Blog Michala Špačka

Úterý, 17.10. 2017

Z Lednice do Prahy

Spím se střídavým probouzením jako každou noc. Definitivněvstanu v šest, píši do počítače deník, pak vyrážím lovit kešky na cyklostezku do Valtic.Je sychravo a mlha, a když jdu po rušné silnici, tak mám strach, že mě něconepřejede. Když se blížím k první skrýši, která se dle mapy v mém GPSpřijímači (rok výroby 2015) má ukrývat uprostřed pole, spatřím, že k nívede čerstvě otevřená luxusní cyklostezka a několik metrů od kešky stojí rozhledna.

Pak v aleji starobylých stromů směrem na Valtice lovímjednu kešku za druhou, z vypuštěného rybníkase mi směje vodní ptactvo natolik hlasitě, že si v jeden okamžik myslím,že se blížím k mateřské školce.

Vracím se akorát včas na snídani. Stihnu ještě zabalit a pakse s kufrem přemísťujeme k lázním. Autobus má kapánek zpoždění kvůli„zmatení s řidiči (confusion with drivers)“ – ale ti zkušenější z náss tím už počítali, a tak přijdou na sraz, až když se autobus chystá odjet.

Přemísťujeme se do Břeclavi, kde zasedám proti Johnu Woodoviz Norwiche, který na práci dojížděl vlakem do Londýna (teď jev důchodu a nedojíždí). Vypráví, že souprava Šachového vlaku je mnohemlepší než běžný anglický vlak. A že roční jízdné do Londýna stojí čtvrt milionukorun.

Mám bílé, hraji na výhru – ale někde to přepísknu a nakonecjsem vděčný za remízu. Ale aspoň se hrálo dlouho.

Poslední partii hraji proti Adrianu Unterlaggauerovi vzadu vkupé. Černými stojím hůř, pak vyrovnám, pak stojím na výhru, pak se to zvrtne anakonec mi uprostřed dumání spadne praporek. Naštvaný na nejhorší výkon vevlaku vůbec (mám tři a půl bodu a končím třiašedesátý) se přemísťuji dojídelního vagónu, kde u piva přemýšlím, že toho bylo dost a končím se šachy.

V ten okamžik si GünterHälsig vzpomene, že mám narozeniny a zakřičí nahlas „Happy Birthday!“.Snažím se naznačit, že nic slavitnechci, protože jsem na sebe naštvaný, ale to už ostatní zpívají „HappyBirthday“. Objednáváme tedy víno a víceméně rudý vzteky (na sebe, ne naostatní), mumlám, že jsem dojat, protože toto je nejšťastnější den mého života.Moc mi to nepomůže, stejně všichni chtějíslavit.

Naštěstí přijde Kolín, kde chci sám vyrazit na kešky auklidnit se. Vojta však říká, že mě v tom samotného nenechá a že místo,aby odjel s Pepou Bárou do Prahy, půjde se mnou do města. Naznačuji, že sechystám odlovit těžceindustriální keš, díky které z Kolína moc neuvidí, ale nedá se.

Jsme trochu opilí a výpočty finálních souřadnic nám fatálněnejdou. Když se vydáváme na souřadnice, které vypadají trochu uvěřitelně atrochu pochybně, volá Anička, že má pro mě a také pro Vojtu fantastický dárekk narozeninám.

Že by se mnou udělala rozhovor Česká televize. Ptám se, pročneodchytí někoho jiného, dozvím se, že nikdo jiný není. Tak souhlasím, že hnedjak odlovíme keš, tak poskytneme rozhovor. Prolézáme po kolejích a přes ostnatýdrát, když volá Česká televize, že jsou na kolínském náměstí a kde jsme my, žeby začali ten rozhovor. Říkám, že za dvacet minut budeme na náměstí, když těsněokolo nás projedou dva vlaky najednou a oba začnou najednou výstražně houkat.Paní redaktorka křičí, že nás neslyší. Navrhuji televizi, aby si našla někohojiného, ale oni nikoho jiného nemají.

Keš nenajdeme, což mě vysoce naprdne. Vojta chce hledat namostě, ale já pravím, že jsme slíbili tu televizi. Přeskočíme zeď s drátema míříme nanáměstí. Najdeme se s paní redaktorkou po telefonu, já zahlédnumanžele Popelkovi a ptám se, jestli by nechtěli hrát v televizi. Jendořeknu, manželé se vypaří.

Paní redaktorka s námi dělá rozhovor, jak se asinešachistka může bavit s šachistou o šachu. Snažím se být pouze skrytěsarkastický a tvářit se přiměřeně vážně. Vojta je mnohem profesionálnější, jevidět, že má v rozhovorech mnohem větší praxi než já.

Když pak skončíme a vytváříme písmeno H pro webkameruv Kolíně, ptám se, jestli se do sestřihu naše rozhovory dostanou. Vojta otom upřímně pochybuje.

Jdeme do pizzerie Vespa,kde se mi vedle růžového mopedu s výhledem na Labe, jen pár metrů od rekonstrukciprovádějících dělníků, konečně podaří spočítat správné souřadnice. Nasoukám dosebe velmi horké boloňské špagety a vyrážíme. Tentokrát bez problémů najdeme,zaloguji, Vojta fotí řeku. Přidáváme se k davu ostatních mířících nanádraží a mudrujeme, na koho se bude tentokrát čekat. Kupodivu na nikoho, vlakodjede přesně ve čtvrt na dvě.

Do Kolína jedeme v prázdném restauračním voze, kde panNavrátil (který sehrál stejně špatný turnaj jako já) vypráví různé moravskéšachové historky, které končí většinou tím, že se šachisté poperou anebo jedendruhého obere o peníze, popřípadě ho rovnou zabije. Sven přikyvuje, ale nevím,jestli rozumí.

V Praze vystoupíme, jdeme na vyhlášení a vytvořímevítěznou ozvěnu Svenovačtvrtého místa (uhrál jen o něco méně bodů, než všichni zbývající členovéjeho družstva dohromady). Belgický tým se poučí a začnoupovzbuzovat své hráče (je jich vyhlášeno mnohem více než našich – přecejenom hráli trochu lépe), což vyhlašování oživí.

Už chci jít domů, když se začnou udělovat i mimořádné ceny –a já vyhraji parkovací předplatné za narozeniny. Jásavě si zařvu nadšením,zatímco mi plná hala zpívá Happy Birthday. Vojta dostane alkohol tester zaNejvětšího pařiče. Pepa Bára, Günther Hälsig a pan Popelka jsou vyhlášeni už zasedmý ročník účasti. Pan Hälsig děkuje za hráče a spolu s ostatními hráčimě přijímá do rodiny.

Počkám, dokud vyhlašování neskončí, a jdu domů. Loučím ses Vojtou a jedu s kufrem na Můstek. Zklamání z výsledku kapánekustupuje – možná se šachy ještě nekončím.

Když sedím v autobuse, posílá Pepa Bára upozornění nasvůj blog se zážitkyz vlaku. Pročítám je, prožívám cestu ještě jednou a usmívám se. Jevidět, že generální ředitel EuroAgentur Hotels & Travel má literárnítalent.

Pondělí 16. 10. 2017

Z Bratislavy do Lednice

Ráno se s Vojtou sejdeme na snídani a vyrážíme nakešky. Procházíme středomořskouobytnou čtvrtí s příměsí východoevropských hal a skladišť. Vojta má tolikenergie, že chce vylézt i na třicet metrů vysoký komín, tam si sednout navrchol a v „klidu se zapsat do logbooku“, ale nakonec tuto představunerealizujeme. Motivujeme se, že dnes musíme vývoj turnaje zlomit a dostat sedopředu.

Pak se vrátíme na hotel, kde strávíme přebytečné minuty, pakpěšky na vlak. Dnes se fotí před lokomotivou, do čehož se mi moc nechce, alenakonec se nechámpřemluvit. Pak ke stolům – propadl jsem se do třetího vagónu a hrajis AnemouWalterem, drobným Holanďanem přímo z Eindhovenu (zatímco všichni jehokolegové na turnaji jsou z okolí tohoto města, on jediný je rovnou z něj).

Chci konečně bílými vyhrát, ale v sedmnáctém tahu měodvaha opustí a nabídnu remízu, která je přijata. Zatímco vlak manévrujeBratislavou, dávám si kávu a dozvím se, že vlak stíhá Švéd, který (jak je tov Bratislavě obvyklé) doběhl na poslední chvíli na Hlavnu stanicu, zatímcovlak odjížděl z Nového Mesta. Rovněž se dozvím, že se ve vagónu mezi prvnítřídou a jídelním vozem udělala díra a shromáždění pracovníci Českých drah přemýšlí,co s tím.

Dospějeme na Hlavnú stanicu, kde nastoupí opozdilý Švéd as časovým deficitem zkusí dohnat ostatní. Kvůli díře železničáři stáleještě přehazují vagóny, když začne další kolo. Hraji černými proti JonoviLomanovi ze švédského Lundu. Hraje se Morra Gambit, kde poměrně rychle zjistím,že jsem zapomněl teorii, zatímco bílý tahá tak nějak automaticky přirozenétahy, já musím pracně nacházet tahy, které na místě neprohrávají.V devatenáctém tahu ztrácím figuru, vzdávám se a hned, jak přeházený vlakvyjede z Bratislavy, jdu naštvaný na pivo.

Při popíjení sedím naštvaný sám a přitom poslouchám youtubera ustolu odnaproti, který snímá vlakna video („ale je to tak pomalé, že to musím desetkrát zrychlit, aby se něcodělo“), jak mluví o své práci.  Připadá mi, jako bych slyšel sales manageraz korporátního podnikového oddělení.

Vojta dopadne ještě hůř a prohraje obě partie – s panemPopelkou na čas, s GünteremHälsigem na vidličky. Tak nám to předsevzetí zlomit vývoj turnaje mocnevyšlo – respektive vyšlo, ale ne správným směrem.

Po delším vlakovém manévrování přistaneme v Břeclavi,nastoupíme do pronajatých regionálních autobusů (dopravní společnost do nichevidentně investovala) a přesouváme se busem do Lednice. Kdykoliv autobuszabrzdí, projede uličkou kufr na kolečkách.

Vystoupíme v lázních, zajdeme dopenzionu U Bohuša, ubytujeme se (výběr se opět povedl), zaplatímev hotovosti a přes poněkud předražený oběd jdeme na prohlídku zámku.Vojtovi v průběhu oběda volá šéf Vinnýchsklepů Valtice, jestli se k nim nechce podívat na vinné sklepy a takverbujeme česky mluvící osoby typu Svena Römlinga a spol. Průběh komentovanéprohlídky zámku mě utvrdí v názoru, že koupit ji byla asi chyba.

Jsem však poučen, že Lichtenštejnové po konci války dokázalipřed vystěhováním evakuovat z rodinné galerie všechny rodinné portréty až na tři(které by se museli zničit) a jedna paní v 19. století měla 24 dětí, z kterýchse dospělosti dožilo jen devět (důkaz toho, jak rizikové bylo dětství i prorodiny, které si mohli dovolit nejlepší lékařskou péči dané doby).

Kvůli pokročilému času záměr dojít pěšky do Valtic padne apojedeme jako skupina linkovým autobusem. Zatímco Vojta pokračujev dohadování detailů návštěvy a nahánění dalších účastníků, procházím meziskupinami šachistů lednickýmparkem a za mírného zájmu paní Popelkové sbírám kešky.

Před půl sedmou, už za počínající tmy, se sejdeme naautobusové zastávce, kde o nás anglický šachista prohlásí, že vypadáme, jako bynás maloměsto omrzelo, a tak vyrážíme za zábavou – načež přiznám, že je tov podstatě pravda.

Ve Valticích vystoupíme za tmy a Vojta nás temnými ulicemivede ke sklepům, kde na nás skutečně čeká průvodce. Následuje prohlídka sklepů,ochutnávka deseti vín(nakonec sedmi bílých a tří červených). Průvodce hovoří dobře a vesele (SvenRömling nechytá technické termíny), Vojta přidává své vinařské znalosti (takžese občas strhne vinařská diskuse), já popíjím a pojídám. Dozvím se tak, že lidémají většinou zájem o vína sladká, z Makedonie je možné dovézt víno zasedm korun za litr a znalci preferují česká červená vína (zrají v sudu)před bílými (zrajícími v nádržích).

Před desátou vyvoláme s Pepou Bárou časovou tíseň, jakože musíme na autobus, proběhne spěšný nákup vín a zrychlený pochod na autobus.Ten na nás čeká, jen se panu řidičovi nelíbí Vojtova otevřená láhev. Kupodivubez problémů přijíždíme do Lednice, a zatímco Vojta s dalšími dvěmašachovými kolegy popíjí na zápraží stále ještě otevřené víno, já jdu spát.

Ve vlaku popáté III

Neděle 15. 10. 2017

Z Trenčína do Bratislavy

Protože je snídaně až od osmi, probudím se v šest apíši deník. Pak v sedm vyrazíme s Vojtou na kešky. Procházímenádražím, kde si v místní non-stop herně Vojta chce koupit kávu. Nacházímetam manželský pár, co ve čtvrt na osm ráno pije druhou borovičku, pána, conechce stát ve frontě a tak si rovnou objedná hned dvě, a také méně nežpatnáctiletého Roma, sedícího u hracího automatu, který mačká čudlíky a nejspíšsní, že vyhraje nějaké peníze (ale nevypadá to tak). Vojta se s prodavačemnedohodne, tak zamíříme na nádraží, kde si koupí kávu z automatu. Odlovímekeš u trenčínskéhozimního stadionu (pro mě druhá keš, kterou jsem u tohoto stadionu na tototéma odlovil) a vyfotíme se u sněhu, který tam nahrnula rolba z ledovéplochy. Pak lovíme kešky podél hráze kanálu,co třicetikilometrovým korytem přivádí vodu do místnívodní elektrárny.

V osm se vracíme na snídani, kde potkáváme ruskéhospolubydlícího. Vojta na něj mluví rusky, já anglicky, protože rusky mluvitnechci.

Sbalíme a jdeme na vlak, kde si na šachovnici sednemeproti sobě. Za minutu jsme hotovi (remíza), sbalíme partiáře a jdemedebatovat dovozu rozhodčích, kdo s kým žije, kdo s kým chodí a kdo s kýmnežije, kam by se mělo a nemělo jet na výlet. Dostávám spousty informací, kterébych radši asi nechtěl slyšet.  Pavel Matocha ukazuje na mobilu slánskoupunkovou skupinu Totální nasazení, kteréAnna Pošvicová, co několik měsíců žila pankáčským životem, nezná – patrněproto, že nepogovala ve Slaném. Když ostatní partie začnou končit, přesuneme sedo jídelního vozu, kde popíjíme až do příjezdu od Bratislavy- Nového Mesta. Přisedne si k nám pan Navrátil a pánoviz východního Německa vypráví anglicky veselé historky o životě naprávnické fakultě za socialismu. Například, jak zařídil pankáčské kapele nafakultě zkušebnu. Na Youtube najde ukázky a pouští je. Pán namítá, že toto nenížádná hudba – poslední dobrá hudba byli Beatles za jeho mládí (k čemužutrousím, že v té době měli starší lidé na Beatles úplně stejný názor jakoon nyní na pankáče). Když vystoupíme z vlaku a s kufry táhneme na hotel,mumlám mezi zuby, že dle mých zkušeností to za socialismu zase tak velká srandanebyla.

Ubytujeme se, jdeme na oběd, kde jím daňkas karlovarskými knedlíky. Je to dobré, i když cena je poněkud vysoká.Vojtovi jeho jídlo rovněž chutná, vychvaluje ho do nebes a servírky se ptá, kdotak dobře v hotelu vaří. Dozví se, že „naši kuchári“.

Cestou na tramvaj se stavíme v blízkém obchodním centruPolus, kde Vojtakoupí dvě slovenské detektivky (vždy si v SR kupuje detektivky). Jedemetramvají do centra, kde lovíme kešky a snažíme se setkat s Pepou Bárou,který si jde zaplavat, jelikož trénuje na triatlon. Navštívíme Modrýkostel, který nás vzhledem překvapí. Spatříme i sochu Maríny, kteráje ve třech dalších městech a u dvou z nich je keška, jen v severní Korejikupodivu není. Po průchodu radnicísi sedneme na lavičku a Vojta si dá slivovici a šlofíka.

Projdeme historickým centrem, Pepa Bára stále nikde, tak sisedneme v kavárně pod jeho hotelem a čekáme, až se vykoupá. Vojtovi nenímoc dobře, tak zkouší další slivovici. Když nám Pepa Bára zavolá z bazénu,dozvíme se, že není v hotelu nad námi, ale v Pasienkácha míří k nám. O půl hodiny později skutečně dorazí a jdeme na večeřik Divnému Jankovi. Cestou odlovíme poslední keš na velmi betonovém Náměstísvobody.

U DivnéhoJanka, kde stvořili slovenskou národní hymnu, popíjím české pivos limonádou. Přitom mumlám, že je strategická chyba opírat se do slovenskéhopiva, když se stejně skoro všude točí české. Pronáším teorii, že export naSlovensko je nyní mnohemvětší než za federace, na Slovensku se pije české pivo, kouří českécigarety, sledují filmy v českém znění, čtou české knihy, jezdí sev českých tramvajích a autech, zatímco do českých zemí míří slovenskýlidský i finanční kapitál (Penta, J&T). To by normálně za federace patrněvyvolalo nepokoje či bojkot, ale protože je slovenský národ samostatný, tak tonikomu nevadí (a komu to vadí, nedává to znát). Vojta si zkouší spravit žaludekslivovicí, Pepa Bára pije vodu. Zatímco dojídám živáňskoua Pepa Bára halušky, Vojta složí u svých halušek příbor, rezignuje a jedemedomů.

Zatímco Vojta míří do hotelové restaurace spravit se pivem,já jdu na pokoj dopsat deník a připravit se na zítřejší den.

Sobota, 14. 10. 2017
Z Olomouca do Trenčína
Na snídani jdeme hned v sedm hodin ráno, pak vyrážíme do Olomouce na kešky směrem na Klášterní hradisko. Za světla nám jde lov výrazně lépe – dokonce i počítání kupolí na plotě u chrámu svatého Gorazda, který v roce 1939 otevřel biskup Gorazd – ten stejný biskup ruské pravoslavné církve, který v Praze přechovával parašutisty, byl Němci popraven a stal se sám svatým (Gorazdem II.). Tady výpočet konečných souřadnic vychází k hotelu, takže se vracíme, odlovíme, dobalíme a jdeme na desátou k vlaku.

Jenže ten odjíždí až v jedenáct. Zkoušíme dát do něj kufry a lovíme vlak na olomouckém nádraží, ale nakonec se neodvážíme přejít koleje a překročit snad všechny možné drážní předpisy. Tak dáváme kufry do úschovny za 90 korun a procházíme novou Olomoucí, kde jsou další kešky, včetně včerejší kavaleristické, kterou jsme ve tmě nenašli, ale přes den ten správný beton ano. Zatímco si Vojta v drogerii kupuje vodu na holení, pouští se se mnou do debaty dvojice Svědků Jehovových, jestli lidstvo čeká světlá budoucnost. Všichni se shodneme, že ano – ať už to způsobí Bůh či lidstvo samo, takže můžeme vyrazit na nádraží.

Na nádraží dáme poslední kávu, pak běžím k panu Herejkovi nahlásit tým a usedám za stůl devatenáct proti panu Kasíkovi z Plzně, který je rodák z Klatov a byl vojákem v Žilině. Černými získám určitou výhodu, ale ta se rozplyne, tak remíza. Pak pan Kasík dělá rozhodčího ve vagóně a přitom mi vypráví o šachách a o běhání. Vojta mezitím bojuje jako lev a vyhrává. V dalším kole, u Lhotky nad Bečvou, zasedám proti Leifu Jonssonovi (nasazenému jako číslo 71) z Lundu. Bílými získávám pěšce, pak ho zase ztrácím a další remíza.

Ostatní ještě hrají, tak jdu s panem Kasíkem na pivo, sednout si do zadního vagónu Petrosjan, kde jsou zamčené kufry a jinak nikdo. Pan Kasík vypráví o sportu, vojně, provozování věznice, životě a šachu. Vojta bojuje jako lev a tentokrát v nejdelší partii kola prohrává.

Měníme lokomotivu a čekáme na volné koleje. Dopiji pivo, rozloučím se s panem Kasíkem a jdu hledat Vojtu, kterého nacházím, jak s Günterem Hälsigem panákuje slivovici. Pan Hälsig má rozdávací náladu a nabízí slivovici i mně. Odmítám ji, stejně jako následnou kávu. Pak na obzoru zahlédnu siluetu Trenčínského hradu a to už přijíždíme do stanice – takže pan Hälsig s Vojtou pijí horkou kávu, jak nejrychleji mohou.

Vojta plánoval výlet vlakem a zpět pěšky, ale z toho kvůli pokročilému času (15:45) nic nebude. Tak jdeme do penzionu dát si věci. Penzion je moc pěkný, pochvalujeme si, jak jsme ho pěkně vybrali. Pak směřujeme do hotelu Elisabeth (pojmenované po rakouské císařovně Sissy) vyzvednout Pepu Báru. V hotelu se společně s ostatními stavíme na halušky. Kdosi na internetu najde, že dnes hraje doma Trenčín, což Vojta chce potvrdit od obsluhujícího personálu. Slečny číšnice to nevědí, protože je místní fotbal očividně nezajímá, a k větší aktivitě je nevyburcuje ani Vojtovo divení: „jak je to možné? Vždyť jste nejlepší hotel!“

Nakonec se dozvíme, že sedmý Trenčín skutečně hraje s poslední Senicou, ale poté, co jsme vybúzovali všechny přítomné, na fotbal stejně nejdeme. A tak neposílíme oněch 1800 diváků, co na utkání šli.

Rovněž se dozvíme, že zítra hrajeme spolu. Zaplatíme v restauraci a vycházíme k hradu, kde naleznu první kešku na plotě, zatímco mám za zády frontu na prohlídku s mnoha dětmi, které stát ve frontě nebaví a tak se honí okolo a čůrají z kopce dolů. Varuji Svena, co na hradě uvidí, pak s Vojtou a Pepou Bárou obcházíme hrad třešňovým sadem, kde nerostou třešně, a nacházíme druhou keš u horních hradeb. Pak zamíříme na Cintorín hrdinov SNP věnovaný Němci dopadeným a zastřeleným partyzánům (včetně zajatců z Francie a USA), kde po chvíli šátrání nalézám třetí keš. Pak sestupujeme okolo mohutných vil (o kterých se později dozvíme, že si je nad městem postavili hokejisté z NHL), podél dětí sáňkujících z kopce na skateboardu (s dopadem na záď na asfaltovou silnici) sestoupíme do města, kde pod výkladem u sázkové kanceláře nalézám další kešku. To už máme hlad, tak pátráme po pivovaru, kde jsme posledně seděli s velmistrem Hortem. Místo toho najdeme Trenčianský Oktoberfest, kde ve stanu v ukrajinských barvách sedí dvě kompletní rodiny, kterým hrají německé pivní šlágry a čepují česká piva. Piji Zlatého Bažanta (jediné prodávané slovenské pivo) ke grilované jitrnici, zatímco si Vojta pochvaluje pěnu na Březňákovi. Pepa Bára pije vodu. Oba jedí tlačenku, ke které mají různé výhrady (příští den se ukáže, že oprávněné).

Dopijeme piva (s překvapením zjistím, že v mém případě už třetí), zaplatíme a cestou přes rozkopané centrum se stavíme v prodejně čokolád, kde kluci pijí kávu a jedí bonbóny, které jim lahodí, přičemž Vojta zkouší vyfotit půvabnou servírku, ale ta nechce ani za cenu vyšší útraty. Navíc na dotaz, odkud bonbóny jsou, prozradí, že z Čech, konkrétně z Tábora. Překontrolujeme to, zaplatíme a bez fotky servírky jdeme dál.

Pepa Bára mizí v hotelu, my míříme k Silbersteinovi, kde nás v roce 2014 při hledání keše vyrušila policie. Dnes najdu krabičku na první nahmátnutí – asi mám větší kliku. Nově postaveným železničním podchodem podejdeme skrz nádraží trať a před penzionem odlovíme poslední keš.

Pak se zkouším přesvědčit k psaní deníku, ale jsem na psaní příliš líný, tak jdu raději spát.

Pátek, 13. 10. 2017
Z Prahy do Olomouca

Z Kladna tentokrát jedu autobusem – od té doby, co nám zavedli PID, to jezdí jako blesk. Bez problémů se dostanu na Hlavní nádraží, kde si mě hned u příjezdu fotí Anežka. Po přihlášení se dozvídám, že mám jít na čtvrtou kolej, kde jsou místo vlaku zatím jen kufry.

Nechám s pány bagážisty svůj kufr a vracím se zpět na snídani. Dozvídám se, že obědy letos v jídelním voze nebudou – trasy jsou na ně příliš krátké. Nabízenou návštěvu zámku Lednice si napoprvé nekupuji, protože vím, že se tam Vojtovi Trochtovi nechce – a tak si ji tedy koupím, až když si ji pořídí Vojta, protože si myslel, že jsem si ji určitě koupil.

Bavím se s panem Syslem – který turnaje občas končí dříve, většinou tehdy, když se místo vlakem do Prahy rozhodne raději odjet metrem domů, Anežka představuje svého přítele Nicolase, s kterým se seznámila na loňském šachovém vlaku. U jídelního stolu probíhá bitva o kávu, která permanentně dochází a je s potížemi doplňována. Pak proběhne slavností zahájení, kde se projevy v češtině i v angličtině čtou z papírů – což překlad usnadňuje.

Přemlouvám Svena Römlinga, aby vstoupil do našeho družstva s Vojtou, což nedá moc práce. Pak už se všichni přemístí na čtvrtou kolej, kde už stojí vlak.První kolo hraji černými s Antoinem Castillonem z Lyonu. Oficiální ELO 1000, hraje však lépe, takže ho před Kolínem nakonec utluču trikem. Druhé kolo hraji bílými s osmým nasazeným Jeanem Hermanem z Belgie, člena mužstva městečka u Bruselu, které letos na šachový vlak vyslalo nejméně sedm lidí. Na začátku se držím celkem dobře, pak stojím hůř, pak ještě hůř, pak prohraju v časovce.

Přemlouváme ke vstupu do mužstva Pepu Báru (na počátku přítomného s rodinou) a pana Navrátila. Vojta kupuje láhev vína na oslavu zahájení turnaje, Sven vymýšlí název družstva Freundba – podle německého Freundschaft a nepochybně českého Družba. Zkoumám u Svena, jestli je možné jít na Bundesligu na Leipzig RB – bez problémů ano. Pan Navrátil vypráví historky ze své seminární práce o marxismu leninismu, kde prostřednictvím UFO vyvracel s kamarádem Archimédův zákon.

Jdu zapsat mužstvo, ale už jsme v Olomouci a pan Herejk odkládá zápis na ráno.

Odtrhneme se a mířím se Vojtou do námi zvoleného hotelu. Bez problémů najdeme, ubytujeme se a jdeme na oběd, ke kterému popíjíme pivo Václav. Pak se jdeme podívat do centra, cestou sbíráme kešky a na chvíli uvázneme ve Svatováclavském pivovaru, kde rovněž pijeme pivo Václav, které je však jiné než v hotelu. V centru se telefonicky s mírnými potížemi potkáváme se Svenem (památek i historických náměstí je v Olomouci tolik, že je celkem problém se u některé z nich potkat). Vojta obzírá prodejnu olomouckých tvarůžků, přemýšlí, že by koupil jeden kilogram, ale nejspíš by ho zabili strážci zavazadel ve vlaku. Náměstí je plné naháněčů politických stran, které rozdávají různé věci potencionálním voličům. Sven takto dostane tašku s chlebem od KDU-ČSL. Namítám, že nemá volební právo.

„Volební právo nemám,“ přiznává Sven, „zato mám chleba.“

Při courání městem narazíme na kavárnu, kde Pavel Matocha hlídá kočárek Anny Pošvicové, která se zašla podívat na výstavu grafik pětaosmdesátiletého Jiřího Suchého. Organizuje večeři v humřím baru, kam se nám s Vojtou tedy moc nechce. Pak musí jít vyzvednout nejstaršího syna Bena na nádraží, tudíž předává kočárek vlakušce se slovy, že je to převozníkovo veslo a pokud vlakuška příběh o převozníkovi nezná, že jí to někdo z nás určitě vysvětlí. Když zmizí, vysvětlíme vlakušce příběh o převozníkovi a necháme ji s kočárkem v kavárně. Pak se odtrhneme od vlekoucí se skupiny a jdeme se mrknout na synagogu, kterou Němci vypálili už 15. března 1939 a nic z ní nezůstalo. Pokračujeme městskými sady, které tu vystavěli místo hradeb, a libujeme si, jak se město za posledních dvacet let změnilo k lepšímu. Jen sběr kešek nám jde hůř a hůř – ve tmě se prostě hledají špatně. Cestou volají z hotelu v Bratislavě, že jim vybuchl plyn a nemají čím topit. Když dojdeme na hotel, Vojta přes cestovní servery rychle hotel přeobjedná. Libujeme si, jak internet proměnil dramaticky cestování k lepšímu, co všechno dovede booking.com, google maps a taxislužba Uber. Pak dopijeme pivo Václav a jdeme na pokoj. Volám manželce, pak píšu deník. V deset mám hotovo a mohu jít spát.

Hurá!

Sobota 23. 9. 2017
Na parkoviště v Plavech přijíždíme krátce před desátou, poté co jsme v proslulém pekařství v nedalekém Držkově koupili svačinu. Na místě už postává několik rozhlížejících se osob, nepochybně šachisté. Vylezeme z auta – já, manželka, prostřední syn Hynek a nejmladší Vašík. Zdravíme ostatní a já začnu nenápadně hledat kešku na nedaleké ceduli. Ze svého jihokorejského SUV vyleze Pavel Matocha, odněkud se vynoří David Navara a část jeho příbuzenstva, z vlaku přicházejí šachoví příznivci – děda s vnukem. Manželka jde koupit do nedaleké prodejny máslo. Snažím se s kluky hledat kešku, ale moc to nejde – k prodejně jezdí v sobotu dopoledne poměrně dost lidí, které nyní posílili šachisté, a já mám vlčí mlhu.

Tak to vzdáváme, Anežka pořídí pár fotografií a vyrážíme na pěší túru k hradu. Velmistr mi sděluje, že můj blog čte, sám by ten svůj psal, ale vadí mu některé jízlivé komentáře, s kterými nesouhlasí a nedá se s nimi soudně diskutovat. Ptám se ho, jestli četl Cryptonomicon od Neala Stephensona, konkrétně tento (volně přeložený) citát: “Diskutování s anonymními cizinci na internetu je předem ztracená hra, protože se diskutující téměř vždy ukáže být sebejistý teenager, který má nekonečně mnoho volného času – anebo je od něj k nerozeznání“. David Navara kultovní román podnikatelů v moderních technologiích nečetl, místo toho mi prozradí pár obratů, které měl připravené do blogů, které asi nevydá. Tahám z něj, co se dělá na šachovém soustředění české reprezentace, kdy se sportuje a kdy se trénuje. Jestli se přednášející velmistr neobává, že mu ostatní jeho analýzu shodí (neshodí, pokud ji má dobře připravenou a ověřenou počítačem).

Jdeme svižným tempem a rodina začíná zaostávat, tudíž se k ní připojuji. V čele letí velmistr, Pavel Matocha a Anežka, co dělá fotky, pak se táhne dav různě rychlých chodců a šachistů, na chvostu jsme my. Jdeme kolem hostince, který je zavřený, protože majitel nechtěl evidovat elektronicky tržby. Vcházíme do lesa, kde se objeví první mochomůrky. Manželka hraje s kluky hru, kdo jich uvidí nejvíc, ale když jich každý napočítá dvacet, tak je to přestane bavit.

Pavel Matocha zpomalí a začne do mě hučet, že mám udělat šachovou keš, aby se projekt sloučení šachu a geocachingu konečně rozběhl. Namítám, že za šest let sbírání kešek jsme zatím žádnou neudělali a že jsou lidé, kteří ji určitě udělají lépe. Procházíme okolo zavřeného stánku u studánky, který vycházel z podnikatelského nápadu, že majitel nechá zboží, které si procházející vezmou a ještě za něj zaplatí. Podle P. Matochy tam stánek nebyl dlouho, protože při prvním křtu (v roce 2015) tam ještě nebyl a v roce 2017 už také ne. Kdosi pronese, že spoléhání na poctivost lidí se nevyplácí. Argumentuji, že lidé ve skutečnosti poctiví jsou a uvádím příklad z knihy Freakonomics, který skutečně fungoval.

A protože hodláme sbírat kešky, čas od času nenápadně mrknu za lavičku, kde hledám čísla na výpočet finálních souřadnic. Při jednom z mrkání mě zachytí Anežka, takže vypadám trochu divně (ale číslo zjistím). Souřadnice se mi podaří dát dohromady a tak mizím s Hynkem v lese, zatímco kolona jde dál. Najdeme poklad, zapíšeme se, a protože je nedaleko druhá, začneme k ní stoupat. Chybí nám nějakých čtyřicet metrů, když zavolá Pavel, kde jsme, že oni jsou na mostě a chtějí se fotografovat. Zakleji mimo služební telefon a jdeme se fotografovat na mostě. Z mostu se vyráží na hrad, s Hynkem a Vašíkem odbočíme a odlovíme kešku v pařezu, když mi znovu volá Pavel, kde jsme, že se budeme fotografovat v hradu. Jdeme se tedy fotografovat k hradu. Počasí se zhoršuje, asi bude pršet.

Tady je už Anička Pošvicová, co přijela autem s miminkem, knihami, sektem, kelímky a tričky. Křtí se Můj světový šach, jejíž název vznikl prohozením slov první knihy Můj šachový svět a Pavel Matocha je zvědavý, jak se tato kombinace změní u názvu třetí knihy. Při křtu odletí korek vysoko na hradby, kluci se vydají ho hledat, matky a dědové na ně volají, že je to nebezpečné a že by tam neměli chodit, ale kluci tam stejně vylezou a špunt najdou. To už začne krápat. Anička rychle balí, vydává se do auta, kam s ní směřuje i Anežka a několik dalších lidí, velmistr, Pavel a zbytek výpravy se zrychleně vydává k soutoku do Spálova, zatímco naše rodina zůstává a půjde vlastním tempem.

Cestou ze zříceniny poučujeme kluky o hlavních dobyvatelích českých hradů – husitech (na dobývání měli dost času) a Švédech (měli palebnou sílu a šli po penězích), přičemž některé hrady byly dobyty oběma skupinami, čímž jejich historie často končí. Navarov patří k nim, jen ho místo husitů poprvé dobyla vojska (husitského krále) Jiřího z Poděbrad.

Pak však sestoupám pro keš k řece, tu dvacet minut marně hledám a pak několik kilometrů okolo mostu Járy Cimrmana stíhám rodinu. Když ji dostihnu, jsou ostatní šachisté daleko vpředu a tak se vlečeme za nimi, občas sebereme keš a jdeme dál. Poprchávání se mění v déšť. U Spálova seberu keš věnovanou železničnímu neštěstí u Spálova a pak už přicházíme s hodinovým zpožděním do restaurace. Ostatní jsou již po jídle a chystají stoly k simultánce. Objednáváme si jídlo a zasedáme k hraní – z šesti šachovnic tvoří Špačkovi (já, Hynek, Vašík) polovinu hráčů. Účastníci si mohou vybrat barvu figur – Pavel Matocha si bere bílé a začíná 1. g4, všichni Špačkovi si vezmou černé.

V zahájení mi velmistr odbočí, v pozici se nezorientuji správně a pak se má pozice jen zhoršuje. Zjišťuji, že hra Davida Navary je v úplném rozporu s jeho povahou. Zatímco povahově je příjemný a přátelský, šachově jsou jeho tahy nepříjemné a agresivní. Dostávám se do špatné pozice, když přinesou jídlo. Kluci mají o několik figur méně, energicky však hrají dále. Já se trápím, mám hlad a dva metry ode mě mi chladne jídlo a pivu padá pěna. Vydržím trpět jen pár tahů, pak se jako první vzdávám a jdu obědvat. Kluci vydrží dlouho a hrají až do matu. Poslední zbude Pavel Matocha, který remízuje ve věžové koncovce.

Pak se vše začne rychle balit a mnoho lidí se souká do Aniččina auta, aby popojeli do Plav a rozjeli se k domovu. Magda se zkouší někam vnutit, ale místo v kufru zabere kočárek. Zůstáváme tak s dědou a vnukem a čekáme na vlak o páté. Přesedneme ke krbu, kde je větší teplo, popíjíme, diskutujeme a já zapisuji nalezené kešky. Venku prší.

V pět vyběhneme na velmi naplněný vlak o páté a přemístíme se do Plav. Když přejíždíme místo železničního neštěstí, souprava Regionovy začne divně rachotit. Dopadne to však dobře, dojedeme do Plav bez havárie a zadarmo, jelikož nám nikdo neprodá lístky.

Zatímco děda s vnukem pokračuje na nádraží, odkud pojedou vlakem do Prahy, my jdeme na parkoviště, kde jsme začínali. Parkovací plocha je úplně opuštěná, tak juknu za ceduli – a hele, keš je tam, kam jsem se nedíval. Zapíši se, moje nálada stoupne, tak sedneme do auta a vydáme se domů.

A je tu další rok a další finanční zkouška, tentokrát o titul CIPM (Certificate in Investment Performance Measurement – česky tedy něco jako Certifikát v měření investiční výkonnosti). Tentokrát je středa 29. března a testován budu sám, počítačově, přičemž pro CFA Institute (který zkoušku organizuje) testování provádí minnesotská společnost Pearson VUE, jejímž českým zastoupením je společnost Gopas, sídlící v bývalém Chemapolu v Kodaňské ulici.

CIPM má sice dvě části (dělá se tedy standardně dva roky), ale já jako držitel titulu CFA mám právo zkrátit si studium na rok a absolvovat rovnou zkoušku na expertní úroveň. Ta trvá tři hodiny, během kterých budu muset vybrat správnou odpověď na 80 otázek z dvaceti případových studií, zabývajících se výběrem a posouzením investičních manažerů (40 % otázek, tedy osm případů), mezinárodními vykazovacími standarty GIPS (20% otázek, čtyři případy), etikou (15 %, tři případy), měřením výkonnosti (10 %, dva případy) a vysvětlením, čím byla výkonnost způsobena (performance attribution, 15 %, tři případy). Když uspěji, zaplatím roční členské příspěvky a věnuji dostatečný čas dalšímu vzdělávání, obdržím další titul, který si budu moct dát za jméno a přiřadím se zhruba k 600 lidem na světě, kteří mají současně titul CFA a CIPM.

Zkouška je od devíti, přítomen mám být čtvrt hodiny předem, vlak mi však přijel do Prahy před osmou. Vystoupil jsem v Dejvicích, přestoupil na Áčko, dojel na Náměstí Míru, a protože bylo jen něco po osmé, začal se brouzdat Vinohrady pěšky. Plánoval jsem si někde koupit kávu a zabít čas, ale bylo buď zavřeno anebo fronta, tak jsem si nic nekoupil. A protože mi pořád ještě zbývalo dost času, tak jsem si sedl před budovou na lavičku, spustil tablet a začal řešit šachové úlohy.

Na zkoušku jsem se přihlásil koncem listopadu, učební materiály obdržel začátkem prosince. Odvolal jsem zimní dovolenou s rodinou (budu se přece připravovat na zkoušku) a začal se učit tempem přivyklým na dril CFA a před koncem prosince měl materiály projeté a prozkoušené – nějak mi nedošlo, že místo obvyklých šesti tlustých knih mám prostudovat jen jednu (i když zhruba devět set stránek tlustou). Před Silvestrem jsem byl hotov – a do zkoušky zbývaly ještě tři měsíce.

V 8:35 jsem rozeslal SMS, že jdu na to, vlezl do budovy, oznámil vrátnému, kam jdu. Ten mě poslal k výtahu a odtud pak výtahem z přízemí malou odbočkou přes sklep a garáže vzhůru do GOPASu! Spolu se mnou do GOPASu překvapivě vystoupilo více lidí, všichni však na různá školení, žádný na CIPM. Vystál jsem si frontu a ohlásil, že jsem objednaný na zkoušku a slečna recepční mě poslala občerstvit, než přijde kolegyně, co má testování na starost.  A tak jsem prošel chodbou, kde se počítačově školilo na všechno možné, vyhledal nápojový automat a začal se místo placené kávy nalévat zdarma čepovanou Pepsi Colou.

Dal jsem si tedy měsíc pauzu (během kterého jsem přečetl kvanta jiných knih) a pustil se do materiálů znovu počátkem února. Abych nezlenivěl, hrál jsem po večerech ještě týmový přebor Prahy, k financím se dvakrát denně udržoval v šachové kondici luštěním šachových úloh, a aby míra stresu zbytečně neklesla, ještě jsem začal uvažovat o změně zaměstnání.

Po třech kalíšcích Pepsi a šťastném nalezení toalety (je vesele označena ve stylu amerických počítačových firem) se vracím občerstven k recepční. Tam už je kolegyně, co má na starosti testování, dá mi podepsat protokol ke zkoušce a odebírá všechny moje věci (včetně kapesníků, peněženky i klíčů) s výjimkou kalkulačky (bez obalu). Dostávám fixy, smývatelnou desku, na kterou mohu psát, krabičku papírových kapesníků, špunty do uší a traktoristická sluchátka na uši. Ještě ráno před zkouškou jsem na stránkách CFA zhlédl instruktážní kreslené video a tak nejsem ničím překvapen. Slečna mě zavede do úplně prázdné testovací místnosti, kde si mohu luxusně vybrat některý z pěti volných počítačů. Vybírám si ten prostřední, slečna spustí testovací program a pak mě opustí s tím, že kdybych něco potřeboval, tak mám zdvihnout ruku. A nechá mě samotného a je to na mně!

Koncem února jsem s druhým přečtením knihy hotov. Protože se mi nechtělo číst knihu potřetí, začal jsem procházet jen úlohy – na internetu i v učebnici a to znovu a znovu. Zkoumal jsem, zda mám lepší výsledky, když v šachách den předtím prohraji anebo vyhraji, když hraji den předtím krátce anebo dlouze, když to vypadá, že mě do nové práce vezmou anebo nevezmou, když finanční trhy rostou či klesají – ale na konci to bylo stejné. Protože CIPM je méně známý než CFA, chodí na něj méně lidí a existuje méně doplňkových materiálů (a ty jsou celkem drahé). Měl jsem tedy jen oficiální materiály, které jsem prošel sedmkrát či osmkrát, úplně popsal sešit a na konci znal otázky i odpovědi skoro nazpaměť.

Postupuji zkouškou, zatrhávám vždy jednu z tří nabízených možností (za špatný výběr se body nestrhávají), když se dveře zkouškové místnosti otevřou a vejde slečna s dalším adeptem, který zasedne doleva k oknu, a slečna mu začne spouštět testovací program. Koutkem oka to sleduji a jsem překvapen – nebylo v instruktážním videu, že mám být v místnosti úplně sám? Pán začne něco vyťukávat do klávesnice. Dochází mi, že nedělá CIPM, ale nějakou jinou zkoušku. No nic, pokračuji dál.

V pátek před zkouškou jsem v práci oznámil, že chci dát výpověď, potvrdil novému zaměstnavateli, že o jím nabídnuté místo stojím a emociálně poněkud otřesen (měním práci po 22 letech) jsem začal čerpat dovolenou a zahájil poslední kolo přípravy. Znovu jsem si prošel učebnici, znovu si udělal testy. Za padesát dolarů jsem si zaplatil závěrečný test od dodavatele doplňkových materiálů a udělal ho s celkem dobrým výsledkem. Přitom jsem si obstarával náležitosti pro nového zaměstnavatele. 

Pak se dveře zkušebny otevřou znovu a vejde slečna s další dívkou. Ta si sedne na kraj doprava, slečna jí spustí testovací program a dívka začne tlouct do klávesnice. S překvapením zjišťuji, že mě to ruší. Dělám jakoby nic, ale čím víc se na to jako nesoustředím, tím víc mě to ruší. Pak mi to už docela vadí. Přemýšlím, co dál, a v tom si všimnu přidělených traktoristických sluchátek. Nasadím si je na hlavu a přemýšlím, jestli vypadám jak Otík z Vesničky mé střediskové. V každém případě se (jako v Menzelově filmu) najednou rozhostí ticho. Vrátím se k textu a pokračuji dál.

Pražský šachový přebor měl týdenní přestávku (datum zkoušky jsem takto vybral úmyslně), v úterý (den před zkouškou) jsem však šel normálně učit finanční gramotnost a po ní rychle spěchal do šachové kavárny na simultánku s Viktorem Lázničkou, kterému jsem pětistovkou sponzoroval  rapid v Talově memoriálu. Velmistr Láznička mě za padesát minut shodil na čas (v tu dobu byla moje pozice nejspíš prohraná), tudíž jsem stihl vlak domů a mohl se včas jít vyspat.

S pomocí sluchátek jsem v půlce časového limitu s testem hotový. Přepnu se tedy na začátek, procházím test znovu a snažím se najít chyby. Po 45 minutách jsem na konci a potřetí se mi to číst už nechce. Uzavírám tedy program, snímám si sluchátka, když co to – slečna je tu a ptá se, jestli končím? Říkám, že ano, a zkoumám, jak to poznala. Říká, že jsem zvedl ruce. Nejsem si toho sice vědom, ale vše zavírám a se sluchátky v podpaždí (jako každý správný traktorista) jdu za slečnou. Odevzdávám věci, beru si své, podepisuji zkouškový protokol (podle něj dělalo CIPM v Praze zhruba deset lidí) a jdu ven.

Mám před sebou mnoho práce: Jet do Černošic vyzvednout pár kešek. Na šestou se vrátit na besedu se Sergejem Movsesianem, kterému jsem pětistovkou sponzoroval Aeroflot Open. A od osmi pak s nejstarším synem a jeho spolužákem vyrazit na předpremiéru Ghost in the Shell, kterou pořádá v komiksu podnikající kamarád.

No a zítra do práce dát slíbenou výpověď.

Je pondělí 6. června odpoledne, David Navara má s Richárdem Rapportem bílé, pan Votruba mě po včerejší pochodové simultánce zdraví jako starého známého a já po mnoha letech zírání na dubové dveře VIP (v Michnově paláci za komentátorským sálem) sedím za těmi dveřmi!  Dostal mě tam Pavel Matocha, podle mého ze tří možných důvodů:

–          Z kolegiální vděčnosti za včerejší tlumočení a tahání Garejevových tahů.

–          Z ďábelské vypočítavosti, protože po mně chtěl, abych mu zkorekturoval zítřejší článek do Lidových novin (jenže na češtinu je mnohem větší odborník moje manželka).

–          Z lidského soucitu, protože poznal, že mám hlad (předání VIP pásky doprovodil slovy: „Na, běž se najíst!“).

Tak tedy sedím na sofa, konzumuji studený koláč quiche a popíjím moravské bílé víno. Přímo proti mně sedí Jovana Vojinovičová (Rapportova srbská přítelkyně) a studuje skripta v latince (možná v chorvatštině?). Očividně ji to moc nebaví, protože neobrací stránky. Po její pravici Pavel Matocha koriguje již zmíněný článek do zítřejších Lidových novin. Za nimi po pravici stojí u stolku manželé Sergej Movsesian a Júlia Kočetková a tiše večeří. Ještě o kus dál stojí velmistr Hort a žvýká kuře.

Je klid. Pak se otevřou dveře, vejde Petr Boleslav a řekne: „Kruci, teď to David pěkně zahrál!“

Jen to řekne, Movsesianovi a Pavel Matocha nažhaví mobily a začnou studovat pozici. Vojinovičová odvrhne skripta, mrkne na mobil a dá se do anglického hovoru s Pavlem Matochou. Ve stejném jazyce navrhuje tahy i Sergej Movsesian. Vzadu velmistr Hort říká česky: „A co zahrajete na Va7, panstvo?“

Odpovídá česky Júlia Kočetková, její manžel v debatě s Jovanou přechází plynně do srbštiny, Petr Boleslav sedí u počítače u vedlejší místnosti a česky hlásí další tahy. Velmistr Hort mává bojovně nožem a vidličkou: „Va7, panstvo, to je ten tah!“

Uplyne pár minut.

Pavel Matocha potvrzuje smrt Viktora Korčného od v Praze přítomného Korčného švýcarského právníka (který se šel také podívat na ČEZ Chess Trophy). Instruuje Anežku Kružíkovou, aby právníka vyfotila, protože prý zastupoval ve sporech s FIDE i Karpova. Pak řekne, „jdu se podívat na Davida“ a odejde.

Jovana Vojinovičová, Júlia Kočetková a Sergej Movsesjan rozebírají ve stoje u stolku šachovou pozici v několika různých jazycích (ruštině, srbštině a angličtině najednou). Otevřou se dveře, vejde komentátor velmistr Robert Cvek a řekne. „Kruci, mám hlad, už mi z toho povídání jebe!“

„Jebe se neříká,“ odvětí Júlia Kočetková.

„Říká se hrabe,“ doplní Movsesian, „anebo šibe. Vlastně bys mohl použít kterékoliv sloveso, co končí na -be s výjimkou toho, co jsi použil.“

 Velmistr Cvek si naplní talíř kuřecími stehny, stoupne si ke stolku k Movsesianovým a Jolaně Vojinovičové, chce se navečeřet. Anežka Kružíková chce R. Cveka vyfotit při jídle. Velmistr jídlo schovává, dostane pokyn, že má jíst a dělat jako by nic. Zatímco dělá jako by nic, Sergej Movsesian využije faktu, že se R. Cvek nemůže bránit (protože dělá jako by nic) a začne probírat jeho diety. Jestli jsem správně pochopil, je současným hitem dieta, kdy se jí jenom maso. Předtím se jedla jen zelenina. Ještě předtím vejce a bylo i období, kdy byl základní surovinou smažený sýr. Sergej Movsesian se přizná, že byl půl roku vegetariánem, toto období skončilo, když pod vlivem alkoholu snědl tatarský biftek.

Jelikož veškerá moje dietologie spadá na úroveň rozlišení vysoké a nízké hladiny cholesterolu, ptám se, jestli vysoká úroveň cholesterolu nebyl problém vaječné diety. Nebyl, protože deset vajec denně je relativně neškodná dávka na rozdíl od dvaceti vajec, které by mohly být škodlivé. V tom se otevřou dveře a vejdou velmistři Láznička s Michalíkem.

„Vešli hladoví velmistři!“ hlásí Viktor Láznička, obhlédne jídelní scénu a dodá: „tedy hlavně hladoví po úspěchu!“

Vstoupí Pavel Matocha, vrtí hlavou a říká, že to s Davidem nevypadá dobře.

Partie skončí remízou.

Do Michnova paláce přijdu se všemi kluky (zvědavými, jak se simultánka naslepo hraje – dle nich ji Timur Garejev prostě „nedá“) akorát včas, aby panu Votrubovi spadl kámen ze srdce.  Pavel Matocha navrhuje, jestli by si kluci nechtěli zahrát simultánku místo pana Navrátila, který musel předčasně odcestovat. Nejmladší Vašík nad tím přemýšlí, prostřední Hynek rozpačitě odmítá, nejstarší Ivan po nabídce skočí a nepustí ji.

Zatímco mi pan Votruba vysvětluje, jak si Timur Garejev  simultánku představuje, Ivan si s kluky staví figurky a postrádá bílého pěšce. Namítne, že mu bude pěšec scházet, dostane se mu odpovědi, že protivníkovi v hlavě pěšec rozhodně scházet nebude, ale nakonec pěšce dostane a s ním i ručně psanou cedulku se jménem.

Dozvídám se, že notaci budeme hlásit anglicky, ale můžeme i rusky („Jak jste na tom s ruštinou?“ ptá se mě pan Votruba a já zamumlám, že angličtina bude lepší) a česky snad velmistr také něco pochytí. Pak pan Votruba prozrazuje názvy figur v ruštině.

„V noci jsem se probudil a zjistil, že nevím, jak se rusky řekne střelec,“ vypráví, „naštěstí jsem si vzpomněl – je to slon.“

Ptám se, jak dlouho bude simultánka trvat (naslepo trvají značně déle než normálně), dozvídám se, že maximálně do půl třetí, pak bude násilně ukončena. Zatímco se bavíme, prochází okolo mladík s pankáčským účesem v kraťasech a tričku (styl jogín) a obzírá terén a rotoped. Když se dá do řeči s panem Votrubou, poznám, že je to Timur Garejev. Chvíli přemýšlím, jak by se mu v takovém oblečení asi vedlo v rodném Uzbekistáně, ale hned mi dochází, že žije v USA a tam je to OK (a Čechům to také nevadí). Sebekriticky mrknu na své oblečení (jsem oblečen do toho, v čem jsem v sobotu dělal CFA – a v pátek lovil keš v průmyslové části Kladna) a přestanu se módní hlídkou zabývat.

Pan Votruba vypráví, že při podzimním pokusu o světový rekord (kdy 47 partií má trvat přes 24 hodin) budou Garejevův mozek zkoumat vědci.

„S tím však nechci nic mít,“ říká pan Votruba, „bude se říkat, že mu skrz dráty šla do hlavy nápověda!“

Okolo mladého velmistra se motá žena s šátkem, která skutečně vypadá, jako by přijela z Uzbekistánu (později se dozvím, že je to sestra) a na stoleček k rotopedu vedle láhve s vodou pokládá krabičky z čínské restaurace s připraveným jídlem (později se ukáže, že jsou tam zvlášť nakrájené papriky, okurky a tabulky s čokoládou). Během simultánky se v místnosti mihne i jeho blonďatá přítelkyně (Jennifer Vallens) a k členům Garejevova týmu patří i muž s velkým fotoaparátem (manžel velmistrovy sestry), který si konkuruje s Anežkou Kružíkovou (která fotografuje pro P. Matochu).

Poprvé vidím, jak takový souboj fotografů vypadá. Oba se štelují k co nejlepšímu záběru, načež Anežka bleskově vykročí vpřed, hodí holubičku a vleze konkurenci do zorného pole. Udělá foto a jakoby nic, na soupeře se neohlížejíc, postaví se zpět.

Pak už všichni soupeři sedí (z dvanácti hráčů je dobrých pět bývalých či současných členů PORG/GROP – počítáno i s Ivanem) a je představeno, jak bude simultánka probíhat. Hráči budou mít střídavě bílé a černé (což je dle velmistra Rogerse vynikající nápad, protože se to v Garejevově hlavě bude méně míchat). Soupeři se na velmistrovu výzvu vždy představí a anglicky či rusky hlásí tahy dlouhou notací. Mohou je hlásit i česky, pak budou přeloženy do angličtiny. Tahy za soupeře provádíme s panem Votrubou, cílem je, aby pozice na šachovnici byla totožná se situací ve velmistrově hlavě.  V půl třetí (bude-li se ještě hrát) stav na zbylých šachovnicích vyhodnotí přítomní velmistři s panem Votrubou a určí, kdo vyhrál a kdo ne.

Garejev vysvětluje, proč bude šlapat na rotopedu (umožňuje mu to svěžejší tok myšlenek). Na otázku kolik toho najezdí, uvede několik dat – nakonec napíše, že ujel asi 38 kilometrů a spálil 800 kalorií na kole (a odhaduje, že zhruba tolik v hlavě). Ptá se, jestli má někdo nějaké otázky, že by je radši zodpověděl teď, protože po simultánce už bude vyčerpaný. Nikdo otázky nemá, tak se pro jistotu představuje. Narodil se v Uzbekistánu, hrál za něj na olympiádách, pak dostal šachové stipendium na Texaské univerzitě a od té doby žije tam.

Pak pan Votruba ještě zkontroluje, že molitanové brýle s nápisem King jsou skutečně neprůhledné, Garejev si je nasadí, šlápne do pedálů a simultánka se doslova a do písmene rozjede. Chvíli trvá, než se dostaneme do správných kolejí, ale protihráči nám pomáhají. Většina z nich hlásí anglicky, Pepa Bára plynně rusky, tři hráči (včetně mého Ivana) česky.  Velmistrovi zbývá čas na humor.

Když se Jean-Francois Cantier na jeho 1. e4 představí křestním dvoj-jménem a odpoví 1…e6, Garejev procedí skrz zuby: „To jsem očekával. Teď budu hrát jak Nakamura!“ a táhne 2. Dh5. Proti Ivanovi hraje bílými severský gambit, který Ivan nezná a velmi rychle se dostane do potíží. Ztratí figuru, ale bez mrknutí oka hraje dál. Nejchladnokrevnější výraz má slečna Miturová (nechtěl bych s ní hrát poker) a také získá pěšce (ale bílý určitou kompenzaci má).

Kupodivu Ivan prohraje až jako druhý – když velmistr ohlásí mat třetím tahem (poté, co Ivanově sousedovi ohlásil mat druhým tahem). Hned potom začnou kluci na šachovnici zjišťovat, kde tam ten mat vlastně je.  Velmistr pak pokračuje ohlášením matu o dvacet tahů později Ivanově sousedovi po levici, ale to je jen vtip. Na důkaz toho, co velmistr vidí, pak v Ivanově případě řekne, že si partii prodlouží, místo dámy postaví jezdce a matuje o tah později (v 23. tahu).

To se už zhoršují pozice i na ostatních šachovnicích a Garejev přechází z chroustání paprik na okurky.  Kluci mají hlad, dostávají peníze na jídlo a mizí. Slečna Miturová přijímá remízu. Situace na ostatních šachovnicích se zhoršuje.

Pan Votruba má chytře na stolku v zákrytu ukrytou vodu, já trpím žízní. Z přecházení mě bolí nohy.

Velmistrovi se pravděpodobně chce čůrat, a tak vypukne technická přestávka. Mizí s brýlemi na očích v zákulisí (vede ho sestra), pan Votruba se jde napít, já upíjím džus navrátivším se klukům. Oslepený velmistr se v sestřině doprovodu šourá na místo, já v duchu řeším dotaz, zda měl pásku přes oči i během čůrání.

Pokračujeme. Jak hráčů ubývá, tempo se zrychluje. Dozvídám se nové šachové termíny – trinulka je v ruštině velká rošáda. Velmistr páchá jenom minimální množství chyb (myslím, že udělal dva nemožné tahy, a občas popletl číslo šachovnice). My jsme to pletli asi trochu víc, ale vždy nás opravili buď hráči anebo sami sebe navzájem.

Jean-Francois propadne panice a prohraje. Proti panu Syslovi se Garejev vytasí s efektním tahem, na který zůstáváme s panem Votrubou tiše zírat (ne, ta visící věž skutečně nelze žádným způsobem vzít). Pan Habina zemře strašnou smrtí, když bílý pěšec c projde přes celou šachovnici. Pan Soukal česky přijme remízu.

Nakonec zbývá pan Sysel a Honza Klaus, takže chodíme méně. Pak zbývá už jen Honza Klaus a my se s panem Votrubou střídáme v tahání. Bílý ještě zkouší nějaké triky, ale velmistr je všechny vidí (a diváky na ně upozorňuje). Pak se Honza Klaus vzdá, zazní potlesk a T. Garejev si sundá brýle.

Je krátce po druhé, velmistr stihl vyhrát v limitu a má podivuhodně dost energie. Kluci uznávají, „že to dal!“.

Pomáháme připravit místnost na nadcházející partii Navara – Rapport. Kluci už jsou netrpěliví – není divu, slíbil jsem jim, že když půjdou na simultánku, budou moct odpoledne jít na film Angry Birds ve filmu do multiplexu, kde ještě v životě nebyli (v Kladně máme jen jedno sálové kino).

Bleskově se rozloučíme s ostatními a vyrážíme na tramvaj a na Smíchov.

Je před sedmou večer, mám dvě hodiny po zkoušce CFA a našel jsem dvě kešky. Jednu věnovanou Nuselskému mostu (ukrytou pod mostem), druhou věnovanou Lampě sebevrahů, ukrytou u nedaleké železniční tratě. Vystoupil jsem z tramvaje u stanice metra a hledám rodinu, abychom zašli na film o Šachovém vlaku.

Po koordinačním telefonátu se najdeme. Kluci mají balónky a srkají brčky limonádu (byli na večeři v nedalekém Burger Kingu). Manželka, která fast foodové řetězce moc neuznává, ujídá gyros z tureckého bistra. Koupím si v tureckém bistru párek v rohlíku, pak se vydáváme ke kinu. Když přecházíme Národní třídu, ulítne sedmiletému Vašíkovi balónek, a zatímco ho honí po ulici, tak ho málem přejede tramvaj. Dostane sprďana, slíbí, že si bude dávat pozor, a na druhé straně ulice u Albatrosu mu balónek uletí znova. Vyběhne za ním a málem ho přejede taxík.

Pak je mu balónek odebrán, po zabočení do Bartolomějské provoz zeslábne, takže nikomu nic neuletí. Potkáváme Annu Pošvicovou, která se ptá na výsledek zkoušky (nevím, budu vědět v srpnu), a zavede nás do kina.

Účastníci premiéry sedí v kavárně a diskutují, spoustu z nich znám, a tak je zdravím jako staré známé. Protože je v kavárně obsazeno, vloupává se naše celá rodina do kinosálu, přičemž obsazujeme nejlepší místa k sezení. Pak dostanu žízeň a jdu si koupit do kavárny pivo. Vpád do kina rozhýbal ostatní a tak se přemísťují. Jevgenij Surov z chess-news.ru se marně snaží dostat přes kontrolu vstupu přes slečny prodávající vstupenky u vchodu. Na seznamu pozvaných ho nemohou najít.

„Je to ruský šachový novinář,“ napovídám slečnám s pivem v ruce.

„Ten úplně nejlepší,“ zmíní pan Habina, načež je J. Surov puštěn dovnitř.

Pan Habina pak pokračuje v debatě se mnou, moje manželka naslouchá. Dochází k zajímavému jevu, kdy pro nešachovou manželku šachově jednoznačné termíny dostávají poněkud odlišný smysl.

Z šachového pohledu zněl dialog s panem Habinou takto:

MH: Pane Špaček, my jsme spolu ve vlaku hráli, že jo?

Já: Hráli a nerad na to vzpomínám.

MH: To byla francouzská, že jo?

Já: Jo, a nebyla to pozitivní zkušenost.

Manželka (víceméně nešachistka) to však slyšela takto:

MH: Pane Špaček, my jsme si spolu ve vlaku hráli, že jo?

Já: Hráli a nerad na to vzpomínám.

MH: To byla Francouzka, že jo?

Já: Jo, a nebyla to pozitivní zkušenost.

Před nás usedá australský velmistr Rogers s manželkou, který se baví s velmistrem Smejkalem a vypráví, že byli zrovna v Londýně, když se doslechli, že se bude promítat film z Šachového vlaku. Tak si koupili letenky a přiletěli.

Pak už se vše utiší a P. Matocha s velmi schopným překladatelem (jehož šachová terminologie je na výši) prozradí, že se budou promítat filmy dva – vedle anglického Šachového vlaku natočeného estonskou režisérkou, která vystudovala FAMU, také Šachová horečka, natočená sovětským režisérem Vsevolodem Pudovkinem s účastníky mezinárodního šachového turnaje v Moskvě 1925.

První jde černobílá Šachová horečka. Nevím, jak se kluci chytají na němý film s anglickými titulky, mě zaujme spousta drobných detailů. Hustota provozu na moskevských ulicích osm let po revoluci (ve filmu vystupuje více koček než automobilů), zajímavá funkce milicionáře, který pokutuje lidi, co se snaží jet příliš nacpanou tramvají, a pak fakt, že ve filmu uvidíte spoustu slavných hráčů té doby (Réti, Yates, Grünfeld, Spielmann, Iljič-Ženevský), poměrně významnou roli má tehdejší mistr světa Capablanka, ve filmu však neuvidíte vítěze turnaje Jefima Bogoljubova (nejspíš proto, že příští rok emigroval).

Pak jde film o šachovém vlaku. Pamatuji se, co všechno natáčeli, a jsem zvědav, co se do filmu dostalo. Kupodivu, ne mnoho. Tuším, že se Maris Flabba v šachovém vlaku stal stejný problém jako Františku Fukovi v Tokyu. Natočíte spousty záběrů, které se vám na počátku zdají skvělé, ale když se na ně díváte s několikaměsíčním odstupem doma, už to zdaleka tak dobré není. A je na vás, sestříhat z té spousty záběrů nějaký příběh. Amatérovi Františku Fukovi se to po roce nepodařilo, Maris Flabba je však vystudovaný profík, a tak něco spíchla.

Myslím, že hlavní myšlenkou byl souboj mezi starým švédským velmistrem Larsem Karlssonem (v důchodu) a mladým filipínským velmistrem Juliem Sadorrou (stále má potenciál se zlepšit). Jenže problém byl, že to byl turnaj hraný švýcarským systémem, kde se oba hráči střetli jen jednou (v pátém kole, Švéd vyhrál), od filmařky si očividně drželi odstup (v Rogersově článku najdete o Švédovi více informací než ve filmu) a bylo tedy třeba najít i něco dalšího, čím zaplácnout zbytek filmu. A to se dle mého ne tak docela povedlo. Film tak ukazuje některé momenty, které připadaly zvláštní režisérce (která šachy nehraje), ale nebyly tak docela zajímavé pro mě a asi ani pro zbylé šachisty. Příklad: ve vyhrané partii si šachista místo dámy (nemůže ji najít) postaví obrácenou věž. Mimořádně hádavý soupeř (myslím, že mi o něm vyprávěl i Honza Klaus) argumentuje, že to je věž, nikoliv dáma, přijde rozhodčí Martin Postupa, ten uzná, že to dáma není, hádka eskaluje a šachista stavící dámu se naštve a partii vzdá. Druhý příklad: Karlsson se dostane do problémů s anglickým soupeřem (ELO nad 2200). Soupeř se na něj zubí (je to matematik), protože stojí lépe. Velmistr ho nakonec přehraje, soupeř si však hru nadále užívá.

Většina záběrů pochází z prvního vagónu (kdo tam hrál, je ve filmu častěji – z našeho klubu tedy hlavně Honza Klaus), zabrán je i šachově vyhlížející Ed van de Gevel, Kare Gilstring a další lidé ze švédské výpravy a na zlomek sekundy se ve filmu objevím i já s Vojtou Trochtou a Svenem Römlingem po vystoupení z vlaku v Bratislavě (v okamžiku, kdy čekáme na příjezd vozu se zavazadly). Z nočních tahů městy tam není skoro nic, tuším, že si filmaři brali volno.

Film skončí, tleskáme červenající se autorce. Pavel Matocha vyzývá k popíjení v kavárně, pro nás je však pozdě a kluci by měli jít spát.

Když jdeme k metru, ptám se manželky, jestli mě ve filmu viděla. Říká že, že to bylo příliš rychlé a navíc četla Vašíkovi titulky. Kluci se ptají, jestli jsem v tom vlaku skutečně jel, protože mě neviděli.

„No jo, byl jsi tam vůbec, Michale?“ směje se manželka.

Rozhodnu se tuto linii humoru dále neprohlubovat a převedu řeč na zítřejší simultánku s Timurem Garejevem.