Blog Vítězslava Houšky

Světové rekordy v simultánce naslepo

 

Někdy se až divím, co všechno archivuje paměť přestárlého dorostence. Tak například nejsem schopen zapomenout na sportovní události roku 1935, kdy mi   bylo už solidních 10 let. Pročež stále vím, že na univerzitních závodech v Ann Arbor utvořil Jesse Owens během 90 minut čtyři světové rekordy, a to ve sprintech na 100 m (10,2 vt.), 200 m (20,3 vt.), 200 m překážek (nevím přesně, ale asi 22,6 vt.) a ve skoku dalekém 813 cm. A fotbalisté pražské Sparty zvítězili ve finále Středoevropského poháru nad maďarským Ferencvárosem 3:0 v této sestavě: Klenovec – Burgr, Čtyřoký – Košťálek, Bouček, Srbek – Faczinek, Zajíček, Braine, Nejedlý, Kalocsay.
    Když jsem začal psát Šachy s úsměvem (1958), musel jsem se ovšem pídit po všelijakých šachových pozoruhodnostech, vtípcích, klípcích i faktech. Jako třeba po mistrech pěvcích šachmatových, kteří dosáhli v simultánkách naslepo nej – nej – nejúchvatnějších výkonů, produkcí a rekordů.
    Na začátku rekordní spirály stojí veliký Philidor, který před 250 lety sehrál v Paříži současně 3 partie naslepo, což nemohl pochopit nikdo z těch, kdo tu událost na vlastní oči spatřil nebo kdo se o ní na vlastní uši doslechl. Za 100 let po něm přišel Morphy a bez obzvláštní námahy odrovnal naslepo 8 soupeřů najednou. Paulsen už hrál 10, Zukertort 16 a Pillsbury 22 partií proti neviditelným soupeřům a s virtuálními figurkami. Po první světové válce se blýskl Réti 24 partiemi naslepo a po něm Breyer (který překonal rekord jen o jeden centimetr, jak to činívá Isinbajevová ve skoku o tyči).
    V roce 1924 vstupuje do rekordního příběhu sám veliký Alexandr Aljechin, který naslepo vzdoruje 26 a o rok nato 28 soupeřům. Réti opatrně přidává další krůček (29). Ale po proslulých velmistrech přichází nepříliš známý Belgičan George Koltanowski, který si připisuje 30 zářezů. Po něm už zase Mistr velmistrů jménem Aljechin (32). A pak už: jedeme z kopce, držte si klobouky!
Koltanowski (34), Miguel Najdorf (původem Polák, ale teď už reprezentant Argentiny) si dává zvýšit laťku rovnou o 11 centimetrů, tedy proti 45 soupeřům. Bláznivý tobogan nekončí. Neboť v roce 1950 se vrací do ringu polozapomenutý mistr Koltanowski a vrhne se v San Francisku do úchvatného boje proti (slyšte! slyšte!) 50 neviditelným soupeřům (+43 =5 – 2).
    Byl říjen 1960 a Sportovní nakladatelství mi právě poslalo poslední korekturu (tzv. náhled) Šachů s úsměvem. Ač jsem tam už vlastně nesměl nic podstatného měnit, škrtat nebo vpisovat, rozšířil jsem textík o tuto aktuální vsuvku: „Maďarský šachový mistr János Flesch dosáhl v Budapešti světového rekordu. Nastoupil proti 52 soupeřům v simultánce naslepo. Po dvanáctihodinovém boji, aniž popletl jediný tah, vyhrál 31 partií, 18 remizoval a pouze 3 hry prohrál.“
    Od té doby, co jsem vsouval do Šachů s úsměvem těchto posledních pár slůvek, uplynulo přesně 50 let, a kde nic, tu nic – zdá se, že Fleschova padesátka je už opravdu posledním, snad nepřekonatelným světovým rekordem této obdivuhodné i krásné a kuriózní šachové disciplíny.
    Fleschův šachový životopis se nevyznačuje žádnou pozoruhodnou význačností. Královskou hru se naučil v šesti letech, závodně začal působit v patnácti, vyhrával i prohrával – v životě i na šachovnici. Šachovým mistrem se stal v 27 letech, normu IM splnil o 3 roky později, velmistrem se stal teprve ve věku 47 let (a to po turnaji v Budapešti 1980, v němž zvítězil před Mihailčišinem a Saxem).
    Ale zcela neobvyklý talent k šachu naslepo prokazoval už od předškolního dětství. Jeho výjimečná paměť konala nevídané divy od nepaměti: přečetl si básničku a hned ji uměl nazpaměť. Ale co básničku! Nazpaměť si osvojil logaritmické tabulky a vlastně všechno, co se jen kmitlo před jeho očima. Šachové partie analyzoval zásadně bez šachovnice. Jen tak pro vlastní potěšení dokazoval sám sobě, že šach bez šachovnice je jaksi půvabnější a napínavější. János Flesch zemřel s manželkou při autonehodě cestou na turnaj do anglického Ramsgate v prosinci 1983. Bylo mu 50 let.
    Závěrem si přehrajme partii z jeho slavného dne 16. října 1960, kdy vytvořil světový rekord v simultánce naslepo. (A kdy sám sobě dobrovolně ztížil situaci: 40 partií hrál bílými a 12 černými kameny.) Jeho soupeřem nebyl nějaký fiktivní nebo bezejmenný pan N. N. z Nemanic, nýbrž šachista obstojných kvalit, který ovšem stanul před nesnadným úkolem: bojovat s králem simultánek v královském gambitu.
 

Flesch – Hrumo. 1.e4 e5 2.f4 exf4 3.Jf3 g5 4.d4 g4 5.Sxf4!? gxf3 6.Dxf3 Df6 (Určitě lepší je 6…d6 7.Sc4 Sg7! 8.0-0 Sxd4+ 9.Kh1 Sf6 10.e5 dxe5 11.Sxe5 Jd7 12.Sc3 De7 13.Ve1 Se5 14.Sxe5 Jxe5 15.Dh5, ale i tak má bílý nadějnější hru. Tahem v partii chce černý vynutit výměnu dam) 7.Jc3 Je7 8.Jb5 Ja6 9.Sxc7! Sg7 10.Jd6+ Kf8 11.Dxf6 Sxf6 12.Sxa6 bxa6 13.Vf1 Jg8 14.e5 a znectěný černý král se poklonil vítězi.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
14 října, 2010

Kalendy Jana Kalendovského

 

Mám rád slovní hříčky, jakož i všeliké rozmary, jimiž nás obšťastňuje čeština, o které víme, že je jazykem vtipným. Tak třeba položme vedle sebe jména – Lendl a Kalendovský. Oba věnovali valnou část svého životního zájmu šachové literatuře. Ale mně nějak splývají v jednu záslužnou osobnost, jejíž jméno je Kalendlovský. Oba se starali o 2393 šachových svazků, jimiž se pyšní Státní pedagogická knihovna v Brně. Profesor Eduard Lendl už není mezi živými, ale jeho brněnský pokračovatel je ještě velmi živoucí.
    Právě s tímto Janem Kalendovským mívám občas co do činění. Především se mi líbí jeho jméno. Odkud se vzalo? Jiného takového člověka spojeného s kalendářem totiž neznám. Ale vážně: kalendy znamenají podle starého římského kalendáře první den v měsíci. A pan Kalendovský znamená podle houškovského názoru absolutní akurátnost v každém dni každého měsíce každého roku.
    Chtěl jsem onehda napsat blog o Tomáši Sikovi, ale paměť byla ke mně krutá. I požádal jsem mailovou poštou přítele Kalendovského, aby mi prozradil, napověděl a pošeptal pár věrohodných faktů o tomto pozapomenutém šachovém mistru staré školy. Brněnský strážce šachových pokladů mi obratem kalendářního dne poskytl záznamy mnoha Sikových partií, turnajových účastí, ano, dokonce i kompletní otisk Sikovy učebnice šachu. Tož (začínám po moravsky) takový borec je tenhleten nedostižný znalec, majitel a konzument šachové literatury. Naší a veškeré jiné; známé i mechem obrostlé.
    Je takové jízlivé přísloví, že kdo nemá o nějaké věci pojem, sebevědomě o ní přednáší a píše, kdežto ten, kdo věci rozumí, s ní prý poctivě zápolí. Čímž chci naznačit, že náš šachový knihomol a knihomil Kalendovský si s šachovými figurkami setsakra dobře rozumí. Vizme dvě jeho partičky, které stojí za pozornost a víc – za obdiv a hlučný potlesk.
    Tu první sehrál na dovolené v jakémsi Hnačově. Kde Hnačov leží, jaké bylo tehdy počasí a kam chodíval s manželkou na výlety, už prý neví, ale zato nikdy nezapomněl na utkání s členem šachového klubu v Porubě. Až si tu hnačovskou partii přelouskáme, sborově oceníme, jak důležité je znát velká díla slavných velmistrů i veškeré úchvatné jemnosti, jimiž nejrůznější nesmrtelné partie oplývají. Autorem poznámek je dirigent vítězných figurek.
 
Richtr – Kalendovský, Hnačov, 2. května 1982
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4.d3 Jf6 5.0-0 d6 6.Sg5 (Předčasná rošáda ve spojení s výpadem střelce vedou na scestí) h6! 7.Sh4? (Lepší je 7.Se3, ale kdo nečetl staré knihy, ani netuší, co bude následovat) g5 8.Sg3 h5! 9.Jxg5 (Snad poprvé se tato varianta vyskytla na turnaji v Londýně 1862. Dubois prohlédl Steinitzovu ďábelskou léčku a raději zahrál 9.h4) h4 10.Jxf7 hxg3!! (To je pointa léčky černého) 11.hxg3 (V partii Knorre-Čigorin z roku 1874 se stalo důsledné 11.Jxd8 Sg4 12.Dd2 Jd4 13.Jc3 Jf3+ 14.gxf3 Sxf3 15.Sf7+ Kxd8 16.Sh5 Vxh5 17.Dh6 Vxh6 18.h3 Vxh3 a 19. …Vh1 mat) Sg4 12.Jxd8 Vxd8 13.Dd2 Jd4 14.Ve1 Jf3+ 15.Kf1 Vh1+ 16.Ke2 Jd4+ 17.Ke3 Jf5 mat.
Toto je jeden z receptů, jak se proslavit. Někdo nepřející možná poví, že jde o chlubení se cizím peřím. Ale já odhazuju zbytečnou skromnost a nárokuju pro sebe hrdý titul Brněnský Morphy. V Brandejsově knížce Šachové panoptikum (Praha, 1975) je totiž kapitolka Islandský Morphy, kde je s nadšeným komentářem předvedena partie Botzhold-Gudmundsson, Kodaň 1962, která je víceméně shodná s klasickou partií Knorre-Čigorin. Jenom vůdce bílých svoji smrt urychlil: 12.De1 Jd4 13.Jc3 Jf3+ a vzdal se.
 
Kalendovský, J. – Vachek, J., Brno, blicák, 19. října 1989

1.e4 e6 2.d4 d5 3.e5 c5 4.c3 Jc6 5.Jf3 Db6 6.Sd3 Sd7 7.0-0 cxd4 8.cxd4 Jxd4 9.Jxd4 Dxd4 10.Jc3 Dxe5 11.Ve1 Dd6 12.Jb5 Db8 13.Df3 Jf6? (Až sem je všechno známá teoretická varianta. Zde se však hrává 13. … Sd6 14.Dxd5 Sxh2 15.Kh1 Sc6 16.Dg5 a postavení bílého je značně lepší. Tah v partii rychle prohrává) 14.Sf4 Dd8 15.Jc7+ Ke7 (Teď mi přišel na pomoc velmistr Bronštejn. V této pozici by stačilo dát šach dámou z b4, což je zároveň mat. Ale jak tam tu bílou dámu dostat? Stačí jen trochu popřemýšlet – a vyhrávající idea je tady) 16.Sd6+!! Kxd6 17.Df4+ Ke7 18.Db4 mat. Tato legrační miniaturka byla otištěna v několika světových šachových časopisech.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
29 září, 2010

Sociolog si zamiloval severní gambit

 

Když skončila první světová válka, svět všechen ve zlém ležel. Panoval chaos, španělská chřipka a zmatené iluze. Po vítězné bitvě u Zborova a únavném hájení sibiřské magistrály se chtěli naši legionáři vrátit co nejrychleji domů. Ale blouznivci z čeledi kibiců (například žurnalista Lev Borský) doporučovali prokřehlým legionářům, aby Sibiř zatím neopouštěli, nýbrž se tam snažili pro čerstvě zrozenou republiku urvat „nějaké ty kolonie“.
    Také Emanuel Chalupný, právník a sociolog, opustil na chvilku metodu vědeckého uvažování a navrhl představitelům revolučního Národního výboru, aby vznesli na mírovém jednání ve Versailles důraznou žádost o připojení Vídně k Československu. Naše delegace ovšem nic tak dětinského nevznesla, nýbrž ráčila zachovati rozum.
    Sledujeme kroky doktora Chalupného, o němž víme, že je autorem rozsáhlé vědecké práce o sociologii, že měl rád turistiku, poezii, jakož i šach, v jehož bíločerném bitevním poli si především zamiloval severní gambit. Kromě toho uctíval prvního prezidenta první republiky, jehož přednášky o sociologii (když TGM byl ještě c. k. univerzitním profesorem) navštěvoval a obdivoval. V roce 1925 založil Masarykovu sociologickou společnost. A když vydal historik Josef Pekař vynikající práci o Žižkovi a jeho epoše, promluvil sociolog Chalupný o této knize hlasem ostře kritickým. A po něm i další nadšení sociologové (leč diletanti v historii) vytýkali profesoru historie diletantismus v historii. Zejména vycinkali Pekařovi za to, že si dovolil bortit oblíbenou národní představu o hrdinném vojevůdci Janu z Trocnova.
    Posléze si sociolog Chalupný znelíbil i sociologa Masaryka a občas vytasil kritické pero i proti jeho vědecké autoritě. Byli, bylo. Těžké téma pro jeden nepatrný blog. Takže si radši postavme na prkno figurky a pusťme se do severního gambitu.
    Ale než to nářadí jaksepatří rozestavíme, ještě si v rychlosti povězme, že Emanuel Chalupný, když pátral po charakteru a základní filozofii českého národa, osvojil si názor, že našinec umí sice zprvu fortelně zabrat, ale že v závěru bůhvíproč ochabuje, vadne, ztrácí glanc a všechno. Neumíme prý vydržet až do finiše. Řečený sociolog uvádí četné příklady, též ze sportu. Jedinou výjimkou je prý šachista Oldřich Duras, který po slabším začátku umí udatně finišovat, v partiích i v turnajích. Nějakou tu sociologickou (i jinou „těžkou“) literaturu jsem už v životě přeslabikoval, ale pokud vím, jen jednou se vešel do vědeckých foliantů šachový mistr jako v tomto případě praotec naší hry velmistr Duras. Ale ten jistě jen proto, že sociolog Chalupný miloval šach a zejména, jak už bylo řečeno, severní gambit. A s mistrem Durasem prý opravdu hrával různé gambity, nejspíše asi ten jeho oblíbený 1.e4 f5.
    Emanuel Chalupný (nar. 1879) se těšil šachem zejména za války. V září 1942 napsal redaktoru K. Zmatlíkovi dopis, ze kterého citujeme jen několik vět: Se značným zájmem jsem četl v 8. čísle Šachu o severním gambitu. Poznámka o hat-tricku Miesesově, kterou jste před 34 lety učinil ve své klasické učebnici, podnítila mě k častým pokusům – hlavně proto, že jsem při nich seznal krásu a variantové bohatství tohoto gambitu. Odmítat tento gambit – přes Vaši správnou analýzu – amatérům naprosto neschvaluji, protože odmítnutý sev. g. vede ke hře právě tak fádní jako přijatý sev. g. vede ke hře zajímavé. Kolik romantiky tají se v sev. g., doloží miniaturka, kterou jsem hrál před dávnými lety:
 
E. Chalupný – N. N. (asi v roce 1924)
1.e4 e5 2.d4 exd4 3.c3 dxc3 4.Sc4 cxb2 5. Sxb2 d6 6.e5 Jc6 7.f4 De7 8.Jf3 dxe5 9.fxe5 Jxe5 10.0-0 Jxf3+ 11.Dxf3 Dc5+ (Nyní kibicové propukli v haló! nad domnělou zkázou bílého, ale hned ztichli, když po) 12.Kh1 Dxc4 13.Jd2 černý se vzdal. Nenápadný tah Jd2 náhle zvrátil poměr sil v úplný opak. A Chalupný pokračuje: „Ale tím ještě není její cena vyčerpána. Sledoval jsem analýzou další možný průběh a seznal jsem, že černý ovšem nyní přijde o dámu 13… De6 14.Vae1 Je7 15.Vxe6 Sxe6 i o dámské křídlo 16.Dxb7 atd. – a kromě toho hrozí útoky všech bílých figur, takže jen výměnou 16…Vd8 17.Je4 Sd5 18.Db5+ c6 19.De2 Sxe4 20.Dxe4 černý nebezpečí poněkud oddálí. Ale přes svou nevyvinutou pozici se může černý ještě dost dlouho bránit, a zde vznikají pro obě strany další zajímavé oříšky, protože situace je stále na ostří nože.“
 
    Snad se sluší dodat, že závěrečným slovem uzavřel redaktor Zmatlík diskusi o propagaci amatérského šachu (Šach 1942, str. 17-19), kde většinu horlivých a horkokrevných argumentů dr. Chalupného ve prospěch severního gambitu klidně a taktně vyvrátil. Chalupného sociologické učebnice mají svou hodnotu i v čase přítomném, ale přece jen a bohužel – Vídeň se nestala českou metropolí a severní gambit se nestal miláčkem šachové veřejnosti. Za zmínku a pozornost ovšem stojí.
    Čtyři světové strany. Ex oriente lux – z východu přichází světlo, ruská hra i šachové ideje Aljechina, Botvinnika, Tala a Spasského; ze západu k nám dorazily myšlenky demokracie, Bobbyho Fischera a francouzské a holandské obrany; z jihu pak proslulé španělské, sicilské a italské sloky šachové poezie. A tam shora, kde od pólu fičí severní vítr, skandinávská hra a severní gambit, tam popřejme spočinutí Emanuelovi Chalupnému, jehož nejlepším přítelem byl šach a básník Otokar Březina, autor proslulé knihy veršů Větry od pólů.

    Až mě zas bude na šachovnici masírovat můj vnuk Karel, vím, co udělám: střihnu si severní gambit na počest Emanuela Chalupného, který nás na Svobodné škole sociálních nauk seznamoval se sociologií, ale který bohužel o severním gambitu neutrousil tehdy ani slůvko.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
15 září, 2010

Milovník nekorektních gambitů

 

Měl takové docela obyčejnské jméno – František Frič, ale jeho stopa, kterou zanechal v dějinách našeho šachu, je bezpochyby neobyčejná. Šachy hrál, o šachu psal; a v obou těchto činnostech si počínal výtečně. Že jste o něm ještě neslyšeli? Vaše chyba. Neboť jste zřejmě listovali šachovým dějepisem příliš kvapně.
    Řečený Frič disponoval minimálně dvěma talenty. Šachovým velmistrem se sice nestal, ale jeho šachové výkony (a turnajová umístění) měly mistrovský břink. Že cosi o šachu ví, dokumetuje výsledná tabulka přeboru Prahy 1929, v němž se pětadvacetiletý talent umístil za Flohrem, který byl o 4 roky mladší, ale už světoznámý. František Frič měl toulavé boty, podšité šibalskými spády: zúčastnil se turnaje Dělnického šachového svazu v Leningradě; vynikal, pronikal, unikal; pražský rodák ukazoval finským šachistům svoji dovednost i  v simultánkách.
   Měl přízeň pro šachové úsměvy i rozmary, experimenty i výstřednosti. Byl přesvědčen, že šachy jsou zrcadlem života a zobrazují věčnou lidskou touhu po zábavě. Ve vážných partiích volíval jako černý trucovitá zahájení, jako například 1.e4 g5, potažmo 1.d4 g5. Pozorovatelům se zdávalo, že lišák František Frič snad ani tak neusiluje o vítězství, jako o študáckou legraci. Když kdokoli přišel s nějakým novým „senzačním“ a dosud neprobádaným gambitem, vždy našel vnímavé pochopení u tohoto zarputilého milovníka šachových kuriozit. Vizme partii z roku 1925 otištěnou s žertéřovými poznámkami ve sportovním časopisu Rekord, který redigoval:
    Judenič – Frič. 1.d4 g5 (Redaktor prosí o prominutí, že opouští hranice své příslovečné skromnosti a reklamuje toto podivuhodné zahájení pro sebe; hrál je totiž r. 1925 v četných turnajových i korespondenčních partiích) 2.Sxg5 c5! 3.dxc5 b6 4.cxb6 Dxb6 5.b3 Sg7 6.c3 Sb7 7.Jf3 Jc6 8.e3 Jb4 9.Sd3 Vc8 10.Dd2 Dc5 11.Sf4 Sxc3 12.Jxc3 Dxc3 13.Dxc3 Vxc3 14.Se5 Vxd3 15.Sxh8 Jc2+ 16.Ke2 Sa6 (Hrozí Vd4 mat) 17.Jd2 Jxa1 18.Sxa1 Vxb3+ 19.Kf3 Va3 20.Vb1 f6  21.Vb2 a partie skončila při nestejných střelcích remízou. Můj vkus je předsudečný. Například si nerad přehrávám remízové partie. Jenže – věřte mi – tahle Fričova frišná remíza je poutavější než sága o hraběti, jejž Dumas poctil dumavým jménem Monte Cristo.
    František Frič číslo 2: komentátor, redaktor, spisovatel; chrlič nápadů, mistr slova, velmistr vtipu. Až dosud se šachoví glosátoři mohli projevovat pouze jednou za čtyři týdny v časopisech, které měly měsíční periodicitu. Žurnalista Frič tuto tradici zrušil a začal vydávat Šachový týden. Kdo ze závistivců očekával nezdar a rychlý krach, byl rychle zklamán. Protože Fričův týdeník (i když mohl vycházet už pouze v nešťastném období 1937-38, kdy se blížil truchlivý konec samostatnosti české) byl skvostem české šachové žurnalistiky.
    František Frič je spoluautorem dvou šachových spisů, jejichž vzácnost stoupá s kvadrátem času. S Karlem Opočenským vydal knihu o slavném turnaji AVRO, kterého se v listopadu 1938 zúčastnilo osm nejsilnějších šachistů tehdejší současnosti (zvítězili Keres a Fine, a až za nimi se umístili slavnější velikáni a veličiny v pořadí Botvinnik, Aljechin, Euwe, Reshevsky, Capablanca, Flohr). O dva roky později se postaral o to, že kniha o přeboru v Rakovníku rozkvetla krásou vynalézavých metafor, dojemných úvah a vtipných postřehů. Autoři jsou sice opět dva, Frič a Opočenský, ale tuším (tak trochu i ze své osobní zkušenosti), že role byly symetricky určeny: mistr Opo okomentuje partie, mistr F. F. vdechne dřevěným figurkám, i lidem kolem šachovnice, život a vtip.

     František Frič musel odejít od své nedokončené šachové symfonie v necelých 38 letech v roce 1942. A to proto jen, že nacisté měli na rasový původ obyčejných (i neobyčejných) šachistů svůj nemilosrdný názor.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
6 září, 2010

Tajemný muž N. N.

 

Bylo to letos na Kampě při střetnutí Davida s Juditou, však si vzpomínáte na tu seč, že ano. Sedím, zírám na demonstrační šachovnici, dělám, že tomu rozumím. Tu se ke mně nakloní takový usměvavý pán v nejlepším věku, podává mi knížku, kterou napsal a vydal v roce 1998, a že mi ji věnuje. Ta kniha má název Šachové supermini a ten dobrodinec se jmenuje Vladimír Dufek. Pěkná, pozoruhodná, poutavá četba. Obsahuje 144 miniaturek, které se nedožily více než deseti tahů. Najdete v té publikaci partie slavných borců, počínaje Aljechinem a konče Zukertortem. Šachisté různí, známí i neznámí. Mnozí z nich vystupují pouze pod maskou a záhadnými iniciálami N. N. Těm hodlám nyní složit poklonu. Ostatně jsem už o nich před 50 lety zkomponoval tento opus:
   
    Kdo je ten N. N.? Nikoli, prosím: není to tajemný mistr, jenž by – neznám a maskován – jezdil od města k městu a vyhrával šachové turnaje. N. N. má v přeneseném smyslu asi stejný význam jako neznámý vojín. Mistru N. N. se pomníky nestaví a jeho jméno není chvalořečeno. N. N. vchází do šachových čítanek nikoli jako symbol statečnosti, nýbrž jako příklad šachové naivnosti a snaživé nezkušenosti, jako tvůrce kardinálních chyb. N. N. je onen člen široširé šachové obce, který v simultánkách lačně zkonzumuje zkušenému mistrovi několik „otrávených“ pěšců nebo figur, a učiní v zahájení sedm tahů jednou figurou, načež obdrží elegantně vysoustruhovaný mat. On je hlavním strůjcem slavných miniaturních partií, v nichž už kolem desátého tahu vznikají na šachovnici nevídané obrazce a v nichž zejména bílý čtvereček f7 se stává ohništěm a obětištěm divů. Pana N. N. je potřebí k demonstrační, laboratorní i výzkumné práci šachové.
    Neznámý šachový kuli N. N., věrný a poslušný řadový vojáku, neznámý vojíne náš, budiž pochválen! Jméno tvé, skryté pod příkrovem dvou abecedních písmenek, je jméno bezejmenného. Zásluh tvých však jest bezpočtu. Trváš a působíš od věků do věků a neumíráš. Jsi věčný, jakož věčná je i hra, které sloužíš.
 
    Zkrátka jsem si dnes umínil, že z citované knížky Vladimíra Dufka (k níž napsal předmluvu Luděk Pachman) opíšu nějaké apartní partičky našeho nezapomenutelného, nešťastného, nebohého neumětele N. N. Probírám se  nádherou všelijakých supermini. První v řadě je Aljechin, který matí jakéhosi Monera šestým tahem, druhý Tal, jenž ničí Streichera v sedmém pádu, třetí Réti drtí ve Vídni 1914 Dunkelbauma o tah později. A vítězem čtvrté partie je náš šachový historik i zkušený závodní hráč. Té tedy dám přednost před ostatními, možná i proto, že si chci u přítele Jana K. šplhnout:
 
N. N. – Kalendovský, Brno 1973
1.c4 e5 2.Jc3 Jc6 3.Jf3 Sc5 4.Jxe5 Sxf2+!  5.Kxf2 Jxe5 6.e4 Df6+ 7.Kg1?? (Po 7.Ke1! by vznikla přibližně vyrovnaná pozice; hrozbě vybudování silného pěšcového středu d2-d4 by černý asi musel zabránit tahem 7…c5 i za cenu oslabení pole d5, např. 8.d3 Jge7 9.Dh5 d6.) 7…Jg4!! 0-1. (Hrozby matu 8…Dd4 a 8…Df2 lze pokrýt pouze za cenu ztráty dámy.)
 
    Co teď?  Zálusk mám na partii nadepsanou jako Léčka století. Tož to si nechme ukázat; třeba už pouze proto, že za oběma šachovnicemi zasedli neznámí vojínové. Snad to byli Skotové, snad šizuňkové, kdo ví?
 
N. N. – N. N.  Skotská hra. 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 exd4  4.Sc4 Sc5 5.Jg5 Jh6 6.Dh5 Je5? (6…De7!) 7.Je6! dxe6 8.Dxe5   1-0.  (Současně nelze dobře krýt střelce c5, pěšce g7 a hrozbu 9.Sxh6; a střelce nelze vzít pro 10.Dxh8.)
 
    Tvůrcem poslední nezapomenutelné miniatury je nezapomenutelný estonský velmistr Paul Keres. Poskytl mi ji přítel Luděk Sedlák, který se shodou okolností rovněž zaobírá činností záhadného Mistra N. N. Ale v tomto případě hrál černými nikoli packal N. N., nýbrž  polský mistr Arlamowski, který se v roce 1950 zúčastnil mezinárodního turnaje v Sczawno-Zdrój (kde například remizoval s naším Foltysem). Nuže, do třetice všeho supermini.
 
Keres – Arlamowski. Caro-Kann. 1.e4 c6 2.Jc3 d5 3.Jf3 dxe4 4.Jxe4 Jf6 5.De2 Jbd7?? 6.Jd6 mat,  jemuž jsme U Nováků říkávali Dušan Pálka.
 

    Onehda se mě domovní dispečerka ptala, co má dát vyrýt na naši jmenovku. Jestli taky křestní jméno nebo nějaký ten titul. Co se toho týče, titulů je u nás habaděj, ale přál jsem si jen obyčejné holé příjmení. Leč chvilku jsem váhal, zda by mi na vizitce přece jenom neslušel šachový predikát N. N. nebo něco podobného. Ale i z toho sešlo.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
24 srpna, 2010

Epištola mladým výtvarníkům

 

Občas bývá ve Strakovce Den otevřených dveří, ale jinak prý (tvrdí mrzouti) není třeba se vlamávat do otevřených dveří, ježto vás nikdo nevyslechne.
    Žádné takové! Jen se do toho proslulého hlavního vchodu vládní budovy hrňme a dbejme, aby byly slyšet leckteré naše dotazy. Též ty naivní, které se netýkají zrovna vesmíru, nýbrž spíše zrcadlí víru v nápravu věcí nepatrných, a přitom zoufale patrných.
    Hej, páni konšelé, ptám se vás například, jak hodláte naložit s epidemií, která zamořuje fasády našich ulic a domů. Ovšemže hovořím o hnutí šílených krav, které nezaujatý tisk benevolentně toleruje jako umělecké (!) grafitti. Každý už asi postřehl (a doufejme i purkmistři), že valná většina našich budov – a zejména těch nově vyfešákovaných – je hrubě zneuctívána mazaninami takzvaných sprejerů.
    Pokrokové týdeníky a televizní relace nás kupodivu poučily, že výtvarně talentované mladší dorostence, kteří už záhy, za rok za dva, obdrží občanský průkaz, žene k této umělecké ctižádosti nesouhlas s šedivostí městské scenérie. Což je, ruku na srdce, vážný argument. A rovněž jsme se dozvěděli, že tihle mladiství umělci jsou nejšťastnější, když se jim podaří postříkat, pocákat, poničit a originálními klikyháky sprasit co největší počet vlakových souprav a vozů pražského metra. Ježto není ve vozovně hlídač s fajfkou či s koltem nebo dokonce čuchací pes, odvážlivcům se daří. Pořádně psát ještě neumějí, ale své tagy zhotovují brilantně. Jejich riziko je pramalé, asi tak jedna ku tisíci. Aspoň jsem nečetl, že by někdo někdy polapil smělého mladičkého cákače.
    Další dotaz: zná někdo z konšelů vzhled pražských, brněnských nebo ostravských tramvají? Jestli ano, pak mu určitě neuniklo, že téměř každičké sklo je poškrábáno nesmyslnými vrypy. Třináctiletý kosmonaut Přemek Jindra mi poskytl odborné poučení, že tuto vandalskou (nebo snad výtvarnickou?) bravuru provozují jeho stateční vrstevníci, a to jehlicemi kružítka. Bravo, nebojácná mládeži! Komu to dneska vadí? Rychlé šípy už nepůsobí a není nikoho, kdo by vás poučil, že se to možná jaksi nepatří, nesluší.
    Jářku, ujme se rákosky někdo z rodičů nebo z učitelského sboru? Asi neujme. Protože většinu zodpovědných činitelů to příliš nevzrušuje. Slyšíme, že nemají čas. Že žijí svůj náročný život. A je to prý život hektický: poctivě přežvýkají svůj orbit bez cukru, na hlavě mají baseballovou čepici s kšiltem dozadu, eventuálně zelené brejle ve vlasech, v ruce ovšem plastovou láhev s tekutinou, v uších walkmana a proklatě nízko u pasu šestiranný mobil.
    Kdo pomůže, co pomůže? Domluva? Kopanec? Facka? Asiatské utětí ukazováčku? Odebrání sprejerské výbavy? Donucení k očistě fasády?
    Idealista Jaroslav Foglar zemřel, správný kluk Mirek Dušín se odmlčel a jejich pravnukům se ten odpudivý Mažňák už třeba ani neoškliví. Odsuďte mě, zatraťte mě, postavte mě na pranýř. Neboť abyste věděli, mně se tahle sprejerská umělecká disciplína velmi nezamlouvá. Jenže jak se bránit přesile, že ano?
    Stařík mluví a mluví, a vy ovšem právem práva spravedlivě soudíte, že by měl přestat s nesrozumitelnou etiketou a estetikou, a začít hovořit srozumitelnou šachovou notací. Tedy jestli vůbec něco o šachu ví. Tak dobrá.
    Mívám ve zvyku povídání uzavírat nějakou fešnou partií. Jenže zase nevím, je-li nějaký frajer-sprejer obdařen znalostí šachové hry. Ale autorem naší dnešní  přepěkné miniaturky je taky malíř. Dokonce velmi slavný. Jmenuje se El Greco a žil někdy mezi roky 1541-1614. Je to Španěl řeckého původu. V naší ukázce však nezahajuje hru po španělsku, nýbrž  rovnou královským gambitem. Jeho soupeř se před veřejností ukrývá za písmeny N. N.

    El Greco – N. N. 1.e4 e5 2,f4 exf4 3.Jf3 g5 4.Sc4 g4 5.Je5 Dh4+ 6.Kf1 Jh6 7.d4 d6 8.Jd3 f3 9.g3 Dh3+ 10.Ke1 Dg2 11.Jf2 a neznámý nešťastník N. N. vzdal,neboť ví, že proti hrozbě 12.Sf1 bezmocný.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
13 srpna, 2010

Růžový kavalír

 

Není Strauss jako Strauss. Je jich vícero. Většinou komponují hudbu a tu a tam i holdují šachu. Musíme se je naučit rozlišovat. Například Johann Strauss otec je autorem Radeckého pochodu, kdežto jeho stejnojmenný syn proslul operetami Netopýr, Cikánský baron a valčíkem Na krásném modrém Dunaji. Tihle Straussové pocházejí z Rakouska.
    Ale je tu ještě třetí slavný Strauss, a sice Richard, narozený roku 1864 v Mnichově, který se proslavil symfonickými básněmi, operami i dirigentským kumštem. A prý také – dejte pozor! - uměním dirigovat šachové figurky. Jenomže kdo ví, jak to vlastně bylo? Tu je třeba požádat o spolupráci šachové historiky, jakož i detektivy amatéry všeho druhu.
    Tedy co se týče operní tvorby, můžu dosvědčit, že skladatel jménem Richard Strauss spolehlivě existoval, neboť jsem na vlastní oči viděl ve Státní opeře jeho  komedii Růžový kavalír. Zpívající tenorista byl opravdu kavalír a velmi se snažil být i růžovým. Hra měla spád a říz jako pěkná šachová miniaturka.
    A jsme u šachovnice. Z hlubin archivu Jana Kalendovského kutáme nový senzační poklad. Nejprve seřaďme fakta. Ve druhém čísle British Chess Magazine 1996 přetiskl šachový historik Ken Whyld článek jistého Wolfganga Piepera z Neue Osnabrücker Zeitung, který se údajně opírá o poznatky z knihovny v Garmisch-Partenkirchenu, v níž jsou shromážďovány přemnohé písemnosti týkající se života a díla slavného hudebního skladatele Richarda Strausse. Mezi jiným také tato partie, hraná těsně po druhé světové válce:
 
Richard Strauss –  Leopold Zuckerbäcker
Garmisch, 1945
1.e4 e5 2.Jf3 Jf6 3.Jc3 Sb4 4.Jd5? Jxd5 5.exd5 d6 6.c3 Sc5 7.d4 exd4 8.Sd3! De7+ 9.Kd2 dxc3+ 10.bxc3 0-0? 11.Ve1 Dd7 12.Jg5 h6 13.Dh5 Dg4? 14.Dxf7+ Vxf7 15.Ve8+ Vf8 16.Sh7+ Kh8 17.Vxf8 mat.
 
    Jan Kalendovský projevil důvtip hodný Sherlocka Colomba a proplul hlubinami svého archivu až k článku otištěném v časopise Wiener Schachzeitung z pradávného roku 1906, kde se v květnovém čísle vyskytuje bezmála identická partie šachistů stejného jména. A je tam i fotka mladého talentovaného šachisty Richarda Strausse, který se ovšem (na rozdíl od hudebního skladatele) narodil v prosinci 1890 a byl tehdy počítán mezi zázračné šachové děti. Jeho otec se prý jmenuje Heinrich. Jenže nám je známo, že otec komponisty Strausse se jmenoval Franz.
    Tak jak je to tedy? Kdo má pravdu – časopis z roku 1996 nebo jiný z roku 1906? Je to podvrh? Je to náhoda nebo zlomyslnost? Bádejte, páni badatelé. Ale napřed si ještě přehrajte tu druhou partii, kdy se ještě nevědělo, že za osm let vypukne první světová válka. Jména borců jsou stejná, zahájení rovněž, jen tahů je o jeden méně.
 
Richard Strauss – Leopold Zuckerbäcker
Vídeňský šachový klub, 26. 1. 1906

1.e4 e5 2.Jf3 Jf6 3.Jc3 Sb4 4.Jd5 Jxd5 5.exd5 0-0 6.c3! Sa5 7.d4 e4 (Lepší bylo exd4, aby otevřel e-sloupec pro těžké figury a uplatnil polomrtvého střelce a5) 8.Jg5 f5 (Nemocným bodem černé pozice není e4, ale h7; proto bylo správné 8. …d6 a po 9.Dh5 Sf5) 9.Dh5 h6 10.d6!! Df6? (Tuhý odpor mohl ještě černý klást po 10. …b5 11.Sxb5 Sa6!) 11.Sc4+ Kh8 12.Jf7+ Vxf7 13.Sxf7 cxd6 14.h4 Jc6 15.Sg5 Dxd4 16.Sxh6 a černý vzdal.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
1 srpna, 2010

Polibky v metru

 

Dvakrát třikrát do měsíce používám dobrodiní předpůlnočního metra. Intervaly jsou delší, takže čekám a přešlapuju a rozhlížím se po nástupišti. Téměř vždycky uzřím stejnou lyrickou scénu: dva milenci se choulí v objetí a velmi si dávají záležet na tom, aby překonali světový rekord v délce polibku. Dobře vědí, že konají svou exhibici před tuctem pozorovatelů; snad právě tato okolnost v nich jitří líbací ctižádost; snad naznačují cestujícím, že oni jsou hrdiny nástupiště.

    Koukám kolem sebe, co na to ostatní, ale vidím, že každý se taktně snaží líbací filmový výjev nevidět. Ale prosím vás, co se děje, taky jsme přece před časem bývali mladší, že ano?
    Nač to zatajovat? Mně se to příliš netento, nezamlouvá. Tady vzniká jakási móda, o niž není co stát. Polibek je zajisté krásná a cituplná záležitost, ale zdá se mi, že jí sluší soukromí. Nějaký ten tichý a stinný kout za rohem ulice. Ale proč je potřebí se s touto manifestací důvěrných citů produkovat na veřejnosti?
    Ti dva mladí se tedy neostýchají, a tak já – ten poněkud postarší seladón – jsem se rozhodl se chovat stejně přiměřeně a zatvrzele. Vždy tedy přikročím tak na čtvrt metru od výbojné dvojice a zblízka zírám na rodící se světový rekord v líbací výdrži. Ti dva to záhy zpozorují, začínají se ošívat, polibková zarputilost jaksi ovadá, ale aby se neřeklo, s líbáním ještě dvě tři minuty nepřestanou. Možná doufají, že je tu poblíž nějaký ten redaktor Guinnessovy knihy pošetilostí.
    Potom, když seznají, že ani já ve své čumilské dotěrnosti nemíním přestat, mrzutě přeruší svůj ústní kontakt a pohlédnou do mé prostomyslné tváře. A vždy se mě nevrle zeptají, pročpak že čumím. A já se zase těch milých mladých zeptám, pročpak že se neráčí uchylovat se svou náruživostí do blahodárného soukromí. I uslyším odpověď, že co je mi do toho. A tuhle mi ta sličná slečna tvrdě odvětila, že jsem maloměšťák a že mnou cloumá závist.
    Nikoli, vážení polibkoví rekordmani, nic vám nezávidím, jen si přeju, abyste měli ohled k okolí. A pokud jde o vaši smělost a líbací talent, rád vám potvrdím, že svou věc perfektně ovládáte. Takže na shledanou příští týden v metru.
    Ale už zítra na shledanou v tramvaji. Neboť také tam lze přečasto uzřít sugestivní polibkové hody. Mladý muž obsadí místo k sezení (většinou to, které je vyhrazeno kulhavým a neduživým) a na koleno mu přidřepne spanilé dívčí stvoření. Vždy znovu a s nadšením ten romantický výjev pozoruju. A vidím a registruju, že ti dva vášnivci si obvykle nemají co povídat, ale nějak jim záleží na tom, aby na sebe stáhli pozornost mručícího davu kolemstojících. I vyvolí si ono neodolatelné téma: což takhle dát si (nikoli špenát, nýbrž) hubičku? Ať lidé zírají, ať žasnou, ať nám to třeba i závidí; my jsme si zaplatili lístek do městské hromadné dopravy a máme snad tudíž svá cestovatelská práva.
    Ale samozřejmě rád připodotýkám, že to nejsou jevy všeobecné, nýbrž  drobné výstřelky, které se však většině tramvajových pasažérů nezamlouvají. Bohužel a bohudík.
    Asi je třeba sjednat dohodu a smír. Vždyť přece nejde o nedůtklivý spor mezi zářivým mládím a vetchým stářím, nýbrž mnohem spíš o spor mezi vkusem a nevkusem. A v něm zajisté nerozhoduje datum narození, nýbrž něco zcela jiného.

    A něco docela jiného sem asi napíšu příště. Třeba zase o šachu. Co říkáte?

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
19 července, 2010

Když se ještě pečetilo

 

Za našich časů to bývalo běžné jako houska na krámě, ale za nynější počítačové éry to šachistům připadá jako zkazka z doby Marie Terezie. Partie skončily v předepsané lhůtě; a k šachovnici, kde se ještě válčilo, přistoupil vrchní sudí a pravil ouředně: „Hráč, který je na řadě, čitelně zapíše svůj příští tah a partiové záznamy obou soupeřů se vloží a zalepí do obálky.“ Vznešeně se tomu říkalo pečetění.
    Dohrávalo se třeba téhož večera, třeba až za týden, to podle situace. V každém případě však přerušená partie trápila oba soky jako kámen a bolest. Usnout totiž nemůžeš, neboť bohužel musíš tuhletu setsakramentskou pozici analyzovat. Stojíš-li si špatně, pak se, člověče, aspoň přičiň, aby tvůj neduživý mozek vydumal remízovou záchranu; a jestli chceš lepší pozici ověnčit vítězným laurem, pak asi taky neusneš, protože nevíš, jaké nálezy a vynálezy se právě převalují v mozkovně tvého neseriózního soupeře, který (kdyby byl totiž seriózní) měl už partii přece dávno vzdát.
    Mám před sebou partiář, trochu už ohlodaný prošlým půlstoletím, na němž čtu údaje ze starých pověstí šachových: II. etapa, 4. května 1959, utkání VIII. Onoho dne je mým soupeřem Bohdan Roule, favorit celého turnaje. Zatím šmahem vítězí, mnou – to je vidět a cítit – opovrhuje asi jako sebevědomá osmička nulou. Favorit? Outsider? Kdopak že pronesl slavný výrok Slova, slova, slova? Nevím přesně, ale tuším, že to byl buď králevic dánský, anebo muž nazývaný Shakespearem. Ale teď už k věci.
    Bílý: Roule, černý: Houška. 1.d4 Jf6 2.c4 e5  3.dxe5 Jg4 4.Jf3 Jc6 5.Sf4 Sb4+ 6.Jbd2 De7 7.a3 Jgxe5 (Jenže pan Roule tuhle primitivní léčku zná a nenechá si dát po 8.axb4 potupný mat Jd3) 8.Jxe5 Jxe5 9.e3 Sxd2 10.Dxd2 d6 11.Se2 Sf5 12.f3 0-0 13.0-0 Vad8 14.e4 Se6 15.Vac1 h6 16.Vc3 f5 17.exf5 Vxf5 18.Sg3 d5 19.cxd5 Sxd5 20.Dc2 Df8 21.Vxc7 Jc6 22.Sd3 Vf7 23.Vxf7 Dxf7 24.Dc3 Je7 25.Sb1 Sb3 26.Dc7 Jc6 27.Sh7+ (Slepota, kiks, plundr jako hrom) Kxh7 (Neboť se ovšem, vzhledem k existenci černého střelce na b3, ztráta dámy nekoná) 28.Df4 Dxf4 29.Sxf4 Vd1 30.Vxd1 Sxd1 31.Kf2 a5 32.Ke3 a4 33.Ke4 Sb3 34.Sd6 Ja5 35.Sb4 Jc4 36.Sc3 Kg6 37.g4 Kf7 38.h4 g6 39.Kf4 Sc2 40.Kg3 h5 41.gxh5 gxh5 42.Kf4 Kg6 43.Sd4 b5 44.Sc3 Jd6 45.Sd4 Jf5 46.Sf2 Kf6 47.Se1 Sd1 48.Sf2 Kg6 49.Ke4 Jd6+ 50.Kd5 Jf5 (A nyní tedy přistupuje soudcovský orgán k našemu stolku s výhružně napřaženou obálkou. Bílý Roule, jehož tvář je nerudná, naškrábne svůj příští tah, který putuje do obálky, jež je úředním olíznutím zapečetěna.)
    Přerušená partie se měla dohrávat nazítří od 17 hodin. Tedy měla. Ale skončilo to jinak. V určený čas jsem zasedl k partii. Rozhodčí Štoček postavil figurky na patřičná místa a úderem páté otevřel obálku, ukázal mi zapsaný tah bílého – 51.f4 – a spustil mi hodiny. Po předchozí maratónské analýze jsem okamžitě odpověděl 51.Jh6. Teď už běžel čas bílému.
    A běží a běží; minutová ručička se rozjařeně prohání po ciferníku; zeměkoule se otáčí kolem své osy; dirigent bílých kamenů nejde a nejde. Asi o tom neví. Takže si zatím čtu nějakou detektivku či co. Už to tak vypadá, že vyhraju kontumací. Praporek na orloji se výhružně pozdvihuje, vrchní soudce si nasazuje brejle, dramatický závěr se začíná konkretizovat. Vtom vpadne do sálu můj soupeř, nepozdraví, ani klobouk si nesundá, jen tak letmo se podívá na šachovnici a jen tak ve stoje stvrdí podpisem svou kapitulaci.
     Má proč mít hrdý pan Roule na sebe vztek. Prohrál přece výlučně vinou své hrubky a nikoli zásluhou soupeřovy šachové dovednosti. Jenže tento pěkný urostlý chlapík s pěkným černým plnovousem se očividně zlobí na mne, pročež mě aspoň maličko potrestal svým demonstrativně pozdním příchodem.

    Teprve později, v roli redaktora časopisu Filatelie, jsem se dozvěděl, že můj někdejší soupeř Bohdan Roule byl všeobecně uznávaným rytcem poštovních známek a že jenom těch československých zhotovil asi šedesát. Ale šachem se už bohužel dlouho nepotěšoval ani nezlobíval. Zdraví mu to nedovolilo. Zemřel totiž předčasně ve věku 39 let (10. prosince 1960, tedy pouhých 19 měsíců po té nepovedené oběti střelce). K 25. výročí jeho smrti vyšla v roce 1985 pamětní známka československé pošty s portrétem grafika, rytce, malíře (a šachisty) Bohdana Rouleho. Takže malá premiéra. Protože ať prohlížím tři tisícovky československých i českých známek od roku 1918 až po současnost, registruju na nich pouze jednoho šachistu, a vy víte, jak se jmenuje.

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
10 července, 2010

Stalo se před 50 lety

Neboli v roce 1960. Karel Opočenský, tehdy zrovna 68letý, se ještě (a nikoli naposledy) probojoval do finále přeboru ČSR v Ostravě. A právě tehdy vyšla kniha Alexandra Kotova Z šachistova deníku, kterou jsem přeložil a ilustroval a k níž napsal doslov můj přítel a spolupracovník, jemuž bohyně Caissa udělila přízvisko Opo. Nakladatelství mi poslalo první, tzv. signální, výtisk, jemuž se říká signál. Tyto drobné reálie, včetně gratulační spoluúčasti mé sekretářky paní Fenclové (jíž Kaválek, řečený Cavaletto, říkával Pí Fencl), se kmitnou v povzbuzujícím textu, jejž jsem – pro větší efekt – zrýmoval. Takto jsem tehdy tepal verše:

 

 

   
Milý mistře, mistře milý,           vězte, že jsme v duchu s Vámi.
posílám Vám pozdravení,         Ať jen Vám to myslí bystře!
přeju zdar a sílu.                    Čili  S Jansou bude práce těžká
mnoho štěstí v zápolení.          (výsledek nám dojde zítra),
Začátek je důležitý –               ale co se týče Ježka,
ale Vám se nedařilo:               na toho se musí zchytra.
bod si odnes Průcha litý           Píchat zná. Pryč řeči rmutné!
a Vy nulu. Je to dílo,               Vždyť Vy už si víte rady, 
je to fuška. Bez důvodu           jakož víte, že je nutné
mračíme se. Však co více:        pomstít se za Poděbrady.
Rejfíři jste vzal půl bodu          Ale čert vem Ježka.
a pak trefil do Zajíce.              Na toho je času dosti.
Řekl jsem si, málo platné,        Důležité je, že dneska
jeden a půl bodu ze tří,           máte Alstra. Bez milosti
to už jde, to není špatné,         bušte do něj a pak ovšem
teď to půjde jaksepatří.           dejte k. o. Veselému.
Čtvrté kolo. Zdálo se mi,         Boj je boj. Až bude po všem,
že jste v tempu. Ale abych      věnujete se zas svému
nezakřik to, čekám remis.        odpočinku. Teď tam ale
Jenže Vy jste Kozmu zapích.    bděte jako za mladosti.
Dneska ráno řeknu:“Inu,         Držím palce a i dále
Opo se tam dobře bije;           držeti je budu. Dosti
napíšu mu pár vět v rýmu,      řečí plytkých. (Ještě douška:
ať tam trochu veselý je.“         Už mám signál Kotova.)
Což hned paní Fenclová mi      Zdraví Vás Vítězslav Houška
schválila. Tož, milý mistře,      a Marie Fenclová.
 
Praha, 10. února 1960                 Dodatečně gratulujeme k 68. narozeninám!
 
Opo se bil docela dobře. Mezi 18 účastníky přeboru skončil na sedmém místě.
Celkový rezultát toho, co se v turnaji stalo, přihodilo a odehrálo právě před 50 lety: 1. Ujtelky 12 ½, 2. Fichtl 12 ½, 3. Hort 12, 4. Jansa 11, 5. Maršálek 11, 6. Rejfíř 10 ½, 7. Opočenský 10. Následovali Kozma, Ježek, Alster 9 ½ a za nimi Veselý, Blatný, Průcha, Čučka, Kupka, Florián, Olexa a Zajíc.
Osmašedesátiletý stařík Opo jako jediný ze všech zvítězil nad přeborníkem Ujtelkym, Veselému k. o. nedal, jak jsem mu radil, ale zato celkem nečekaně uhrál solidní remízy s nastupující velmistrovskou generací Hortem a Jansou.

Celé to půlstoletí uprchlo – jako co? Nu, tak třeba: jako voda v Berounce, jako Bolt svým soupeřům, jako prázdniny mému vnukovi nebo jako slova z Vackovy písničky, sdělující nám i budoucím, že nikdy se nevrátí pohádka mládí. Co se mé osoby týče, není to sice lepší než tenkrát, kdy mi bylo nadějných 35 (jako těm Hašlerovým pětatřicátníkům), ale pořád to ještě jde. Takže šachu a vlasti zdar!

Vítězslav Houška
Blog Vítězslava Houšky
28 června, 2010