Blog Václava Klause

A nejlepší je jí vyhrát. Nevěříte?

I ten nejkrásnější a profesně či osobně zářivý den se dokáže večerní partií (v Praze se hrají družstva ve všední den) zmrvit do noční můry, kdy po noční fritz-analýze se člověk převaluje v posteli a hlavou mu víří pohyb figurek a pocity marnosti: „proč jsem se zas vykašlal na aspoň základní přípravu zahájení“; „proč lezu do stejného schématu jako už x-krát“; „proč nehraju aspoň trochu mimo družstva, abych měl praxi“; „proč ač subjektivně mistr pěšcových koncovek – jsem si vlezl do prohrané“; „proč jsem tak zbytečně zjednodušoval a stejně tím rovnováhu nedosáhl, kdybych byl odvážnější – byla to jasná rovina“.
To by nebylo nic zvláštního, nikdo neprohrává rád. Zvláštní je na tom, že pocity prohry jsou v šachách mnohem silnější než v jiných sportech.

Tak skončily prázdniny (pro mě) a mezi resty jsem našel i poznámku „dopsat blog o velmistrech“. Když se něco dělá z povinnosti, většinou se na to jde malinečko racionálněji. Tudíž proberu dosud neproprané velmistry a „bude to“. Ale nutno nějak začít.

Zejména díky Pavlu Matochovi jsem měl příležitost se setkat (a občas i hrát v simultánce) s pěknou plejádou mistrů světa i světových velmistrů dnešní i předešlé generace: Karpov, Kasparov, Spasskij, Kramnik, Hort, Ivančuk, Korčnoj, Navara, Movsesjan, Polgárová, Kaválek a asi i další. A tak až budu starý dědek (což už není tak nekonečně daleko), budu moci spisovat článečky do šachových periodik.
Ta budou mít velkou čtenost, neboť lidé jsou z povahy věci líní (někteří psychologové tvrdí, že lenost a strach jsou jedinými motivacemi většiny lidí pro jejich konání) a tak nejraději čtou v šachových časopisech pochybnou šachovou beletrii, než aby si přehrávali partie nebo luštili úlohy, což vyžaduje námahu. I já si raději čtu popis pana Navary, jak šel od hotelu na vycházku a z nebe padala nějaká kapalina pod úhlem skoro 60 stupňů (déšť ve větru), než abych se poučil z jeho mistrovského vedení koncovky.

Nejprve odpovím na otázku v titulku: ANO – jsou to bytosti na bázi uhlíku s výjimkou části lebky, kde si nejsem tak jistý. K  tvrzení „ano“ mě nevede DNA průzkum, ale fakt, že se od sebe výrazně odlišují.
Většinou je spojuje fanatický zájem o šachy bez ohledu na cokoli. A člověk si často klade otázku, kolik je talent a kolik je ta oddanost královské hře, podobně jako si u Jágra můžeme klást otázku o nadpozemském talentu vs. 1000 dřepů denně za mlada.
Určitě je spojuje vysoké ego, v tom jsou šachy podobné třeba boxu. A také předzápasová vyjádření v obou těchto sportech před utkáním o titul bývají obdobná, akorát Mike Tyson říká: „Zarazím tomu chudákovi nos do mozku“, kdežto šachový obhájce titulu třeba: „Myslím, že soupeř má slabiny v chaotických pozicích a černými figurami“. Oba v jádru ale myslí to samé.

Jinak převládají odlišnosti, ale přesto bych vymezil dva základní typy velmi podobně jako i u normálních klubových šachistů: a sice lehce renesanční typy se zájmy a aktivitami širšími vs. totální „šachouni“, kteří jsou daleko více jednorozměrní.

K těm druhým bych si dovolil zařadit Korčného, Navaru, s jistými výhradami Kasparova a bezpochyby Vasilije Ivančuka, se kterým jsem večeřel. Bylo to po zápase Ivančuk – Navara a já byl nominován sedět vedle drtivě zvítězivšího ukrajinského velmistra, asi z důvodu, že jsem schopen konverzovat rusky i anglicky.

Ivančuk je génius a bál se ho i Kasparov na památném pražském porevolučním turnaji Bessela Koka. Stál jsem tehdy ve VIP zóně kus od Kasparova, který nervózně popocházel se svým sekundantem a zamítal jeden za druhým všechny Dochojanovy ideje, co hrát, a pak trochu odevzdaně šel do sálu. Tam už ale zíral stejně nadřazeně a sebejistě jako vždy.

Z reakcí na můj předchozí článek mi udělal největší radost brněnský pan Kalendovský, který vzpomenul prof. Jiřího Veselého. Prof. Veselého knížky, i jeho osobně, jsem měl moc rád. A tak k jeho světlé památce bych tento článek věnoval rozhodčím. Zcela totiž sdílím názor, že rozhodčí jsou v šachu úplně na….

Opět tedy s prominutím hovořím o šachu amatérů. Na simultánce s Kramnikem – je pan rozhodčí Votruba (toho mám mimochodem taky moc rád) ozdobou společnosti a tak se to tak nějak sluší, ale třeba na utkáních pražského přeboru?

Hrál jsem závodně šachy jako dítě od 6-11 let a nikdy si na žádného rozhodčího nepamatuji, ani na „mistrovství republiky“ typu Zaječice, Rožďalovice, ani na nějakém Intertalentu, ani v nižších soutěžích.
Pak mělo v mém životě přednost sjezdové lyžování, ale nyní již zase skoro 13 let hraju. Za celých třináct let jsme rozhodčího potřebovali 2x (agresivní nebo podvádějící soupeř), v oboupřípadech to nevyřešil rozhodčí, ale kapitáni týmů a kolegové. Ve zbývajících desítkách zápasů jsme akorát vyplatili v úhrnu jistě tak 20.000,- Kč. Viz níže – část historky.

Nejprve provedu jako matematik jeden důkaz:

Důležitý zápas našeho áčka  PORG A – Mahrla A (tedy vlastně Mahrla B, neb Mahrlovci letos přečíslovali družstva – Mahrla, Mahrla A, Mahrla B atd.) přišel odpískat (domácími nezván) pan ing. Jakuš.
Je to hodný a objektivní rozhodčí s velmi krásným rukopisem, maličko cholerické povahy, ale je to i po panu Mahrlovi jeden z vůdčích organizačních elementů klubu Mahrla. Taky naši soupeři se mu střídavě chodili chlubit svými výhrami či naopak omlouvat, že jim to nevyšlo. Zápas skončil po bojovném a víceméně korektním průběhu 4:4. U dvou rekonstrukcí (měli jsme 40. tahů či ne?) se rozhodčí nijak nezúčastnil – hráči se sami domluvili.

Ale k důkazu:
a) Buď jde o skandální situaci jako kdyby derby Sparta – Slavia pískal Chovanec.
b) Nebo je to zcela v pořádku, ale pak rozhodčí v šachu nemá žádný význam a je úplně jedno, zda tam nějaký je.

Šachový svaz si evidentně myslí, že b) je správně. Můj názor je, že rozhodčí může zápas ovlivnit, ale vždy tak nějak blbě. Buď nervuje oba týmy a je nejdůležitějším mužem v místnosti nebo může trochu svým oblíbencům zatlačit.

Například v jiném letošním důležitém utkání Praga B – PORG A: Náš tradiční kisnař Ing. Kičmer spadl v 37. tahu, ale v zuřivé blicce se hrálo dál, domácí hráč si ničeho nevšiml – ještě tah a … náhle přiskočí pan rozhodčí, zabaví hodiny a utíká napsat výsledek. Zcela podle řádů. Jen kdybych třeba pískal já, jistě bych dokázal ještě 7 sekund sledovat výzdobu pragovácké klubovničky a pak se teprve jít podívat na partii, mají 42 tahů, přeřídíme hodiny a je to. 

Rozhodčí tedy dokáže nějak partii vychýlit nebo nevychýlit (hráči by si to měli/mohli stejně hlídat sami), co však určitě nedokáže, je – zajistit regulérní průběh, pokud jedna ze stran fair-play průběh nepreferuje.

Historky, kdy by se eventuálně rozhodčí hodil, ale ukázalo se, že je to jen zbožné přání:

č. 1
Před mnoha lety, taky doma s Mahrlou. Získávám vyhranou pozici, ale protože soupeř pan Pacovský je zároveň na spadnutí, podlehnu pokušení a hraju to na léčky. Klasická blbost, situace na desce se zkomplikuje – pěkně jsem si to zhoršil, ale má strategie slaví úspěch – soupeř před provedením 40. tahu spadne a já to okamžitě reklamuji. K mému údivu soupeř rychle popadne koně, táhne, zmáčkne hodiny, Zapíše si bleskem tah a otočí partiář. Naštěstí si nevšimne, že mu za zády stojí 2 naši hráči sledující partii. Když mu na ně ukážu a oni se do toho sami vloží, následuje údiv č. 2. – pan Pacovský změní strategii a začne reklamovat, že máme blbý hodiny, že padají dřív atd.  Přišourá se rozhodčí (patrně v minulém životě expert firmy Claude Bernard – švýcarského hodinářského gigantu) a cca 10 minut dělá s věčnými ruskými hodinami Jantar časové „pokusy“. Mezitím situace graduje, neb soupeř různě třese našimi hodinami a já diplomaticky uklidňuji scénu výroky jako: „S takovýmhle ubožákem jsem ještě fakt nehrál…“, „Už se seber a vypadni …“. a podobně.
Řešení: Ostatní hráči začnou nadávat, že se v tom nedá hrát, pána vyvedou spoluhráči z hrací místnosti na vzduch, kapitán soupeře napíše do zápisu jen něco ve smyslu „aby se vlk se nažral“, aby splnil slib nervnímu spoluhráči a donutil ho k odchodu … a rozhodčí se mezitím přešourá opět k „velícímu“ stolku.

č. 2  
Na nějakém rapid openu v malém městě před mnoha lety hraje u vedlejšího stolku pragovácký pan Mrňa. Je (možná už spíš jen „byl“) to myslím velmi talentovaný šachista a tak poráží spoustu soupeřů i s několika promile v krvi. Leč zrovna v inkriminované partii férově usne přímo při hře s přiměřeným společenským image. Domácí postarší pořadatel turnaje, prvorepublikově vyhlížející pán, který sehnal na turnaj peníze od místních pekařů a stavebních firmiček, pozval starostu, pronajal nejlepší sál ve městě – stojí v dvouřadém obleku nad kymácející se vlasatou máničkou. Úlisný soupeř si nepřeje, aby ho budili, neb jeho sitauace na šachovnici není valná a pan Mrňa již proklimbal tak čtvrhodinku, moc času mu nezbývá. Rozhodčí se radí :), jistě nějaký chytrák mezi nimi začne zkoumat, co na to řády (je v pravidlech FIDE něco o spánku?:-)). Ale mezitím se levitace spícího dostane do kritického bodu – žuch – rána do hlavy o hranu stolu a pan Mrňa se á tempo rozblicá a hraje se. Jak partie dopadla už nevím.

č.3  Zápas Radlice A – PORG A; březen 2009
Cituji z vlastního zápisu o utkání pro členy družstva: „Zdaleka nejveselejší utkáním dvou osobností byl zápas Královský – Pavel Matocha na 5. šachovnici. Pavel, otec tří dětí, nejvlivnější český šachový manažer, vydavatel známého šachového e-týdeníku (dostáváte ho všichni??).

Na hlavě má od narození třetího dítěte jakýsi punkový výtvor (červeného no-future kohouta v nejlepší tradici punk-is-not-dead):

Holinky nosil vždycky naruby, myslel si že je to známka punku
kohoutí hnát si zapích do huby, myslel si že je to známka punku
poslouchal jen kapely co neuměly hrát – myslel že je to známka punku
kolem krku nosil umělohmotnej drát – myslel že je to známka punku
ALE HOLKY ŘÍKALY …. ŽE PUNK JE JINDE

A proti němu mladý radlický proletář, kterému nic neříká Visací zámek, HNF ani Odvážní bobříci, osmdesátá léta v pražských klubech. Tihle dva si nemohli porozumět. A hlavně byl pan Královský nalitej a agresivní. Hezkou roli sehrál také delegovaný rozhodčí, který potvrdil tezi J. Veselého a též mojí – že rozhodčí jsou v šachu úplně na …..

Pavlovi ráno vykradli auto (a dnes letí s rodinkou do Thajska) takže nechtěl jít hrát, ale nakonec jsem ho ukecal (poté co odřekl Peťuna), že si půjde na šachy zlepšit náladu.

A povedlo se.
Nejprve 40 minut čekal na soupeře, který prý „dělá do šesti“ – říkal jejich kapitán. Dělá patrně v nějaké retro-dílně OPBH, protože takhle se ožrat nemohl za 30 minut ani omylem. Nakonec přišel, udělal pár tahů a nabídl remízu. Pak zase udělal pár tahů a odešel se posilnit do přilehlé špeluňky k prezidentovi Radlic.

To ještě vypadalo, že je to zkrátka normální hráč, který poslední kolo moc nežere a bere to spíš společensky. Ale radlické patoky mu neudělaly dobře.
Seděl jsem hned u nich, takže jsem ho dobře slyšel. Asi třetí nabídku remízy doprovodil výhružným „Jinak to prohraješ“ a vzápětí svého soupeře diagnostikoval:
„já tě znám ty voe, ty seš matocha, že jo“.

Remízu pak nabízel neustále, tak jak alkoholový démon točil jeho myšlenkami a zároveň na Pavla neustále něco mluvil. Šachy však hrál v režimu autopilota dobře a Pavel se taky nemohl vůbec soustředit.

Rozhodčí byl muž na svém místě a udělil soupeři 4x vážné napomenutí. Asi stylem jak když naše babička říká šestiletému rozdováděnému Kubovi, aby už nejezdil na té klouzačce a on s žárem v očích se běží ještě sklouznout. Kubíka většinou vytočí, když ho pak někdo chytne a už se „fakt nesklouzne“, pana Královského vytočilo již samotné napomínání, na což reagoval výkřiky „Co dělám, do piče?“ „Vo co ti de,Matocha?“  „Poď  vedle – tam si dopíšem partiář!“ a asi nejpoetičtějším „Já ti sundám kohouta, Matocho“.

Nakonec byl tak na 20% vyklidněn spoluhráči a odveden opět k prezidentovi do přísalí. Pak již byl o něco smířlivější a po každém tahu říkal rozhodčímu stojícímu u stolku: „v pohodě ne, nic neříkam“, „remíza,to bude remíza“ a podobně.

Snažil se získat i přátele napříč politickým spektrem a říkal mi na chodbě  „Vo nic nejde, takhle se to normálně hraje, dyť je to matocha – já ho znam“ a podobné nesmysly.

Partie nakonec skutečně skončila remízou :), což bylo, přiznejme si, morálním vítězstvím domácího borce.

 V přátelské post-mortem debatě lehce rozzlobený Mgr. Matocha vyjádřil názor, že se soupeř nechoval příliš sportovně, cituji: „Choval jsi se jako zmrd!!!“

Ovšem soupeř se domníval, že nesportovně se choval Pavel odmítáním jasné remízy, čímž ohrozil pravidelný přísun tekutin a vůbec zkazil pěkně načatý večer, cituji: „dyť si šachy neuměl nikdy hrát, voe matocho, vo co ti jako šlo? Tady sedíme jak … a voláš na mě rozhodčího“  „ne, v pohodě voe  – dobrý, kámoši néé, čau voe ahoj“.