Blog Igora Němce

 Dohoda ACTA vzbudila velkou vlnu nesouhlasu.  Podle mě je její největší chybou, že nabízí jen velmi omezený „pohled na náš svět“.

Obchodní dohoda proti padělatelství ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement) je vícestranná mezinárodní obchodní dohoda, jejímž cílem je „účinné prosazování práv k duševnímu vlastnictví“ a její podporovatelé jsou přesvědčeni, že je klíčová pro „udržení hospodářského růstu ve všech odvětvích a celosvětově“. Tak to alespoň stojí v preambuli této dohody. Její odpůrci ji naopak vnímají jako dohodu, která zásadním způsobem omezí základní lidská práva, jako je svoboda projevu a právo na ochranu soukromí. 

Já tvrdím, že dohoda ACTA  je zbytečná,  neboť se domnívám, že dohoda ve své stávající podobě nedává důvod posílit pravomoci státních orgánů vůči občanům, konkrétně ty případy, kdy celníci mohou kontrolovat nebo zabavit občanům, např. jejich osobní počítači a mobilní telefony. Tyto možnosti už totiž  současná legislativa v České republice dávno připouští. Například celní správa může kontrolovat občany jakýchkoliv zemí až do hloubky sta kilometrů od státních hranic

Na druhou stranu ale máme i Zákon o informační společnosti, který upravuje chování na internetu, a který jasně brání přenášet odpovědnost za sdílené a přenášené informace na poskytovatele služeb na internetu. Oproti tomu se ACTA, která bude působit i ve prospěch ryze soukromých  subjektů, snaží zavázat vlády k tomu, aby soudy kdykoliv nařizovaly vydání informací o občanech a aby téměř jakékoliv sdílení bylo deliktem, proti kterému je nutné použít represivní postupy, které se nevyhýbají ani invazivním zásahům do soukromí občanů. A takovým postupům já říkám zásadní ne.

Proti proudu času

Pro mě je záhadou, proč vůbec dohoda ACTA  spatřila světlo světa? Mám pocit, jakoby se autoři tohoto textu umíněné snažili stůj co stůj zastavit přirozený vývoj v oblasti digitálních technologií a vtěsnat ho do současných, byť již notně zastaralých pravidel obchodního zákona. Chápu, že každá „hra“ musí mít daná pravidla, ale ta mají přece sloužit k tomu, aby účastníkům pouze vymezila mantinely pro „férovou“ hru, a ne k tomu, aby je omezovala v přirozené touze se stále zlepšovat a mířit kupředu. Jakoby ACTA nechápala, že čas se zastavit nedá…

Pak je tady další možný pohled. Za příklad si vezmu hudbu. Tu zná lidské pokolení už tisíce let, ale opravdu masového rozšíření se dočkala, z tohoto pohledu vlastně nedávno, až díky převratné technologii, jíž  se stala gramofonová deska. Ta totiž umožnila obchodníkům jasně spočítat, kolik „hudby“ se konkrétně prodalo. Tento hudební nosič, který se lehce prodával, ale těžko kopíroval, tak stál u zrodu velmi výnosného podnikání, jménem hudební průmysl.  Jedním z jeho nástrojů, jak ochránit své zisky byla i OSA, tedy organizace, spravující autorská práva k hudebním dílům. Ta byla u nás založena v roce 1919. Je tedy mladší, než třeba hokejová Sparta, a zůstává otázkou, zda přežije překonané přístupy a tradici, na nichž byla založena

Rozumím tomu, že hudební průmysl a spolu s ním i filmový, se zuby nehty brání nástupu  nové technologie, díky níž se díla lehce kopírují a hůře prodávají.  Čas se ale zastavit nedá, v tom je spravedlivý nejen pro všechny oblasti lidského podnikání, ale i pro lidský život sám.

Možná východiska

Já vidím dvě možné cesty.  Tou první je, že tento průmysl s příchodem nových technologií jednoduše zanikne, tak jako kdysi vznikl. Autoři se naučí využívat internet k tomu, aby svá díla potenciálním posluchačům či divákům nabízeli přímo a rychleji než kdy dřív a díky tomu budou lidé chodit za „svými“ umělci do hudebních a promítacích sálů. A nosiče? Ty mohou být pro cílové zákazníky zdarma a autoři mohou být placeni třeba formou product placementu na svých dílech.

Druhou cestou je zásadní změna modelů financování. Náznaku tu už jsou. Málokdo možná ví, že v ceně každého záznamového média, ať už jde o CD, USB nebo jakýkoliv jiný druh, je již dnes zakalkulován poplatek organizaci OSA, kterým si vlastně předplácíme prostor na nosiči, kam si někdy v budoucnu uložíme své oblíbené písničky nebo filmy.