Blog Jana Hofírka

Snad to nebude znít nějak expresívně či nadneseně, ale šachy mne provázely celým mým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 nebo 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním smyslu slova) šok. Tato (řečeno slovy básníka Svatopluka Čecha) „her to perla skvoucí“ mne zcela uchvátila a z této prvotní fascinace žiju vlastně dodnes.

Nikdy jsem nebyl silným praktickým hráčem. V mládí jsem sice vyhrál několik turnajů a i později, když se naskytla příležitost, jsem rád zasedal k  partii, mnohem více mne však zajímala historie a sama podstata šachu. Rád jsem si přehrával partie velkých mistrů minulosti a pročítal jejich životopisy, studoval dějiny zápasů o titul mistra světa a vývoj šachové hry od jejích počátků do současnosti.

V nedalekém Brně se tenkrát v prostorách Státní vědecké knihovny nacházelo i oddělení šachové literatury, které bylo se svými 5 500 svazky druhou největší šachovou knihovnou v Evropě, hned po Euweho institutu v holandském Haagu. Býval jsem tu častým hostem a z těchto bohatých zásob jsem neméně bohatě čerpal. Navíc v Praze na Václavském náměstí 52 byla na tehdejší dobu velmi dobře fungující i zásobovaná šachová prodejna, z níž jsem si objednával šachové knihy a časopisy. Další literaturu jsem sháněl po antikvariátech a postupem doby jsem si takto pořídil docela slušnou šachovou knihovnu…

Tenkrát jsme se ve škole povinně učili ruštinu (od 4. do 9. třídy), což se mi později velice hodilo, neboť ruská šachová literatura (např. sbírky partií sovětských přeborů, učebnice zahájení a končících her) a časopisy (Šachmatnyj bjuleten a Šachmaty v SSSR) patřily bezesporu k nejlepším na světě. A dnes navíc mohu synovi překládat rusky psané šachové knihy.

Nemohu nevzpomenout ani na jeden pro mne zvlášť památný turnaj, jímž  bylo Mezinárodní mistrovství ČSSR, které se hrálo v r. 1975 v Brně v krásných prostorách auly Vysoké školy zemědělské. Velmistři Suetin, Hort, Barcza a řada dalších udělali z tohoto turnaje skutečný šachový svátek - tím více mně je však líto, že jsem si tehdy nekoupil hezký sborník turnajových partií… no, snad ho někdy objevím v nějakém antikvariátu… 

Šachová hra od nepaměti přitahovala své vyznavače jistou tajuplností, řekl bych přímo „metafyzickou dimenzí“. Šachy, v nichž se s podivuhodnou harmonií spojují v jeden celek hra, matematika, věda, sport a umění, vždycky uchvacovaly lidského ducha svou nevyzpytatelnou transcendentní podstatou a krystalicky průzračným světem „platónských“ čistých idejí a s dráždivou vyzývavostí vybízely své ctitele ke vstupu do svých tajemných komnat. A tuto tajemnost, tento odér transcendence si šachy uchovaly dodnes. Je to neuvěřitelné – v dnešní době, kdy se ve studiu podstaty šachové hry dospělo k vrcholům, které se ještě před nedávnem zdály nedosažitelné, kdy přední světoví velmistři překonávají bájnou hranici 2800 ELO bodů, kdy byly sestrojeny počítače, které tyto velmistry běžně porážejí a jejichž ELO se nachází daleko za hranicí 3000 bodů, tj. v dimenzích, které jsou lidskému myšlení nepřístupné – tedy v této době supervýkonných počítačů nebyl dosud rozluštěn algoritmus šachové hry a i ty nejdokonalejší stroje bídně selhávají, mají-li rozluštit tajemství 32 figurek, pohybujících se po 64 čtverečcích…

Když jsem svého syna (bylo mu tehdy asi 5 roků) naučil tahat šachovými figurkami, seznámil ho s matovým vedením dvěma věžemi, dámou, jednou věží atd., vysvětlil mu všeobecné zásady zahájení s důrazem na rychlý a harmonický rozvoj figur a nakonec s ním začal hrát, velmi mne překvapilo, když mi po nějaké době řekl, že by namísto 1.e4 raději zahajoval hru dámským pěšcem – 1.d4. Překvapilo mne to především proto, že všechny trenérské autority radí přesný opak – tj. učit děti nejdříve otevřeným hrám a takticko-kombinačnímu umění (což je spojeno s 1. e4) a strategicko-poziční zásady tzv. polozavřených a zavřených her (vznikajících většinou právě po 1. d4) nechat až na dobu, kdy dítě šachy více pochopí. Tak např. slavný sovětský šachový trenér Vladimír Zak (abych uvedl alespoň jeden konkrétní příklad) ve své knize „Puti soveršenstvovanija“ píše následující: „Zásada vynikajícího velmistra Richarda Rétiho, že je totiž nutné se nejdříve naučit kombinační obratům a teprve poté přejít k poziční hře, je mimo jakoukoliv diskuzi. Musíme si ji připomínat tím spíše, že mnozí trenéři již na samém začátku práce s mladými šachisty je učí rozehrávat klidná zahájení typu Caro-Kann namísto gambitové hry. Není nutné dokazovat chybnost podobné výukové metodiky, která brání rozvoji dětské fantazie a protiřečí základnímu pedagogickému zákonu – postupovat od jednoduchého ke složitému.“

Je tu však jeden zajímavý detail – ve stejné knize o stránku dříve uvádí Zak jiný Rétiho citát: „Jako v lidské společnosti neexistují absolutní zákony, tak ani v šachu nemohou existovat absolutní zákonitosti.“ Není v těchto dvou Rétiho výrocích latentní rozpor? Ten první totiž vyznívá značně dogmaticky, druhý naopak spíše relativisticky… A je vůbec pravda (abych se vrátil k Zakovi), že poziční hra je složitější než kombinační?

Důvod, proč děti učit nejdříve kombinačnímu umění, tkví podle Vladimíra Zaka v tom, že děti samy již svou přirozeností tíhnou k tomu, že vidí smysl šachové hry v uskutečnění nějakého – pokud možno nečekaného a efektního – kombinačního obratu. Zároveň však dodává, že připravit kombinaci je pro ně mimořádně obtížné a pokračuje: „Teprve ve 12-14 letech, kdy si osvojí základní zásady poziční hry, se postupně propracují i ke správnému chápání taktiky.“

Tady si však dovolím oponovat. Pokud se má začínající šachista učit poziční hře až ve 12-14 letech, je to podle mne beznadějně pozdě. Mohl jsem se setkat s případy mladých šachistů, kteří vyrostli na zásadě „nejdříve taktika“ a vskutku dosahovali výborných výsledků. Pak však ve svém šachovém vývoji ustrnuli, přičemž hlavním důvodem byla zcela evidentně neschopnost a možná i nemožnost naučit se po rychlém „kombinačním vzplanutí“ strategicko-pozičním zásadám, které jsou v šachu naprosto klíčové. Pedagogická zásada „od jednoduchého ke složitějšímu“ platí samozřejmě tehdy, učí-li se dítě psát, číst a počítat, ale je tomu tak i šachu? Či – přesněji řečeno – není tomu v šachu právě naopak?

Takovéto úvahy mi tedy tenkrát procházely hlavou, když měl syn již od začátku sklon k polozavřeným a zavřeným hrám. Nakonec jsem mu tuto „výjimku z pravidla“ povolil a dnes si myslím, že jsem se rozhodl správně. Tedy – že se správně rozhodl můj syn…

Pardubický šachový festival, konající se v druhé polovině července a mající dlouholetou tradici, bývá někdy nazýván největším šachovým turnajem na světě. Jedná se opravdu o mamutí podnik, kterého se účastní tisíce vyznavačů královské hry z celého světa, přičemž pohled do hracího „sálu“, jímž je pardubický zimní stadión, je vskutku impozantní. Poprvé jsme sem se synem zavítali v roce 2009. 

Benedikt hrál mezinárodní rapid turnaj, odpovídající jeho ELU, v němž startovali hráči bez rozdílu věku. To byla samozřejmě naprosto nová skutečnost a zkušenost, neboť turnajů s účastí dospělých šachistů dosud mnoho nesehrál. Jeho celkové umístnění bylo nevalné a ani s kvalitou partií jsem nemohl být spokojen. Účast na tomto prestižním turnaji však měla jedno velké pozitivum – podařilo se mi totiž velice dobře diagnostikovat, kde Benedikta „tlačí bota“, co je třeba zlepšovat a na co v přípravě klást největší důraz. Bylo zcela evidentní, že se nachází ve stádiu vývoje, který bych laicky charakterizoval jako „odrůstání dětským střevíčkům“, odborně pak jako pozvolný přechod od voluntaristického, kombinačně-taktického pojetí šachu k chápání strategicko-poziční podstaty šachové hry, k tomu, pro co jsem si vymyslel pracovní název „totální šach“. Za rok se do Pardubic určitě vrátíme…

…Vrátili jsme se s cílem zúročit to, co jsme se za uplynulý rok naučili, nasbírat nové zkušenosti, podívat se, kam za ten rok šachový svět dospěl, pro mne jako trenéra měl pak být právě tento turnaj indikátorem toho, nakolik jsou mé metody synovy šachové přípravy správné a co bych měl změnit, popřípadě zlepšit. Benedikt dosáhl v poslední době řady významných úspěchů, ovšem všechnu přípravu jsem směroval především sem, do Pardubic…

Stejně jako loni, i letos přijíždíme do Pardubic za úmorného vedra. Večer turnaj začíná prvními třemi partiemi, je tedy nutné se co nejdříve ubytovat a trochu si odpočinout. Benedikt je natolik unaven, že okamžitě usíná a já začínám mít obavy, zda si odpočine do té míry, aby mohl vůbec hrát. Budím ho těsně předtím, než začíná první partie. Bohudíky, krátký spánek mu (jako již mnohokrát v minulosti) pomohl, říká mi, že je všechno v pořádku a že ty tři dnešní partie zvládne… Protože se mu v poslední době zvýšilo ELO, hraje v turnaji, který má oficiální název „Mistrovství Evropy amatérů bez rozdílu věku do ELA 1800“. Startovní listina, které vévodí silní němečtí šachisté Bonačic a Rethmann (oba se shodným mezinárodním ELEM 1786), čítá 128 jmen, syn je nasazen na 56. místě.

V první partii nemá Benedikt větší problémy a papírově slabšího soupeře snadno poráží. Ve druhé je to o mnoho složitější, syn hraje černými a používá poprvé Aljechinovu obranu, zahájení, na němž jsme v poslední době hodně pracovali. Soupeř je sice trochu zaskočen, hraje však velmi dobře a získává slibnou pozici – pak však dělá hrubou chybu a po Benediktově taktickém obratu se vzdává před nekrytelným matem. Následuje třetí, dnes poslední partie, počítač určuje synovi za soupeře Michaila Čisťjakova, desetiletého, šachově mimořádně vyspělého chlapce z Moskvy. Partie probíhá zpočátku klidně, oba hráči se jakoby oťukávají a pozičním manévrováním se snaží zlepšovat své pozice. Vidím však, že Michail Benedikta přehrává právě v tom, v čem je syn obvykle na výši, totiž ve strategii střední hry. Postupně se zdá, že soupeřův poziční tlak nabývá hrozivých rozměrů, černý navíc získává pěšce, ovšem… i v této nelehké situaci Benedikt dál bojuje, vynalézavým způsobem eliminuje soupeřovy hrozby a klade mu do jeho cesty za vítězstvím stále nové překážky. Michail začíná tápat, určitou roli hraje již i nervozita – zatímco měl původně syn více spotřebovaného času, nyní se situace obrátila a je to naopak jeho soupeř, kdo je v časové tísni. Nakonec hrají oba s několika vteřinami na hodinách (přidává se 10 s), ostatní partie již skončily, na šachovnici je pozice, v níž má Benedikt o pěšce více a snaží se o výhru, Michail mu po každém svém tahu zkříženými ukazováčky naznačuje, že nabízí remízu, která je pokaždé odmítnuta, kolem partie je chumel ruských příznivců, kteří jsou zcela konsternováni tím, že jejich mladý idol musí bojovat o remízu. Nakonec se Benediktovi daří husarský kousek – v silně zjednodušené pozici, kde by to nikdo nečekal, dostává soupeřova krále do matové sítě, z níž se může vymanit pouze obětí figury. Michail dělá ještě dva nebo tři už prakticky zbytečné tahy a podává Benediktovi ruku…

Následující den turnaj pokračuje zbývajícími šesti koly a Benedikt si vede vskutku znamenitě. Poráží nejdříve Rusa Burdova, potom výborně hrajícího Daniela Zoubka ze šachového klubu Rapid Pardubice a s plným počtem bodů se dostává na 1. šachovnici, kde jej v 6. kole očekává souboj s dalším skvělým ruským hráčem Alexejem Savickým. Synovi se i v této partii daří, získává pěšce a dobrou pozici, potom však přehlíží soupeřovu kombinaci vedoucí k zisku dámy za dvě figury, a i když ještě dlouho vzdoruje, zkušený Savickij si již nenechá výhru vzít.

Tato prohra sama o sobě není žádnou tragédií. Znamená sice propad z druhého místa někam k místu patnáctému, ale to v turnaji, hraném švýcarským systémem, nehraje významnější roli. Spíše mám trochu obavy, aby se Benedikt nenechal vyvést z míry a dál pokračoval ve „své“ hře. Zbývají ještě tři kola a o pořadí na stupních vítězů není zdaleka rozhodnuto.

Moje obavy se naštěstí ukázaly liché. V sedmém kole poráží Benedikt ve velkém stylu Tomáše Kotlanta, skvělého juniora z pardubické Bohemie, v osmém pak dokonce prvního nasazeného Němce Bonašice, čímž ho zbavuje šance na celkové vítězství.

Situace se neobyčejně zdramatizovala, před poslední partií není vůbec jasné, kdo nakonec bude mít právo vystoupit na stupně vítězů, neboť šanci na medailové umístnění má asi 8 hráčů. Počítač svedl dohromady Savického s jeho krajanem Dubinským, Benedikt má za soupeře výborného dorostence Tomáše Vrzala z Tatranu Poštorná, který se v případě výhry může dostat na třetí místo.

Oba Rusové dávají partii po několika tazích za remízu, což zajišťuje Savickému 1. místo. Nervózní Dubinskij čeká na výsledek partie Hofírek – Vrzal, která určí jeho umístnění. Benediktovi jde o hodně, vítězství pro něj totiž znamená 2. místo v turnaji, prohra a zřejmě i remíza ho odsunou hodně dozadu. Tuto poslední partii však hraje opět velmi dobře, ani v této psychicky obtížné situaci neztrácí klid a rozvahu, chladnokrevně zvyšuje poziční tlak na soupeřovo postavení a končí partii neodrazitelným matovým útokem. Konečný výsledek je tedy následující:

1. Alexej Savickij RUS              8,5 b

2. Benedikt Hofírek CZE           8 b

3. Alexander Dubinskij RUS    7,5 b

4. Jascha Bonačic GER            7 b

5. Fabian Reinkemeier GER    7 b

6. Oldřich Macek CZE              7 b

7. Milan Boháček CZE              6,5 b

8. Vladislav Jaickis LAT          6,5 b

9. Matěj Půlpán CZE                6,5 b

10. Tomáš Vrzal CZE               6,5 b atd.

Následují závěrečné oficiality – slavnostní vyhlášení výsledků, stupně vítězů, hymna na počest nového mistra Evropy… A i když na stožár stoupá ruská vlajka a zaznívá ruská hymna, Benediktovo druhé místo a titul „vicemistr“ Evropy je bezesporu jeho dosud největším šachovým úspěchem…

Spolu s mou ženou jsme se při výchově a vzdělávání našich dětí snažili řídit tím, čemu se obvykle říká „zdravý selský rozum“ nebo „zlatá střední cesta“. Rozhodně nemám nic proti novým, tzv. alternativním trendům, ale myslím si, že jak matkám, tak i otcům je již jaksi od přírody dáno, jak se ke svým dětem chovat, jak je vychovávat, popř. vzdělávat. Tyto mateřské a otcovské „pudy“ jsou totiž podle mne určitými nepodmíněnými reflexy, kterým se tedy není třeba pracně učit či je dokonce nějak odborně studovat. Vždyť např. každá maminka na své děťátko mluví ( i když to jí ještě není schopno odpovídat), protože „ví“ či spíše cítí, že to tak prostě „má být“ – a dětští psychologové dosvědčují, že je to i z ryze vědeckého pohledu správné. Větším dětem zase jejich tátové čtou před spaním pohádky, aniž přitom třeba ví, že to doporučují i odborníci, neboť se tím rozvíjí dětská představivost, fantazie a abstraktní myšlení.

Takže tak nějak to fungovalo i u nás, snad jen s tím rozdílem oproti jiným rodinám, že čtení pohádek mi zabíralo několik hodin denně, což mělo za následek poměrně rychlé „vyčerpání zásob“ pohádkových knih, načež jsem byl nucen vypomáhat si vyprávěním príběhů a zážitků ze svého dětství a posléze z dob své základní vojenské služby. Tato vyprávění děti zbožňovaly do té míry, že se z nich postupem času vyvinuly jakési svérázné večerní rituály, v nichž jsem byl já hlavní postavou, mající za úkol sypat z rukávu stále nové a nové „příhody“. Postupem doby se pro mne dětské prosby („Tatínku, pověz nám, prosím, nějakou příhodu!“) měnily v jakousi „noční můru“ – večerní normou se totiž staly 3 příhody, pokud možno co nejvíce dlouhé, takže když jsem celý ochraptělý odcházel z dětského pokoje, čím dál tím více jsem nabýval dojmu, že být rodičem je nejtěžší job, jaký jsem dosud kdy dělal. Kompenzací za moje vypravěčské výkony mi bylo jednak hrdé vědomí, že jsem udělal něco pro „zvýšení intelektuální kapacity mozkových hemisfér“ svých dětí, jednak pochvalná slova mé ženy, jak „to s těmi dětmi umím“…

Psychologie nás učí, že malé děti myslí konkrétně. Na otázku, co je to nůž, nám takové šestileté dítě nejspíš odpoví: „Nůž? To je na řezání!“ A co je to židle? „Židle je přece na sedění!“ Auto ja na ježdění, nůžky na stříhání…

Zkusme si představit šestileté dítě, které nám na tutéž otázku – co je to nůž – odpoví takto: „Nůž je jednoduchý pracovní nástroj, skládající se z rukojeti, která bývá najčastěji dřevěná nebo umělohmotná a vlastní pracovní části, tj. nabroušené ocelové čepele.“ Takové dítě budeme možná považovat za geniální, mnohem spíše však za zvláštní nebo „nějak divné“.

Pokud nám ale patnáctileté „dítě“ odpoví, že „nůž je takové to, co se s tím řeže“, budeme ho rovněž pokládat za zvláštní a divné, ovšem z důvodu přesně opačného. U takto velkého dítěte totiž očekáváme poněkud jinou, řekněme abstraktnější, odpověď.

Jak se ale abstraktní myšlení u dětí vyvíjí? A jak jeho vývoji případně pomoci? Co máme dělat jako rodiče a co je lepší „nechat na školu“? Oklikou se vlastně vracíme tam, odkud jsme vyšli – ke čtení pohádek, k vyprávění, ke „komunikaci“ s dětmi…

V odborných i laických kruzích se čas od času vedou debaty o tom, zda je vhodné či žádoucí, aby rodiče učili své děti ještě v předškolním věku číst. Někteří odborníci to nedoporučují a poukazují na to, že takové děti se budou ve škole nudit, bude jim chybět motivace k učení apod. Je to do určité míry pravda. Co ale dělat v případě, kdy se „předškolák“ sám od sebe chce naučit číst? Zdá se mi nelogické takové dítě od učení odrazovat či dokonce trestat za to, že v tomto směru vyvíjí vlastní aktivitu, listuje v pohádkové knížce a začíná slabikovat první věty…

Naše děti uměly číst již před nástupem do školy. Myslím si, že to byl – hlavně v případě mého syna – velice dobrý tah. To už ale začínám mluvit šachovou terminologií…

Úvod

Poté, co se o mém synovi začalo v šachových kruzích hovořit jako o „supertalentu“, který má před sebou „velkou budoucnost“, se mně mnohokrát stalo, že jsem byl dotazován na to, jakým způsobem syna vlastně trénuji, že již v jedenácti letech dosahuje tak vynikajících výsledků. Uspokojivou odpověď na takto položenou otázku jsem však nikdy nebyl schopen dát, a to ne snad proto, že bych nechtěl, nýbrž z důvodů časových. Na alespoň trochu fundovanou odpověď bych totiž potřeboval nejméně několik hodin…

Tento blog má tedy za svůj hlavní cíl splatit dluh vůči všem těm, kdo se mne ptají na moje tréninkové metody a jimž nejsem schopen odpovědět. Nevím, nakolik se mně podaří tento záměr realizovat, vždyť samotné šachy, natož pak metodika šachové výuky jsou mimořádně složité. Chci se o to alespoň pokusit. Rozhodně si nemyslím, že bych měl patent na rozum či objevil nějakou šachovou Ameriku, a prosím tudíž čtenáře, aby mé úvahy, poznatky a tvrzení posuzovali shovívavě a s potřebnou dávkou zdravé kritičnosti.

Nemám v úmyslu psát učebnici šachu a už vůbec ne nějakou chronologii synových úspěchů. Spíše se chci zaměřit na jakýsi volný a i pro šachového „neodborníka“ čtivý a snad i zajímavý popis událostí, zážitků, postřehů a poznatků, které mně jako otci a trenérovi v jedné osobě utkvěly v paměti nebo k nimž jsem dospěl při hledání optimálního způsobu synovy šachové přípravy.

1.

Stojím na balkónu klatovského kulturního domu, v němž se koná Mistrovství České republiky v rapid šachu mládeže. Dole pode mnou právě probíhá 8. kolo a na vyvýšeném pódiu na on-line šachovnici hraje můj syn Benedikt asi nejdůležitější partii své dosavadní šachové „kariéry“. V předchozích sedmi kolech se natolik odpoutal od svých soupeřů, že mu nyní stačí i remízový výsledek k získání titulu republikového přeborníka v kategorii dvanáctiletých hráčů (i když je mu teprve jedenáct). Partie ale remízou zřejmě neskončí – jednak proto, že syn hraje vždy na výhru a také jeho soupeř, vynikající a velmi zkušený Adam Dvořák usiluje o vítězství, které by mu uchovalo naději na některou z medailí. A skutečně – na šachocnici zuří doslova bratrovražedný boj (to „doslova“ lze chápat skutečně doslova, neboť oba hráči jsou ze stejného klubu, brněnské Lokomotivy).

Benedikt jako bílý vychází ze zahájení velice dobře, má poziční převahu a jeho postavení se každým tahem zlepšuje. Adam se namísto pasivní obrany rozhoduje k poněkud hazardní oběti figury s cílem vyprovokovat taktické zápletky. Pozice bílého však zůstává pevná a s materiální převahou převádí Benedikt partii do vyhrané koncovky. K realizaci této převahy je ovšem třeba značné technické dovednosti, soupeř se navíc zuby nehty brání, přece však musí postupně ustupovat před stále silnějším pozičním tlakem. Adam je navíc již v silné časové tísni, Benedikt rozvrací černou pozici, začíná operovat s matovými hrozbami a jeho soupeř v již beznadějném postavení překračuje čas…

Syn je mistrem republiky. Ještě však o tom neví – oba hráči totiž v zápalu boje zapomněli sledovat hodiny a pokračují dál ve hře. Teď! Benedikt ukazuje na Adamův spadnutý praporek a ten mu podáním ruky blahopřeje k vítězství v partii a vlastně i v celém turnaji.

Pomalu se vracím dolů do sálu, Benedikt mně běží vstříc a radostně volá: „Tati, vyhrál jsem, jsem mistr republiky!“ Blahopřeji mu a protože kolem nás právě prochází jeden můj „šachový“ známý, prosím jej, zda by nás mohl v této svým způsobem historické chvíli se synem vyfotografovat. On ochotně souhlasí, ovšem s podmínkou, že i jeho dvě děti se budou moci vyfotit s novým přeborníkem. S tím zase ochotně souhlasím já…

Normálně synovy úspěchy nijak zvlášť neprožívám, nikdy nepociťuji nějakou eufórii, dojetí nebo něco podobného. Asi je tomu na vině profesní či profesionální „deformace“ – zřejmě každý trenér vidí na svém svěřenci především chyby a nedostatky, které je třeba odstraňovat a případné úspěchy tolik nevnímá. Tentokrát však přece jen cítím něco, co by se snad dalo nazvat radostí, možná i štěstím…

Toto synovo vítězství je cenné z několika důvodů. Především – turnaje se zúčastnila bez výjimky celá republiková špička, navíc šlo většinou o hráče ročníku 1998, tedy o rok starší než Benedikt. Turnaj se hrál jako uzavřený, všech 24 účastníků muselo projít sítem náročné kvalifikace, popř. si zajistit přímý postup úspěšným vystoupením v minulém ročníku. Benedikt sehrál v rámci našeho Jihomoravského kraje 6 kvalifikačních turnajů, ve všech zvítězil a tak se ocitl ve „společnosti vyvolených“, ze které měl vzejít nový přeborník republiky…

Je trochu paradoxní, že minulého mistrovství se zúčastnit nemohl, ačkoli i tehdy splnil kvalifikační kritéria. Nebyl však tenkrát registrovaný v žádném šachovém klubu a právě této byrokratické překážky využil jistý „vysoce postavený“ šachový funkcionář k tomu, aby mu znemožnil účast. Vedla se o tom celkem rozsáhlá diskuze, v níž se řada lidí postavila na mou stranu. Jeden z argumentů, který se mi obvzlášť líbil, zněl takto: „Když bude někdo běhat stovku za 8 sekund a nebude registrován v lehkoatletickém svazu, znamená to, že ho nepustí reprezentovat naši zemi na Olympijské hry?“

Předseda Jihomoravského šachového svazu David Ciprys zhodnotil Benediktův úspěch na krajském webu takto:

 „MČR mládeže v rapidu aneb na trůnu do roka a do dne…

Příznivci mládežnického šachu si možná vzpomenou na bohatou a rázně vedenou diskusi během finalizace startovních listin loňského šampionátu – je nevpuštění desetiletého chlapce bez registrace v šachovém svazu diskriminací či dokonce šikanou anebo běžnou praxí ve všech sportech? Přesně do roka a do dne (loni se v Hradci Králové předávaly medaile 11. září) se na trůn šachového rapid krále do 12 let posadil v neděli 12. září jedenáctiletý Benedikt Hofírek z Lokomotovy Brno…

Tato story, připomínající tak trochu příběhy o Popelce či o kamenu zavrženém staviteli, má však pevný základ v systematické a tvrdé přípravě, nesoucí ovoce zejména na červnovém MČR družstev mladších žáků (bronz s Lokomotivou Brno) a červencovém rapidu na pardubickém Czech Openu (stříbro v  amatérů do ELA 1800). Vzhledem k loňským událostem musel mít Benedikt navíc obrovskou motivaci ukázat svou sílu právě tady a teď.“

Domnívám se, že se Benediktovi podařilo v turnaji sehrát několik kvalitních partií, z nichž na ukázku uvádím tyto dvě:

Marek Matyáš – Benedikt Hofírek  (Královská indická obrana)

 1. Jf3 Jf6 2. g3 g6 3. Sg2 Sg7 4. O-O O-O 5. c4 d6 6. d4 Jbd7 7. Jc3 e5 8. e4 c6 (Oba hráči rozehráli méně používanou variantu královské indické, nyní měl bílý pokračovat 9. Se3) 9. d5 (Tento tah je šachovými teoretiky považován za chybný, neboť zásadním způsobem oslabuje černá pole) 9. … c:d5 10. c:d5 Jc5 11. Dc2 a5 12. h3 ( Lepší bylo zřejmě 12. Jd2, ale i tehdy je po 12. … b6! výhoda černého nesporná) 12. … Sd7 13. Se3 Vac8 14. Jd2 b5 15. S:c5 V:c5 16. Jb3 V5c8 17. Dd3 b4 18. Je2 a4 19. Jd2 Je8 20. Vc1 Jc7 (Černý systematicky zvyšuje tlak a obrana bílého je čím dál těžší) 21. b3 Sb5 22. Jc4 Sh6 23. f4 a:b3 24. a:b3 Ja6 25. Df3 S:c4 26. V:c4 Db6 27. Kh1 V:c4 28. b:c4 Sg7 29. Vb1 Jc5 30. Jc1 Vb8 31. Jb3 J:b3 32. D:b3 Dd4 33. f:e5 S:e5 34. Kh2 Dc5 (Tlak po černých polích je už nezadržitelný) 35. Vc1 Va8 36. Vb1 Sc3 37. Sf1 Va3 38. Dc2 Da5 39. Sg2 Kg7 40. Sf3 (Hrubá chyba, ale již v prohrané pozici) 40. … Va2 – bílý se vzdal

 Benedikt Hofírek – Jiří Rýdl  (Dámský gambit)

1. d4 e6 2. c4 d5 3. Jc3 c5 (Tarraschova obrana dámského gambitu je známá svou solidností, od černého se ovšem vyžaduje mimořádně přesná hra) 4. c:d5 e:d5 5. Jf3 Jc6 6. g3 (Tento tah poprvé použil velmistr Karl Schlechter v partii proti Dus-Chotimirskému na turnaji v Praze 1908. Tehdy byl považován za extravagantní, postupem doby se však ukázalo, že fianchettování bělopolného střelce s následným tlakem na bod d5 je v této pozici nejlepším pokračováním) 6. … Jf6 7. Sg2 Se7 8. Sg5 c:d4 9. J:d4 Se6? (Tento tah je těžkou strategickou chybou, neboť v konečném důsledku vznikne černému izolovaný pěšec, kterého nebude možné bránit. Bílý se okamžitě chápe příležitosti a následujícími manévry si připraví průlom v centru) 10. J:e6 f:e6 11. O-O Je5 12. Sf4 Sd6 13. Da4 Jc6 14. S:d6 D:d6 15. Jb5 De7 16. Jd4 Dd7 17. Vac1 J:d4 18. D:d4 O-O 19. e4 (K této pozici bílý směřoval. Obrana černého je už dosti obtížná) 19. … Df7 20. e:d5 J:d5 21. S:d5 e:d5 22. Vfd1 Kh8 23. Vd2 Vad8 (Zajímavý moment. Ačkoli je pěšec na d4 odsouzen k záhubě, černý obětuje ještě pěšce na a7. Získá za to určitou iniciativu, která ovšem nebude mít dlouhého trvání) 24. D:a7 d4 25. Vcd1 Df3 27. Db6 (Tímto manévrem dostane bílý dámu zpět do hry) 27. … Vd7 28. De6 Vdf7 29. De2 D:e2 (Černý se měl určitě snažit uchovat dámy na šachovnici, neboť následující věžová koncovka pro něj bude mnohem složitější) 30. V:e2 Vd7 31. Ved2 Vfd8 32. f4 Kg8 33. Kf2 (Bílý nijak nepospíchá se vzetím pěšce d4, namísto toho zesiluje pozici) 33. … Kf7 34. Kf3 Kf6 35. Vd3 (Správné rozhodnutí. Bílý blokuje pěšce a zbavuje tak černého jakékoli protihry) 35. … Kf7 36. Vc1 (Opět výborný tah, neboť na pěšce je mnohem výhodnější zaútočit z boku) 36. … Kf6 37. Vc4 Kf7 38. b4 g6 39. b5 Vd5 40. Vc7 V8d7 (Urychluje prohru, ale pozice černého již byla beznadějná) 41. V:d7 V:d7 42. a4 b6 43. h3 h6 44. Ke4 Ke6 45. V:d4 (Po tomto tahu je výhra bílého již věcí elementární techniky) 45. … Vc7 46. g4 Vc1 47. f5 g:f5 48. g:f5 Ke7 49. Kf4 Vf1 50. Kg4 Vg1 51. Kh5 Vf1 52. Kg6 Vf3 53. h4 Vf1 55. Ve4 Kf8 56. Vc4 – černý se vzdal