Blog Roberta Cveka

Na jednu stranu jsem chtěl tento blog hodně napsat, na druhou však mě něco svazovalo. Mám psát o něčem, kde jsem byl tak krátce? Mám psát o tom, co se stalo i když jsem tolik zapomněl? Co je to vlastně historie? Může být pravdivá? Co je to vlastně pravda?

Více otázek jsem si kladl, nicméně právě proto jsem se rozhodl sepsat to, co jsem sepsal. Uběhlo pár dní, a přesto jsem mnohé zapomněl, někde jsem něco přimaloval. Ti kdo tam byli, pak mohou obraz dokreslit. Nebo možná lépe, překreslit.

Do Poděbrad mne pozval Pavel Matocha. S radostí jsem přijal. Tušil jsem, že to bude dobrá akce a byl jsem velmi zvědav na Machry a taky na Sněženky. Akce pořádané Pavlem byly vždycky přinejmenším velmi dobré. Výborné.

A tak jsem v sobotu vstal ve tři ráno, abych stihnul „mezipřistání“ v Praze. Šel jsem si zablicat. Akorát jsem stihl vlak po třetí hodině odpoledne. V Poděbradech jsem byl asi ve čtyři hodiny. Ve vlaku jsem se divil.

Pěkné město. Vyhráli jsme tam (novoboráci) extraligu. Mají tam hezké parky, řeku, kolonádu, prameny, kachny.

Hotel Zámeček jsem našel rychle. Vlastnoručně nakreslená mapka mě dovedla k pokladu, k oné hvězdičce, která měla signalizovat cíl cesty. Jako květ, co rozkvetl, ukázal se Zámeček!

Chvíli vzdorovaly masivní dveře. Leč ruka je otevřela. Skřípot se neozval, nicméně něco se změnilo.

Příjemná recepční (s lehkým ruským přízvukem) mě zasvětila do tajemství časoprostoru.

Podíval jsem se na číslo 211 a dveře otevřel. Krásný pokoj s výhledem do parku. Avšak zvědavost mě hnala pryč.

Krok za krokem jsem se blížil. Srdce bilo čím dál rychleji. Kde že jsou? Až v poslední komnatě, tam pobývají. Byl jsem však zastaven. Tři víly mě uchopily a já jim naslouchal. A nebo ony mně? Kdo ví.

Už jen pár kroků a jeden svět skončil a druhý se rozestřel. Čas se zastavil.

A pak se rozeběhl. Konečně.

Poprvé v životě jsem viděl šachové legendy, velmistry Uhlmanna a Olafssona. S dalšími dvěma, velmistry Hortem a Romanišinem jsem měl tu čest zasednout za stůl a sehrát šachovou partii. Měl jsem možnost shlédnout Sněženky. Skutečně je Tania Sachdev tak hezká?

Podíval jsem se pak za Markim, který komentoval právě probíhající partie. Můj příchod ocenil kladně, mohl si sám odpočinout a poslouchat taky jiný hlas než svůj. Moc jsem neváhal a trochu tam nalil vody.

Večer jsme šli do baru. Celá partie, krom hráčů a hráček. Pochopitelně, zítra je čekal rozhodující boj. V ten večer to byl vyrovnaný zápas, nicméně další den měly Sněženky bílé a čekal se jejich nápor.

Zprvu jsem měl trochu obavy. Vždyť jsem už od tří hodin na nohou, snesu to? Snesl a dobře.

Byla skvělá zábava, která se plně rozproudila poté, co jsme začali hrát tzv. mafiány.

Myslím, že to byl (výborný) nápad Zálešáka. Zprvu jsme hráli jenom na jednoho mafiána, pak na dva a tak to střídali, protože nás tolik nebylo. Mimochodem pouze přítelkyni Markiho, Katce, se podařilo vyhrát za mafiány, (dělal jsem zrovna vypravěče) jinak pusto. Ale pak se tam zjevil Sergej s Julčou. A předvedl takový koncert, že jsem nevěděl (a asi nejenom já), která běží. V tu hru jsem byl Starosta (Katány) a hned z kraje jsem přesvědčil, abychom zabili Pavla, nicméně byl nevinný. Překvapilo mě to. Po nějaké době se podařilo zabít prvního mafiána (Marki) a nakonec zbyla situace, kde já byl už KO (dvakrát jsem ukázal na venkovana) a zbyly pouze čtyři postavy. Jediný, kdo věděl/silně tušil, že to je Sergej, byl Bolek, nicméně toho šikovně Sergej zastřelil. A mrtví jsou z ticha. A za této situace bylo jasné, že když se zabije nevinný, tak mafián(i) vyhrál(i). Byl jsem si 100% jist, že mafián je Anička. Dokonce Sergej použil výborný psychologický trik… A tak když se „všichni“ (až na Aničku) shodli, že to je ona, tak vypravěč šokoval: „zabili jste nevinného, vyhrává mafián S E R G E J!“ Omg! To snad není pravda, vůbec jsem to netušil! Sergej nás dokázal přímo fantasticky celou dobu vodit za nos, tedy hlavně mě, mrtvého starostu. Nepodplaceného!

A byla tu neděle.

Uteklo to rychle a sedl jsem ke komentovacímu pultíku. Partie se plně rozhořely. Byl to nádherný boj. Obzvláště partie velmistra Uhlmanna mě okouzlila, nejenom svojí kombinační parádou, ale hlavně tou touhou, se kterou starý maestro hrál. Přesně to hledám. A tak jsem zjistil, proč se vlastně stalo, co se stalo a já byl tam, kde byl.

Sněženky se rvaly a bojovaly, ale na Machry neměly. Kristýna se ještě snažila, ale její pevnost byla přes d4 rozvalena a rozbořena. Nezbylo než kapitulovat, pak musela sklonit svého krále i Alina, takticky byla roznesena v prach.

Byl jsem velmi mile překvapen, jak dobrá atmosféra panovala. Machři byli velmi sympatičtí a milí. Měl jsem radost, že jsem mohl pogratulovat velmistru Uhlmannovi k jeho parádní výhře, přímo zářil a já s ním (partie bude podrobně komentována v šachovém týdeníku). Byl jsem trochu v šoku, když jsem zjistil, že nejstarší z Machrů je velmistr Olafsson! Nechtěl jsem tomu věřit, vypadá velmi mladě, nesmírně sympatický elegán! Velmistr Hort je u nás dobře znám, není divu, že je velmi populární a oblíbený. Bavit se s ním je potěšení a radost. Má velký smysl pro humor a co se týče šachů – bacha na něj! Stále má obrovský cit pro pozici, nicméně, ta rychlost trošku schází. Oleg Romašin je stále silný praktický hráč a milý pán a velký vypravěč, jak jsem ještě toho večera zjistil.

A co Sněženky? Nesehnal jsem odvahu nějak „kvapčit“ kolem velmistryně Sachdev. Působila velmi mile, nicméně jsem raději zůstal ve stínu. Nejlépe jsem poznal ze sněženek Alinu, o tom ale o pár řádek níže. Valentinu jsem poznal jenom z dálky. Sympatická holka, ale musela celkem brzy odjet. Nicméně za chvíli se dozvíte, jak to s jejím odjezdem/odletem bylo… . Samozřejmě znám i Kristýnu, přál jsem jí. Bojovala a sehrála pěkné partie. Měla to těžké. Hrát doma a ještě s takovými hráči. Ukázala, že má vysokou třídu, nicméně zřejmě nebude se svým výkonem plně spokojena.

A kdo na mě zapůsobil nejvíce?

Velmistr Averbach. Přiznám se, že ještě před nějakou dobou jsem ani nevěděl, že žije. Vždyť znám jeho partie co hrál někdy před šedesáti lety! Doma mám jeho koncovky, pak vím, že hrál v Curychu 1953. Pro mě to byla legenda minulosti a ne konkrétní/živá osoba přítomnosti. Považte – 90let! To je panečku věk. A představte si, že tento pán sám přiletěl, žádný doprovod… Komentoval partie, každý den se zájmem sledoval bitvy na šachovnici, zapojoval se do analýz a vyprávěl dobré vtipy. Měl výbornou přednášku, kde jsem však (a to mě mrzí) nebyl. Machr.

Když teď na to všechno myslím, musím se usmívat a ptát. Jak to, že tam byla taková pohoda? Taková milá atmosféra, přátelská, dobrosrdečná? Odkud se vzal ten vítr dobroty? Přece z lidí, odpověď přišla.

Bylo na čase slavit. Velký stůl a za nimi velcí Machři a sličné Sněženky. A pak my, co jsme koukali. Dojatý velmistr Uhlmann zcela jednoznačně a zaslouženě převzal trofej za nejlepší partii. Tam nebylo o čem diskutovat. Velmistryně Sachdev pak dostala trofej za nejvíce bodů. Hrála opravdu velmi dobře a roste z ní (také) silná šachistka. Bylo třeba pogratulovat Machrům a zatleskat jim za (překvapivé – po tom začátku, ale zasloužené) vítězství.

A zábava se rozproudila. Jídlo, stejně jako pití, bylo vynikající. Některé věci jsem snad jedl poprvé v životě a musím uznat, že existují i jiné skvělé věci, než jenom míchaná vajíčka.

Pak byl čas se s některými rozloučit. Vězte, že všechno na tomto světě širém, má začátek i konec. Všechno jednou pomine, i když nechcete, stane se. Nemám rád loučení, ale vždycky nastane.

A pak jsme se odebrali do „našeho baru.“ Sněženky zastupovala Alina a Machry Oleg Romanišin. Brzy se rozproudila správná nálada. Začali jsme se bavit „rusky“ a hledat nějaké zajímavosti. Například jaký je rozdíl mezi krasivaja a krasnaja, což Alina hned ukázala, museli jsme jenom souhlasit. Myslím, že další slovo bylo úžasný – už si to moc nepamatuji, ale pokud je to ono, tak pak to v ruštině moc úžasné slovo není. Pavel hned přidal příběh. A tak jsme se bavili. Julka dělala skvělou tlumočnici, jelikož Sergej dlouho diskutoval s Machrem Olegem.

Alina pak ukázala kouzlo. Spočívalo v mizení mince z jedné ruky a objevení (obou) v druhé ruce. Uměla to skvěle a pak vysvětlila princip kouzla (viz fotky z akce, za které můžeme poděkovat velmi sympatické Anežce). Nejlépe to asi pochopil Bolek, který hned obratně (i přes své veliké ruce) sázel minci z ruky do ruky bez otočení. Bolek pak z vyprávění přidal další mini kouzlo. Anebo jak získat pivo.

Pak jsme zkoušeli nejrůznější blbiny. Třeba otáčet jednou rukou dopředu a druhou dozadu. Jazykem si šáhnout na levý koutek a podívat se pouze očima doprava a rychle tak střídat levou a pravou stranu atd. Dokázal jsem zaujmout hýbáním ušima, zvednutím jednoho obočí a hlavně „máváním“ vrchním článkem prstu bez pokrčení druhého. Prostě zábava.

Pak mě Alina vyzvala na souboj. A to sice, kdo dříve mrkne. Budeme se dívat do očí, a kdo dříve mrkne, prohrál. Třikrát se o štěstí Alina pokoušela, třikrát však mrkla.

Pak vyzvala na jeden souboj Pavla. Byl to těžký boj, Alina začala různě mávat rukama atd. chtěje soupeře rozptylovat. Pavel se nakonec zachoval jako gentleman a mrknul.

Někdy v tento moment, či dříve jsme se dozvěděli, že si Valentina „trochu spletla“ spoje. Letadlo ji neletělo v jednu ráno, ale v jednu odpoledne. A to prosím měla druhý den sehrát nějaký přátelský zápas s mistryní světa Annou Usheninou! Věci se ujal Sergej a začal urychleně hledat nějaké řešení. Jak to nakonec dopadlo, nevím, ale určitě, snad, dobře.

Měli tam výborné míchané nápoje. A tak to šlo, večer rychle plynul a my s ním.

Vraceli jsme se kolem jedné ráno, tři – Oleg Romanišin, Bolek a já. Machr nám celou cestu vyprávěl své crazy boje (šachové samozřejmě), hlavně pak památnou partii s velmistrem Tukmakovem. Bylo radost poslouchat časem zanešené, neuvěřitelné příběhy a mít tu šanci se ponořit do dávných dob a plně si je vychutnat.

A pak přišlo pondělí. Loučení. Ranní vlak.

Děkuji moc a moc Pavlovi, že jsem měl možnost být u takové jedinečné a okouzlující akce. Byl jsem tam jenom (takovou) chvíli a tak silně to na mě zapůsobilo… .

Díky moc!

Jednoho pěkného dne, dopoledne, jak bylo zvykem, jsem si šel zaběhat. Slunce pálilo, na obloze ani mráčku a cesty se pěkně zelenaly. Nelenil jsem a mašíroval jsem si to pěkně po velkém okruhu. A jak bylo pěkně a já byl pln energie, tak jsem se rozhodl, že si zaběhnu dál než normálně a po jiné trase.

Všechno šlo dobře, až jsem doběhl k jedné pěkné mýtině. Tam mě nějak divně píchlo v boku a tělo zavelelo – lehnout a oddech. A tak jsem si v trávě ustlal a pěkně jsem si hověl a zíral na modré nebe. Když tu…

Tu se něco hnulo a objevilo se to přede mnou. Zíral jsem jako pominutý, pač to byl takový pidimužík, snad loket velký. Ani jsem ho nemohl zaostřit, furt tam pobíhal, jako by ho vosa píchla do zadnice.

Kupodivu jsem mu rozuměl a to velmi dobře. Jak tam tak poskakoval tak hulákal „Jéééé, to je nadělení, to je nadělení, to snad není pravda! Kolohnát jeden, tadyk co chvilku pobíhá, dupe a funí, až se les třese a právě dnes si ustele tadykhle. A teď tu ta hrouda leží a ruší. A ona co chvilku přinde. Jéééé, co já jenom budu dělat? Co s tou opuchlinou?“ A tak pokračoval dále. Až po chvíli mi došlo, že mi vlastně nadává. Tak to teda ne.

„Na to jak seš malej, tak si vyskakuješ. Ti jednu fouknu a klobouček ti uletí!“ A fouknul jsem, až jsem zrudnul a pidimužíka poplival. Ten si klobouček podržel a zlostně se zašklebil.

„ Co to děláš ty oteklino? Chceš mě snad zabít? Takovej velepuch by ani rarach nesnes. Pfuj“ zasyčel a otřel se.

„No tak skřete, snad se tolik nestalo a co jančíš? Ulítly ti vosy?“ Zasmál jsem se.

„Já že sem skřet? Kdyby se tu nějakej objevil, hned bys valchoval, až by se prach rozvířil. A nejedno bys vypustil, kolohnáte jeden. Abys věděl, tak tadyk, právě tadyk mám veleťuka! Co chvilka přinde. A to ti povidám kolohnáte, jak tě spatří, tak prchne. Viděl ses někdy? Jsi škaredej. Padat, povidám. “

„Tůdle“ dopálil mě pidižvík, jeden malej, jak je drzej. „Tůdle, mě je tadyk dobře.“

Pidižvík zase začal bědovat a poskakovat. „Heleď kolohnáte jeden, zvedat a padat, povídám, jinak zle bude.“

Pobaveně jsem si ho měřil. „Jaképak zle, zmenšenino, ani šišku bys neunes. Na to jak seš malej, děláš velké bububu.“

Náhle se zastavil a zaňafal a na chvíli se jeho tvář rozjasnila, pak se ale v mžiku podíval na mě.

„No tak dobře, no tak dobře, kolohnáte, opuchlino, rozvalino jedna. Nezasloužej si, ale když vodsaď vodprejsknou, tak opuchlině splním jedno přání. Ale dělat, rychle, rychle, povídám, co nevidět bude tu.“

Už mě to dlouho pálilo, takže jsem mu hned na podnose servíroval. „Chci bejt velmistrem, šachovým géčkem, rozumět tomu, pidižvík?“

Zatvářil se, jako by spatřil hovado na ruce. „Opuchlina jedna, jak je velká tak je hloupá. No dobře, staniž se, ale..“

„Copak?“

„Ale mám jednu podmínku!“

„Jakou, klopit.“

„Hrouda bude muset jet podle notesu, pamatujou, jak si tam zapsalo co budou dělat a vono, kolohnátisko jedno, dělaj tak kulový. Oblud lenivej.“

Zakýval sem hlavou na souhlas a chvíli jsem zapřemýšlel o červeném notesu a o tom, odkud to ten prťavej ví, když tu malej začal ještě více poskakovat a hulákat.

„Rychle, zvedat a padat, už se blíží, padat povidám.“

A skutečně jsem v dáli zahlédl, jak se něco v trávě vlnilo a blížilo se to. Panečku, to vám byla rychlost. A to prosím, byl jenom v mžiku vzhled. Ale pidižvík to špatně pochopil, zasyčel, nějak divně zamával rukama a…

…a přede mnou byl skřet! To vám povidám, to nebyl skřet, co se kupěj, jak to pán Aragorn kosil, to bylo z jinýho těsta. Takové kostrbaté, šlachovité jako kořen stromu. Sem vystartoval jako divočák a v mžiku mě nebylo.

Do roka a dne jsem si splnil géčko. Jak pidižvík pravil, tak se stalo. Jel jsem přesně podle notesu. Až se jeden divil, jak je to jednoduché. A co pidižvík? Jestli jsem ho ještě někdy viděl? Vopruza jednoho. No hej, viděl a nejednou.

Tu a tam se zjevil, když jsem byl v lesích běhat. Ale byl to jenom mžik, mrknul na mě zpoza pařezu a byl pryč. A když jsem si uhrál géčko a zamával jsem na něj a uznale kývnul, tak na mě jenom vyplázl jazyk, udělal dlouhý nos a byl tatam.

A hodili jsme někdy řeč? No hej, hodili. Ale to už je jiný příběh.

Jak už to bývá u mě zvykem, je i tento článek nešachový a jakoby zcela mimo mísu. Náhodou jsem narazil na článek   http://polach.blog.idnes.cz/c/161486/10-duvodu-proc-posmrtny-zivot-neexistuje.html   a rozhodl jsem se formou blogu na něj reagovat, byť článek na který reaguji, není nejnovější. Dělám to i proto, jelikož mě dané téma zajímá a vždycky jsem toužil, aby můj blog byl co nejpestřejší. Nicméně šachovým fandům slibuji, že příští blog už bude ryze šachový. A budu se držet známého pořekadla: ševče, drž se svého kopyta!

Rozhodl jsem se postupně reagovat na všechny body „obžaloby“. Nicméně musím podotknout, že byť jde o vážný žánr, beru ho s humorem. Zjistil jsem, že cokoliv co člověk dělá a zajímá se, má brát s jistou dávkou humoru. Kde je hranice, kterou když překročíte, se již nevrátíte, nevím, já ji dělat nebudu. Každý si jistě s chutí tu hranici vkusu či nevkusu udělá sám.

Budu zde držet (pokusím se) prapor lidí, kteří věří na posmrtný život a zážitky v blízkosti smrti.

1) Nesrovnalosti v zážitcích pobytu mimo tělo (tzv. OBE – Out of body experience)

Zážitek mimo tělo je bezesporu silným zážitkem. Je docela možné, že někdo ho za ten zážitek pokládá a ve skutečnosti nic takového neprožil. Obvykle „vzniká“ ve vyhrocené situaci (autonehoda, operace, kolaps atd.) a v podobných situacích se lehko může stát, že některé jevy někdo vysvětlí zcela jinak, než se udály. A to neznamená, že lže, pouze podává to, co si myslí. Nicméně věřím, že opravdový zážitek OBE žádnou nesrovnalost nepřináší a nebo se řídí zcela jinou „logikou.“

2) Bezvýsledné experimenty

Pokud věříme na NDE (Near-death experience  – zážitky v blízkosti smrti) a věříme tomu, co je popisováno v pracích pana Moodyho (a nejen jeho), pak nás nepřekvapí, že duše, která opustí tělo, nezačne pátrat po nápisech na skříňce, aby posléze dokázala čekajícím lidem, že existuje život po smrti. V zážitcích NDE jde v drtivé většině o silný duchovní přelom a šok z nového světa. Lidské věci z našeho světa jsou v ten „moment“ zcela mimo.

3) Tělesné pocity

Možné to samozřejmě je, duše je neustále spojena s tělem, pokud tělo žije. Nikdo doposud přesně nekvalifikoval vztah duše-tělo. Mohu i poukázat na bod 1 – možná o pravý NDE nešlo. Mistři meditace se dokážou dostat do stavu zcela mimo vědomí, ale přitom svým způsobem vnímají i to co se děje s jejich tělem. Ale tam o NDE nejde. Šamani dokázali (alespoň podle legend) opustit své tělo a putovat jinými světy.

4) Živé osoby

Zajímalo by mě, v kolika případech se to stalo. Autor žádnou statistiku neuvádí. Pokud je to třeba v 1% ze všech případů, pak to mohu lehce „vysvětlit“ tím, že skutečně šlo pouze o činnost mozku a jenom iluzi NDE. Mohu se živé osoby nějakým způsobem promítnout do druhého světa? Jaké tam platí pravidla? Při sdílené smrti se vyskytují živé osoby.

5) Kulturní rozdíly

Podle mě naopak hraje do karet vyznavačům NDE, že jsou tyto zážitky pro různou kulturu/náboženství jiné. Budu se tomu věnovat později.

6) Překročení hranice

To je samozřejmě komické pokládat tento příklad za neexistenci NDE. Asi se ten člověk špatně rozhodl (nebo ve skutečnosti žádnou volbu neměl), a musel, bohužel zpět. To naštve. Aspoň si zajezdil tunelem.

7) NDE lze vyvolat i uměle

Co autor uvádí je dost nepřesvědčivé. Pomoci různých drog a fíglů lze vyvolat pouze určité stavy, které se nějakým způsobem podobají útržkům OBE. Je to vlastně to samé, jako kdybych tvrdil, že inteligence je běžná u počítačů, jelikož vás mohou porazit v šachu. Autor popisuje jednoduchý fígl, který znamená nasazení si speciálních brýlí, které vám umožní „opustit tělo“ a vidět si za záda. Tedy „zažít“ OBE. Nenamítám, že to nejde, věda je věda, dokáže magické věci, ale skutečně to dokazuje, že NDE je nesmysl? Stavy OBE nebyly popisovány jenom, že „vyjdete z těla“, ale taky, že vnímáte jinak prostor, že projdete tunelem (za hlasitého zvuku), či „uvidíte“ (funkce zraku a sluchu je jiná, než naše, podle popisů OBE) podivuhodné „magické“ světlo nebo svoje blízké (zemřelé) a nejdůležitější je fakt, co cítíte. Co jsem četl, byl stav OBE a zažití NDE neskutečným duchovním zážitkem a ne dobrým pocitem hraní PC her nebo pozorováním vnadných sestřiček. Dále autor uvádí falešné vzpomínky, které se dají „implantovat“. Jenomže tím přece nejde vyvrátit celý sled událostí při NDE. Že si někdo něco trochu přikrášlí, nebo není schopen po letech přesně vyjádřit, přece nic neznamená. Navíc „svět“ mimo naši realitu je neskutečný a mnoho lidí jasně řeklo, že lidskou řečí se to nedá dost dobře popsat. Souhlasím se Susan Blackmorovou, že předchozí znalosti a zážitky se nějakým způsobem podepíšou při NDE. Viděl bych to spíše jako „obhajobu“ NDE, než její popření. „Vysvětlení“ bude níže.

8) Ostatní fenomény

Ono bylo něco spolehlivě – vědecky – vyvráceno? Ani jsem si nevšiml. Naopak se mi zdá, že se objevuje více a více různých paranormálních aktivit a jevů, které se nedají vůbec vysvětlit. Myslím tedy ty, které nejsou dílem člověka (cynik by dodal, že tím pádem, není co vysvětlovat). Podívejte se na dnešní vědu, která se v poslední době poněkud „vymkla kontrole“ (tím myslím tzv. zdravému rozumu). Dokážeme teleportovat částice, číst myšlenky na dálku (pokusy přes počítač zadávat pomocí myšlení znaky) a další věci, které ještě před pár lety byly sci-fi. Kvantová fyzika zcela překroutila pohled na svět a dodnes není vůbec jasné, jak vlastně funguje a proč tak funguje. Ukázala nám (podezřelou) spojitost mezi pozorovatelem/myslí a objektem. Nebo existuje nekonečně mnoho paralelních vesmírů? Vyberte si. Kdo si před třiceti lety myslel, že vesmír který známe, je jenom zhruba 4% celkové „hmoty“? I proto si myslím, že tvrzení o spolehlivém vyvrácení různých spirituálních zážitků je naprostý nesmysl. Jelikož věda naopak ukazuje, že je možné „úplně všechno“. Ovšem věda se snaží o jednu důležitou a podstatnou věc, svoje teorie dokázat a používat zdravý rozum, což některým spiritualistům hodně chybí.

9) Evoluční hledisko

Podle mého názoru věda nic nevyvracuje, pouze upřesňuje stávající pohled na svět z hlediska rozumu (ale už i tomu dochází dech, jde-li o kvantovou fyziku). Můžeme použít citát od Einsteina: „Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.“ To, že v Bibli jsou nepřesnosti z dnešního (vědeckého) pohledu přece nic nedokazuje, (nebo měl duch svatý, někdy před pár tisíci lety říci: „heleď vesmír se asi zhroutí za hóódně miliard let, možná těch vesmírů je nekonečně mnoho, nic vlastně neexistuje, dokud se na to nepodíváš, všechno se pohybuje, žádný střed neexistuje, prostě milej svatej, všechno je úplně na pendrek…“ stejně se to jednou zase změní a všechno bude jinak). Nebudu samozřejmě hájit a ani nechci, lidi, kteří si myslí, že je svět starý ani ne šest tisíc let. Lidé se vyvíjí a vyvíjí se i vztah člověka k Bohu, který je podle mě velmi pružný. Kdyby nyní přišel Mojžíš, asi by místo dvou desek měl dva notebooky (vlastně jeden) s poněkud jiným textem. Níže se pokusím „vysvětlit“ evoluční hledisko.  

10) Závislost vědomí na hmotě

Nechci se pouštět do nějakých diskuzí ohledně mozku. Nerozumím tomu ani za mák. Mohu nabídnout článek na britských listech: http://www.blisty.cz/art/65461.html

Mimochodem, to, že někdo přirovná mozek k vysílačce, ještě neznamená, že skutečně funguje jako vysílačka, zřejmě to bude poněkud složitější. Mě by zajímalo, jak to, že se NDE vyskytuje u menšiny lidí, kteří se ocitnou na prahu smrti. Pokud mozek při blížícím se konci začne „takhle řádit“, proč je to jenom u (asi, odhaduji) 5-10% případů? A nebo těch 5-10% všichni lžou, nebo to jsou nějací blázni? Mají nějaký jiný mozek? Nějakou tajemnou schopnost? Modlili se více než ostatní? A nebo málo?

NDE vrací úder

Nyní přichází těžká palba příznivců NDE. Není to tak dávno, co vyšla kniha Doteky věčnosti – zkoumání zážitků sdílené smrti od Raymonda A. Moodyho Jr. a Paula Perryho. Jde o zážitky NDE, ale takové, kde umírající osoba „vcucne“ okolo stojícího člověka, nebo více lidí sebou (naštěstí jenom na chvíli). Tato/tyto osoba/y pak zažije/í část NDE umírajícího. Stalo se to přímo autorovi knihy. Nemyslím si, že by zešílel, či si vymýšlel, nebo to dělal z vypočítavosti. Umírala jeho matka a z jeho knih jsem vypozoroval, že jde o hluboce věřícího člověka. Jistě pochopíte, že velká část argumentů proti NDE zde selhává. Lidé, kteří zažijí sdílenou smrt, nejsou v kómatu, nejsou nadrogováni, nemají poškozený mozek ani nemají žádné speciální brýle na OBE.

Můj pohled

Na téma NDE (OBE) jsem přečetl hodně různých knih, většinu tedy, kde pokládají NDE a posmrtný život za „prokázaný“. Osobně mi nejvíce dala kniha od Deepaka Chopry: Život po smrti ve světle důkazů. Nechci se pasovat do role nějakého rytíře důkazu NDE (a posmrtného života), ani nijak napadat vědu. Naopak vědy si velmi vážím, stejně tak lidí, kteří ve vědě pracují a snaží se o její vývoj. Jen tak se nedozvíme, jak to po smrti vypadá. Zatím se nikdy nestalo, aby někdo prokazatelně zemřel a pak se vrátil. Jediný kdo to dokázal je Ježíš, ale Ježíš je zároveň Bohem.

Co mi moc nelezlo hlavou, bylo, proč vlastně vůbec existujeme z pohledu „nového“ populárního vývoje (chtěl bych jenom ujasnit, že pojem Bůh se může vykládat různě), který asi říká toto: všichni jsme jedno, Bůh je všechno co je, duše jsou částí a součástí Boha a duše se po smrti vrací za Bohem. A za života je vrchol, pokud někdo dosáhne spojení s Bohem, nejlépe pomocí meditace. OK. Tak proč vůbec žijeme, když je podstatné se s Bohem spojovat a to nejlepší co nás může potkat je smrt, abychom se opět spojili v celek, s Bohem. Není lepší se od Boha „neodpojovat“ do lidského těla, které netuší, že má nějaká vyšší JÁ? Které se musí tak pracně snažit (lidské tělo, vědomí), aby navázalo na JÁ a tudíž na Boha? Nechci tento názor kritizovat, pouze poukazuji, že zde bude (asi) nějaký hlubší smysl (pokud to tak funguje), který se dozvíme po smrti. Nicméně si myslím, že každý tuší co to je za onen smysl.

Z tohoto pohledu je tento svět, tato realita pouhá fikce, která nemá se skutečnou realitou málo co společného. Život na Zemi je pouhé mrknutí okem ve věčnosti. To co skutečně jste a co existuje bez času, je duše. Tudíž úvahy jestli opice polovzpřímená či max. vzpřímená měla duši či nikoliv, je nepodstatné. Duše a věčná realita tu byli, jsou a budou. Kdy se Bůh rozhodl a tím i duše, že se ocitnout na tomto světě je zcela jedno. Můžete si vymyslet, co chcete a stejně je to pro skutečnou realitu naprosto nepodstatné. Byť mě by to samozřejmě zajímalo.

Jak jsem již psal – je jenom dobře, že každá kultura má jiné zážitky NED. Myslím si, že vztah Bůh – člověk je flexibilní a vyvíjí se. Stačí se podívat na Starý Zákon a Nový Zákon, na vědomosti co měli lidé před tisíci lety a nyní. Vnímání Boha se liší, nejen dle kultury, ale i samého vývoje člověka. Neřekl bych, že jsou lidé více ateističtí, než byli, ale prostě nevěří na Boha, co sedí na obláčku a Satana, který čeká za rohem s vidlemi. Vidí jiné souvislosti, čtou jinou literaturu a jejich pohled na světě je daleko jiný, než třeba Robina Hooda. Myslím si, že se obzor a vědomosti co se týče Boha a posmrtného života velmi rozšiřuje a prohlubuje. I pohled na Bibli a další staré texty se prohlubuje. Stále a stále se dá čerpat z dávných dob, ale je to třeba číst novýma očima. Člověk, který je celý život islámista, asi neocení, když po smrti přijde světlo a to mu řekne: „Já jsem Ježíš Kristus, tvůj Bůh“. Zdá se, že je zcela lhostejné v co člověk věří, ale důležité jsou jeho skutky, činy vůči druhým a vlastně celoživotní pouť. Až jednou zemřeme, tak si na onen svět, ať už bude jakýkoliv, nevezmeme auto či dům, nebo šekovou knihu (dědici to však ocení), ale svoje vědomosti, zážitky a příběh svého života.

Na závěr bych uvedl jeden zajímavý příspěvek (část příspěvku) z diskuze pod přezdívkou karls:

Autor píše (vyvrací) jako jeden z důvodů neexistence posmrtného života to, že vědomí umírajícího se na konci jakéhosi tunelu setkává s blízkými, kteří již zemřeli, avšak někteří ještě jsou žijící. Vysvětlení je prosté. Autor si neuvědomuje skutečnost, že v životě po smrti nemusí vůbec platit naše fyzikální pravidla, jako je prostor a čas. Jsou to fyzikální veličiny, které nás zde v současném světě vlastně svazují, ovšem v životě po smrti vůbec nemusí platit.

Jsem nemocný a piju čaj a nudím se. Nevím ani proč, ale mám velkou chuť něco napsat o shazování váhy. Následující článek berte jako názor někoho, kdo není na podobné téma vysokoškolsky (či nějak jinak) vystudován, ale který o tom přečetl nějaký materiál a který čerpá rovněž z vlastní praxe. Nemluvě o velmi mnoho rozhovorů na toto téma, které mě baví. Nicméně, nejsem žádný odborník a musím upozornit, že v článku mohou být chyby. V každém případě si tento článek přeberte s vlastním rozumem a praxí.

Nejdříve si položme klíčovou otázku: „Proč je tolik lidí obézních, přestože se snaží zhubnout a proč se jim to v drtivé většině případů nedaří, když mají tolik informací jak na to?“

Myslím si, že toto je klíč ke všemu. Na ono proč a vlastně protože se nyní pokusím dát odpověď.

Asi každý ví či četl, jak se má hubnout. Jsou to články furt o tom samém, jako v pohádce, kde melou a melou. Melou neustále to samé: jezte 5-6x denně, hlavně pak zeleninu, obiloviny, sportujte atd. Mají samozřejmě pravdu, ale… to podstatné jim uniká.

Co?

Je to přesně to, co potřebujete v čemkoliv jiném, když chcete něco dokázat: motivace, inspirace, vůle a odhodlání.  Svůj vnitřní svět.

Představme si příklad: Paní 40 let chce shodit, ale nemá na to prostě vůli. Nemůže se přinutit, aby večer nejedla, aby o půl desáté neudělala nálet na ledničku. Jednou za čas s ním něco otřese a ona začne držet tzv. dietu a shodí 10 kg, ale vzápětí je váha zpátky i s nějakým bonusem. A tak furt dokolečka. Výsledný efekt je frustrace, poničené zdraví, deprese, migrény atd. A teď si zkuste představit, že si tato žena napíše velkou ceduli na ledničku, něco ve stylu: „nehoduj večer, ale bojuj“ a tam si přidělá svoji fotku v plavkách a vedle pak nějaký svůj vzor jak by chtěla vypadat (dostatečně velké fotky). Nyní je už pravděpodobnější, že svůj boj bude vést s větším odhodláním, ale tomu něco musí předcházet.  Jelikož i přes onen obrázek, je to bohužel málo. Člověk se slabou vůli musí zapracovat více, na sobě. V tomto směru je asi ideální, když vám doktor řekne, že když neshodíte 30kg, jste do roka mrtvý. Myslím si, že by většina z nás měla okamžitě dostatečnou motivaci. Je to tvrdé, samozřejmě, ale ukazuje to na základní problém. Ale když nám otrne, přijde to zpět. Tady cesta nevede.

Typické chyby:

= všechny diety jsou špatné

= drtivá většina lidí prudce mění objem a složení stravy

= chtějí to hned a chtějí okamžité výsledky

= prudké snížení váhy

= vůbec se nezamýšlí nad okamžiky, kdy to bude těžší a bude se lámat hůl, to je ale jen otázka mysli. Tj. vůbec neřeší svoji vůli, motivaci, inspiraci atd. tedy svůj „vnitřek“ ale pouze vnější efekty.

= likvidují se i fyzicky, netrénovaní lidé najednou začnou běhat mnoho kilometrů atd.. Není divu, že brzy odpadnou.

Doplnění: všechny diety jsou špatné, jelikož jsou velkou zátěží pro náš organismus, jakýsi šok, posléze i pro psychiku (nemyslím ovšem diety, které musíte držet kvůli žaludečním či jiným problémům). Navíc je to velmi nepřirozené, prudce měnit stravu. Hodně diet je navíc naprosto nedostatečných, co se týče vitamínů a minerálů pro naše tělo. Vůbec už nemluvě o přísunu dostatek kvalitních tuků, sacharidů a bílkovin. Pokud jste deset let zvyklý na určitou stravu a objem, tak prudké změny jsou pro organismus těžce nežádoucí (znám případy, kdy vedly až k těžkým nemocím). Takový člověk je po chvíli v depresi a bez energie (hladovění velmi ovlivňuje psychiku) a nemá skoro žádnou šanci dlouhodobě vydržet. Navíc to může být i (velmi) škodlivé pro zdraví. Všechny tyto příznaky vyvolává nezdravá mysl (uvědomte si, že všechno nejdříve vzniká ve vaší mysli).  Onemocní mysl okamžitou touhou a žádostí něco rychle mít či rychle něco změnit. Změní se jenom vnější okolnosti, které dříve či později dospějí k návratu, jestli nezměníte vnitřek, nezměníte nic. Tito lidé sice dokáží rychle shodit velkou váhu, ale jde hlavně o vodu, svaly a až pak o tuk. Kdo vám řekne, že za měsíc shodil deset kilo, je to špatně (samozřejmě pokud nejde o 500 kg člověka).  Prudké snížení váhy ohrožuje váš metabolismus, budete daleko hůře pálit v klidu a i proto se vaše váha vrátí s bonusem, jde o tzv. jojo efekt. Více si o tom řekneme v odstavci spalování v klidu. Myslím si, že jsem už jasně napsal, že vše je otázkou mysli. Je třeba se změnit nejdříve vnitřně. Popřemýšlet nad strategií hubnutí, udělat si motivační věci, aby vám pomohly v těžkých chvílích. Není těžké něco dělat, když jste pln nadšení, ale co až do nadšení pomine? Na to je třeba se připravit. Stejně to tak platí i o pohybu. Pokud někdo nebyl zvyklý deset let se více pohnout, měl by pomalinku, pozvolna začít s mini pohybem a pozvolna, pomalinku přidávat zátěž (delší trasa, či shody atd.). Tělo si časem samo řekne o to, co bude chtít.   

3 základní postuláty shazování

= Z M Ě N I T  V N I T Ř E K

= P O S T U P N É  V E L M I  M A L É  Z M Ě N Y jak ve stravě, tak i v pohybu

= budování základních charakteristik (vůle, odhodlání atd.) a vybudování si pomocných prostředků, jako např. motivačních plakátů (obrazů, fotek), jednou za čas zhlédnutí něčeho co vás v této činnosti pomáhá atd.

Prudké změny jsou nežádoucí. Velmi dobře to znám. Někdy před asi 8-9 lety jsem se rozhodl, že začnu běhat. Dopadlo to tak, že jsem se svalil do trávy a málem jsem umřel. Ještě teď vidím, jak tam ležím a nemohu dýchat. A to byl můj první (v Ostravě) pokus s pravidelným během. Až později mi došlo, že musím začít pomalinku, že se svými (asi) sto kilo nemohu hned sprintovat. Začal jsem nejdříve chodit, pak rychleji a pak až běhat, pomalinku, postupně, až jsem jednoho dne uběhl jako nic rychle 10 km (asi za 2-3 roky). Měl jsem štěstí v tom, že jsem měl takovou motivaci a odhodlání, že jsem vydržel. Kdybych onu vůli neměl, vzdal bych to hned z kraje. Ostatně jako předtím už mockrát.

Většina lidí vůbec neřeší nějakou motivaci, vůli, odhodlání atd. Řeší jenom co jíst, kdy jíst a kolik toho jíst. Není divu, že dříve či později je jejich staré já stáhne zpět, zlomí odhodlání, které není dostatečné (vnitřkem) a není živeno. Lidské tělo se brání změně. Pokud je ale dlouhodobá, postupná a cílevědomá, zvykne si. V tomto  jsme my lidé, úžasní. Nezapomeňme na to, že změnit se musíte celkově (pozvolna), aby jste dokázali, co dokázat chcete. Pravda je, že správné shazování je změna (postupná) celé životosprávy, ale zde dodám i mysli.

Rady při shazování váhy

a)      Važte se a měřte se jednou měsíčně, jinak vůbec neřešte váhu a míry (nemyslete na to!)

b)      Před jídlem chvíli meditujte, poděkujte, zamyslete se, co chcete. Bylo by super, kdyby se to stalo vaším zvykem. Důležité není jenom, co jíte, ale kde to jíte a jak to jíte.

c)       Věřte svým instinktům, tělo vám dříve či později samo řekne, co máte dělat.   

d)      Na jídlo a věci ohledně shazování váhy myslete pouze tehdy, kdy máte. Jinak na to vůbec nemyslete.

e)      Čas od času, jak uznáte za vhodné, si pusťte nějaký motivační film, či nějak jinak se motivujte a podpořte svoje odhodlání.

f)       Nezapomeňte na nejzákladnější pravidlo – pomalu.

g)      Hodně pijte čisté vody

Doplnění:  Drtivá většina lidí dělá tu chybu, že se co den co den neustále váží. Nesmysl. Dokonce při správném shazování váhy nejdříve trochu naberete. Proč? Jelikož začnete více pít vody a množství stravy z kraje neměníte a pozvolným pohybem pomalinku porostou svaly (malé doplnění, svaly hlavně porostou na nohou, kde jich máme opravdu hodně). Proto se važte a měřte jednou za měsíc. Važte se ráno, pokud možno minimálně oblečení. Míry přes pas, u žen pak ještě boky. Může se stát, že někdo shodí za půl roku 5 kg a přitom v pase shodí 10 cm. Co to je? To je, že se mu podařilo nabrat dost kvalitní svalové hmoty a ve skutečnosti shodil daleko více než 5 kg tuku. Při“ rychlohubnutí“ se většinou váš pas o moc nezmění, zatímco váha ano. Viz vysvětleno jinde.  Ona chvíle ticha před jídlem vám nejenom dodá větší rozvahu, ale i potřebný klid a uvolnění. Udělejte sami pokus: spěcháte, jste někde v jídelně a právě jste si sedli s táckem jídla. Teď se pohodlně posaďte a chvíli meditujte, uvolněte se a až pak se pusťte do jídla. Uvidíte. Většinou je to opak, sotva si člověk sedne, vrhá se na jídlo jako orel na kořist a pak se cítí nedobře. Uvidíte, až vám tělo samo řekne, je to kouzelná chvíle. Bohužel mnozí z nás tuto schopnost ztratili, jde ji však získat zpět, chce to jenom trpělivost a vydržet. Nezapomenu na rady Arnolda Schwarzenegerra, který když posiloval, myslel jenom na právě probíhající cvik, maximálně se koncentroval (mimochodem není asi náhoda, když Magnus Carlsen uvádí jako svojí velkou zbraň koncentraci). Když docvičil, zůstaly myšlenky o posilování v posilovně. Mnozí lidé to ale tak nemají, bohužel. Když něco dělají, myslí na jiné věci atd. Ano, jsme jenom lidi a nejsme roboti. Budeme potřebovat spousty času a pomoci, abychom se dostali na vrchol hory, která nás čeká. Kdo se lépe připraví a bude postupovat pomalu s rozvahou, zdolá ji. Avšak ti kdo se se starou myslí na ní rozběhnout, dřív či později padnou. Časem poznáte, že to je zákon číslo 1 – P O M A L U. Jsme hlavně tvořeni z vody.  

O shazování v klidu

Znáte to, jeden jí jako ďas a nepřibere, druhý sotva polovinu a bum, kila letí. Kde je problém? Problém je (mimo jiné) v tzv. bazálním metabolismu, jde o základní spalování energie, když jste v klidu. Možná budete překvapeni, ale tělo (+ mozek) potřebuje na základní funkce docela dost energie. Platí, že čím více máte svalů, tím více spálíte v klidu a samozřejmě naopak. Takže kdo rychle shodí deset kilo a z toho pět kilo svalů, prokáže si velkou medvědí službu, jelikož si zhorší svůj metabolismus. Metabolismus se dá upravovat i dle stravy. Proto, když někdo pomalinku zlepší stravu a pomalinku se začne více hýbat, tak se mu pozvolna bude lepšit bazální metabolismus a začne pozvolna více spalovat v klidu (spánku). Můžete si sami spočítat (jsou na to tabulky), jaký máte bazální metabolismus a kolik více budete spalovat, když třeba přiberete dvě kila svalů a naopak když uberte atd. Nezaměňujme ovšem spalování v klidu a spalování v pohybu. Pokud nejste zvyklý moc chodit, max. 2 kilometry denně a postupně to budete zlepšovat, třeba že za nějakou dobu ujdete denně 5 km, uvidíte, nakolik se vám zlepší spalování. Nejenom, že samou chůzí více spálíte (a spaluje se více i po pohybu), ale podstatně se vám zlepší spalování v klidu. Samozřejmě nemluvě o dalších pozitivech chůze.  

Závěrem:

Možná jsem někoho zklamal, že jsem zde nenapsal, co jíst a kolik a kdy atd. Ale to je právě všude. Na internetu, v knihách atd. To si můžete najít kdekoliv. Sami si popřemýšlejte o tom, co jíte, kolik toho jíte, jak to jíte a kde to jíte. Určitě najdete pro sebe tu nejlepší strategii. Lidi jsou různí a pro každého platí něco jiného. Poznejte sám sebe.  Jak na sebezdokonalování? Je na to spousty knih.

Myslím si, že člověk, který sklouzne ke špatné životosprávě, nejdříve padne ve své mysli. A naopak, pokud vstane, je to nejdříve proto, že vstala mysl.

Dodatek, můj příběh:

Nejkomičtější je asi to, že jsem shodil přes 20 kg, aniž bych o to usiloval. Byla doba, asi před 8-9 lety, kdy jsem měl celou pravou ruku v sádře. Mohl jsem používat pouze levou. V těch časech jsem celý den jedl uzeniny – bydlel jsem sám v Ostravě a jejich příprava byla jednoduchá, ale hlavně mi to chutnalo a strašně moc. Nebylo mi však dobře…a většinu času jsme proležel . Jednoho dne jsem přestal úplně jíst maso a stal se ze mě vegetarián (později jsem na nátlak otce začal jíst alespoň ryby, tu a tam). Ovšem stravu jsem vůbec neřešil. Ráno jsem měl koblížky, na oběd různé vajíčkové saláty s rohlíky atd. V té době jsem měl asi 110 kg. Přesto jsem začal pomalinku shazovat váhu (ale vůbec jsem to nevěděl), jelikož to bylo méně kalorické než uzeniny (které jsem měl (předtím), opakuji, celý den). Sundali mi sádru. Vesele jsem pokračoval ve svém vegetariánství a vesměs prospanému dnu, tráveném na internetu nebo hraním her na počítači.

Najednou mi, z čista jasna, začaly koblížky ráno nechutnat. Tělo mi řeklo, ne, to nejez. Tak jsem si začal kupovat vánočku s máslem a marmeládou. Jenom připomenu, že váhu jsem vůbec neřešil a bylo mi úplně jedno, jestli vážím 100, 110 nebo 130 kg. Na oběd jsem míval různé věci – vajíčkové saláty, míchané vajíčka atd. a na večeři smažený hermelín s bramborami, tatarkou, kečupem, okurkami a porce to byla opravdu pořádná.  Na svačinu jsem si dělával hermelínový hamburger . V těchto časech se mi najednou (tělo si o to řeklo) chtělo chodit ven, nejdříve jenom tak lehce, později už více. Nadšeni z hraní her ať už na internetu či bez něj, pomalu opadávalo.

Pamatuji si dobře na den, kdy jsem najednou nechtěl po obědě spát. Byl jsem totiž zvyklý v těch časech, si po obědě přečíst noviny a tak na dvě, tři hodiny si pospat. A to byl šok, přečtu si noviny, lehnu si a mně se nechce spát! Jsem nemocný? Ale kdepak, to byla energie. Najednou jsem si uvědomil, že mám tolik energie, která samozřejmě tím, jak se mi pozvolna měnila životospráva, a shazoval jsem tuk, přicházela. Uvědomil jsem si to ale až tehdy. První pocit byl svoboda.Nádhera.

Někdy v těch časech začínám běhat pravidelně. Není problém uběhnout delší trasu. Chodím do posilovny. Na snídani už mám müsly s jogurtem, jelikož tělo přímo smetlo ze stolu vánočku. Bylo mi po ní prostě nedobře. Na oběd už jenom míchané vajíčka se zeleninou atd. Na večeři pak stále smažený hermelín, ale už daleko menší porce a bez tatarky a na svačinu hamburgery už nejsou, nedobře mi po nich začalo být. A to všechno nebylo proto, že jsem chtěl shodit, ale protože mi to tělo poručilo. Prostě mi po velké porci večeře bylo nedobře. Je to zvláštní (skvělý) okamžik, když vidíte třeba dort a jablko a automaticky si zvolíte jablko, protože to prostě chcete (a taky máte jistou vůli). Po jablku vaše energie vzroste, po zákusku klesne. Mimochodem patřím k lidem, kteří dokážou jíst furt to samé. Ze mě by asi kuchaři měli radost… .

Další zlom si pamatuji velmi dobře. Byl jsem v Opavě na oslavě narozenin a nevěděl jsem, co si mám dát na večeři v restauraci. Všiml jsem si, že existují nějaké zeleninové saláty, to byla pro mě novinka. Upoutal mě zeleninový salát se sýrem. Byl jsem úplně vedle, jednak mi to chutnalo a jednak mi (a to hlavně!) bylo po tom tak dobře. Tělo opět poručilo: na večeři saláty! A tak se stalo (v dnešní době až 15 přísad). Smažený hermelín mi velmi chutnal a nepřejedl jsem se ho, byť jsem ho tak dlouho jedl, ale prostě mi po něm bylo nedobře. Zatímco po „mém“ salátu skvěle, pln energie.

Není divu, že někdy v té době mám tolik energie, že musím něco dělat a tak rozjíždím pořádně šachy, posiluji, běhám či chodím (předtím to prostě nešlo, dělat tolik věcí intenzivněji). Je to naprosto kouzelné. Jestli se mě někdo zeptá, zda stojí za to shodit a žít tzv. zdravě. Odpovím mu okamžitě ano, člověk je daleko více svobodný. V té době je zjevné, že jsem dost shodil a tak lezu po 1-2 letech na váhu, hm, mám 87,5kg.

Za rok si uhrávám velmistra a začínám studovat fyziku a matematiku, zatím jen tak pro sebe. Velmistra si uhrávám s váhou 80 kg a velmi dobrou kondičkou. Těch necelých 10 kg shazuji cíleně. Život není o sledování váhy, ale o tom někam směřovat a jít, myslím si, že přebytečný batoh sebou tahat je na škodu, ale to už je věcí každého z nás.

Od mého posledního článku šachy a životospráva už uběhla nějaká doba. Všechny komentáře jsem si přečetl, ale usoudil jsem, že reagovat na ně ještě za „čerstva“ by nebylo dobré. Chtěl jsem to nějakou dobu nechat uležet a až poté reagovat na otázky a zajímavé podměty čtenářů.

V prvé řadě jsem nikde neupadnul, nepraštil jsem se, ani mě nikdo nezmlátil, ani nepřetáhl železnou tyčí po hlavě. Ten článek (a tím odpovídám na pár dotazů), vznikl v době, kdy mi nebylo zrovna 2x dobře a chtěl jsem se pouze pobavit.

Dále si myslím, že každý ví, co má dělat se svoji životosprávou. Otázka ovšem je, kdo jak má a nakolik silnou vůli a disciplínu.  Co chce a kam chce.

David Navara mě neinspiroval k tomu článku, David mě hlavně inspiroval k 3 …Sb4+ v dámské indické J

Lahodná, vychlazená dvanáctka (myslím pivo), nohy nahoře, ruka prohrabávající číro, oči do čárky a úsměv na tváři, jo, dal bych si J

To jste mě rozesmál s tím košem plným jídla. Nakonec jsem z toho koše měl jednu jedinou věc, kterou jsem pak dal máti. Myslím, že to byly nějaké čokoládové bonbóny.

Myslím si – můj osobní názor – že 42let je málo. Ale kdo chce, může se už v 20ti cítit jako zdechlina. Jsou 20ti letí starci a 60ti letí mladíci. Je to vnitřní stav.

Nikotin… jednou jsem viděl jednoho chlapíka, jak kouřil cigáro opřen o auto. Čekal jsem v autě na máti u Alberta (nakupovala…). To byl pohled, jak elegantně, labužnicky vytáhl cigaretu, pomalinku k ní přivoněl, lehce pomačkal, hrál si s ní. Pak ji elegantně zapálil a pak… zdálo se mi, že ten kovboj s kloboukem a dlouhými stříbrnými vlasy, prožívá naprostou extázi. Skoro jsem si říkal v duchu, sakra, proč nekouřím? A když dokouřil, tak na chvíli znehybněl, díval se na mraky a… jasně, zalovil v postranní kapsičce. Vytáhl krabičku, a zase tak pomalu a elegantně si vytáhl a zapálil druhou cigaretu.

Není třeba nikoho, aby se v tom viděla hovadina. Kdo hledá, ten najde.

Docela by mě zajímalo, co bylo to nejlepší, co jsem napsal? J Vím tedy, co jsem psal s největší chutí, ale co je nejlepší? Jak to hodnotit, dle čeho?

Já si myslím, že to není/nebyl zbytečný článek. Konec konců mě (mile) překvapilo tolik komentářů, vůbec jsem to nečekal. Co je zbytečné? Podle čeho to měřit?

Kombinace šachy + alkohol je velmi působivá J Když se člověk chce bavit, tak je to přímo trefa do černého. Můj názor na alkohol byl jako sinusoida, ale měla by to být prostě přímka, uprostřed (myslím si). Pít, ale s rozumem. Žádné extrémy.

To není pravá kritika vůči sobě, to je sebeironie.

Každý je jiný, někomu se zdá to, někomu tamto a třetí poukazuje na támhleto. Hledat nějaký ideál je věcí každého z nás. Podívat se do zrcadla a zeptat se kdo jsem? To je otázka. Ale málokdo nalezne odpověď. 

Ps.: Morphy asi taky nepil alkohol  

Musím předně upozornit, že nepůjde o žádnou vědeckou studii, byť se tento článek bude opírat o řadu významných studií. Žádné odkazy na publikace zde nebudou, už jenom proto, že autor je zdravě lenivý něco hledat.

Chtěl bych tímto článkem rozbořit řadu mýtů o životosprávě šachového hráče. Nebudeme chodit kolem horké kaše a hned si prozraďme základní pravdu: sport (fyzický) šachu škodí, stejně tak i nám známá tzv. „zdravá výživa“, což je jeden velký blud, jak uvidíme.

Začněme nejdříve stravou. Asi jste často četli jak skvělé je jíst 5-6x denně. Není. Daleko přirozenější je jíst ve velkém množství 2-3x denně. Protože neustálé namáhání žaludku je kontraproduktivní, nehledě na ztrátu času a energie na jiné činnosti. Je prokázáno, že naši předkové si zvykli (při ulovení kořisti – mamuta) se pořádně napráskat. Kdyby někdo opovi nutil svoji teorii 6ti jídel denně, zřejmě by dostal palicí po dutině. Občas přicházely kruté hlady, které poznáváme i dneska, hlavně v podvečerní hodiny a následný nájezd na kořist ulovenou v ledničce. Je to zcela v pořádku a v souladu s naší genovou výbavou.

Jak by tedy měl vypadat jídelníček šachisty?

Zde musíme souhlasit s řadou kvalitních studií o důležitosti snídaně. Ano, snídat bychom měli, ALE dále bychom měli být velmi opatrní. Samotný akt stávaní je něco hrozného, i proto by měla následovat inspirativní snídaně, která jinak nechutně začínajícímu dnu dodá alespoň nějaký smysl. Obecně bychom doporučili (jako řada významných studií) sacharidovou snídani doplněnou mírnou spotřebou bílkovin. Ideální je asi 5až 10koblížků, nebo štrúdl, koláčky, povidlové buchty, buchtičky s krémem atd.(těžko pochopit lidi co si kazí den nějakými ovesnými vločky či bezchutnými lupínky) . Na pití asi kakao s mlékem anebo něco na ten způsob. Samozřejmě, že mléko je velmi pochybné, nahrazení sladkou šťávou či sirupem s vodou je velmi vhodné. Stejně tak čajem nebo silnou kávou se šlehačkou, mlíkem a dostatkem cukru. Kdo má rád párečky a další uzeniny, tak si začátek dne jenom vylepší. Nezapomeňme na chutné, křupkavé, bílé pečivo.

Oběd bych ponechal na kombinaci času, peněz a hladu (chuti). Oběd je většinou jenom předvěst pořádné večeře, která by měla být (v souladu s našimi předky) pořádná nejenom množstvím, ale i kalorickou výživností. Nebojme se experimentovat a naložit si na talíř více než sníme. Opačný přístup značí mentální nezralost a genetickou poruchu mozku.

Preferujme tučná jídla, množství kvalitních příloh a pikantních doplňků. Co se týče toliko oceňované zeleniny, tak zde bychom to rozhodně neměli přehánět a občas zcela vynechat. Jelikož zelenina má velké alergické účinky, téměř minimální výživnou hodnotu a občas ne zcela řádně umytá může udělat pořádnou paseku. Taky se nabízí otázka, nakolik je přirozené pro člověka jíst nějakou „trávu ze záhonu?“ Ovoce je nutné zlo oproti daleko výživnějším a chutnějším sladkým pokrmům. Nemusí to však nutně uškodit. V rámci svačiny jsou velmi vhodné v podstatě jakékoliv uzeniny (s rohlíkem). Splňují skvělou kombinaci: chuti, vůně a málo peněz (a tím pádem pocitu štěstí!).

Nyní se podívejme na sport a tzv. pohyb. Hned své oko zaměřme z velké výše na zcela nevhodné sporty:

Asi úplně nejhorší může být posilování. Položme si otázku: „známe někoho – významného člověka – co něco dosáhl hlavou a byl přitom svalově nadprůměrný?“ Jistěže ne. Platí přece známá pravda – čím více kolem ruky, tím méně kolem hlavy, krásná nepřímá úměrnost. Nejsme přece opice, ale lidi a lidi od opic odlišuje mozkovna. Dobře, toto není zcela konkrétní. Takže konkrétně: posilování ničí klouby, deformuje stravu (chcete-li přibrat, musíte jíst hodně pochybných věcí), deformuje lidskou postavu, bere čas a hlavně prudce zvyšuje riziko zranění, což by se inteligentnímu člověku trávící čas doma nemohlo přihodit. A zvyšuje šanci na mrtvici nebo infarkt při marné snaze zdolání velké váhy (a tím pádem dlouhodobého nepřirozeného zadržování dechu).

Neběhejme! Opět hrubá chyba. Musíme si uvědomit, že běh je jednou z nejvíce škodlivých činností pro šachistu. Možná namítnete, že během si zlepšujete kondici, pročistíte plíce, získáte tzv. endorfiny štěstí (ve zkratce: „Endorfin bývá také nazýván jako hormon štěstí, protože se uvolňuje do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest, ovlivňuje výdej některých hormonů, vyplavuje se při stresu a svalové zátěži.“).

No ano, souhlasíme. ALE co předchází běhu: tam jsou vylučovány hormony kolapsu, hrůzy a agónie a stejně tak i během běhu, hlavně z kraje. A u mnohých z nás i po běhu. Takže díky asi 10ti minutám hormonů štěstí (které jsou stejně nejisté) budeme trpět 50minut (a to jistě)? Nebylo by (logicky) lepší být doma, jíst čokoládu, dívat se na dobrý film a mít pocit štěstí neustále?

A co plíce? Žijeme v zemi, kde je téměř všechno a všude znečištěno. Člověk, který jde ve městě běhat, byť parkem s čelenkou kolem smršťující se hlavy (běh má podobný dopad jako posilování), vdechne obrovské množství prachu a nečistot. Díky běhu a zrychlenému dýchání a prudké (až nezdravé) námaze, srdce prokysličí obrovské množství krve. Avšak víme, že tím pádem do sebe dostaneme kvanta prachu, dehtu a dalších škodlivin. Konečný efekt není tedy jenom zničené klouby, krvavé kolena od pádu, ale zničené plíce a porouchaná psychika. A také samozřejmě šance se zhroutit v krásném parku s mrtvicí.

A běhat v lese? Nikoliv. Není to zdravější, jelikož se vystavujete obrovskému nebezpečí zranění. A nyní už nejenom díky své šikovnosti, ale i díky zvířatům a hlavně hmyzu, tzv. klíšťákům, kteří dokážou vycítit běžící postavu a přisát se a parazitovat. Výsledný efekt může být i nebezpečí na životě. A nezapomeňme na různé uchyláky a lesní vrahy.

Plavání? Jenom to ne. Zcela nepřirozené. Člověk není vůbec dobře uzpůsoben na plavání (kdyby měl aspoň blány mezi prsty). Navíc plavání velmi namáhá některé klouby (ano!) a člověka tak mrzačí. Nehledě na červené oči (hrozba ztráty zraku), poničenou pokožku (ekzémy) a hrozby utopení. A nemluvě o nebezpečí střetu s nejrůznějšími bakteriemi a dalšími viry (např. při loknutí značně znečištěné smrduté vody).

Jízda na kole? Opět zcela nesmyslná činnost. Nepřirozeně namáhá záda a způsobuje tzv. kolaps hrudníku. Podobně jako u běhu silně hrozí nadýchání se znečištěného vzduchu. Navíc je pád z kola většinou velmi nepříjemný a jako bonus je určitá šance sražení autem či jiným silničním prostředkem anebo střetem s nepozorným chodcem. Životu nebezpečná činnost! A takhle bychom mohli pokračovat u všech sportů.

A tak má smysl vůbec sportovat či hýbat se? Velmi dobrá otázka. Podle nejnovějších studií v čele s autorem průlomové knihy Černá labuť, Nassimem Nicholasem Talebem je dokázáno, že nejzdravější je pomalá (p o m a l á !) chůze, doplňovaná častými a dlouhými pauzami (lavička, hospoda, kostel atd.). Jelikož je to časově trochu náročnější, doporučuje se max. 3xtýdně. Uvidíte sami, nakolik je taková procházka příjemná, popřemýšlet na lavičce, projasnit hlavu v hospodě a zchladit se v kostele (a tím ukončit procházku po náměstí).

Už delší dobu je dokázáno, že optimální fyzický stav je (lehká či střední) nadváha. U mužů mírně vystouplé břicho jenom podtrhuje autoritu, blahobyt a inteligenci. U žen pak plnější tvary potvrzují dobrý fyzický stav, schopnost se postarat o potomstvo a zdravou sebedůvěru. Tzv. štíhlé ženy, toliko vychvalovány, jenom vyvolávají pocit úzkosti, stresu, fyzického kolapsu a duševního výbuchu, vrcholícím žhavou lávou hysterie. Z tohoto hlediska je tedy tzv. štíhlý člověk stejně nezdravý jako tzv. silně obézní. Nedoporučujeme ani jednu kategorii, byť silně obézní člověk bude mít klidnější nervy (i život), což pro šachistu bude znamenat velkou šanci uplatnit převahu ve vyhrané pozici.

Je až zarážející nakolik se někteří lidé upínají ke svému fyzickému stavu. V dnešní inteligentní společnosti přece dávno víme, že  to co nás dělá lidmi je hlavně mozek. Má smysl se celý rok dřít jako mezek (a ničit si zdraví) jenom proto, abychom asi 1% času roku ukázali svůj pochybný výsledek někde u vody? Tady se opět projevuje nakolik tzv. posilování likviduje mozkomíšní potenciál.

Stejně tak můžeme žasnout nad pochybným vlivem východního spiritismu. Například vegetariánství – naprosto nepřirozené a likvidující zdraví a ohrožující šachovou výkonnost. Je to asi stejné, jako kdybychom si přivázali levou ruku k opasku a vůbec ji nepoužívali. Dále je s otazníkem, zda je ideální strávit celý život v jeskyni a zbavovat se toho jediného co nás činí lidmi – svého myšlení (vědomí, já). Bez myšlení se budou šachy těžko hrát, navíc v jeskyni.

Blížíme se ke konci. Spousta věcí zde nebyla řečena, ale nešlo o manuál na všechno a hlavně nešlo o turnajový režim. I proto zde nebyl zmíněn, zatím, alkohol. V rozumných dávkách je alkohol vnímán jako všelék, který dokáže zcela uhasit nesmyslnou chuť na aktivitu (pohyb), dokáže zlepšit jinak zoufalý den šedi a taky dokáže zatraktivnit nezatraktivnitelné a vzkřísit dávno mrtvé myšlenky. A šachy? Zklidní nervy, rozváže jazyk u analýzy a pomáhá navázat zajímavá přátelství v nočních hodinách nekončících blicek a tím nabudit silný pocit štěstí. A 4 z 5ti mistrů světa alkohol vřele pili. Je velkou chybou se pití alkoholu zcela vyhýbat a být exkomunikován jako tzv. abstinent.

Ps.: Dva mistři světa Fischer a Kasparov, abstinenti, se brzy zhroutili a v mladém věku šachy zcela opustili a svým způsobem zešíleli.

O povrchnosti

V dnešní době se nabízí jedna důležitá otázka: jak rychle hrát vážnou partii? Doba pečetění a dlouhého hracího tempa je dávno fuč, takže co teď? Je lepší pořádný seriózní šach, přemýšlet nad každým tahem, hledat plány (nejlepší) a provádět je co nejpřesněji anebo raději tam namrskat něco mlžného, ve hodný moment všechno zamotat a pak soupeře ošidit? Zřejmě ani jedno, ani druhé anebo vybrat si to, co přináší výsledek.

Hodina a půl na partii plus půl minuta na tah je určitě méně než dvě hodiny (na 40 tahů). Časově to není zase tak velký rozdíl, ale velký rozdíl je, když máte na deset tahů pět minut (bez přídavku) a nemusíte zapisovat, ale plně se koncentrovat na partii anebo mít na deset tahů půl minutu za tah. Časově je to samé, ale při půl minutě musíte partii zapisovat a to citelně sráží koncentraci (i trochu času). Někteří hráči to řeší tak, že si partii zapisují jako „morseovku“ a někteří pak vůbec. A nebo taky časté řešení: hrát rychle (rozuměj povrchně) a do časovky anebo jenom náznaku časovky se nedostat.

Půl hodina po čtyřicátém tahu je samozřejmě vysvobození, ale pouze to přináší další „nervový tlak“ na věci příští tj. co nevidět bude velké půlminutové finále.

Jsem zastáncem hlubokého šachu a varuji před povrchností v šachu. Ovšem musím uznat, že někdy udělat rychlý tah/tahy je daleko rozumnější, než hledat bludný šutr a naleznout ho. „Nejhorší“ bývá usilovně nad něčím přemýšlet (třeba 20minut) a pak to stejně nezahrát (anebo jako „bonus“ zahrát něco nepromyšleného, prohrávajícího). Nejenom, že hodně času je pryč, ale padá i psychika. Pak se velmi zvyšuje pravděpodobnost chyby.

Myslím si, že dnešní šach tak trochu povrchnosti přeje a musíme si na to prostě zvyknout a začlenit to do své výzbroje.

Studie

Řešit či neřešit? Toť otázka…

Samozřejmě, že řešit, ale…ale povězme si něco o výhodě tréninku řešení studií a nevýhodě. Výhoda: zcela konkrétní hra, musíte najít přesnou variantu (myšlenku!) vedoucí k výhře nebo remíze. Musíte mít přesný PV a velkou fantasii, neznáte-li hlavní myšlenku studie. Musíte mít velkou představivost a schopnost si naslepo představit určité pozice (při delší studii) a někdy velkou vytrvalost… .

Nevýhoda: žádné hodnocení pozice, ve studiích je jasné (pokud tedy nemáte zadání a nevíte zda máte vyhrát či remízovat). Žádné strategické plány, lavírování a shromažďování malých výhod.

Závěr: studie jsou výborné pro konkrétní trénink šachů tj. pro ty hráče co mají problém s konkrétní hrou, nebo taky, „hrou na tělo“.

A pro koho studie není? Pro líné.

Recenze na šachovou knihu

V dnešní době vychází docela dost šachových knih. Myslím si, že každý si vybere dle přání a požadavků, výběr je opravdu pestrý. Nechtěl bych zde nějaké knihy kritizovat (mimochodem většina jich je přinejmenším dobrých), jelikož by to bylo velmi krátkozraké. Proč? Jelikož vždy záleží na tom, co chce čtenář, jakou má šachovou sílu a taky, zda se chce zdokonalovat (a co) anebo se jenom šachem bavit. Jsou knihy, kde se autoři lopotili roky a knihy jsou všeobecně uznávané a pak některé „povrchní“, hotové za pár týdnů/měsíců, které se obecně nedoporučují. Ale našel bych dost šachistů, kterým by daleko více přinesla kniha „odsouzená“ na blacklistu, než „celoživotní“ práce mudrce. Určitě bych nedoporučil hráči s elem 2100 aby studoval Dvoreckého Endgame manual, zatímco pro hráče 2400+ to bude znamenitá kniha. Stejně tak bych nedoporučoval studovat Lázeňské rošády v procesu tréninku, ale po večeři se pobavit, proč ne?

Vřele doporučuji si recenze na knihy letmo přečíst, ale hlavně si každou zajímavou (novou) knihu prolistovat (je-li ta možnost) a vlastní rozum (a emoce) vám dá odpověď, zda je to kniha pro vás.

V poslední době mě velmi zaujala tato kniha:

V.Popov: ŠACHY práce nad chybami, Moskva 2010 (asi 220 stránek) tj. jde o ruskou verzi, anglická je myslím o něco rozšířenější.

Autor (trenér sester Nadi a Táni Kosincevých a dalších silných hráček/hráčů) podává ve 20ti lekcích základní šachové témata a typické chyby v nich. Například: Ocenění pozice, hra figurami, výměna, přechod do koncovky, protihra u soupeře, hluboký propočet atd.

Autor velmi hezkým stylem zpracovává každé téma. Začíná vždy pozicí, kde na dané (strategické) téma nějaký velmi silný hráč udělal chybu. Dále pokračuje typovými příklady, u kterých je zadání a je na vás, jak si s tím poradíte. Pod diagramem je ukázáno jak se chybovalo (často autor ukazuje na svých svěřenkyních) a navržen správný postup + slovní vysvětlení. Důležité věci jsou pak zvýrazněny. V každé kapitole je vysvětleno jak se zlepšovat a co je důležité a čím bychom se měli řídit.

Sympatické je, že autor ukazuje také pozice, které Naďa s Táňou řešily a kde měly problémy. Vždy na konci každé kapitoly je minimálně 6příkladů, kde se můžete otestovat a zjistit tak, jak rozumíte danému tématu (a zjistit zda jste testem prošli). Diagramů na řešení (a taky na rozehrávání partií) je dostatek.

Kniha je napsána velmi jasně a srozumitelně, stylem, který se mi velmi zamlouvá. Každý šachista zjistí, které téma mu dělá problémy a naopak, co je jeho silnou stránkou.

Myslím si, že kniha je zhruba pro hráče s elem od 2100 do 2400, ale samozřejmě, není na škodu i pro silnější hráče (i slabší). Jelikož často je šachista rozkouskován na elementy, ze kterých je tvořen celek. A často nejsou elementy 2400, 2400 atd. ale například: zahájení 2500, střední hra 2500 a koncovka 2100. A jdeme-li ještě podrobněji, zjistíme, že určité šachové prvky převažují nad jinými. Platí: poznej sám sebe! A to tato kniha vrchovatě splňuje. Hodí se i pro trenéry, kteří z ní mohou čerpat skvělé materiály. Šachy jsou konec konců o odstraňování svých chyb, ale abyste je odstranili, je třeba je nejprve naleznout a určitě jich bude přehršle.

Závěrem bych chtěl napsat, že i na tomto „veledílu“ jsem našel kaňky, tj. pozice, které nejsou tak „jasné“ jak se zprvu zdají a autor hodnotí, ale o to je mi ta kniha sympatičtější. Protože nutí hráče opravdu přemýšlet (vyvrátit či zpřesnit ukázku vyžaduje jistou snahu a úsilí). Z knihy jde cítit, že šachové motory ji minuly jak jen mohly, což je v dnešní době něco fantastického!

Vřele doporučuji, hlavně pro tu hrstičku šachistů, co se chtějí zlepšovat vlastní, tvrdou, prací. Na čtení po večeři vleže, to moc není.

A nakonec jedna studie pro pobavení

B: Ka7, Dc2, Jd5, Jf5 P:a3,b3,h3

Č: Ke5, De8, Jd7, Jf7,Sf3 P:a5,c4,h7,h6,h4

BNT vyhraje

(Pomoc při řešení: jezdec skáče do elka)

V brzkých časech po činech malého Budlika, se v jednom šachovém klubu udál příběh, který vám nyní budu vyprávět. Byť jsem nebyl přímým účastníkem, znám dopodrobna jak se to všechno stalo. To bylo tak…

Černá dáma se smíchem za břicho popadala, když dala šach bílému králi a dalším tahem už se připravila nebohého starce zatahat za jeho dlouhý vous, což znamenalo (opět) mat. Zlobina, tak se ta černá dáma jmenovala, se divoce smála a utahovala si z bílého monarchy, který posledních 10 tahů marně klopýtal před dotírající dámou. Každý šach a hurónský smích černé dámy, bylo jako plesknutí po tváři. Se Zlobinou bylo těžké pořízení.

Zlobina si hlavně utahovala z pěšců. To bylo smíchu a zlých nadávek, když brala jednoho pěšce za druhým. Považovala je za neskutečně nemožné a nejhloupější figurky na šachovnici. Ještě k tomu si každý čtvrtek malé děti hrály se šachovnicí a figurkami tak, že bílý měl všechny pěšce a krále zatímco černý krále s královnou. Bílý vyhrál tehdy, když utekl pěšcem na pole proměny, černý zase tehdy, když pobral všechny pěšce. Pravidla šachu platila i zde (šach, dvojkrok pěšce na startu atd.). To bylo něco pro Zlobinu…samozřejmě sebrala všechny pěšce a náramně se u toho bavila a pěšcům nadávala: „takový neschopní mrňousové”, „ale ale utíká a stejně blbě rovně”, „chudáček, má tak malé nohy”, „kam se snažíš, stejně tě seberu”, „nebreč mrňousi, stejně ti to nepomůže”, „malý a ještě blbější” atd. Co dodat?

Nepříjemné bylo, že hráči s černými (ale i bílými) figurkami (jako naschvál) hráli velmi ostře a neradi měnili dámy. Inu bylo to i tou dobou. Hrálo se hlavně na mat a nějaké usmolené pachtění po pidivýhodě nikoho nezajímalo. Hlavní bylo obětovat kupu materiálu a dát mat. To se Zlobině náramně líbilo, obzvláště, když ona byla tou, která matovala. Někdy se stalo, že se obětovala Zlobina a mat dala nějaká jiná „nižší“ (dle Zlobiny hloupější) figura, ale to jenom potvrzovalo nadřazenost Zlobiny. Vznešeně odkráčela na bok šachovnice a začala hulákat, že zase ona a jen a pouze ona musí všechno udělat, když ostatní figurky jsou tak beznadějně neschopné.

Nastaly zlé časy. Zlobina s nosíkem až v oblacích strašně zpyšněla, na ostatní figurky se dívala z patra a neustále si z někoho zlovolně utahovala. Krále nazývala „hlupáky”, přičemž vlastního pak „extra troubou” , když dostal mat. Kolegyni (hodnou bílou dámu) pak zcela ignorovala a když se vzájemně sebraly, tak jen odfrkla a s hraným odporem a vele hrdostí se odhopkala na kraj šachovnice a tam si opět dělala srandu z ostatních figurek a hlavně pěšců. Trochu strach měla z jezdců, jelikož to byly jediné figurky, které ji lezly (z toho skákání) hodně na nervy. Jezdci navíc byli velmi skotačiví a rozdovádění a na urážky Zlobiny zcela imunní. Zlobina po pár vidlích přestala jezdce vnímat a dělala, jakoby vůbec neexistovali, i když někdy s nimi matovala nepřátelského monarchu. To se pak tvářila bokem a hvízdala si otravnou melodii. A co střelec? Dle Zlobiny „tak omezeně hloupá figura, vždyť hraje jen na 32 polích”. A věže? Z těch přece jen měla trochu respekt. Věže byly odjakživa takové „temné” zadumané figurky, které svou silou a mohutností naháněly strach. Zlobina však i věžím nezapomněla něco vytknout, když se našla příležitost, třeba „ proč furt stojíš pod pěšcem, bože bože, taková omezenost, teď se nemůžeš hýbat” nebo „to snad není pravda, dva malý usmolení mrňousové a ona je nezastaví, taková neschopnost“ atd.

Toto dlouhodobé trápení nebylo bez odezvy. Byť lidé vůbec nevnímali svět šachových figurek i jich se dotkla tíživá atmosféra. Najednou se už tolik nechtělo do klubu, „nezajdeme raději na bridž? Dneska se mi nechce, ani nevím proč. Možná zítra, ale asi půjdeme s dětmi na procházku” atd. Tak začal klub řídnout a méně a méně šachistů zasedalo k 64 polím. A to byl akorát čas svolat poradu.

Králové (všech šachových figurek) se tajně sešli a produmali co dělat s tímto neutěšeným stavem. Dlouho dumali a radili se, ale nevěděli co s tím. Situace se zdála být zoufalou. Když tu se tam přibelhala nejstarší šachová figurka – král, už tak potlučená a sešlá, že se skoro na něj zapomnělo. Znali ho jenom (dobře) pěšci, kteří si rádi povídali/hráli s tímto stařičkým králem, který si občas s holí vyšel na procházku (kolem šachovnici k oknu a zase zpět). Pousmál se učené radě a vyjevil jim svůj záměr. Pár slovy vysvětlil co se to děje se Zlobinou a jak nejlépe na to. Ostatní králové to hned pochopili a začali se radit jak to celé uskutečnit. Jej, to bylo tenkrát horlivosti!

Do klubu sem tam zašel i jeden mladík, který však téměř nikdy nehrál. Jenom si postavil nějakou pozici, nad kterou dlouze přemýšlel, něco si zapisoval do notýsku a pozici čas od času změnil. Nikdo mu nevěnoval moc pozornosti, i proto, že byl v koutě a nikdy se na nikoho nic neptal. Byl to velký kouzelník, který porozuměl i životu šachových figur. Dobře věděl co se to děje a tak jeden den zůstal déle v klubu a sám.

Tu se tam přišoural jeden král (ach ne bručel si pod vousy, když los vyšel na něj, kdo má požádat toho tajuplného člověka o pomoc), zpola skrčený, jelikož měl obavy, co se bude dít, když ho ten mladík pozná (normální lidé tuto schopnost nemají). Postavil se (no spíše přihrbil) naproti mladíkovi a začal: „Milý chlapče, nechť ti Caissa žehná 64let a nechť Tě svatý čtverec provází celým černobílým životem! Nuže, jsem rád, že nás vidíš a slyšíš stejně tak jako my vidíme i slyšíme tebe” atd. Inu králové to jinak neumí. Mladík jenom pokyvoval, slov nebylo třeba. Pozorně si vyslechl plán a pak jej oba, člověk i figurka, stvrdili.

První dva dny stavěl tajuplný mladík takové úlohy, kde černá dáma byla tou největší hvězdou. Byla to ona, která nejenom, že zachránila zázračně situaci, ale nakonec dala i mat. Netřeba říkat, že v hlavní roli byla Zlobina. Její pýcha ještě vzrostla. Nafoukla se do takové míry, že figurky vedle sebe odtlačovala.

Jenže pak přišel den třetí.

Byla neděle. Klub byl prázdný, až na onoho kouzelníka, který si usedl a začal stavět pozici.

B: Ka1, Sd5,Jg6, P:b2,c4,d4,e4,f3

Č: Kd6, Zlobinab8,Sf8, P:c7,g7

BNT

Zlobina vysoko čněla nad pozicí a zle se umívala a hulákala: „a tolik bílých hlupáků tady je! Taková rota neschopnosti, ajajaj” a samozřejmě těch urážek bylo více, chrlila jich jednu za druhou. Zlobina se těšila, že opět vynikne její naprostá dokonalost. Samozřejmě, že všechny figurky sebere a pak toho troubu na a1 zmatí!

Avšak přišlo: 1.c5+ což Zlobina komentovala, „mrňous dal troubovi šach, ach taková ubohost”. 1…Kd7 2.Je5+ Kc8 Tam černý král musí. 3.Jc6!! Ha! Zlobina je napadena! Ta se na jezdce velmi zle podívala a dala šach 3…Da8+ 4.Kb1 Da4 „A teď uvidíte!” zahrozila Zlobina, ale přišlo: 5.Se6+ Kb7 6.Sb3! S napadením Zlobiny! Zlobina se tak nenávistně podívala na střelce, až skoro zakolísal a spadl z políčka, ale opřel se o luk a vydržel. „Takovej tydýt! Mě, Zlobinu napadat!” A zároveň provrtala pohledem jezdce na c6, jelikož je to on, kdo „kryje” toho tydýta, ale však uvidíte, až skočím do hry! Hrozila Zlobina. 6…Db5 7.Sc4! „A nebude zlobit!” zabručel pod kníry udatný střelec. 7…Da4 Zlobina začala rudnout vztekem. Ani její oběť by k ničemu nevedla. 8.Sb3 Udatný střelec! 8…Da6 Zlobina zavrčela vztekem, „tak ty tajtrdlíky obejdu spodem!” 9.Sc4! Da8 10.Sd5 De8 11.Sf7! „Nikam!” 11…Dd7 12.Se6! De8 13.Sf7 Dc8 14.Se6! Da8 15.Sd5! Remíza

Jej to vám bylo nadělení. Zlobinou strašně lomcoval vztek a moc tomu nepomohlo, když si přímo před ní hrdinní střelec s jezdcem plácli do dlaní… Zlobina tenkrát tak seřvala černého krále, až se mu naježily vousy a kotlety zavlály z té přemíry zloby. Nakonec Zlobina mohutně dupla nohou o šachovnici a přímo ji šlehaly z očí blesky, ale to už šla nová pozice.

B:Ke8,Vc6,Sb4 P:c2,d3,f2,g3,g5

Č:Kh8,Zlobinab1,Sd1 P:b5,d4,e4

BNT

Zlobina se poněkud uklidnila, když uviděla torzo bílé armády a ještě k tomu přišlo 1.Sc3!! střelec pokládá život a zbude jen věž. Dokáže sama věž bojovat s takovou přesilou? 1…dxc3 2.Kf8 zde bílý král spiklenecky mrknul na černého, dobře věděli, co přijde 2…Db4+ Zlobina vyletěla jako střela a z velkou chutí si dala šach, teď tu bílou pozici rozmetá na kousky, myslela si. 3.Kf7 Sh5+ 4.g6 Sxg6+ Střelec se musel obětovat 5.Vxg6 a teď na šachovnici zbyla Zlobina, která zlostí zatínala pěsti a šklebila se na bílé pěšce. 5…Kh7 Zdá se, že bílému došel prach, ale 6.Vg4! Kh6! Zlobina se nemohla přes d6 a h6 obětovat, jelikož by bílý vyhrál (vynuceně) vzniknuvší dámskou koncovku. Avšak, proč by se měla Zlobina obětovat? Vždyť se nic neděje. Čníce vysoko nad figurkami a metajíce blesky na celou šachovnici, nic netušíc jaký kalich hořkosti ji čeká. 7.Vh4+ a černý král uteče? Ano, ale na jednu drobnost, že po 7…Kg5 nastupují pěšci! 8.f4+! Kf5 9.dxe4+ Dxe4 10.g4+!! „hala hou” zapěl malý pěšec Kxf4 11.g5+ 1-0 „a bum!” v tento moment – událo se to dost rychle – se černý král otočil a zabědoval „ach Zlobi, Zlobi, běda, běda, přihlouple ses to tady postavila!” a co Zlobina? Ta v té rychlosti nestačila ani zareagovat, jenom vytřeštila oči a něco zachrčela. V tento moment vše ztuhlo v očekávání, ale nic se nestalo, jenom, že Zlobina strašně zrudla a začala prskat nesrozumitelné věci na všechny figurky kolem. Ale to už úřadovala ruka mladého kouzelníka a stavěla se poslední, třetí pozice.

B: Kd6, Vd7,Sd8 P:a5

Č: Kb8, Zlobinaa8 P:a7

BNT

Zlobina rudá vztekem a nafouklá až běda odtlačovala od sebe jak krále, tak i malého pěšce. Konečně se vzpamatovala a začala láteřit: „taková troufalost, taková nehoráznost,taková nestydatost, mě Dámu Dam takhle zesměšnit, mě nejaktivnější a daleko předaleko nejsilnější figuru! Jsem to já jen já a zase jenom já, kdo může všude a nejrychleji a kdo vládne na celé šachovnici!” Její hlomoz ovšem přerušil hodně drzý pěšec, který nejenom, že se přiblížil ke Zlobině tahem 1.a6!, ale zeptal se (dost provokativně) „vskutku?” a rázem dopověděl „tak jistý bych si tím nebyl.” Což Zlobinu jenom rozzuřilo, až se sklonila (přes pěšce a7) a zařvala „chceš se se mnou přít, ty malý budižkničemu!” Pěšec se musel ze všech sil držet políčka, aby ho zloba Zlobiny neodvála, ale vydržel, zaklonil hlavu, aby se přímo podíval do očí Zlobiny a klidně odpověděl: „buď v klidu a užívej si pole a8.” Zlobina jenom vypoulila oči. Taková drzost! S tou se ještě u pěšce nesetkala a zrudla zlostí, ale to už se hrálo dále 1…Kc8 2.Sa5! Kdyby šel střelec na c7, Zlobina by se obětovala za pat 2…Db8+ To je velmi chabý náznak aktivity, Zlobina bude muset zpět na svoje nešťastné pole. 3.Kc6 Da8 4.Vb7 Db8 Že by přece jenom Zlobina zachránila situaci? 5.Sc7! Kdepak! Huš do boudy! Ani netřeba popisovat, s jakým šklebem zuřivosti a zlosti šla Zlobina na pole a8. Ona, taková hvězda aktivity se náhle krčila na jednom malém políčku na kraji šachovnice a hlavně nikam nemohla! To byla pro Zlobinu strašná potupa. 5…Da8 „Drzý” pěšec na a6 se zeptal svých kamarádů, „heleďte, by mě zajímalo, jestli je ta dáma na a8 silnější než pěšec?” Věž se zamračila” kdepak, ta je tam úplně přebytečná, lépe by bylo, kdyby ji nebylo, to by pak byl pat!” a střelec přidal polínko: „ach tak, takže vlastně je to ta nejhorší figura co může být! Hm to bych tedy nechtěl nikdy být!” a bílý král jenom pokýval hlavou a zamručel: „ nic horšího ani nemůže být.” Zlobina zfialověla a začala se silně třást vztekem a zlostí. Všechny figurky ztuhly v očekávání, že by přece už konečně?! Ale stále nic, zbytek se dohrál v rozpačitém tichu a očekávání. Bohužel se nepodařilo, co se podařit mělo a tak se ještě stalo 6.Sd6 Kd8 7.Sb8! Ke8 8.Kb5! Kd8 9.Sxa7 Kc8 10.Kb6! 1-0

A když se zdálo, že je všechno ztraceno, pomohla naprostá náhoda. Přišoural se odněkud takový malý, usmolený pěšec a chvíli si třesoucí se Zlobinu prohlížel, pak se podíval na beznadějnou pozici. Podrbal se na hlavě, pak ji notně zaklonil, aby viděl Zlobině do zakřivené fialové tváře hněvem a řekl „tý brďo, takovou velkou krávu na a8 jsem ještě neviděl!” A v ten moment to přišlo. Náhle se to stalo, se Zlobinou něco prudce zalomcovalo, ozvala se šlupina jako z děla a zlý duch vylétl se Zlobiny takovou silou, až ostatní figurky popadaly na zem. Dokonce jeden jezdec, co nedával pozor a někde poblíž skotačil, udělal kotrmelec a rozplácl se na všechny čtyři, hned si urovnal hřívu, zakoulel očima a překvapivě zařehtal, „jaj, tak to byla pořádná prda!” A taky že byla. I mladý kouzelník překvapivě zamrkal. Ale už byl klid, zlý duch byl tatam. Mladík se uklonil a rychle se vytratil z klubovny, jelikož jeho příběh skončil.

Zlobina, teď už vlastně černá dáma spadla na zem… Byla osvobozena od velmi zlého ducha, který tak dlouho trýznil všechny figurky. Když se černá dáma probrala a zvedla se, bylo jasné, že prošla náramnou proměnou, už jenom ty velké oči, dívající se na ostatní figurky s velkým překvapením.

A tak se Zlobina proměnila v Maminu. Byla to neskutečná proměna z hněvivé a zlomyslné figurky se stala najednou velká ochránkyně pravdy a spravedlnosti. A hlavně se ujala pěšců, ti ji nejvíce přirostli k srdci. Kdo ví proč se tak stalo, možná proto, že černá dáma chtěla odčinit to, co kdysi nadrobila, byť to bylo vinou zlého ducha.

Avšak bacha na Maminu, její temperament byl stále dost divoký!

Nedej bože, aby si nějaká figurka utahovala z pěšců! Jednou se jedna bílá věž posmívala v koncovce pěšcům, že padají jako jelita a věž je skutečně jednoho po druhém vysbírala. To však neměla dělat… Hned tu byla Mamina a začala bílé věži spílat a spílat. Jistě si dokážete představit, že Mamina měla pěkně říznou pusu. Co všechno tenkrát té věži vyčinila, jejej toho bylo, jenže to nebylo vše. Netrvalo dlouho a v jedné partii vznikla koncovka dáma proto věži, a přesněji: Mamina proti oné „hříšné” věži. Jej jak tenkrát Mamina proháněla tu nebohou věž po šachovnici, to byste nevěřili. Chudák věž, tak dlouho utíkala, celá zpocená, před Maminou a stejně ji to nebylo nic platné. Mamina ji odchytla a ještě těsně před braním vyhubovala. Věž byla tenkrát tuze ráda, že tím to bylo pro Maminu vyřízeno. Od té chvíle už věže plně respektovaly pěšce a nikdy se jim neposmívaly, naopak, plně je podporovaly, hlavně v koncovkách (to se pak toho napsalo o koncovkách věž s pěšcem či pěšci…).

Někdy i králi vyčinila, že špatně zachází s pěšci, hlavně pak v pěšcové koncovce. Inu Mamině se nedal zapřít její temperament. Ale to už bylo přece jen něco jiného. Král na oko zkroušeně pokyvoval, ale přitom se musel hodně kousat do rtu (pěkně schován pod bílým vousem), aby se hlasitě nerozřehtal.

A když se někdy děti sešly a hrály svoji oblíbenou hru na proměnu, najednou to byli pěšci, kteří utekli do dámy! Mamina vsugerovala (to dokázala), že pěšci se mají napadat tak: De8 pak Dc8, Db8 atd. jezdit tak dlouho po osmé řadě, až se bílý mrňousové prodrali na pole proměny. To pak bylo smíchu a radosti a Mamina, každého mrňouse, byť se mu proměna nezdařila či byl sebrán, pěkně pohladila a pochválila za skvělý výkon.

Netřeba říkat jak se proměnila atmosféra v klubu. Zvonění umíráčku dávno skončilo a hodně lidí si marně hledalo židli a šachovnici, tak tam bylo plno. Najednou byl bridž nudný, venku je škaredě, děti se musí učit, kostel je daleko, žena počká atd. Učení pánové se pak dlouho radili co dělat s tolika zájemci. Bylo třeba dokoupit stoly a šachové soupravy, hrát se tu bude! Stalo se. Netrvalo dlouho a byl to široko daleko největší šachový klub, co kdy byl.

A tak se nám příběh chýlí ke konci. A přece jen závěrem, když se do klubu čas od času dostaly nové figurky, byla to hned Mamina, která se ujala všech pěšců (ať už černých nebo bílých, to je jedno). Když malí špuntové začali naříkat, jak jsou malí, nejslabší a neschopní. Mamina se usmála a pravila: „Vážně? Hmmmm a znáte příběh o malém pěšci jménem Budlik. Nééé? Hmmm a víte, že měl ještě k tomu odřenou hlavičku. Ano, přesně tak. Takže to bylo tak, kdysi dávno před mnoha lety žil v jednom šachovém klubu pěšec jménem Budlik…”

Musím se přiznat, že jsem s názorem, co se týče Bobbyho slabiny – PV (propočtu variant) v ostrých nevyjasněných pozicích (materiálově různých) sice souhlasil, ale „něco” mi nesedělo.

Garry Kasparov píše, že Bobby nerad hrál pozice s materiálem méně, hlavně pak divoké a nejasné pozice a jako klasickou partii na toto téma uvádí prohru s Gellerem v roce 1967. Dále pak prohra se Spasským na olympiádě v roce 1970, ale…

Ale něco mi „velmi” nesedí.

Když se tvořila charakteristika Bobbyho – slavné práce sovětských velmistrů, byla Bobbyho nejsilnější zbraň PV. S tím lze jen souhlasit. Botvinnik ještě zdůrazňoval, že obětovat materiál Fischerovi je chyba, jelikož pokud existuje jediná cesta k přežití (a později uplatnění materiálu), tak ji Fischer zcela určitě najde. Moudrá slova jednoho z nejsilnějších šachistů všech dob.

Názor Kasparova se zdá správný, ale jak vysvětlit výhry v zápase s Tajmanovem (1971) v 1.partii a hlavně pak ve 3.partii? V 1.partii zvládl Fischer velmi ostrou pozici (strašně moc nejasného PV) až s nelidskou přesností, nechce se věřit, že to hrál tvor z masa a krve. Teprve ve 31…tahu se projevuje, že tam sedí člověk. Pak však opět nastupuje „démon”. Nelidská přesnost až do posledního hřebíku.

To samé se opakuje ve 3.partii. Nastává kritická pozice po 19…Kh8! a Tajmanov chybuje a hraje 20.Jf3? a opět ve velmi komplikované pozici hraje Fischer jako stroj, za celou partii – plnou velmi těžkého a nejasného počítání dělá jediný pochybný tah(!!). Tomu se nechce věřit!

Jenom připomenu slova Tajmanova: „ Je ten Fischer skutečně neporazitelný, je nějak začarovaný?!” toto si sovětský velmistr myslel během 3.partie. Můžeme mu prozradit, že ano i ne. To záleželo jen na Bobbym, ale nebudu předbíhat. Pojďme na další nesmírně ostrou partii ze zápasu Fischer-Larsen 1971 1.partie. Po 20…tahu černého zahrál „automat” Bobby nepřesnost v podobě 21.Sf3?! místo 21.Sd6! (analýza velmi dlouhá). Pamatuji si, že se dlouho myslelo, že nejsilnější bylo 21.g4. Pozice je natolik složitá, že doposud není zcela jasné, zda je tomu tak. Ale připusťme, že zde Bobby pochybení udělal. Ale pak už ne! Až do úplného konce této divoké partie Bobby chybu neudělal, opět se tají dech. Nesmírně komplikovaná partie a tolik nejasného propočtu, materiál lítal zprava zleva a zase nelidský výkon… A ještě jedna partie, hned ta první ze zápasu Fischer-Petrosjan 1971. Petrosjan udělal krásnou novinku a dostal Bobbyho pod tlak, ale…opět něco neskutečného. Bobby začne dělat neuvěřitelnou sérii nejsilnějších tahů (opět ve velmi divoké pozici a pak velmi těžké koncovce), nikde (podle analýzy Kasparova) neudělá chybu a exmistra světa (logicky) poráží. Opět se nechce věřit, že by takhle mohl hrát člověk.

Ale přece Fischer taky prohrával. Takže kde je problém?

Ano, to je otázka, kde je ten problém?

A myslím, že jsem na něj přišel.

„Otevření očí” mi přineslo přehrávání partie z předchůdců, partie č.333 (mimochodem, moje nej číslo je 3 😀 ať žije magie! A magie je furt málo, takže 6.1.1979 je moje narození, sečtěte ty čísla a získáte, kolik? Mimochodem součet 6+1+1+9+7+9. Součet vašeho data narození s rokem, dává vaše „magické číslo” 🙂 )

Portisch-Fischer olympiáda 1970

Fischer musí partii vyhrát, aby byl 1. na 1. šachovnici. Asi přijde klasicky později k partii, spustí rychle zahájení a…a dělá strašnou hrubku v podobě 14…Jh5?? Tuto chybu Bobby udělal na 100% z povrchnosti. Ani ne, že by soupeře podcenil (ale trochu ano), ale hlavně, že uviděl aktivní tah (ty dělal Bobby velmi rád), chtěl vyhrát, tak ho tam prostě rychle šoupl. Jenomže přišlo 15.d5! + – a bílý stojí na výhru. Skoro by se dalo napsat, zbytek je věcí jednoduché techniky. Partii jsem si nedávno velmi pozorně přehrával, zkoumal jsem i varianty atd. A právě po této partii mě „osvítilo”. Když Bobby nechtěl prohrát, nikdy neprohrál. Pohrál jenom ty partie, které chtěl „za každou cenou vyhrát”. Vraťme se k partii. Portisch získal vyhranou partii a s kýmkoliv jiným by ji hladce vyhrál. Dokonce udělal při realizaci převahy i dvou vykřičníkový tah, ale…ale nestačilo to. Protože naproti seděl Bobby a prohrát nechtěl… Po prostudování této partie jsem nechtěl věřit, že něco takového mohl někdo ubránit. Bobby zase provozoval svoji oblíbenou disciplínu – začal dělat jediné a nejsilnější tahy. Jenom 25…bxc5?! je sporný tah, ale z lidského hlediska zasluhoval ! – protože udržoval obrovské napětí a Portisch pomalu šel do časovky. Objektivně „lepší” tah by znamenal výměnu dam, tam by měl Portisch jednodušší cestu k naleznutí výhry. Neuvěřitelná, nelidská obrana v podání Fischera!

Když se podíváme na prohru Bobbyho se Spasským z olympiády 1970, tak Bobby prohrává jenom proto, že se tak dlouho vyhýbá rovné pozici (remíze) až „to najde” a prohrává. Jednoznačná příčina je přemotivovanost (pěkný popis jak se dělal dopředu banket na oslavu génia Fischera atd.) a přílišná, až šílená touha vyhrát. Jenom aby to nevyznělo špatně – hrát na výhru a agresivně i za cenu (velkého) rizika je jenom dobře, ale vše má své meze. Podobně Fischer prohrává s Petrosjanem druhou partii zápasu 1971. Má za sebou 19výher a zcela ztrácí soudnost a i v horší pozici hraje (maniakálně) na výhru! Skoro se zdá, že ještě v prohrané pozici (ale velmi komplikované) pomýšlí Bobby na výhru. Když v pozdějších partiích (toho zápasu) stojí hůře a musí remízovat, udělá to až „podezřele” přesvědčivě – nezapomeňme, že jeho soupeř byl v té době jeden z nejsilnějších hráčů světa.

A co Spasský? Kolik partii vyhrál s Bobbym v zápase o MS 1972? Jednu kontumačně, jednu „záhadu s …Sxh2„ a jednu po hrubce soupeře. No…nic moc na 21partií. Vlastně ani jednu jedinou nevyhrál tzv. přesvědčivě. Ale nedivme se, protože hrát s Bobbym bylo opravdu za „trest”. Navíc je zase neuvěřitelné, když se na ty partie podíváte, co všechno dokázal Bobby udržet. Spassky tlačil a měl od 14té partie herní iniciativu až do 20té, ale nic. Přičemž Spassky byl strašně silný (jasná světová dvojka), měl skvělou kondičku, ale vyhrát se mu nepodařilo. Víme proč, protože Bobby nechtěl prohrát. Bobby jenom čekal, až dojde do přístavu 12,5 a zastavit ho nešlo, to nebylo v lidských silách. Zastavit Bobbyho mohl jenom…Bobby, což se mu i nakonec podařilo. Bohužel…

Závěrem:

Bobbyho vrcholné období je od zápasu SSSR-svět 1970 do zápasu o MS se Spasským v roce 1972. Položme si otázku: Kolik partií Bobby prohrál, když stál o něco (až o dost hůře) a nemohl usilovat o výhru (to je důležitý doplněk), musel najít jenom remízu. Odpověď je, jistě tušíte, 0.

A tak nevinně to začalo…

Luštím, tedy vlastně řeším poslední úlohu rána. Z počítače si stavím pozici:

B: Kg3 Dd3 Vb1 Sg2 Je2 P:c5 f3 g5 h4

Č: Kg8 Da4 Ve3 Sg7 Jf8 P: a7 b7 d4

Čtu si zadání: Oceňte tah 1.Jc3

Zašklebím se, jelikož zatím vše, co se mělo ocenit, byly vždy strašné koniny, takže čistě logicky je 1.Jc3 hrubka a bílý prohraje. OK, jde o seriózní trénink, tak se ponořím do přemýšlení a nakonec vymyslím takové „šedé”:

úloha 41 Slavin9 B (9minut)

1.Jc3(?! můj konečný znak) Se5+ 2.Kf2 jediný tah dxc3 a A) 3.Dd5+ Kh8 4.Ke3 Sf4+ a c2 a bílý nemá věčný šach, ale možná někde zvěční (!! dost povrchní). B) 3.Ke3 Sf4+ s c2 a černý hraje na výhru (opět povrchní!!) C) 3.De3? Sd4 -+ Viděl jsem, že když střelce vezme na c1(po postavení dámy) tak je tam „asi” věčný šach, ale dále se mi to nechtělo počítat, nic lepšího tam stejně není… ještě vidím, že bílý měl hrát „normální” 1.Dd2 a je OK.

Podívám se tedy na řešení:

1…Se5+ (hej) 2.Kf2 a teď brutální 2…Db3!! „jsem imbecil” pomyslím si v duchu, takové obraty bych měl vidět… Je mi hned jasné, že vazba po 3.Vxb3 Vxd3 je smrtící, dále je uvedeno: 4.f4 dxc3 5.fxe5 c2 -+ Lucenko – Kosikov 1974.

Tak tolik kniha: Slavin9 pro hráče II. VT až KM…

OK, podle této knihy jsem silná 1.třída, možná slabší KM. Možná to možné může být. I když ne možná, podívám-li se na svoje časy, tak pak 1.VT, ale bacha, jsem silná 1.VT!

Chvíli analyzuji moje „šedé” pokračování (na šachovnici) a pak si pouštím rybku3, přece jen…nějak mi něco nebylo jasné a chtěl jsem si jenom ověřit svoje varianty. Houdiniho si nepouštím, bo mi vždycky nějak zasekne moji ChasseBase9….

A už to chrochtá? Eh? Co?

3.f4!! Chrž rybka3

3…Df7!! Probůh proč nebere dámu? Chvíli na to koukám a myslím si, že se mi sekla (rybka3), ale ne, (spokojeně) chrochtá…

Nechápu, tak si pouštím 3…Vxd3? 4.Sd5+ Kh8!! Eh!!!! To si dělá šupiny! Ale ne, už chápu, bo po 4…Dxd5 5.Jxd5 má černý problém se střelcem a po 5…Sg7 6.Vxb7 volný „c” pěšec pláchne… 5.Sxb3 dxc3 6.fxe5 c2 7.Sxc2 Vd2+ 8.Kg3 Vxc2 9.Vxb7 a asi remíza, ale přísněji se může tvářit bílý.

Dobré není ani 3…Sxf4? pro 4.Df5!! atd. bílý by podle rybky3 měl vyhrát, OK, smrdí to.

A co teď má hrát bílý??? Asi už nic, když se na to dívám a dumám, je to KO, ale opět tam cosi spokojeně chrochtá a tak se podívám na rybku3…

4.Dc4!! „To si dělá p…l!!!” úžasem vydechnu. Co to je za uchylárnu, tady se dámy jenom nabízí a neberou??? Začínám se tomu smát, to je ale pěkná obludka tato úloha…

4.Sd5 Je6 -+

4.Dd1 Dxf4+ -+

4…Dxc4 no konečně! Nebo bych už nevěřil na pravidla FIDE…

4…Vxc3? 5.Dxf7+ Kxf7 6.fxe5 Vxc6 7.Vxb7+ +-

5.Sd5+ Kh8!! nic už mě nepřekvapuje…

5…Dxd5? 6.Jxd5 hraje na výhru jen bílý(!)

5…Kg7? 6.Vxb7+ +-

6.Sxc4 Vxc3 7.fxe5 Vxc4 8.Vxb7 a…áááá…co teď? No nevím, hodnocení nechávám na čtenářích. Tak co, viděli jste celou úlohu? No?

Byl jsem z této úlohy tak paf, že jsem se už těžko dokázal soustředit na další trénink…že by vzrušení pro dnešek dost?

Ne.

Byl jsem se projít na krásné procházce, nádherný slunečný podzim je super. V lese se brouzdat listím a obdivovat barvu stromů a dívat se na vzdálené pestrobarevné malby přírody je prostě něco úchvatného. Perníková chaloupka, oběšenkyně, vévoda, elfí les, pozdravit „památný” buk od mého 85ti letého otce a frrr damoj. Skvělá procházka!

A…

A otevírám si knihu od N.D.Welsche Co Si Bůh Přeje. Tuto knihu jsem si koupil (a další dvě) jen proto, že byly v takové akci, že jsem nemohl odolat. Posuďte sami, za 100Kč nákupu 1flaška vína zadara…A to prosím levné knihy, takže 3knihy a 2flašky vína – sama dokonalost!

A pak, že je alkohol špatný!? Nene, podporuje čtení!

A co si to vlastně ten Bůh přeje? A to je právě další perla dnešního dne, asi ještě větší (pro mne) než ta úloha. Akorát jsem dočetl 12tou kapitolu a měla přijít 13tá, co že to Bůh chce a…a… já zíral… a…jak to popsat? No, začal jsem se usilovně a opravdu z celého srdce asi 5-10minut smát, ne smát, ale chlamat…tak jsem se už opravdu dlouho nezasmál a pokud na to kdykoliv pomyslím, tak se opět chlamu. Super! S autorem plně souhlasím a mohu jenom doporučit si tuto knihu přečíst.

Kdo by to býval byl řek do 2.11.2011?