal i do vyšetřovací cely a následně až k soudu. (ale soudce byl spravedlivý a velkorysý, moji omluvu přijal a udělil mi jenom pokutu)
Jindy při osamělé jízdě pouští moje oči spočinuly na hlavě hada omotaného kolem sedadla spolujezdce. V jednom z prvních dnů na stavbě mi ho tam (mrtvého) nepozorovaně nainstalovali „moji“ dělníci.
Řešila se i spousta pracovních problémů, např. písek z písečných dun, jemňoučký jako prach nešel hutnit, stále jsme nedosahovali hodnot únosnosti, požadovaných našimi nekompromisními stavebními dozory. (Ten můj byl z Indie, nosil obrovský turban, byl tlustý a v prvních týdnech jsem si před ním připadal jako králíček před kobrou, ale časem mě začal respektovat).
Písek jsme zkoušeli i míchat se sladkou vodou, draze kupovanou a dováženou z oáz. Nic nepomáhalo. Naše laboratoř nám nakonec doporučila zkusit mořskou vodu. V dvacetipětikubíkových nádržích jsme ze sto kilometrů vzdáleného moře vozili mořskou vodu a v písečných zemnících ji míchali s „duňákem“. Tahle směs už hutnit šla.
Těch příběhů by byla spousta, ty špatné zapadly a na ty příjemné docela rád vzpomínám.
Někdy se, při zahraničních dovolených, moji blízcí chystají na organizovaný výlet do pouště „za jejími obyvateli“. V těch chvílích já vím, že nepojedu, že tentokrát to bude beze mne. Zažil jsem je na vlastní kůži, v jejich prostředí, jako rovný s rovným. Teď už by to nikdy nebylo jako tenkrát. Bylo by mi líto, že se to už nikdy nemůže vrátit.
Po návratu do Brna, jsem začal poznenáhlu stoupat po žebříčku funkcí. To by bylo vcelku fajn, ale má to jeden průvodní efekt. Stále více a více mi začalo ubývat té pravé tvůrčí dopravní stavařiny a začalo přibývat něčeho jiného. Úplně jiných starostí a problémů. Ani vás s nimi samozřejmě nebudu zatěžovat, ale s jedním z minulého týdne se Vás pokusím jen okrajově seznámit.
Od doby co se pohybuji na kolejích (cca od roku 1983) navážíme kolejnice z Třineckých železáren na jedno z nádražích v Brně a odkud je následně dále distribuujeme.
Naposledy se jednalo o zásilku šedesáti tun.

V době vysílání klíčového zápasu našich hokejistů na slovenském mistrovství světa, se jeden náš technik ocitl náhodně nedaleko inkriminované vlečky. S údivem zpozoroval zrychlené pracovní tempo skupiny paličů, jeřábníků a nákladních aut likvidujících a odvážejících, na krátké kusy rozřezané a tím zcela totálně a nevratně znehodnocené kolejnice.

Následovala zásahová jednotka policie, vše bylo zdokumentováno, zdálo by se vše jasné.

 

Ale nikoliv, „pracovní skupina“ se vytasila s jakousi objednávkou vystavenou jen na základě občanky (!). Občanka samozřejmě kradená. I policie se vyjádřila o koordinované a docela sofistikované činnosti skupiny. Nechci vás dalšími podrobnostmi zatěžovat, je zřejmé,  že krádež přejde neodvratně  do ztracena. Bude to asi varianta Bílý kůň (jaký rozdíl od Bílé barvy popsané „1976“ v jedné z reakcí k minulému blogu „Vůně duše“). Zůstane jen a jen ta naše nemalá škoda.

 

Při jakémsi rozjímání a snad i poučení se, jsem si vzpomněl i na Lybii. Navštěvoval jsem tam na tehdejší dobu docela moderní obchoďáky. Při jedné z prvních návštěv mě zaujaly  hromady zcela nehlídaného zboží. Zmínil jsem se o tom svému, tam již zkušenému, kamarádovi. „Jsi tu nový“ jen pokýval hlavou. Za několik dní již kdesi jinde mi znenáhla řekl „Víš tady se nekrade“. „A jak je to možné“ opáčil jsem. „Podívej se na tamhletoho muže“ ukázal prstem. Ten muž neměl levou ruku, chyběla mu. „Tak proto“ dokončil kamarád.

Samozřejmě tenhle příměr nechci brát úplně doslova, tak jak vyznívá. Máme rozdílné přístupy k právu a k životu jako takovému.
Ale na malé zamyšlení o slušných občanech trápených zloději, o zákonech manipulovaných a zneužívaných gangy zlodějů, o ochraně soukromého majetku, to možná je.
Někdy se mi v noci zdává o písečné „zelené louce“.
Někdy bych se na ni docela rád vrátil.                                
 

 

Vlastík

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento příspěvek je i o kolejnicích, ale spíše bohužel v negativním smyslu. Abych to trošku napravil tak mám jednu otázku: „Jestlipak poznáte, ze kterých měst a míst pochází poslední tři fotografie“? (našel jsem si je pro Vás v archivu fotografií staveb naší firmy)

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
18 května, 2011

Vůně duše

 

V pátek ráno jsem si vzal už trošku starší triko a jen svetr a vyrazil na objížďku staveb. Nečekalo mě toho ten den mnoho, z vážných věcí jen pozděodpolední jednání o složité zakázce s ředitelem jiné firmy. Má sice pověst nekompromisního, ale i nekonformního muže, tak třeba to triko vadit nebude a nakonec i kdyby, bude pátek odpoledne tak no a co.
         Počítal jsem s tím, že v době okolo poledne napíšu i blog. Už delší dobu mi vrtá hlavou jedno téma.
Všechno kupodivu vycházelo podle plánu a nakonec i ten ředitel okolo poledne zavolal, že se necítí zdravotně dobře a že za mnou pošle paní inženýrku, která je v otázce zakázky zcela v obraze. Poslední slova zazněla snad trochu potměšile, snad trochu výhružně, jakoby s varováním: To ti teda nezávidím, to si užiješ.
 
 
         Poměrně často se mi stává, že někomu zavolám a on mi řekne; „Teď, teď jsem na tebe myslel a ty mi zrovna voláš“. Nebo; jdu po chodníku, nad někým se  znenáhla zamyslím, zvednu oči a on jde zcela neočekávaně proti mně. A tak dále a tak podobně. Samozřejmě to není nic výjimečného, jistě to znáte i vy ze svých zkušeností.
         Tyto případy můžou být jistě náhoda, a často je za ni považujeme. Ale může to být možná  i trochu jinak.
         Stále více si myslím, že jako lidé ztrácíme své pradávné pudy a vnímání.
         A z toho, že známe, že jedna a jedna jsou dvě; ať už z oblasti jakékoliv, byť sebesložitější nauky;  děláme větší vědu, než si to zaslouží. Myslím, že existují i jiné druhy a formy vnímání, než těch pět všeobecně materiálně  uznávaných smyslů. Třeba tomu případu výše uvedenému pracovně říkám Vůně duše či  vůně myšlenky. A taky si myslím, že vůně duše, vůně myšlenky není omezena ani vzdáleností, ani životností, ani časem.
         Jestliže si třeba někdo někoho, a třeba i na druhém konci světa, vybaví, vzpomene si na něho, zamyslí se o něm, tak jeho duše k němu vyšle svoji vůni, vůni myšlenek. A jen ten vzpomínaný ji v tu nanosekundu, v ten okamžik může ucítit. Záleží jen na něm. A pak se stane, že v ten samý okamžik zvednou telefon a diví se; „Představ si, teď jsem na tebe myslel a ty mi …..“ atd atd. A přeci je to tak samozřejmé a lehounce vysvětlitelné, tak lehounce, jako existenci barevné duhy nad námi.
         A v těchto úvahách můžeme jít ještě dále. Při tsunami před několika lety narozdíl od lidí  neumírala zvířata. Ta, která chodí, včas odešla. Ta, co nechodí,( třeba slimáci), vylezla po kůře stromu o několik centimetrů výše než budoucí hladina. Sice třeba neznají pythagorovu větu, ale o to víc neztratila svoje pradávné pudy a tak ucítila „vůni“ neživého (??)  tsunami, přirozeně zareagovala a odešla.
Když se někdy mé pokožky dotýkají masérčiny prsty pouze prostřednictvím lávového kamene, tak v polospánku přemýšlím co mi lávový kámen chce říci, co asi je v něm za myriády let ukryto, co prožil, co viděl. A když nakonec i vlivem tepla v něm za staletí nashromážděného, definitivně usnu, zdají se mi dávné sny o Vesuvu, o jeho stráních a lidech na nich žijících. Možná i ony, lávové kameny, mají  svoji duši, svoje siločáry a i ony možná mluví s naším, tím pravým, námi nevnímaným, podvědomím.
(Samozřejmě to musí být skutečné lávové kameny, se zájmem  nasbírané, na sopečných stráních, ne ty ubohé z rozdrceného kamene slepené a slisované bezduché kotouče)
         A můžeme jít ještě dále.
         Možná ten, který někdy někomu ublížil, a teď se trápí kdesi v očistci, si někdy na svoji dávnou vinu a na toho komu ublížil vzpomene. Onen ublížený vůni duše či řeč myšlenek z jiného světa ucítí. Vzpomene si, a třeba mávne rukou, usměje se a tomu zlému odpustí. A možná právě v tu chvíli skončí jemu  muka očistná.
 Možná i proto je dobré odpouštět,
možná i nám jednou někdo odpustí……
 
 
         Paní inženýrka přišla přesně. Ale dohodli jsme se z mého pohledu naprosto skvěle. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se „Byla jste na mě velmi velkorysá, děkuji Vám“. S velkým otazníkem na konci. Zlehka se usmála a odpověděla; “Víte, od okamžiku, kdy jsem vešla do vaší kanceláře, vnímám vaše tričko.“ Nechápal jsem o co jde a zmohl jsem se jen na jakési ;  „Omlouvám se, ale ani nevím proč jsem pro něho dnes sáhl, sice ho rád nosím, ale v práci jsem ho, pravda, neměl nikdy. Tak se prosím nezlobte. Neberte to osobně, a je pátek“ mumlal jsem.
„Ne, ne to nevadí. Na tom vašem tričku je veliké číslo, letopočet. Ten letopočet je ale rok mého narození. Tak já jsem dnes ani nemohla jinak. Nashledanou.
 
 
Náhoda?
Možná ano?!
Možná ne!?
Možná vůně!
Duše?
Úspěchu?
Myšlenek?

Kolikpak jich asi je?

 

 

 

Hezky večer a hezké Velikonoce přeje Vlastík

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
19 dubna, 2011

Strašná partie – pán z Edelstadtu

 

Zase angína. Nic mě nebaví, venku tak krásně a já jen případně mezi kanceláří a postelí. Tak se pokusím o nějaký snad trochu pozitivní blog.
 
STRAŠNÁ PARTIE – PÁN Z EDELSTADTU
Když šlapu na rotopedu, tak podléhám jednomu ze zlozvyků této doby a překlapávám programy na televizním ovladači. Stíhám okrajově sledovat nějaký film, případně zajímavou publicistiku i atraktivní sport. Hlavně tím ale zaháním bezmeznou rotopedickou nudu.
         V posledních letech se mi poměrně často stává, že někde narazím na film „Kladivo na čarodějnice“. Je to můj nejděsivější film. Myslím, že, mimo jiné, v tom nejnegativnějším světle dokázal zobrazit vztah mužů k ženám. Mužskou  ješitnost, touhu po moci a ovládání a taky strach z žen, z jejich inteligence, a snad i pomstu za mužskou impotenci.
         Cestou do lázní do Jeseníku, kdesi za Hanušovicemi, vídávám v dáli na svahu „Petrovy kameny“. Představa utrpení, s nimi spojeného, mě vrací nejen o staletí zpátky do temné pokřivené doby, ale uvědomuji si, že i dnes existuje, a tak časté, zneužívání podřízených či oslabených. Opravdu z duše to nenávidím.
 Taky si ale teď už s úsměvem, uvědomuji, že v jinošském věku jsem nechápal obdivné a oslavné ódy mých kamarádek na filmové role a ztotožňování se s nimi a jejich platonické lásky k filmovým hrdinům. Většinou jsem si říkal, vždyť je to umělé, žádný život, jen film. Kdybych ale dnes potkal na ulici představitele těch strašných rolí, tak bych měl opravdu silné nutkání jít za nimi a pokusit se dát jim pár facek za to, jak neuvěřitelně přesvědčivě tu svinskou roli vlastně zahráli.
         V sobotu večer před zápasem jsem na Kladivo na čarodějnice zase narazil. Několik minut (patnáct možná dvacet) jsem vydržel, ale víc ne, opravdu mi to nedělá dobře.
 
                  Chládek (Lipovec)    -   Tvrdý (ŠK 64 Brno)
1) e4 d5   2) exd5 Dxd5   3) d4 Jc6   4) Jf3 Sg4 teď jsem si na chvilenku začal připadat jako kůzlátko, jež jde řezníkovi přímo ke špalku. Spíše  se mi ale, a  stále častěji, začaly vybavovat děsivé scény ze včerejšího, výše uvedeného filmu.
5) Jc3 Dh5   6) Se2 0-0-0  7) 0-0 e5 
8) h3 Jf6  
 
 
Po posledním tahu černého jsem už ve svém soupeři neviděl mladého pohledného muže s knírkem, ale spíše nenáviděného  pána z Edelstadtu. Nic dobrého nevěstily ani soucitné a účastné pohledy mých kamarádů – spoluhráčů, míjejících, na první pohled jakoby nic, moji šachovnici.
Směs toho všeho, navíc moje bílé figury, a teprve osmý tah způsobilo, že jsem si začal neodvratně připadat jako spíše nahý a bezbranný a natahovaný na skřipec před tribunálem bezcitné inkvizice, než jako v krásné šachové místnosti úžasného oddílu Garde Lipovec. ( Ovšem je nutno podotknout, že na rozdíl od nebohých žen, já jsem, obrazně řečeno, byl na šachový skřipec natahován zcela po právu.)
Taky jsem si říkal, že bohyně Caissa mě kárá za moji pýchu při poslední partii (Radost ze hry) a nyní jsem to tedy já, kdo tahá za výrazně kratší konec a trápí se se všemi figurami na základní řadě.
         9) hxg4 Jxg4 
A opět mi pomohla v pravý čas Petrova věta „Vlastíku, ať je to jak chce, jenom o jedno tě žádám. Proboha věř si!!“ Začal jsem poznenáhlu přemýšlet o bílých polích a taky o králi na c8 a následně jsem se vydal na děsivou stezku záchrany.
10) Jh4 Vxd4   11) Sxg4 Vxg4  
Teď mě začalo velice frustrovat i to, že na poli g4 je, a to už v jedenáctém tahu, třetí figura černého.   12) Jf3 e4??  
Děsivý sen pominul, začal jsem opět vnímat reálné kontury místnosti.
13) Jh2 f5 14) Jxe4 Je5   15) Sf4 fxe4 16) Sxe5 Vxg2    17) Kxg2 Dxe5   a po několika dalších tazích 1-0
         Tak konec dobrý – všechno dobré, ale takováhle skandinávská už se nesmí nikdy opakovat!
         A snad až zase příště narazím  na Kladivo na čarodějnice, tak třeba vzpomínka na tuhle partii otupí moji averzi k zlopověstnému pánovi z Edelstadtu.

                                                                           Vlastík

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
24 března, 2011

Radost ze hry

 

Na minulý víkend jsem se těšil a netěšil. Na sobotní mistrovství seniorů v bowlingu jsem se těšil velmi, na nedělní šachový zápas s Bzencem nikoliv. Ale po minulé slabé hře a logické prohře s panem Markem z Prušánek vlastně ani nebylo divu. Dopadlo to, ale úplně opačně, na bowlingu jsem zcela vyhořel, ale šachy – šachy pravý opak! Následně jsem si samozřejmě uvědomil, že se ani není čemu divit, takhle přesně to většinou s těšením bývá. Ze zápasu s Bzencem Vám ukáži dvě partie s obětí figury. Ta moje je jednodušší a mohla by sloužit k demonstraci šachových principů pro začínající hráče (tímto chci hlavně říci kamarádům, kteří končí s četbou jakmile začnou šachové značky, aby se nebáli – postavili si na stůl třicet dva kamarádů a pokusili se prokousat šachovou notací i mými poznámkami – třeba budete spokojeni). Ta druhá partie – Petrova – je o kategorii jinde. Nádherná! Ale posuďte sami.
         Při pozápasovém dýchánku v hotelu Terasa v Jedovnicích jsme kromě šachu semleli všechno možné. V souvislosti se stavbou hotelu „Šachová Sýpka“ došlo i na předpisy, zasílané k nám z Evropy, a našimi úředníky dotahovanými až do podoby „ad absurdum“.
         Je zvláštní jak Čech Čecha dokáže  až  nesmyslně trápit.
Projektování s těmito, z reálného života vytrženými, europředpisy v zádech, je až děsivě deprimující.
         Při té diskuzi padla pro mé uši neuvěřitelně nádherná věta a jen kvůli ní to výše napsané vlastně uvádím.
         „Kdyby Euroúředníci měli na starosti šachy a šachová pravidla, tak není úplně vyloučeno, že by třeba – Dáma – při podmínce splnění určitých předpokladů a nařízení, mohla na území eurozóny, skákat jako kůň.“
 Opravdu moc jsme se nasmáli. Přesně o tomto, alespoň já jsem o tom bytostně přesvědčen, současná Eurozóna je. O ubíjení invence a  ztrácení identity drahocenného času, energie, fantazie, a nakonec i financí.
 
 
                   Vlastimil Chládek – Jaromír Horák
 
         Mým soupeřem byl postarší, urostlý muž. Na jeho rukou bylo znát, že dlouhé roky tvrdě fyzicky pracuje. Působil na mě nesmírně sympaticky a to nejenom pro to, že z každého jeho gesta i jeho chování u šachovnice bylo zřejmé, že šachy má nesmírně rád. Na mně samotném mě při partii překvapila jedna věc. Uvědomil jsem si, že i kdybych prohrál, nevadilo by mi to tak moc jako jindy, a se svým usměvavým soupeřem bych si partii s chutí zanalyzoval. Toto je bohužel u mě naprosto výjimečné.
         1) e4 c5 2) d4 cxd4 3) c3 dxc3 4) Jxc3 g6 5) Sc4 Jc6 6) Jf3 Sg7 7) 0-0 a6 8) Sf4 e6   9) e5 f5
         Zdálo se mi, že soupeř hraje tah od tahu a s nějakým plánem či koncepcí se moc netrápí.
         Někdy v tuhle chvíli Martin vedle mě přehlédl   zdravého pěšce. Moc se mi nezamlouvala ani stísněná pozice mého bratra. Kdybych nezvládl svoji pozici, tak by už situace našeho mužstva nevypadala nejlépe.
         Můj sice nesmyslný, ale až do morku kostí zažraný pocit odpovědnosti vůči mužstvu – kamarádům, začal likvidovat můj pocit sebevědomí. V hloubi šachové duše mi přelétla myšlenka na remízu, ale moje černé já se jen výsměšně ušklíblo „To by ti Petr přeci nikdy nedovolil, tak jen hraj a smaž se ve svých pocitech, kamaráde“ Tak dobře, musím se pokusit dokázat kvalitu Morra gambitu.
         10) De2 Sh6 11) De3 Sxf4 12) Dxf4 De7 13) a3 b5
         Bílý, na rozdíl od černého, ukončil vývin figur, má schovaného krále, zjevně se tedy nabízí oběť na b5. Dlouho jsem počítal, ale stále jsem se nemohl rozhodnout – kdyby se mi pozici nepodařilo dotáhnout k „matu“, tak koncovka je samozřejmě bez šance. Ale přesně o tomto Morra je. V pravou chvíli spálit mosty a „buď anebo“. Nakonec, ale rozhodla Petrova věta před zápasem „A Vlastíku -hlavně se bav! Šachy tě musí bavit!!! Tak jo.“
         14) Sxb5 axb5 15) Jxb5 Kf8 16) Jd6?! Sa6
(„Na křídle, kde jseš slabý, nehrej“ Toto pravidlo černý porušil a konec byl pro něho tristní. Při analýze mě zaujala možnost za černého hrát   16)…h6 s dalším g5, g4, Dg5 a tak nějak hrát. Ve světle této varianty se mi tak 16) Jd6 nelíbí, spíše možná zesilovat pozici tahem 16) Vfc1) 
        17) Vfc1 Se2 Jediná trochu kvalitní figura černého je jezdec na c6 18) Jd4 Jxd4 19) Dxd4 Sa6 20) b4 Kamarádova přítelkyně mi někdy před půl rokem řekla, že četla úžasný blog o chrabrém pěšci hrdinovi. Musela prý tehdy vstát z postele, najít doma šachy a toho pěšce si prohlédnout. Tak sugestivně na ni příběh zapůsobil. Možná, že můj pěšec b2 byl s tím hrdinou, z pohádky pana Cveka, trošku do rodiny..
        20)…Dd8 21) b5 Sc8 22) b6 Vb8 23) Jxf5 exf5 24) Dd6+ Je7 25) Dxb8 Jc6
        Na hodinách mi zbývaly vteřiny. Šel jsem tedy jednoduše do vyhrané pozice, bohužel krásné a efektní 26) b7 jsem nedopočítal
26) Vxc6 bxc6 27) b7 Kf7 28) bxc8 Dxc8 29) Da7+ Ke6 30) Dg7 Dd8 31) Vc1 c5 32) Vb1 Vg8 33) Vb6 + Kd5 34) Df7+ Ke4 35) Vd6 Db8  36) Dc4+   1:0     ŽJK!
 
 
                                               Hezký den                      Vlastík
 
 
 

Trávniček,Petr (2164) – Pisk,Petr (2313) [A41]
KP 1 2010/2011 (8), 13.02.2011
[Pisk,Petr]

1.d4 d6 2.c4 e5 3.Jf3 e4!? Zajímavá možnost, mě známá díky tomu, ze ji dříve často používal velmistr Jansa. Pravdou ovšem je, ze jsem při partii netušil, zda to Vlastimil Jansa hrával bílými či černými…:) 4.Jg5 f5 5.g3 Se7 6.h4!? Dobrý, ale závazný tah, který při předpokládané malé rošádě bílého velmi oslabuje královské křídlo 6…Jf6 7.Sg2 0–0 8.Jc3 c6 9.0–0 Ja6 Měl jsem v plánu zahrát d5, což se mi ovšem nelíbilo kvůli tahu Db3 10.b3?! Počátek problémů – tah, který sice přímo nic nekazí, ale nezapadá do koncepce hry bílého. 10…d5! Teď je již d5 možné – černý obsazuje centrum a jelikož již bílá dáma nemůže na pole b3, zůstává pozice bílého velmi pasivní. 11.e3?! Peťa Trávníček je velmi dobrý hráč, ovšem v této partii se mi ho podařilo dostat do pozice, která není moc obehraná a kde není jednoduché nalézt správný plán hry. Právě problém s plánem byl dle mého příčinou jeho porážky. Tah 11.e3 je díky oslabení pole d3 strategickou chybou, ovšem boj teprve začíná… 11…h6 12.Jh3 Se6 13.c5 [13.Jf4 Sf7 14.De2 Jc7ł] 13…b6 14.De2 Sc8 15.cxb6 axb6 16.Sb2 Jb4 17.Dd2 Jd3 18.Vfd1 Jg4 V této pozici má již černý značnou výhodu – má obsazené centrum, aktivnější figurky a královské křídlo bílého je oslabené… 19.Sf1 Jxb2!? Praktické řešení spojené s následnou obětí figury. Já osobně motory moc neuznávám a používám je pouze k minutové pozápasové kontrole hrubých chyb a taktických motivů – přestože jsem přišel domů s pocitem velmi slušné hry, tak mi od tohoto momentu počítač dával pěkně za uši…:) [19…f4! 20.Sxd3 fxe3 21.fxe3 Vf3–+ famózní myšlenka, o které jsem samozřejmě ani náhodou netušil…] 20.Dxb2 Sxh4!? Nad předchozím tahem a obětí střelce na h4 jsem spotřeboval veškerý zbývající čas a zbytek partie jsem dohrával na půl minutovém přídavku – v této pozici stojí po 20…g5 černý bez risku lépe, ale chtěl jsem využít špatného postavení bílých figur na dámském křídle – jejich přesun na obranu oslabeného královského křídla není moc reálný. Počítačový klidný zvedák [20…Dd6! s hrozbou Sxh4 mě na mysl nepřišel vůbec…] 21.gxh4 Dxh4 [21…f4! viz minulá poznámka…:)] 22.Sg2 Bílý měl řadu jiných možností, ale objektivně stojí černý dobře a obrana bílého je velmi složitá 22…f4 23.exf4 [23.Jxf4? Vxf4 24.exf4 Sa6 25.Je2 Dxf2+ 26.Kh1 Sxe2 s následným matem po Dh4,Dh2] 23…g5 [Poslední výkřik computeru, který mě mrzí asi nejvíce-po logickém ústupu jezdce je bílý v koncích. Ovšem, když člověk útočí na krále, tak neslyší-nevidí a jediné co chce, je dát mat… 23…Jf6! 24.Kh2 Jh5 25.Je2 Sxh3 26.Sxh3 Dxf2+ 27.Sg2 (27.Kh1 Jg3+ 28.Jxg3 Dxb2) 27…Jxf4–+] 24.De2 [24.fxg5 Vf3 (24…Vxf2 25.Dxf2 Jxf2 26.Jxf2 hxg5–+) 25.Sxf3 exf3 26.Kf1 Dxh3+ 27.Ke1 Sf5–+] 24…gxf4 25.f3 Je3 26.Df2 Jxg2 27.Dxg2+ Kh8–+ 28.Jf2 Vg8 29.fxe4 Vxg2+ 30.Kxg2 Dg3+ Rád bych ještě pogratuloval Vlastíkovi k moc hezkému výkonu-odvážit se v soutěži družstev k nejasné oběti figury,chce opravdu kuráž, kterou jsme ten den naštěstí oba měli. Poslední doušek se týká taktéž partie Vlastíka – rád bych poukázal na krásný manévr bílé věžky ve 31.-33. tahu, kde Vlastík nedal ani jeden vykřičník – mám pocit, ze tak roztomilé motivy jsou jen v jeho partiích… ZJK:)  0–1

 

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
24 února, 2011

Marie a Marta

 

          
Ať dělám co dělám, psát mi prostě nejde, nemůžu. Chybí mi zážitky, cítím se úplně vyprázdněný a navíc by se mi chtělo společně s panem Houškou, s Tobi a asi jistě s mnohými z Vás z plna hrdla zakřičet „Já nemám čas…!!“
            Při tradiční Vánoční angíně jsem si alespoň prolistoval dosavadní blog;
 
–                          u příběhu „Blikal jsem v paluše U Pásků, 19.10.2010“ vznikla zajímavá diskuze s panem Retim. Nevím jestli ještě blog čte, ale zajímal by mě jeho dnešní názor na současné dění v Sazce, na pana Hušáka
 
–                          taky Vás samozřejmě budu informovat o mé soudní při s Českou televizí (Televizní causa 9.2.2010 a Televizní causa II. 28.4.2010). Musím ale přiznat, že po těch letech mě už ten příběh moc nevzrušuje, život jde dál. Bojovat budu, ale tep se mi v soudní síni určitě nezvýší.
 
–                          Je mi líto, že si už nikdy nezablicám U Pásků (Blical jsem v paluše U Pásků 19.10.2009). Přestože tam bylo tak drsné prostředí, navíc křičící štamgasti, neprůhledná oblaka cigaretového dýmu, tak si prostě nešlo tamní atmosféru nezamilovat. Něco jako Jedová chýše v Hříšných lidech města pražského. Panu Páskovi jsem pokaždé beze slova přinesl nějaký malý dárek a  on mi stejně beze slov nosil černou kávu a colu light. Za ty roky jsme spolu promluvili snad dvacet vět, ale přesto jsem ho měl velice rád (možná právě proto).
 
–                          V prvním blogu (Šlapat proti bolesti 21.9.2009) jsem psal mimo jiné o rotopedu. V tom vidím veliké pozitivum psaní. Sdělení myšlenek papíru už mi nedovolilo polevit. Šlapu dál – viz tabulka č.1 rotoped – Vlastík. Vím, že to je velká nadsázka, ale rotoped v mém případě považuji za zázrak, léčí mi tělo i duši.
 
–                          Velmi mi pomohl příběh o kartářce. Podstatně míň se rozčiluji, úplně to samozřejmě nejde, ale prosím, já nechci být morous.
 
–                          Takhle bych se mohl vrátit k mnoho příběhům, ale to už stačí. Chtěl bych Vám zásadně a ze srdce poděkovat za Vaše reakce k příběhu Poděkování andělům. Bylo to milé – DĚKUJI. A ty bikere ze Sloupu, ozvi se, ať si „změříme síly“. (Příběh paní Marie žije dál. Pamětníci na vsi mi o ní a jejím životě sem tam něco vyprávějí).
 
 
Blog byl pro mě výzvou (to slovo ancien věru nemá rád) loňského roku, zda vydržím čtrnáctidenní cyklus psaní příběhů mého života. I z toho co jsem dosud napsal asi vnímáte, že jsem polevil, písemně zpohodlněl. Možná i proto, že jsem na konci roku získal historickou budovu v centru Blanska a právě ta je pro mě tou pravou výzvou roku letošního. Po této výzvě musím jít jako ohař, bez minuty klidu, bez zaváhání. Protože jinak ji nenaplním. Chtěl bych budovu zrekonstruovat v hotel či penzion, s restaurací, s historickým sklepením, velkým klenbovým sálem, dalším potřebným příslušenstvím a otevřít ji na začátku příštího roku. Třeba se tam někdy potkáme. A možná tam něco uspořádáme s kamarádem Pavlem Matochou – v rámci jeho šachových oslav. Velmi bych si totiž přál aby se podařilo tiše a nenápadně, ale neoddiskutovatelně, prostoupit celou atmosféru historické Sýpky motivem naší úžasné hry – motivem Šachu.
          Právě včera večer jsem měl dlouhý telefonní hovor s Pavlem M. V diskuzi mimo jiné přišla řeč i na neseriózní chování obchodních řetězců. Při jeho hovoru se mi paralelně vybavila jedna, ale docela pozitivní, souvislost a vzpomínka…
          Jednou za rok dělám na chalupě brigádu, sice to zní vznešeně, ale v podstatě je to jen záminka, aby byl důvod dát si sraz s partou, chvíli pracovat, ale pak hlavně šachy a karty a tak. Ta brigáda je zítra  v neděli – vlastně už dnes, a ona má ještě jeden malý poddůvod…..
          Kdysi jsem hodně kamarádil s jednou paní starostkou v Brně. Chodil jsem za ní do kanceláře, plkali jsme o všem možném a ono to docela dávalo smysl, kolečka do sebe zapadala, navzájem jsme si hodně pomáhali.Choval jsem se k ní, ale někdy hrozně. Ona mi třeba darovala šachový obraz a já ho bohorovně vrazil někam za skříň. Neměla děti a asi jsem jí tento handicap trošku nahrazoval. Mohl jsem udělat cokoliv, v jejím vztahu ke mně to bylo úplně  jedno. Ten obraz jsem si v kanceláři pověsil až po její smrti. Některé věci mi docházejí tak nějak pozdě. Ale proč o tom mluvím, ona mi jednou řekla, že když má největší krizi, tak vyrazí do butiků a ač těch peněz nemá mnoho, tak je schopná utratit za dopoledne polovinu výplaty za hadry.
          Tehdy jsem jí taky vůbec nerozuměl a považoval to za takové ty zbytečné řeči dospělých. Nedávno jsem si, ale s překvapením uvědomil, že jsem na tom v podstatě stejně. Baví mě jednou za čas hodit všechno za hlavu, praštit s mobilem, a jít Olympií nebo Vaňkovkou a vybírat a pít kafíčka, a nakupovat a nakupovat. Oblečení pro sebe, pro Hanku a komukoliv z rodiny. Docela to už umím, čísla, velikosti, vkus mám už v oku. Má to jednu vadu, docela velké procento oblečení, které se v obchodě zdá senza, nakonec na sebe nikdy (resp.jeden rok) nevezmu…. Tak zítra si, Ti mně postavou podobní, kamarádi tu hromádku doufám rozeberou…
         
 
 
          Na podzim loňského roku jsem sehrál zajímavou partii s panem Kejíkem. Je sice plná chyb, ale v něčem mi připomíná lidský život. Je v ní skoro všechno – gambit, královská procházka, matová kombinace, časové tísně, šest hodin hry, boj za stavu 3,5 : 3,5, oběti, odmítnutí remízy(to na mě velice zapůsobilo, pana Kejíka zajímala jen a jen výhra, taky bych chtěl být takový.) atd. atd.
          V jedné chvíli se můj král dostal až na čtvrtou řadu, do beznadějné situace, ale zdravotní procházku přežil. Ve chvíli, kdy jsem potom cítil někde nablízku remízu věčným šachem na g8, h8; přišel bonus – Vítězství.
          Z té partie jsem si vzal do života cenné ponaučení; že jednou kdybych třeba i byl doopravdy na kolenou, tak to nesmím nikdy vzdát a pokud možno se vztyčenou hlavou DÁL A DÁL.
 
 
           Tak tohle povídání jsem napsal o půlnoci, někdy před týdnem, ale pak jej odložil, s tím, že je v průběhu dalšího dne dokončím. Ale k tomu už nedošlo. Mimojité jsem si říkal – Komu to co řekne? Kdo vlastně taky třeba ještě zná a vzpomene si na Martu?
 
 
 
                         … Pak se ale cosi odehrálo ….
            Předevčírem jsem v rámci výše uvedené úchylky bloumal Vaňkovkou. Měl jsem tam i sraz s kamarádem. Dali jsme si kávu, ale vzhledem k opravdu vysoké únavě jsem jeho hlas vnímal jen jako zajímavé nenáročné povídání. Zaregistroval jsem, že jeho pohled směřuje do mé kávy. (viz. obr). Obrazec na hladině mě potěšil. Sám pro sebe jsem si chvíli snil. Představoval jsem si třeba, že tam ve Vaňkovce se skamarádili a už společně mě doprovázejí a usmívají se MARta a MARie.
            Po chvíli jsme se rozešli a já na otočku odjel domů do Krasové.
            (v noci se až chorobně bojím být sám doma. Samozřejmě naivně předpokládám, že můj syn je „úplně stejný jako já“; a tak, když v Brně je doma on sám, využívám trošku účelově této možnosti a někdy jezdím za ním, aby se „jako“ nebál. Spíše je to, ale samozřejmě o tom, abych mohl být s ním.)
            Po rotopedu  jsem tehdy vyběhl k autu a rychle do Brna. U branky  však stál muž a takřka beze slova mi dal do ruky CD disk. Prý by mě jeho obsah mohl zajímat. Už v tu chvíli jsem měl divné tušení a brnění v těle. Vnímal jsem, že přestávám mít tuto situaci pod kontrolou. Připadal jsem si už teď, v tuhle chvíli, spíše jako pěšec v nějaké vyšší prostorové hře.
            Za chvíli, v deset večer, už v Brně, se na obrazovce Vlastíkova počítače nečekaně objevilo starodávné černobílé jiskření a už následovaly titulky – Krátký film Praha – filmové laboratoře Barrandov, rok 1950 (to jsem ještě docela dlouho ani nebyl na světě). Název filmu „Náš pan doktor“.
            V jedovnické ordinaci hovořil o své práci a popisoval svoji praxi místní pan doktor. Po chvíli neosobní hlas komentátora sdělil „ a nyní se pojedeme s panem doktorem podívat za jedním z jeho nejstarších pacientů“ Již jsem to tušil, ale bránil jsem se tomu  co přijde uvěřit.
            Věděl jsem, že bych měl počítač vypnout a vzepřít se osudu, ale nenašel jsem v sobě dost sil. Lidská zvědavost zvítězila.
            Objevila se příjezdová cesta do Krasové a následně dům, ve kterém dnes žiji. Dveře se otevřely a kamera nás dovedla k lůžku nemocného. „Tak co vám chybí“ zeptal se pan doktor.
            Postava na otomanu se otočila a mně v tu chvíli podklesla kolena a hlava se mi zatočila. Skrze kameru se na mě usmála a pak promluvila paní Marie.
Moje přání z konce loňského roku se naplnilo, ale úplně takhle jsem si setkání s ní, z očí do očí, nepředstavoval…..
                         dál a dál si se mnou pohrávají vlny osudu, …..
           
       … A jako bych někde v dáli mezi vlnami zahlédl dva rozesmáté obličejíčky z Vaňkovky……
 
 
(mimochodem v průběhu partie jsem mohl dostat nádherný čtyřtahový mat – najdete ho?)
 
Chládek (Lipovec) – Kejík (Vyškov)
 
1.e4 c5 2.d4 cxd4 3.c3 dxc3 4.Nxc3 d6 5.Nf3 Nf6 6.Bc4 e6 7.0-0 Be7 8.Qe2 a6 9.Rd1 Qc7 10.Bg5 Nc6 11.Rac1 0-0 12.Bb3 h6 13.Bh4 Bd7 14.Nd5 exd5 15.exd5 Bg4 16.Qc4 Bxf3 17.gxf3 Nxd5 18.Rxd5 Bxh4 19.Qxh4 Rae8 20.Qf4 Re5 21.Rcd1 Rxd5 22.Bxd5 Ne5 23.Qf5 Qe7 24.f4 Nc6 25.Be4 g6 26.Qd5 Kg7 27.Qc4 Rd8 28.Bxc6 bxc6 29.Qxc6 d5 30.Qxa6 d4 31.Qa5 Qd7 32.f5 d3 33.Qe5+ f6 34.Qe6 Qd4 35.fxg6 Rd7 36.Rd2 Rc7 37.Qe3 Rc1+ 38.Kg2 Qg4+ 39.Qg3 Qe4+ 40.Kh3 Rc5 41.Qg4 Qd5 42.Qf4 Qd7+ 43.Kg3 Qd5 44.Kh3 Qd7+ 45.Kg3 Rg5+ 46.Kh4 (Diagram) 46…Rd5 47.Kg3 h5 48.h3 Rd4 49.Qe3 Kxg6 50.f4 Qd6 51.Qe8+ Kg7 52.Qe3 Kf7 53.h4 Kg7 54.Qf3 Kg6 55.Qe3 Qd7 56.Kh2 Kh6 57.Qg3 Qf5 58.Rg2 d2 59.Qg7#
 
 
 

 

 

TABULKA Č.1 – ROTOPED VLASTÍK

 
 
Přehled testů na rotopedu od března 2009 (obtížnost šlapání -> konstantní, stupeň 8 z 10. Délka vždy 12,5 km; vždy spáleno 1 410 Kcal; šlapáno z 95% mezi 20:00 a 22:00 hod, šlapáno do maximální tepové frekvence 175)
 
POČET TESTŮ
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
celkem
2009
 
 
4
8
5
10
6
4
6
15
8
14
80
2010
11
11
10
10
21
5
7
5
17
12
20
11
140
 
RYCHLOSTI A TEPOVÉ FREKVENCE
 
a)      zařazení testů do jednotlivých rychlostních skupin a to dle dosažené průměrné rychlosti – jejich počet.
 
b)      zprůměrování tepových frekvencí všech testů v jednotlivých rychlostních skupinách – na průměrnou hodnotu tepové frekvence v této rychlostní skupině.
 
c)      Průměrná rychlost všech pokusů v roce
 
d)      Průměrná tepová frekvence všech pokusů v roce
 
 

 
(15-16) Km/hod;     a) ; b)
(16-17)    a) ; b)     
(17-18)     a) ; b)
(18-19) a) ; b)
(19-20) a) ; b)
Počet pokusů
c)
d)
2009
6,   120
20, 127
27, 134,4
18, 140
9,   142
 80
17,55
133,8
2010
12 126
21;129,3
50, 134,8
37, 140
20, 145
140
17,72
136,0
 
 
Nejlepší výkony
20,1 km/h        148      28.10.2010
20,0 km/h        153      12.04.2010
19,9 km/h        143      24.04.2009
 
 
 
                                                                                                          Vlastík
 
 
 
 

 

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
19 ledna, 2011

Poděkování andělům

 

Pro Martu, Laďu, pana Páska a ostatní kamarády. Poslední blog
 
V říjnu 1989 mě na vlečce elektrárny Hodonín srazila drezína.
V dešti jsem tam zaměřoval geometrickou polohu stávajícího kolejiště. Soustředěn, jen na svoji práci, jsem nezareagoval, že, přes osazené zákazy vjezdu, se k mým nekrytým zádům nezadržitelně řítí osudová souprava vozidel. Náraz byl strašlivý. (Až později jsem se dozvěděl, že strojvedoucí byl v té chvíli opilý. Nikdy jsem se s ním už nesetkal, jen jednou, po pár měsících,  jsem v neutěšené zaplivané hospodě na Starém Brně v lehkém alkoholovém oparu a nedobrém psychickém stavu zaregistroval, že se ke mně blíží jakýsi chlap, přistoupil, přisunul ke mně tácek se třemi velkými rumy a se slovy „ seš tvrdej chlap“ již doufám navždy zmizel z mého života).
            Ve chvíli, kdy mé bezvládné a bezvědomé pozemské tělo leželo v blátě na kolejích,  moje duše zpoza stoletých stromů pozorovala nádherné venkovské sídlo – možná spíše palác, nacházející se na rozlehlé zelené louce přede mnou. Velkolepou bílou stavbu lemovaly žlutavé plameny, nebo spíše ozdobné girlandy? Nevím. Spokojeně jsem postával a odpočíval ve stínu stromů, v očekávání věcí příštích. Jediná lehce znepokojivá myšlenka, jež mě okrajově napadala, byla – zda ta krása přede mnou nemůže být, na místo nebe, peklo. Ale bylo mi příjemně, nechtěl jsem aby to mizelo…
Naprosto nečekaně a nepříjemně mě probudil  pocit vlezlé zimy, vlhka a bolesti.
            V nemocnici v Hodoníně jsem po několika hodinách podepsal revers, Hanička mě naložila do staré oprýskané stopětky a převezla do Brna. Každý kamínek jsem cítil až do morku kostí, v očích se mi mísily slzy bolesti a beznaděje.
            Z pobytu v úrazové nemocnici v Brně si po operaci  pamatuji jen to, jak jsem si neustále na sestřičkách vyprošoval silný lék proti bolesti, tuším se jmenoval dolsin. Za dlouhých nocí jsem jej polykal a unikal do fantasmagorických snů daleko od bolesti a reality. Když jsem se probudil, vzal jsem si další, závislost vznikala nekontrolovaně rychle.
            Z jednoho takového snu jsem se probudil a  zubožený bdící spolunocležník mi tichým hlasem říká „ty musíš být hodně pobožný, celou noc jsi volal Ježíše Krista“. To mě překvapilo. Postěžoval jsem si mu, že jsem celou noc plaval přes širokou řeku v níž, místo vody, byly jen krvavé kusy masa. Jeho reakce mě totálně překvapila. „Jaké bylo to maso? Vepřové nebo hovězí?“ Chvíli jsem přemýšlel a naprosto vážně podle pravdy odpověděl „spíše vepřové“. „Tak to je dobré, hovězí by bylo mnohem horší“ odpověděl a usnul. Ta nesmyslná odpověď mě nepochopitelně zmobilizovala. Začal jsem omezovat léky, teď již spíše drogy a asi za deset dní jsem byl propuštěn domů.
            Po půl roce jsme v Krasové koupili chalupu a začali ji, ale těžkopádně, rekonstruovat. Moje levá ruka byla stále ještě zdevastovaná, zeslabená, několik prstu nepohyblivých, přesto jsem neztrácel víru v rehabilitaci a i v rámci ní jsem se snažil podílet na pracech na chalupě. Jednoho slunečného dopoledne jsem vezl stavební kolečka plná sutě. Najednou jsem rukojetě pustil, napřímil se a jako zářivý blesk mnou projelo vědomí, že ruka nebolí, že ji mohu zvednout až nad hlavu. V následné vteřině mnou projel ještě zářivější druhý blesk a mně se vybavil osudový živý sen té uplynulé noci. Dodnes si ho naprosto přesně pamatuji.
            Do místnosti kde jsme spali vešla postarší žena celá v bílém. „Kdo jste?“ zeptal jsem se jí. „Jsem paní Marie“ odpověděla. „A co mi chcete?“. „Pomůžu ti“ a odešla.
            Věci pak vzaly rychlý spád a do  měsíce jsem ukončil rehabilitace. Moje levá ruka byla v úplném pořádku. Někdy s její pomocí zbavuji kamarády bolestí.
            Paní Marii jsem od té doby vnímal vedle sebe, alespoň jsem měl ten pocit, ještě několikrát. Když se v náznacích usmívala, věděl jsem, že má ze mě radost. Tehdy mi ještě ale všechny souvislosti nedocházely, a ani jsem tomu všemu úplně na sto procent nevěřil.
            V roce 1992 se privatizovaly Dopravní stavby Brno státní podnik. Dostal jsem skvělou finanční nabídku, jestliže u firmy zůstanu. Pragmaticky jsem cítil, že ji musím přijmout. Jednu slunečnou podzimní sobotu, v době rozhodování, jsem kopal na chalupě přípojku a přemýšlel o budoucnosti. Najednou jakoby nějakým impulsem se ve mně všechno zlomilo. Převlékl jsem se a ihned, přestože byla sobota, jsem si domluvil okamžitou schůzku s novými majiteli Dopravních staveb a oznámil jim, že od firmy odcházím. Následně jsme s několika kolegy založili Dopravní stavby Praha a začali od píky. (I dvacetiletá historie Dopravních staveb by byla strhujícím příběhem, výpovědí o neustálém životě na ostří nože).
Časem jsem o paní Marii a souvislostech začal přemýšlet více a jednou nad ránem jsem celou historii řekl karbaníkům v hospodě v Krasové. Opodál seděl a naslouchal o mnoho let starší kamarád, místní kronikář. Tohoto muže potkal děsivý osud, ale on ho zvládnul a stal se oporou své těžce zkoušené rodiny. Velmi si ho vážím. Za několik dnů, bylo to někdy v roce 2005 přišel za mnou domů a řekl mi asi toto: „Vlastíku v chalupě, kterou jsi tady u nás koupil kdysi bydlel starosta a celá ta chalupa má zvláštní osud. V devatenáctém století v ní bydlela na tu dobu pokroková vzdělaná  žena. Dělala mistrovou v textilní továrně v Boskovicích, říkalo se jí mistrovka. Krásně se oblékala, měla ve velké oblibě bílé šaty. Mladí ji milovali, byla to výrazná zdejší osobnost, mající podnikavého ducha. Potkal ji ale špatný osud, měla dvě vnoučata, pro která dýchala. Ta vnoučata tragicky zahynula a ona následně dobrovolně taky. Včera jsem se byl podívat na její hrob v Jedovnicích, chtěl jsem, než ti tohle všechno řeknu, o tom  popřemýšlet. Ta žena se jmenovala MARIE.“
            Od toho dne věřím tomu, že všechno je trošku jinak než jak jsem byl vychováván, než jak nás učili ve škole. Ve svých mezních stavech jsem věděl, že paní Marie je nablízku a pokud ji nezklamu, tak ona mě v mých těžkých chvílích pomůže a neopustí.
Letos na jaře, v roce 2010, jsem měl silnou angínu, ležel jsem v posteli v jakémsi podivném polospánku, který mám rád. Říkám mu sám pro sebe stav gama a přináší mi nejvíce sil. Zdají se mi sny, sním si, ale vnímám realitu okolo sebe v místnosti. V tomto polospánku jsme vnímal, že paní Marie je v místnosti se mnou a ten pocit mě uklidňoval. Najednou se ale zvedla, šla do zadní části chalupy a začala stoupat po schodech do podkroví. Byl jsem klidný, ale pak najednou jsem si ve veliké hrůze uvědomil, že ona stoupá dál a dál. Schody jako zlatavé nekončící čárečky mizely ve výši a Marie se mi začala ztrácet na cestě k oblakům. Chtělo se mi volat „prosím neodcházej“ ale moje rty nevydaly ani hlásku. Ona se ale přesto otočila, přiložila prst ke rtům a podívala se na mě krásným dlouhým pohledem. Ve vteřině jsem všechno pochopil, přišel její čas a ona, už od všeho pozemského vysvobozená, může jít DÁL.
            Dlouho mi bylo smutno, chyběla mi.
            Za parného léta jsem sám samotinký uháněl na kole krajinou Moravského krasu, byl jsem sám se sebou, bylo mi hezky. Vzpomněl jsem si i na paní Marii, ne se smutkem, ale už s radostí. Najednou mě prostoupil pocit bezdůvodného nezměřitelného štěstí. Cítil jsem se už na dosah, už jen kousíček od jednoduchého poznání tajemství našeho života.V té třešňové aleji za lipoveckým kostelem, jakoby zmizely vertikální kilometry, zdálo se mi, že stačí zvednou ruku a dotknu se nádherné brány nebes. Pochopil jsem, že Marie mě vidí, má ze mě radost, a jestliže to nepokazím, tak se jednou doopravdy potkáme, že ona na to trpělivě čeká. Najednou jsem věděl, že udělám cokoliv, aby v okamžiku kdy se naše pohledy tam nahoře konečně střetnou, aby na jejích rtech a tváři byl spokojený úsměv.
Že i kdyby jen pro ten její úsměv, tak i jen pro něj, pro úsměvy andělů našich, stojí za to ŽÍT.
 
                                   Hezké Vánoce přátelé a kamarádi                                           Vlastík
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
14 prosince, 2010

Mariánky

 

Na sobotní simultánku s Davidem Navarou jsem kvůli práci nemohl přijet. Ale o setkání s kamarády, s šachovými osobnostmi, ale hlavně o zápas Sněženek a Machrů jsem se úplně připravit nechtěl.
            V úterý po poledni jsme  s Martinem a Laďou skočili do auta a okolo čtvrté vcházeli do dějiště utkání Legend (Lájoš Portisch, Vlastimil Hort, Dragoljub Velimirovič, Wolfgang Uhlmann) a nastupujícího mládí (Humpy Koneru, Viktorija Čmilyte, Arianne Caoili, Tereza Olšarová) do hotelu Villa Butterfly v Mariánských Lázních.
            Již příchod do hotelového vestibulu, jak už to u mě v posledních dnech bývá  byl skvělý(viz předminulý blog Šachové snění.). Z vlezlé sloty a mumraje na ulici do příjemného hotelového útulna a klidu. V jedné části vybrnkávala na harfu nadživotní velikosti, pro několik postarších párů, podmanivé melodie postarší umělkyně. Z druhé části k sobě přitahovala naše pohledy nádherná hosteska. Já jsem sice chtěl prvně na kávu,podlehnout atmosféře a u filmových melodií společně s Oldřichem Novým zavřít oči a chvíli snít.
Kroky mých mladých kolegů ale nekompromisně mířily k podmanivým hostesčiným očím. Během několika vteřin Martin zjistil, že se jmenuje Diana a ona nás nasměrovala do konferenčního sálu, kde probíhal komentář a výklad k partiím.
            Tam jsem nejdříve zaregistroval pult s vystavenými šachovými publikacemi k prodeji. Většinou je míjím, ale teď jsem zamířil k nim a během té vteřinky proběhly mojí hlavou zhruba tyto neuspořádané myšlenky, připomínající spíše Brownův pohyb; „- V mládí jsem měl zamilovanou knihu „Dary bohyně Caissy“.- V běhu desetiletí se mi zatoulala pryč, ale občas jsem si na její nezvyklou šachově-literární krásu vzpomněl. –  Někdy prohledal knihovny mé rodiny, ale nikdy a nikde jsem o ni už ani nezavadil. Zmizela beze stopy.- Ve svém blogu o ní a jejím autorovi velmi poutavě psal pan Houška.- „Měl bych si ji fakt sehnat“ říkal jsem si podvědomě od té doby. – Třeba bude mezi těmi několika zde vystavenými!“ Udělal jsem poslední krok a přímo před mýma rukama, jakoby zázrakem, ležely dva staré, generacemi čtenářů šachistů ohmatané výtisky té knihy. Jaké byly asi jejich osudy, odkud se tu vzaly? Jednu jsem ihned vnutil šachovému elévovi Martinovi, druhá už je v mé kanceláři. Těším se na ni, vypadá to, že o vánocích se s ní pomazlím.
            Následné sledování komentářů k partiím od pana Konopky, Sergeje Movjesjana, Julie Kočetkové bylo jedním slovem skvělé. Tolik nápadů, motivů, zdůvodnění jednotlivých tahů. Kdybych ty partie analyzoval sám, neměl bych šanci dostat se do hloubky. Zůstal bych trapně nevědomě na povrchu. Skvělá práce!
            Nakonec jsme se rozhodli, že zpátky do Brna večer nepojedeme. Dáme si večeři, trochu vína, v klidu přespíme a brzo ráno vyrazíme zpátky do práce.
            Zdálo se mi, že to trvá minutu, co jsem se od našeho podvečerního rozhodnutí podíval znovu na hodinky. Ale ony už byly tři hodiny ráno a rozjetý mejdan zdaleka nekončil. Než jsem se opět ponořil do konzumace nápojů, skvělých diskuzí a zábavy uvědomil jsem si na okamžik několik pozoruhodných skutečností. – Právě mě v bleskové partii na kopytech svých roztančených figur roznesla půvabná Kristýna Němcová. Vedle mě se zaujetím blical čerstvý mistr světa v pětiminutových partiích Levon Aronjan. Vedle něho sedící kamarád Laďa, sváteční hráč našeho lipoveckého efka, ho se zaujetím pozoroval. Tu souhlasně pokývl hlavou, jindy jeho kamenný výraz spíše signalizoval asi nesouhlas, z té šílené absurdity na mě šla chvílemi hrůza, chvílemi pobavený úsměv. Sergej Movsesjan mi v kamarádském rozhovoru na baru zvedl sebevědomí – přeci nemusím mít před nimi ostych, když moc dobře neumím šachy, on zase třeba tak dobře nerozumí stavařině – Tak nějak to pak probíhalo dál a dál, no prostě senza. Velmi vyjímečné a neobyčejné setkání šachových osobností a nadšenců v obyčejném baru v Mariánských Lázních.
            Všem účastníkům a hlavně Pavlu Matochovi velké díky!
 
            Když jsem před měsíci pátral po výše zmiňované knize, narazil jsem na jinou, taky z mládí. Jmenuje se Věčná Slávie. Dostal jsem ji v osmi letech (1967) od tatínka s fotografií a napsaným věnováním od velikého fotbalisty a brankáře Františka Pláničky. Stala se tehdy mou zamilovanou. Znal jsem nazpaměť sestavy Slavie i životopisy, či spíše životní osudy, hvězd sešívaných. Zavzpomínal jsem si při jejím nalezení na svoje fotbalové začátky, na malé velké spoluhráče, na svého největšího fanouška, na mého tátu. Byly to příjemné chvíle rozjímání.
            Tehdy dávno, mně malému klukovi jméno autora nic neříkalo. Je neuvěřitelné, že teď spolu a vedle sebe jako dva současníci píšeme své šachové blogy – ale život je prostě krásný. A za tu krásnou knihu, teď za mě, ale i za toho malého kluka před padesáti lety, velké díky pane Vítězslave Houško, či spíše jak říká  kamarád Pavel    MAESTRO!
 
 

                                                                                                                      Vlastík

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
30 listopadu, 2010

Boris Spasskij

 

Při zahájení extraligy v Novém Boru jsem se zúčastnil nádherné přednášky pana velmistra Kaválka. Tématicky byla zaměřena na dva velikány světového šachu, velmistry Roberta Fischera a Borise Spasského. Vzhledem k tomu, že velmistr Kaválek oba mistry světa velmi dobře až důvěrně znal, tak jeho vyprávění bylo velmi silné a osobní.
            ( V následné simultánce jsem se chtěl pokusit panu velmistrovi dokázat, že šachu taky trochu rozumím. On ale mě i mému bratrovi s velkou noblesou ukázal kde je naše šachové místo, Václavovi útokem na krále a mně paralyzujícím pozičním tlakem.) V Novém Boru jsem byl poprvé, ale strávil jsem tam velmi příjemný večer.

            S jednou z hlavních postav přednášky s panem velmistrem  Borisem Spasským jsem v roce 2007 sehrál pozoruhodnou partii. V souvislosti s ní následně vznikl rozhovor s panem Břetislavem Modrem. Třeba vás partie s mistrem světa i rozhovor zaujmou.

 Rozhovor:

            Při poslední anketě k obsahu našeho šachového magazínu se několikrát vyskytlo přání, abychom uveřejňovali rozhovory se zajímavými osobnostmi z různých oblastí, ať už z kultury, vědy, politiky, sportu či podnikání s jedinou podmínkou, že opravdu umí na slušné úrovni hrát šachy a něco pro ně udělají!
            Prvním, koho jsme požádali o rozhovor, byl ředitel Dopravních staveb Brno Ing. Vlastimil Chládek, kterého můžete u šachovnice vídat poměrně často. Ať již v utkáních 2.ligy, na turnajích V.I.P., šachových simultánkách nebo třeba i na mistrovství ČR v bleskové hře v loňském roce na Žofíně. Věříme, že vás jeho „zpověď“ zaujme.
Břetislav Modr (Šachifo)
 
Co pro Vás šachy znamenaly a znamenají
v životě, zejména z pohledu úspěšného manažera?
Na šachových turnajích jsem strávil takřka celé mládí. Ten čas mi na jedné straně chyběl, neboť jsem se nenaučil to, co ostatní moji vrstevníci. A to hlavně po stránce manuální zručnosti. Jsem prostě nešikovný a tato moje nešikovnost mi velmi komplikovala život, zvláště v období po vysoké škole. Na druhé straně jsem se naučil samostatnosti, vnímavosti, flexibilitě, a právě základy těchto vlastností mi v dalším životě umožnily řídit stavební firmu Dopravní stavby Brno „jakoby nic“. Mezi vedením Dopravních staveb a vedením šachové partie s důrazem na stanovení cíle a řešení problémů nevidím zásadní rozdíl.
 
Jak Vám šachy pomohly v rozhodovacích procesech
manažera?
Šachy mě naučily neztrácet čas zbytečnostmi, třeba planým tlacháním o nedůležitých, nepodstatných a k ničemu nevedoucích tématech. Dodnes si pamatuji slova vedoucího šachového kroužku „to, čeho chceme dosáhnout, je strategie, a způsob jak toho dosáhnout je taktika“. To je cesta k úspěchu. Prázdné vykládání, zdůrazňování sama sebe, nevýznamné aktivity, producírování se, stěžování si jak se nedaří a další a další zbytečné činnosti, jsou pro naši strategii a taktiku jen ke dnu táhnoucím balastem.
 
Co si myslíte o šachových profesionálech?
Vzhledem k finančním poměrům si s výjimkou první světové dvacítky myslím, že v normálním životě je to mnohem jednodušší. Neodvažuji se tuto otázku posoudit. Ale snad vlastní zkušenost… Kdysi na fotbalovém přeboru středních škol, v tehdejší baště fotbalu v Trnavě, jsem zazářil a dokonce byla diskuse o mém tamním působení. Dlouho mne mrzelo, že k tomu nedošlo. Dnes již tuším, že to bylo dobře, kde by mě asi byl konec. Je možné, že šachista s Elo 2500, jenž musel tomuto koeficientu tolik obětovat, nakonec zjistí, že tudy ta hlavní cesta nevede. Asi to musí být tristní.
 
Podporujete ideově výuku šachu na školách?
O tom není sporu, šachy do škol je úžasná myšlenka, je to nejlépe investovaný školní čas. A vůbec nejde o vznik nových velmistrů, ale o všestranný a kompatibilní rozvoj dospívajících osobností.
 
Při náročném duševním zaměstnání je důležitý
aktivní odpočinek. Nakolik Vám ho přinášejí
šachy a na kolik jiné aktivity?
Šachy jsou životní styl, ze kterého vyplývá tvarování mnoha vlastností, namátkou – rozvaha, nadhled, vidění cíle, spoléhání sama na sebe, odpovědnost kolektivu, umění prohrát, umění vyhrát, motivace, vážit si soupeře, atd. atd. Jiné aktivity slouží k fyzické a následně duševní pohodě. Když dojíždím závod na horských kolech, jsem šťastný až dojatý, kéž by mě to vydrželo hodně dlouho. Když v bowlingové lize, v mužstvu se svým bratrem a synem, cítím naši týmovou pospolitost, je to moc úžasný pocit.
 
Jste znám i jako štědrý sponzor šachu. Co jste
ochoten podporovat?
Podílíme se jako firma Dopravní stavby Brno na kulturním, sportovním a společenském životě v městě Brně a v Jihomoravském kraji. K desátému výročí založení firmy jsme věnovali půl milionu korun na dětskou onkologii. Jako Vlastimil Chládek organizuji na okrese Blansko bowlingové, squashové, volejbalové, šachové a nohejbalové turnaje. Letos bych chtěl se svými dvěma kamarády uspořádat přebor okresu Blansko základních škol v bowlingu, squashi a v šachu. Cílem je tisíc spokojených účastníků – tisíc dětí.
 
Kdybyste byl jedním ze sponzorů zápasu o šachovou korunu mezi Kramnikem a Topalovem, jak byste vnímal ty tahanice okolo? Neodradilo by vás to pro příště?
Myslím, že záchodové tahanice byly chybou a slabostí organizátorů. A jen na okraj, při řízení firmy s obratem půl miliardy, řeším často složité situace. Ale nikdy se nevzruším, nikdy necítím emoce, nezvedne se mi tep v žilách. Při šachovém zápasu jsem zcela pohlcen událostmi na šachovnici a na záchod musím někdy velmi často. Tělo pracuje.
 
Díky vaší aktivitě vyšla kniha Gens una Sumus se třemi povídkami o celoživotním
vyznání k šachu. Kromě vás přispěli i Josef Maršálek a Bohumír Štědroň. Prý chystáte
další publikaci, můžete o ní něco prozradit?
Shodou okolností jsem se setkal s řadou šachových osobností, sehrál jsem s nimi v simultánkách zajímavé partie. Možná by tato setkání simultánního druhu stála za ztvárnění. Ale píši i další příběhy typu Gens una Sumus.
 
Hrajete někdy šachy se svým bratrem? Kdo to dotáhl dál?
Bratr je lepší, má trpělivost. Nedávno mi řekl překvapivou větu, že nikdy neviděl můj útok na
dámském křídle. Zajímá mě jen král, ale teď už to nevadí. Měnit se nebudu.
 
Koho ze světových šachistů historie máte nejraději a proč?
Asi Borise Spasského (ne to byl vtip), samozřejmě Roberta Fischera. Přitáhl k šachu miliony fanoušků. Jako jeden z prvních, a sám proti přesile, svedl vítězný boj proti východu. Bylo to nečekané, hříšně krásné a motivující. Možná taky sebezničující, protože nápor na jeho duševní schopnosti byl nepředstavitelný. Myslím, že jsme Robertu Fischerovi hodně dlužni, bohužel už to nikdy nenapravíme. Je mi to líto.
 
Kdo Vám přirostl k srdci z našich bývalých a současných hráčů?
Vlastimil Hort. Jeho kniha o tom, co prožil, by byla bestsellerem a jedinečným svědectvím
doby.
 
Vzhledem k času hrajete rád blicky a také v simultánkách proti velikánům. Jakých partií či výsledků si nejvíce vážíte?
Vážím si krásných partií s Karpovem, Korčným, Širovem, Navarou a Spasským, byl jsem
v nich na pokraji vítězství. 095_Skutečně rád hraji blicky, hraji je intuitivně a s nadšením, a samozřejmě mě zajímá jen a jen soupeřův král. Zaujaly mě mé poslední partie ve 2. lize. Jedna z hlavních vět, jimiž se v životě řídím, totiž říká… pokusit se obrátit negativum v pozitivum. Někdy při pracovních jednáních stojím ve špatné pozici a trumfy soupeře mě špendlí k podlaze. V tu chvíli mnou prostupuje jediná myšlenka, zachovat maximální klid, ukolébat soupeře, jeho trumfy přeměnit na neškodné argumenty a svoji strategii lehounce pilovat a brousit až na dřeň dokonalosti. Často se to podaří.
 
Chládek (2022) – Kratochvíl M. (2041)
Hráno 3. 12. 2006
 1.g3 d5   2.c4 e6   3.Sg2 Jf6   4.d4 dxc4   5.Da4+  Sd7   6.Dxc4 Sc6   7.Jf3 Jbd7                 8.0–0 Jb6   9.Dd3 Jbd5   10.Jc3 Jxc3   11.bxc3 Se7   12.Ve1  Se4   13.Db5+ Dd7   
14.Dg5 h6   15.Dxg7 Vh7
 
 
V tuto chvíli na mne padla nevýslovná bolest a lítost. Nedařilo se mi extra v práci. Samé problémy a starosti, a teď taková chyba. Představa, že vzdám v patnáctém tahu, potom budu jako řidič čekat na své spoluhráče a při tom všem snášet útrpné pohledy přítomných, mě přivedla na samotné dno beznaděje. Nechci se s nikým bavit, něco vysvětlovat, budu hrát dál, kalich hořkosti a pokory až do dna…
16.Je5 Dc8   17.Dxf6 Sxf6   18.Sxe4 Vh8   19.Vb1 c6   20.Jc4 Se7   21.Ja5 Dc7  
22.Jxb7 e5   23.dxe5 Vb8   24.Jd6+  Sxd6   25.exd6 Dxd6   26.Sxc6+  Ke7   27.Sf4 Dxc6 28.Sxb8 Dxc3   29.Sxa7 Va8   30.Se3 h5   31.Vec1 De5   32.Vb7+ Ke8   33.Vcc7 f5   34.Sg5 Dd5 35.Ve7+ Kf8   36.Sh6+    1:0
 
Dvořák (2079) – Chládek (2022)
Hráno 17. 12. 2006
1.Jf3 d5   2.c4 c6   3.g3 Jf6   4.Sg2 g6 5.b3 Sg7   6.Sb2 0–0   7.0–0 Sf5   8.d3 Dc8   
9.Ve1 Sh3 10.Sh1 Df5   11.Jbd2 Dh5   12.e4 e6   13.Jh4 Dxd1   14.Vaxd1 g5   15.Jhf3 Sg4   16.h3 Sxh3 17.Jxg5 Sg4   18.f3 Sh5   19.Jh3 Ja6   20.g4 Jxg4   21.Sxg7 Kxg7   22.Jf4 Jf6   23.e5 Sg6 24.exf6+
 
 
A opět nepoučitelně na poli f6 ztrácím sice ne dámu, ale i tak pozice bez figury za dva pěšce je ihned k vzdáni. Navíc přece nevstoupíš dvakrát do jedné řeky.
 
24…Kxf6   25.Jxg6 hxg6   26.a3 Jc5   27.d4 Jd3   28.Ve2 Jf4   29.Vh2 Vh8   30.Jf1 Vxh2 31.Jxh2 dxc4   32.bxc4 Vd8   33.Kf2 Kf5   34.Jg4 g5   35.Je3+   Kf6    36.Sg2 c5
 
Mé figury asi stojí nejlépe, jak mohou, přesto se jich zbavím a umožním vstup do hry „černému monarchovi“.
37.dxc5 Vxd1   38.Jxd1 Jxg2   39.Kxg2 Ke5
 
 
Od této chvíle jsem měl pocit, že černý král si dal oblíbeny nápoj poslední doby „Křidla“ a že stíhá oblítat úplně všechno.
40.Kf2 Kd4   41.Je3 Kc3   42.Ke2 Kb3 43.Kd3 f5   44.Kd4 Kxa3   45.Kc3 Ka2   46.Jc2 g4 47.fxg4 fxg4   48.c6 bxc6   49.Jb4+   Ka3 50.Jxc6 g3  51.Je5 g2   52.Jf3 Ka4 53.Jg1 Ka5   54.Je2 Kb6   55.Kb4 a5+   56.Ka4 Kc5   57.Kxa5 Kxc4   58.Ka4 e5   
59.Ka3 Kd3 60.Jg1 e4  0:1
Bohyně Caissa je někdy velmi nemilosrdná, ale v těchto dvou partiích byla velkorysá až
neuvěřitelně. Možná mě tím posílila do dalších, někdy nevýhodných jednání, jež mě čekají.
Další věta, již se snažím až pedanticky dodržovat, říká: „Dokázat si přiznat chybu a poučit se
z ni do budoucnosti.“ V životě se mi to daří, ale na šachovnici moc ne (viz dále). Až při svých
odpovědích jsem si uvědomil, že příčina mnoha proher nebyla v mé šachové výkonnosti, ale ve špatném hospodařeni s časem. Snad se z tohoto poznání poučím do příště.
 
 
Just (2027) – Chládek (2022)
Hráno 19. 11. 2006
 1.e4 Jc6   2.Jf3 f5   3.Jc3 fxe4   4.Jxe4 e5   5.Sb5 Jf6   6.Ke2 d5   7.Jxf6+  gxf6
 8.d4 e4   9.Je5 fxe5   10.Dh5+ Kd7   11.Dxe5 Sd6   12.Dg7+ Se7   13.Dg4+  Ke8   
14.Dh5+  Kf8 15.Sh6+  Kg8   16.0–0–0 Sf6   17.f3 Se6   18.fxe4 De8   19.Dxe8+ Vxe8   20.exd5 Sxd5  21.c4 Sf7   22.d5
 
 
První útočný tah černého 22…Ve2 mohl celou partii otočit, např. 23.dxc6 Sxb2+  24.Kb1 Sg6+ s matem. Bohužel stalo se 22…Je5 23.Sxe8 a po několika dalších tazích 1:0. Při analýze partie, a zvláště při pohledu na své střelce po 22 tahu, jsem na větu o poučení hodně myslel.
 
 
Markovič (2209) – Chládek (2022)
Hráno 14. 1. 2006
 
 
Nepoučil jsem se a zahrál 27…Vdf8 s následnou remízou; mělo ale přijít 27…Vc8! 28.Se4 Vxc2 29.Sxc2 Sd5+ 1:0  Tak snad příště už s dvěma střelci matovou síť naleznu.
 
Prosím o okomentováni vaší „nesmrtelné“ partie, nejen šachově, ale i ohledně dění okolo. Chcete ještě něco vzkázat čtenářům nebo šachovým adeptům?
V knize Gens una sumus jsem se v jednom z příběhů pokusil popsat své pocity o tom, jak
je krásné, že šachista může na svou životni partii čekat neustále, v podstatě až do své smrti. Šach je jeden z mála oborů, profesi, sportů, uměni, filosofií, jenž tento pocit těšení se na něco krásného umožňuje. Myslím, že napsáním příběhu jsem o tuto konkrétní radost přišel. Naše bohyně Caissa mě krásným velkolepým způsobem řekla; Vlastíku dobrý, ale jako každý smrtelník i ty se mýlíš. Hleď si svého a životní partie nech na mně, to je moje starost a práce! Že má pravdu dokázala neuvěřitelným způsobem….
 
Spasskij – Chládek
 
Už odpoledne, kdy jsem uháněl zasněženými pláněmi z Brna do Karlových Varů, jsem zažíval nádherné pocity, kdy člověk je jen sám sebou, ale vše se mu zdá jasné a pohodové a kdy ho prostupuje pocit bezdůvodného štěstí, pocit, že stojí za to žít. Jsem hráč, který neustále zápolí s Elo body někde okolo dvou tisíc, ale simultánky se mi daří, respektive se mi daří hrát a spolupodílet se na vzniku zajímavých partií. Splnit přání a okomentovat šachovými poznámkami partii s Borisem Spasským se mi nechce, necítím se k tomu povolaný a opravdu si myslím, že jsem ji nehrál úplně sám. Snad tedy jen jaksi pocitově.
1.e4 Jc6    2.d4 d5    3.Jc3 dxe4    4.d5 Je5    5.Sf4 Jg6    6.Sg3 a6    7.f3 e5    8.fxe4 Jf6    9.Sd3 Sc5    10.Jf3 Jh5    11.Sf2 Sxf2+    12.Kxf2 De7
Tah De7 mě velmi uspokojoval. Zapojení dámy do hry, její kontrola obou černých digonál a možnost výpadu po nich, její mateřský dohled nad lehkými figurami a i možnost obou rošád, to všechno bylo velmi příjemné.
13.Dd2 Jhf4   14.Vhe1 Sg4    15.g3 Jh3+    16.Kg2 h5    17.Jg1? h4!+
 
 
Kdysi dávno jsem přehrával partii ze zápasu Rusko – Svět. Její průběh na mne tehdy zapůsobil, jako by to byla partie z jiného světa, z jiné dimenze. Nyní jsem cítil, že jsem někde blízko této hranice, že se mi odkrývá možnost něčeho, co už třeba nikdy neuvidím. Byl jsem si jistý, že i Spasskij vzpomíná na onen příběh, a tušil jsem že oběť střelce na g4 nemusím moc počítat. Můj soupeř nemohl nechat žít pěšce h a připustit byť nepatrnou možnost takové blamáže, jakou on tehdy způsobil Bentu Larsenovi.
18.Se2 hxg3    19.hxg3 Jgf4+    20.Kf1 Dc5   0:1
Pocit štěstí byl dokonalý. Boris Spasskij mi na následujícím večírku svojí společností a svým chováním dopřál pocit, že jsme šachový partneři. Byl velkorysý, jak dokážou být velkorysí jen velcí a mimořádní lidé.

            Brzy jsem se rozloučil a uháněl zpět k Moravskému krasu. Zase jsem byl sám, jen já, bílá silnice a hvězdy na nebi. Brzy jsem pochopil, že všechno je jinak. Tím pravým vítězem jsem nebyl já, ale Caissa. Ten den mi darovala nepřekonatelnou partii. Ještě chvíli se mnou setrvala, pohladila mě po tváři a zmizela. Možná zpátky za Borisem. Za legendárním mistrem světa.

Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
16 listopadu, 2010

Šachové snění

 

Na bowlingu v Blansku máme prostor jemuž pracovně říkáme čítárna. Jeho součástí je knihovnička s cca dvěma sty rozličnými knihami. Asi byste neuhodli, které knihy se ztrácí nejčastěji. Jsou to snáře. (ztrácí se samozřejmě i jiné knížky – mě nejvíce zamrzela kniha s originálním věnováním jehož součástí byla i desetidolarovka; pro případné horší doby. Zmizela kniha i dolary.) Ztráty snářů mi ale nevadí. Jen se mi tím potvrzuje, jak mnoho je nás, jež zajímají a možná až fascinují sny. Často o snech přemýšlím a snažím se nacházet důvody jejich neobyčejných, zdánlivě nelogických dějů.
            Jednotlivé sny – kapky vody – by možná v běhu doby naplnili průzračnou sklenici vody, která by nás překvapila svojí letitou uceleností, logickými souvislostmi, svým možným voláním a varováním. Možná jednou přijde doba, kdy si budeme moci nahrávat svoje sny a následně si je ukazovat. Je otázka co by to znamenalo pro nás a naše okolí, dozvěděli bychom se všechno o nejtajnějších, na devět zámků uzamčených třináctých komnatách schovaných v našich duších. Třeba by to byl i konec kinematografie. Protože žádná pozemská řemeslnost a fantazie přeci nemůže překonat NAŠE SNY.
            V pátek večer jsem poprvé vstoupil do vestibulu nového brněnského hotelu Comsa. Měl jsem se zúčastnit , tam konaného, šachového souboje českých a slovenských manažerů. Po celotýdenním shonu, a samozřejmě na poslední chvíli, jsem vstoupil a hned se v úleku zarazil.
Černobílý interiér, velkolepé skulptury šachových pěšců, zdobené taburety ve tvaru šachových věží. Procházející se Dáma celá v bílém, ruku v ruce se svým Králem, o mě zavadila jakoby nepřítomným pohledem. Najednou jsem si na vteřinku nebyl jistý zda se mi zase něco nesmyslného nezdá. Přece nemá logiku stavět v centru Brna hotel jen pro šachisty?!
            Ne, nebyl to sen. Ale úžasný, dech beroucí, šachový víkend, zorganizovaný kamarádem Pavlem Matochou, v příjemném prostředí hotelu Comsa, tento příměr jistě snese. Asi bych opakoval podobné superlativy jako v komentářích z minulých ročníků a proto se dnes více soustředím na průběh partií.
 
 
 
 
David Navara, Igor Štohl – Chládek Vlastimil
(alternativní simultánka ( velmistři se střídají po tahu)   Brno Hotel Comsa 22.10.2010)
 
1) e4 c5   2) Jf3 d6   3) d4 cxd4    4) Jxd4 Jf6   5) Jc3 g6   6) Se3 Sg7 7) f3 0-0  8) Dd2 Jc6
9) 0-0-0 Jxd4   10) Sxd4 Se6   11) Kb1 a6   12) g4 b5   13) h4 b4   14) Jd5 Sxd5 15) exd5 a5 16) h5 Db8   17) hxg6 fxg6v   18) Sh3 a4   19) g5 Jh5   20) Se6+ Kh8   21) Sxg7 Jxg7   22) Dh2 diagram
 
            Zatímco černý rozvážným tempem tlačí své pěšce na dámském křídle, tak mladí tygři na královském křídle získali drtivou převahu. Ale stejně jako v životě, tak i v šachu, stačí chvilka nesoustředěnosti a najednou je všechno zcela jinak. Mělo přijít 22) Vh6 a černý by velmi brzy kapituloval. ( V tuto chvíli jsem si donesl kávu a položil si ji po levé ruce. Vedle mě seděl slovenský kolega, velmi zápas prožíval. Po několika vteřinách vzal moji kávu, napil se, nepřítomným pohledem se na mě podíval, položil ji, a opět se pohroužil do složitostí své partie. Ale ani moje káva mu nepomohla brzy prohrál). 22) …. h5 23) gxh6 Jxe6   24) fxe6 b3
Tak konečně jsem se došoural k bílému králi. Věděl jsem, že teď stojím dobře a zajímalo mě jak bílí rozpletou pěšcový útok. David Navara hrál velmi rychle a k mému stolu vždy přicházel již v těsném závěsu za Igorem Štohlem. Ale byl milosrdný a dopřával mi velkoryse potřebný čas na rozmyšlenou. 25) Vd3 bxa2+   26) Ka1 Vf6   27) De2 Va5   28) De4 Dc8   29) Db4 Vc5 30) Dxa4 Vxc2   31) Dd7 Vxe6   (nikoliv 31) …. Db8 pro 32) Vb3)   32) Dxc8 Vxc8 33) Kxa2 Ve2   34) Vb3 Kh7 diagram
 
 
 a soupeři moji nabídku remízy přijali. Stojím sice lépe ale velmistři jsou velmistři. Po výprasku od Ananda remíza dobrá!
 
Před samotným zápasem Česko – Slovensko jsem strávil několik minut příjemným rozhovorem s jedním z dvaceti slovenských soupeřů. Také podniká ve stavebnictví, takže jsme si měli opravdu o čem povídat. Mezi řečí se zmínil, že hrával extraligu v Trenčíně. Byl opravdu velmi příjemný, kultivovaný a představa že bych se s ním eventuelně mohl střetnout v zápase, mě děsila. Nejen kvůli jeho šachové síle, ale i kvůli přátelské pohodě, která z něho čišela. Ale samozřejmě přesně to se stalo. Posuďte jak naše „kamarádská“ partie probíhala:
 
Vlastimil Chládek – Miroslav Kijac
Šachové střetnutí českých a slovenských manažerů Brno (hotel Comsa 23.10.2010)
 
1)e4 e6 2)d4 d5 3)e5 c5 4)c3 Db6 5)Jf3 Sd7 6)Sd3 Sb5 7)0-0 Sxd3 8)Dxd3 Jc6
 
Neznám teoretické varianty, černý na rozdíl ode mne hrál sebejistě , a tak jsem zavřel oči a naskočil na divokou jízdu neprobádanou Francií.
 
9)Se3 Dxb2 10)Jbd2 c4 11)Vab1 Dxa2 12)De2 Da6   diagram
 
 
Šarvátka v zahájení skončila a oba soupeři již mají krvavé šrámy. Bílému se nedostává dvou pěšců, ale lesku v očích mu dodává pohled na nevyvinuté královské křídlo černého.
 
13)Jg5 Se7 14)Dh5 Sxg5 15)Sxg5 Je7 16)f4 g6 17)Dh3 h5 18)Sf6 Vg8 19)Jf3 0-0-0 20)Jg5
 
Stačilo pár tahů a všechno je jinak.Bílá jízda vyráží k útoku a její vítězné halali se rozléhá po celém bojišti.
 
20)….Vdf8 21)Jxf7 Jf5 22)Jd6+ Kb8 23)Jxb7 Ka8 24)Jc5 Dc8 25)Vb7 Ja5 26)Vb5 ? diagram
 
 
(Podobná pozice jako o den dříve v partii s velmistry, ale v opačném garde.Teď je to můj soupeř, kdo tahá za kratší konec, ale i já bohužel měkkým tahem zahazuji svoji výraznou výhodu. Mělo přijít 26)Vh7 s brzkou výhrou) 26)… Jb3 27)Jxb3 cxb3 28)Vxb3 Dc4 29)Vb4 Dc6 30)Dd3 Vb8 31)Vb1 Vxb4 32)Vxb4 Vb8 33)Vxb8 Kxb8 34)Db1+ Kc7 35)Db4 Da6 36)Df8 Je3 a vzhledem k necelé půlminutě na obou cifernících – remíza.
 
 
 Šachový zápas v hotelu Comsa pomalu končil. Slovenští přátelé nás porazili 38 1/2 : 37 1/2 a již jen nenapodobitelný cvakot šachových hodin ze strany jedné a cinkání sklenic z baru na straně druhé připomínal právě ukončenou šachovou bitvu na devatenácti šachovnicích.
Při odchodu jsem se ve vestibulu rozhlížel po Bílé Dámě, ale již byla pryč….
 
 
 
  
 
 
 
 
                 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 Jaký by to ale byl šachový víkend, šachové snění bez vítězství? Tak se podívejte na ještě jednu;
 
Josef Petlák (TJ Znojmo) – Vlastimil Chládek (Garde Lipovec), 24.10.2010
Krajský přebor družstev Jihomoravského kraje
 
1)d4 Jf6 2)c4 c5 3)e3 [tak volha dnes nebude]  3)… g6 4)Jf3 Sg7 5)Se2 0-0 6)0-0 d6 7)Jc3 Sf5 8)Jh4 (podle mě chyba, bílý přestává krýt centrální pole, kůň je na kraji šachovnice. Navíc se snadno může stát terčem černého. Jaký rozdíl oproti Hatatitlovi z minulé partie.
8)… Sd7 9)Sf3 Dc7 10)Db3 Jc6 11)Sxc6 Sxc6 12)d5 Sd7 13)a4 zde jsem dlouho přemýšlel jaký zvolit plán hry, nakonec jsem se pokusil zakalit vodu na dámském křídle. Naštěstí bílý mi docela pomohl. 13)… Db6 14)Dxb6 axb6 15)e4 Jg4 16)Sd2 Sxc3 17)Sxc3 Sxa4 18)Va3 Sc2 19)Va1 Vxa3 20)Vxa3 f5 [zajímavá varianta byla i 20)…Sxe4 21)f3 g5]  21)exf5 Sxf5 22)Jf3 Jf6 23)Jg5 h6 24)Je6 Sxe6   zemřel jak zasloužil 25)dxe6 Je4 26)Se1 Jg5 27)f3 Jxe6 28)Vb3 Vf4 29)Vxb6 Vxc4 30)Vxb7 Kf7 31)Sc3 d5 32)Se5 Vb4 33)Vd7 d4 34)Sd6 Vxb2 35)Vxe7 Kf6 36)Vd7 c4 37)f4 Kf5 38)h3 Ke4 39)Se5 c3 0 : 1
Vlastimil Chládek
Blog Vlastimila Chládka
26 října, 2010