Blog Otakara Válka

O víkendu mi přišla SMS od Miloše Koudelky, který právě usiloval v Paříži o zdolání své padesáté rozhledny. Spoluhráč z novoborského céčka mne žádal o zprávu, jak jsme na tom na olympiádě. Chvíli jsem tápal, domnívaje se, že má na mysli paralympiádu v Riu. Když jsem se po horečnatém surfování na sportovních webech, na nichž byly v té době zprávy o vrcholné akci postižených sportovců velmi kusé, chystal poslat text „dosud žádná medaile“, rozbřesklo se mi, že má určitě na mysli šachovou olympiádu. Hrdě jsem hlásil: „Včera jsme porazili Poláky, dnes Holanďany. Vždy vyhrál Lázňa, ostatní remis. Po 9. kole jsme pátí. Zítra hrajeme proti Ukrajině“.

Třebaže tomu předchozí text nenasvědčuje, měl jsem v té době při zápasech našich mužů prostřednictvím aplikace Folow Chess oči přilepené na displeji mobilu téměř nepřetržitě. Protože jsme téměř celou olympiádu hráli se silnými týmy, vesměs složenými z velmistrů zvučných jmen, bylo sledování on-line pro českého šachového fanouška mimořádným zážitkem. Naši borci hráli výtečně, vyhráli šest zápasů. Utkali jsme se se všemi medailisty, s vítězným týmem USA jsme dokonce remizovali. Je rozumné, že jsme zbytečně nedráždili Rusy. Kdybychom je vyklepli podruhé za sebou, těžko by to snášeli. Kdo ví, zda by jejich frustrace nevyústila ve vyslání další bratrské pomoci. Stejně tak není třeba litovat prohry s Ukrajinou. Jen necita by měl to srdce zastavit v cestě za medailí reprezentanty národa, sužovaného dlouholetými bratrovražednými boji.

Pro poslední kolo jsem si přál Norsko, doufaje, že David předvede Magnusovi, kdo je tady šachovým Mozartem. Když nám však potměšilý Švýcar místo Seveřanů přiklepl Francouzské mušketýry, věděl jsem, že je zle. Už od dob Alexandra Dumase staršího je známo, že mušketýři sice procházejí mnohými úskalími, při nichž občas dostávají na frak, nakonec však vždy slavně zvítězí. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Francouzi nás nemilosrdně odsunuli až na nelichotivé 29. místo. 

Kamarád Miloš pomstil krutou porážku českých šachistů přímo v srdci soupeřova hlavního města, pokořiv jejich hlavní chloubu. Poté, co překonal policejní zátarasy, přetrpěl potupné osobní prohlídky a nekonečné fronty u vstupu a u pokladny, neohroženě vystoupal až na vyhlídkovou plošinu Eiffelovky! Jeho heroický výkon v žádném případě nesnižuje to, že při něm použil francouzský výtah.

„Mámo, pojedeme do Národního“, volal jsem při návratu domů už ode dveří, mávaje nad hlavou vstupenkami na premiéru kratších oper Slavík a Jolanta v Národním divadle. Protože miluji krásnou hudbu autora slavného Svěcení jara Igora Stravinského i libozvučná díla Labutí jezero a Evžen Oněgin od geniálního Petra Iljiče Čajkovského, nemohl jsem od této chvíle dospat, jak moc jsem se těšil.

Není divu, že se mi poslední noc před představením o nadcházejícím zážitku dokonce zdálo. O přestávce s manželkou korzuji ve foyer a najednou, koho to nevidím. Proti mně kráčí urostlá postava Miroslava Kalouska. Není to nic překvapivého, neboť emeritní ministr financí je známým příznivcem klasické hudby. Oslovit známého politika je ve snu snazší než ve skutečnosti: „Dobrý večer, pane Kalousku. Dovolte, abych vám poděkoval za to, že jste nepodpořil populistický návrh na zařazení Velkého pátku mezi státní svátky. Tím jste prokázal, že jste jedním z mála, ne-li jediným poslancem, který bere v úvahu negativní dopad tohoto opatření na ekonomiku státu a konkurenceschopnost zaměstnavatelů, kteří budou muset platit mzdy za další den navíc, v němž se nebude pracovat“. „Starost mi dělá dvojhvězda VFTS 352, která spěje k neodvratnému zániku“, děl na to pan Kalousek poněkud nelogicky. Nečekal jsem, že se politik s pověstí pragmatika bude zajímat o událost ve 160 tisíc světelných let vzdálené mlhovině Tarantula. Poté jsem se probudil.

Konečně nastal den D, čtvrtek 22. října. Z Nového Boru jsme vyjeli s hodinovou rezervou, což se ukázalo být prozíravé, neboť na Rohanském nábřeží jsme na dlouhé desítky minut uvázli v dopravní zácpě způsobené částečnou uzavírkou Těšnovského tunelu, zvaného Husákovo ticho. Při pomalém popojíždění jsem si na mobilu krátil chvíli sledováním on-line přenosu zápasu novoborských šachistů proti norskému týmu Oslo Schakselskap na Evropském poháru ve Skopji. Pomsta za Michalákovy děti se vydařila náramně. Norům jsme nadělili kanára. Tým AVE Nový Bor, v jehož základní sestavě jsou vedle nejlepších českých šachistů Davida Navary a Viktora Lázničky dva Poláci a dva Indové, prošel turnajem úspěšně; v závěrečném účtování obsadil pěkné páté místo. Do divadla jsme přišli včas, museli jsme však oželet návštěvu pražské kavárny, jíž dělá neúnavně reklamu prezident Zeman.

Představení bylo úchvatné. V roli slavíka zazářila novoborská rodačka Olga Jelínková, jejíž otec ortoped mi před časem vyšetřoval poraněné koleno. Zpívala tak krásně, že ji pochválila dokonce i obávaná kritička Věra Drápelová. Velké ovace sklidila i představitelka Jolanty Veronika Dzhioeva, pocházející z Jižní Osetie.

Při chůzi na parkoviště u Rudolfina jsme míjeli opilce močícího u stromu. „Co dělá paní Krnáčová?“ položila manželka řečnickou otázku. Primátorka měla věru jiné starosti než dohlížet na dodržování pořádku. Nedaleko odtud se jí po odvolání čtyřech radních pražským zastupitelstvem právě rozpadla koalice. „Takové sebezničující války v Novoborském zastupitelstvu, bohudík, nevedeme,“ pomyslel jsem si s úlevou. „Všude dobře, doma nejlíp.“

Tento blog není vůbec autobiografický. Ani co by se za nehet vešlo. Jeho autor je totiž zapřísáhlý abstinent. Už bezmála týden:) 

Probudím se, hlava jako střep. Kovaříci buší o sto šest. Je mi mdlo, třesou si mi ruce, skoro se nemohu hýbat. Venku svítí slunce, já však vím, že mne čeká zabitá neděle. Smutné opilcovo ráno.

Včerejší oslava narozenin zpočátku nijak nevybočovala ze zaběhnutého rituálu. Po pár sklenkách vína se rozproudila příjemná zábava. Pak jsem však dostal nápad, který teď zpětně proklínám: Dát si na závěr panáka. Jak už to tak bývá, nezůstalo jenom při něm. Dál si toho moc nepamatuji. Snad je to tak lepší, abych se za sebe nemusel stydět.

Když jsem se trochu probral, krátím si mezi podřimováním čas na internetu. Protože se mi písmenka ještě poněkud míhají před očima, upřednostňuji videa. Na DVTV tvrdí profesor Šamánek, že denní dávka 4 dcl vína je pro muže zdravotně prospěšná. Protože při pomyšlení na alkohol se mi zvedá žaludek, tentokrát se slovutným kardiologem ostře nesouhlasím. Je možné, že pravidelné popíjení může v některých případech sloužit jako prevence proti infarktu, ale co ostatní orgány, mozkem počínaje a játry konče? Pan Šamánek je přesvědčen, že při konzumaci čtyř deci závislost nehrozí. On však našel zalíbení ve vínu až v kmetském věku, kdy se člověk zpravidla chová umírněněji a obezřetněji, než za mlada.

Argumenty jeho oponenta primáře Nešpora, jenž je černým svědomím všech násosků, se zdály být nepříliš přesvědčivými. V samém závěru se však nesmiřitelný odpůrce alkoholismu vytasil s těžkým kalibrem: „Nechci diváky strašit. Na odvykací kůře jsme měli pacienta. Vše probíhalo normálně, pak však náhle v noci zemřel. Zahubila jej srdeční arytmie“.  

Arytmie! Srdce se mi zastavilo a poté prudce rozbušilo. Arytmie! „To jste, pane primáři, neměl říkat.“ Začal jsem zoufale hledat na dně skříně zašantročený několik let nepoužívaný měřič tlaku. V panice jsem si měřil tlak a puls každou půlhodinu. Co si teď počnu? Jak se ubráním záludnému nepříteli, jenž si už brousí kosu? Hlavně neusnout! Jenže jsem po včerejším flámu hrozně unavený a oči se mi klíží…

Prof. Šamánek http://video.aktualne.cz/dvtv/alkoholem-k-delsimu-zivotu-nebo-vam-ho-zkrati-special-dvtv/r~48395336dae311e4ad630025900fea04/

Primář Nešpor http://video.aktualne.cz/dvtv/nespor-ctyri-deci-vina-jako-zdravotni-davka-rozhodne-ne/r~9dc76a92d49711e4a66e0025900fea04/

Dear Bobby!

Píšu vám z malé země v srdci Evropy. Třebaže jste ji nikdy nenavštívil, máte v ní už více než půlstoletí nepřehlédnutelný zástup obdivovatelů.  

Prvně jsem se s vaší tvorbou seznámil v šachovém kroužku v Nové Pace při prezentaci vaší úžasné výhry nad Donaldem Byrnem v New Yorku v roce 1956, jíž jste se coby brooklynský školák ve věku pouhých třinácti let nesmazatelně zapsal do dějin šachu.  Skvostné dílo bylo později po zásluze vyhlášeno za partii století. Úžasný tah 17. … Se6 je mnohými považován za nejlepší tah šachové historie.  

Donald Byrne – Bobby Fischer (1956)
Pozice po 17.Kf1

17…Se6!! Bobby Fischer obětovává dámu a bravurně dovede partii až do matu.

18.Sxb6 Sxc4+ 19.Kg1 Je2+ 20.Kf1 Jxd4+ 21.Kg1 Je2+ 22.Kf1 Jc3+ 23.Kg1 axb6 24.Db4 Va4 25.Dxb6 Jxd1 26.h3 Vxa2 27.Kh2 Jxf2 28.Ve1 Vxe1 29.Dd8+ Sf8 30.Jxe1 Sd5 31.Jf3 Je4 32.Db8 b5 33.h4 h5 34.Je5 Kg7 35.Kg1 Sc5+ 36.Kf1 Jg3+ 37.Ke1 Sb4+ 38.Kd1 Sb3+ 39.Kc1 Je2+ 40.Kb1 Jc3+ 41.Kc1 Vc2# 0–1

Již jako dospělý muž jsem s nadšením sledoval vaši impozantní cestu za právem vyzvat mistra světa. Nejprve jste nevídaným rozdílem 6:0 vyprovodil velmistry Tajmanova a Larsena, patřící k absolutní světové špičce a ve finále rozdrtil rozdílem třídy 6,5 : 2,5 exmistra světa Petrosjana.

Při vašem zápase o titul mistra světa proti Borisu Spasskému, jenž se konal v létě roku 1972, vám fandila drtivá většina Čechoslováků. Věřili jsme, že nás pomstíte za nedávnou okupaci brežněvovými pochopy.  Zbožňovali jsme vás, neboť jste pro nás byl představitelem světa svobody a neomezených možností, jakož i rytířem, udatně bojujícím na straně dobra proti říši zla. Vašeho soupeře Borise Spasského, reprezentujícího totalitní Svaz sovětských socialistických republik, jsme naproti tomu z duše nesnášeli. Dnešní teenageři, vyrůstající ve svobodné společnosti, by sotva pochopili, že jsme si kvůli tuhé cenzuře a omezování přístupu k informacím ze strany totalitní moci utvořili o obou protagonistech zápasu zcela falešné představy. Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl, že Boris Spasskij kvůli své touze po svobodě, jež nakonec vyústila v jeho emigraci do Francie, nepatřil k oblíbencům ruských papalášů. Též vešlo ve známost, že i vy jste byl na kordy s establishmentem USA, což posléze vedlo k vaší emigraci.   

Váš udatný boj proti ruskému medvědovi v islandském Reykjavíku strhl mimořádnou pozornost celého českého národa včetně nešachistů. S napětím jsme čekali na rozhlasovou zprávu o výsledku každé partie. Ráno jsem spěchal do trafiky, doufaje, že v novinách najdu zápis partie, abych si ji mohl ihned přehrát a podělit se o dojmy s kolegy v zaměstnání. Jedině kvůli vašemu zápasu jsem tehdy výjimečně kupoval nenáviděné Rudé právo, jež díky modernějšímu vybavení přinášelo partie dříve, než ostatní noviny.

Po prohrané první a ve váš neprospěch zkontumované druhé partii přišlo třetí dějství, v němž jste potřeboval černými nutně bodovat, abyste se dostal do zápasu.  Boris byl rozjetý, sovětský tým hýřil optimismem. S obavami jsme vyhlíželi duel, v němž byly trumfy na straně protivníka.  Nikdy nezapomenu na to, že jste právě tehdy v kritickém okamžiku dokázal koncentrovat síly a naplno prokázal svoji genialitu.   

Po zisku titulu mistra světa jsme se všichni těšili na další skvosty vaší šachové tvorby. Vy jste se však rozhodl neobhajovat titul mistra světa, čímž jste mne hrozně naštval. Leckdo by mohl být pohoršen, že se nedržím přísloví: O mrtvých jen dobré. To však ve vašem případě neplatí, protože vy jste se svoji šachovou tvorbou stal nesmrtelným.  

Přeji vám v šachovém nebi více pohody, než jste zažíval v pozemském slzavém údolí.

P.S.:

Geniální podivín Robert James Fischer, mistr světa v šachu v letech 1972 – 75, zemřel v roce 2008. Jeho neklidný duch zakončil svoji strastiplnou životní pouť, s níž kontrastují jeho závratné šachové úspěchy, na místě svého největšího triumfu na Islandu.

Bylo nebylo. Před mnoha a mnoha lety zasedli na turnaji v Československu k šachovnici dva mistři. Jeden byl téměř hluchý, druhý bezmála slepý. Jejich partie nevybočila z rovnováhy, takže nepřekvapilo, když se na šachovnici záhy objevila plochá jasně remízová pozice. „Remi?“, zahlásil ten slabozraký. Jeho soupeř však nabídku neslyšel. Po chvíli ten téměř hluchý ukázal překříženými prsty symbol nabídky smíru. Jeho soupeř to však neviděl. Hráli tedy zarputile dál. Bílý to už nevydržel a při procházce hracím sálem si postěžoval kolegům: „Nabídl jsem mu remízu a on hraje tvrdohlavě dál. Nevím, co tam vidí, vždyť to nemá cenu“. Posléze vstal od šachovnice černý. I on si podobnými slovy postěžoval korzujícím šachistům. Když kolemstojící pochopili, k jakému došlo nedorozumění, začali oba koryfeje střídavě hecovat. Není divu, že se oba mistři zatvrdili a pokračovali v nudném, avšak nelítostném boji ještě několik hodin. Nakonec partie skončila – jak jinak – nerozhodně. 

Když jsem pracoval na blogu „Mají šachisté smysl pro humor?“, vybavil jsem si tuto historku, kterou jsem slyšel vyprávět před více než čtyřiceti lety. Vzpomněl jsem si, že špatně slyšícím aktérem památného duelu byl Ivan Jankovec, avšak zaboha jsem si nemohl vzpomenout na to, kdo byl jeho slabozrakým soupeřem. Protože beze jmen aktérů postrádá historka smysl, musel jsem ji v článku oželet. Nadále mi to však vrtalo hlavou a proto jsem se rozhodl požádat o pomoc odborníka na slovo vzatého, šachového historika pana Kalendovského. Ten mi ochotně vyšel vstříc, avšak ani jeho obří databáze nevydala jednoznačné výsledky. Nejdelší remízy sehrál mistr Jankovec s olympionikem J. Fichtlem a nynějším seniorským šampionem R. Mesiarikem, ti však viděli normálně.  

V jednom z e-mailů mi pan  Kalendovský napsal: Mohl to být mistr Karel Opočenský (v nějakém polofinále třeba). O něm přece koluje spousta historek, např. když dostal v hospodě účet, pravil „Já už nic nevidím“ a když mu to číšník odrecitoval, řekl „vždyť já už nic neslyším“ a vždy se našel někdo, kdo lépe viděl a slyšel než zasloužilý mistr sportu. 

Myslím si však, že ani slavný Opo to nebyl. Znalec pan Kalendovský vyloučil i vicemistra světa nevidomých Dr. Floriana, jemuž tahy zapisoval a prováděl asistent, který by nabídku remízy zaregistroval. Zároveň jsem se dozvěděl, že JUDr. Florian byl jednou z mnoha obětí politických procesů po roce 1948. Byl to čestný člověk, jenž se nepodrobil totalitní zvůli. Jako soudce brněnského soudu neohroženě poukázal na brutální týrání vězňů neblaze proslulým uherskohradištským vyšetřovatelem Grebeníčkem. O zrak přišel následkem těžké práce v kamenolomu v době věznění.

Snaha o vyřešení záhady mne začala pronásledovat i ve snu. Zdálo se mi, že oním tajemným soupeřem pana Jankovce byl mistr světa Aljechin, hrající naslepo. Úleva, že jsem na to konečně kápnul, trvala, bohužel, pouze do ranního probuzení, kdy jsem realisticky seznal, že i toto byla slepá cesta.

A tak mi nadále hlodá v mysli neodbytná otázka: Kdo to byl? 

 V Nové Pace, kde jsem vyrůstal, hrál šachy pan Vojtíšek, jenž byl výborným společníkem, který nezkazil žádnou legraci. Rodiče mi vyprávěli o tom, jak v roce 1948 uváděl ve Staropacké sokolovně Silvestrovskou zábavu. Chrlil vtipy, obecenstvo burácelo. Největší potlesk sklidil za bonmot: „Víte, že se budou přemalovávat nápisy na nouzových východech ve veřejných budovách? Místo VÝCHOD Z NOUZE tam bude NOUZE Z VÝCHODU“.  Ocenění se mu dostalo nejen od vděčných posluchačů. U východu (nikoliv nouzového) na něho čekali soudruzi v kožeňáku, kteří jej odvezli černým tatraplánem. Vrátil se za dva roky.

Pana Vojtíška tato nešťastná epizoda nezlomila. Dál hýřil humorem, přičemž se nevyhýbal ani narážkám na režim. O dvaadvacet let později bavil společnost šachistů na krajském přeboru v Harrachově, kde hrál vedlejší soutěž: „Myslel jsem si, že lžou jenom v novinách, ale ono je to všude. Představte si, že jsem otevřel dveře, na nichž bylo napsáno PÁNI a žádní tam nebyli. Tak jsem vzal za kliku vedle, kde bylo napsáno DÁMY a tam také žádné nebyly.“ Šachistům slouží ke cti, že jej nikdo neudal a tak se místo projížďky volhou (tatraplány byly už v muzeu) mohl vrátit s námi  autobusem.

Mezi šachisty jsou smíškové i studení čumáci, osoby vtipné i zádumčivé. Nevím, zda se v tomto ohledu odlišujeme od průměru společnosti. Troufnu si však tvrdit, že ve srovnání s celou populací jsou šachisté exaktnější, více přemýšliví, a vykazují menší náklonnost k bulváru. Srovnání čtenosti mých odlišných blogů na rozdílných místech mluví za vše (druhé číslo udává počet kladných hlasů resp. příspěvků v diskusi).

 I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. … Většina umělců, stejně jako většina lidí, jenom do nekonečna rozmnožují látku, místo aby jí dávali tvar; jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod; stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň tvoření. Odděluj, odděluj! Nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního. (Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna)

Za totality jsme všichni chtěli číst, ale nikdo nemohl psát. Nyní všichni mohou psát, ale nikdo to nechce číst. Zažíváme inflaci slov. Slova se vynořují v nesčetných článcích, glosách či blozích, rychlostí světla proletí naším časoprostorem, a většina z nich, aniž by zanechala zaznamenatelnou stopu, navždy zmizí v útrobách gigantických pamětí všudypřítomných serverů.

Lidé tonou v hlubinách existencionální nejistoty a kladou si znepokojující otázky: „Je vůbec nějaký záchytný bod v této překotně se valící době? “ Napadlo mne na toto téma uspořádat improvizovanou anketu. Zeptal jsem se náhodných kolemjdoucích: „Co zůstane, zmizí-li všechno ostatní?“ Zde jsou odpovědi.

• Křesťan: Dobrý skutek a nesmrtelná duše
• Pesimista: Daňová povinnost
• Optimista: Pivo za dvacku
• Realista: Zlatý slavík Karel Gott a Marek Benda v parlamentu
• Šachista: Bílé a černé figurky na 64 políčkách v mém mozku

 Narukoval jsem 1. srpna 1968. V mládí jsem byl hodně nepraktický a netušil jsem, do čeho jdu. V denním rozvrhu byla ranní prohlídka a večerní prohlídka. „To nám budou tak dávat do těla, že nás bude muset prohlížet dvakrát denně doktor?“, pomyslel jsem si. Záhy jsem byl vyveden z omylu, když mi mazáci s gustem rozmetali ve skříňce neuměle vytvořené komínky z oděvů. Když jsem fasoval kanady, vybral jsem si o číslo větší, aby se do nich vešly silné ponožky, protože jsem si myslel, že to jsou boty na zimu. Po prvním pochoďáku jsem skončil s rozedřenými patami a následnou otravou krve na ošetřovně.

Okupaci sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy jsem zažil v Bzenci, kde jsme absolvovali základní výcvik, jemuž se říkalo přijímač. Jako vojáci, kteří ještě nesložili přísahu, jsme byli zavřeni v kasárnách, takže jsme paradoxně byli ve větším bezpečí než naši vrstevníci v civilu, kteří se účastnili pouličních protestů. Další půlrok jsem strávil v Prešově, kde jsem se v péešce cvičil na odbornost velitel VKV radiostanic. Po svém návratu do mateřského útvaru vrtulníkové letky na letišti v Havlíčkově Brodě a po odchodu mého předchůdce do civilu jsem měl na starost radiostanice na věži řídícího létání.

Záhy jsem se zapojil do činnosti šachové Dukly. Známý šachista a funkcionář Vašek Paulík doplnil mé znalosti o historii havlíčkobrodského šachu. Cituji z jeho dopisu: Ve sborníku 50 let TJ Jiskra Havlíčkův Brod 1953 – 2003 máme šachové paměti ve stručné, dostupné historii na 8 stranách. Mj. se uvádí z dostupných pramenů zjištěných Františkem Drašnerem, který už, bohužel, není mezi námi: “ Do této královské hry se na dlouhé hodiny uzavírali před nepříznivým životním osudem Karel Havlíček Borovský se svým nejbližším brodským přítelem Václavem Žákem.“ Dále…….“zájemci o šachovou hru jsou pozváni do hotelu p. Moravce na 23.března 1914, zde je dohodnuto připravit ustavující schůzi na středu 1. dubna 1914“….atd. Pokud jde o tvé účinkování v Dukle, ano, je zde též psáno, vždyť Fanda byl přítomen, pamatoval si na Duklu, kterou v Havlíčkově Brodě založil a organizoval pan Jan Bancíř. Bohužel, i on předloni zemřel v 80 letech. Velkou podporu u velitelství měli šachisté Dukly v Havlíčkově Brodě zásluhou pana, dnes sedmaosmdesátiletého, plukovníka Jaromíra Nováka, který u tehdejší tankové divize vykonával funkci spojovacího náčelníka. Byl výborným šachistou, jedním z nejlepších v té době v Havl. Brodě. Nám vojákům vždy pomohl, i z průserku, i po utkání zaplatil! Nyní holduje šachové hře v Brně. Já jsem v té době bydlel v Ledči n/Sázavou, kde jsem opětovně vzkřísil šachový oddíl, ale po odchodu a přestěhování do Havl. Brodu jsem po ukončení Dukly v roce 1973 založil a rozjížděl šachový oddíl ve Slovanu Havlíčkův Brod. Pokud jde o utkání s TMS Pardubice, byl to opravdu pan Vladimír Novák, jenž hrál ještě dlouhá léta v Pardubicích. Na jeho počest se hraje jeden z turnajů při pardubickém OPEN. Ještě cituji odstavec ze sborníku: Jisté ovšem je, že po 2. válce se v Brodě organizovaný šach nehrál. Až v roce 1969 pan Jan Bancíř aktivuje šachové dění v Havl.Brodě na „půdě“ Dukly. Šachový oddíl Dukly měl v letech 1969 – 1972 tyto členy: Bancíř Jan, Drašner František, Novák Jaromír, Šindelář Pavel, Novák Josef, Válek Otakar, Paulík Václav a dva předválečné pamětníky Zvolánka Jaroslava a Dočekala Josefa.

Jednoho dne se mezi záložáky, kteří byli povoláni na cvičení, objevil můj zhýralý bratranec Jirka. Sobotní vycházka s ním nedopadla dobře. Nejdřív jsme se mohutně napájeli pivem Samson v restauraci na náměstí. Poté jsme přešli do nedaleké kavárny. Napadlo nás, že si dáme cinzano. „Máme bitter“, nabídla servírka. „Samozřejmě, že litr, přeci nám to nebudete nosit po troškách“, rozhodl Jirka. Následky byly zničující. Když mne ráno dozorčí vzbudil, mohla se mi hlava rozskočit bolestí. Celý bledý jsem nastoupil do mikrobusu, jenž nás odvezl na utkání krajské soutěže Východočeského kraje do Pardubic. Oba důstojníci na mne nevraživě zahlíželi. Ve zbědovaném stavu jsem na první šachovnici zasedl k černým figurám proti lídru týmu TMS panu Novákovi. Každou chvíli jsem odbíhal na záchod se napít a vodou osvěžit obličej. Zápas se chýlil k dramatickému vyvrcholení. Ostatní partie už skončily, prohrál i vedle mne sedící absík Franta Drašner. Za nerozhodného stavu se všichni nahrnuli k našemu stolku. Věděl jsem, že pokud chci odvrátit zlobu šéfů, nesmím prohrát. Sebral jsem poslední zbytky sil  a soustředil se na oboustrannou časovou tíseň. Po pětihodinovém martýriu se bohyně Caissa přiklonila na mou stranu. Z Pardubic jsme si odvezli nejtěsnější vítězství 4,5:3,5.

Za pozdní příchod ze sobotního flámu jsem vyfasoval trest 30 dní zakázaných vycházek, jenž se však netýkal šachových aktivit, takže jsem hned následující víkend mohl vyrazit na bleskáč do Zruče nad Sázavou a rovněž úspěšně dohrát okresní přebor. Do civilu jsem se vrátil v létě 1970.

 Léto budiž pochváleno! Čas prázdnin a dovolených je pro většinu z nás toužebně očekávanou dobou, kdy se naplno můžeme oddávat lenošení či holdovat svým zálibám. Někdo se sluní na pláži, jiný kultivuje zahrádku, další vyrazí do světa. My jsme se vydali na cestu legendárním ledovcovým expresem z Zermattu do Svatého Mořice.

 „Jsem k smrti znavený, má drahá“, děl litomyšlský porodník druhého březnového dne L.P. 1824 při návratu domů. „Takový těžký porod dlouho nepamatuji. Samá komplikace. Strašně jsem se zapotil, než jsem přivedl toho malého tvorečka na svět. Ale stálo to za to. To bys nevěřila, kdo se narodil. Bedřich Smetana!“