Jednou tak za půl roku, většinou to bývá v neděli, vyrazím na bowling a snažím se celé odpoledne zahrát (musím přiznat, že velmi naivně) Perfect game – tzn. Hru kdy hodím dvanáct es (strike) po sobě a zahraju 300. Při nehození strike hru vymažu a jako blázen hraji další hru znovu a znovu. Někdy, co se pamatuju, jsem se, zcela výjimečně a ojediněle, dostal i na devět strike, ale tam to skončilo. Možná by šlo spočítat, ve kterém roce bych tohoto výsledku mohl dosáhnout. (průměrný můj závodní výkon je 190, pro jednoduchost dosažení 200 oproti 190 je těžší odhadem 1,15 krát, vznikne hodnota pro 200 atd. až 300 oproti 290 opět 1,15 krát; za rok odehraji cca 400 her) Výsledek vůbec nedokáži odhadnout. Za dvě stě let? Na vysoké škole mě učil matematickou statistiku pan docent Moll (taky šachista) dával nám učební příklady z oblasti mariáše. Bohužel to je tak jediné co si pamatuji, ale on mě hlavně naučil používat selský rozum a řádový odhad.
Hry perfect game hraji sám se sebou ve všemožných oblastech (např. při tankování benzínu nad 50 litrů dopředu odhadnout množství na desetinu správně atd. atd. ) a samozřejmě i v šachu.
Vždy když zasednu k první partii v šachové sezóně družstev, snažím se hrát na výhru – chci zahrát šachovou perfect game – vyhrát všechny partie v sezóně. Maximálně jsem se dostal, co pamatuji, na tři ze tří. (I tady by to asi šlo spočítat; např. průměrné ELO soupeřů je 2050, moje 2080). Nevýhodou oproti bowlingu je jeden pokus za rok. Tady se matematickou pravděpodobností dosažení šachové perfect game ani nepokusím odhadnout, nechci dělat ostudu mému učiteli. Ale je velmi pravděpodobné, že matematika mi nedovolí perfect game ani v šachu ani v bowlingu. Ale úplně to vyloučit nelze!!!
Napadla mě ještě jedna šachová perfect game, neohraničená jedním pokusem za rok. A sice zahrát partii, kdy by počítač ukazoval tah od tahu, v ideálním případě od začátku až do konce stále vyšší a vyšší hodnotu výhody.
Abych se omluvil za možná nezáživné úvahy o PERFECT GAME, trochu je oživil, a taky se z části podělil o výhru s Českou televizí tak vypisuji tuto soutěž navazující na výše uvedené řádky:
Vyhlašuji soutěž o nejlepší soutěžní šachovou partii, ve které se vítěznému hráči podaří, mimo známou teorii, provést v soutěži či turnaji v klasickém šachu, co největší počet přesných, tzv. prvních tahů. Pro hodnocení jednotlivých tahů bude použit některý (případně některé) ze silných šachových enginů. Příznivě hodnoceny pak budou především takové partie, ve kterých nebudou chybět šachová krása, elegance či vtip. Soutěž je vyhlášena pro rok 2012 (1.1.2012 – 31.12.2012), vítěz obdrží finanční prémii ve výši 20.000 Kč. (Možné je, v mezním případě, rozdělení ceny mezi dvě partie)
Vaše partie adresujte na chladek@dsbrno.cz, vyhodnocení pak osobně provedu na tomto blogu Pražské šachové společnosti.
Tuto soutěž zaštiťuji svým jménem a vypisuji ji v opravdu dobré víře. Vyhodnotím ji za účasti šachistů s mezinárodním titulem.
Hezký den Vlastík
P.S. Předpokládám i vypsání té pravé neoddiskutovatelné šachové perfect game před zahájením příští sezóny. Např.: pro hráče, který od Krajského přeboru I. třídy výše (včetně), při sehrání minimálně deseti partií, zahraje stoprocentní výkon. Opět o stejnou finanční cenu.
P.P.S. Jenom pro informaci, ani v sobotním republikovém bowlingovém finále jednotlivců, ani v nedělním družstev, jsem se k výkonu perfect game bohužel úplně nepřiblížil. Na dráze jsem hrál s mistrem Evropy Janem Fleischmannem.
(viz výsledky „finále mužů“)
Byla tam, mimo jiných, postarší prodavačka, ne úplně nejsympatičtější, stále měla snahu něco okolo mě komentovat. Po jejím upozornění, že trička, která se mi líbí, jsou dámská, jsem chtěl již odejít. Necítil jsem sílu jí něco vysvětlovat. Nakonec jsem si, ale cosi koupil. Při placení mi komisně sdělila, že můj nákup je nad tři tisíce a že si mohu hodit kostkou. Padne-li mi jednička, dostanu slevu stovku, při dvojce stovky dvě atd… V tu chvíli jsem zjevně ožil a bleskurychle odvětil, že házet nebudu. Na očekávanou odpověď – Proč ne? Jsem ji překvapil větou „Já umím házet šestky, takže by to vůči vám nebylo fér.“ „To je nesmysl“ byla její reakce a usoudila, že jsem ji nepochopil a znovu zeširoka, artikulovaně a pomalu mi jejich vánoční akci vysvětlila. To už s náznakem zájmu přistoupily i její kolegyně (ty byly jiné než ona) a někteří nakupující. Já jsem si trval na svém a ony cosi štěbetaly. Už vzbuzení jejich zájmu bylo malé vítězství, ale cítil jsem, že hovor už déle neudržím. Ta starší nakonec vykřikla: „Tak už hoďte a nechte těch nesmyslů.“ Tu hru už jsem musel dohrát, musel jsem do toho jít, bylo mi ale taky jasné, že moje představení bude mít neslavný závěr. V duchu mi samozřejmě bleskla myšlenka, jak by bylo senza, kdyby mi tahle fabulace vyšla, ale byla to jen nereálná jiskřička v mé hlavě. Kostka se pomalu koulela po pultu vedle kasy a ono to nakonec doopravdy vyšlo. ŠESTKA. Vychutnal jsem si tuto výhru až do dna. 
Lidé se asi, jestli už nejsou, stanou obětmi technologií. Možná, že třeba místo soudců budou stroje – novodobí Kempelenové. Nastaví se americké nebo libyjské nebo jakékoli jiné právo, zadají se informace a stroj vynese ortel. Naše mobily budou ukazovat vše, naprosto vše, všechny informace o nás. Zmizí improvizace a fantazie a flexibilita, konkrétně pro nás pro Čechy vlastnosti tak typické. Bude zvláštní až náš první gen či chromozom přeskočí do dokonalého materiálu například našich tělesných náhrad. Ty první možná zahynou, ale ten tisící se možná uchytí a začne žít… Ale bude mít duši? (tato myšlenka by se sice dala matematicky vyjádřit jako limita nekonečno, ale prostě dala…)
Kolektivní hry jsou samozřejmě mnohem lepší a příjemnější. Minulý týden jsem si zahrál v Olomouci Czech Open v bowlingu. Před samotným závodem se na pět minut pustí hlasitá rytmická hudba a běží trénink. Je to podobné jako dunivá hudba z reproduktoru před ostrým startem závodu horských kol. Jsou to chvíle, kdy se jakoby v transu uzavřu sám do sebe, a zaplaví mě adrenalin. Když cítím, že mě opouští jakákoliv bolest a starosti, že mnou prostupuje příjemné teplo a zároveň vzrušující napětí tak vím, že ten den by to mohlo být opravdu dobré. Směs zapomnění, adrenalinu, pozitivní agresivity, náznaku sexuality, snad jakási kombinace toho všeho mě může dovézt k dobrému výsledku a hlavně k nevšední pohodě a uvolnění. Možná ta předstartovní hlasitá hudba je i nevědomý pokus o návrat k divošským ohňům a rituálnímu křepčení okolo nich. I tohle se mi někdy v těch, pro mě emočně vypjatých, chvílích vybaví.
Nejnovější komentáře