Blog Vítězslava Houšky

Ale napřed chvilka poezie. Šachový romantik František Soukup, o němž jsem tu minule pronesl pochvalnou zmínku, oslavoval v roce 1961 své 38. narozeniny, pročež jsem před něj předstoupil, udělal pukrle a zarecitoval mu 24 gratulačních veršů:

          Závěr vzrušující partie. Hotové drama. Bílému zbyly všeho všudy dva kameny – král a čiperný koník. Černý je na tom o něco hůře: má pouze krále, o němž je však známo, že je významnou figurou. Jockey bílého jezdce co chvílí vyhlašuje šach černému mocnáři, který čile uskakuje jako torero v býčí aréně. Z klubovny už všichni odešli, vyjma mě a dr. Srba, který je přeborníkem našeho souboru a povídá: „Nechci vám do toho, pánové, mluvit, to se nesmí, ale zdá se mi, že nikdo z vás nezvítězí. Bude to asi remíza.“ – „Jaká remíza?“ žasne vůdce bílého šimla. „Já vyhraji!“

V prvním svém blogu jsem si postěžoval na velmistra Kaválka, který mě v simultánce (ačkoli spolu kamarádíme už od roku 1959) znectil. Blogový čtenář se ptá, jaké že zahájení jsem rozehrál a prohrál. Nuže, přátelé a vyznavači šachové víry: byla to španělská. Když jsem byl mlád, bývala Ascalona nejhezčí osadou a španělská hra nejoblíbenějším zahájením šachových začátečníků. Pak přišel čas, kdy jsem uznamenal, že španělská s černými kameny mi přináší utrpení a smutné pointy. Že je příbuzná se španělskou chřipkou, která po první světové válce kosila nevinné občany. A že to dobře věděl spisovatel Zdeněk Němeček (obratný kavárenský šachista), který nazval svůj román ze španělské občanské války Ďábel mluví španělsky. Mám sice i já v oblibě kreaci V + W +Ježka, v níž se povídá, že španělskou zemi mám tak rád, ale pokud jde o to otevřené zahájení, které vzchází po tazích  1. e4 e5  2. Jf3 Jc6  3. Sb5, otevřeně se přiznávám, že je pro mne pořád jen španělskou vesnicí. Ale přesto mu jako černý dávám přednost před profízlovanou sicilskou, před neseriózním Caro-Kannem, před zádumčivou francouzskou nebo před záhadným Pirc-Ufimcevem.

Před 44 lety jsem se ve III. etapě přeboru republiky střetl s velmistryní Květou Eretovou a začal s ní hovořit šachovou španělštinou. Ke své škodě. Už v pátém tahu po nečekaném d4 rozehrála svou novosvětskou symfonii. Ve 23. tahu jsem měl pěšce navíc, ale podal jsem soupeřce ruku a do partiáře krasopisně vepsal, že černý vzdal. Byl u toho spoluautor Šachů s úsměvem Karel Opočenský a bez úsměvu mi vyhuboval, že jednak šachu nerozumím a jednak že nevím, kdy je povinností pokračovat a bojovat. Pak mě vypudil ze židle a sedl si proti paní Eretové a snažil se letmou analýzou obhájit moji pošpatnělou pozici s píškem navíc. Květa dokázala potom i mistru Opovi, že rozsévat v květné šachové zahradě takový plevel, jak činí soupeř, nelze. Opo odklepl popel z viržinky na políčko a8 a zahučel, že opravdu nelze.

Dvakrát v životě jsem velel černým figurám v simultánce proti velmistrům. Podruhé proti lačnému Luboši Kaválkovi, který se mnou ovšem začal taky rozmlouvat španělsky, ač mohl třeba zvolit vídeňskou kávu nebo třeskutý králův gambit. To bylo letos v květnu. A dopadlo to skoro jako s tou Eretovou. Jsme někde kolem 28. tahu, materiál je zatím vyrovnaný, Opo tu není, ale já – jako tenkrát pod jeho kuratelou – podávám Lubošovi ruku na znamení kapitulace. Vůdce bílých figur (jakož i za mnou stojící prezident Klaus) se maličko diví a povídá, no snad bys ještě pár tahů mohl udělat, Vítězoslave. Tak mě totiž s tím vsunutým „o“ pořád oslovuje. A já ho zase už léta letoucí tituluju po italském způsobu: Víš líp než já, milý Cavaletto, že už nemám co kloudného tahat; a proti tvé dlouhé rošádě nesvede nic ani můj krátký rozum. Pravil jsem šeptem, a Cavaletto se rozběhl za další simultánkovou povinností.

Poprvé jsem trpěl při simultánce se Salo Flohrem v únoru 1956. Hovoříval jsem s ním tu a tam už předtím – Opovou zásluhou – ale teď jsem se nemínil ztrapňovat. Přece byste se nebál, povídá mi velmistr Salo vpředvečer u vína; pořád se bavíte se mnou o šachu a já vlastně ani nevím, jestli víte, co je to braní mimochodem. A tak jsem si s ním střihl obligátní španělskou. Partiář mám schovaný a čtu v něm, že po 34. tahu černý vzdal. Opo byl ovšem u toho a utrousil jen tak na půl pusy, buďte rád, Houško, že jste to dotahal tak daleko. Pokud se pamatuju, Flohr tehdy vyřídil všech 21 soupeřů jako žádost o podporu, ale nicméně jednu partii prohrál. S hráčem našeho šachového kroužku v Zemědělském nakladatelství. Se Zdeňkem Ungrádem. To byl šachista bez jakékoli výkonnostní třídy. Absolutní šachový samorost, nadšenec a nevzdělanec. Co znamenají názvy toho či onoho otevření, o to se nezajímal. Hrál už tehdy to, čemu se dnes říká Fischerovy šachy. Kdo je Flohr, přesně nevěděl, ale když jsem ho obšírně poučil o tomto světlém zjevu našeho i světového šachu, uvěřil, ale zachoval lhostejnost. A jen ucedil: uvidíme, co se mnou svede. Nu, svedl s ním tohle:

Bílý: Salo Flohr – černý: Zdeněk Ungrád. 1. c4 e5  2. Jc3 Jf6  3. Jf3 Jc6  4. d4 exd4  5. Jxd4 Je5  6. e4 Sb4  7. f4 Sxc3+  8. bxc3 Jg6  9. e5 Je4  10. Dd3 Jc5  11. Dg3 d6  12. f5 Jxe5  13. Dxg7 Dh4+  14. Kd1 Dg4+  15.Dxg4 Jxg4  16. Kc2 Sd7  17. Se2 Je5  18. Sf4 Sa4+  19. Kb1 0-0-0  20. g4 Vhe8  21. Sg5 Vd7  22. Vg1 Je4  23. Sf4 Jxc3+  24. Kb2 Jxe2  25. Jxe2 Jxc4+ a bílý vzdal.

Když skončila první světová válka, dlel T. G. Masaryk ještě v Americe, ale poslanci – při prvním zasedání sněmovny –  zvolili svého prezidenta i v jeho nepřítomnosti. A to aklamací. Hlasy se nesčítaly, předsedající Karel Kramář se ani nepotřeboval tázat, jestli je někdo proti nebo se zdržel hlasování; protože paže všech poslanců byly hore, všichni nadšeně tleskali, všichni volali sláva a ať žije!

         O šest dní později se TGM vrací s dcerou Olgou domů. Z newyorského přístavu a na lodi Carmania. Právě 20. listopadu, v den narozenin své ženy Charlotty. „Slavili jsme je potichu, obvyklým počtem růží a vzpomínkami,“ vzpomíná v knize Světová revoluce. A Čapkovi říká: „Ta cesta na lodi, to byl můj první odpočinek za ta čtyři léta; mohl jsem s dcerou hrát šachy, chodil jsem po palubě, díval jsem se na moře – a měl jsem radost. Bože, tož se nám to přece jen povedlo!“

         Čtenář jistě registruje slavnostní tón úvodních odstavců, ale sluší se poznamenat, že další řádky se už obejdou bez patosu. Neboť pisatel se rozhodl hovořit o věcech docela obyčejných, jakými jsou například klukovské záliby a jiné marnivosti tohoto světa.

         O tvůrci našeho státu se ví, že holdoval filozofii, že drahný čas věnoval záhadným pojmům, jako například noetika, metafyzika a logika, že psal učené traktáty a vyznal se i ve státovědě a v jiných tajemných naukách. Ale spěchám dodat, že náš učenec a státník TGM se stejně náruživě oddával obyčejným člověčím zálibám: byl zaníceným cyklistou, který si před nedělním obědem střihl časovku do Mělníka a nazpátek; byl členem Sokola a mezi bradly a žíněnkou ukazoval o dvacet let mladším sokolíkům, kterak se šplhá na laně bez přírazu a vytváří stojka; za bílé zimy vyzýval kolegy profesory k výšlapu  na Bílou Horu a k následnému klukovskému koulování; ovládal těsnopis a stále se snažil osvojit si další a další samoznaky; rád, často a velmi obstojně hrával na housle; a s nemenším nadšením si stavěl šachové figurky k provozování té úchvatné královské hry.   

               Ostatně právě šachy náležely v rodině pana profesora ke hrám nejoblíbenějším. Kdo byl u Masaryků přeborníkem, není známo; ale zato víme, že když TGM navštívil v Jasné Poljaně Lva Nikolajeviče Tolstého, zahráli si klasikové čtyři šachové partičky. Jak to dopadlo? Tak to víme přesně: autor České otázky zvítězil nad autorem Anny Kareninové 3:1.

         Šachové figurky budou i nadále figurovat v našem příběhu. A bude v něm řeč nejen o šachovnici, nýbrž stále ještě o našich prezidentech. O prvním i o desátém. Ale také – poněkud se červenám – nám do děje nečekaně vpadá postava, která má stejnou fyziognomii i jméno jako níže podepsaný autor.

         Nelze to smlčet. Asi tak před 65 lety jsem si oblíbil šach, o němž se básník Čelakovský vyjádřil, že je „her to perla skvoucí“. Ale šachové figurky mi nechtěly být příliš po vůli a mou lásku neopětovaly. Šachovým mistrem jsem se nestal, spíš jsem se stával přítelem opravdových mistrů a velmistrů. Též jsem o té „perle skvoucí“ psal všelijaké články, fejetony a začátkem šedesátých let jsem se dokonce dopustil pěti beletristických knih o šachu. V roce 1968 jsem šachovnici opustil. Na dlouhých čtyřicet let. Pak mě nějak našli a zvábili aspoň k symbolickému návratu. Tak se stalo, že jsem usedl mezi účastníky simultánky, kterou proti nám 22 neznámým hrál velmi známý českoamerický velmistr Luboš Kaválek.

         Ať táhnu, jak táhnu, vím, že to nakonec stejně prohraju. Vysunu svého jezdce a dívám se, jak můj dávný přítel Luboš uhání od prkna k prknu. A jak se tak dívám, vidím, že ve dveřích hracího sálu stojí Václav Klaus. Nemýlím se?

         Nemýlím. Nýbrž vidím, jak pan prezident rovným krokem kráčí k mým šachovým figurkám. Usměje se a tiše propoví: „Přece musím pozdravit nejstaršího šachového borce, o kterém vím, že napsal o téhle hře spoustu pěkných knih. Například Šachy s úsměvem…“

         Pak se sportumilovný prezident díval na mou partii a vydržel to až do chvíle, kdy jsem velmistrovi blahopřál k vítězství.

         „Tak to vidíte,“ hovoří hlava státu, „zítra ráno v osm hodin letím do Vatikánu a teď tady, pozdě večer, marním čas šachovou podívanou.“ A znovu se vrací k mým šachovým publikacím. Ale já už zavádím řeč jiným směrem.

         „Teď už píšu, pane prezidente, jinou literaturu. Například v posledních letech mi Masarykovo demokratické hnutí vydalo čtyři knihy o našem prvním prezidentovi. A v jedné z nich jsem si tak trochu zapolemizoval s několika body vašeho slavnostního projevu k 150. výročí narození TGM. Hlavně s těmi, kde hovoříte o jeho vztahu ke komunistickým intelektuálům.“

         Václav Klaus se usměje: „Já vím, co máte na mysli. A tak co nejdřív si ty vaše knihy obstarám. Protože mě zrovna tahle tematika hodně zajímá.“     

         Rozumí se, že jsem o své „šachové partii“ s prezidentem informoval tajemníka ing. Rösslera, který tichou poštou poslal instrukce do karvinského nakladatelství PARIS. A náš společný přítel a vydavatel mgr. Pavera ovšem nezaváhal. Takže už za den, za dva doputovala na Pražský hrad zásilka knih s průvodním textem: „Vážený pane prezidente, vím, že máte zájem o názor TGM na komunistické intelektuály. Abych Vám, vážený pane prezidente, ušetřil čas hledáním inkriminovaného textu, dovoluji si pouze poznamenat, že jde o strany 46-49 publikace nazvané TGM myslitel a státník, a to v kapitole Deset definicí demokracie. Kéž by Vám vyšel čas na pročtení i několika dalších stránek a kapitol z našich dalších masarykovských svazků…“

         Za několik dnů (konkrétně 16. června 2009) poslal prezident do Karviné tyto řádky: „Vážený pane magistře, děkuji Vám za zaslání knih týkajících se T. G. M., které mne velmi potěšily a rád si je v nejbližší době pročtu. Děkuji Vám také za milou fotografii. (Viz příloha k tomuto článku.) Přeji mnoho úspěchů nejen Vám, ale i celému nakladatelství PARIS. S pozdravem Václav Klaus.“

Bude-li mít šachový příběh z tohoto deštivého léta pokračování, určitě Vám o něm povíme.