Asi tak před 52 lety jsem prožil celý týden s mistrem Opočenským na jeho chalupě v Medonosech. Ve dne jsem z něho tahal rozumy za účelem knihy o jeho šachových osudech, večer jsme pak vedli rozvláčné hovory o životě a podobných nicotnostech. Opo neměl v baráku rádio, televizor, šachovnici ani elektřinu, nýbrž měl pouze petrolejku, krabičky viržinek a zásadní nechuť ke klábosení o šachu. Zejména se mnou, kterého celoživotně pokládal za pacra, narozeného v podbrdské obci Neumětele. Ale nicméně se mi jednou před půlnocí podařilo Opa k virtuální šachovnici zlákat.
„A teď mi řekněte, Houško, co z toho budu mít?“ povídá znechuceně Opo. – Odpovídám drze: „Stokorunu. Ovšem jen když mě porazíte.“
Opova duše byla prostoupena bezbřehou hráčskou náruživostí, takže výzvu kupodivu přijal, ba rozšířil ji o podmínku, že se budou hrát naslepo současně dvě partie: každý jednou s bílými a s černými. A tak jsme hráli. Neumětel s Umětelem. Plamínek v začouzeném cylindru skomíral, viržinko uhasínalo, do tmy jen občas kmitlo světýlko z Opových zápalek. Dopadlo to neuvěřitelně: bílí v obou partiích vyhráli. Další podrobnosti v Infoseriálu Hříšní šachisté města pražského.
K té hře naslepo. Většina obyvatel zeměkoule ji pokládá za sedmý div světa, a sice hned za lochnesskou nestvůrou. Když před pradávnými lety sehrál v Paříži velký Philidor současně tři partie naslepo, nemohl nikdo pochopit, že lidský mozek je schopen vyvinout takovou analytickou a introspekční činnost. Za sto let po něm přišel Morphy a bez obzvláštní námahy porazil naslepo osm soupeřů současně. Pak to hnali šachoví inženýři Aljechin, Najdorf, Koltanowski až k číslům zhola neuvěřitelným. Povídal mi přítel Luboš, řečený Cavaletto, že mu pořadatelé v té zemi Spokojených států jednou vyjednali simultánku, ale ježto přišlo jen deset odvážlivců, navrhl velmistr změnu programu: „Já si to s vámi, vážení, rozdám naslepo. Aspoň to bude rychlejší a zábavnější. Pro nás všechny.“ A bylo: Kaválek jim to nandal deset nula.
A mně zase jednou mistr Opočenský vyprávěl, jak si kdysi zamlada střihl tři partie naslepo a přitom hrál cinkanou bulku. Vyhrál prý na stolku karetním, jakož i na všech neviditelných šachovnicích. Na tomto místě vstupuju do příběhu, ale rovnou (a jako vždy, když tu placíruju své šachové „trumfy a triumfy“) podotýkám, že jsem vždy byl jenom jakýsi Zmatlíkův šachista začátečník. Takže vše, co bude následovat, berte s porozuměním; a staříkovi jeho dětinskou radost popřejte.
V říjnu 1958 mě, starého mazáka, povolali vojenští páni na měsíční cvičení.
Byla to otrava. A tak jsem tehdy v staroboleslavských kasárnách zorganizoval šachový turnaj pro 12 nejzdatnějších. Zvítězil jsem. Bez konkurence. Ale když mě velitel úsměvným slovem dekoroval, vystoupil z řady četař MUDr. Strnad, který právě narukoval, a pravil, že přeborníka setniny uzná teprve tehdy, až dotyčný přeborník zdolá i jeho. Ejhle, konkurence! Byl ten člověk sice doktor, ale mně se jeho sebevědomý lexikon nelíbil. „Tak jo,“ povídám, „dáme si čtyři partie, a pak se uvidí.“ Jenže se pouze uvidělo, že mi to nandal 3:1, přičemž mě dvakrát neomaleně zdeptal královským gambitem. Neseriózní člověk, že ano.
Za takových okolností, kdy moje společenská prestiž poněkud povadla, jsem zinscenoval reprízu někdejšího Opova představení. Byl jsem desátník, takže jsem disponoval jistou velitelskou pravomocí. Je nedělní odpoledne, na kavalcích jsou tři šachovnice a patřičný počet figurek, na stolku mariášové karty a kolkolem publikum. Sedím čelem proti dvěma mariášníkům a zády k odvážlivcům, kterým jsem poručil, aby se dobrovolně přihlásili.
K první šachovnici usedl svobodník Láska a prohlásil, že bude hrát pouze s bílými kameny, neboť jsou mu sympatičtější než ty tmavé. Velkoryse jsem souhlasil, ale nebyl jsem rád. Další dvě partie se hrají podle pravidel simultánky, až na to, že za třetím prknem můj soupeř sestává ze tří konzultantů. Ale to už mě mariášníci vybízejí k sejmutí karetního paklíku, malá dává. Také zde se hraje podle tradičních pravidel desetníkového mariáše: betl 50 halířů, durch jedna koruna, červené dražší.
O mém karetním vystoupení není třeba plýtvat slovy: nepřetržitě jsem kupil minely, prohrával, co se dalo, a prošustroval skoro celý týdenní žold. Střídající se spoluhráči mi právem práva spílali. Ale vy mi jistě rozumíte a chápete, že jsem přece musel upínat všechnu svou pozornost k neviditelným poskokům úskočných figurek. Na šachovnicích a před mým duševním zrakem se zjevovaly tyto jurodivé obrazce:
Svob. Láska – des. Houška. 1.d4 Jf6 2.Jf3 d5 3.Jc3 c6 4.Je5 Sf5 5.f3 e6 6.e4 dxe4 7.f4 Sb4 8.h3 h5 9.a3 Sd6 10.b4 Jbd7 11.b5 Jd5 12.bxc6 Jxc3 13.Dd2 Jd5 14.cxd7+ Kf8 15.c4 Jf6 16.c5 Sxe5 17.dxe5 Jxd7 18.Dd4 Vc8 19.Vb1 Jxc5 20.Dd6+ Dxd6 21.exd6 h4 22.g4 hxg3 e.p. 23.Se3 b6 24.Sxc5 Vxc5 25.d7 Ke7 26.Vd1 Vd5 a bílý vzdal.
Des. Houška – svob. Erben. 1.e4 e5 2.d4 d5 3.dxe5 dxe4 4.Dxd8+ Kxd8 5.Jc3 Sd7 6.Jxe4 Jc6 7.Sf4 Jd4 8.0-0-0 c5 9.Sc4 Se7 10.Sxf7 Jh6 11.Sxh6 gxh6 12.c3 Jc6 13.e6 Je5 14.exd7? Jxf7 15.Jf3 h5 16.Vhe1 Jh6 17.Jeg5 Vg8 18.Je6 mat.
Des. Houška – kolektiv vojínů. 1.e4 e5 2.d4 exd4 3.Jf3 Jc6 4.Sc4 Sb4+ 5.c3 dxc3 6.0-0 cxb2 7.Sxb2 Jf6 8.Jg5 0-0 9.Df3? d6 10.Jc3 Je5 11.De2 Sxc3 12.Sxc3 Jxe4 13.Jxe4 Jxc4 14.Dxc4 d5 15.Dd4 f6 16.Vad1 Sf5 17.Jg5 Dd7 18.Jf3 Se4 19.Jd2 Vad8 20.Jxe4 dxe4 21.Dxd7 a černý vzdal.
Já vím: plundrů je tam jako přemnožených komárů letošního léta. Mějme však přízeň pro všechny aktéry, kteří se tenkrát snažili vytvořit solidní šachové dílo. Málo platné, ztracený respekt se k mé velectěné osobě zase navrátil. Závěrečný úžas obecenstva vyvrcholil, když jsem postiženým znovu přehrál všechny tři partie.
Končím tichou výzvou (která je ovšem určena snaživcům nižší kategorie, do níž celý život náležím): pokuste se spáchat podobný špílec (a třeba i bez té rušivé karetní vložky). Co se stane? Přesně to nevím, ale myslím si, že dost brzy seznáte, že šachy nejsou domino a že mezi slepými bývá i jednooký králem.
Nejnovější komentáře